Přepis: Jak to vidí Pavel Smutný – 11. února 2022

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Příjemný den přeje Zita Senková. Hostem pořadu Jak to vidí je Pavel Smutný, advokát, předseda Česko-izraelské smíšené obchodní komory a mecenáš umění. Pane doktore, dobrý den, vítejte ve vysílání Českého rozhlasu.

Pavel SMUTNÝ, prezident Česko-izraelské smíšené obchodní komory
Dobrý den, paní Senková.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Zajímat mě bude, na kolik oslovují společnost příběhy a odkaz našich slavných předků. Zda jsme pochopili smysl oběti našich hrdinů a umíme je docenit. A jak přemýšlet o podstatě našeho státu. Přeji nerušený poslech. Rok 2022 bude ve znamení několika zásadních výročí, které ovlivnily život této země. Před 80 lety došlo v květnu k atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. V červnu byly vypáleny Lidice a Ležáky. Před pár dny jsme si připomněli 80 let od konference ve Wannsee, kde získali jasné kontury, plány na vyvraždění milionů Židů. Jak vhodně a efektivně, pane doktore Smutný, připomínat tyto a podobné události.

Pavel SMUTNÝ, prezident Česko-izraelské smíšené obchodní komory
Tak jsou to skutečně významná výročí. Je to 80 let, čili připomínám vám nám to taky, že se velice blíží osmdesátileté výročí našeho dlouhého míru. To znamená vůbec hrůzy druhé světové války, která už se odsouvá skutečně za práh žijících generací. V podstatě dá se říct. A tyhle ty milníky Wannsee, atentát na Heydricha a potom vyvraždění českých dvou vesnic a další represe spojené s heydrichiádou. To všechno vypadá v dnešní době jako něco naprosto nepravděpodobného a děsivého. Je pravdou, že to je skutečně dávná historie, je to, je to tedy 80 let a těch 80 let je vyplněna nebo prostě ta poválečná doba je vyplněna upřímným úsilím celé Evropy k tomu, aby se nic takového už neopakovalo. Ale na druhou stranu víme, že Homo sapiens je tady prostě už mnoho desítek tisíc let a v lidské povaze jsou bohužel i věci, které jsou skutečně děsivé. A děsivé se potom stanou ještě více tím, pokud se stanou tyto stinné stránky lidské, lidské duše, pokud se stanou součástí nebo dokonce nástrojem nějaké moci. To znamená státní moci nebo nějaké politické moci. Tak to se pak stane to, co se stalo v Německu na konci třicátých a ve čtyřicátých letech. Konference ve Wannsee je úplně šokující událost svojí techničností, svojí korektnosti. Tím, jak se prostě úctyhodný vysocí státní činitelé sešli v krásné vile. A tam plánovali, jak zavraždí miliony, miliony lidí. Kteří byly takovou zajímavou kličkou právní norimberských zákonů a vlastně a dalších věcí. Další s tím souvisejících legislativy, vlastně prohlášení za nelidi. Tím se ta fikce tohle umožnila a skutečně i Němci uvěřili, řada Němců věřila tomu, že Židé nejsou lidmi a pak samozřejmě se tyto věci mohly odehrávat. Architektem tohohle byl Reinhard Heydrich. Byl skutečně nestvůrným, nestvůrným vrahounem, prostě nestvůrná patologická postava, která se objevila ve službách státní moci třetí říše. A toto řešení snaživě nabídla tedy svému šéfovi Himmlerovi a zejména tedy Adolfu Hitlerovi. No a Lidice a Ležáky to je prostě odplata těchto monster. To je to sdělení českému národu. Zadupeme vás do země a budeme se vám mstít.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
V roce 1942, když zůstaneme u toho roku, vláda takzvaného slovenského štátu přijímala norimberské zákony. Tak v té době se odehrává například československý oscarový snímek Obchod na korze z roku 1965. A ten film není jenom o arizaci, ale je také o cti, o odvaze. Pane Smutný, přijímáme nebo přejímáme odpovědnost za stav věcí i naší pasivitou nebo lhostejnosti či mlčením?

Pavel SMUTNÝ, prezident Česko-izraelské smíšené obchodní komory
Určitě tak to je to slavné heslo, že zlo má volnou cestu jenom tehdy, když slušní lidé nedělají nic. To je, to je stará pravda. A určitě pasivní postoj vůči těmto děsivým věcem. Vždycky jim tu tragédii vlastně umožnil a rozvinul. Kromě toho ta pasivita přináší z dlouhodobého hlediska devastující pocity pro lidi, kteří to prožili, ale i pro další generace. Přináší to pocit viny, přináší to určité ochromení. Je to, je to něco, je to negativní, je to dost silně negativní energie, která se objevuje a lidé potom nejsou schopni vlastně už pozitivně myslet a nejsou schopni ani už potom pozitivně konat. Je to velice těžké. Takže to určité vzepření se zlu, které může mít samozřejmě různé podoby, tak je strašně důležitá věc. Člověk se musí v určité situaci udržet nějakou privátní zónu, ve které prostě ví a věří tomu, co dělá a ví, že dělá věci správné. To říkám ale pro ty případy extrémní. To znamená pro ty případy totální. Já myslím, že tohle neprožíváme přímo dneska.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Těch kostlivců ve skříních je vlastně více. Například hříchy koloniální minulosti řeší Německo, Francie, Belgie, Velká Británie. A otázka asi zní, jestli lze v jedenadvacátém století vystavovat v galeriích umělecká díla, artefakty, jejichž původ není jasný a zřejmě jde o takzvanou koloniální kořist. Ptám se vás na to i proto, že vy jste mecenáš umění.

Pavel SMUTNÝ, prezident Česko-izraelské smíšené obchodní komory
No, to je strašně, strašně zajímavá otázka, kterou jste otevřela, a to zkusím jenom s ní začnout. Protože to je na samostatný pořad. Když jsme vstupovali do Evropské unie v roce 2004, tak jsme si vůbec neuvědomovali mnoho historických souvislostí. A to říkám sebekriticky i za sebe. Ale jsem úplně přesvědčen, že to neměl prakticky nikdo v té zemi. A velice nadšeně jsme hleděli do budoucnosti a viděli jsme prostě spolupráce evropskou. Tak jak jsme si ji vysnili. A jak jí koneckonců předváděli dosavadní členové Evropské unie. Vůbec jsme si neuvědomovali v té době, že ty země mají nějakou významnou historii a že ta významná historie může být jako aktualizovaná, že může být aktuální. Do té historie určitě patří ta koloniální minulost zcela určitě. My jsme vstoupili mimo jiné do svazku zemí, které jsou významnými bývalými koloniálními velmocemi. A tam nejenom, že zůstává samozřejmě určitý resentiment toho kolonialismu. To znamená určité návyky politické třídy a určité návyky tady i podnikatelů a vůbec té společnosti celé kulturní vlastně stereotypy. Ale je tam, je tam i ten významný faktor toho, že se ty kolonie, které byly tedy osvobozeny nebo se osvobodily nebo byly, byla to svoboda poskytnuta. Tak tyto kolonie dneska vlastně reklamují, se vracejí a vyžadují od těch původních koloniálních zemí teda různé věci. Zejména se tam usazují lidé z těch kolonií. A samozřejmě, že veřejné mínění postupně v těchto zemích se obrací. Je to skutečně kyvadlo. To znamená obrací se od toho cynického nezájmu. Od toho co ty kolonie vlastně žijí, prožívají a tak dále. Co tam lidé prožívají. Tak zase se obracejí k tomu naprosto extrémnímu citlivému nebo velmi až přecitlivělé vnímání teda té minulosti. Já myslím, že si to musí ty země prožít. Já myslím, že to je správné. Myslím si, že to je potřeba, aby, aby si tuhle tu věc nějakým způsobem vyřešili. To se netýká jenom vztahu ke koloniím. To se týká všech možných temných kapitol historie u těch zemí. Tady už temné kapitoly máme samozřejmě i my. Tady my nemáme kolonie, ale máme tady /souzvuk zvuků/ kolonie. Máme taky nějaké své temné stránky. K tomu bysme se asi připojit, protože bychom o tomhle tom všem měli, měli přemýšlet. Co ovšem je důležité a co já si myslím, že je významné je to, aby při tom opravdu nebyla zásadním způsobem zpochybněna a narušena věc, kterou nazýváme identitou nebo nevím, jak jí přesně nazvat. Aby to nevedlo k demoralizaci, doslova k demoralizaci prostě celých národních celků. To je podle mě to prostě zásadní, o co se hraje teďka.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Konstatuje Pavel Smutný, advokát a mecenáš umění. Pane Smutný, vy předsedáte Česko-izraelské smíšené obchodní komoře, což je nevládní nezisková organizace a před 10 lety jste založili prestižní cenu Arnošta Lustiga. Historicky prvním laureátem se stal pražský biskup Václav Malý, který je také hostem mimochodem v pořadu Jak to vidí. Koncem února uplyne 11 let od smrti pana Lustiga, významného spisovatele, publicisty. Přežil terezínské ghetto, prošel koncentračními tábory Osvětim, Buchenwald. Z celé jeho rodiny přežila holocaust pouze matka se sestrou. Jako on chápal odvahu, statečnost, lidskost, spravedlnost? Ono vlastně tyto, řekněme, fenomény, svou i jaksi v záhlaví této ceny.

Pavel SMUTNÝ, prezident Česko-izraelské smíšené obchodní komory
Arnošt Lustig byl člověkem, který tyto hodnoty celý život vlastně nějakým způsobem definoval. On si je definoval sám pro sebe v té naprosto mezní situaci jako chlapec, když vlastně se dostal do toho děsu koncentračních táborů. A prožil ty mezní situace vůbec lidské existence. Viděl umírat lidi kolem sebe, viděl umírat lidi za děsivých okolností. Viděl spoustu zla, násilí a a nespravedlnosti a přežil to. A to samo o sobě nebylo vůbec lehké. Napsal román Dita Saxová, který tohle to vlastně popisuje. Popisuje ten strašlivý pocit potom popsaný psychiatry po válce. To znamená ten syndrom toho přežití, ten syndrom té viny, že já jsem přežil a oni ostatní všichni tam zahynuli nebo moje rodina tam zahynula. A já sám jsem jediný přežil. Čili Arnošt Lustig prožil prvotní obrovský šok ve svém životě.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
A jak rozvíjet, pane doktore, tyto hodnoty, právě odvahu, statečnost.

Pavel SMUTNÝ, prezident Česko-izraelské smíšené obchodní komory
Ano.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Lidskost, spravedlnost?

Pavel SMUTNÝ, prezident Česko-izraelské smíšené obchodní komory
No, tak já myslím, že ta cena to nějakým způsobem taky každý rok připomíná. Tyto ctnosti vlastně nebo tyto vlastnosti jsou vlastnostmi heroickými. Ta koncentrace těchto vlastností lidskosti, spravedlnosti, odvahy a statečnosti. Když vidíte člověka, který dlouhodobě tyhle ty vlastnosti ukazuje, tak je to vlastně hrdinská postava. A všichni ti nositelé se dají označit za hrdiny nebo za hrdiny v určité své životní situaci. Na druhou stranu to, co říkáme, jméno Arnošt Lustig je to, že jsou to hodnoty, které je potřeba vnímat nepateticky. Je potřeba je vnímat obyčejně, lidsky s velkou pokorou. Arnošt byl sám o sobě velmi pokorný člověk, jako všichni lidé, co hodně vědí, tak byl právě tím víc pokorný. Nebyl vůbec pyšný. A byl to hrdý člověk a nebyl pyšný. To je třeba taky zase rozlišit. A tyhle ty věci opravdu pokorně ve svých románech a ve svém životě hledal. A to, co je na tom cenné, co bych chtěl říct jako důležitou věc, je to, že cena a samotná vzpomínka na Arnošta Lustiga není ikonická. Arnošt Lustig není ikona. My jsme právě zejména nechtěli to dělat tak, že postavíme další mramorovou sochu, protože mramorové sochy Češi a nejenom Češi, vy jste to řekla v předchozí myšlence. Dneska se mramorové sochy bourají. Dneska mramorové sochy praskají. Lidé prožívají deziluzi z mramorových soch, které viděli, protože říkají, že to tak není. To vlastně tak nebylo. Víte, že všichni ti velikáni, kteří byli nezpochybnitelní, tak jsou dneska zpochybňování. A to není nic špatného, protože to všechno jsou jenom lidi a Arnošt byl jenom člověk. Byl to hrdina a byl to člověk výjimečný, ale byl to jenom člověk a ta cena má odkazovat k tomu, že každý z nás může mít jeho vlastnosti.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Komu stavět pomníky, pane Smutný a stavět je?

Pavel SMUTNÝ, prezident Česko-izraelské smíšené obchodní komory
Asi ne, já myslím, že jsme z toho venku. Pomníky bych neboural. Pomníky, které stojí, jsou pomníky, které jsou milníky minulosti. Jsou to nějaké orientační body v čase a v historii. Takže já jsem osobně odpůrcem bourání pomníků. A myslím si, že nové pomníky bude velmi těžké stavět a že to skoro už není možné proto, že prostě člověk je člověk a přiznáváme to a chápeme to. Člověk je prostě slabý. Člověk je slabý a i největší hrdinové dějin, kteří se jeví jako, jako naprosto nezpochybnitelní. Tak dneska vlastně se stále více osvětluje ta jejich monstrózní stránka. To znamená, je to vykoupeno, ta výjimečnost je vykoupena často nelidskostí nebo často prostě něčím nenormálním. A já jsem v životě potkal několik výjimečných lidí, určitě velmi výjimečných. A musím říct, že pohled na z blízka není vždycky příjemný, protože prostě mají vlastnosti, které potřebují k tomu, aby byli výjimeční, aby řídili a vedli ostatní v nějakém velkém významném prostě celku. No, ale je to vykoupeno samozřejmě něčím, co není dobré. Tak já myslím, že pomníky se mají stavět krásné, že se mají stavět nějaké myšlence. Že máme /nesrozumitelné/ platonským způsobem. Ale myslím si, že člověk už dneska pomník si nezaslouží.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Jak by z vašeho pohledu měla vypadat evropská spolupráce? Na čem by měla stavět? Tady bych možná ještě připomněla dalšího laureáta, už bohužel není mezi námi. Bedřich Utitz, spisovatel, novinář, rozhlasový reportér a v podstatě v tom jeho životním příběhu vidíme takové ty tři identity. Německojazyčné židovskou a českou.

Pavel SMUTNÝ, prezident Česko-izraelské smíšené obchodní komory
Ano, děkuju za připomínku Bedřicha Utitze. To je velikán. Ten byl skutečně nesmírně inspirativní ve svých 93 letech, velice už osobně handicapovaný. Tak prostě tam bylo to poselství velmi jasně vyjádřeno. Přesně jste to řekl, ty 3 prvky jeho, jeho práce. Evropská spolupráce jak by měla vypadat? No, úplně jinak, než vypadá, úplně jinak než vypadá. Já myslím, že jsme pořád ve velmi.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Co je špatně?

Pavel SMUTNÝ, prezident Česko-izraelské smíšené obchodní komory
Ale no právě myslím, že teprve začínáme. Myslím, že teprve začínáme. Myslím, že se oťukáváme. Myslím, že ta Evropa vůbec teďka teprve začíná chápat, že je společně. Myslím si, že předtím to byla do určité míry politická a ekonomická fikce, kterou miloval odpor k Sovětskému svazu a která toužila býti partnerem Spojených států, což se do značné míry tedy zdařilo. Takže nějak ten začátek projektu, dobře tak tam nějaká jako fajfka je. To se prostě povedlo. Ovšem po tom roce 89 a zejména po tom přijetí nových členů, kteří nepochybně tady jsou Evropané a patří do Evropské unie. Tak došlo samozřejmě k tomu, že se poznalo, že to je naostro. A že skutečně staré velmoci a staré evropské země, které mají velice vybroušený styl, vybroušený systém hodnot a tak dále. Takže jdou do krize těchto hodnot. A my se stáváme naprosto překvapeně a nečekaně součástí krize těchto hodnot. Je potřeba říct, že zatím se, že bohužel tady střední a východní Evropa. To znamená nové členské země se nestaly předmětem nějakého výrazného zájmu kolegů, protože se prostě nechápe to, že zatím prostě je to dvojsystémové.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
A z čeho vycházíte, jenom se zeptám, v čem, na čem se podle vás tedy projevuje ten nezájem?

Pavel SMUTNÝ, prezident Česko-izraelské smíšené obchodní komory
My máme o sobě vzájemně dneska nezájem. Dneska prožíváme takovou tu etapu odcizení, kdy jsme zklamaní jeden z druhého. Západní, západní země si myslely, že budeme daleko jaksi nakloněnější. Jejich potřeba na jejich zájmu, což my jsme samozřejmě maximálně z hlediska ekonomického. Ale nejsme, nejsme prostě nakloněni tomu z hlediska identitárního. Protože jejich krize není naší krizí. Ale na druhou stranu my ztrácíme prudce zájem o ně, protože zatímco západní Evropa pro mojí generaci znamená pořád ještě etalon kvality, blahobytu a úspěchu. Tak pro tu mladší generaci už tohle to tak úplně neplatí. Samozřejmě v řadě věcí ano, ale vkrádají se pochybnosti právě s tou krizí identitární, kterou ty velké a rozhodující země západní Evropy prožívají. A v sektoru se musíme i my sami nějakým způsobem vyrovnat. Tak já myslím, že Evropa je v silném pohybu jako mentálním nebo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Na hledání identity.

Pavel SMUTNÝ, prezident Česko-izraelské smíšené obchodní komory
Určitě, určitě a že hledáme novou evropskou identitu, a tu bychom měli hledat teda společně už konečně. A to zatím jako žádné náznaky toho se prostě nejeví. Jsou to země, které prostě se jako spojily před téměř 20 lety z rozumu a s velkým očekáváním zejména z naší strany. Musím připomenout, že rok 2004 v Praze byly ohňostroje, ale v Paříži ani v Berlíně žádné ohňostroje nebyly. Ačkoliv v té době se ta Evropská unie stala masou 360 milionů obyvatel, obrovskou plochou. Tak vlastně tehdy oni už sami v té krizi tohle nebyli schopni vůbec docenit. No a je to celkem, jede se podle těch starých not. Já myslím, že potřebujeme nové noty.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Říká Pavel Smutný, advokát a mecenáš umění. U zrodu české státnosti a křesťanské identity stála svatá Ludmila, babička svatého Václava. Loni jsme si připomněli 1100 let od smrti této první české světice. Jejímu odkazu se mimochodem věnuje nové oratorium, nádech věčnosti, které složil Jan Zástěra. A malíř skladatel k tomu dílu řekl, cituji, oratorium nakonec není jen o Ludmila nebo o Václavovi, jako spíše o nás a o pravdivosti a zodpovědnosti v tom, jak sedíváme na svět, na ně, na sebe, na pána boha a co si z toho všeho bereme pro sebe a pro ostatní. Pane Smutný, vy jste byl jedním z iniciátorů té loňské světové premiéry ve Vladislavském sále Pražského hradu. Byl to teda nadační fond Bohemian Heritage Fund, kterému předsedáte. Jak podle vás oslovují tu naší současnou společnost podobné příběhy, odkaz našich předků?

Pavel SMUTNÝ, prezident Česko-izraelské smíšené obchodní komory
Já jsem moc rád, že jsme to udělali. A byla to opravdu důstojná připomínka ohromného a neuvěřitelného až vlastně v čase nepochopitelného 1100 výročí toho problému často v českých dějinách slavíme takovéto časové plochy. I to výročí samotné bylo malým zázrakem. Protože tak jako svatá Anežka v roce 89, tak byla skutečně patronkou těch událostí, svým způsobem duchovní té věřící, nevěřící. Prostě se to sešlo dohromady. A ta svatá Anežka nepochybně je věc, která lze kolem ní celá odehrála její svatořečení, určitě nějak velice souvisí s tím, těmi událostmi sametové revoluce. Tak musím říct, že svatá Ludmila její výročí, tak vlastně přinesla řadu vzpomínek nebo, nebo ohlédnutí, které jsem měl nějaký konstitutivní, čili tvůrčí charakter. My jsme vlastně se při tom výročí mohli zamyslet nad českými dějinami, nad jejich smyslem znovu. Mohli jsme pochopit ten oblouk od toho desátého století do dneška. Mohli jsme pochopit to, že kněžna Ludmila řešila v té době řadu podobných otázek, které řešíme my. To znamená vztah k Německu, jak se chovalo tehdy Bavorsko. Jako ona spíše věnovala potom Sasku. Je tam otázka toho východního bloku zase. To znamená, ta otázka Velkomoravské říše a vůbec rituálu a náboženství, jestli to bude ten ortodoxní nebo římský. A řada těch otázek, které vlastně se dneska v transformované podobě objevují taky. Já velice souhlasím s Honzou Zástěrou. Velice si ho vážím, nejenom za to, jaký je skladatel a básník. Protože to celé napsal a vlastně vytvořil i ten text. Takže vytvořil vlastně slavnost Národního českého večera. To je prostě výjimečná skladba po všech stránkách. Tak s ním souhlasím v tom, že to opravdu spíše nás vrací k sobě dneska.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Řekl jste několikrát, pane Smutný, mohli jsme pochopit.

Pavel SMUTNÝ, prezident Česko-izraelské smíšené obchodní komory
Ano.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Pochopili jsme, pochopili jsme smysl oběti našich hrdinů, umíme to docenit. Víte tak, aby to neznělo jako nějaké klišé, možná se vracíme k té naší úplně první otázce, jak hodně připomínat historii, dějiny?

Pavel SMUTNÝ, prezident Česko-izraelské smíšené obchodní komory
Především si myslím, že jsme už úplně zapomněli slavit. Já myslím, že už neslavíme prakticky. Já si uvědomuju, že vlastně nejsou vůbec žádné větší slavnostní akce nebo akty, nebo že by se tisíce lidí něčeho zúčastnily. Jednak nám to znechutil komunismus, který to prostě zneužíval tyhle ty věci a výročí. V té době byla tady spojena s nějakými masovými oslavami, a to se prostě už nikomu dneska nechce opakovat. Což je do určité míry škoda, protože přestáváme prožívat určité věci kolektivně. Vy mluvíte o letošních výročích, tak loňské výročí úplně mimořádné gigantické výročí 200 let Karla Havlíčka Borovského, vlastně prošlo téměř bez povšimnutí. Což si myslím, že je strašné teda.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
A myslíte si, že to souvisí spíše s nějakým naším nastavením anebo prozaicky jednoduše s protipandemickým opatřeními?

Pavel SMUTNÝ, prezident Česko-izraelské smíšené obchodní komory
Ne já myslím, že obojí to je. Ta protipandemická opatření to dorazila, bych řekl. Ale, ale myslím si, že už předtím jsme, se uzavíráme do určité intimity a chtěl bych tomu říct, že teda, když nemáme, když nemáme už možnost to kolektivně prožívat. Protože nejsme schopni prostě uspořádat takové věci. Ale my jsme kolektivně prožili tu Ludmilu. My jsme byli v tom sále Vladislavském. Bylo tam 600 lidí, tak to není nic moc. To je malá společnost. Ale alespoň tak i tam těch 600 lidí prožilo společně tu slávu a krásu Zástěrová oratoria. A opravdu ta Ludmila se tam zjevila svým způsobem, fenomenální Soňa Červená. Která ji opravdu reinkarnovala. A my jsme tam prožili tu radost společnou. Čili za prvé bych chtěl vyslovit pro to, abychom to slavení v tom liturgickém slova smyslu skutečně, abychom prostě dělali. Abychom oslavovali věci, že bych se chtěl teda přemluvit. A druhá věc, když to není, protože je pandemie nebo protože to prostě nikdo neuspořádal. Tak co poradit normálnímu člověku? No, normální člověk by měl si to prožít pro sebe, tak si má za to Havlíčka zapálit doma svíčku. Nebo si má něco od Havlíčka přečíst nebo má něco přečíst od Havlíčka dětem. Nebo se má podívat aspoň do Wikipedie, kdo Havlíček byl a tak dále. Prostě udělat něco pro sebe. Já myslím, že je potřeba to zvnitřňovat a že hrdinové a velké činy minulosti a díky kterým tady dneska jsme, takže si máme tímto způsobem připomínat sami. Že to je docela dneska na každém, jak to udělat. A myslím, že to není špatně taky. Myslím si, že to má svojí debatu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Proč podle vás nejsme tedy schopni nebo někteří prožívat tyto události, které jste popsal, slavit, s čím to souvisí?

Pavel SMUTNÝ, prezident Česko-izraelské smíšené obchodní komory
To souvisí s úpadkem, který prožívá celá společnost a který prožívá mnoho jednotlivců zvlášť intenzivně. A to je prostě život ze dne na den. To je život prostě dneska, kdy vlastně lidi nemají, ani neprožívají nějakou svojí minulost a zejména už nemyslí ani na žádnou budoucnost. Je to ten neuvědomělý pohyb tou biologickou existencí, kde prostě člověk tedy nějakým způsobem žije a vlastně neví vlastně ani úplně proč. A neví, co vlastně hledá v tom životě. A takových lidí přibývá. Protože nechci teďka tady lamentovat a bědovat nad tím, že žijeme teda prvních 100 let vlastně nebo velmi intenzivně posledních 30 let vlastně bez náboženství a to se týká celé Evropy. Dneska Evropa se /nesrozumitelné/ výrazně. A to vidíme ve Francii, vidím to, vidím to v Německu. Prostě to jsou naprosto dramatické a tektonické změny v té společnosti v posledních uplynulých 20 letech. To je včera, prostě včera ještě byly plné kostely. A patřilo to naprosto k výbavě všech rodin. Dneska je to skutečně marginální věc. A u nás se tohle to stalo ještě dřív. Naopak bych řekl, že my se vracíme trošku. Češi se trošku vrací k těmto věcem, protože začínají chápat, že bez určitých hodnot a bez určité přiznání se k těm hodnotám prostě ten život nemá cenu. No, takže to je jedna věc. To máte tu stránku náboženskou, ale i bez ní samozřejmě potřebujeme mít nějaké mezníky pro sebe. Přemýšlet o sobě a vědět, proč tady jsme, proč dneska vstáváme z postele, co budeme vlastně celý ten den dělat, co uděláme dobrého. Co uděláme pro koho dobrého. Co uděláme pro sebe a pro svoje tělo třeba dobrého nebo pro svoji duši. Prostě žít tak a přemýšlet o tom, jak žijeme, proč žijeme. To si myslím, že to je to minimum, co potřebujeme.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Zní to, jako kdybychom se ocitli z vašeho pohledu na nějaké, řekněme, hodnotové křižovatce?

Pavel SMUTNÝ, prezident Česko-izraelské smíšené obchodní komory
Určitě, my jsme v situaci, kdy člověk je pořád stejně vybavený, je pořád stejně chytrý. Je pořád stejně citově a vjemově, smyslem vybavený. Nic se v tomhle tom smyslu významného neděje. A i když se prodlužuje lidský život, tak je ještě otázka, jestli se prodlužuje ta kvalita té délky. Čili je otázka, kolik toho nového pod sluncem tedy pro člověka skutečně je. A tomu je vystaven vlastně, samozřejmě ten život je v mnoha ohledech daleko komfortnější než našich předků. To se nedá vůbec srovnávat. Ale na druhou stranu jsme vystaveni informacím, podnětům a dalším věcem, které způsobují vlastně chaos v duši. Které vlastně způsobují to, že čeho je moc, toho je příliš. Máme příliš mnoho informací. Máme příliš mnoho podnětů. Jsme příliš rozptylování. Obecně mnou počínaje, já to beru sama na sobě, já to vidím. To není, že bych někomu ukázal. Prostě vidím sám, jak je to těžké, jaká je závislost na mobilu, jaká je závislost na internetu. Kolikrát se dívám denně na ty stránky internetové a tak dále. Jak tu poštu neustále odpovídám a tak dále. To všechno je neuvěřitelně a to je 20 let, to není vlastně ta chvilka. S tímhle vyrovnat se znamená, taky bohužel teda zapomenout na jiné věci a myslet daleko méně na sebe a vůbec dokonce bych řekl daleko méně myslet vůbec.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
No, aspoň by bezesporu přispěl Pavel Smutný, advokát předsedá Česko-izraelské smíšené obchodní komory a mecenáš umění. Děkuji, pane doktore, za váš čas i názory a přeji hezký den. Na slyšenou.

Pavel SMUTNÝ, prezident Česko-izraelské smíšené obchodní komory
Děkuji, krásný den. Na shledanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Příjemný poslech dalších pořadů Českého rozhlasu přeje Zita Senková.

Pořady Českého rozhlasu automaticky přepisuje aplikace Beey www.beey.io. Texty neprocházejí korekturou.