Přepis: Jak to vidí Pavel Rychetský – 23. června 2020

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Dobrý den přeje Zita Senková. V pravidelném čase jste si naladili rozhovor na aktuální témata v souvislostech. Pozvání přijal doktor Pavel Rychetský, předseda Ústavního soudu České republiky. Přeji Vám do Brna hezký den.

Pavel RYCHETSKÝ, předseda Ústavního soudu České republiky:
Hezký den, všechny vás zdravím.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Zeptám se například na to, jak silně je u nás zakořeněna svoboda a demokracie. Z čeho pramení rasismus, a kam se máme, jako společnost, dostat. Přeji inspirativní poslech. Za pouhé dva týdny zmizely všechny jistoty. Tato slova napsal na začátku pandemie v Itálii pro deník New York Times britský spisovatel Tim Parks, který žije v Milánu. S čím jsme byli, pane doktore Rychetský, konfrontováni? Teď nemám samozřejmě na mysli nějaký epidemiologický rozbor, ale spíše ten lidský, společenský, sociální rozměr.

Pavel RYCHETSKÝ, předseda Ústavního soudu České republiky:
Skutečně jsme se ocitli v takové velmi zvláštní situaci, řeklo by se mimořádná situace, protože náhle jsme byli konfrontováni s něčím, co není vidět, s jakýmsi virem, a na to bylo třeba reagovat. Já nechci vyslovovat nějaké kategorické soudy, ale není pochyb o tom, že se naše země dostala do jakéhosi nouzového stavu. A nouzový stav je typický zejména tím, že je mimořádná situace, která si vlastně sama žádá dočasnou změnu nebo pozastavení zavedených pravidel fungování demokratického právního státu. Zatímco demokratický právní stát je postaven na demokratickém rozhodování prostřednictvím volených zastupitelských sborů, na vládě práva, a zejména na dominanci lidských práv a svobod před veřejnou mocí, tak krizová situace si vlastně vyžádala a vyžaduje dočasné přenesení těch některých rozhodovacích procesů ze zastupitelských sborů na exekutivu. Dokonce jakési posílení represivních složek státu, a podobně. To je potřeba zejména zdůraznit, že se má od začátku, po celou dobu vnímat, jako dočasná, vynucená situace, nikoli jako pravidlo, které se nepochybně může, zejména v té exekutivě, která v tom okamžiku najednou získává ve státě ohromnou moc, její "rozhodování" je jakoby velmi efektivní, protože normální demokratické procesy jsou skutečně namáhavé, zdlouhavé. A tady najednou, ne jen tedy vláda, ale vlastně každý státní úředník, se dostává do velmi svůdné pozice, a je nepochybné, že takové pozice se přirozeně nerad vzdává.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A jak vysoké může být, podle Vašeho názoru, riziko toho permanentního výjimečného stavu? Jaké jsou proti tomu, aby k tomu nedošlo, aby nás neohrozil jaksi virus absolutní moci, jaké jsou proti tomu pojistky?

Pavel RYCHETSKÝ, předseda Ústavního soudu České republiky:
Tak za prvé, skutečně se v žádném případě nemůže akceptovat termín, že to je permanentní výjimečný stav, naopak se musí akcentovat, že vždy a za každých okolností to musí být stav dočasného pozastavení normálních mechanismů tvorby a realizace většinové politické vůle, je to nahrazeno posílením té exekutivy, a je nepochybné, že je potřeba hledat nějaké mechanismy, které zajistí, aby se ta náhle dominantní exekutivní státní moc, nevymkla jakékoli kontrole. To znamená mechanismy, které zajistí jednak kontrolu, ale současně které budou zárukou o tom, že to bude dočasný stav.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Sehrál tu roli parlament?

Pavel RYCHETSKÝ, předseda Ústavního soudu České republiky:
Když se právě podíváme, nejenom u nás, ale po světě, takový ten klasický, tradiční mechanismus je ten, že se i nadále akcentuje základní princip dělby moci v parlamentní demokracii, jinými slovy, kontrola vlády parlamentem. Ale řekněme si upřímně, to nemusí být zrovna ten účinný mechanismus, který hledáme, protože těžko najdeme stát, ve kterém by byla vláda, která by neměla v parlamentu tu potřebnou většinu. No a její vlastní většina zase nemá příliš prostor pro to, aby svou vlastní vládu začala důsledně kontrolovat a omezovat. Myslím si, že u nás, naštěstí, nedošlo k nějakému excesu, ale přece jenom si myslím, že bychom i pro futuro, měli hledat mechanismy, které nám poskytnou tu jistotu, že to, co je základní v tom výjimečném stavu, to je vlastně omezení práv a svobod občana, jako dominantního atributu fungování demokratické společnosti, že to omezení musí za prvé, být jenom v nezbytné míře. A za druhé, skutečně jenom na nezbytnou dobu. My jsme ve zvláštní situaci, na Ústavní soud České republiky, v období tohoto mimořádného stavu, padlo více než 60 různých návrhů, které žádaly od Ústavního soudu, aby přezkoumal a zrušil ta krizová opatření, ať už krizová opatření přijímaná vládou, a nebo krizová opatření přijímaná podle toho zákona o ochraně zdraví, ministerstvem zdravotnictví. A dostali jsme se do trochu absurdní situace, protože na to ani náš ústavní pořádek, ani zákon o ústavním soudu nepamatoval, a pro tato řízení nestanovil speciální proceduru, nestanovil kdo vůbec a kdy má nárok a právo takové řízení před Ústavním soudem zahájit, no a ještě zvláštní, že ta jednotlivá krizová opatření byla vydávána, měněna a rušena v takovém tempu, že dřív, než se tím mohl Ústavní soud zabývat, už pozbývala platnost a účinnost, už zase platilo nějaké jiné, navíc se nenašel subjekt, který má skutečně pro takovou situaci otevřené dveře k Ústavnímu soudu, takže jestli se dá hovořit o nějakém poučení, tak asi, když už dneska připravuje současná vláda jakousi novelu toho ústavního zákona o bezpečnosti státu, a o vymezení nouzových stavů, bylo by opravdu na místě se současně podívat na zákon o Ústavním soudu, a zajistit mimořádné prostředky kontroly vlády, právě mimořádnou formou řízení před Ústavním soudem. Výsledek je ten, že Ústavní soud sehrál roli, na kterou zase nemůžeme být příliš pyšní, protože jsme museli, promiňte mi ten termín, všechno poodmítat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jaké další mechanismy, potenciální, bychom mohli mít nebo měli mít k dispozici, co se týče té kontroly. Je to tento zákon, je to parlament. Co ještě, pane Rychetský?

Pavel RYCHETSKÝ, předseda Ústavního soudu České republiky:
No například si dovedu představit model, ve kterém ten, kdo musí potvrdit vyhlášení toho nouzového mimořádného stavu, by kromě Poslanecké sněmovny, nebo parlamentu obecně, měl být obligatorně ve stanovené krátké lhůtě právě Ústavní soud, jako nepochybně jediná zcela nezávislá instituce. Současně asi by se měly, právě pro ty občany, jejichž většinou svoboda pohybu, svoboda pobytu a některé jiné, jsou dočasně omezeny, těm by se měla zakotvit jistá zjednodušená cesta k obraně. Dneska se prakticky nemají šanci bránit, protože nemají právo napadnout tu obecnou normu, obecné krizové opatření, dokud neprokáží, že v jejich konkrétní životní situaci, v jejich případě, došlo k zásahu do jejich lidského práva nebo svobody. Právníci tomu říkají akcio popularis, jinými slovy, mimořádná situace by mohla, a podle mého soudu i měla umožnit i mimořádně otevřenější přístup každého občana k té ochraně, kterou mu vlastně nemůže nikdo jiný, než Ústavní soud, poskytnout.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Mimochodem, jak jste vnímal omezení pohybu? Podle některých byla ta opatření na hraně ústavnosti, jak silně je vůbec u nás zakořeněna svoboda a demokracie?

Pavel RYCHETSKÝ, předseda Ústavního soudu České republiky:
To jsou zase trochu dvě roviny. Trochu jiná rovina byla faktická v situaci, kdy u nás nastala ta pandemie, byl vyhlášen nouzový stav, a řekněme si to rovnou, aniž bych to mohl odborně posuzovat, i díky působení masmédií, se podařilo velmi intenzivně rozšířit ve společnosti strach. Bylo to logické. Když jsme získávali informace o stovkách nebo tisících mrtvých, v Itálii už neměli, promiňte mi ten termín, ani kde je skladovat, nebo pohřbívat, tak za této situace se nelze divit tomu, že jsme se všichni, nejen podrobili, ale přijali za naprosto nezbytné svůj pohyb omezit, všichni jsme vlastně akceptovali to, že všechna místa veřejného shromažďování, včetně restaurací, byla zcela zavřena, řada z nás měla dokonce karanténu, a měla něco jako domácí vězení. Já jsem také prvních 14 dní, protože moje rodina mě považuje za osobu, vzhledem k věku a zdravotnímu stavu, tzv. ohroženou nebo zvýšeně ohroženou, tak jsem vlastně měl 14 dní domácí vězení, a kromě své ženy jsem nikoho jiného neviděl. I děti mě mávaly přes okno a žena je dovnitř nepustila. Takže ten start byl dobrý, a nakonec si myslím, že přes jistou chaotičnost, které jsme byli svědky, situace, kdy jedno krizové opatření střídalo druhé, kdy přes média k nám hovořili různí politici nebo epidemiologové, a my jsme nevěděli, který z nich nám sděluje obecně závazný pokyn, a který nás jenom seznamuje se svým subjektivním názorem na ten či onen virus. Jistý chaos zde byl, a je logické, že ta míra lidí v naší zemi, ochotně se podrobit těm omezením, nemohla mít dlouhé trvání.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Otestovali restriktivní opatření politické systémy funkčnost státu, nejenom u nás, v České republice.

Pavel RYCHETSKÝ, předseda Ústavního soudu České republiky:
Já se opravdu domnívám, že nám se to kupodivu podařilo zvládnout vcelku velmi dobře. Dokonce si troufám říci, že nejen že obstáli občané, obstáli lidé v této zemi, ale obstáli svým způsobem skutečně i ti, kteří nás reprezentují. Můžeme mít různé názory na politické uspořádání, respektive na to, kdo je zrovna tou politickou reprezentací, která zvítězila v posledních volbách, ale nemůžeme neocenit, že jsme skutečně úspěšně obstáli, a já nechci nic předpovídat, ale doufejme, že už máme to nejhorší za sebou, že nepřijde nějaká druhá vlna, a nějaká teda dramatická změna toho mimořádného stavu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Konstatuje předseda Ústavního soudu České republiky, Pavel Rychetský. Spojené státy zažívají největší vlnu společenských nepokojů s rasovým podtextem od roku 1968. Rozbuškou se nyní stala smrt černocha George Floyda, po brutálním zákroku policie. Antirasistické protesty se přelily i do Evropy. Proč se to, pane doktore Rychetský, děje, podle Vašeho názoru, právě nyní? Protože ten problém vůbec není nový.

Pavel RYCHETSKÝ, předseda Ústavního soudu České republiky:
Tak, máte pravdu, že můžeme jakýmkoliv způsobem hodnotit právní a politické uspořádání Spojených států amerických, ale nikdy nemůžeme přehlédnout a pominout to, že do značné míry je v této zemi zakořeněn jistý problém, který můžeme nazvat rasismem, problém, který je viditelný v tom, že tzv. Afroameričané ještě stále jsou, čas od času, tam či onde, předměty jisté formy segregace. Má to svoje historické kořeny, zdá se, že se s tím budou Spojené státy americké ještě vypořádávat dlouhou dobu, na druhé straně, víte, snažit se nějakým způsobem pojmenovat ty Spojené státy americké, je dost obtížné. Já si pamatuji, a teď tedy hovořím opravdu jako pamětník, jak někdy kolem roku 1968, jeden můj přítel, spisovatel Ivan Klíma, vyjel do Spojených států amerických přednášet českou literaturu na Univerzitu Ann Arbor, a když se vrátil, tak jsme se ho všichni zvědavě ptali, jaká je ta Amerika? A ta jeho odpověď byla zajímavá. On říkal, tam je všechno. Tam si najdete vysoce kultivovanou intelektuální společnost a atmosféru tzv. Nové Anglie, těch východních států, ale tam je také hluboká zaostalost, a to nejen hospodářská, ale třeba i mentální, v některých zemích středozápadu, prostě tam si člověk může opravdu najít všechno. A to je problém tohoto ohromného státu, který vlastně je složen z potomků nejrůznějších národností. Takže já si vůbec netroufám vyslovovat nějaká kategorická stanoviska, ale nepochybné je, že se s pozůstatky rasismu, nejen v myšlení lidí, ale i ve fungování některých institucí, tím mám na mysli třeba policii, nedokázala ještě Amerika vypořádat. Ale prosím pěkně, uvědomme si, že to neznamená, že my, evropské nebo středoevropské státy, se můžeme chlubit, že my nemáme žádné problémy, že nás nepostihují některé neblahé jevy z minulosti.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Kolik kostlivců vlastně máme, pane doktore Rychetský, v té pomyslné historické skříni? Ostatně, sledovali jsme, my náš rozhovor předtáčíme, nicméně terčem hněvu se stali, také v Evropě, koloniální minulosti.

Pavel RYCHETSKÝ, předseda Ústavního soudu České republiky:
Pravda prostě je, že jestli si můžu troufnout něco vyslovit, co se může někomu jevit jako velmi kacířské, tak příčinou všech tragédií v Evropě byl vždycky nacionalismus. To je nejzhoubnější choroba, která postihuje i v dlouhodobém období, Evropské státy. A když se zdálo, po druhé světové válce, že se Evropa oprostila, osvobodila od tohoto těžkého, abych tak řekl, poznamenání, že se Evropa sjednocuje v Evropské unii, že Evropa se stává otevřeným společenstvím, abych tak řekl mnohonárodnostním, tak náhle jste svědky toho, že to selhává, že Francie má svou Marine Le Pen, naši sousedé na Slovensku mají svého Kotlebu, netroufám si ani zmínit podobné jevy v naší zemi, prostě jako by se znovu probouzel ten, svým způsobem zrůdný prvek nacionalismu. Člověk má mít rád svou vlast a svou zemi, ale nemá ji identifikovat, vymezovat a definovat na nějakém rasovém nebo etnickém principu. To je prostě zhoubné. No a pokud se týče, hold té naší situace, ty příčiny nejsou, samozřejmě, lehko identifikovatelné, a navíc, je jich celá řada, ale já přece jenom jistou příčinu vidím v tom, že ta naše civilizace, tím nemyslím Českou republiku, ale tedy celou tu evropskou civilizaci, prodělává jistou míru krize. Ta spočívá v tom, že naše uspořádání společnosti, vlastně se formovalo na přelomu 19., 20. století, na principech vytváření parlamentní demokracie, a to bylo zdánlivě průzračně jednoduché. Prostě demokracie znamená, že lidé si zvolí své zástupce, znamená to, že musí být systém pluralitních politických stran, a logicky tedy tady začaly vznikat agrární strany, které reprezentovaly venkov, živnostenské strany, které reprezentovaly živnostníky, křesťanské strany, které respektovaly tu religiozní část obyvatelstva, sociální demokratické strany, které reprezentovaly zaměstnance. Ale ta struktura té společnosti je dneska už dávno jiná. Ty strany už nejsou masové, a ten člověk, který u nás žije, má pocit, že žádná z těch tradičních stran není jeho. A hledá nějakou náhražku. A tady je ten volný prostor pro tu práci se strachem, s populismem, s nacionalismem, a najednou vidíme, jak začínají, v Německu, ve Francii, u nás, na Slovensku, vlastně všude, ožívat ty hrozné pozůstatky nacionalismu, na kterých se pak vezou, jisté skutečně populistické politické subjekty, které se zde znovu vyrojily.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jaká na to má být, nebo by mohla být, odpověď? Ostatně vidíme i třeba rostoucí antisemitismus v Evropě.

Pavel RYCHETSKÝ, předseda Ústavního soudu České republiky:
Máte pravdu. Tak protože tyhlety, často se říká antisystémové politické subjekty a strany, pracují s jedním základním fenomenem, to je se strachem, a to je jedno, jestli to je strach z cizince, z muslima, z Evropské unie dokonce, nebo prostě jakýkoli strach, který se uměle vyvolává, pak jediný způsob, jak snad by se tomu dalo čelit, aby se skutečně ty politické strany, které mají hájit základní hodnoty svobody a demokracie, nepřiživovaly na té politice strachu, oni také trochu nahnědly, všimněme si toho, ale aby naopak dokázali přesvědčit tu veřejnost, že není důvod pro to mít strach, že oni je strachu zbaví, že naopak je potřeba si začít věřit. Podívejte se na ty poslední prezidentské americké volby, prostě ten osamělý volič, který má pocit, že ho nikdo nereprezentuje, se pak upne k nějakému mesiášovi.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jedním z hlavních sdělení slovenské prezidentky Zuzany Čaputové, která je zrovna rok ve funkci bylo, aby se Slovensko nevracelo do stavu před koronavirem. Kam by se, podle Vašeho názoru, pane Rychetský, mělo vrátit Česko? Nebo kam bychom se měli, jako společnost, dostat?

Pavel RYCHETSKÝ, předseda Ústavního soudu České republiky:
No tak já opravdu závidím našim slovenským sousedům, že si zvolili za prezidentku paní Čaputovou, ale ten obrat, nevracejme se do období před pandemií, je podle mého soudu, nerad to říkám, trochu laciný. Co to je období před pandemií a období po pandemii? Tak jistě je dobré se nevracet z toho hlediska, abychom to, co nám scházelo, a co způsobilo, že jsme třeba někdy i selhali, aby to se změnilo, abychom měli lepší pravidla pro to, jak bojovat, za nouzového stavu, s tím nebezpečím pandemie a nebo teda jiným nebezpečím. Na druhé straně, hledat nějaké krásné východisko pro budoucnost, to je velmi, velmi obtížné, a možná, že to je troufalé, když řeknu, že si myslím, že k nějaké základní strukturální změně naší společnosti, poté, co pomine pandemie koronaviru v České republice, podle mého soudu, nenastane. Většinou se vrátí život do těch starých kolejí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Teď je spíše, promiňte, otázka, jestli to, co bylo předtím, všechno bylo ideální, jestli přeci jenom není něco, teď nemluvím o žádné virové nebo epidemiologické situaci, co bychom jako společnost mohli zlepšit. Třeba je tady zpráva o korupci v České republice, o opatřeních, která jsme ještě, ze 14 doporučení jsme přijali jenom jedno.

Pavel RYCHETSKÝ, předseda Ústavního soudu České republiky:
No to víte, že když zmiňuji, že předpokládám, že víceméně se vrátíme do starých kolejí, že to neznamená, že jsem tím nadšený. Vždycky je co zlepšovat a měnit, v naší situaci zejména, co se tady stalo? Před 30 lety, opravdu český národ se sjednotil v tom listopadu 1989, a to, co bylo hlavním krédem té změny bylo, že lidé chtěli zpět svobodu, lidskou důstojnost, ten etos nemohl vydržet navěky, ten polistopadový etos, ale my jsme vlastně dneska svědky společnosti, která se téměř obrací zády k tomu polistopadovému etosu. Najednou tady dominují jiné hodnoty, zejména tedy konzumního charakteru. Nechci vůbec hodnotit, abych tak řekl, politickou situaci, je to taková fráze téměř, každý lid, národ, má takové zástupce, které si zvolí, demokracie opravdu znamená, nejen tedy volbu té většiny, ale především dočasnost té volby, takže musíme doufat v to, že nám tento stav, ať už to je stav jisté míry korupce, výrazné byrokratizace státu, stav, kdy není lehké, abych tak řekl, v této zemi žít, chce-li člověk být emancipovanou svobodnou osobností, která má skutečně vliv na to, jak tato země bude fungovat, tohoto dosáhnout, jakési emancipované občanské společnosti, to je dlouhodobý úkol, a já pevně věřím, že se snad dočkáme toho, že dojde k jakési renesanci, hodnotové renesanci těch základních hodnot spojených se svobodou, demokracií, a s tím emancipovaným občanem, kterému se vrátí důvěra v jeho vlastní stát, v jeho instituce, protože bude přesvědčen, že na ně má vliv.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Doktor Pavel Rychetský, předseda Ústavního soudu České republiky, a jeho názory. Já Vám děkuji za Váš čas. Bylo mi potěšením, a přeji Vám do Brna hezký den.

Pavel RYCHETSKÝ, předseda Ústavního soudu České republiky:
Já Vám také děkuji a všechny zdravím.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Příjemný poslech dalších pořadů Českého rozhlasu Dvojky přeje Zita Senková.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.