Přepis: Jak to vidí Tomáš Kraus – 8. května 2019

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Dobrý den. Zita Senková vás vítá u svátečního vydání pořadu ‚Jak to vidí‘. Mým hostem je Tomáš Kraus, tajemník Federace židovských obcí. Dobrý den, vítejte.

Tomáš KRAUS, tajemník Federace židovských obcí:
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Dnešní zamyšlení věnujeme pochopení dějin, statečnosti i vlastenectví. Inspirativní poslech. – 8. května si připomínáme Den vítězství, konec druhé světové války v Evropě. Od jejího vypuknutí uplyne 1. září 80 let. Jakým směrem se, pane Krausi, ubírají vaše myšlenky?

Tomáš KRAUS, tajemník Federace židovských obcí:
Já si uvědomuji, že čím dál víc se to povědomí historických událostí vytrácí. A nejde jenom o ty historické události, protože je to samozřejmě trochu fráze, ale historické události jsou vlastně osudy jednotlivých lidí, které jsou zakomponovány do nějakých souvislostí. A vždy ta politika měla vliv na to, co se s těmi lidmi dělo. Takže když se na to díváme s určitým odstupem, ta se nikdy nemůžeme vcítit do toho, co ti lidé prožívali, a vlastně ani neumíme pochopit atmosféru doby. Tu si můžeme možná vyčíst, můžeme se k tomu nějakým způsobem přiblížit, možná ve filmu, možná v nějaké literatuře nebo vůbec prostřednicím některých uměleckých děl, kdy více nebo méně se to těm tvůrcům daří. Ale takový ten osobní prožitek a to, co posléze ti lidé vydali jakožto svědectví... Tam se tím odstupem stále více vzdalujeme.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jak si tedy tuto kapitolu nejlépe, nejvhodněji připomenout, když vlastně naše generace nemá žádnou zkušenost, žádný autentický prožitek?

Tomáš KRAUS, tajemník Federace židovských obcí:
Z toho mého, podotýkám velmi úzkého, pohledu, to vidím prakticky každý den, protože my jsme stále ještě obklopeni některými pamětníky té druhé světové války, především těmi oběťmi holocaustu. Dneska u nás v ČR je jich něco kolem 500. Samozřejmě to jsou lidé, kteří byli dětmi v té době, a i jejich svědectví jsou nesmírně cenná. Některé z nich, protože většinou jsou to dámy, mají ještě natolik obrovskou energii a vůli, že objíždějí školy a vyprávějí studentům o svých zážitcích. A vím, že ta zpětná vazba je naprosto úžasná. Teprve tehdy, ať už jsou to děti nebo třeba maturanti, od nich vím, že je to pro ně něco naprosto jiného, než když se dozvídají o těch historických událostech z učebnic. Vždy je potřeba si pod tím představit nějakého konkrétního člověka, nějaký konkrétní osud. A nemyslím jen ty naše oběti. Tam stačí, když dědeček, babička vyprávějí svým vnoučatům o tom, jaké to bylo během okupace. To je dneska především pro mladé lidi v podstatě nepředstavitelné. Ono je to nepředstavitelné víceméně i pro nás, pro tu druhou generaci, která se narodila už po válce. A víme z takových útržkovitých výpovědí, co se dělo, především v té anamnéze naší rodinné, lidí, kteří přežili holocaust. Ale tam jsou zase dva typy přeživších. Já jsem měl oba tyto dva typy přímo bezprostředně ve své rodině. Moje máma, která prošla vším, Terezínem, Osvětimí, pracovními tábory, o tom nemluvila nikdy nic. Já jsem se prakticky od ní nedozvěděl vůbec nic. Pokud jsem se něco dozvěděl, tak to bylo od jejich kamarádek, se kterými v těch lágrech byla.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
To jsou lidé, kteří jaksi vytěsnili tu hrůznou zkušenost.

Tomáš KRAUS, tajemník Federace židovských obcí:
Ano, ona to je v podstatě obecná reakce. Je to tak, jak se kdokoliv jiný vyrovnává s tím takzvaným posttraumatickým syndromem. Je to, musím říct, většina těch lidí. Oni se skutečně velmi často rozhodovali až v pozdním věku, že něco k tomu, co se jim dělo, vypoví. Klíčovou roli v tom sehrál Stephen Spielberg, který založil nadaci, a ta měla za úkol zmapovat ty jednotlivé osudy. Dneska víme, že existuje asi 50 tisíc výpovědí z celého světa. Je to uloženo v takovém fondu, kde je možné podle klíčových slov si ta svědectví i přehrát. Ten projekt se jmenuje Malach a je i dostupný v ČR. Ale abych to dopověděl, tak z druhé strany ten druhý typ lidí, to jsou ti, kteří se naopak snaží vydat to svědectví v úplném detailu. A to byl případ mého otce, který byl předválečný novinář a také redaktor Československého rozhlasu, takže tady někde v této budově seděl a vysílal. A on to, co prožil, všechno sepsal. Podařilo se mu to dokonce velice brzy. On se řízením osudu ocitl ještě před koncem války v již osvobozené Budapešti a tam ty své zážitky v podstatě reportérským způsobem sepsal. A když po osvobození přišel do Prahy, tak měl hotovou knihu a ta vyšla v září roku 1945 v nakladatelství pana Chvojky v Havlíčkově Brodě. Podle mě je to pravděpodobně úplně první takové svědectví, které písemně vyšlo, pokud nebereme v úvahu například zprávu Wetzlera a Vrby, ale to v podstatě nebyla literatura, to byla v podstatě politická záležitost. Tato knížka, potom to vyšlo ve dvou dílech, se jmenuje Plyn, plyn..., pak oheň, druhý díl se jmenuje A přiveď zpět naše roztroušené. Tam je opravdu do posledních otřesných detailů popsáno úplně všechno. Takže ten přístup těch lidí, kteří toto trauma museli prožít, je dvojí. Buď to zamlčí, úplně vytěsní, anebo naopak chtějí vydat právě to varovné svědectví.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Smím se, pane Krausi, zeptat, kdy jste jako kluk, nejspíš, sebral odvahu a začetl jste se do knížky svého táty?

Tomáš KRAUS, tajemník Federace židovských obcí:
Bohužel můj táta zemřel v roce 67, kdy mi bylo 13, a samozřejmě, že jsme o těch věcech něco slyšeli, samozřejmě rodiče si povídali, ale nechtěli mě, a vůbec své okolí tím nějak zvlášť zatěžovat. Většinou to probíhalo tak, že když se sešli s lidmi, kteří měli stejný osud, tak z toho jsme samozřejmě pochopili hodně. Já jsem ty knížky začal číst až někdy po patnáctém roku. Ale podařil se mi husarský kousek. Táta totiž chodil po různých tehdy českých nakladatelstvích v 60. letech a on napsal potom ještě několik dalších knížek, kde toto téma bylo zpracováno v podstatě v takové beletristické formě jako román. Bylo zajímavé, že většina těch nakladatelství to nechtěla vydat a říkala: Víte, pane Krausi, to jsou věci, které už dneska nikoho nezajímají. My teď budujeme socialismus a máme úplně jiné starosti... Zlomilo se to až někdy koncem 60. let, ale to už bohužel táta nebyl. Z toho byl takový boom, kdy se objevily znenadání například knížky Arnošta Lustiga, který se považoval vždycky za žáka mého otce. Vždycky se k tomu hrdě hlásil... Ale předtím v první polovině 60. let ta atmosféra k tomu ještě dobrá nebyla. Ale abychom se ještě vrátili k tomu mému příběhu, tak mně se podařil husarský kousek. Já jsem byl takzvaným aktivistou Jazzové sekce a nám se podařilo vydat jeden z těch románů mého táty jakožto edici Jazzpetit, což někteří považují téměř za samizdat. Já bych to spíš zařadil do takové té šedé zóny. Ono to nebylo úplně ilegální, ale také to nebylo zcela standardně schváleno. Takže Jazzová sekce byla proslavena tím, že vydává takové tituly, které na jednu stranu nejsou úplně legálně posvěcené režimem, ale zase nebyly úplně zakázány. Ten román se jmenuje Kat beze stínu. A vím, že ti, kteří ho četli, tak z něj byli nadšení. Dokonce vím, že někteří mí kolegové říkali, že by bylo dobře ho zfilmovat a že to rozhodně bude Oscar, a to jsme někdy 20 let před Schindlerovým seznamem.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jaký je podle vás zájem dnes o ta svědectví?

Tomáš KRAUS, tajemník Federace židovských obcí:
Je to velice individuální. Jsou lidé, kteří se o to nesmírně zajímají, jsou lidé, kteří tomu věnují spoustu času a uvědomují si, že v současné době je velice zapotřebí zachovat tuto kolektivní paměť. Neumím to úplně kvantifikovat. Když se podívám na ten druhý protipól, tak možná jsou určité skupiny lidí, kteří to považují za přežité, za to, že svět se dostal dneska úplně někam jinam, má úplně jiné starosti, úplně jiné priority. Takže pro ně to zas tak zásadní téma není. Ale znova opakuji a podotýkám, že vůbec nejde o židovskou komunitu. To je shoda okolností. Že se to zrovna týkalo židů, to je víceméně náhoda. Dá se o tom spekulovat. Ale to memento by mělo být obecně platné. To se mohlo stát komukoliv. Že to zrovna byla židovská komunita... Ano, je tady určitý historický vývoj, který tomu předchází, ale skutečně to mohl být kdokoliv a nejen, že mohl, ale může být i dneska. A to je právě to poučení, nad kterým bychom se měli zamyslet.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:  
Od zničující druhé světové války si Evropa užívá relativně klidné období, bez nějakých větších válečných konfliktů. Ty nejkrvavější války nebo spory jsou spojeny s rozpadem sovětského bloku, se vznikem nových států, v Jugoslávií nebo na Kavkaze. Vidíte v Evropě nějaké spící démony?

Tomáš KRAUS, tajemník Federace židovských obcí:
Spících démonů je tady určitě spousta. Ale občas z různých politických kruhů tzv. euroskeptiků zaznívá, že EU je k ničemu... Můžeme samozřejmě kritizovat ledacos a já se s některými těmi kritickými momenty zcela ztotožňuji. Na druhou stranu díky tomu, že vzniklo toto soustátí, pokud to takto nazveme, je na evropském kontinentu takto dlouho mír. Když se podíváme do evropských dějin, tak je to věc v podstatě nebývalá. I ten náš kontinent byl zmítán obrovskými konflikty. Ostatně ty velké válečné konflikty vznikaly právě tady... Takže je třeba si uvědomit, že těch 80 let není zaručených – není to něco, co by přišlo samo od sebe.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Mimochodem druhá světová válka přišla pouhých dvacet let po té první, velké.

Tomáš KRAUS, tajemník Federace židovských obcí:
Někteří historici dneska říkají, že nebyly dvě světové války, ale že byla pouze jedna s dvacetiletou přestávkou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Které historické události podle vás nejvíce utrpěly nějakým pokřiveným výkladem, když se ohlédneme celkově do minulosti?

Tomáš KRAUS, tajemník Federace židovských obcí:
Ono se to úplně nedá vytrhnout z kontextu. Je zajímavé, že se to zrcadlo pokřivuje celkově. Dneska pravděpodobně si asi neumíme dost dobře představit, co se dělo během francouzské revoluce a ani možná během americké občanské války. Vždycky je tam takový ten filtr... Za prvé, dějiny píší vždy vítězové, takže ta optika je už možná tímto pokřivená... To platí koneckonců i o té druhé světové válce. Jsem tak trošku filmový fanda a vím, že takový ten pokřivený pohled, kdy to bylo prezentováno prakticky globálně, hodný Němec, zlý Němec, hodný Američan, zlý Američan... Že ty stereotypy se tak trošku převrátily přelomovým filmem, který možná u nás ani tak moc nebyl znám. V Německu se jmenoval U-Boot. Jestli si na něj vzpomínáte... Bylo to o německé nacistické ponorce. A tam najednou vyplouvají na povrch příběhy lidí, kteří se v tom válečném konflikt ocitli zcela omylem. Prostě to byli lidé, kteří byli naverbováni a teď prožívají určité válečné situace. A není tam jednoznačně napsáno, že to je ten zlý Němec... Touto optikou si myslím, že je třeba posuzovat všechny ty válečné konflikty, a koneckonců tu historii jako takovou. Kvůli tomu je právě možná velký rozdíl v tom, že dneska díky digitálním technologiím, ale vůbec technologiím jako takovým, máme právě ta svědectví. Žádná svědectví té tzv. orální historie, kdy to vypráví přímo ten očitý svědek... Kdybychom měli třeba během americké občanské války, tak možná by to vypadalo také trochu jinak, nemluvě třeba o středověkých křížových výpravách.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Zajímalo by mě, kde končí snaha o pochopení dějin a kde už začíná relativizace dějin...

Tomáš KRAUS, tajemník Federace židovských obcí:
Ono to souvisí právě s tou interpretací. Vždycky po určitou dobu jsou prezentována fakta bez emocí – jsou to skutečně jenom holá data, některá...

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Dnes už se zpochybňují i fakta...

Tomáš KRAUS, tajemník Federace židovských obcí:
Právě... A pak nastává situace, kdy už se zpochybňují souvislosti, zpochybňují se čísla, zpochybňují se fakta, anebo aby za každou cenu právě ten, který to prezentuje, byl originální, tak přichází s jakýmsi šokujícím výkladem. Ono je to někdy velice scestné. Někdy jsou ty teorie opravdu takové, že jsou v podstatě nepřijatelné. Tak trochu, a zase se vrátím k tomu našemu tématu, my jsme na to citliví. Když se začne mluvit o naší problematice (a samozřejmě se to děje poměrně často), tak je velice zapotřebí, aby ti lidé, kteří o tom hovoří, měli jakýsi kvalifikovaný vhled. Samozřejmě, že pokud je to někdo, kdo, tak jak jsme o tom mluvili, má tyto příběhy ve svém bezprostředním okolí nebo v rodině, tak je to něco jiného, než když je to jakýsi akademik, který si to z dálky nastuduje a pak přijde s jakýmsi šokujícím zjištěním.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A kdo má právo hodnotit historii?

Tomáš KRAUS, tajemník Federace židovských obcí:
To je právě ten problém. Tady nelze ani tak mluvit o tom, jestli má na to někdo právo. Tady jde o to, že na čem se většinově ta společnost shodne a to potom platí, tak v tomto konsenzu se to dostává do kolektivní paměti, které právě říkáme historie.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Říká se, že kdo vlastní minulost, vlastní i budoucnost. Jak zacházíme s dějinami naší země? Jaká je naše, řekněme, historická gramotnost? Možná jenom příklad: Už jste to částečně naznačil... Třeba v Německu je běžné, že žáci v rámci výuky s třídou navštíví koncentrační tábor, píší o svých zážitcích v seminárních pracích atd., setkávají se s lidmi, kteří přežili druhou světovou válku...

Tomáš KRAUS, tajemník Federace židovských obcí:
Musím říci, že v české společnosti to tak strašné není. I u nás je poměrně velký zájem o to, ještě se setkávat s pamětníky, kteří přežili holokaust, například do Terezína jezdí pravidelně školní výpravy, jezdí i do polské Osvětimi atd. Takže ten zájem tady je. Vždycky je samozřejmě důležité, jak je nastavena ta která škola. Ten dnešní vzdělávací systém dá hodně na osobnost jednak ředitele, ale i učitelů. Takže jak oni si to nastaví, tak to mají. Ale všeobecně řečeno: Tady samozřejmě dochází k určité situaci, kdy je třeba vnímat určité priority. Ne vždy se daří, aby takovýto zájem byl strukturovaný a aby byl nějakým způsobem zachycen v tom systému. Je to velice individuální záležitost. To znamená, že tam, kde je z našeho pohledu někdo takto osvícený, tak není třeba příliš ty lidi přesvědčovat... Ale samozřejmě dochází i k tomu, že je ten zájem nulový a minimální. Vím, že si dokonce i samotní studenti stěžují na to, že oni skončí především na středních školách výuku dějepisu někdy možná ještě před vznikem Československa. Daleko více prostoru je věnováno starověku a středověku a nedostanou se ani ke svým vlastním dějinám.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A neměly by se třeba ty dějiny učit z druhé strany? Nebo začít tím dneškem, současností?

Tomáš KRAUS, tajemník Federace židovských obcí:
Já bych pro to možná docela byl... Ano, začít tou moderní dobou možná, protože tam je spoustu věcí, které by možná pomohly nejen v tom, orientovat se v minulosti, ale dokonce i v té současnosti, a přesně to, co vy jste říkala, i v té budoucnosti.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Také někteří historici i učitelé říkají, že výuka dějepisu je přetížena obsahem.

Tomáš KRAUS, tajemník Federace židovských obcí:
To je pravda. Já nejsem expert, nemohu se vkládat do takových pedagogických rolí, ale také z toho, co slyším ze svého okolí... A my nabízíme přednášky na toto téma. Já sám jsem už několikrát takto působil v různých školách, a nejen školách, kde mám nějaké přednášky na tato témata. A právě se vracím se k tomu, že by možná stálo za to se zamyslet nad nějakým systematickým přístupem nejen pedagogickým. Tam by možná stálo za to, a zní to ošklivě a pro nás, kteří jsme vyrostli v komunismu obzvlášť... Ale jde o tu osvětu. Skutečně jde o to, aby si lidé uvědomili nejen ta fakta, ale i určité souvislosti nejen v tom českém kontextu. Zase říkám, že ta česká společnost... Zaplať pánbůh za to, jak se tady dneska máme. Já jsem to několikrát v tom našem pořadu zmiňoval, mám možnost se bavit se svými kolegy na různých mezinárodních fórech, a to, co zaznívá z různých zemí, je skutečně alarmující především dnes. Ano, můžeme kritizovat v české společnosti ledacos, ale ve srovnání s okolním světem jsme na tom docela dobře.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Antisemitismus je v části Evropy opět na vzestupu. Například ve Francii se počet protižidovských incidentů zvýšil prý až o 75 %. Kde se to bere to současné vzedmutí antisemitismu?

Tomáš KRAUS, tajemník Federace židovských obcí:
O tom bychom mohli vést celodenní seminář. Ty vlivy jsou různé, kořeny jsou různé, je tu určitá historická záležitost, určitý historický vývoj, který tento fenomén má. Zdálo se, že to právě, jak jsme o tom mluvili na začátku, co si připomínáme v těchto dnech, tedy konec druhé světové války, tím jakoby skončí, ale ono opak je pravdou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
To jsou ti démoni, o kterých jsme hovořili v úvodu...

Tomáš KRAUS, tajemník Federace židovských obcí:
Jsou to ti démoni. Ale možná bychom to mohli nazvat, pokud se bavíme o tom antisemitismu, určitou virózou. To je prostě virus, který se jako v té lékařské vědě přizpůsobuje, mutuje a jaksi vždy napadne toho hostitele naprosto nečekaným způsobem. V současné chvíli je to určitá kombinace toho tradičního antisemitismu s těmi ošklivými známými stereotypy, které přisuzují židům především v těch konspiračních teoriích všechno možné. Ale do toho jde obrovský vliv konfliktu izraelsko-palestinského, respektive celého toho středovýchodního konfliktu, kdy mnoho lidí se z této oblasti dostalo do Evropy a jsou vychováváni v té antiizraelské hysterii a šíří to kolem sebe dále.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Zůstanu u té terminologie, viry prý napadají hlavně oslabený organismus.

Tomáš KRAUS, tajemník Federace židovských obcí:
Nemám rád fráze, ale občas je používám. Židovská komunita je lakmusový papírek, je to ten kanárek v dole. V momentě, kdy se židovské komunitě daří zle, tak je to signál, že ta společnost není v pořádku a že by bylo zapotřebí něco provést. Je na to ten bonmot, který jsem tu několikrát zmínil, a bohužel, když se podíváme na Francii, tam to platí. Prostě tam, kde hoří synagogy, tam pak hoří města. Když se podíváme na žluté vesty, tak... Nejdříve hořely synagogy ze zcela jiného důvodu, ale dneska hoří auta v Paříži na ulicích zcela běžně. Takže tento bonmot, jakkoliv je povrchní, tak možná v té nějaké hloubce platí, a je mi to docela líto.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
To lze aplikovat jako léčbu nebo i prevenci?

Tomáš KRAUS, tajemník Federace židovských obcí:
Vrátíme se k tomu, co zažili naši rodiče a prarodiče, právě k tomu mementu. Lidé by si měli uvědomit, jaké jsou jejich životní hodnoty. Nejde jen o to, že tady máme plné obchody věcí a že se máme tak, jak jsme se neměli nikdy v historii. Ztrácí se nám, a nechci být patetický, ale je to tak...

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Smysl života?

Tomáš KRAUS, tajemník Federace židovských obcí:
Uvědomění si smyslu života. Ten smysl sám o sobě možná ne, ale ta sebereflexe tady chybí, aby si lidé uvědomili, jak se vlastně mají.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Také letos v předvečer festivalu proti totalitě Mene Tekel se předávaly ceny lidem, kteří, jak uváděli pořadatelé, se nikdy ve svém občanském životě nezpronevěřili nejvyšším mravním zásadám. Jaký význam mají tyto zásady, morálka v dnešní společnosti?

Tomáš KRAUS, tajemník Federace židovských obcí:
V angličtině se tomu říká role model. To znamená, je to takový životní vzor, podle kterého by se měli lidé řídit. U nás v české společnosti to moc není. Nesmíme zapomenout, že my jsme byli tak trochu v šoku ještě možná, a já jsem to zažil nepřímo, ale možná v takové zpětné vazbě, z kultu osobnosti. Takže my vlastně ty velké personality tady, když to řeknu anglismem, nerespektujeme. My máme tendenci životní vzory spíše shazovat a dělat si z nich legraci, což je v pořádku. Ono to souvisí s českou mentalitou, která byla 300 let někde pod habsburskou nadvládou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Ale to už je hodně dávno.

Tomáš KRAUS, tajemník Federace židovských obcí:
Ano, ale máme zažito, že způsob přežití, což je mimochodem velice podobné s tou židovskou mentalitou, je mimo jiné také humor. A udělat si legraci sám ze sebe je vždycky v pořádku, nebo právě z těch autorit. Takže u nás je to trochu složité. Abychom ty autority vnímali jako skutečné autority, tak to tak jednoznačně vždycky nevychází. Na druhou stranu je potřeba se zamyslet nad jejich příběhy, protože to jsou věci, kdy se běžní lidé ocitli v neběžných situacích, a jak se zachovali. A to je možná určitý návod pro každého z nás. Na druhou stranu nemusíme zase chodit úplně do těch výšin. V české společnosti pro mě poměrně překvapivě, musím říct, je velice dobře ukotven příběh Nicholase Wintona. Je to zajímavé, protože to je Angličan, který s námi víceméně nemá nic společného. Samozřejmě je to žid původně z Německa, z Berlína, který se ocitl v Londýně, a právě v té záchranné misi udělal to, co udělal. A je nesmírně zajímavé, jak to v té české společnosti rezonuje, dokonce ta nominace na Nobelovu cenu a tak dále. Takže možná tady určité vnímání těch role models, když se vrátím k tomu, s čím jsme začali... Tady možná by se dalo s tímto pracovat. Tak doufejme, že to není jediný případ.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Tomáš Kraus, tajemník Federace židovských obcí, a jeho postřehy. Já vám za ně děkuji a přeji vám i posluchačům příjemný sváteční den.

Tomáš KRAUS, tajemník Federace židovských obcí:
Já také děkuji a budu se těšit na shledanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Příjemný a dobrý poslech dalších pořadů Českého rozhlasu přeje Zita Senková.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.