Příběh válečné msty Čechů na Němcích jako divadlo. I to je práce Jiřího Havelky

Námět představení Dechovka vychází z autentické historické události, kdy v obci Dobronín na Jihlavsku došlo v rámci živelného poválečného odsunu k zavraždění skupiny místních Němců (podobně jako na Rovensku). „My jsme to téma neotevřeli z nutnosti bořit tabu, mě fascinovalo, že se to odehrávalo v malé vesnici,“ vysvětluje Jíří Havelka.

„Bylo zajímavé, co nalezení kosterních pozůstatků udělalo ve vztazích mezi lidmi. Není to o hledání viníka, je to příběh jednoho prostoru a hlasu, který strhne ostatní.“ Hra je inscenována jako schůze a hospodská tancovačka napříč desetiletími 20. století. Diváci jsou jako hosté v podstatě součástí představení.

„Hráli jsme to i přímo v Dobroníně. Mezi diváky přišlo i 50 místních a ta diskuze byla hodně zajímavá,“ svěřuje se Havelka. Tím „hráli“ myslí divadelní soubor Vosto5, kde každý člen vystupuje jako herec i autor. Havelka navíc často i jako režisér.

Lidi s myšími maskami

Kromě toho má Havelka za sebou třeba i „divadelní“ (na ulici hranou) simulaci pádu letadla. Projekt My Day vznikal ve spolupráci s cvičením Červeného kříže. „Divákům jsem pak mixoval událost živě do sluchátek,“ popisuje. Hra Myší ráj v Národním divade vtahovala do děje zase jinak.

„Diváci si mohli nasadit myší masky. To skýtá anonymitu, zároveň jsou součástí společenství. Je zajímavý už samotný akt, kdo si masku nasadí, kdo ne, kdo si ji pak sundá. V sále se nezhasíná, herci vidí do publika.“ Havelka ale přiznává, že s poučeným návštěvníkem divadel je někdy obtížné pracovat.

„Mnohdy mají svůj názor už před představením. Mě baví dělat nové formy“, říká Jiří Havelka. Třeba na festivalu Letní Letná se nechávají inspirovat kitingem. „Diváci najednou zjistí, že divadlo není nudné, jak si třeba mysleli na škole. Díky různým tématům je možná natáhnout do divadel nové lidi.“

Bude se ještě hrát Pérák? Jak Jiří Havelka zakládal stanici Óčko?