Přepis: Jak to vidí Václav Malý – 13. listopadu

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den a dobrý poslech u pořadu Jak to vidí přeje Zita Senková. Dnešním hostem monsignor Václav Malý, světící biskup pražský. Dobrý den.

Mons. Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Čemu se dnes chceme věnovat? Vaší pastorační cestě po Austrálii, letošním státním vyznamenáním i jednomu přednímu kunsthistorikovi. Dobrý poslech. Monsignore, vrátil jste se z pastorační cesty po Austrálii, navštívil jste vlastně jako zmocněnec krajany, jak tak činíte vlastně po celý rok. Čím byla tato cesta zajímavá, důležitá?

Čtěte také

Mons. Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Tak já jsem byl v Austrálii poprvé. Po dlouhém letu jsem přistál nejdříve ve velkém městě Melbourne. Mimochodem rozměry australských měst na východním pobřeží jsou obrovské. Šířka 100 kilometrů, délka, jestli se to tak dá nazvat, 120 kilometrů, takže, když jedete na návštěvu z jednoho koutu do druhého, tak to je opravdu skoro na celý den. A já bych charakterizoval Austrálii následujícími slovy - čistota, kázeň, zeleň a ochota, protože tam nenajdete smítko na ulici, to je veliký tedy rozdíl, čeho jsme svědky tady u nás ve většině měst nebo obcí, zároveň mě fascinuje kázeň řidičů, kteří opravdu jezdí velmi ohleduplně, nehoukají, na přechodech počkají, neukazují na sebe taková ta nepěkné gesta, tak to mě taky opravdu překvapilo, nemačkají se ve frontách.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A to jste byl v různých městech a místech.

Mons. Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Ano, to jsem byl v Melbourne, byl jsem v Sydney a byl jsem v Brisbane, to jsou obrovská města tedy na východním pobřeží Austrálie. Potom tedy zeleň v podstatě je před každou vilkou, každým baráčkem je nějaká zahrádka a ta, ty ulice jsou protínány stromy i v těch velikých městech, kromě tedy těch center, kde jsou mrakodrapy, tak všude vidíte spoustu zeleně, to je velmi sympatické. A potom i lidé jsou ochotni. Oni nejsou vlezlí, ale oni se na vás usmějí. Je radost tam třeba nastoupit do nějakého příměstského vlaku a nevidíte zachmuřené tváře. Je pravda, že více ještě než tady hlavně mladí lidé mají pořád sluchátka na uších a pořád s tím mobilem, i když chodí po těch ulicích, tak to jsem se musel smát, jak jsou naprosto tím fascinováni, stávají se toho opravdu až otroky, ale ta ochota těch lidí, když se na něco zeptáte nebo sami vás osloví, když vidíte, když vidí, že jste cizinec. Mají úsměv. A já jsem se na to ptal a mně bylo řečeno, že ti lidé jsou opravdu takoví optimisté. Jo, zatím se u nás pořád jako řešíme, že jo, ta situace je taková, bude taková, a jsme ohroženi tím nebo oním, tak oni berou ten život trošku z jiné stránky, i když jistě také není lehký, ty pracovní podmínky tam také nejsou snadné, rozevírají se nůžky mezi bohatými, mezi chudšími. A pak mě tedy zaujalo, že tam necítím nějaké napětí rasové, víte, protože když přijedete do těch měst, tak v podstatě vidíte lidi všech tvarů, tváří, všech barev a nevidíte, že by se nějak na sebe mračili. Jsou tam promíšení. Je tam spoustu Číňanů, Filipínců, Jihokorejců. Jsou tam také lidé černé pleti. Jsou tam také teď nově i více muslimové, ale není tam nějaká nervozita, tak to mě tedy velmi oslovilo. Jinak jsem také viděl několik pomníků australským vojákům. Víte, oni jsou hrdí na to, že ti vojáci chránili čest Austrálie, oni byli velmi stateční třeba za druhé světové války i po druhé světové válce se zúčastnili různých tedy vojenských akcí a to oni si tam opravdu váží. Jo, to je docela taky takový zajímavý jev, že jsou na to hrdí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Než se dostaneme ke krajanské komunitě v Austrálii, což byl vlastně cíl vaší cesty, tak přece jenom dovolte otázku, na kolik ta situace kolem uprchlíků, protože i Austrálie řeší tento problém po svém, má velmi přísná pravidla, která i před pár dny opět kritizovala Organizace spojených národů. Rezonuje toto téma ve společnosti podobně jako u nás v Česku, v Evropě?

Mons. Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Ano, rezonuje, přirozeně se také o tom diskutuje. Teď tam byla výměna vlády, odešli liberálové, byli zvoleni labouristi, kteří jsou tedy otevřenější v této otázce, liberálové byli dost přísní. Je známo, že jo, že Austrálie tedy má velmi přísná měřítka pro ty, kdo chtějí tedy spočinout na půdě Austrálie, že také posílá ty žadatele, že jo, po lodích zpátky třeba na některé indonéské ostrovy, takže to téma rezonuje, ale ta společnost není taková rozeklaná, jak to pozoruji tady. Není tam takový strach, i když se o tom diskutuje, kde v podstatě jakoby se navazuje atmosféra naprosté katastrofy, teď už tedy bude všecko jenom horší, to tam tedy není.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Pojďme tedy ke krajanské komunitě, jak ta je početná?

Mons. Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Tak v Austrálii, jak mi bylo řečeno, žije asi 35 tisíc Čechů, a to nejsou tedy jenom emigranti z těch velikých vln 1948, 1968, ale teď tam studuje také poměrně dost mladých lidí, kteří, aby si vydělali na to studium, tak pracují jako pomocné síly. Narazil jsem tam na několik mladých lidí, byli velmi příjemní, ať už to byla děvčata, nebo byli chlapci a přirozeně někteří už tam chtějí zůstat, najdou si tam partnera. Takže to je zajímavé sledovat, jak ti lidé se dovedou přizpůsobit a jak se dovedou docela už suverénně pohybovat v tom prostředí a že přijmou i takovou podřadnější práci, to je docela jako sympatické, že nespoléhají jenom na to, že jim někdo dá peníze, ale že si je vydělávají, protože se chtějí třeba zdokonalit v angličtině, nebo tam studují tedy různé obory. Co se týká těch českých komunit, jistě, že se to proměňuje, protože ta vlna emigrantů z roku 1948 pomalu odchází z této pozemské pouti. Ta vlna emigrantů z roku 1968 také stárne a mladí lidé, potomci už zčásti také ani neumí dobře česky, ani nemají tolik zájem o ten spolkový život. Já jsem navštívil v Melbourne především tedy katolickou komunitu. Tam je jedno místo, je to park, který založil katolický kněz, páter Peksa. Ta budova, ten areál se nazývá Šumava a je sympatické, že se tam setkávají k bohoslužbám nejen tedy katolíci, ale že tam se organizují letní tábory, kam přicházejí i maminky a tatínkové dětí, kteří s církví nemají nic společného. Tak to je, bych řekl, takové nejživější místo, které jsem navštívil. Bylo to velmi příjemné tam s těmi lidmi pobýt a pohovořit. Zároveň také v Melbourne je dům Čechů a Slováků, který se jmenuje Sokol, a tam se každé úterý setkávají lidé, aby si pochutnali na české kuchyni. Já zrovna tak v cizině nestojím o českou kuchyni, já spíš tak toužím po tom ochutnat něco z místních a já mám rád ta mořská zvířátka, tak to jsem si tentokrát opravdu dal. Češi se trošku divili, ale já opravdu o knedlo vepřo zelo v Austrálii moc tak jako nestojím. Byli ti lidé velmi přívětiví. Pak jsem byl v Brisbane a tam je nádherný tedy areál, který se jmenuje Československý klub. Představte si, ten název zůstal do dneška. Tam ta spolupráce mezi Čechy a Slováky je opravdu tedy výborná. Tak to mě také překvapilo a tam se zase pro změnu schází Češi a Slováci každý pátek, kde si ochutnají tedy něco z dobrot české kuchyně. Také jsem tam měl bohoslužbu a pohovořil s těmi lidmi a bylo mně tam dobře. Řekl bych, že nejvíc na úbytě je ten spolkový život v Sydney. Tam v podstatě je Sokol, ale který tak skomírá. Potom je tam nějaký jazzklub, kde se setkávají i mladí lidé, ale ti mladí lidé z Čech a z Moravy, kteří přicházejí do Austrálie, tak tolik o ten spolkový život nestojí, oni se chtějí přirozeně začlenit a vyhledávají spíš tedy místa, která imponují tedy jejich zájmu, ať už jsou to nějaké hudební kluby a podobně, i tam jsem měl tedy bohoslužbu v jednom kostele, kde je ochotný slovenský kněz, který také slouží pro Čechy. Bylo to pro mě tedy velmi poučné a dojem z Austrálie mám dobrý. Přirozeně nejsem znalec Austrálie, nemohu říkat teď suverénně je to tam takové nebo onaké, ale co mě tady také zaujalo, promiňte, jak to říkám, jak se pamatuje na lidi i se sociálním zařízením. To je opravdu dosažitelné zadarmo a počítá se s tím, že hold lidé mají také tyto potřeby. Když to srovnáte tady, jak se setkáváte i v nečistých prostorách, s nepříjemnými třeba lidmi, musíte za to platit, tak tam to patří tedy k nějakému standardu. Jinak zajímavou stránku je sport v Austrálii.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy jste tam byl právě v době světového šampionátu v rugby.

Mons. Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
No, tak byl smutek veliký, protože v rugby vyhrál Nový Zéland. Musím říci, že mnozí tedy z české komunity rugby nemají rádi, že je to příliš hrubé, tvrdé, ale Australani na rugby nedají dopustit. Tam obyčejný fotbal, na jaký jsme zvyklý z Evropy, také se tedy provozuje, ale přesto není tak oblíbený jako rugby, takže to pokládají za urážku své národní cti a o tom se tam diskutovalo. Ale co je tedy zajímavé a jsem rád, že jsem tam byl, protože první úterý v listopadu se koná v Melbourne největší tedy dostihový závod. V Melbourne je volný den, ale v celé Austrálii tento závod se sleduje. Je ve tři hodiny odpoledne, v poledne se přestane pracovat, lidé jdou tedy do restaurací oblečení jako kdyby šli do opery nebo do divadla nebo na koncert a ženy jsou i dívky všelijak vyzdobeny různými kokrhely, různými klobouky, brožemi, naprosto sváteční oblečení a teď se čeká na tu třetí hodinu, kdy všichni tedy i v té restauraci vstanou a dívají se na přenos z toho závodu a všichni to tedy prožívají, každý si něco vsadí a potom tedy je dlouhá debata, jestli vsadili správně nebo nesprávně. Letos to vyhrála nějaká žena, pamatuji si kůň číslo 19, tak to bylo ještě větší tedy hurá a je vidět, jak oni jsou tedy nadšení, když sledujou ten závod, jsou jako děti. Opravdu to tedy prožívají. Tak to je takový národní zvyk, jak jsem se dozvěděl a jsem rád, že jsem se toho zúčastnil. A pak jsem tedy velmi rád, protože dlouho jsem toužil vidět na vlastní oči budovu Opery v Sydney. A viděl jsem ji. Je to jedinečná stavba, která mě velmi oslovila. Byl jsem i uvnitř, ne tedy na koncertě nebo na opeře. A česká hudba tam má tedy echo, protože se hraje tam Janáček, hrála se tam Rusalka, dokonce i něco od Smetany. A nedávno také v Austrálii řídil nějaký koncert Jakub Hruša, o kterém jsme mluvili minule, který teď je šéfdirigentem bamberských symfoniků a mělo to velmi dobrý ozvuk. Takže česká hudba je provazovaná i v této jedinečné budově a to musím říci, tam jsem si to tedy užil.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Zajímali se krajané o dění v Česku,

Mons. Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Oni dneska jezdí opravdu dost za svými příbuznými, takže tu situaci sledují, i když jsou více jistě tedy pohlceni také tím, co se děje v Austrálii, protože se to týká konkrétně tedy jejich života.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy jste, monsignore, do Austrálie odletěl ještě před státním svátkem 28. říjnem na den republiky. Hlava státu už tradičně oceňuje ty, kteří se zasloužili o rozvoj svého oboru, šíří dobré jméno naší země nebo projevili mimořádnou statečnost. Co říkáte těm letošním laureátům?

Mons. Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Tak měl bych vůči některým výhrady, to tedy nebudu rozebírat, ale těší mě, že dostali to vyznamenání lidé, kterých si tedy velmi vážím, především paní doktorka Marie Svatošová, zakladatelka hospicového hnutí na území naší vlasti, která, které se podařilo dostat do povědomí, že člověk také bude končit své pozemské putování, že umírající člověk není člověk, který musí nutně ztratit svoji důstojnost, že je to muž nebo žena, který si může uchovat svoji noblesu, zároveň hospice poskytují možnost, že tito lidé jsou doprovázeni a stále je s nimi jednáno jako s partnery, jako s někým, kdo jsou odleskem naší tváře a kdo tedy umírají v prostředí zájmu, v prostředí opravdové vstřícnosti a vnímání. To myslím, že je velmi důležité, a to se paní Marii Svatošové podařilo a ona v této činnosti pokračuje. Já nevím přesný počet těch hospiců, ale je o ně tedy veliký zájem a myslím, že to souvisí teda i s tou zásadnější otázkou uvědomit si, že lidský život je nejen mládí, nejen rozpuk sil, nejen výkonnost v nejlepší etapě svého života, ale že člověk také pomalu odchází a měl by se na ten konec připravit. Pak dostal to vyznamenání, já ho osobně neznám, pan Antonín Liehm, což je muž, který byl činný v šedesátých letech v Literárních novinách a potom zahraničí dělal velmi dobrou službu. Vydával Lettre internationale a také vydával časopis 150 slov a já jsem to velmi tedy sledoval, protože tam jsem se tehdy dozvídal mnohé tedy zajímavé, co se ve světě děje. Redigoval ty články nebo přímo otiskoval z významných tedy deníků amerických, britských, francouzských, německých a to myslím, že byla velmi záslužná činnost. Dnes už je to tedy starý pán a tak já bych mu tímto způsobem chtěl poděkovat, že také tedy držel takovou tu kontinuitu kvalitního novinářství a kvalitního kulturního zpravodajství i v letech, kdy u nás mnozí autoři byli zakázáni, kdy o různých tématech se nesmělo veřejně mluvit. A třetím tedy člověkem je můj spolubratr František Radkovský, biskup plzeňský, který tedy končí své, svou biskupskou službu v rámci plzeňské diecéze. Je to opravdový pastýř, je to člověk, který má lidi rád, nesmírně tedy obětavý, člověk, který není kariérista, a toho já si tedy velmi vážím, protože, když tak jako srovnám sám sebe se svojí vstřícností vůči druhým, tak se mu vůbec jako nemohu rovnat, tak jsem rád, že na něj tedy také bylo pamatováno.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Když jste hovořil, monsignore, o důstojnosti odchodu z pozemského světa, tak chystá se novela zákona o pohřebnictví, podle které rodiče budou mít možnost pohřbít dítě, které zemřelo ještě před narozením.

Mons. Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Já myslím, že je to důležitý posun, ano připravuje se novela zákona o pohřebnictví. To možná zní, že člověk se zabývá takovými otázkami, které radši by neměly být tak příliš zveřejňovány, já myslím, že je to právě důležité, protože dosud tedy zákon o pohřebnictví stanoví, že ten plod po potratu, pokud nemá váhu půl kila, takže patří do odpadu. A tím, že toto má být tedy novelizováno, že ten plod po potratu má být možnost také tedy důstojně pochovat, to myslím, že je důležitý posun, že se rozlišuje tedy mezi dejme tomu amputovanými částmi těla jako jsou končetiny a další orgány a přece jenom mezi tímhle tím plodem po potratu. V této etické rovině já to vidím velmi důležité a zároveň tedy, že ti rodiče mají možnost důstojně tedy pietně tuto záležitost uzavřít. Pro nás ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Prostě pro rodiče, promiňte, se prodlužuje ta lhůta, kdy se mohou vlastně o tělo dítěte přihlásit.

Mons. Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Ono podle té současné tedy legislativy se mluví, pokud je ten plod má váhu menší než půl kilo, že je to plod po potratu a potom se tedy už mluví, když má více než půl kila, o nenarozeném dítěti. Já tady nebudu polemizovat, protože já uznávám, že člověk je člověkem už od samého početí, ale to je dlouhá diskuse. Nicméně jenom tady pro upřesnění chci říci, jak se to v legislativě rozlišuje. Ano, prodlužuje se doba, kdy ti rodiče budou mít možnost požádat tedy o pietní rozloučení s tím, z 96 hodin na 168 hodin. Díky bohu za to, že i na tuto oblast se pamatuje, protože to je oblast tedy velmi citlivá a že se to tedy neháže někam stranou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Mezi svátky bude zřejmě opět patřit i Velký pátek, který je součástí Velikonoc. Rozhodli o tom poslanci a očekává se i souhlas Senátu, který ostatně v minulosti podobný návrh sám předkládal. Co tak najednou, monsignore?

Mons. Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
No, je to zvláštní, protože o naší zemi se mluví, že je to jedna z nejatheističtějších zemí vůbec v Evropě, možná i na světě a přesto tedy teď bylo schváleno, že je pátek, Velký pátek bude dnem pracovního volna. Já myslím, že je to důležité. Že to může upomínat na význam Velikonoc, ať někdo je křesťan nebo není, protože na Velký pátek si křesťané připomínají ukřižování Ježíše, ale s tím souvisí takové základní životní postoje, a to, myslím, že je důležité, jednak umět přinášet oběť pro dobro druhých, jednak otázka odpuštění i těm, kdo mně ublížili, jednak, že člověk si může uchovat důstojnost i ve slabosti a že člověk tedy by měl odolávat zlu do konce svého života. To myslím, říkám to velmi civilně, přirozeně pro mě jako pro křesťana to má ještě hlubší význam, ale tohle, myslím, že na tom se můžeme shodnout všichni a že to je tedy sdílné pro všechny, tak já vidím i z tohoto hlediska význam, že ten Velký pátek dostane tedy svoji váhu, že nejde jenom tedy o prodloužené volno od pátku do Velikonočního pondělí, ale že to má tedy i určitý obsahový dosah a přesah a to myslím, že je dobře. Takže já děkuji všem těm, kteří se o to zasloužili, protože pro mě je to tedy veliké překvapení musím říci.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Lidovci právě vyzdvihují prorodinný aspekt svátků, že budeme mít vlastně rodiny díky tomu i více času na sebe.

Mons. Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
No, kéž by tomu tak bylo, kéž by ty velikonoční svátky se nestaly jenom svátky chvatu, kdy se dohání to, co se nestačí učinit přes pracovní rytmus všedních dnů, kdy lidé opravdu spolu budou více, spočinou, budou hovořit, komunikovat, spolupobývat, spolu jíst, ale to záleží opravdu tedy na každé rodině. Ono to vůbec není tak jednoduché někdy s těmi našimi rodinami, jak se to zdá.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Velikonoce ještě nejsou tak konzumním svátkem jako Vánoce.

Mons. Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
To máte pravdu, souhlasím.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ve věku 95 let v pondělí zemřel historik umění František Dvořák, autor desítek monografií, řada z nich byla přeložena do mnoha cizích jazyků včetně japonštiny. Výjimečná osobnost v historii umění, dějin.

Mons. Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Já jsem měl to štěstí, že jsem se s tímto mužem asi třikrát sešel a že jsem se od něj také poučil, protože se zajímám o výtvarné umění, zajímám se o dějiny výtvarného umění a to byla vždycky radost toho člověka poslouchat. Člověk mohl jenom ťuknout a on se rozpovídal, ale to nebyl exhibicionismus. U něho jsem opravdu cítil, že je to znalec. Takže to byl jeden z velikánů, za něhož jsem velmi vděčný a jistě třeba televizní diváci si pamatují, jak podmanivě hovořil o Karlově mostě, protože bylo na pokračování, že jo, několik dílů.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Pořady.

Mons. Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Pořady o umění, tak odešel opravdu veliký člověk, kéž by takových lidí bylo hodně a kéž by měl také nástupce, protože to byl opravdový vzdělanec. Protože dneska vzdělanost chybí. Všechno sed to tak soustřeďuje jenom na technické zvládnutí toho oboru a někdy chybí takový ten širší záběr a širší rozhled. On byl do poslední chvíle činným, přednášel a zasloužil se o ten spolek českých grafiků Hollar i v dobách, kdy třeba ta jeho činnost byla utlumena, takže projevil tedy i občanskou statečnost. Byl to tedy člověk, který nebyl jenom zavřený do knih, do výstav, do pořádání výstav, ale člověk, který tedy nějak se dotýkal reality. Bylo mi velikou ctí, že jsem ho třikrát v životě potkal a možná teď lituji, že jsem ho nevyhledal vícekrát.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dostali jsme se vlastně ke kultuře. Na co byste nás pozval nebo co vás v poslední době potěšilo, nebo naopak, na co se těšíte?

Mons. Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Já jsem teď cestoval, takže tentokrát nemohu referovat o nějakém divadelním představení nebo koncertu. Jen bych chtěl upomenout na výročí Jana Jakuba Ryby, protože on se narodil 1765 a umřel 1815, tak je dvojí výročí a že to je autor nejen tedy té známé vánoční mše Hej mistře, napsal i druhou vánoční mši, ale napsal skoro tisíc opusů, napsal smyčcová, dechová kvarteta, napsal také výborný koncert D-moll pro housle, napsal několik mší, sbíral lidové písně. Byl to člověk, který čněl nad tou dobou, i když ten život měl tedy velmi těžký. Byl učitelem v Rožmitále, původně chtěl být knězem, nakonec se tedy oženil, měl četnou rodinu a ten farář, ten mu příliš jako nepřál, tam byly spory a on byl příliš tedy pokrokový na tehdejší dobu, protože vyžadoval pravidelnou školní docházku, vyžadoval opravdu důsledné tedy pedagogické vedení těch žáků a přirozeně toto konzervativní prostředí to příliš naráželo, takže přes ten těžký život dovedl rozdávat radost. Tak můj tatínek pochází z toho kraje, tak já k Janu Jakubovi Rybovi mám zvláštní vztah, několikrát jsem navštívil jeho hrob a vždycky, když na ta místa jedu, tak si na něj vzpomenu a pomodlím se za něj, protože já žasnu tedy nad někým, kdo měl těžký život a přesto v té hudbě dovedl dávat radost.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Monsignor Václav Malý, světící biskup pražský. Já vám děkuji za rozhovor, za vaše názory a těším se příští měsíc na slyšenou.

Mons. Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Také se těším na slyšenou a přeji posluchačům klidný víkend, aby si odpočinuli, aby našli někoho, s kým si hezky pohovoří.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
V pondělí budu hovořit, Zita Senková s Ivanem Hoffmanem, komentátorem Deníku a naším spolupracovníkem. Příjemný den a dobrý poslech dalších pořadů Českého rozhlasu Dvojky.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.