Probudilo se ve mně právo na vlastní výklad světa, říká spisovatelka Alena Wagnerová

17. leden 2020

Poslechněte si rozhovor se spisovatelkou a úryvek její povídky Potíže s usednutím v podání Aranky Lapešové.

Spisovatelka, orální historička a editorka Alena Wagnerová se narodila v Brně, ale od roku 1969 žije v Německu. Je mimo jiné autorkou biografie Sidonie Nádherné a jejího bratra Johannese, který se pohyboval v okruhu Franze Kafky, a dále biografie Mileny Jesenské. S redaktorkou Alenou Blažejovskou se sešla nad novou sbírku povídek Cestou životem, kterou loni vydala v nakladatelství Prostor.

V povídce Potíže s usednutím čteme, že jako místa zvlášť vhodná pro malá usednutí se Aleně Wagnerové osvědčily kabiny lůžkových vozů. Na rozhovor do Brna přijela vlakem ze Saarsbrückenu. „Usedla jste cestou, psala jste?“ zeptala se jí Alena Blažejovská. „Usedla jsem, ale nepsala jsem, četla jsem,“ svěřila se spisovatelka. „Ta dlouhá cesta bývala příjemná, dokud ještě existovaly staré lůžkové vozy, které člověku zprostředkovaly místo, kde by mohl žít. Je tam postel, malý stoleček, umyvadlo. Dnes tyhle klasické lůžkové vozy obložené táflováním už bohužel neexistují, takže vás ta cesta do té míry neinspiruje.“

Češkou v cizině

A proč vlastně do svého rodného města musela vážit tak dlouhou cestu? „Do Saarsbrückenu jsem se dostala tím způsobem, že jsem v Evropském domě ve Vídni v roce 1967 poznala svého budoucího muže. Přispělo k tomu i to, co se u nás stalo v roce 1968. Kdyby se Pražské jaro dál vyvíjelo k demokratickému socialismu, byl by se můj muž možná přistěhoval do Prahy nebo do Brna. Tím 21. srpnem se ale situace změnila.

Já jsem neemigrovala, já jsem se vystěhovala a žila jsem celou dobu jako Češka žijící v cizině. Takový status ovšem neexistoval, byl to určitý protest, že je možné žít legálně jako Čech v cizině.
Alena Wagnerová

Češi byli podle Wagnerové na konci 60. let v cizině „zajímavým lidským druhem“, reprezentantem historie. Začala externě pracovat pro Sárský rozhlas a jedním z jejích prvních pořadů byl rozhovor s prozaikem Karlem Michalem, který už tehdy žil ve Švýcarsku. Důležité, ale i obtížné pro ni bylo naučit se německy tak, aby se tímto jazykem mohla vyjadřovat tak jako v češtině. Tento proces završila vydáním několika publikací v němčině – první z nich byla kniha o ženě za socialismu v Československu, vydaná v roce 1974. „Psala jsem jednu stránku týden, ale když jsem to dokončila, cítila jsem, že mi narostla malá křidélka,“ říká autorka. Dnes se považuje za dvojjazyčnou, vlastně za spisovatelkou s dvojí identitou.

Cestou životem

Knížka Cestou životem je povídkovou sbírkou. O psaní ve vlaku Wagnerová uvádí: „Tímto způsobem jsem už dala život několika povídkám. Na skutečné dílo ovšem takové krátké usednutí nestačí.“ Není to ale přece tak, že jen velký román je „skutečné dílo“. Sama pak v knížce v autorské poznámce podotýká, že povídka je „dnes neprávem přehlížená forma prózy. „Pro mě i povídka může být velikým dílem,“ upřesňuje Wagnerová. „Takových povídek je mnoho – třeba povídky Čechovovy nebo povídky italské autorky Natalie Ginzburgové. Myslím si, že román je dnes v literatuře velice přeceňován. Je daleko obtížnější napsat povídku, protože ve velké povídce je něco, co Emil Steiger označil jako typ lyrické básně, že je to bodový zážeh světa.“

Mnohé tyto povídky mají autobiografický základ, nebo řekněme „zkušenostní základ“. Mohli bychom je nazvat dokumentárními? „Určitý dokumentární aspekt v mých pracích obecně je. Jsem do určité míry dokumentaristkou,“ připouští Wagnerová. „Souvisí to s tím, že jsem začínala psát v 60. letech, kdy se uvolňovaly prostory pro to, abychom život v socialistickém systému popisovali takový, jaký skutečně je. A ne měřítkem ideologie. Říkám tomu rekonstrukce skutečnosti. Psala jsem tehdy do Plamene především reportáže.“

Současně s tímto rysem je ale pro tyto texty typická detailní a velmi citlivá analýza stavů – nebo spíš procesů mysli hlavních postav. Autorská empatie, pokus pochopit důvody, proč se věci dějí tak, jak se dějí… „Pro mě je strašně důležité pochopit a nesoudit,“ vysvětluje Wagnerová. „Souvisí to s mým mládím v Brně. My jsme jeden den ve škole něco chválili, a druhý den museli totéž ve vyučování zase hanět. To ve mně vyvolalo pocit: já nechci soudit, já chci chápat.“ Spisovatelka upozorňuje i na aspekt humoru, který nacházíme v jejích prózách.

Dívat se ušima

Alena Wagnerová má také úžasný smysl pro odpozorování, zachycení a interpretaci detailů, například v povídce Venkovská lékařka píše: „Měl nápadně velké uši, které vzbuzovaly dojem, že se jimi i dívá.“ Lze si také všimnout velké obrazivosti jejích próz, místy až jakoby filmové. Je ona sama spíše typ vizuální než auditivní? Dívá se i ušima? „Myslím, že se ušima skutečně dívám, ale taky jimi slyším,“ odpovídá autorka. „Zajímá mě lidi poslouchat, proto jsem orální historička.“ Autorkou filmových scénářů není, ale některé její prózy jako by si říkaly o zfilmování.

Známí neznámí

Působivá je povídka Venkovská lékařka. Její hrdinkou je mladší dcera Kafkovy sestry Ottly. V celé próze však Kafkovo příjmení nepadne. Podobně si Wagnerová počíná i v jiné povídce – Zahrada se spisovateli – o spisovatelském zámku na Dobříši. Jen literární znalci jsou schopni dosadit si konkrétní jména k charakteristikám spisovatelů a překladatelů. Co je skutečným důvodem tohoto autorského postupu? „Kdybych všechny ty spisovatele uvedla jmény, byl by to dokument, a ne povídka. Oni tam však také vystupují vizuálně. Dodneška třeba vidím Karlíčka Konráda, jak chodí od jednoho stolu ke druhému – každému daroval každý den malinké čtyřverší. Nebo určitý neklid u Jana Drdy a zabývání se tím, co dělal v 50. letech,“ vzpomíná Wagnerová a dodává: „On mi jednou řekl: Prosím vás, mně bylo třicet a moře mi bylo po kolena. To jsou věci, na které člověk nezapomene. Nebo třeba na Zdeňka Kalistu, jak chodil v parku o jedné berli. Bylo zajímavé – a to se týká třeba i mého vztahu k Jiřímu Paukertovi-Kuběnovi: já jsem se vždycky cítila jako intelektuálka daleko silněji než jako žena.“

Ženy intelektuálky

„Pro mě byli ti spisovatelé píšícími lidmi, ne lidmi s významem,“ objasňuje Wagnerová. „Ta otázka ženství má jistěže co dělat s tím, že jsem příslušnicí druhého pohlaví. A to je pořád ještě ve společnosti ne zcela vyřešená otázka. V mé generaci šlo o to, aby intelektuálky memorovaly myšlení a postoje mužské. Velmi podobné to bylo i u těch Šestatřicátníků. Tam jsme, my dívky, byly uznávány a hovořily jsme, ale přece jenom se očekávalo, že budeme memorovat to, jak myslí muži. V tom je ta moje veliká vzpoura – právě v té Venkovské lékařce – že jsem si uvědomila, že už to nechci. Probudilo se ve mně to, co bych nazvala právem na vlastní výklad světa, a hněv tisíců žen, které staletí nemohly říct, co samy cítí a co samy žijí.“ Podle Wagnerové jsou ženy jako stvoření stále ještě poníženy. Samotnou ji stálo hrozně moc síly se proti tomu vzbouřit.

V audio rozhovoru se dozvíte i to, proč se spisovatelka rozhodla být Marií i Martou v jednom těle, o čem je její povídka Trpké jablko touhy. „Ženy ve své osvobozené sexualitě se přizpůsobují mužskému způsobu milostných zážitků,“ je přesvědčena Wagnerová. „Myslím, že my ženy žijeme svůj milostný život jinak a hlouběji.“

Spustit audio

Související