Přepis pořadu Jak to vidí - 18.9.

Jak to vidí spisovatel Ivan Kraus

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Začíná pravidelný pořad Jak to vidí, který si v repríze můžete poslechnout dnes po třiadvacáté hodině. A v tuto chvíli vítám spisovatele Ivana Krause, který nás navštívil, dobrý den přeji.

Ivan KRAUS, spisovatel
--------------------
Dobrý den vám.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Témat, která máme připravená, která jsou připravena je více, pojďme k tomu prvnímu. Hovoří se o tom dnes a denně. Americké banky krachují, je to krize ekonomická, jak to vidíte vy?

Ivan KRAUS, spisovatel
--------------------
No, šedě až poločerně, abych to vyjádřil v barvě. Nejsou to je Američané, jsou to i velké banky ve Švýcarsku dvě tři, jsou to v Německu Deutsche Bank a tak dále. Je to, jak to vidím? Takže já bych řekl to nejpodstatnější, co vidím jako amatér, jako občánek je rok 1971, takzvaná bretonwood konvenční. Tam došlo k tomu, že bylo rozhodnuto, že se peníze oddělí od zlata. Do té doby každá kačka, každý dolar, všechno muselo být podloženo zlatem, a v tu chvíli v roce 71 bylo toto rozhodnuto a já si myslím, že to bylo velmi nešťastné rozhodnutí z toho hlediska, že bylo možno začít takzvaně vytvářet, tvořit peníze. No, a to s stalo a ta americká situace, která teďka postihuje a otřásá finančním světem a to i v jiných zemích, tam je ještě druhý aspekt, kterej ..., já vidím pořád takový obrázek. Je tomu pár let, neřeknu vám přesně kdy, a na francouzský televizní obrazovce jsem viděl, byla taky nějaká krize, snad ne tak hluboká jako dnešní, a na tom Wall Streetu tam, kde sedí ty mocní, co ty peníze vytváří, nečiňme si iluzí, došlo prostě, došlo prostě k velkým poklesům, co to bylo, a vynášeli na nosítkách mladého muže. Tomu bylo asi čtyřiadvacet let a on říká já jsem v životě neviděl, aby něco takhle klesalo. On ještě nikdy neviděl, že něco co mělo kurz vysokej nebo vyšší, bylo náhle na kurzu nižším. Tak to je druhá taková vzpomínka. Otázka je, proč je dnes tak populární jako nikdy vydělávat peníze obchodem s penězi? Proč nechceme tolik, jako nemyslím vy a já, ale společnost vytvářet nějaké hodnoty a proč chceme tolik hrát v kasinu? Protože v kasinu, když máme ruletu, jak jsem se kdysi díval, nehrál, ale díval, tak tam jsou jen dvě barvy a pak je tam řada čísel a účastníci hry sázejí buď na barvy nebo na čísla. Ale sázet na neznámá čísla a sázet na neznámé barvy, které na té ruletě nejsou, no, tak to je samozřejmě riskantní.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Mně to trochu připadá, když se říká, že jestli náhodou nebude žít za čas ve virtuální realitě, jestli toto už není virtuální realita?

Ivan KRAUS, spisovatel
--------------------
No, to je bezpochyby už virtuální realita, my víme, že jsou zadlužení lidi, občané, města komunity a státy. A ten systém mně se jeví tak, že dospěl tak daleko, že smyslu nedává. Soukromé banky vydělávají peníze, a když se jim vede zle, to je dnešní situace, tak volají tatíčka stát. Prosím vás, pomoc, taťko. No, jak může pomoc, když jsou soukromé a od kdy, do té doby, do které vydělávaly, byly v pořádku. To je, to je jedna otázka, kterou si asi dneska řada ekonomů promýšlí. Ale já bych hrozně rád citoval muže, vůči kterému mám jakýsi obdiv nebo respekt, jmenoval se John Kenneth Galbraith, není tomu tak dlouho, myslím, dva roky, co odešel do bankéřských a ekonomických lovišť, aby to tak nazval, a on doslova říká: "Proces, kterým banky vytvářejí peníze, je tak jednoduchý, že to rozum nebere." Jo, a to je k té statistice. Oni nám říkají tady a kdekoli ve světě, teď máme malou inflaci, teď máme maličko větší inflaci, jako nárůst cen, a já si říkám jako pan niemand, nebo-li nikoli, jak je možný že americký průměrný dům ustál v roce 58 třináct tisíc dolarů, když si mladý třeba vzali kredit a tak dále, a dnes dvě stě třicet tisíc dolarů. Čili když se dívají na tu inflaci, když nám oznamují v médiích, jak to teď je, tak by ale měli říct, jak to bylo dřív, protože jinak bychom mohli dospět do situace, kdybychom se jednoho dne dočetli v novinách, že naše životní úroveň se zvýšila o dva tisíce procent a bysme řekli, jak je to možné, a oni by řekli druhej den, no, oproti roku 1620. Asi takhle.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak to je tedy smutná situace.

Ivan KRAUS, spisovatel
--------------------
No, je to, je to situace, z který bychom se měli poučit, protože já si myslím, že vytváření hodnot a odměna za ty hodnoty, to je zdravý způsob myšlení a domnívám se, že ten, ta, ta snaha rychle vydělávat, dokud to jde, dívat se na počítač, tyto banky se dívaly, že jo, všichni ty zaměstnanci na počítače, všichni účastníci měli vysoké prémie, proto pracovali tím směrem, jo, to se jim líbilo, já taky víc vydělám víc nakoupím a najednou to udělá klik a je to pryč. Ale náš problém spočívá v tom my pořád říkáme, taky nám to vysvětlovali před lety, nemůže se nic stát a když jste položil otázku jak to, máme počítače, ty nám všechno ..., počítač nemůže nahradit naši chtivost, počítač ani nemůže zabrzdit, počítač nemůže naše, naše rizika odhadnout. On dělá to, co mu naprogramujeme, že jo. A my jsme, já mám někdy dojem, že jsme chvílemi blbě naprogramovaný.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
A jak je to s tou zadlužeností?

Ivan KRAUS, spisovatel
--------------------
S tou zadlužeností? Víte, no, jak vidím čekáte brzy rozšíření rodiny a tak ten váš potomek, to je moc zajímavý, protože já nemůžu říct potomka, protože se možná někdo kvůli emancipaci, ale bohužel gramatika je taková, on či ona, to řekněme chlapeček či holčička, podívejte se, kdybyste žila ve Spojených státech, tak by se narodil a ten první den, nebo narodila, by to dítě mělo jednatřicet tisíc dolarů dluhu. No, s ohledem na to, že neumí ještě říct ani máma ani táta, že neumí ještě chodit, natož pracovat, vytvářet hodnoty a vydělávat, nebo sedět v bance, ťukat do počítače, tak to je dost tristní. Já bohužel neznám tu sumu nebo bohužel možná bohudík, jak je tomu v Čechách, ale to asi nebude tak vysoký, ale ten dluh tu je. My všichni víme, že vlády mají dluh a vlády jsou zajímavý, protože vlády vlastně si půjčují peníze a půjčují si podle mého vlastní peníze, protože proč si je půjčujou od soukromých bank často, když sami ty peníze vybírají a sbírají. A když ..., platíte daně, a když jedete autíčkem, tak před čtyřmi lety jste zaplatila, nevím jak je to teď, osmadvacet korun za litr benzinu, no, a z toho bylo devatenáct korun daně. Devatenáct. Pak jako ..., víte já nepotřebuju učené velké ekonomy a odborníky, protože část z nich žije v tom lese, kde jsou zvyklí sbírat ty jahody, ono jsou zvyklí na to někde je mýtina, někde je vykáceno, někde to roste a já si říkám amatérsky, neznale, nejsem odborník, kterej les to vydrží, že já ho budu čistit, kácet dřevo, to bych měl jako hajný a budu minimálně vysazovat, jo.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
To jsou ty hodnoty.

Ivan KRAUS, spisovatel
--------------------
Budu-li vědět, kolik let rostou nový stromky, tak tam já vidím jaksi kořen toho problému, po selsku chcete-li.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dnes je na návštěvě v pořadu Jak to vidí na vlnách Českého rozhlasu 2 spisovatel Ivan Kraus.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Na vlnách Českého rozhlasu 2 Praha posloucháte pořad Jak to vidí spisovatel Ivan Kraus. Když jsem v posledních dnech listovala Internetem různými názory, tak jsem narazila také na názor v blogu Štěpána Bicery, že žáci by měli mít právo známkovat učitele. Vím, že někde v zahraniční tato zkušenost funguje, nevím, jestli přímo hned na základních školách, ale rozhodně na vysokých školách ano. Jak to vidíte vy, že by žáci už ti maličtí známkovali učitele?

Ivan KRAUS, spisovatel
--------------------
No, to pozor, to jsme u pěkného tématu. No, ono je to trošičku jinak. Tam mi to slovo známkovat nesedí úplně. To on v tom blogu ..., to je, to je trošičku jinak. Oni třeba, a tu zkušenost můžu citoval z College Vermontu, tam kde pracuje můj bratr a jeho manželka jako profesoři, oni v Americe mají tu možnost se vyjádřit na konci určitého období, že jo, k tomu, jestli ten program je zajímavý, zda by, zda ho dobře chápou, zda ten výukový program něco nepostrádá, zda by se měl něčím doplnit atd, atd. Samozřejmě, že se někdy stane, že mohou svého oblíbeného jako profesora vyhlásit, ovšem dál to jít nemůže, protože když to otočíte, tak kterej učitel by vlastně byl neoblíbenější? Obvykle ten nejmírnější, nebudu vás zkoušet, vemte si medvídky, no, co bysme tady, něco si přečteme nebo odpočiňte si. Patří k pedagogovi, že musí mít autoritu, i s tím máme dne problém, že musí v dětech, studentech, posluchačích vyvolat nějakou disciplínu a zapálit je to nějakou snahu. To samozřejmě, to jsou jeho kvality, ale my nemůžeme, já nemůžu být v armádní jednotce, pojďme do militarismu mírově, aby se někdo nevyděsit, a já nemůžu jako voják říkat svýmu nadřízenýmu četaři hele já ti řeknu, jak to máš dělat, jo, a četař nemůže říkat veliteli celýho útvaru víš co, my nebude útočit. To jako, to bychom to otočili. Ne známkovat, vyjádřit, tam je vlastně druh spolupráce mezi studentem, že jo, a mezi tím jeho, mezi tím jeho pedagogem. Ale jsou extrémní případy. Já jsem si tady zrovna díval na jednu věc právě z toho Vermontu, brácha to ještě neví, právě z jeho Middlebury College, kde měl jakýsi profesor Laury problém, a sice proto, že ho kritizovali kolegové a že asi na té univerzitě, tedy ona je to vlastně College nižší univerzita nebo vyšší gymnázium, aby tam už nezůstal nebo nedostal trvalé zaměstnání. Oni to Američani mají na zkoušku a pak mají takzvanou /nesrozumitelné/. No, a když jsem se na to podíval, tak tam najednou tam naopak sto šedesát nejdřív, posléze čtyři sta studentů napsalo petici profesorům, že jsou s ním spokojení a když jsem to studoval dál tak, tak se tam objevilo, že profesor Laury nevypadá jako ostatní profesoři. A že Middlebury chce lidi, aby se oblékali a jednali určitým způsobem a pak sem se podával na jeho obrázek, no, a ten chlapík je mladej, no, tak jestli to byli džíny nebo já nevím co, tak vidíte že naopak studenti museli přivést k rozumu některé profesory tomu dýnovi, jako oni říkají, děkanovi dát najevo my ho chceme, my se s ním hodně naučíme. Čili tohle jo, ale klasifikovat, známkovat, že by jako na konci roku jsme dali vysvědčení profesorovi, kterej by propadl evidentně, no, měli bychom jich dost, že jo, toho na matiku a to, to bych, myslím, považoval za, za jako vrchol antiautoritativního myšlení a ono někde, nenalhávejme si, autority někde musejí být. My dva musíme teď stát na červenou, že jo protože bychom to oddiskutovali, oklasifikovali znova tady je růžovou nebo i jako ..., ne, musí se s rozumem, já myslím. Ono je to někdy ho najít, že jo.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
V tom blogu bylo psáno i to, že by žáci měli hodnotit, jestli učitel přistupuje ke všem stejně, jestli náhodou nezvýhodňuje žáka třeba pana starosty nebo někoho vlivného oproti žákovi, který je mu nesympatický.

Ivan KRAUS, spisovatel
--------------------
No, tak na to snad musí být komise nějaká a nejen studentská, protože to potom může být subjektivní. Podívejte, co se stane často při nějakém, jak bych to nazval, ohrožení, ohrožení dětí nebo zpěváčků, jak jsme to tady zažili, jak často je to těžký najít pravdu, jaký je rozdíl mezi tím, když se šestnáctiletý děvče zamiluje do profesora a osočí ji, že vůči ní se zachoval nemravně a mezi tím teďka jak se přijde na to, zda je to pravda nebo ne? Ale následky to má katastrofický, samozřejmě a oprávněně, pokud to tak bylo. Ale co když je to jenom nespokojenost tý puberťačky? Co když se mstí? To se taky děje, že jo, v určitým věku se to může stát nebo toho kluka čili, čili tyhle ty věci nejsou tak snadný a nemůžeme to otočit celý, jo. My nemůžeme to otočit, protože potom bychom mohli pokračovat a říct ať všechny děti nejen do pětadvaceti let, jako říkala moje matka, mají nárok na moučník, na to jsme všichni pod stůl, protože dítě pětadvacet let bylo už problematický, a všechny do padesáti tedy patnáct let před penzí ať bydlí doma, ať ušetří, že jo. Co potom bychom z nich jaksi vychovali to nevím, jakou soběstačnost bychom jim dali? To nejdůležitější, že jo.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Další téma, které nakousneme v dnešním pořadu Jak to vidíte se týká také dětí ale úplně nejmenších a vlastně jenom potažmo, protože se diskutuje o tom, že by měly být vytvořeny podmínky, aby velké firmy zakládaly svoje firemní školky. Školek je nedostatek, babyboom běží v plném proudu. Jak to vidíte?

Ivan KRAUS, spisovatel
--------------------
No, vás to určitě zajímá, vy byste byla hned pro, že jo ...

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ano, nezlobila bych se.

Ivan KRAUS, spisovatel
--------------------
Aby tady rozhlas něco vytvořil, dovedu si to představit, ono by vám to usnadnilo život a práci. No, určitě to tak je. To téma, nevím co, co vidím z určitých zemí třeba s Francie tam nás zaujalo ..., jednak tedy školy od Napoleona fungujou, ženy mohou dát děti už do těch mateřinek a mohou a oni taky chtějí jít do práce, nepřicházejí o příjem a tak dále, který u mladých lidí je dost rozhodující v tý fázi života, to je jedna věc. Druhá věc je, že ve Francii ty školky se dělají podle infrastruktury, na tolik a tolik tisíc občanů musí být školka, protože tolik a tolik mladých lidí má děti. Funguje to tam prostě, jo, a kromě toho je tam ještě jedna alternativní možnost, co si dělají lidi sami, že několik maminek se dá dohromady, kdyby náhodou, a jedna starší paní je kolektivně placená a prostě to nandá do kočárku a vyžene to do parku, drobotina se drží kočárku, potkáváte je, i tohle je možný. Co se týče firem, to je teď nová idea, ovšem tam by bylo třeba, aby ty firmy, já nevím, dostaly nějakou od státu, to musí být impuls, úlevu na to, aby za to než, aby platili tolik daní, tak aby máma, který pro tu firmu pracujou, udělali takový zařízen. A já si myslím, že to by nebyl problém. Podívejte se Japonci, kteří často myslí velmi rozumně a racionálně, tím jsou nám lehce vzdáleni, tak myslím si, že to byl pan Sony nebo která firma, se toho týká nepřímo. Ty udělali to, že se podívali, kolik žen pracuje v elektrotechnice i u nich. Montují něco nebo připravují nějakou takovou tu práci, která je de facto manuálního typu, načež zjistili, že bude mnohem lepší a výhodnější, když ty ženy zůstanou doma, oni jim přivezou, materiály dodají nějakou dobu a pak hotové výrobky zase odvezou. A ženy mohly být doma a mohly pracovat jako kdybyste seděla u kolovratu a tkala, což myslím, že není ten případ kdysi a zároveň mít děcko někde ve svý blízkosti. Čili velmi dobrý nápad taky. Netvrdím, že to se dá udělat u všechno, že jo, protože třeba u vás by to bylo dost těžký, aby vám přinesli mikrofon a kus rozhlasu ...

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Že byste přijel za mnou domu.

Ivan KRAUS, spisovatel
--------------------
... že jo, to jako nejde, to by nešlo, ale jak jste doma řekla. A k tomu tématu mě ovšem napadá ještě jedno. V malé komunitě, vesnici, v níž žijeme, tady nedaleko za Prahou v Brdech, tak byl problém se školkou. Vesnice je sice malá, ale poroste, samozřejmě Brdy staví se domy a neodstávalo se peněz v rozpočtu, i to se přihodí. Ale ukázalo se, že když se taková komunita obrátí na Evropskou unii, tak dostane velmi zajímavou odpověď byrokratickýho druhu, na školku ne, ale pískoviště. A to jsem říkal to je výborný, máma dá v lednu dítě na pískoviště a v pět šest se vrátí domů, vezme sněhuláka a odnese ho domů. Tak to říkám jen proto, že mě to znovu připomíná, že v té Evropě budeme muset mít takové lidi, kteří se trochu postarají o to, oč nám jde. Mě celkem i dokonce můžeme být sobečtí, mně nejde tolik, co bych tady předstíral, o to, jak to bude v Holandsku, ale docela mě zajímá, jak to bude u nás, jestli přispějí na nějakou školku v těch vesnicích nebo ne, protože ty matky jedou do Prahy, ty se nemohou živit, tátové taky, v těch vesnicích a jako pískoviště? To je ..., my vám, prosím vás, já bych potřeboval vodu, no, to nemůžete mít, ale kohoutek dodám, to je blbý. A to prostě je na nás, abychom tlačili, kde my musíme začít? My musíme začít tam, že se podíváme, jestli třeba pan Špidla je v pořádku, já předpokládám, že docela jo, jaký jsou naši zástupci v Evropě a co by tam měli udělat. Ne, aby nám říkali právě jsme tady rozhodli, že se budou všichni česat na pěšinku, poněvadž se ušetří hřebeny. Hřebeny jsou z plastiku a ten je z nafty. To jako co rozhodnou je jedna věc a často i prospěšná, ale my žijeme v něčem v nějakém prostředí s nějakými problémy a my je můžeme zlepšit, ale nemůžou nám nabízet pískoviště místo školky. To bych teda nejradši je vzal něčím po hlavě, jo.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dnes je na návštěvě spisovatel Ivan Kraus. A čeká nás ještě jedno krátké zastavení.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ještě jednou se spisovatelem Ivanem Krausem zastavíme u dětí, tentokrát u jejich názoru. Podle nedávného výzkumu UNICEF o tom, co si myslí děti v České republice, uvedlo asi dvaadvacet procent dětí, že by rádi v budoucnu žily v jiné zemi než v České republice, zpravidla tedy v západní Evropě a v Severní Americe. Co tomu říkáte?

Ivan KRAUS, spisovatel
--------------------
No, já jsem se taky díval na nějaký ty statistiky, ale celkem dvaadvacet jste řekla?

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ano.

Ivan KRAUS, spisovatel
--------------------
No, tak ze sta dvaadvacet to by celkem šlo. Já si myslím, že někde, nevím, jak jsou starý ty děti, že někde v tom hrajou roli trošku taková ta romantika, jo, ty filmy, že jo, přece jenom ta televize a tak dále, ale možná někde nejen to a samozřejmě je to celkem uklidňující statistika, protože tam zároveň vidíte, že většina z nich je v této zemi spokojena a že jsou docela a že ..., jo a mě potěšilo, že oni nevěří médiím a nevěří politice a věří rodičům. No, tak to jsem se do všech těch děcek zamiloval do těch, já nevím, kolika desítek procent, to si myslím, že je taky dobrá vlastnost, že mají vlastní myšlení, ale v celku mají nějaký ty obavy z terorismu a tak dále, ale vcelku jsou tu spokojený. A víte já si připadám jako to dítě a jsem tady taky spokojenej se vším tím co tady máme za problémy. Samozřejmě nesmím se předávkovat politikou, nesmím se příliš dívat do novin na ty černý stránky, rád bych viděl, aby se psalo líp, což jsme se nenaučili, abychom psali o pozitivech, my ne my máme radši ty ...

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Černé zprávy.

Ivan KRAUS, spisovatel
--------------------
... černý zprávy, no, ale z toho se snad taky vybabráme, abych to řekl nespisovně, ale já se těm děckám nevidím a myslím si, že ta statistika, když se na ní podíváte podrobněji, spokojenost s místem pobytu a tohle ..., jako chtěly bys nad tajfuny americký, chtěly by ty úžasný nějaký ty zemětřesení nebo ty uragány? To je lepší jet na Křivoklát nebo jet na Šumavu, že jo. Žijou v krásný zemi.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
A nemůže ten názor vycházet těch dvaadvaceti procent z toho, že u sousedů se žije vždycky lépe?

Ivan KRAUS, spisovatel
--------------------
Taky to tak může být všude, dobře co doma, jo, abysme to hodili do podivuhodného tvaru nebo přísloví, ale já z nich, podívejte, můžou jít ..., mají jednu úžasnou výhodu a já jim jí strašně přeju, my jí neměli, můžou jít, můžou jet, můžou letět a můžou letět, jít a vracet se zpátky, a co chcete lepšího dát mladým lidem než možnost porovnávat, jo, aby se podívali po světě a řekli si safra doma je to docela fajn.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak to je tedy výborná možnost, za kterou si myslím, že bychom měli být všichni vděční. Děkuji moc za návštěvu v dnešním pořadu Jak to vidí spisovateli Ivanu Krausovi, přeji vám hezký den.

Ivan KRAUS, spisovatel
--------------------
Já přeji hezký den vám a minimální dluh pro vašeho potomka.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Děkuji moc. A pro vás všechny ostatní, milí posluchači, toto vyprávění spisovatele Ivana Krause najdete také na našich internetových stránkách na adrese www.rozhlas.cz/praha a tam je nejen zvukový záznam tohoto pořadu, ale také přepis, který tam bude asi zítra, takže se můžete k tomu navrátit, anebo si poslechnout dnešní reprízu po třiadvacáté hodině na vlnách Českého rozhlasu 2 Praha.