Přepis: Jak to vidí Petr Nikolaev – 20. července

Petr Nikolaev, režisér, producent a spoluscenárista filmu Příběh kmotra

Hostem byl režisér Petr Nikolaev.

Miroslav DITTRICH, moderátor
--------------------
Hezký den a příjemný poslech přeje Miroslav Dittrich. Hostem dnešního pořadu Jak to vidí je režisér a scénárista Petr Nikolaev. Dobrý den.

Petr NIKOLAEV, režisér, scénárista
--------------------
Dobrý den.

Miroslav DITTRICH, moderátor
--------------------
Také dnes jako celé léto budeme cestovat. Je pozoruhodné, jak rozdílné byly cesty pana Nikolaeva. Nejdřív to byly cesty k moři do Bulharska vlakem. Tak to už samo o sobě je samozřejmě dobrodružství. Ale proč právě do Bulharska? Já si myslím, že nejenom proto, že k jinému moři jsme my Čechoslováci nemohli, když tedy nepočítám Balt v NDR.

Čtěte také

Petr NIKOLAEV, režisér, scénárista
--------------------
No, tak ono by to zase tak pozoruhodný nebylo, ale pozoruhodný to bylo v tom, že já jsem tam začal jezdit, když mi byly dva roky, protože můj dědeček byl Bulhar a vlastně já jsem měl teda ten luxus, že jsem vyrůstal vlastně na břehu, teda o prázdninách na břehu Černého moře ve Varně, což pro mě byl naprosto zásadní, myslím, takový životní základ minimálně cestovatelskej. Bylo to prostě moje mládí. A do dneška si vzpomínám, jak jsem lezl, tam byla taková budova na pláži a na písku postavená, já jsem jako podlejzal tu budovu, prohrabávali jsme se tam s kamarádama pískem a nebo jsme skákali prostě po střechách a samozřejmě se koupali v moři, a prostě to, to je jako základ.

Miroslav DITTRICH, moderátor
--------------------
No, a jak jste tam cestovali na ty prázdniny? Asi vlakem.

Petr NIKOLAEV, režisér, scénárista
--------------------
No, tak pamětníci jistě potvrdí, byla to vlastně dost dobrodružná cesta na dnešní poměry, trvalo to 36 hodin, den a půl. A vlastně projíždělo se teda Maďarskem, Rumunskem. Po cestě si vzpomínám na mnoho různých dobrodružství. Prostě projížděli jsme povodněma, občas se srazily vlaky, občas prostě bylo několikahodinové zpoždění. Dobrodružství s rumunskými celníky, kteří jako zásadně chodili s bílými rukavičkami, a současně teda to bylo jako dost nebezpečný komando, řekl bych. No, a to všechno prostě. Jo, ještě se jezdilo s párou, že jo. To znamená, tam lítaly ty jiskry a člověk, prostě ta nostalgie a taková ta romantika tý cesty byla jako absolutní.

Miroslav DITTRICH, moderátor
--------------------
Já vím, že tam na té trase, protože jsem to také jednou absolvoval v 70. letech, bylo několik, možná stovek, stovek tunelů, ne desítek, ale stovek tunelů. Je to tak?

Petr NIKOLAEV, režisér, scénárista
--------------------
No, tunely si pamatuju, jsem je nepočítal, ale jako bylo to velký množství tunelů a projíždělo se vysokejma horama nebo prostě aspoň tak to mě, já už si to, tu trasu jsem nejel jako vlastně dospělej, jo. Ale těma dětskejma očima to, to prostě bylo, to bylo Eldorado.

Miroslav DITTRICH, moderátor
--------------------
Je zajímavé, jak jste zmínil ty rumunské celníky, že vlastně možná se to už zapomnělo, ale že vlastně ta, ta rumunská ostraha byla vždycky jak pro vlaky, tak i pro automobilisty taková neuvěřitelná v rámci toho socialistického bloku. Je to tak, že jo?

Petr NIKOLAEV, režisér, scénárista
--------------------
No, oni jako myslím si, že hodně fungovali na úplatky, taky jo, takže tam se dávaly, tam se dávaly jako cigarety a takovýhle věci. A prostě vím, že můj otec, který byl skutečně zkušeným cestovatelem, tak když po něm chtěli jako pas, tak on ho vůbec nevydal z ruky, jenom jim ho ukázal vždycky takhle, jako, jako vůbec ho nepouštěl z ruky, protože věděl, že jakmile jim ho vydá, takže prostě nás budou mít v moci.

Miroslav DITTRICH, moderátor
--------------------
No, a Černé moře jak na vás působilo? Mnozí naši spoluobčané samozřejmě v Bulharsku byli, znají to Černé moře, to je spíš název, černé není, samozřejmě je krásně průzračné.

Petr NIKOLAEV, režisér, scénárista
--------------------
No, tak pro mě víte co, není to nějaký divoký, není to oceán, že jo, je to prostě takový jako krotší moře, ale když se rozzuří, tak to taky jako lítá aspoň pro mě. Já když jsem se tam honil v těch vlnách a ty vlny tam dokážou být vysoký, no, tak jsem tam, tak to se mnou jako metalo prostě jak ve vířivce. Takže to moře jsem miloval a miluju, a to mně zůstalo vlastně na celej život, že já když přijíždím k jakýmukoliv moři, tak ho opravdu vyhlížím jako od těch prvních momentů, kdy se tam někde zaleskne ta hladina v dáli nebo už je jenom tušit to moře, tak to je pro mě takovej jako vlastně zlomovej moment tý cesty.

Miroslav DITTRICH, moderátor
--------------------
To je pro nás suchozemce asi, asi příznačné. Byl jste teď někdy v poslední době v Bulharsku jako už dospělý člověk?

Petr NIKOLAEV, režisér, scénárista
--------------------
Já jsem tam nebyl, kolik je mně, no, já si myslím, že jsem tam nebyl přes 40 let.

Miroslav DITTRICH, moderátor
--------------------
No, a podíváte se tam teď někdy?

Petr NIKOLAEV, režisér, scénárista
--------------------
Chystám se tam se svým synem, jo, protože ten je zvědavej na to, čím jsme vlastně, ty kořeny nějaký tam máme, i když příbuzný už nemám žádný, ale, ale je zvědavej.

/ Písnička /

Miroslav DITTRICH, moderátor
--------------------
Posloucháte pořad Jak to vidí, hostem je dnes režisér a scénárista Petr Nikolaev. Mimo jiné režíroval třeba film Báječná léta pod psa. No, ale my se bavíme o cestování. A nejdřív jsme byli v Bulharsku a teďka vlastně přichází doba, kdy vy jste poprvé vyjel na Západ. V kterém to bylo roce?

Petr NIKOLAEV, režisér, scénárista
--------------------
To bylo v roce 78 a já jsem měl vlastně tu mimořádnou, mně bylo čerstvě 21 let. A samozřejmě lidé by si mohli myslet, že jsem teda buďto byl u StB, nebo to, ale ta situace byla taková, že já jsem se oženil, moje první žena byla Francouzka. A takže já jsem měl tu příležitost vyjet a pro mě to byl jako, zaprvý to byl sen, myslím si, sen celé mojí generace nebo prostě většiny lidí, který žili v Československu a nemohli cestovat. A já jsem to žil jako prostě naprostou revoluci. Ono to nebylo, ono bylo to na několik etap, protože první je to okouzlení, že teda můžete přejet tu čáru, a já jsem hned začal stopovat a...

Miroslav DITTRICH, moderátor
--------------------
No, počkejte. Ale to řekněte, to možná dneska si to, my si to pamatujeme, ale dnešní generace nová to třeba vůbec nechápe. To znamená, je to, opravdu to bylo symbolické přejet tu hranici? Kde to bylo konkrétně, v Železné Rudě nebo...

Petr NIKOLAEV, režisér, scénárista
--------------------
Ne, ne. To se, tam se jezdilo přes Rozvadov.

Miroslav DITTRICH, moderátor
--------------------
Rozvadov, Rozvadov, tady ta závora, že jo.

Petr NIKOLAEV, režisér, scénárista
--------------------
No, a to bylo, to bylo jako, no, jako naprosto zásadní. To prostě když samozřejmě tam ty ostnatý dráty, štěkající vlčáci, prostě peklo, že jo.

Miroslav DITTRICH, moderátor
--------------------
Pohraničníci.

Petr NIKOLAEV, režisér, scénárista
--------------------
No, a najednou, najednou vy prostě přejedete někam a furt tomu nechcete věřit a pak teda jako, já jsem otevřel okno a řval jsem... Prostě jsem řval z plnejch plic, že jsem se, že jsem se dostal ven. A no, a takže to, to okouzlení to, to byla prostě famózní věc. A pak jsem teda jel, jel stopem do Paříže, což bylo velmi zajímavý, protože já jsem v těch hostelech potkával vlastně samý jako šestnáctiletý, sedmnáctiletý děcka, protože ty lidi, kterým bylo 21, tak ty už byli v Indii, že jo. A já jsem teda se dostopoval do Paříže, ale už jsem mezi tím nějak jako nastyd nebo já nevím z toho rozrušení, prostě jsem tak jako lehce onemocněl z toho všeho. A potom když jsem jako byl v Paříži a vlastně jako jsem se vypravil k tý Eiffelovce a k těm dalším monumentům, tak mně to vlastně, to bylo zajímavý, nic neříkalo, jo. Já jsem na to koukal, říkal jsem si, no supr, ale tak to je jak na těch fotkách, jo. A pochopil jsem, že vlastně to podstatný v tom cestování nejsou ty monumenty, ale prostě ty zážitky, to potkávání s těma lidma a s tou zemí, s tou přírodou, s tou kulturou, a to přišlo pomaleji, že jo, a vlastně bylo to úžasný, protože jsem zase jako dávno po sezoně strávil prostě dny a dny v kině na République, jo, jako na Place de la République, kde, kde prostě bylo kino Déjazet a tam se dávaly všechny ty starý fláky hudební. A vždycky tam bylo zlevněný vstupný na tři, na tři ty představení, takže já jsem tam seděl většinou sám a hltal jsem prostě všechny ty koncerty a tyhle ty věci. A dá se říct, že ta... A potom jsem teda jako, moje největší vlastně cesta nebo nejzásadnější minimálně v mládí bylo, když jsme objížděli s mým kamarádem Jardou Kozákem Francii stopem a my jsme na to neměli, protože tam se ještě odehrála taková věc, že mě okradli, zase moje naivita byla velká, takže jsem si myslel, že se mně nic nemůže stát a opak byl pravdou. Ale měl jsem k tomu jednoho vlastně vůdce. Já se nechci rozkecávat, jo, ale jeli jsme stopem...

Miroslav DITTRICH, moderátor
--------------------
Je to zajímavý.

Petr NIKOLAEV, režisér, scénárista
--------------------
Jeli jsme stopem s jedním Američanem, takže já jsem si říkal Američan, ten všemu rozumí a to, no, a tak jsme nás nevzali, že jo, tak jsme šli pěšky podél dálnice, neměli jsme vodu, tak on jako suverénně nabral z nějaký strouhy tam, tak jsme se toho napili. Já jsem si říkal, Američan všechno ví, no, a pak jsme došli na pumpu, on odhodil zase bágl na zem a šel prostě do, do toho, do, do tý, prostě se občerstvit. Tak jsem hodil taky bágl na zem, no, tak okradli na, ukradli nám bágly a dostali jsme šílenou sračku, s odpuštěním. Takže jsem pochopil, že to je trošku jinak, jo, že člověk si musí, ručí sám za sebe, no, a potom jsem vlastně zažil, shodil jsem asi deset kilo a pak jsem se z toho nějak zberchal a projeli jsme s mým kamarádem Jardou Kozákem celou Francii a bylo to úžasný. Bylo to prostě nejsenzačnější dobrodružství, neměli jsme skoro žádný peníze. A spali jsme v příkopu a bylo to krásný.

Miroslav DITTRICH, moderátor
--------------------
Krásné. No, ale potom jste také projel New York, Spojené státy, jestli se nepletu.

Petr NIKOLAEV, režisér, scénárista
--------------------
No, tak víte co. S tím, s tou Amerikou to nebylo ze začátku tak slavný, protože já jsem tam jel zase za dalším kamarádem Michalem Bamburkem, kterej tam žil, a já jsem tam, to bylo krátce po revoluci, a já jsem přijel do New Yorku, bylo to zajímavý a to, ale zase to pravý dobrodružství nastalo v momentě, kdy já jsem se potuloval tam dole na Manhattanu, tam v přístavu jsem našel prostě vyhozený kolo, no, a to kolo mělo jenom pár nedostatků, nějaký brzdový gumičky a bylo píchlý, a tak jsem to dal do pořádku a pak jsem tam drandil vlastním kolem a bylo to zase úžasný, protože člověk se dostal do míst, kam by normálně asi nedošel. A jsem byl v tom Harlemu taky jako jednou, jsem pochopil, oni říkají, jako tam nejezdi nebo to, a tak jsem tam jel teda a já jako mám, vyznávám teda tu, možná že už to dneska neplatí, ale vyznávám tu zásadu, že vlastně ty lidi samozřejmě, který jsou odlišný, tak vás velmi pečlivě a intuitivně jako sledujou, i když to nevypadá, a když se chováte teda nějakým způsobem přiměřeně z jejich hlediska, no, tak já jsem si tam sednul a prostě oni tam slavili na ulici nějak, měli tam vytahaný bedny, že jo, neprůjezdný, neprůjezdná ulice. No, a tak jako bylo to, bylo to zajímavý a nic se mně nestalo i v noci v metru, nic.

Miroslav DITTRICH, moderátor
--------------------
Režisér Petr Nikolaev.

/ Písnička /

Miroslav DITTRICH, moderátor
--------------------
Hostem dnešního pořadu Jak to vidí je režisér a scénárista Petr Nikolaev a bavíme se o cestování pochopitelně. Vy jste zažil po tom roce 90 další takovou zajímavou věc, že jste byl v delegaci s prezidentem Václavem Havlem, když letěl do Británie, jako kameraman.

Petr NIKOLAEV, režisér, scénárista
--------------------
To byla taková okolnost, že při tý první zahraniční cestě na Západ letěl prezident Václav Havel právě nejdřív do Francie a potom do Británie, a já jsem měl to štěstí, že jsem měl kamaráda, který dělal právě ten originální videožurnál, což byla taková prostě nezávislá, za komunismu vlastně to byla taková nezávislá iniciativa, kdy filmovali prostě takový zakázaný věci a to a Havel jim dával vlastně takový jako privilegovaný postavení, že s ním mohli prostě jezdit a přiblížit se mu, protože se znali z dřívějška. No, a já jsem pomáhal tomu Michalovi, protože jsem v tý Francii žil, tak jsme, jsem si tam půjčil motorku a jezdili jsme. No, a bylo to samozřejmě pro, pro dnešní poměry naprosto nepředstavitelný, protože my jsme samozřejmě nebyli zkušený, takže jako jsme, nám chyběla třeba kazeta, tak jsme teďka sháněli kazetu jako do, do kamery a čekal na nás prostě tehdejší premiér Jospin a, a ... No, prostě neuvěřitelný věci, kdy se, já jsem potom se proslavil tím, že na mě čekala celá ta delegace, protože jsme zase něco prostě udělali špatně, a tak jsem nakonec stopnul nějakýho, protože už byla, jak jela ta kolona prezidentská, jo, tak byla zastavená doprava a já jsem chvátal právě na to samý letiště, akorát že prostě mě tam zablokovali, no, tak jsem potom tam přemluvil nějakýho, nějakýho motorkáře, aby mě tam dovedl, jo. Takže to byla, to byla tahle ta.

Miroslav DITTRICH, moderátor
--------------------
No, to byla ta doba ze začátku 90. let, to už je nepředstavitelné dnes. Ale pojďme k té Sibiři. Tak vy jste procestovali vlastně Transsibiřskou magistrálu, protože chcete nebo hodláte točit film o československých legionářích, kteří bojovali na magistrále.

Petr NIKOLAEV, režisér, scénárista
--------------------
Tak já už jsem pochopil, proč ty častušky tady jako zazněly. Tak ta Sibiř, nebo lépe řečeno, ta Transsibiřská magistrála hrála naprosto klíčovou roli v osudu 60 tisíc našich vojáků a ještě předtím, než existovala republika, tak už existovala armáda, která vlastně tu republiku pomohla založit nebo bez jejíž existence by neexistovala ani naše republika, a to jsou českoslovenští legionáři. Byli to borci, který tam strávili na tý Sibiři někteří šest let, vraceli se domů dva roky po válce. Je to prostě úžasnej osud, kterej 80 let nezažil zpracování v hraným celovečerním filmu, protože 50 let se o tom nesmělo mluvit. Nejdřív když přišli nacisti, tak ty legionáře nesnášeli, protože je proháněli jako za tý první světový války, a to samý se opakovalo, když přišli komunisti a vlastně celá ta. Oni, oni se dokázali postavit, jako nejenom dokázali postavit bolševikům, ale dokázali vlastně dostat pod kontrolu velkou část, skoro celu tu Transsibiřskou magistrálu, v délce asi 8 200 kilometrů, což je prostě na naše poměry nepředstavitelný. Oni měli v držení nejenom tu magistrálu, ale měli v držení i prostě velká města podél trati, a to území se to bylo velký jako Evropa, jo. To znamená, že to nebyli žádný žabaři. A prostě nikdo o nich, troufnu si říct, že většina lidí 95 procent neví absolutně nic a současně to byla nejslavnější kapitola našich armádních dějin.

Miroslav DITTRICH, moderátor
--------------------
A nejenom armádních, vůbec...

Petr NIKOLAEV, režisér, scénárista
--------------------
Miroslav DITTRICH; moderátor

Ano, ano.
--------------------
...národních, Čechů a Slováků. My skutečně, jak vy, jak vy jste také uvedl v jednom článku, my Češi neumíme být hrdí. Proč, proč to tak je?

Petr NIKOLAEV, režisér, scénárista
--------------------
To, to teda nevím. Ono by se to jistě dalo vysvětlit. Ale víte co. V momentě, kdy si ty svý zásluhy nebudeme jako připomínat ani my, tak jak by si nás mohli vážit ty ostatní? A to je prostě naprosto jako nehorázný. Teprve lety, protože já ten film připravuju pět let, tak teprve lety jako, kdy jsem studoval ty prameny a prostě jsme se o tom se scénáristou bavili pořád dokola, člověk a s Jirkou Průšou, kterej je producentem toho filmu a kterej má zásadní význam taky na tom, že se ten film posunuje a bude dělat, tak tam je prostě ohromná věc v tom, že tahle ta hrstka, i když jako z toho světovýho pohledu hrstka 50 - 60 tisíc jako mužů zkrátila první světovou válku asi o půl roku. To jako nikdo neví, jo. A když to prostě říkám, tak se se mnou jako některý vzdělaný lidé jako dohadujou, že to není pravda. Ale oni zablokovali na Sibiři asi půl milionu zajatců, jo, kteří kvůli tomu, že měli v držení tu magistrálu, tak nemohli se vydat nebo nemohli se vrátit a bojovat na tý západní frontě proti Francii, a to vlastně zkrátilo válku.

Miroslav DITTRICH, moderátor
--------------------
Pane režisére, to byl režisér Petr Nikolaev, já vám moc, moc přeji, aby se podařilo ten film co nejdříve natočit, protože určitě bude krásný a my Češi si ho zasloužíme. Na shledanou, ať se vám daří.

Petr NIKOLAEV, režisér, scénárista
--------------------
Děkuju vám a na shledanou.

Miroslav DITTRICH, moderátor
--------------------
Zítra bude hostem pořadu Jak to vidí fotografka Líba Taylor a bude mluvit o Velké Británii. No, a od mikrofonu se loučí Miroslav Dittrich.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.