Přepis pořadu Jak to vidí - 1.10.

Jak to vidí Jefim Fištejn

Pavel KUDRNA, moderátor
--------------------
Dobrý den, dobré dopoledne. Je 1. října, je tu nový měsíc, doufám, že i nová nálada. Pravda, pokud se vaše nálada řídí třeba počasím, tak by mohla být hodně pochmurná, ale já věřím, že tomu tak není. Máme písničky, máme hosty, máme prostě prostředky, které by vaši tvář mohli rozjasnit. Jako první host dnešního vysílání Jefim Fištejn. Dobrý den.

Jefim FIŠTEJN, publicista
--------------------
Dobré ráno.

Pavel KUDRNA, moderátor
--------------------
No, vy jste také nepřišel příliš s růžovou náladou, musím tedy říct.

Jefim FIŠTEJN, publicista
--------------------
Právě proto se usmívám, že bych potřeboval taky trošku rozjasnit tvář.

Pavel KUDRNA, moderátor
--------------------
Tak naopak, na vás to bude, abyste našim posluchačům vliv optimismu do žil, Pavel Kudrna vás zdraví, všechny posluchače a budu rád, když spolu do dvanácté hodiny strávíme hodně příjemné chvíle. Pane Fištejne, přemýšlel jste o tématech, která byla v pořadu Jak to vidí, mohli nabídnout.

Jefim FIŠTEJN, publicista
--------------------
Nepochybně. Tak jsem si řekl, že jedno by mohlo být vážnější, informativnější, ať se posluchač něco dozví a další jedno až dvě by mohly být trochu zábavnější, protože po ránu, zejména, když venku je první podzimní den, zdá se, aspoň podle počasí, určitě každý člověk potřebuje trošku pobavit, rozveselit, takže jsem si řekl, že tentokrát to nebude až tak vážné v těch dalších tématech.

Pavel KUDRNA, moderátor
--------------------
Určitě. Ano. Pojďme tedy k prvnímu tématu. Vím, že jste se zaměřil na kandidáty na amerického prezidenta, my vídáme neustá.e dva hlavní rivaly, ale možná ani nikdo netuší, že těch kandidátů je mnohem víc za mnohem víc ...

Jefim FIŠTEJN, publicista
--------------------
Přesně tak, skutečně kudy chodíme, tudy slyšíme o souboji mezi kandidátem za Demokratickou stranu a uchazečem za Republikánskou a zdá se, že jiní ani neexistují. Není tomu tak, ve Spojených státech existuje přeširoká paleta různých kandidátů a v zásadě každý může kandidovat za koho chce a každý může vlastně volit, koho chce. Aby se člověk mohl stát uchazečem o Bílý dům, stačí, aby ho nominovala nějaká politická strana, což v Americe taky nejsou jenom dvě, ale docela hodně přehršlé, bych řekl, dokonce, nebo musí mít určitý počet podpisů, je to různé od státu ke státu, od jednoho státu k druhému, anebo dokonce může volit takzvaného vepsaného kandidáta /nesrozumitelné/. Musí to předem ohlásit a musí být registrovaným voličem, takže klidně tam může psát Mickey Mouse nebo Usáma bin Ládina, koho chce. A v zásadě samozřejmě, jako teoretickou šanci mají kandidáti za větší politické strany nebo uskupení. A je jich, jak jsem řekl, mnoho. Po těch dvou známých Demokratické a Republikánské straně, třetí místo zpravidla obsazuje strana Liberteriánská, Libertariánská strana založena v roce 1971, která dosahovala relativně na americké poměry úspěchu, ku příkladu, abych uvedl konkrétně na minulých volbách v roce 2004, její prezidentský kandidát Michael Bednarik, dostal čtyři sta tisíc voličských hlasů, což bylo čtvrté místo po Bushovi, Kerrym a Naderovi, o Naderovi ještě budeme hovořit, dostaneme s k němu nyní.

Pavel KUDRNA, moderátor
--------------------
Má takové anglické jméno.

Jefim FIŠTEJN, publicista
--------------------
Kdo? Nader, anebo Bednarik. A to je pozoruhodné, že v takových těch zvláštních menších stranách je hodně Čechoslováků, protože já neumím odhadnout, jestli Bednarik byl Bednářík nebo jeho rodiče nebo prarodiče, anebo Bednarik, nevím, dostaneme se ještě k tomu, každopádně současným kandidátem za Libertariánce je bývalý kongresman Bob Barr. Tam je pozoruhodné, že tato strana je těžce zařaditelná do politického spektra, jak mi ho známe, není to ani pravice ani levice není to ani konzervativní, ani Liberální strana v americkém pojetí, respektive různě části programu kolidují s nějakými částmi programů těchto stran, ku příkladu v politické oblasti je jim nadevše svoboda jednotlivce, velmi velký odstup, bych řekl, ke státu, samozřejmě, že se dožaduje malého státu, snížení byrokratických vztahů, snížení daní, nezávislost občana na státě, ale zároveň požadují v zahraniční politice nezasahování, čili co jsou tak trošku isolationisté, a v oblasti sociální, vysloveně jsou liberální, dožadují se legalizace potratů, homosexuálních sňatků, legalizace drog, deregulace trhu všeho druhu, takže těžko je zařadíme nějakým způsobem, ale jedna věc je jasná, inklinují k nim různé rebelové z řad republikánské strany, jednu dobu v roce 88 za ně kandidoval známý bouřlivák z Republikánské strany Ron Paul, to je duchem Libertarián a byl mimochodem v Praze na pozvání českého prezidenta, pana Václava Klause, vystupoval tady a je to skutečně velmi originální člověk, ale letos za ně nekandiduje, nýbrž kandidoval v primárkách právě za Republikánskou stranu, ale i Bob Barr, kterého jsem zmínil, je také bývalý republikán. Ani Libertariánská strana není sama ve své podobě, tady je třeba, že ty menší strany jsou většinou příšerným způsobem fragmentované, existuje takzvaná druhá Libertariánská strana, která nese velmi podivný název, Strana Bostonských čajoven nebo bostonského pití čaje, jak chce, přeložte, ale je to podivuhodná strana, která kandiduje, vystavila, postavila svého kandidáta ve třech státech, je jím Charles Jay. Pak existuje Strana zelených, to by nikoho nepřekvapilo, ale v amerických poměrech je to trochu zvláštní strana založena v roce 96 a právě za tuto stranu kandidoval jednou i ten Ralf Nader, o kterým jsem slíbil, že se k němu vrátím, kandidoval různě úspěšně, za Stranu zelených získal necelé procento. A jakmile získal necelé procento, tak založil vlastní Stranu zelených, která se liší tím, že se jmenuje Zelená strana Spojených států. V roce 2000 Ralf Nader dostal už skoro tři procenta hlasů, to bylo tři miliony voličských hlasů, je to třetí místo po Bushovi a Gorovi v té době. Takže je to poměrně úspěšný kandidát, ovšem nikoliv úspěšná strana, on se z tou stranou samozřejmě rozhádal. Strana zelených se mnoho neliší od evropských zelených stran, to znamená, jejím cílem je ochránit přírodu před člověkem především, takže když má volbu strom nebo člověk, tak volí strom, je to strana velice nalevo, na rozdíl od evropských zelených stran, které jsou poučitelnější a jsou někde ve středu nebo nad středem, bych řekl, tato strana je vysloveně levicová, takže je za zvýšení daně pacifistická, za různé druhy referenda, neboli přímé demokracie, zejména vedou velký boj proti soukromému vlastnění zbraní, což je v Americe velký problém. No, a nyní tuto stranu vede jako kandidátka na prezidentku Cynthia McKinneyová, známá aktivistka, která se vyznačuje velmi neordinérně, bych řekl, nestandardními názory, tak třeba obviňuje Bílý dům z toho, že útoky na dvojčata prováděl vlastní sílou a věděl o tom a tato Cynthia McKinneyová si zvolila za viceprezidentku potenciální hiphopovou hvězdu Rossu Clemente. A co je pozoruhodné, obě dvě jsou Afroameričanky, takže tato strana takto je vyhraněna. Kandiduje v jednatřiceti státech. Pak existuje nezávislý Nader, který kandiduje sám za sebe, jak jsem řekl, snaží se brát určitý počet hlasů a tento úspěšný člověk kandiduje ve dvaačtyřiceti státech a většinou jeho kandidatura vezme nějaké to jedno až dvě, tři procenta hlasů, zpravidla demokratickému kandidátovi, v tomto případě Baracku Obamovi, ale není to letos hrozivé. Pak existuje takzvaná Ústavní strana založena v roce 1992, pardon, a do roku 96 se jmenovala Strana daňových poplatníků, za ní v roce 2004 kandidoval právě další člověk českého původu Michael Peroutka a obsadil páté místo. Takže letos za něj nekandiduje, kandiduje za ní protestanský kazatel Chuck Baldwin ve třiceti čtyř státech, ideologie Ústavní strany je takzvaný paleokonzervatismus. To je zajímavé, že v Americe jsou vedle nám dobře známých neokonzervativců Neokons, jejichž hlavní odlišnost je v tom, že jsou internacionalisté, chtějí prosazovat demokracii s použitím veškeré moci amerického státu všude na světě. Paleokonzervativci nikoliv, jim jde jenom o lidské svobody, především a jenom na území Spojených států jsou isolationisté a je to směsice náboženských a konzervativních hodnot, čili odkaz na ústavu, na dědictví otců zakladatelů Spojených států a zároveň úcta k bibli. Takže v ekonomice, v zahraniční politice třeba v otázce daní mají blízko k libertariancům a v sociální politice jsou napravo od republikánu. Pak existuje ještě celá paleta takzvaných nezávislých stran, jmenují se různě, Americká nezávislá strana, Nezávislá strana Spojených států a tak dále. Současně takovým kandidátem za Americkou nezávislou stranu je Allan Keyes, který pobýval už v celé řadě dalších stran, zejména v ústavní. Pokud se zeptáte, jestli jsou nějaké strany nalevo od demokratické, tak kromě jmenované Strany zelených jsou tam tři socialistické strany s různými názvy, Strana socialismu a osvobození, Socialistická strana Spojených států a Strana socialistických dělníků. Kandidují každý z nich nebo každý z těchto kandidátů ve dvanácti až deseti státech. A pak už jsou takové strany, které kandidují jenom třeba v jednom, maximálně ve třech státech a to je starodávná, starobylá Strana suchého zákona, která je v podstatě dnes skupinkou podivínů a dědečků. Strana reforem, která prožívala svůj neobyčejný rozmach začátkem devadesátých let, kdy v roce 92 pod vedením Rossa Perota, možná, že si ho ještě nikdo z posluchačů pamatuje, to je takový podivínský miliardář, dosáhla neobyčejného úspěchu přes sedmnáct procent hlasů, na třetí místo se vyšvihla a v podstatě tehdy zajistila vítězství demokratickému kandidátovi, protože toho republikánského připravila o těch sedmnáct procent hlasů. Existuje ještě objektivistická strana, nějaký další nezávislé strany, které kandidují jenom v místech svého, své registrace. Takže, jak vidíte, skutečně není to souboj dvou stran, je to souboj mnoha stran, jenže otázka je, jak prolomit tu dominanci dvou hlavních politických stran, které mají jinak neobyčejně dlouhou tradici a samozřejmě mají politický aparát, to je ta hlavní otázka, není to tím, že by jiní neměli přístup k prezidentským volbám.

Pavel KUDRNA, moderátor
--------------------
Jefim Fištejn, host dnešního pořadu Jak to vidí, připomínám, že v repríze si tento pořad, tuto necelou půlhodinu můžete poslechnout před půlnocí téhož dne, no, a potom v písemné podobě také přečíst na našich webových stránkách www.rozhlas.cz/praha. Tady Český rozhlas 2.

Pavel KUDRNA, moderátor
--------------------
Jefim Fištejn v pořadu Českého rozhlasu 2 Praha, Jak to vidí. No, já musím říct, že to první téma bylo skutečně dlužno velmi bedlivě sledovat, aby se člověk neztratil v té směsici těch nejrůznějších stran a kandidátů. Tak to pojďme odlehčit, jak jste slíbil, co vás tedy zaujalo z toho lehkého tématu?

Jefim FIŠTEJN, publicista
--------------------
Protože jaksi z povolání čtu nejrůznější věci, jak vážné, tak méně vážně, tak jsem narazil na takový nepřehled neuskutečněných zločinů nebo zločiny, o které se pokusil zločinec a dopadli úplně jinak, a většinou jeho vlastní nešikovností nebo blbostí, takže já bych tento přehled, bych řekl, pojmenoval něco jako zločinná hloupost, zločinná idiocie. I takový přehledy se vedou a v poslední době se případy takové podivné hlouposti na straně zlodějů se množí. Ku příkladu všichni jsme slyšeli před několika měsíci o proti rumunských nebo proti romských /nesrozumitelné/ v Itálii, tam je velké množství rumunských přistěhovalců, kteří páchají zločiny a každý takových pokusů o zločin, o přepadení, o loupež nevyjde, nedávno v Itálii se hodně psalo o tom, jak takový rumunský přistěhovalec, se pokusil uloupit v Římě chodce, v tomto případě chodkyni a vyhlídl si obzvlášť křehkou dívenku, ženu, mladou, devětadvacetiletou Lauru Liotta. No, netušil chudák, že když se pokusil jí vytrhnout kabelku z ruky, že narazil zrovna na italskou mistryni v karate ve váze do pětapadesáti kil, takže je to skutečně křehká žena a navíc, že je vlastně dozorkyně ve věznici, takže má co dělat nebo opravdu s nebezpečnými zločinci. Není třeba dodávat, že samozřejmě ho skolila přesnými hmaty, podržela při zemi a odevzdala policii, takže chudák má možnost v kriminále přemýšlet o tom ...

Pavel KUDRNA, moderátor
--------------------
Veliká, veliká smůla.

Jefim FIŠTEJN, publicista
--------------------
Veliká smůla, narazí zrovna v ulici.

Pavel KUDRNA, moderátor
--------------------
Kéž by to tak bylo vždycky.

Jefim FIŠTEJN, publicista
--------------------
Ano, ano, ano, ale takových případů samozřejmě v poslední době je mnoho, tak některé jsem takhle si vyčetl a vypsal. Takový případ, mimochodem, se stává nejenom, zdaleka nejenom v Evropě, nedávno, nedávno na ruské Sibiři dvě stařenky, opravdu vetchý stařenky skolili dva lupiči, kteří se pokusili vyloupit byt, protože sousedka si toho všimla, když lupiči odcházeli, jeden po druhém a vlastně s určitým odstupem, tak každému ta druhá stařenka zasadila těžký, těžkou litinovou pánví ranou do čela, takže oba dva zůstali ležet na schodišti. Takových případů je spousta. Bývají i takové situace, kdy člověk v sobě objeví netušené síly, třeba v Texasu čtyřicetiletý zločinec se pokusil s pistolí v ruce vyloupit pizzerii, obyčejnou pizzerii, kde pracoval, sedmnáctiletý mladík, zřejmě ještě student, mladý žák starší tříd, no, a ten mu samozřejmě beze slova, když viděl před sebou pistoli, vyndal peníze z pokladny, ovšem lupič se s tím neuspokojil a ještě ho urazil tím, že ho přátelsky poplácal po zádech a řekl, tak vidíš, hochu, umíš být poslušný, toho tak naštvalo, že vrazil pěstí lupiči takovou ránu, že ho knokautoval a ten prostě spadl a zůstal v bezvědomí, než přijela policie, což taky nemohl tušit.

Pavel KUDRNA, moderátor
--------------------
Vy jste říkal, že v člověku se vezme neobyčejná síla, tak já se svou značnou nadváhou, když mi dva dny před Štědrým dnem u nového domu bral v noci ve tři hodiny zloděj za kliku, tak mě to tak naštvalo, že jsem popadl lopatu, kterou jsem měl na zahradu na nějakou práci a hnal jsem ho přes půl vesnice s rozestupem tří metrů, to byl takový šlachovitý, byl to ukrajinský dělník na stavbě, šlachovitý, vysportovaný a ten vztek mě tak poháněl, že utekl jen horko těžko tedy.

Jefim FIŠTEJN, publicista
--------------------
Ano, je to dost typické, přiznám se, že i já jsem prožíval v mládí takové záchvaty vzteku a ten pocit konané nespravedlnosti a zároveň své pravdy, kterou člověk v sobě cítí, prostě dává člověku zcela neuvěřitelnou sílu, kterou zpravidla v sobě netuší. No, a jsou i případy, které spíše svědčí o komické stránce věci, o tom, že lupič skutečně nemůže se připravit zcela na všechno. Stalo se v Pensylvánii americké, že takovej bankovní lupič s určitou zkušeností připravil se pečlivě na lup, takže si opatřil kuklu černou lyžařskou, flintu a vypravil se k pobočce, k místní pobočce banky /nesrozumitelné/ v Pensylvánii, dorazil tam, jenom jednu věc nezjistil, anebo byl líný zjistit, a to pracovní hodiny, takže tam přišel po pracovních hodinách, byli tam sice ještě lidi, ale dveře byly zavřeny, on začal do těch dveří bušit, aby mu otevřeli, a když ukazoval, že má naspěch a že potřebuje nějaký, vybrat si nějaký peníze nebo něco, ovšem zapomněl, že mezitím, když tam přicházel, tak už si nenatáhl tu lupičskou kuklu na hlavu, takže uvnitř ho viděli dobře a zapsali si číslo jeho auta a zatímco on se s nima handrkoval a bušil na dveře, tak mezitím přijela policie a číslo auta bylo na světě. I takový případy se stávají. Teď zrovna v září nedávno, zase na druhým konci světa, v Kemerovské oblasti v Rusku byl registrován případ pokus o vyloupení banky, mladý Rus sedmadvacetiletý, velmi dovedný, vykopal tunel pod bankou, nevím, kolik strávil měsíců či let na to, trhavinou v noci, nikdo tam nebyl, udělal otvor do podlahy, vlezl tam, samozřejmě když spustil alarm, který tam přece jenom byl, tak se pokusil s lupem utéci tím tunelem, ovšem chudák uvízl v něm a to tak nešikovně, že nemohl se ani hnout, takže než přijela policie, tak tam zůstal v tom vlastnoručně vyrobeném tunelu viset a samozřejmě byl na místě chycen. Někdy jsou komické historky zcela na romány, jak se říká, třeba zrovna v Itálii, o kterém jsem již mluvil, takový úspěšný lupič, který vyloupil banku, se tak zahleděl do milé pokladní, která tam seděla a vydávala mu peníze, že den na to přišel už samozřejmě bez kukly, ale s květinou a pozval jí na rande, ona ovšem rande neodmítla, ale poznala v něm toho lupiče včerejšího, který na ní mířil s pistolí, takže na to rande se dostavila policie, on byl chycen na místě, takže i na to se někdy doplácí. A už na závěr možná naprosto kouzelná historka, čeho všeho lidé jsou schopni, jeden se pokusil vykrást pohřební ústav a to tak dovedně, že se přestrojil za nebožtíka a jaksi byl dopraven v rakvi do ústavu, aby tam přes noc zůstal sám a mohl to vykrást, co se našetřilo za den, co se vyobchodovalo za den, no, ale zříceni ústavu všimli si velké neobvyklosti, která se nestala, že na nohou má zablácené kecky a nebožtíci zpravidla se nedostanou v záblacených keckách do pohřebního ústavu. Takže samozřejmě jak byl v tý rakvi, tak byl odevzdán policii.

Pavel KUDRNA, moderátor
--------------------
No, dějí se věci nejrůznější. Člověk, když poslouchá, tak si říká, někdy mu je až těch lupičů líto, ale kéž by to vždycky dopadlo takhle. Já bych se vrátil k tomu dnešnímu tématu dne. My mluvíme o dluhové pasti, do které se mnozí dostávají neuváženým půjčováním peněz, pak vytloukají klínem. Jak vy to vidíte, myslíte, že jsme na tom opravdu tak špatně, jak se říká, že jsme každý vlastně zadlužený několika desítkami tisíc?

Jefim FIŠTEJN, publicista
--------------------
Tak jsou různé druhy. Každý jsme zadlužený, dokonce dnes už možná kolem stovky tisíc, rozhodně mezi ...

Pavel KUDRNA, moderátor
--------------------
Vezmeme-li i státní rozpočet ...

Jefim FIŠTEJN, publicista
--------------------
Státní dluh celkový, když se rozpočítá, tak je to rozhodně přes osmdesát tisíc, ale to je typ dluhu, který každý z nás osobně splácet nemusí, splácí se jako celá společnost. Takže v tomto smyslu bych řekl, že osobní odpovědnost je tak strašně roztroušena ve společnosti, že to ani necítíme, ale každý má i osobní dluh skutečně, já bych řekl, že asi musím souhlasit s odhady ekonomů, kteří říkají, že celková zadluženost domácností zatím ještě není tragická, ale na druhé straně je třeba si pamatovat, že celá ta psychologie života na dluh má v sobě cosi zákeřného, dobře se to daří provozovat, dokud hospodářství roste, a to výrazně, a to je, je to, co se dělo tady v posledních několika letech, hospodářství utišeně rostlo, ale nemusí tomu tak být, vždy, když nadchází finanční krize, první věc, kterou to může znamenat pro nás, je snížení zaměstnanosti, a to znamená osobní příjmy mohou poklesnout a nestačí na pokrytí hypotečních a jiných příjemných půjček, takže bude třeba odevzdat auto, možná odevzdat byt, který je pořád v podstatě vlastnictvím bankovního ústavu, který nám na to půjčil, takže je to spojeno se spoustou tragédií, vždy je třeba hodně, hodně vážit, když si bereme půjčku, zdali i za nepříznivých okolností budeme moci to splácet, anebo zdali máme našetřeno tolik, že bez větších potíží to splatíme najednou. Myslím si, že právě to je to, co se vlastně stalo ve Spojených státech, čím to začalo, nežili na dluh za všech okolností a když trochu přišly hospodářské potíže, ukazovalo se, že lidé nejsou schopni splácet půjčky hypoteční na domy, ale myslím si, že nejenom na domy, problém Ameriky byl v tom, že když dlouhodobě nezaměstnaný přišel do banky pro novou kreditní kartu, tak s tím spolu s kreditní kartou dostal i dům, dostal nabídku na dům a bankéř ho přesvědčil, že to není žádný problém, protože ten dluh vždycky takzvaně refinancuje, roztáhne na další léta, nebo že ten dluh odkoupí nějaká jiná banka a tak dále, ale ve výsledku přece dluh je třeba splácet a ukázalo se, že není z čeho splácet, a když těch, kteří neměli z čeho splácet, když jejich počty šly do milionů, tak se ukázalo, že ty banky také jsou jaksi namydlené. Takže já bych tu psychologii přebíral velmi opatrně, naštěstí v české mentalitě není zakotvená psychologie života na dluh, myslím si, že to by měli si uvědomovat i ti z našich politiků, kteří by rádi přece jen ten státní rozpočet vždycky vedli tím směrem, aby se žilo i dál na dluh, to znamená, více vydal, než jsou příjmy státního rozpočtu.

Pavel KUDRNA, moderátor
--------------------
A když člověk sleduje reklamu, není nic jednoduššího, půjčte si, splácet můžete až někdy ...

Jefim FIŠTEJN, publicista
--------------------
Přesně tak ...

Pavel KUDRNA, moderátor
--------------------
Dostanete dárek ...

Jefim FIŠTEJN, publicista
--------------------
Někdy i půjčíme vám padesát tisíc za devět set devadesát korun, to je měsíční splátka, kolik těch měsíců bude, to už v žádné reklamě není napsáno.

Pavel KUDRNA, moderátor
--------------------
Přesně tak. Jefim Fištejn, host dnešního pořadu Jak to vidí, připomínám, že si ho můžete poslechnout v repríze, to je před půlnocí, teď ho slyšíte živě a v premiéře, tedy teď dopoledne, posloucháte-li nás před půlnocí, tak už se jedná o záznam, anebo si můžete celý rozhovor, potažmo mluvení dnešního hosta přečíst na našich webových stránkách www.rozhlas.cz/praha. Pane Fištejne, přeji vám brzké vyzdravení. Napil jste se toho čaje vůbec?

Jefim FIŠTEJN, publicista
--------------------
Napil jsem se trošku.

Pavel KUDRNA, moderátor
--------------------
Tak se klidně posaďte, vypijte si a budeme se těšit na příště v jiné a řekněme zdravé konstelaci. Mějte se hezky a na shledanou.

Jefim FIŠTEJN, publicista
--------------------
Děkuji, na shledanou.