„Při pomyšlení na muže se mi dělá zle,“ říká žena, kterou osm měsíců znásilňovali radikálové ISIS
(Irák / Erbil / Archa pomoci) „Chtěla bych se s ním zase jednou setkat a mučit ho stejně jako on mě. Nenávidím ho,” říká dvacetiletá A. K. H. (její pravou totožnost známe, ale na její přání jsme použily jen iniciály), výrazně krásná jezídka s jemnou černou tečkou vytetovanou v ďolíčku na bradě.
Na svobodě je teprve osm dní. Před osmi měsíci ji společně s mladší sestrou unesli radikálové z ISIS v Sindžáru.
Znásilněných jezídek jsou tisíce
Udělat rozhovor se ženami, které se staly oběti sexuálního násilí, není vůbec jednoduché. Po pěti dnech usilovného vyjednávání jedeme konečně do severoiráckého Dohuku na schůzku. Setkáváme se v bytě, který pronajímá jezídská organizace v moderním komplexu novostaveb na periferii města.
V uprchlickém táboře, kde žijí s rodinou a dalšími jezídy, by otevřeně nemluvily o tom, co prožily. Jezídé jsou tradičně založení a znásilnění pro ně znamená nepředstavitelnou hanbu. V některých případech vede i k tomu, že otec či jiný mužský příslušník rodiny zostuzenou dívku raději zabije. Avšak počet znásilněných jezídek narostl na tisíce, a tak se postoj jezídů k tomuto tématu začíná měnit.
„Hned v Sindžáru z naší unesené skupiny oddělili ženy od mužů. Nás dvě odvezli do jejich hlavního města Rakká v Sýrii. Přišli dva muži, jeden Saúd, druhý Brit arabského původu a odvedli si nás,” doplňuje svou sestru osmnáctiletá D. K. H.
Z Rakká je přes Al Bab přemístili do Aleppa. Tam začala noční můra.
Osm měsíců brutálního znásilňování
Zavřeli je do jednoho z domů a hned první večer obě brutálně znásilnili. A tak to chodilo celých osm měsíců a patnáct dní.
Bránila jsem se, až mi zlomil prst. Ale nic ho nezastavilo. Bil mě při tom a vrážel mi dovnitř různé předměty. Měla jsem pocit, že mě celou rozerve.
„Nedá se na to zvyknout. Pokaždé to bylo stejně odporné jako ten první večer. Měla jsem neustále zbraň u hlavy, až se mi tam udělala modřina,” odrhnuje si vlasy z čela a ukazuje jizvu A. K. H.
„Bránila jsem se, až mi zlomil prst. Ale nic ho nezastavilo. Bil mě při tom a vrážel mi dovnitř různé předměty. Měla jsem pocit, že mě celou rozerve,” zakrývá si při těchto slovech oči.
Po většinu času musely být doma, jen jednou za čas mohly vyjít v nikábu (oděv odhalující pouze oči) nakoupit na tržiště. Svým věznitelům totiž nesloužily jen jako sexuální otrokyně, ale také jako kuchařky.
„Při pomyšlení na muže se mi dělá zle”
Jednou cestu na nákup využily k útěku. Na trhu se jim podařilo půjčit si mobil a zavolat příbuzným, na jakém místě se nacházejí. S pomocí jednoho z místních se dostaly až na hranici Turecka. Odtud je příbuzní propašovali zpět do Kurdistánu.
„Nikdy se nevdám. Po tom, co jsem prožila, se mi při pomyšlení na muže dělá zle,” uzavírá své vyprávění A.K.H. Její sestra si drží obličej v dlaních: „Nemůžu už ani plakat. Všechny city jsem ztratila.”
