Pro „Dědka“ je tramping „prostě nádherný,“ pro „Brabouka“ je především o kamarádství

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Stanislav Kadlec, Marie Retková a Štěpán Rak

Hosty dnešního (26. července) pořadu Je jaká je po 9:05 hodině byli klasický tramp Stanislav „Dědek“ Kadlec a tak trochu "neklasický" zastánce večerních ohňů, světoznámý kytarista Štěpán Rak.

„Když jsem začínal, byly mi čtyři dny,“ prozrazuje osmdesátník Stanislav Kadlec o svých trampingových začátcích a pokračuje: „S otcem, bráchou a mámou jsme nejprve jezdili na besárně se sajdkárou. Šlo to dál až jsme přešli s bratrem na cyklistiku, jezdili jsme a cestovali na kole. Pak jsem se dostal do pěší turistiky, vychovaný skautem, což je většina starých vandráků. No a dnes jezdím s velice tradiční osadou Hobart Camp z Radotína.“

Toto sídliště dnes sdružuje neuvěřitelných 200 aktivních trampů. A, přáteli přezdívaný „Dědek,“ si jej jen pochvaluje. A to nejen pro ideové vlastnosti trampingu, kterými jsou láska k bližnímu a přírodě, ale rovněž pro úžasný způsob relaxace: „Je to prostě nádherné, nikdy se toho pocitu nezbavím. A klidně budu oslavovat i vandráckou devadesátku,“ říká s úsměvem na rtech.

Horní Jelení - Trampské muzeum

Nejen jemu ale dělají vrásky na čele neuspokojivé podmínky pro praktikování jeho vášně. Mezi tyto potíže patří např. skutečnost, že lidé nemají čas a dostatek peněz, oheň či tábořiště si nemohou rozdělat tam, kde chtějí, problémem je i chabý počet občerstvovacích stanovišť: „Chybějí nám dříve všudypřítomné poutavé a nádherné hospůdky. Dnes jsou zrušené, jsou z nich nóbl podniky. Těch starých míst máme tak málo. Naštěstí je ale nemnoho i nás,“ zakončuje Stanislav Kadlec poněkud posmutně.

Pro Štěpána Raka je zase setkání s tuláckým způsobem života doslova osudovou záležitostí. Nejenže díky němu poznal svého kamaráda Stanislava Kadlece, který ho prý „pochlapil,“ ale dovedl ho i k jeho profesi uznávaného kytaristy. „Tramping bez kytary si vůbec neumím představit. Radotínští kluci v čele se Standou mě postavili na nohy a v podstatě to byly ty první krůčky, kdy jsem se kytary dotknul. Dodnes si pamatuji, jak jsem, na břehu Berounky, zpíval: „V Jokohamě v přístavu, kde noc vládne tmou...“ Právě u této řeky jsem také dostal přízvisko Brabouk.“ Přestože ho s vandrováním pojí tak silné vzpomínky, nepovažuje se, ze zdravotních a časových důvodů, za pravověrného trampa.

Stanislav Kadlec sice první osady vznikající okolo roku 1919 nepamatuje. Přesto toho ale ví o historii trampingu opravdu mnoho. „Osad bylo v začátcích hodně, dnes už jich tolik není. Myšlenka ale pořád přetrvává a oslovuje i lidi, kteří o vandru nevědí nic. Trampské „gró“ se naším národem stále nese. V jiných zemích tomu tak není.“ Skutečnost demonstruje na příkladu Eduarda Vedrala, který hned po válce emigroval do USA. „Dnes bydlí v Chicagu. Soustředil tam kolem sebe trampy a vytvořil osadu Dálava. I se svými dětmi mezi nás pořád jezdí. Stěžuje si ale, že v Americe nemá dorost.“

Antonín Svojsík

Trampové a skauti. Kdo považuje tato dvě slova za synonyma, mýlí se. Skauti totiž vyžadují kázeň: „Nevyhovovala nám, proto jsme od nich odešli,“ říká S. Kadlec a pokračuje: „Je ale potřeba brát to v dobrém. I mezi trampy musí být řád, jinak bychom nemohli existovat.“ Pravdou ale zůstává, že v trampingu se uplatňuje spíše „neřád.“ Jeho přívrženci žijí tak, jak je to napadne, jdou si svou cestou, vše prožívají v lese a přírodě.

A co je největším specifikem českého skautingu? „Především je volnější. Regule toho anglického jsou tak stísněné, že se to skutečně nedá srovnávat. Proto jej Antonín Benjamin Svojsík trochu upravil, aby byl pro Středoevropana a Čecha snesitelný. Kdyby u nás aplikoval čistě britský nebo kanadský skauting, asi by neměl takový ohlas.

Více uslyšíte v záznamu rozhovoru moderátorky Marie Retkové.