Přepis: Jak to vidí Sandra Silná – 16. února 2021

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Dobrý den přeje Zita Senková, dnešní pozvání přijala Sandra Silná, farářka Církve československé husitské, přeji vám dobrý den do brněnského studia.

Sandra SILNÁ, farářka Církve československé husitské
Dobré ráno.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Zeptám se vás například na roli víry v době virové, tabu smrti i zpřísnění potratové politiky v Polsku. Přeji nerušený poslech. Je to bezmála rok, co do našich životů vstoupila pandemie novým typem koronaviru, obrátila je naruby. Společnost a nejenom naše prošla a prochází mnoha emocemi a postoji. Setkali jsme se se zlehčováním i popíráním nákazy. Nejnověji s předbíháním v očkování. Svoláním po zrušení či zmírnění nebo naopak po zpřísnění restrikcí. Mnoho lidí podle sociologů propadla depresi, vzrostlo domácí násilí. O viru, který mutuje, vědci stále neví úplně vše. Vzniklo nicméně již několik vakcín. Stále ji ale nemáme dostatek. Jaká je paní Sandro Silná, vaše zkušenost? Ačkoliv tak mě napadá, přesně před rokem jste měla jiné starosti v uvozovkách, vy jste se podruhé stala maminkou?

Sandra SILNÁ, farářka Církve československé husitské
Je to tak, já, můj syn Václav dneska slaví narozeniny první.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Všechno nejlepší.

Sandra SILNÁ, farářka Církve československé husitské
Díky, díky. No, zkušenost, ten rok je samozřejmě náročný. Je to už rok trvající vytržení, když teď mluvím teda nejenom samozřejmě o své zkušenosti. Ale obecněji je to prostě vytržení z toho, jak jsme byli a jak jsme žili, na co jsme byli zvyklí. A jaký asi systém nás obklopoval. Jak, jak vlastně jsme prožívali skutečnost a teď, kdy standarty, asi už standarty. To pohodlí a taková ta možná trošku bezstarostná existence, prostě jsou, jsou jinak. Ale ta zkušenost, já myslím, že každý člověk má tendenci prostě vidět ve svém okolí něco jiného. Asi záleží hodně taky na našem vnitřním nastavení. Co vlastně si z toho okolního světa jakoby vybíráme, nebo co k nám víc promlouvá než to ostatní. Takže ta moje zkušenost třeba s tím uplynulým rokem, je svým způsobem, když to řeknu teď v tom dobrém slova smyslu pozitivní. Protože vidím kolem sebe hodně lidské solidarity, i takové, řekněme, odpadnutí těch nedůležitých věcí a možná postupů. Toho co zkrátka bylo možná až zbytečné pro náš život, taky zpomalení, velké zpomalení našich životů, které osobně nepovažuju za něco negativního, ale spíš za možný přínos pro nás, ale taky třeba vnímám to, že je kolem nás, aspoň pro mě tedy stále málo morálních autorit, které by byly vidět a slyšet. Lidi, kteří by ve veřejném prostoru předávali ostatním světlo, inspiraci a naději. A musím říct, že v tomhle tedy prožívám i velké zklamání z některých současných našich politiků. Protože dávat lidem za příklad, ve veřejné funkci dávat lidem za příklad to, že když v uvozovkách vím, že je něco zakázané a přesto to dělám a pak ještě o tom lžu a tvrdím, že jsem to nedělal nebo nedělala. Je myslím si v současné době velmi kontraproduktivní pro růst společnosti, pro zdravý růst společnosti a proto, aby lidé, kteří jsou tou pandemii velmi zasaženi, třeba tím že ztratili práci, přišli o své blízké, tak aby prostě našli nějakou pozitivní motivaci a chuť jít dál.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
A v čem hledat podle vás tu vzpruhu, morální vzory?

Sandra SILNÁ, farářka Církve československé husitské
Já myslím, že v téhle chvíli je určitě dobré, když se prostě obklopujeme aspoň v té možné míře, jak to, jak to jde prostě lidmi, kteří nám mají co dát, kteří jsou nám blízcí, se kterými je nám dobře. Samozřejmě teď to úplně fyzicky prostě nejde, ale to znamená, že můžou tuhle roli do nějaké míry třeba suplovat i literatura, umění. Byť je to všechno prostě složité, ale taky příroda, prostě člověk asi teď v téhle chvíli každý musí vytvořit nějaký vnitřní řád a tu vnitřní oporu. Prostě hledat jí spíš než vně tak uvnitř. A asi každý sám sebe, ať se zeptá, co mu prostě dělá dobře a co potřebuje. Ono to, ono to prostě nejde, nejde říct nějak obecně a pro všechny stejně, protože každý z nás jsme jiný. Ale myslím, že tahle doba nás právě vede k tomu, abychom to pomyslné bohatství a tu pestrost a i obsah, abychom hledali spíš tedy niterně a než, než v tom externím, protože mnoho z těch externích věcí, které nám zaplňovaly čas a životy, tak je omezené nebo vůbec není. Prostě se to proměnilo, a tak je samozřejmě potřeba prostě podívat se jinde, podívat se, v tom duchovním jazyku my tomu říkáme, zajet na hlubinu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Krizi často vnímáme jako šanci něco změnit, zlepšit, poučit se. Lze vyjít z pandemie takříkajíc silnější, poučenější, jsme vůbec ochotni něco změnit? Vy už sama jste vlastně naznačila, že například před tou pandemií jsme řešili různé věci, třeba o ekonomice se říkalo, že je přehřátá, že žijeme příliš konzumním způsobem života, že je planeta přelidněná a tak dále. I nyní od mnoha sociologů, psychologů, ale třeba i ekonomů slýcháme, že už nic nebude takové, jaké bylo. Což nemusí být z určitého úhlu pohledu špatné.

Sandra SILNÁ, farářka Církve československé husitské
Určitě každý někdy slyšel sousloví panta rei, všechno plyne, všechno se mění. Takže my jsme to nebo my to teď pociťujeme bytostně na vlastní kůži. To, jestli my z té hle situace můžeme vyjít silnější a poučenější. Já si myslím, že ano, že k tomu nějakým způsobem dějinná zkušenost ukazuje k tomu, že lidstvo překonalo i mnohem horší epidemie a katastrofy. Na druhou stranu, když třeba vidím a jistě nejenom já, jak ve chvíli, kdy dojde třeba k rozvolnění opatření u nás a došlo i v minulém roce. Tak jsme se velmi myslím rádi a bez velkých obav vrátili nebo snažili jsme se vrátit k tomu stylu života, který jsme vedli tedy před pandemií. Tak možná jsem už trošku skeptičtější k tomu, že skutečně ten celospolečenský trend, své směřování naší společnosti třeba stran právě konzumu a jaksi kapitalistických choutek, takže ho tak moc můžeme nebo chceme změnit. Já si myslím, že nějakým způsobem to pohodlí je pro mnoho z nás asi stěžejní a takový ten, řekněme, styl života, kdybychom si měla dobrovolně nebo měl dobrovolně něco odříct v zájmu, v nějakém vyšším zájmu, takže to vždycky asi bude bohužel menšinový postoj ve společnosti.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Máte naladěný rozhovor se Sandrou Silnou, farářkou Církve československé husitské. Možná mnozí lidé více přemýšlejí v posledních měsících o smyslu života jako o takovém. Ostatně podle údajů statistického úřadu z 2. února zemřelo loni v Česku o téměř 17 000 lidí více než v roce 2019. Jde zhruba o patnáctiprocentní nárůst. Česko něco podobného pamatuje za 100 let jen v roce 1945, kdy skončila druhá světová válka. Počet mrtvých tehdy podle dat Českého statistického úřadu stoupl o 14,5 procenta. Dostalo se paní Silná, více do popředí docela tabuizované téma smrti, umírání.

Sandra SILNÁ, farářka Církve československé husitské
Dostalo, ale myslím si, že se dostalo takovou, řekněme, pro nás poměrně děsivou formou, protože my samozřejmě jsme denně konfrontováni s čísly, kolik lidí zemře. Jsme konfrontováni i s tím, že ti lidé povětšinou umírají tedy sami, v nemocnicích, obklopeni personálem, který vlastně není v těch ochranných oblecích ani rozpoznatelný. Lidé umírají tedy bez, bez svých blízkých a často ta úmrtí jsou, třeba že zdravý člověk najednou prostě onemocní koronavirem a za chvíli prostě není. Takže se třeba nestihnou ani pořádně v rodině rozloučit a tak. Takže myslím si, že v tomhle směru jsme konfrontováni jaksi s tou tedy horší stránkou, odcházení ze světa. Na druhou stranu pokud se ptáme tedy po tom, co nám tohle třeba může ukázat o nás samých nebo, nebo jak s tím vším naložit. Já vždycky, když se, ať už v kostele nebo v krematoriu loučím se zesnulým a mluvím tedy k pozůstalým. Tak jim říkám, že ta chvíle rozloučení, která nevyhnutelně někdy musela přijít a přijde pro každého z nás. Tak je taky příležitostí k tomu, abychom se zamysleli nad tím, jak jsme žili. Jestli žijeme tak, jak tedy chceme nebo, nebo bychom si přáli. Jestli v našem životě je dostatek toho, po čem ta naše duše volá, to naše nitro a teď skutečně nemám na mysli ty věci materiální nebo, nebo takové užitkové, smyslové, ale prostě takovéto to skutečné, bytostné naplnění té naší podstaty nebo toho našeho já. A vlastně myslím si, že i ta současná situace možná může některé z nás vést k tomu, abychom se zamysleli prostě, jak ten náš život vypadá. Čím naplňujeme náš čas, protože skutečně nikdo z nás neví, kdy ta pomyslná svíčka nám zhasne. Kdy prostě nastane konec a jak bude vypadat, ale to s čím může, to co můžeme změnit, tak je to, co žijeme tady a teď, a to je myslím si úplně v našich rukou nebo do jisté míry, ale, ale je.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Odkryla tedy ta konfrontace s nečekanou situací mnoho o našich životních postojích ale prioritách?

Sandra SILNÁ, farářka Církve československé husitské
Tak určitě je to, je to prostě krizová situace, která vždycky nám něco, něco ukáže a nějakým způsobem jako zatřese prostě tou realitou. A ono taky hodně záleží na tom, jak kdo, jaksi má takovéto těžiště, že tu situaci může prostě ovlivnit nebo nemůže. To, to je taky hodně, hodně důležité. Jestli člověk jaksi vnímá nastalou krizovou situaci, jako řekněme ránu osudu nebo prostě něco, co jaksi přichází zvnějšku jako v uvozovkách trest, ale já to nemám ráda tohle to jako, tohle přemýšlení takovým směrem. Anebo jestli je to prostě něco, s čím jako já aktivně můžu něco dělat a můžu něco změnit. Případně mně to třeba může ta situace i něčím posílit, obohatit a posunout třeba dál v vývoji, v nacházení smyslu a další cesty.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Mimochodem určitě jste zaregistrovala, že zpočátku se objevily dokonce i názory, že pandemie je boží trest nebo zdvižený varovný prst.

Sandra SILNÁ, farářka Církve československé husitské
Ano, víte co, tohle je, tohle je, kdykoliv se prostě objeví nějaká takováhle právě situace, tak, tak se bohužel v církvích najdou, najdou lidé, kteří jako, kdyby na to čekali a oni prostě v tu ránu přijdou s nějakým vysvětlením, že tohle je boží trest. Tohle je boží vůle. Tohle je důsledek toho a toho. A ti lidé vlastně tím ale ukazují jakoby svoje strachy. Poukazují prostě na to, co jim samotným vadí. A velmi rychle jako vědí, jak ta situace vznikla. Proč vznikla a vlastně jsou to takoví mluvčí, samozvaní mluvčí boha. A to je velmi jako těžké, protože myslím si, že tohle třeba zrovna církev, konkrétně rozděluje. Lidé, kteří vlastně se pasují do, do role ochránců boha nebo mluvčí boha a vědí, proč se ta daná situace stala nebo proč se děje, a kdo je jejím viníkem. Tak, tak myslím, že dělají velmi jako špatnou službu církvi a nejenom církví ale evangelium, protože evangelium to je radostná zpráva. To je zpráva o boží lásce ke všem lidem a o boží lásce ke stvoření. Není to zpráva o tom, že bůh tady některé lidi trestá a chce pro některé lidi zlo a jenom pro některé lidi dobro. To je naprosto pomýlený výklad.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Jen co vlastně pandemie paní Sandro Silná, ukázala o církvi, jak ona zareagovala? Chápu, že je tady celá řada konfesí. I bohoslužby se přesunuli do online prostoru, ačkoliv k modlitbám, jaksi nepotřebujeme ono výdejní okénko. Jak to vidíte?

Sandra SILNÁ, farářka Církve československé husitské
My teď během toho uplynulého roku a jistě nejsme ještě na konci té situace, samozřejmě v církvích hledáme cesty, jak nadále bezpečně být s lidmi v blízkosti. A dál tedy poskytovat služby potřebným a lidem, kteří potřebují, kteří chtějí být v blízkosti a chtějí být v kontaktu. To, že jsme zčásti přešli do online prostoru, před tím nás do toho nic netlačilo. Teď tedy, teď tedy ano. Je určitě krok jaksi posun v mnoha sborech a církvích. To, že hledáme třeba nové cesty, já hodně s lidmi teď chodím venku. V omezeném počtu, tak jak je to zrovna dovolenou, nebo zakázáno, ale myslím, že velmi třeba dobré je, řešit ty různé potřeby lidí nebo i třeba přípravy k svatbám a tak. Když prostě jdete, když jenom nesedíte, ale prostě s těmi lidmi jdete, protože ta chůze je vlastně jedním z meditačních prostředků. Co to ještě ukázalo o církvi? Tahle situace je i to, že mnoho rodin začalo takové své rodinné bohoslužby vlastně slavit doma. Vím to, vím to od lidí, že třeba to i stmelilo některé rodiny, protože dřív pokud byl problém pro děti, třeba dostat je do kostela, protože se oni v tom kostele nudily, protože třeba nerozuměly tomu mnohdy složitému církevnímu jazyku. Tak najednou v domácím prostředí, když se rodina sejde kolem stolu. Čtou si z Písma, společně se modlí a dělají to vlastně svými slovy. Tak to tu rodinu a takovéhle slavení vlastně stmeluje a posiluje. Takže i tohle je třeba jedna z věcí, které se ukázaly, že ne ne nutně vždycky duchovní život a liturgický život musí být vázán na prostředí kostela nebo na konkrétního duchovního, ale že vlastně ty věci jdou realizovat i alternativně a jinak. A mají mnohdy větší konkrétní dopad na ty lidi a na tu rodinu třeba nebo, nebo nás společenství lidí, kteří se sejdou. Než když se to děje jaksi z povinnosti nebo z nějaké rutiny, každý týden, ve stejnou dobu a na stejném místě, ve stejný čas.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Zaregistroval jsem také, že jeden slovenský kněz posílá zájemcům jakýsi manuál na malou rodinnou mši doma s nejbližšími, tak jak jste to i vy paní Silná popsala, mohla by tedy církev nebo církve převzít něco z toho, nyní je to z nouze ctnost toho modelu i do budoucnosti?

Sandra SILNÁ, farářka Církve československé husitské
Myslím si, že určitě si můžeme vzít z toho takové ponouknutí, prostě být víc s lidmi mimo kostely. Být prostě víc mimo to naše důvěrně známé prostředí. A mimo ty formy, které jsme si za ta léta fungování upevnili. A prostě třeba hledat právě nové cesty, jak jít do světa s tou radostnou zprávu, s evangeliem, jak být lidem blízko. To je určitě jedna z věcí, kterou si myslím, že můžeme, můžeme do budoucna praktikovat. Protože já vnímám, že jsme mnohdy opravdu velmi jaksi fixovaní na ty opakující se postupuje. Na, na stejnou liturgii. Jednou my vlastně slavíme neděle podle takzvaných liturgických cyklů. A ty liturgické cykly se opakují. Vlastně máme, máme cykly na 3 roky a pak se, pak se znovu vlastně opakují. To znamená, že se opakuje třeba i biblické čtení a člověk, který chodí do kostela pravidelně, tak už některá ta čtení, a to slova má pocit, že zná naprosto dokonale. A ono nás to potom může ukolébat v takovém přesvědčení, že už, že už, jako kdyby víme. Ale duchovní cesta je, je pořád cesta. Pořád toho mnoho nevíme a máme se co učit. Takže možná, že tato situace, kterou teď zažíváme, nás může jaksi ponouknout prostě k hledání dalších cest a nových cest a k tomu, abychom neusnuli, neustrnuli.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Sandra Silná, farářka Církve československé husitské a její myšlenky mají prostor v našem vysílání. V Německu vyšla kniha ve volném překladu, Protože to bůh tak chce. 150 katoliček v ní popisuje svojí touhou a snahu stát se farářkami. Otevře se, paní Silná, jednou v katolické církvi i ženám zatím zapovězený kněžský stav a jáhenství? K této otázce svolal papež František už druhou komisi. Nedávno schválil změnu kanonického práva, která ženám oficiálně povoluje sloužit u oltáře.

Sandra SILNÁ, farářka Církve československé husitské
Já se tady trošku teď usmívám. Říkám si, kéž by, kéž by ano a kéž by to bylo brzy. Ale papež František myslím, že dělá opravdu v tomhle směru velmi dobrou práci.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Nově mohou být mimochodem ženy i ministrantky. Role žen vůbec napříč křesťanskými církvemi se různí. Proč je to tak rozmanité?

Sandra SILNÁ, farářka Církve československé husitské
Je to no, je to samozřejmě důsledek interpretace písma, důsledek historického vývoje, taky a možná i prostě takové. Teď nevím, jestli to bude dobré slovo, ale jaksi patriarchální interpretace dějin vývoje. Ale zpátky k tomu, na co jste se ptala, protože myslím si, že ženy mohou určitě obohatit a mají co dát jednotlivým duchovním společenstvím i v té roli farářky, duchovní. To, že v současné době tedy se v římskokatolické církvi ta funkce ženám nebo ty dveře se vůbec ženám teprve tak jako pootvírají na, na tahle místa. Věřím, že to je předzvěst toho, že jednou budou moct ženy sloužit i v téhle církvi plně. A nejenom v téhle, ale i v ostatních církví, které prostě ženám zatím přisoudily spíš tu roli těch, řekněme, pečovatelek, vychovatelek vlastně.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Trochu nás, omlouvám se zlobí spojení.

Sandra SILNÁ, farářka Církve československé husitské
Je to vlastně ta otázka, pardon, jenom to já chci jenom říct, že vlastně nemám na tuhle nějakou ucelenou odpověď. Jenom bych prostě přála všem skeptikům odvahu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Už se ty dveře pootevírají, jak jste řekla. Zůstaňme ještě u problematiky žen zcela jiné. Na konci ledna vstoupilo v Polsku v platnost říjnové rozhodnutí tamního Ústavního soudu, které ještě více zpřísnilo dosavadní politiku umělého přerušení těhotenství. Nově není v Polsku možné podstoupit interrupci z důvodů vývojové vady plodu, což byla doposud hlavní příčina u 97 % interrupcí v Polsku. Tento zákrok se tedy de facto vztahuje už jenom na případy, kdy je těhotenství následkem znásilnění. Proti soudnímu rozhodnutí se v Polsku týdny protestovalo. Jak se vy, paní Silná, nejenom jako žena, i jako farářka díváte na zpřísnění této potratové politiky. Polsko patří v tomto přístupu k nejpřísnějším v Evropě. Snad ještě dodám, pro dokreslení situace, že tamní lékaři mají právo nesouhlasit s provedením zákroku. Například lékárníci nemusí prodat takzvanou potratovou pilulku. Pokud je to v rozporu s jejich náboženským přesvědčením.

Sandra SILNÁ, farářka Církve československé husitské
Tohle je samozřejmě velmi těžká otázka a velmi složité téma. Ale já osobně s tím zpřísněním musím říct nesouhlasím. Protože když si představím, v jak složité situaci je žena, která něco takového řeší. Řeší to, že se jí narodí postižené dítě a třeba ani neví, jak moc postižené bude. A může se třeba díky tomu, že dítě bude vyžadovat 24 hodinovou péči, do problémů dostat celá rodina. Tak je pro mě velmi těžké prostě si představit, že je nade mnou zákon, který je navíc třeba motivován rozhodnutím převážně třeba mužů a navíc ještě tedy náboženským jako náboženským pozadím. Takže, že je, že je toto nade mnou a že mi nařizuje vlastně zákon jaksi se nemoct svobodně rozhodnout. Třeba i po poradě s lékaři, jak tedy s tím děťátkem prostě pokračovat nebo nepokračovat dál. Mně se tohle rozhodnutí opravdu bytostně příčí a říkám si, kam, kam ta situace prostě v Polsku povede. Kam ty ženy vlastně soud tímto rozhodnutím jaksi nahnány. Na jednu stranu říkám si, je zatím rozhodnutím skutečně nějaká úvaha o tom, že my chceme přivádět na svět pouze, v uvozovkách dokonalé tvory a chceme se tak vyhnout konfrontaci, tedy s životem, který třeba neprobíhá standardně, tak jak jsme zvyklí. Nebo co vlastně zatím rozhodnutí je, ale, ale v současné společnosti a v dnešní době tedy nemít tu možnost se v takhle citlivé a komplikované otázce svobodně rozhodnout, mi připadá velmi, velmi nešťastné.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Jak píše už celá řada médií i v České republice polské ženy, které se dostanou do této svízelné situace, budou podle všeho hledat pomoc v zahraničí.

Sandra SILNÁ, farářka Církve československé husitské
Já se přiznám, že já tu debatu sleduju spíš zpovzdálí. Takže pokud, pokud to, pokud ta cesta bude, tak asi ano, ale vlastně co ta společnost polská tímhle krokem získá. Je, je pro mě tedy velký otazník v tuhle chvíli.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Konstatuje Sandra Silná, farářka Církve československé husitské. Děkuji za váš čas, za vaše postřehy a přeji vám hezký den, na slyšenou.

Sandra SILNÁ, farářka Církve československé husitské
I vám na slyšenou, děkuji.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Zítřejším hostem bude geolog Václav Cílek. Příjemný poslech přeje Zita Senková.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media. Texty neprocházejí korekturou.