Příběh první: Nová "opice"

15. květen 2010

Popsání nového druhu živočicha či rostliny je snem snad každého přírodovědce, ne každému se to ovšem podaří. Možná bude pro mnohé posluchače či čtenáře překvapením, že právě přelom 20. a 21. tisíciletí k tomu nabízí docela slušnou šanci, objevy nových druhů přibývají jako „houby po dešti“ a doslova prožívají renesanci, téměř takovou, jakou přineslo 19. století, kdy zámořské výpravy přivážely z nejrůznějších koutů naší planety množství neznámých přírodnin a muzejní zoologové či botanici se museli hodně činit, aby vše řádně popsali a roztřídili do systému.

Současný „boom“ v objevování neznámých zvířat (nepleťme si ho ovšem s kryptozoologií, která pracuje spíše s domněnkami než s realitou) má dva hlavní kořeny. Tím prvním je rozvoj cestování – dnes už jsou i ta nejodlehlejší místa dostupnější, s rozvojem komunikačních a dalších technologií se výpravy do míst, které dříve znamenaly několikatýdenní strastiplné putování, dá s nadsázkou řečeno „vyřídit“ i za pár dní. Také mořské biomy, dříve téměř nepřístupné, teprve dnes vydávají díky technickému rozvoji svá tajemství. Druhá příčina nárůstu nových druhů spočívá v nesmírném pokroku vědeckého taxonomického bádání, který se z původní popisné roviny „přestěhoval“ postupně až do nitra buňky. Zatímco v 19. století se nové druhy popisovaly podle rozdílů ve vzhledu, zbarvení či tvaru lebky, ve druhé polovině 20. století nesla prapor pokroku karyotaxonomie pracující s chromozómy a dnešní badatelé jsou ještě „hlouběji“ až k nukleovými kyselinám (jaderné, mitochondriální či ribozomální DNA). Nové druhy vznikají jako na „běžícím pásu“, časté jsou zvláště případy, že „dobré“ druhy, které jsme znali a uznávali po desetiletí či staletí, se pod zorným úhlem molekulárních biologů rozpadnou na několik jiných druhů, a teprve potom se (někdy až usilovně) hledají rozdíly mezi nimi patrné i lidskému oku.

Náš příběh „nové opice“ je ukázkou toho, jak se mohou klasický způsob popisování druhů s molekulární taxonomií navzájem doplňovat (obdobných případů by bylo možné uvést celou řadu). Začíná v lednu 2003, kdy američtí a britští zoologové monitorujících biodiversitu v nepříliš zachovalých horských deštných lesích na jihozápadě Tanzanie zaslechli od domorodců zvěsti o plaché a atypické stromové opici, známé pod domorodým názvem kipunji. V obtížném a nepřehledném terénu na svazích hory Rungwe sice během roku několikrát podobného primáta vzácně zahlédli, ale bez možnosti si ho dostatečně prohlédnout. Teprve až v prosinci téhož roku nabyli jistoty, že jde skutečně o nový druh opice a napřesrok ho objevili i ve 350 km vzdáleném pohoří Udzungwa. Jen na okraj dodejme, že se zde s podivnou opicí setkali už v 90. letech ornitologové, kteří ji však považovali za nedávno popsaný druh mangabeje Cercocebus sanjei a tak se připravili o pomyslnou „slávu“ spojenou s objevem nového druhu. Ale vraťme se k naší nové „opici“. V květnu roku 2005 vyšel ve známém časopise Science článek, ve kterém byla „oficiálně“ popsána jako nový druh Lophocebus kipunji. Druhové jméno reflektuje zmíněný domorodý název primáta a rodové jméno vyjadřuje původní představu autorů popisu o tom, že ho považovali podle stromového způsobu života a celkového vzhledu s dlouhým ocasem, protáhlejším čenichem a zejména černě zbarvenými očními víčky za nový druh mangabeje; do téhož rodu patří např. známý mangabej pláštíkový (L. albigena) s nejbližším výskytem cca 800 km na západ.

Rungwecebus kipunji

Zde udělejme malou odbočku. Mangabejové jsou výhradně afričtí primáti anatomicky stojící mezi kočkodany a makaky a vývojově příbuzní paviánům – mají zpravidla delší srst, velké lícní torby, výrazné sedací mozoly, dlouhý ocas a často i nápadné zbarvení s výraznými řasami a očními víčky (bílá nebo černá, slouží jako optické signály při dorozumívání), makaky připomínají mírně protáhlejším čenichem, výraznými nadočnicovými lištami a dalšími znaky na lebce a chrupu. Celkem známe necelou desítku druhů mangabejů (o druhovém statusu některých druhů se vedou odborné spory), do zmíněného rodu patří vedle zmíněného mangabeje pláštíkového i mangabej černý (L. atterimus).

Co přimělo zmíněné zoology vedené Trevorem Jonesem ze správy NP Udzungwa Mts., že tajemnou, dlouhosrstou a světle hnědě (místy s narezavělým nádechem) zbarvenou opici popsali coby nový druh? Mimochodem, je to první druh vyššího primáta popsaný v Africe po dlouhých 21 letech. Od jiných druhů mangabejů se liší zejména celkovým světle hnědým zbarvením, nápadně dlouhou a širokou kšticí ze vztyčených chlupů na temeni hlavy (kvůli ní si vysloužil i přezdívku „pankáč“) i jakousi „hřívou“ po stranách hlavy, špinavě bílým břichem i zadní polovinou ocasu; srst má hladkou, nikoli chundelatou a pohlavní rozdíly ve zbarvení zjištěny nebyly. Další odlišností jsou i jeho hlučné projevy připomínající hlasité, lehce houkavé štěkavé zvuky; ostatně tak je popisovali i domorodí obyvatelé. Ze sonogramu, který je součástí popisu nového druhu, je zřejmé, že je tvoří zvuky s průměrnou frekvencí okolo 0,28 kHz vydávané v intervalu jedné setiny sekundy. Svojí strukturou se tyto hlasové projevy liší od podobných signálů jiných druhů mangabejů, které spíše připomínají hluboký hrdelní řev či výkřiky.

Popsaný středně velký druh dorůstá v dospělosti hmotnosti 10-16 kg a délky 85-90 cm, ocas je zhruba stejně dlouhý jako tělo. Až dosud se podařilo objevit dvě, navzájem zřejmě izolované populace v již zmíněných lokalitách v okolí hor Rungwe a Udzungwa, kde opice žijí v nadmořských výškách zhruba od 1300 do 2450 m n. m. Jejich biotopem jsou horské deštné lesy, přirozené nebo druhotného charakteru, kde mohou teploty v květnu až září klesat dokonce i po -3 °C. Hovoříme-li o deštných lesích, není to rozhodně nic přehnaného, neboť ročně zde spadne až 2900 mm srážek, tj. nejvíce z celé Tanzanie (pro srovnání, na nejdeštivějších místech Šumavy naprší ročně „jen“ přes 1500 mm). Nová „opice“ žije v tlupách o 30-36 jedincích obou pohlaví a nanejvýše se 2 mláďaty. Má denní aktivitu a většinu dne tráví na stromech, na zem sestupuje zřídka, např. při úniku před přirozenými nepřáteli (zejména orel korunkatý a levhart). Podle dosavadních pozorování se tlupy pohybují na území o rozloze menší než 1 km2. Jejich jídelníček nasvědčuje všežravému způsobu obživy – konzumují listy dřevin, výhonky, květy, kůru, nejrůznější zralé i nezralé plody, mechy i lišejníky, bezobratlé živočichy a také leccos, co najdou na polích domorodců kukuřice, boby, sladké brambory atd.


Zobrazit místo Rungwecebus kipunji na větší mapě

I nadále jsou v současné době známy pouze dvě již zmíněná území výskytu nového druhu – v oblasti hory Rungwe žije (r. 2007) na ploše o rozloze 12,5 km2 zhruba 1040 jedinců a odhadovaná velikost populace v pohoří Udzungwa se pohybuje okolo pouhých 75 zvířat usídlených na ploše něco málo přes 8 km2. Teoreticky nelze samozřejmě vyloučit, že se podaří někde objevit ještě další dosud utajené populace, ale zatím nic tomu nenaznačuje. A tak je při daných počtech a izolovanosti výskytu na nevelkých územích logické, že hned po svém objevení se druh ocitl v mezinárodním Červeném seznamu IUCN, a to v rámci nejzávažnější kategorie kriticky ohrožených druhů. Hlavní nebezpečí, které mu hrozí, vyplývá zejména z nelegální těžby dřeva a pytláckého lovu (jako zdroj masa i ochrana úrody na polích), jen část populací žije na území národních parků, které skýtají o něco lepší podmínky ochrany.

Zdálo by se, že náš „příběh“ by zde mohl dospět ke zdárnému konci – byl popsán nový druh, bylo učiněno zadost všem oficialitám, leccos z jeho života se podařilo zjistit a získal přinejmenším formální záštitu pro svoji ochranu (pro pořádek dodejme, že holotyp, tj. jedinec, který tvoří jakýsi standard druhu – více o tom v některém z následujících příběhů – zastupuje namísto tradičního sbírkového kusu v některém ze světových muzeích barevná fotografie pořízená v přírodě a publikovaná ve zmíněné práci v časopise Science). Nicméně není tomu tak. O rok později bylo v témže časopise publikováno další odborné sdělení, které celou záležitost poněkud zkomplikovalo. Tentokráte se o to „zasloužil“ mladý opičák, který uvízl v pasti nastražené domorodcem na kukuřičném políčku. Za příslušný úplatek se dostal do rukou odborníků a jeho další cesta vedla do Přírodovědeckého muzea v Chicagu, kde důkladně prozkoumali jeho lebku, kosti a kůži, svalová tkáň posloužila k molekulární analýze DNA. Přestože šlo, jak bylo řečeno, o nedospělého jedince (evidentní podle stavu vývoje chrupu), měl vyvinuty všechny druhově typické znaky, tedy černá oční víčka, dlouhé chlupy na temeni hlavy a tvářích stejně jako bělavou zadní polovinu ocasu. Komplikace nastaly až po vyhodnocení několika set sekvencí DNA – molekulární důkazy totiž jasně ukázaly na příbuznost s paviány rodu Papio (např. paviánem pláštíkovým P. hamadryas). Jinak řečeno, došlo ke „konfliktu“ důkazů molekulární a klasické taxonomie – zatímco podle sekvencí DNA by nová „opice“ měla být paviánem, na vnějším vzhledu se to vůbec neodráží, neboť jí chybí typické paviání znaky tělesné stavby jako prodloužená („psí“) hlava či některé prvky na lebce. Od mangabejů se naopak liší hlasovými projevy či držením ocasu (nedrží ho obloukovitě překlopený nad tělem dopředu). A tak byli zoologové postaveni do situace, kdy nový druh nevěděli kam zařadit, neboť není paviánem ani mangabejem a jediným řešením, které se v dané chvíli ukázalo jako možným bylo popsání nového rodu. Byl pojmenován Rungwecebus (pozorní posluchači či čtenáři) v něm jistě zaregistrují jméno hory, kde byl tento primát poprvé pozorován (Mt. Rungwe, opice = cebos). Takže momentálně platné úplné vědecké pojmenování druhu je Rungwecebus kipunji (Jones, Ehardt, Butynski, Davenport, Mpunga, Machaga et De Luca, 2005). I když někteří autoři platnost nového rodu zpochybňovali, další, dosud nepublikované výsledky směřují k podpoře teorie, že rod Rungwecebus je sesterským taxonem rodu Papio. Závěrem dodejme, že je to zcela nově popsaný rod primáta po 79 letech.

Rungwecebus kipunji

Ale ani tím zájem vědců o nový africký druh a rod primáta nekončí. Další zkoumání prokázalo jisté vnitrodruhové rozdíly. Mitochondriální DNA opic z obou izolovaných populací se totiž u příslušníků stejného druhu neshodovala – zatímco v genetické výbavě větší z populací se našly fragmenty DNA rodu Papio, u příslušníků druhé (menší) populace se žádné takové známky někdejšího možného „křížení“ paviány nenašli. Nakolik je tato skutečnost pozůstatkem evoluční historie druhu či důsledkem komplikovanějších vnitro- či mezipopulačních vztahů zatím nelze říct. Odlišnost obou populací je ale v každém případě dalším důvodem, proč by obě dvě měly být zachovány do budoucna. Zároveň to znamená, že přesun zvířat z jedné populace do druhé nemusí být možný.

Tím pro tuto chvílí náš první příběh končí, ale pouze do okamžiku, kdy byste chtěli napsat nějaký populární článek o nové africké opici a najednou vyvstane problém, jak ji vlastně pojmenovat. Vědecké (latinské) jméno se do takového textu nehodí a české jméno – jak to s ním vůbec je? Existuje už, už ho někdo navrhl, jak se to dělá, kde se dá najít atd. – to jsou otázky, na které se pokusíme odpovědět v dalších několika následujících příbězích…

autor: Miloš Anděra
Spustit audio

Více o tématu

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

3x Karel Klostermann

Koupit

Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.