Přepis: Jak to vidí Pavel Kosatík – 7. dubna 2020

7. duben 2020

Hostem Pavel Kosatík.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Dobrý den přeje Zita Senková. Vítejte u rozhovoru na aktuální témata v souvislostech. Dnes se spisovatelem Pavlem Kosatíkem. Já Vás vítám, dobrý den.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Probereme především kulturu v čase viru. Za jakých podmínek přežije? Co nás, pro nás vůbec znamená? Proměnilo lidstvo předchozí epidemie? Změní svět nějak nyní Covid-19? Nejenom na to se budu ptát. Vítejte u poslechu. Teď nebo nikdy. Hit s tímto názvem nahrál před 60 lety Elvis Presley It´s Now or Never. Inspirací pro jednu z nejslavnějších skladeb se stala slavná italská balada O Sole Mio. Asi by bylo, pane Kosatíku, docela zajímavé pohrát si s názvy obou songů a možná v nich hledat nějakou metaforu pro to, co svět a my s ním, prožíváme.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Tak já si s nimi s chutí pohraji, a teď mě napadlo, aby se posluchači nepolekali, že je opravdu zle, když se na Jak to vidí řeší Elvis Presley, ale chtěl bych všechny ujistit, že ne, že naopak, jak se mi aspoň zdá a vzdory tomu, že Vy sedíte v úplně jiném studiu a někteří posluchači, tady na Vinohradské, jsou tady možná fyzicky blíž než Vy, tak máme dobrou náladu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Píseň je nádherná.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Píseň je nádherný, to je jasný, je to myslím dokonce jeho vůbec největší hit a ono to v překladu, většinou se to překládá jako Teď nebo nikdy, což je taková větička, kterou zpěvák v tom songu, v té atmosféře té milostné písně hustí do té své dívky, něco od ní zřejmě chce, něčeho chce dosáhnout, ale ono se to dá rozšířit i na nejrůznější jiné situace a dá se to interpretovat taky tak, že píseň nás vybízí, abychom přemýšlení o podstatných věcech neodkládali na bůh ví kdy, protože to bůh ví kdy taky kdo ví, kdy by mohlo nastat. Prostě na důležité věci se má myslet hned. Proč ne.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
No, teď máme čas, mnozí.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
No.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
K čemu by jste, nebo možná Vy osobně, pane Kosatíku, využil tuto přece jenom mimořádnou situaci?

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Podívejte, já jsem jako v situaci docela specifické, já jsem ten jako člověk od pera a my to máme všichni stejné, víceméně v tom smyslu, hlavně když dokončujeme nějaký rukopis, tak my jsme na ty klausury zvyklí a já jsem teď v lednu a v únoru něco dokončoval, tak jsem zažil dvě za sebou. Těšil jsem se, že si konečně odfrknu, ano, a teď mi do toho spadla klausura další, tak přemýšlím prostě, co ten osud, jakým zvláštním způsobem s námi špásuje, že nás tomuto vystavuje a určitě to, kromě všech těch možných špatných stránek, které si nemusíme připomínat, má i nějaké dobré, že nás to prostě testuje, jak si s tím poradíme, kdo to psychicky vydrží v relativně dobrém, někdy i vtipném stavu a mě se zdá, že okolo sebe těch lidí vidím hodně, Vy mě tak taky připadáte.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Někde jsem četla podotek, že pandemie nám v plné šíři odkryla veškeré prokrastinované problémy. Co Vy na to?

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Tak to netuším.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Co jsme odkládali, co jsme zanedbali.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
No podívejte, zase teď, nechci někoho lekat, ale my ji ještě nemáme tak úplně za sebou. Ono to odkrývání ještě bude pokračovat, ještě pořád je to jako pro řadu lidí poměrně jednoduché, jídla je dost, nejsou žádné sociální bouře a já je nepřivolávám, a pevně doufám, že ani nebudou. Ale kdyby se ta náhodou ta situace zhoršila, no tak pak bychom byli vystaveni zkouškám. Zatím je to pořád ještě taková docela, řekl bych jednoduchá situace.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Pociťujeme, vidíme právě v těch posledních týdnech v nouzovém stavu, kvůli novému viru, co všechno postrádáme, bez čeho se naopak hravě obejdeme? My teď nehovoříme tedy o lidech, kteří už vlastně přišli o práci. Na to bychom neměli zapomínat.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Určitě ne, nezapomínáme na to, ale já si myslím, nebo pro mě nejtěžší, jak jsem si uvědomil, je opravdu ta ztráta toho nejzákladnějšího lidského kontaktu nebo to, že prostě nevidím lidi se usmívat a ani mračit, prostě jako na ulicích zmizela mimika lidí, většinou před sebou prcháme, takže takové ty nejjednodušší lidské situace, ze kterých člověk si až zpětně, když o ně přijde, si uvědomí, jak jsou pro ten život nesmírně důležité, a že to je jedna z těch, že ty nejprostší věci jsou ty nejhezčí a omlouvám se, že říkám banalitu, ale připomíná se i tohleto s koronavirovou situací.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Postrádáme také třeba zavřené knihovny, divadla, kina, koncertní sály, galerie, ta vládní opatření proti šíření koronaviru významně ovlivnily českou kulturu, od velkých státních divadel, až po nezávislé tvůrce. Mnozí se ocitají na hranici existence. Jak Vy pociťujete a vidíte ty dopady epidemie v kultuře? Výpadky momentálně činí zhruba, podle odhadů, měsíčně dvě miliardy, a to bez kin, u kterých se to odhaduje na dalších sto milionů měsíčně.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Jasně. No tak ty věci nebo oblasti kulturní, které vyjmenováváte, to jsou takové ty explicitní, nebo tam, kde je to vidět nejvíc, ale já bych si dovolil připomenout, že kultura je jako věc nesmírně široká, že to dokonce, já bych si troufal říct, ten vlastní náplň našich životů. A že na to přicházíme až teď. Kultura je to, že když vstoupíte do místnosti, tak neurazíte nejbližšího člověka, který vám sedí nejblíž, ale řeknete dobrý den, ačkoliv by jste zrovna tak mohla říct něco úplně jiného, a z této téměř fráze vyplývá nesmírně mnoho věcí, vyplývá z toho, že máte dobrou vůli s těmi lidmi vyjít. A to všechno je kultura, oblékání, to, jakým způsobem, jestli si dáváme nebo nedáváme přednost ve dveřích, jestli si automaticky, když potkáme cizího člověka, jestli mu tykáme nebo vykáme a tak dál. Tohleto všecko je kultura a obávám se, že i toto může být tou situací ohroženo, protože jak nás ta epidemie vhání do té izolace, do těch pomyslných jeskyní, k těm televizorům, protože nemám zas tak úplně iluze o tom, že všichni, když si můžou vybrat mezi televizí a dobrou knihou, tak volí toho Marcela Prousta, tak můžeme o řadu těchto věcí, třeba jenom dočasně, ale přesto přijít. A tím bychom sami sobě ubližovali, takže já připomínám i toto, ale Vy jste se ptala hlavně na ta divadla a na tyto instituce, podívejte, já to sleduji nejvíc v tom světě literatury, který je světem mým, a tam je to pochopitelně obtížné, hlavně ti malí nakladatelé, kteří hospodaří od koruny ke koruně, tak jsou na tom zle, to nemusíme nikomu vysvětlovat, je to stejné jako u téměř každého jiného menšího podnikání, ale tady bych poradil každému, kdo třeba chce pomoct nebo kdo vůbec si myslí, že třeba když jsou zavřená knihkupectví, tak že se to nedá řešit, tak ono se to naopak dá řešit velice snadno. V každém malém městě, nebo ve větší obci, kde je nějaké knihkupectví, tak lidi určitě vědí, kde ten obchod je. Jsou schopni dohledat si telefonní číslo na toho knihkupce, jsou schopni mu zavolat nebo napsat na e-mail, má-li webovky, napsat na ty webovky, a domluvit se s ní, že si koupí to a to, a ten knihkupec jim určitě velice rád vyhoví. Já protože žiji v Praze, tak to provozuji s pražskými knihkupci, ale přišel jsem na chuť i objednávání knih od knihkupců mimopražských, trošku jsem si nebyl jistý, jestli tím nepřidáváme práci poště, ale vyřešili jsme to, takže já cítím za svou jakousi občanskou povinnost podporovat například malé nakladatele. A vím, že podobně postupují divadelníci ve svém oboru a že kinaři například řeší tak, že kina, kam dneska není možné samozřejmě přijít, kina jsou uzavřena, tak vám na dálku, když se o to budete zajímat a začnete na to trošičku tlačit, tak vám vystaví vstupenku, pomyslnou, na shlédnutí online filmu a dostanete poukázku a můžete doma shlédnout online film, na který by jste jinak šla do kina, takže z pohledu někoho to vlastně může být pohodlnější než to, aby se někam vypravil. Chci tím říct, že všechny tyhlety situace, alespoň zčásti, jsou řešitelné, a hlavně, že velmi mnoha lidem záleží na tom, aby se řešily.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Mimochodem Český rozhlas Dvojka na tento čtvrtek chystá speciální vysílání, dvanáctihodinový maraton rozhovorů s osobnostmi českého divadla a literatury.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
To je dobře.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Když jsme u knih, tak organizátoři festivalu Svět knihy Praha, který musel být také kvůli pandemii zrušen, se rozhodli zprostředkovat autorská čtení vybraných českých spisovatelů, alespoň prostřednictvím online přenosu. Je to také zkouška do jisté míry, samozřejmě, na jedné straně jsou ty možnosti, reálné možnosti, nejenom knihkupců, ale i třeba pošty, o které jste se zmínil, protože ty onliny také zaznamenávají velký propad, ale také test jisté kreativity, jak si poradit, improvizovat, v této vypjaté, mimořádné situaci.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Určitě, ale myslím si, že i ta situace sama nás k tomu dovede, ono se to ještě možná bude chviličku protahovat, ještě to chviličku nebude končit a pak opravdu i ti lidi, kteří ze začátku si mysleli, že to u té televize, u těch Netflixů, proti kterým nic nemám, ale že to u nich půjde vydržet, tak zjistí, že to prostě nejde, že musí trošku tomu jít vstříc a trošku víc tu kulturní nabídku si začít, i v téhleté době, formovat. A jde to. Znovu opakuji, jde to.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Co je obecně nezbytné? Položím teď velmi těžkou otázku, pane Kosatíku.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Aj jaj.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Pro přežití kultury jako takové? Vy jste popsal vlastně, co všechno v podstatě spadá nebo si představit pod tou kulturou, že to nejsou v uvozovkách "jenom" divadla, koncertní sály, kina a tak dále.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
No aby člověku na sobě samém záleželo, aby se sám na to nevykašlal, aby neslevil. Já znova říkám, jako dnes je možné ten čas také trávit tak, že se každý večer doma opijete. Nikdo se to nedoví, a můžete ještě o tom vést chytré řeči na Facebooku než ten velký počet promile vám to znemožní, ale byla by to nesmírná škoda kdyby, já se teda osobně obávám toho, abychom jako z takových těch temnějších dědictví tady té koronakrize nezjistili, že kromě toho, že třetina lidí přibrala, tak že taky přibylo alkoholiků. Jako považuji to za docela velké riziko, takže i tady tomuto se dá vyhnout. Jako kultura je nárok na sebe sama. Prostě já chci, to je jako když se učíte cizí jazyky, prostě číst Dostojevského, to předpokládá, že se o něco snažíte, že se nevykašlete na něco, že nejdete tou nejsnadnější cestou nebo když se člověk učí tango, no tak taky musí prostě něco předvést, něco překonat, je to složitější, než kdyby stál někde před hospodou a popíjel z půllitru pivo, takže klást nárok na sebe sama, s odpuštěním a vůbec to není těžké.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Říká spisovatel Pavel Kosatík. Neustále se objevuje otázka, jak asi bude vypadat svět po pandemii. Uvažujete taky nad tím, pane Kosatíku?

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Tak uvažuji v rámci svých nevelkých možností, já spíš se tak snažím si v hlavě sumírovat nebo sumarizovat, kdo všechno, z autorů, které jsem třeba za život četl, se tím zabýval, a byla to velká plejáda autorů, já jsem jako mnoho let strávil jako scifista, a taková ta lepší scifi literatura, si vesměs kladla otázky, jak ta budoucnost bude vypadat, a málokdo ji viděl v zářných barvách. To jenom takoví ti, za komunistů, takoví ti, kteří to hodně těm komunistům buďto baštili a nebo z toho chtěli mít profit. Taky s nimi hráli tu hru, že všechno bude super a donekonečna bude expanze probíhat a všichni se v komunismu, nebo v něčem jiném, budeme radovat, ale jinak většinou autoři, a nemyslím teď jenom autory scifi.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Futurologové.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Futurology.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Možná i sociologové.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Přesně tak. A počínaje Spenglerem, konče Huntingtonem, tak všichni viděli nejrůznější překážky v závislosti na tom, co ten svět zrovna v té době prožíval, takže i byla řada myslitelů, kteří pandemickou krizi nebo globální epidemii považovali jako jeden z rizikových faktorů. Jako takové to prostě varovat před takovou tou jakoby samozřejmou představou, že donekonečna budeme bohatnout a že nikdy neumřeme a pořád nám bude lépe, tak tenhle ten druh duchapřítomnosti naštěstí byl přítomen vždycky, takže je možné se k tomu vracet a hledat, kdo na co přišel, abychom neobjevovali už znova objevené.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Co třeba lidstvo, když se ohlédneme do minulosti do dějin naší civilizace, vyvodilo vůbec z těch předchozích pandemií? To znamená miliony mrtvých si vybrala černá smrt, spalničky, tyfus, záškrt, tuberkulóza, která se mimochodem v posledních letech vrací, chřipka nebo AIDS.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
No, oni toho dlouho moc vyvozovat nemohli, když teď zůstaneme třeba v těch dávnějších stoletích, u těch hlavně morových epidemií, tak já nevím, velká byla třeba za Karla IV. ve 14. století a tehdy lidi, protože neznali příčiny a protože bylo naprosto normální být špindírou a i králové tehdy zaváněli, tak vlastně nebylo v jejich silách, aby z toho nějaké velké poučení vyvodili. Oni si samozřejmě všímali, že nejvíc mrtvých je ve městech, a tak to řešili tím, že mizeli na ten venkov, a jak známe z Boccaciova Dekameronu, tak při tom byli schopni zažívat i četné pěkné chvíle, ale to nenazývejme řešením. To se mohlo dostavit až s novodobým lékařským výzkumem, až s mikrobiologií a s rozpoznáním prostě činnosti škodlivých mikroorganismů. Ale já si myslím, že možná vyvodíme, nebo začínáme vyvozovat takové docela zajímavé, poučení je silné slovo, ale nějaké poznání z té dnešní situace. Víte, ona je zvláštní v tom, ten virus vlastně útočí globálně, nebo nevím, jestli ještě zbývá někde nějaká poslední zastrčená země, kde nezaznamenali pacienta, a pokud ano, tak je to velmi pravděpodobně, protože teda je ještě nezačali testovat, čili je to globální záležitost, a zároveň jak se zatím zdá, tak se řeší, co nejprivátnějšími způsoby, abychom měli pocit, že se bráníme, tak se izolujeme i jako jedinci, ale izolují se například státy, uzavírají se celé kontinenty, Evropská unie se snažila prostě zabezpečit proti vnikání lidí zvenku a tak dále, no a teď je otázka, jak dlouho tohle bude trvat. Já si totiž myslím, že filozoficky, nebo v principu jako odpovědět na pandemii těžko lze nějakým jiným, než opět globálním řešením. Neumím si, já aspoň zatím představit, že by dlouhodobě se to řešilo jenom na úrovni státu. Chápu, proč je to tak teď, ale možná, že časem, za půl roku, za rok nebo za dva, zjistíme, že to na nás sakra tlačí, abychom se ještě víc než jsme to doteď třeba proflinkali, snažili mezi sebou v dobrém domlouvat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Možná i proto je jeden z těch symbolů i u nás, nebo hashtag Spolu to zvládneme. Tak jste to myslel?

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Takhle jsem to myslel no, nesmí to znít jako fráze nebo nesmí v tom, že jo, my Češi jsme skeptici, takže jako na jednu stranu my potřebujeme ten optimismus a na druhou stranu velice rychle vycítíme ten sebemenší náznak falše v tom optimismu, takže musí to být takový druh optimismu, za kterým si ten člověk opravdu stojí a je schopný tomu dostát.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Řada aktivit, i práce, ostatně i naše vysílání, školní výuka, kulturní akce, konference a tak dále, se přesunuly částečně nebo úplně do virtuální reality, na síť, je svým způsobem obdivuhodné, že v takovém přetížení ty sítě, mobilní operátoři, internet, fungují, protože oni sami hlásí vytížení, něco jako o vánocích, kdy značná část populace byla doma, u televize, možná před televizí, u stromečku, posílala SMS-ky, teď je našim nástrojem komunikace mobil, "obyčejný" telefon, počítač, tablet a tak dále, často je jediným pojítkem se světem nebo jedním z mála. U mnohých je také i společníkem. Řada lidí je sama doma. Sblíží nás, pane Kosatíku, moderní technologie? Protože dosud jsme říkali, že se díky nim, nebo kvůli nim spíše, odcizujeme.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Tady po mě chcete zase těžkou věc, no ona role těch technologií je vždycky ambivalentní, a podle toho, kdo má jakou povahu, tak si většinou dokáže tu technologii přizpůsobit. To není tak, že ty technologie si formují nás, ale to my sami si formujeme je, takže dostáváme z nich to, co z nich chceme dostat a jsme schopni z nich dostat. Mě třeba v téhleté souvislosti napadá to, jakým způsobem teď probíhá výuka na školách, kde zrovna bez tady toho dálkového působení prostřednictvím počítačových obrazovek by vlastně se nedalo učit vůbec, museli by ten školní rok patrně úplně odepsat, nebo by si nějak poštou posílali nějaké legrační obálky, dá se o tom mluvit dlouho, nemáme tady na to čas, má to jeden, myslím si tedy ta dálková výuka prostřednictvím počítačů, jeden takový pro mě sporný nebo složitý bod, a sice bojím se, aby se tam nevytratila moc osobnost učitele. On tam přítomen samozřejmě je, on přes tu obrazovku s těmi dětmi v drtivé většině případů, nebo co já aspoň vím, dál komunikuje, ale víte, ona škola, někteří rodiče to berou jako instituci, kde prostě to dítě dají za úkol těm kantorům a ti kantoři se o to dál už prostě musí sami starat a ti rodiče sami se vzdávají té odpovědnosti. Ta role učitele, ať už to rodiče berou jakkoliv, je v té škole nezastupitelná. Tam nejde jenom o to, že ten žák se dovídá kvanta, kvanta, nekonečná kvanta informací, a nasává do sebe nové a nové poznatky, ale on se taky orientuje podle osobnosti toho pedagoga, on si sakra hlídá, nebo ona, jestli ten učitel je vnitřně pravdivý nebo není, jestli přehání, lže, jestli je schopen dostát tomu, co od těch žáků požaduje a jestli psychicky ustojí ty složité situace, kteří mu tam ti puberťáci často. No jako má to nekonečnou spoustu rovin, ale ta lidská je hrozně důležitá, a tak proto o to se tady já trošku bojím, když se prodlužuje to období té dálkové výuky a teďka se objevují hlasy, že obnovovat školu někdy v polovině dubna nebo v polovině května, kdo ví, jestli ještě má smysl, protože to už ty děti stejně jsou dvěma třetinami hlavy na prázdninách a myslím si, že na tom něco je. Když to takhle bude trvat dlouho, tak aby se o ten vzor, v dobrém slova smyslu, učitelský, aby se o něj nepřišlo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Živý kontakt prostě nelze nahradit.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
To nejde no, nebo já si to představit nedokážu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Říká spisovatel Pavel Kosatík. Křesťané jsou uprostřed tzv. svatého pašijového týdne, blíží se velikonoce, co tento svátek znamená pro Vás, pane Kosatíku? Možná i příprava na tento největší křesťanský svátek je docela v pozadí, vzhledem ke koronavirové pandemii.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Letos je to hodně specifické, já jsem poslouchal o víkendu kázání Tomáše Halíka. On je jedním z těch mnoha knězů, kteří tu situaci, kdy není možná fyzická přítomnost lidí v kostele, tak řeší tím, že umisťují kázání na síť a on tam právě o tom mluvil, že je to snad vůbec poprvé v dějinách křesťanství, s výjimkou těch nejkrutějších ranných dob pronásledování někde v římských katakombách, kdy se velikonoční svátky slaví takovým zvláštním způsobem, kdy je na to jakoby člověk sám, bez možnosti spoluúčasti v tom společenství. No a tak protože jsme lidé, tak je naším úkolem i v tomto vidět, pokud možno, nějaký smysl v tom nalézt nebo nějakou hodnotnou kvalitu. Já jsem si uvědomil že, nebo takhle to řeknu, velikonoce jsou vlastně dvě silné myšlenky v jednom, ta první, to je Velký pátek, a ta druhá, to je Vzkříšení. Velký pátek je o tom, že je možno milovat lidi bez výhrad, až za hranici vlastní sebeoběti, což je tedy, od čehož se odvíjí řada dalších otázek o tom, jak se člověk má vztahovat k ostatním, kde jsou eventuální hranice možného, a že ty hranice vlastně neexistují, může si člověk klást otázky, jestli vůbec tu dnešní složitou situaci světa ještě jde vyřešit tím tradičním způsobem, v rovině myšlenkové, racionální a nebo jestli bude nutné, aby přišel opravdu nějaký prorok a provedl nějaký fatální reset, tak to jsou dejme tomu myšlenky, které namátkou mě napadají v souvislosti s Velkým pátkem, ale tam je ještě důležitý ten druhý faktor, to vzkříšení, to, o čem taky Tomáš Halík mluvil, a tam velice podstatně pro mě upozornil na to, aby si to ateisti, nebo lidi, kteří třeba mají náboženství trochu dál, aby v tom nevnímali nějakou primitivní resuscitaci nebo nějakou takovou naivní myšlenku, které nelze uvěřit, ale aby to v duchu evangelií vnímali opět jako metaforu, jako vybídnutí nebo nabídnutí možnosti hluboké proměny člověka, a vzkříšení znamená, že když se sebou člověk bude dobře zacházet, tak může sebezpytem, sebepoznáním a konfrontován s těžkými zkušenostmi, kterými prochází, vyjít opravdu z té situace znovu zrozené a kdo ví, jestli třeba ta těžká situace nám tu nenabízí letos víc než nějaké dřívější situace.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
I v tom je ta naděje.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Já jsem to tak myslel, přesně jako naděje, ano.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Konstatuje na závěr dnešního vydání spisovatel Pavel Kosatík. Já Vám děkuji za Vaše názory, za Váš čas a přeji Vám hezký den.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Děkuji taky a těším se na setkání v hezčích časech.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Já také. Mějte se pěkně. Zita Senková vám přeje příjemný den, poslech dalších pořadů Českého rozhlasu Dvojky a zvu také na zítřejší rozhovor. Mým hostem bude zahraničně politický analytik Metropolitní univerzity Praha, Břetislav Tureček, náš bývalý blízkovýchodní zpravodaj. Užijte si naše vysílání, hezký den. Na slyšenou.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.

Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?