Příroda se dala na cestování
Plameňáci hnízdí v Severním Porýní-Vestfálsku. Africká veverka burunduk páskovaný obsadila parky města Paderbornu. Šakali se přes Balkán pustili do Itálie a Rakouska. V Anglii zaviní klokani řadu dopravních nehod. Nevídané druhy putují světem a zmocňují se krajin.
Rostliny "odjinud" nazýváme "neofyty" a cizí živočichové jsou pro nás "neozoa". Předponu "neo-" si vysloužily ty druhy, které se mimo svou původní vlast rozšířily po roce 1492. Nebylo to však až objevení Ameriky, které spustilo putování druhů. Odjakživa je podporovaly přírodní katastrofy a lidské dějiny. Semena rostlin se vydala na cesty na botách vojáků, po kapsách námořníků a obchodníků. S římskými legionáři přišel do střední Evropy jedlý kaštan a bažant jako další pochoutka. Je zásluhou obchodníků s hedvábím, že u nás kvetou šeřiky, původem z daleké Číny.
Bernd Tenbergen z Vestfálského úřadu péče o krajinu vyhodnotil pozorování mnoha generací botaniků a došel k závěru: během staletí se pokusilo uchytit ve středoevropské přírodě dvanácti tisícům cizích druhů rostlin. Podařilo se to tisícovce přivandrovalců - obsadili pozice podél cest, železničních tratí, v lesích a řekách. Nikoho by dnes nenapadlo podezírat je z cizokrajnosti.
V naší době je nejsilnějším motorem putování druhů oteplování klimatu. Stačilo, že se Středozemní moře během posledních deseti let ohřálo o půl stupně, aby se tu zalíbilo sto deseti novým druhům ryb. Některé si sama našly cestu z Mrtvého moře, jiné připluly jako černí pasažéři s loděmi z jižních moří.
Ne vždy proběhne soužití s novým ekosystémem hladce. V:Pravou metlou podél nejluxusnějších francouzských pláží se stala Caulerpa taxifolia, rostlinka, jež nastoupila cestu do Evropy nenápadně jako oblíbená kulisa domácích akvárií konce minulého století. V Indickém oceánu si vypěstovala řadu technik, umožňujících přežití. Ve Středozemním moři, živena oleji z lodí, pesticidy z okolních polí a odpady z měst, zadusí svým kobercem všechny ostatní rostliny dna a nervovým jedem si drží od těla všechny ryby. Svou expanzi začíná okamžitě, jakmile stálá teplota vody dosáhne 30 stupňů.
Vrátka do nových teritorií otevírá leccos. Náhoda, stejně jako neopatrnost. Odpadní voda tankerů převáží kraby a měkkýše. Ze zoologických zahrad uletí ptáci. V lesích Německa se množí mývali - před 65 lety vypustil do lesa v Hessensku jistý chovatel pouhé čtyři exempláře. V krajinách střední Evropy bylo zaregistrováno 400 nových druhů živočichů - experti nejsou zajedno, zda je to dobře nebo nikoli.
Pro puristy v ochraně přírody je to katastrofa. Tvrdí, že v globální vsi zvané svět ovládne přírodu jen několik málo nejodolnějších, nejagresivnějších a nejpřizpůsobivějších druhů. Ostrovy v Pacifiku svědčí o tom, že je to možné: 70 % tamní fauny vymřelo kvůli liškám, psům a krysám. Neozoům, jež tam vpašoval člověk. Ale nemusíme jít pro příklady tak daleko. Agresivní druh bolševníku, zavlečený k nám z Kavkazu, vytlačuje z luk místní rostliny. V Bavorsku se stal obětí vlastního úspěchu bobr ze Švédska, vysazený na tamní bystřiny koncem 60. let. Dnes je tam bobrů víc, než v celém Německu před dvěma sty lety. Švédský bobr prý musí zase pryč a na jeho místo přijde méně úspěšný bobr z východoněmeckého Polabí.
V Německu se pokládá za cizí každý druh, který tu nežije 25 let, nebo alespoň po tři generace. "Cizí" je podezřelé, a v odborné i mediální diskusi na toto téma se většina odborníků cizinců v domácí přírodě nijak nezastává. Výjimkou je profesor Josef Reichholf, ředitel Státní zoologické sbírky v Mnichově a člen předsednictva Světového fondu ochrany přírody. Nedávno nazval své protivníky "rasisty", protože se pokoušejí o nemožné: stanovit v prostoru a čase, co je "cizí" nebo "nezdravé". Dvě třetiny druhů, ohrožených v Německu vyhynutím, přitom má na svědomí domácí zemědělec. "Můžeme si být jisti, že mnohý dnes takzvaný vetřelec bude v budoucnu na seznamu druhů, ohrožených vyhynutím," napsal profesor Reichholf. "Většina druhů v našich poměrech nezmizí kvůli nějakým dalším cizincům. Budeme za to moci sami. Měli bychom se vyvarovat toho, některé druhy stigmatizovat."
Podobného názoru je zoolog z Rostocku Ragnar Kinzelbach: podle něho není vymírání druhů a jejich vzájemné míšení ničím jiným, než přizpůsobováním se člověku. Není to výraz zhroucený ekosystému, ale právě naopak: zkouška a důkaz jeho životaschopnosti. Veškerá naše "kulturní krajina" je krajinou z druhé ruky. Téměř ze sta procent ji před tisíci lety, než ji začal obdělávat a předělávat zemědělec, tvořily úplně jiné druhy. Také skřivan nebo zajíc přivandrovali odjinud. Kdybychom chtěli být poctiví a očistit krajinu od druhů, které se jí zmocnily po roce 1500 - kde bychom začali? U brambor? U kukuřice?
Američané mají na celou věc vyhraněný názor. Podle Světového monitorovacího ústavu jsou člověkem zavlečené druhy nepřítelem ekosystémů. Nalézají v novém prostředí málo přirozených nepřátel, zato dosti živin a potravy. Po devastaci krajiny je druhým hlavním důvodem ubývání druhové pestrosti. Organizace Ochrana přírody jmenovala dvanáct cizích druhů, které dnes nejvíc ohrožují Ameriku. Prezident Clinton vyslyšel její výzvu a zvláštním výnosem vyzval ministry obchodu, vnitra a zemědělství, aby se věcí začali zabývat.
Evropan Josef Reichholf vidí celý problém jinak proto, že díky dobám ledovým je u nás jiná situace. Z daleko větší plochy než v Americe zahnaly ledovce do malých útočišť zvířenu a rostlinstvo kontinentu. Přežily v nich jen nejsilnější druhy. Příroda Evropy tehdy nebývale zchudla - kdo však prošel tehdejším tvrdým výběrem, dodnes dobře odolává cizí invazi. Pokud se sám vydá na cestu, třeba do Ameriky, je tam ovšem snadno vítězem.
Co je přirozené a co nikoli? Tuto otázku si položil biolog Hubert Markl, prezident vědecké Společnosti Maxe-Plancka. Leccos z jeho myšlenek se týká právě problému proměnlivosti našeho světa. Jak píše: Pro nás, jako přírodní stvoření, by nemělo být nepřirozené nic, co podnikáme. Pak ale také pro nás platí jen zákony přírody, která rodí stále nové formy života a jde přitom setrvale a bez zábran přes mrtvoly - mrtvoly možná miliard druhů, jež během víc než tří miliard roků existence života padly pod kola evoluce.
Člověk nikdy nepochyboval o tom, že má právo s jinými druhy konkurovat, podřídit si je nebo jich využívat. Právě to však není nic jiného, než jak se chovají i jiná přírodní stvoření. Máme jim mít za zlé to, co pro nás je tak samozřejmé? Otázka trvá: co je - a co není proti přírodě?