Přepis: Jak to vidí Vladimír Beneš - 27. září

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den. Začíná pořad Jak to vidí. U jeho poslechu vás vítá Zita Senková. Dnešním hostem je profesor Vladimír Beneš, přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice - Vojenské fakultní nemocnice Praha, prezident Evropské asociace neurochirurgických společností. Dobrý den.

Vladimír BENEŠ, přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice - Vojenské fakultní nemocnice Praha, prezident Evropské asociace neurochirurgických společností
--------------------
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Pane profesore, posledně, když jsme se setkali, ještě před letní přestávkou, tak jste se vrátil z přednášek z Kazachstánu. Nyní máte čerstvé zážitky a nové poznatky ze světového kongresu v jihokorejském Soulu. Co zajímavého na něm zaznělo? Vy jste tam také přednášel.

Vladimír BENEŠ, přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice - Vojenské fakultní nemocnice Praha, prezident Evropské asociace neurochirurgických společností
--------------------
Taky, taky, ale ono na kongresu nelze očekávat nějaký velký průlom vědecký, nebo něco extrémně zajímavého. Samozřejmě člověk si to rád poslechne, ale na těch kongresech svých způsobem nejdůležitější jsou takové ty diskuse po přednáškách a potom to, co si říkáme po chodbách. Tam se člověk dozví víc, protože to jsou ty různé triky a to jsou ty maléry, do kterých člověk naběhl, to během tý přednášky obvykle není. Takže ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
To už je taková, promiňte, taková ta uvolněnější atmosféra ...

Vladimír BENEŠ, přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice - Vojenské fakultní nemocnice Praha, prezident Evropské asociace neurochirurgických společností
--------------------
... to už je ta uvolněnější atmosféra a ono je to ve skutečnosti, že jo, ten náš obor je relativně malý, takže i když těch účastníků tam bylo někde 4 tisíc, tak pořád je to taková ta skupina těch 200 lidí, který, ti kluci, co spolu mluvíme a my se potkáváme prakticky trvale na všech těch akcích a tam si to člověk vyměňuje, tam klidně kamarádovi řeknete, že jste provedl chybu, že jste měl nějaký malér, že jo. On vám řekne zase totéž. A možná z tohohle se člověk nejvíc poučí a nejvíc získá z takového toho osobního, kamarádského kontaktu. Takže to je na těch sjezdech asi to hlavní. Vyjma toho, že člověk si něco řekne a ostatní ho poslouchají, pak mu zase zatleskají a chvíli se diskutuje.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Další konference byla právě, ta se věnovala intervencím v neurologii, byla v Nice ...

Vladimír BENEŠ, přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice - Vojenské fakultní nemocnice Praha, prezident Evropské asociace neurochirurgických společností
--------------------
Ta byla v Nice, a to je společnost, která se jmenuje /anglický text/ a je to o těch endovaskulárních postupech, většinou v cévní neurochirurgii. A to bylo vynikajícně zorganizováno a musím přiznat, že Francouzi v tomhle tom jsou taková vůdčí evropská síla nebo dokonce světová. Takže tam člověk vždycky rád jede, když něco podobného, protože to je oblast, kde se nejen dozvíte, co nového vymysleli, ty nové různé /nesrozumitelné/ a drátky a stenty a podobně, ale i kde je nepoužívat. Protože zase takové ty velké maléry ty vám neřeknou ty firmy, které to prodávají, což je logické a když člověk na to nemusí přijít sám, že tohle to nefunguje, tak dobře, někdo mu to poví a zase můžete se tomu vyhnout, tak je to ohromná výhoda. Takže tam to vždycky takové balancované, protože oni na těch sjezdech si lidi mezi sebou nelžou většinou. V těch článcích už si člověk nemůže bejt vždycky jistý, že je to tak, jak to je napsáno. I když by mělo být a i když je to oponováno třeba 6 dalšími, ale v tom osobním kontaktu právě se tohle to člověk dozví a je faktem, že tohle jsou lidi, kteří jsou jako velmi poctiví, takže to tam není nějak jako popsáno, že možná, že by to mohlo být, ale jo, ale je to jasně pregnantně řečeno, tohle se to neprokázalo jako dobré, to je nevhodné, tohle naopak je vhodné to jsou taková zajímavá setkání.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Musíte občas poslouchat i číst mezi řádky?

Vladimír BENEŠ, přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice - Vojenské fakultní nemocnice Praha, prezident Evropské asociace neurochirurgických společností
--------------------
To ani ne, to ani ne, protože, když člověk neví a i když se zeptáte třeba v diskusi a on to obejde ten přednášející a neodpoví vám úplně přesně, jak chcete, no, tak si ho pak člověk může chytnout na chodbě a to už se těžko říká něco jiného než je pravda.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Které země, vy jste se zmínil o Francii, patří ještě řekněme k té světové špičce v neurochirurgii?

Vladimír BENEŠ, přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice - Vojenské fakultní nemocnice Praha, prezident Evropské asociace neurochirurgických společností
--------------------
Ke světové špičce, teď se to docela vrací. První půlka minulého století byla Evropa a Američan, když chtěl něco znamenat, tak musel do Evropy. Druhá polovina toho století byla Amerika, takže my, když jsme chtěli něco znamenat, tak jsme museli aspoň na rok do Ameriky. A teď mám pocit, že se to vrací, protože přece jenom v Americe se objevují, objevilo už něco, čemu lze, se říká defenziv, obranná medicína. Oni už se tak bojí toho, že je budou žalovat a tak bojí jakéhokoliv maléru, že ta populace je tam naučená, že lze žalovat kde co a Emergency sedí právníci s plakátama, nic neberu, až když něco vysoudíme, takže dokonce už před ošetřením se leckdo může začít soudit. Takže tím, že oni se takhle bojí a že se to dostalo až ke kanálu, to znamená do Británie, ale přes ten kanál už ne, tak teď mám pocit, že zase Evropa začíná provozovat dobrou medicínu, ale nebude to určitě na tak dlouho, protože velmi záhy nás převálcujou Číňani. Oni si už koupili všechno vybavení, všechno mají a ve větším množství než to máme my, akorát si zatím nekoupili holt ten pegram, ty znalosti a tu mentalitu k tomu. Ale jakmile se to naučí mentálně, tak to asi převálcujou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Co myslíte, pane profesore, kudy ubírá vlastně obor neurochirurgie? Jednou jste řekl, že třeba za 10 let budete možná méně operovat, že je ten trend k těm šetrnějším postupům.

Vladimír BENEŠ, přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice - Vojenské fakultní nemocnice Praha, prezident Evropské asociace neurochirurgických společností
--------------------
Určitě, určitě budeme méně operovat. Třeba celá tahle ta oblast ty endovaskulární neurochirurgie nebo neuroradiologie, to je jedno, jak tomu budeme říkat, tak to je o té minimální invazilitě, nebo o té menší a menší invazilitě, o těch šetrnějších výkonech přesně cílených jenom na to místo. To je jedna věc, kudy to jde a kudy určitě budeme víceméně opravdu míň operovat takové ty velké heroické výkony, ty časem zmizí. Ty zůstanou pro pár nádorů snad. A pak jde o to, co dokáže asi genetika a jak dokážeme zacházet s mozkovými nádory, protože ve chvíli, kdy se naučíme ty nádory léčit nějak jinak než chirurgicky, tak samozřejmě to zmizí z operačních stolů, takže zbyde určitě páteřm to je taková věčná možnost, kde operovat, protože stačí udělat rezonanci páteře lidem nad 50 a můžete operovat všechny, protože u každého něco najdete, to je jak zubní kaz. A v tom jsou zase nejlepší Němci, technici, že jo, šroubky, hřídelky, matičky a určitě se prudce bude rozvíjet něco, co se dá shrnout pod funkční neurochirurgii. Ať už je to bolest, ať už je to epilepsie, ať už je to dokonce se bude vracet pravděpodobně psychochirurugie, kterou já bych teď nedovolil ani náhodou, protože máme zatím jenom destrukční metody, takže vy to proberete natrvalo, prostě změníte člověka v něco jinýho, Přelet přes kukaččí hnízdo. Ale teď se objevují stimulátory, podobně jako kardiostimulátory, my to zatím používáme na bolest, ale začly se používat na deprese a de facto, cokoliv najdete, poruchy učení, tak se dá těmi, s různými stimulacemi ovlivnit, obezita, jo, můžete vyrábět hubený jenom zásluhou mozkovýho stimulátoru. Strašně lákavý, strašně pěkný a tím, že je to reverzivní, že se to dá vrátit do původního stavu, tak to je samozřejmě přijatelný. Takže tady asi v této oblasti budeme řešit daleko víc než teď tu bolest, kterou děláme relativně často. Tam tudy jako se to povede dopředu, ale samozřejmě to jsou chirurgicky svým způsobem zcela banální výkony. To nejjednodušší pomalu, co máme zavést, někam stimulátor.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak se, pane profesore rozvíjí tento váš obor? Konkrétně v Asii, kde jste byl?

Vladimír BENEŠ, přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice - Vojenské fakultní nemocnice Praha, prezident Evropské asociace neurochirurgických společností
--------------------
V Asii, oni mají trošku jiný přístup než my. Jich je tam hrozně moc. Jestliže my máme jednoho neurochirurga zhruba na 100 obyvatel v Evropě, nebo 800, 100, tak Japonsko, Korea a začíná i Čína, je to 1 na 10 tisíc. Takže oni mají daleko míň pacientů jako na jednoho. Takže ta zkušenost manuální vlastně, je tam daleko menší, ale oni to dohánějí takovou tou zarputilostí a tím, že si to dokonale předem rozmyslí. Oni mají třeba jednu operaci za tejden, ale do toho vrhnou úplně všechny síly celého toho oddělení a vede to spíš k tomu, že já to vidím v článcích, který mi chodí k oponenturám, že jo, oni to víceméně jako přeženou, oni použijou všemožný monitorovací techniky, oni toho pacienta rozeberou na prvočinitele a pak ho složí, aby byl dokonale vyšetřenej a pak po dlouhý době, když si to rozmyslí, tak se vrhnou na tu operaci, ať už je jakákoliv a tu pak třeba provádějí celej den, všecko si to dokonale zdokumentujou. Takže ty série, které, takové ty pacientské sestavy, které chodí z Asie, tak tam jsou úplně gigantické, to je z několika míst. A pak jsou to série, já nevím, 15, 20 pacientů sebraných za 10 let. Takže je to jiný, úplně jiný přístup vcelku v tomhle tom a kupodivu člověk by řekl, že existuje něco /anglický text/, tam to je výsledek závislý na objemu, čím víc pacientů mám v chirurgii, tím lepší budu mít výsledky. Ono to platí v celé medicíně. A tady v tý Asii, aspoň pro teď, je to Japonsko a Korea, tak tam se zdá, že tahle ta relace neplatí. Protože oni jsou schopný mít vynikající výsledky i třeba s tím, že tu věc dělají třikrát za rok.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A v čem je odlišný ten náš přístup? Možná i konkrétně na vaší klinice.

Vladimír BENEŠ, přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice - Vojenské fakultní nemocnice Praha, prezident Evropské asociace neurochirurgických společností
--------------------
Inu, my jsme svým způsobem až fabrika, protože tam projde 2,5 tisíce operací za rok, takže to je objem srovnatelný s těmi velkými německými klinikami, jichž je 35 a i s jinými velkými pracovišti. Takže je to víceméně druhá strana, že pro nás ten výkon se tak často opakuje, že je svým způsobem rutinní. A zase to s sebou nese bezpečí. Jo, buď s sebou nese bezpečí to, že udělám úplně všecko, co mě napadne předem a dokonale si to několikrát rozmyslím a dám si na to 14 dní, anebo to, že se to opakuje tak často, že prostě je to pro nás vcelku jakoby banální záležitost. Takže běžný nádor, prostě nad tím člověk nemusí až tolik přemýšlet, to není žádná mentální výzva, to je opravdu jenom o tom ten nádor odstranit, vyndat a když takových nádorů přijde, já nevím, 3, 5 za týden, tak si dovedete představit, že je to natolik jako rutinní věc, že je to opravdu bezpečné.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Co všechno, pardon, zvažujete při řekla bych až záchraně pacienta?

Vladimír BENEŠ, přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice - Vojenské fakultní nemocnice Praha, prezident Evropské asociace neurochirurgických společností
--------------------
My máme dva typy operací. Ale nejsem si jist, jestli jsem to tu už někdy neříkal. My máme operace léčebné, to je třeba to odstranění nádorů, ten nádor musíte odstranit, protože by jinak toho pacienta zabil. A pak máme operace preventivní, kdy vlastně se snažíme potřít statistiku, což jsou, což je většina těch cévních, výduť na mozkový tepně my operujeme proto, nebo ošetříme endovaskulární, aby nepraskla, ale to riziko toho prasknutí je samozřejmě daný jenom v nějakých procentech, ten přirozený průběh. A totéž je to třeba u zúžení krkavice na krku, kdy my tou operací předcházíme iktu, jehož pravděpodobnost je tolik a tolik procent. Takže naše výsledky musí být v té chvíli být lepší, nežli je ten přirozený průběh. Jestliže třeba riziko u toho aneurysmatu je 10 % za 10 let, tak naše operace nesmí toho pacienta vystavit větším rizikům, než je ten přirozený průběh. A to jsou takové ty preventivní operace, kde jsou velké statistiky, kde se objevuje ta medicína založená na důkazech, protože to prokázat lze, jestli mám vyndat nádor nebo ne, to prokázat mnohem obtížnější, takže v těchle těch dvou sférách my se pohybujeme a tam je víceméně to zajímavé a to takové, ta určitá mentální výzva, protože tam se člověk snaží potřít něco, co ta příroda sama vlastně dělá.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Evropský soud pro lidská práva řeší český spor o domácí porody. Dvě ženy si stěžují na to, že nemohly rodit doma s porodní asistentkou. Zastánci porodů mimo nemocnici argumentují právem na svobodnou volbu. Stát ji považuje za příliš rizikové. Jaký je váš názor, pane profesore? Co hovoří pro a proti?

Vladimír BENEŠ, přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice - Vojenské fakultní nemocnice Praha, prezident Evropské asociace neurochirurgických společností
--------------------
Co hovoří pro, po všech stránkách, já mám dost liberální povahu, takže pro hovoří to, že člověk má mít právo. S tím samozřejmě souhlasím. Ale nesouhlasím už s tím, aby ze všeobecného zdravotního pojištění, které taky platím, ty ženský chtěly domů nějaké to celé vybavení to, co mají porodníci. To přece je absurdní. Když si to chtějí, s pánembohem, je to jejich právo, ať si to udělají. Měly by dobře vědět prostě, že všechno je to o rizicích a mou povinností je toho pacienta vystavit co nejmenším rizikům. Vím, že ta rizika budou markantně nižší, když ten porod proběhne v zařízení regulérním, tedy v porodnici. Když proběhne doma, tak samozřejmě, že jich plno proběhne úplně v pořádku, nic se nestane, ale v každém případě ta rizika, jak pro tu matku, tak pro to dítě, jsou v tom domácím prostředí větší. Takže logika věci, by tam samozřejmě mělo bejt to vybavení. Ale podle mě, když mají právo chtít ten porod doma, tak nemají právo chtít doma to vybavení. To právo už prostě nechápu jaksi ze svého pohledu. To už bysme mohli taky dělat neurochirurgické sály na každém rohu doma někomu. Může vám narůst mozkový nádor, tak mějte doma operační stůl a anesteziologickou mašinu, pár základních nástrojů a on tam za váma přijede neurochirurg a odoperuje vám to doma. To je přece pitomost. Takže z tohohle pohledu považuju ty domácí porody za pitomost, ale ty ženský na to právo mají, když se nad tím dohodnou, tak ano, ale ten stát by se do toho neměl angažovat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A co ...

Vladimír BENEŠ, přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice - Vojenské fakultní nemocnice Praha, prezident Evropské asociace neurochirurgických společností
--------------------
Když bude malér, jak zasáhnout, tak se zasáhne normálně, že jo, sanita, šup a pojedeme do nemocnice.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Podle zastánkyně domácích porodů jsou informace o nebezpečí těch domácích porodů mýtem, ale říkají, že děti umírají i v porodnicích.

Vladimír BENEŠ, přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice - Vojenské fakultní nemocnice Praha, prezident Evropské asociace neurochirurgických společností
--------------------
Samozřejmě, samozřejmě, že děti umírají i v nemocnici. V nemocnici umírají i matky. Dokonce občas v nemocnici zemře i personál. To už jsem zažil taky víckrát, že někdo zemřel přímo v nemocnici. Ale tam jde o tu frekvenci, kolik těch lidí zemře v nemocnici a kolik jich zemře doma. A žádná z těchto zastánkyň mi nedokáže přinést statistiku, že těch dětí zemře víc v nemocnici než doma. Tečka. Víc jako na tom nemůže člověk vymyslet.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak ozývá se i volání po větší ochraně dětí. Ještě nenarozených. Například nedávno byl případ, kdy novorozeně zemřelo matce naměřili vysoké procento promile, vysoké promile alkoholu v krvi. Třeba ten plod může být poškozen i jiným způsobem. Co o tom soudíte?

Vladimír BENEŠ, přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice - Vojenské fakultní nemocnice Praha, prezident Evropské asociace neurochirurgických společností
--------------------
Já si myslím, že my máme jeden z nejlepších systémů na světě v tomto, protože, když jsem byl mladý, tak de facto jeden za týden jsme operovali něco, co se jmenuje /nesrozumitelné/ to je rozštěp míchy. Ty následky byly strašné, protože 90 % těch dětí mělo IQ pod 80. Tím, že to byl ten dolní konec míchy rozštíplý, tak ty děti byly paraplegické, měly všemožné ortopedické poruchy, měly poruchy močení, prostě ta kvalita života byla hrůzostrašná. Pak gynekologové u nás objevili určité specifické markery, které tohle to dokážou předem odhadnout, jestli tam je ten rozštěp nebo není a samozřejmě, že se tyto nešťastné plody, ještě teda včas mohly potrácet, takže my už to naštěstí nevidíme. Vidí to v katolických zemích, kde potraty nejsou dovoleny a je to ohromný problém. A není to jenom tahle ta oblast, těch oblastí je mnohem víc. A svým způsobem si myslím, že medicína není jenom o tom zachraňování, o tom snažit se toho člověka nechat přežít, medicína je i o určitém pochopení, o určitém soucítění a i o tom, kdy musím vědět, že ta kvalita života nemůže být nikdy solidní a nebudu zachraňovat třeba dítě, o kterým vím, že ta jeho nemoc ho zabije v 5 letech věku. Jo, medicína je i tohle to pochopení a není to jenom ta technologie, kterou třeba máme, není to jenom to, čeho jsme schopni a co dokážeme odoperovat a co dokážeme udělat, ale je to i o tom, co to přinese. Protože léčíme ty nemocné lidi a když si představíte, že třeba se narodí v rodině dítě s takovýmto rozštěpem míchy, tak samozřejmě ta koncentrace veškerého vůbec potenciálu té rodiny, se upne na tohle nešťastné dítě a tím samozřejmě trpí nejen celá rodina, ale i ti sourozenci a i relativně široké. Takž někde by měla být taková určitá hranice toho soucítění /anglický text/ v angličtině, to je největší slovo, protože to si myslím, že je taky medicína. A důležitá.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak k tomu přistupují třeba v jiných zemích?

Vladimír BENEŠ, přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice - Vojenské fakultní nemocnice Praha, prezident Evropské asociace neurochirurgických společností
--------------------
To se liší, to se liší podle dejme tomu náboženského základu té země, to se liší podle toho, jestli to máte individualistickou společnost, jako je třeba naše nebo americká, nebo jestli je to nějaká kolektivní typu té východní Asie, kde ten kolektiv je víc, anebo je to, jestli je to něco takového jako krutějšího typu muslimského světa. Takže to se liší relativně dost.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
83 % lékařů se domnívá, že jsou ohroženi syndromem vyhoření. Nejzávažněji se fenomén projevuje u lékařů úrazové chirurgie, infekčního lékařství a interny. To jsem citovala výsledky výzkumu České lékařské komory a Psychiatrické kliniky 1. Lékařské fakulty v Praze. Průzkumu se účastnilo 7,5 tisíce lékařů, což je více než pětina všech v Česku. Jak se cítíte, pane profesore?

Vladimír BENEŠ, přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice - Vojenské fakultní nemocnice Praha, prezident Evropské asociace neurochirurgických společností
--------------------
No, určitě teda, já nevím, 83 %? To je fascinující číslo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vysoké číslo.

Vladimír BENEŠ, přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice - Vojenské fakultní nemocnice Praha, prezident Evropské asociace neurochirurgických společností
--------------------
No, to není vysoké, to je až absurdně vysoké číslo. To znamená, že jestliže je nás na klinice 14, tak 10 jich bude vyhořelých. Tak to já se na ně musím podívat teda po ránu. Jako, k tomu se ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak hodnotíte vaše, že lékaři si vlastně stěžovali nad těmi pracovními podmínkami, na to, že mají třeba málo času na pacienty, uvítali by mnohem víc. Jak vy se na to díváte?

Vladimír BENEŠ, přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice - Vojenské fakultní nemocnice Praha, prezident Evropské asociace neurochirurgických společností
--------------------
No, já ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Cituji, jenom z průzkumu.

Vladimír BENEŠ, přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice - Vojenské fakultní nemocnice Praha, prezident Evropské asociace neurochirurgických společností
--------------------
Já nevím teda, já nevím. Ale máme určitou to nařízení o pracovní době a smíme být v práci 42,5 hodiny tejdně, což je i regulérní pracovní doba 8 hodin. Za tu dobu sice stihnu vidět dost pacientů, ale nestihnu asi vidět jich tolik, kolik bych měl, protože regulérní pracovní dobu bych viděl někde kolem těch 80 hodin, jako mají Američané. Ale tohle to vede k tomu, že doktoři začínají získávat určitou mentalitu dělníka od pásu. Protože oni jdou po službě domů a oni musí 11 hodin v jednom kuse odpočívat. My to se ženou zkusili 11 hodin v jednom kuse odpočívat, tak jsme si sedli na zahradu a koukali jsme do blb a po 10 minutách jsme začali bejt nervózní a po 20 minutách jsme logicky šli něco dělat. Ale tohle to holt Unie se rozhodla, že musíme mít, že jsme jinak nebezpeční. Takže jestli se ten syndrom vyhoření projevuje tak, jak mi říkal včera kamarád z Nemegenu, že mu prostě asistent odejde v půlce operace pryč, protože už vyčerpal ty hodiny, tak to je sice vyhoření, ale zároveň je to taky blbost, protože ten člověk se ten obor nikdy nenaučí. Tak proč ho šel dělat? A ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Myslíte, že se nějak, promiňte, mění mentalita?

Vladimír BENEŠ, přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice - Vojenské fakultní nemocnice Praha, prezident Evropské asociace neurochirurgických společností
--------------------
Určitě. Určitě. Mění se mentalita. Opravdu z doktorů, alespoň těch nemocničních se začínají stávat dělníci od pásu, protože on musí po službě domů, on se musí jít vyhajat, musí se jít věnovat rodině, teď jde o to, kdy nás začnou doma kontrolovat, jestli si náhodou nečteme v odborném časopisy, protože to tak patří, že jo, mně vypnou počítač, protože já pochopitelně administrativu doháním doma a ten počítač je identický s tím, co mám v práci. Takže jde o to spíš jako to opravdu pomocí nějaké časové policie dobře zkontrolovat a ty doktory pečlivě hlídat, aby těch 11 hodin každej den v jednom tahu odpočívali. Oni pak nebudou vyhořávat nebo vyhořívat. Jo, jinak mi to přijde absurdní, protože většina doktorů jde dělat medicínu proto, že je to baví, protože to dělají rádi, protože si myslí, že té společnosti něco odvedou, pomůžou a že to má smysl. Takže v tomto případě vyhořet je dost nepochopitelné. Pochopitelné je to ve chvíli, kdy vám do toho někdo jako tyhle ty úřadové začnou zasahovat a začnou vám svým způsobem zakazovat to dělat a začnou vás nutit do toho, aby se z toho stalo povolání jako opravdu ti lidi od pásu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Možná to souvisí nejenom se stoupající náročností, ale i byrokracií. Třeba nedávno jsme tady diskutovali o novém problému, a to byly elektronické neschopenky, které měly být ze zákona povinné už od 1. ledna příštího roku, aby úplně nahradily tu papírovou komunikaci. Nakonec to bude od roku 2016.

Vladimír BENEŠ, přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice - Vojenské fakultní nemocnice Praha, prezident Evropské asociace neurochirurgických společností
--------------------
No, jako samozřejmě, že elektronika hodně pomáhá. Na druhou stranu té byrokracie je opravdu hodně, ale teď je to byrokracie, která se týká toho pacienta. Má to tu nevýhodu, že není tolik času na ten kontakt vlastně s pacientem. U sester je to tuplem, protože ty nemají tolik času se věnovat tomu pacientovi na lůžku, protože musí vyplňovat papíry, ale všechny tyhle manévry vedou ke zvýšení bezpečí toho pacienta. Takže jsou do určité míry přijatelné. A samozřejmě, že to člověka štve, že ho to nebaví, že to má za zbytečnou jakoby buzeraci a když těch pár hodin, co je, smí být v nemocnici, polovičku stráví tímhle tím, tak může vyhořet, ale nevím, jestli tedy odbory, což komora je v současné době, že jo, se starají o náplň práce. Odbory se vždycky starají jenom o to, kolik za to dostanu. Takže možná, že by se neměly dělat takovéto katastrofické statistiky. Já si dost dobře nedovedu představit, jak by pacient šel za 83 % vyhořelých doktorů. Co tam dělají? Oni tam sedí a jsou vyhořelý? Jo? Koukají do zdi, nebo si podřezávají žíly, jak se to vyhoření?

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
To snad ne ...

Vladimír BENEŠ, přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice - Vojenské fakultní nemocnice Praha, prezident Evropské asociace neurochirurgických společností
--------------------
No, jak se to vyhoření projeví? Že nemají zájem o pacienta a že je pacient otravuje?

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ale takový průzkum by ...

Vladimír BENEŠ, přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice - Vojenské fakultní nemocnice Praha, prezident Evropské asociace neurochirurgických společností
--------------------
Já jsem to neviděl.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
... mohl třeba přispět k tomu, že by se někdo zamyslel možná nad lepšími podmínkami pracovními.

Vladimír BENEŠ, přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice - Vojenské fakultní nemocnice Praha, prezident Evropské asociace neurochirurgických společností
--------------------
Že bysme ještě zkrátili pracovní dobu, aby byli odpočatější a čilejší a hbitější, že bychom jim za to dali samozřejmě ještě míň, protože to zkrácení doby pracovní, které končí na konci tohoto roku, s sebou nese ztrátu zhruba, já nevím, 25, 30 % příjmu pro většinu nemocničních lékařů. O tom mluvit nebudeme, protože to Unie nějak tak nechce moc, ale v Německu to, a všude jinde, kde to už přijali naplno, k tomu došlo. A jako vyhořet někde, kde smím být jenom strašně krátkou dobu ze dne, to mi přijde jako dost nepochopitelné.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Náš čas je ale vyčerpán. Nevyhořeli jsme ...

Vladimír BENEŠ, přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice - Vojenské fakultní nemocnice Praha, prezident Evropské asociace neurochirurgických společností
--------------------
Ne, ne.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
... to určitě ne. Těším se na další rozhovor s profesorem Vladimírem Benešem, přednostou Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice - Vojenské fakultní nemocnice Praha. Hezký den.

Vladimír BENEŠ, přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice - Vojenské fakultní nemocnice Praha, prezident Evropské asociace neurochirurgických společností
--------------------
Děkuju mockrát. Děkuju taky. Na shledanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Zita Senková přeje příjemný den i víkend. Na slyšenou v pondělí.