Přepis: Jak to vidí Pavel Kosatík – 27. ledna

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den všem přeje Zita Senková. Jak některé události vidí spisovatel Pavel Kosatík, to se dozvíme právě dnes. Dobrý den. Vítejte.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Dobrý den. Přeju pěkné předmasopustní ráno.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Děkuji. Co mě bude mimo jiné zajímat? Například váš názor na to, proč se vlastně čeští tvůrci neustále rádi vracejí k příběhu jedné prvorepublikové herečky. Dobrý poslech. Dnes uplyne 20 let od úmrtí Olgy Havlové, první manželky bývalého prezidenta Václava Havla, zakladatelky Dobré vůle. Její životní příběh by, pane Kosatíku, vydal na knihu.

Čtěte také

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Tak on vydal na několik knih, jednu z nich, na to asi narážíte, jsem shodou okolností napsal já, ale ono jich bylo už možná deset. To je vlastně taková ta, jak já říkám, správňácká situace. Já si myslím, že o každým zajímavým člověku by i v naší kultuře, jako je naše, měl být vějíř knih, tak v jejím případě tomu tak je.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jakou její linii nebo vy konkrétně jste sledoval. Co vás nejvíce na životním osudu Olgy Havlové zaujalo?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Já jsem ji neznal jako disidentku, já jsem ji poznal jako novinář těsně po revoluci v tom 90., 91. roce. Tam jsem měl možnost chodit k nim do bytu ještě na nábřeží, dokud ještě nebydleli na Hradě nebo v královské zahradě v Lánech a tak, takže jsem ji poznával ještě v takovém tom období, kdy se, kdo ví jestli, možná, že se tenkrát ani nepoužívalo to mně ne moc dodnes sympatické úsloví první dáma. Byla to prostě Olga Havlová.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ona si právě, promiňte, vlastně ani nepotrpěla na něco takového.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Ona si na to nepotrpěla a vůbec je otázka, jestli se to úsloví používá, používá ústrojně a smysluplně dodnes, poněvadž my přece jenom jsme taková možná v něčem maličko hroší kultura a my to slovo dáma obecně ..., víte, to má smysl, když bychom vnímali ženy jako skupinu dam, ale obávám se, že tak dobře na tom nejsme, že se to tak prostě jako v povědí s tím nepracuje a že ten termín ta první dáma, že se tam nějak tak jako vznáší nebo poplachtívá tam ve vzduchu jenom proto, že jsme to obšlehli z nějakejch cizích zdrojů, že to není z našich bohužel.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
To Francouzi mají jednodušší, tam je madame každá.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Tak oni mají tu společenskou /nesrozumitelné/ propracovanou dlouhodobě, no, ale abych aspoň trochu odpověděl. Jako u ní bylo strašně důležité to, že ona tady vlastně jako jedna z prvních konstituovala to, jak ten ženský samostatný a nebojím se říct emancipovaný osud v těch nových podmínkách může vypadat. Dneska už je to dlouho, už skoro nikdo nepamatuje ten režim předchozí, tak si možná ani ti, kdo tehdy žili, už nemusí vždy vzpomenout, že tam se s nějakou zvláštní rolí vůbec nepracovalo. Ženy měly poslouchat stejně jako chlapi a nic jiného zvláštního se od nich prostě nevyžadovalo, neočekávalo a teďka najednou se tady objevila žena, která navíc ani neměla nějaký zvláštní společenský status, kterou, kdyby byl někdo zlej, tak ji vnímal jako teda partnerku, ženu bez statusu a která začala úplně automaticky vystupovat jako ten, kdo je si jistý svou životní rolí, ne nějak ambiciózně, ale prostě, kdo ví, proč na tom světě je, kdo chce, která velice rychle si našla místo i ve veřejném životě, že začala organizovat tu charitu a to nebylo z toho důvodu, jak se velmi rychle ukázalo, že tak řečené první dámy v cizině zpravidla dělávají nebo dělávaly charity, ale ona to brala prostě ze svých soukromých vlastních osobních důvodů se k tomu nasměrovala a tam, najednou se prostě objevila žena, která jako vším možným dávala najevo, že je schopná organizovat aktivně svůj osud a dneska můžeme říct, to už tak dělá leckdo, ale tehdy to tak nedělal leckdo, tehdy to fakt byla velká novinka a myslím si, že hodně mladších žen, ale i mužů, hodně zmerčilo a zíralo, co se to vlastně děje. Bylo to vlastně nečekaný, nijak zvlášť to vlastně z té revoluce neplynulo. No, byla to hrozně důležitá věc pro tu společnost.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak se právě možná už jste to i částečně popsal, změnilo vůbec pojímání, řekněme, ženské otázky u nás od toho roku 1990, možná i pod vlivem třeba Olgy Havlové.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
To je složitá věc a jako v pár větách to nevyčerpám. Jsou, jak víte, optimisté, kteří to vidí, že došlo ke změnám zásadním, a pak jsou pesimisté, nebo spíš pesimistky, které říkají, že po stránce těch reálných měřitelných hodnot, jako je, já nevím, zastoupení ve funkcích politicky řídících, jako jsou platy a tak, takže zdaleka ještě není rovnosti dosaženo. Ono tam určitě není cílem ta rovnost, že jo. Asi bychom byli bláhoví, kdybychom si mysleli, že smyslem je, aby se ženy vyrovnaly mužům tím, že budou jako muži, tedy z tohohle toho omylu, který se taky v devadesátých letech objevil, už jsme asi vystřízlivěli. Jde spíš o to, aby každý, a to nejenom teda jednotlivá pohlaví, ale co nejkonkrétněji každý jednotlivec byl schopen a aby mu společnost k tomu poskytovala nějaký svobodný podmínky a tak, aby byl schopen naplňovat určité, svůj vlastní osud, aby mu ty podmínky dovolily, aby si ho uvědomil vůbec, to, čím je, k čemu má dispozice a pak to podle toho hrál. Aby nereagoval jenom na nějaké poptávky společenské a těm se snažil přizpůsobit, což je taky důležité, ale aby cítil, že to základní musí jít z nitra. Ještě si dovolím připomenout jednu u ní důležitou věc, ona si byla vědomá toho, že je na očích, to taky nebyla vyloženě samozřejmost. Ona přišla z disentu a asi by se nikdo nedivil, kdybychom ji přistihovali rok, dva při tom, že si tu změnu pořád ještě neuvědomuje, nebylo by to lidsky nic tak moc zvláštního, ale ona a stejně tak s ní Václav Havel okamžitě pochopili, že jsou vidět a že to, že je někdo vidět a že je takzvaně nahoře, znamená jakousi ne snad společensky vůdčí ale eticky nebo morálně vůdčí roli. Prostě lidi, když vidí někoho nahoře, tak se chovaj podle něj. Já to nebudu srovnávat se současným prezidentem, ale, jenom konstatuju, že to není samozřejmost takovéhle zodpovědné chování na čele.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak se třeba naši politici chovají nebo uvědomují si ...

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Ano, tak budeme srovnat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ne, ne. Uvědomují si vlastně, že jsou pořád pod tím hledáčkem? Ostatně nedávno jsme řešili, do jaké míry je soukromá pošta třeba českého premiéra věcí veřejnou?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Tam já to mám jenom z médií to, jak byla, jak bylo ošetřeno utajení té pošty a nejsem si jist, jestli tam ke mně dorazily vyčerpávající údaje. Ta základní informace spočívala v tom, že se ten pan premiér, respektive jeho úřad bůhví jak o to utajení té pošty nestará, ale to nebyla podstata té informace. Podstata byla v tom, že bylo nabouráno nějakým způsobem a že ti nabourávači se ho pak ještě dodatečně snažili vydírat, což ne všichni novináři zohlednili.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Myslela jsem to spíš, pane Kosatíku, ...

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Pardon.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
V pořádku. Jestli a na kolik mají politici soukromí, právo na soukromí?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Tak je ten, jak to nazvat, tradičně liberální nebo jaký názor tedy říká, že soukromí nemají, že to, mnoho politiků to hlásá od demokratických až po, já nevím, Adolfa Hitlera, ten to hlásal taky. A něco na tom je. Já zase se snažím o takový trošku lidský přístup. Já si přeju, aby se politici chovali lidsky a tím pádem nemůžu jim to přání, to právo na soukromí upřít. Čili já tady tak jako za sebe osciluju po jakési hraně a snažím se to vždycky řešit případ od případu. Veřejnost má právo vědět všechno, co se týká veřejného zájmu a to se právě posuzuje v každém případě konkrétně jednotlivě. To, že ..., to, co případy, v jakých se nabourali tomu Sobotkovi do té pošty, to se nedomnívám, že bylo jednoznačně ve veřejném zájmu, to, co jsme se dozvěděli z těch zpráv. Jako docela mě tam zklamalo, že média s těma poznatky nebo s tím, co se teda, co bylo ukradeno nebo vyneseno ven, takže s tím pracovaly jako běžným relevantním zdrojem informací, jako kdyby jim to přišlo poštou od samotného pana Sobotky, že se to analyzovalo a rozebíralo jako zdroj, který přišel normální cestou, to já teda za správný nepovažuju.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Myslíte, že měla média ignorovat obsah, který byl zveřejněný?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Ne, já tak já tady nejsem v pozici, kdy dávám úkoly médiím. Zase je to ke zvážení, ale když se pak po těch pár dnech ukázalo, že vlastně smyslem toho mimo jiné je toho předsedu vlády vydírat a kdy nebylo možné vyloučit, že tedy, protože, když se zeptáte cui bono, komu to slouží, tak jsou tam jiní političtí hráči ve hře a novinář by asi neměl přistoupit na riziko, že tím, že bude se rýt v páně premiérově soukromé korespondenci bůhví kým mu dodané, takže tím bude sloužit jeho politickému rivalovi a ani nebude pořádně vědět, jaké mu, jako tuhle roli užitečného idiota novinář nesmí hrát, jo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Je tomu přesně 260 let, co se narodil génius Wolfgang Amadeus Mozart. Jaký je váš vztah, pane Kosatíku, k tomuto skladateli?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Netušíte, co rozpoutáváte. Já jsem, já jsem ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
To mě zajímá, povídejte.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Ne, já jsem měl na gymplu kamaráda Jardu Pořízků, hudebníka, který byl velmi hlubokým mozartovcem a to bylo v té době, v těch osmdesátých letech, kdy teda všichni minimálně pod vlivem Formanova Amadea, ale většinou i pod vlivem mnohem hlubším, to znamená, návštěvy oper, tak v tom Mozartovi jeli a my jsme měli několikaleté období, kdy jsme se dokonce i v té italštině naučili, neříkám, že celé opery, ale některé celé opery nazpaměť a uměli jsme si Dona Giovanniho zazpívat, když jsme chodili po moravských lesích.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak schválně, než, že byste nám něco? Nechci vás ...

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Ale to by byl duet s váma. To jsem si právě říkal, že kdybychom si toho dona s Zerlinou nazkoušeli, takže bychom si tady mohli dát /zpěv/, jako zpívá se to úplně jinak a ženským hlasem anebo ty úvodní árie /zpěv/, když ten Leporello s tím donem se tam na začátku tak jakoby láteří a nemůžou najít žádnou pořádnou ženskou, což jim vadí v jejich životní ... No, tím chci říct, že možná tady v tomto pořadu mluveného slova někdy, ale asi by to bylo lepší ze školenějších pěveckých úst, než jsou moje, tak bychom mohli ty žánry trošku prohazovat, že by to pro posluchače mohlo být milé.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
No, teď už jste vlastně zadělal takovou menší tradici, bych řekla, založil.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
No, možná jsem spíš odstrašil, to jsem nechtěl.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak vy a Mozart, teď jsme i dokonce slyšeli.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Tak je to nesmírný osud, tak co k němu říct? Tak ovlivnil všechno, to je ... Připomene vám v jakémkoliv oboru ty vrcholné špičky. Já nevím, z architektury Santiniho třeba. Je to ten člověk, jako ten král Midas, který všeho, čeho se dotkne, tak všechno se jakoby proměňuje ve zlato. No, a ono se to nesmí tak nějak povrchně rozžvýkávat tady tohle to téma, musí se tomu rozumět, že to nebylo snadné, že to bylo vykoupeno, ale prostě byl tím duchem svatým nebo kým hodně, hodně ovlivněn, múzou políben a je to, myslím si, důležitý osud nejenom pro lidi, kteří mají rádi hudbu, ale pro každého, koho zajímá, co je to člověk, co je to tvorba v nás, jak se to nesamozřejmé, nás vlastně rodí. A proč? A čím je to způsobeno? Na nic z toho vlastně nejde odpovědět nějak metodicky, protože, kdyby šlo, tak druhý den všichni rodiče vychovávají samé Mozarty, no, tak takhle to nefunguje, naštěstí, ale dá se nad tím přemýšlet.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy jste také, a už jste to jméno zmínil, políben, řekl bych, Santinim, kterému jste věnoval a věnujete hodně času.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
No, to je pravda, tak je to stejné století, je to doba trošku jiná, to jsou spíš ta dvacátá, třicátá léta toho 18. století, někde dřív, no, to já jsem měl štěstí a nevím, jestli jsem to tady náhodou už kdysi nezmiňoval, ale myslím, že spíš ne. Já jsem měl to štěstí, že jsem v loňském a předloňském roce jsem byl začleněný do týmu, který pro klášter a muzeum nové generace ve Žďáru nad Sázavou dnes pod patronací rodiny Kinských, tak já jsem připravoval tu expozici, která tam od loňského je, toho muzea nové generace. Ten zámek byl epicentrem kulturní tvorby po mnoho století, založili ho cisterciáci v 13. století a druhý velký vrchol byl právě ve století 18. za jednoho velkého opata, který tam pozval právě toho Santiniho a ten tam nabudoval kolem dokola ty stavby, no, a já tam jezdím žasnout. Teď jsem tam byl zrovna dva dny a objížděl jsem si těch pár vesniček, kde ten Santini stavěl ty menší stavby, já nevím, v Bobrové a tak, tam prostě v tom okolí. A zase, to je podobný jako s tím Mozartem, tam zjistíte, že on si nemohl pomoci, říkám samozřejmost pro znalce pochopitelně a že udělal duchovno z jakéhokoliv zadání. Oni, kdyby mu dali za úkol postavit prasičinec, tak on by z něho udělal úžasnou duchovní stavbu, protože to dokázal například s konírnou v tom zámku nebo v čemkoliv. On si nemohl pomoci, ale v něm to zpívalo, takže on vlastně, ať už chrám nebo maličkej nějakej venkovskej kostel nebo stavení, které sloužilo civilním nějakým účelům, tak to proměnil ve stavbu, kde máte chuť nebo nutí vás to trošku sklopit hlavu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A v co proměnili osud Lídy Baarové tvůrci minimálně dvou snímků, které jsou nyní aktuálně v našich kinech?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Jejda. Já ještě před tou Baarovou, víte, já jsem, mně to přišlo trošku líto, když hlavně v souvislosti s tím Renčovým filmem se tak jakoby automaticky pod vlivem marketingu kulturní a začalo očekávat, že my všichni na to buďto půjdeme, nebo ti zbylí se k tomu budou vyjadřovat a když se to takhle jako hodně do té společnosti nalije ta nějakým způsobem rajcovní, nevím proč, tematika, no, tak ta společnost opravdu začne jako reagovat a mě toho v tomhle tom případě bylo líto, protože mně to fakt přijde jako pseudotéma. Je to, já si myslím, že ta Baarová, že to není silný osud, že je to úzký osud a spíše lokální. Není to život, který, když budete promýšlet, tak jeho prostřednictvím se dostanete k pochopení osudů složitých a vzdálených. Nedostanete se od českého prostředí k Evropě, ale budete pořád tady, budete tady pořád dusat ty věci. Je to podobné téma, jaké neskonale umělecky lépe a na vyšší úrovni Hrabal kdysi popsal v tom legendárním románu Obsluhoval jsem anglického krále, to znamená, takové to sebeňahňání české ve vztahu k mnohem silnějšímu nepříteli, v obou případech tedy nacistickému. A mně to přišlo líto té energie, kterou lidi do toho vkládají, ať už se jim to líbí nebo ne, i té negativní energie. Oni i ti recenzenti se s tím velmi duchaplně vyrovnávají, ale já se bojím, že to nemá téměř jako žádnej poznávací efekt, respektive, kdyby na místě tohoto filmu byl nějaký lepší, takže by i ten efekt byl mnohem mohutnější a konkrétně, mě právě v téhle té chvíli napadlo, byla to shoda okolností, ale asi týden před uvedením toho Renčova filmu, tak dostal Trilobita film Petra Václava, který se jmenuje Zpověď zapomenutého. Je to samozřejmě žánrově jinde, je to dokument /nesrozumitelné/ z dějin hudby, je to životopis Josefa Myslivečka, takzvaného Il divino Boemo, skladatele, který taky působil po celé Evropě a tak. Já to teď tady nechválím jako, jako příběh proti příběhu, ale chválím to jako způsob uchopení tématu, který je evropský, který je široký. Já jsem žasnul nad tím, jak to ten, jak to ten pan Václav udělal, protože mně, přiznám se, filmy o skladatelích obecně moc nebaví. Tam, ono je to těžký strašně. Tam vždycky na začátku je někdo, kdo si myslí, že nějakej skladatel je dobrej, jako kdybych já začal teď točit Mozarta a teď vám divákovi to sděluje. A to se málokdo to dokáže udělat tak, aby to nebylo z patra, ze schodů dolů k těm nevědoucím dole, takže často to bývá takový jako poučný nebo nějak ..., a ten Václav, ten tam rozjel neskutečný věci. Ono ze začátku to vypadá tak jako autoritativně, a dokonce prvních 15-20 minut jsem tak napruženě to prožíval, a pak najednou jsem si uvědomil, že se tam otevřel oceán tý hudby. Funguje mu tam, funguje mu tam Václav Luks, který diriguje ten svůj klasický orchestr a většina je toho natáčená přímo na těch zkouškách a stačí opravdu vidět, já jsem to ještě nezažil, viděl jsem spoustu filmů, kde je dokumentárně zachycen vznik nějakýho díla a v tomhle tom případě teda opery Olimpiade Myslivečkovy, ale ještě jsem neviděl takovou, tak obrovskou intenzivní energetickou výměnu pěvců, ze které i neškolený posluchač pochopí, že je svědkem něčeho naprosto mimořádného.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Že se vracím, pane Kosatíku, k materii Lídy Baarové. Čím nás vůbec nebo filmaře fascinuje tento příběh? Proč se neustále v jejím případě vrací právě svým způsobem jeden motiv, a to jsou milostné pletky, její intimní život?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
No, tak vy jste to pojmenovala, poznamenala nebo pojmenovala, jak asi ty milostné pletky jsou považovány za podstatné téma, no. A já říkám, kdo ví jestli. Nebo při vší úctě k milostným pletkám a velmi mnoho filmů se tomuto tématu věnuje, ale udělat z nich jakousi podstatu, kvintesenci národního osudu nebo dodat tomu hloubku, nebo dokonce vyvozovat z toho moralitu, že český národ se k této ženě, která v uvozovkách zhřešila pouze láskou a už ničím jiným, tak se k ní pak ještě ošklivě zachoval, tak to je takzvaný špatně postavený problém. Já v tom, já ten život respektuju, ale přečetl jsem si o něm kdysi to, co napsal Škvorecký a pak ještě nějaký další knížky, který vyšly a zdá se mi, že tam není žádná záhada nebo něco dalšího, co v tom objevovat. Prostě byla to holka, která udělala chybu a tím se taky to téma prostě tak trošku redukuje z mého pohledu, nedozví se z něj jinej člověk nic moc.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Možná, že jestli máte pocit, že nás vlastně hodně přitahují kontroverzní témata, možná bulvární témata, osudy herců i za protektorátní kinematografie.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Na tom není nic špatného, ale znovu říkám, pokud by nás to nevracelo zpátky do toho českýho prostoru, do toho našeho chlívku, kde my sami tady mezi sebou se neustále meleme a snažíme se co nejmíň souviset s tím, jak se to řešilo nebo dělalo venku.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Mělo by to mít tedy ten přesah?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Ten mezinárodní přesah určitě. No, a pak, to máte pravdu, nebo možná na to narážíte, občas se od těch herců chce, aby byli takovými jakoby beránky, kteří snímají hříchy za celou tu zbylou společnost, jo. Neskutečněkrát jsem viděl fotky herců hajlujících, já nevím, kde to bylo, v Národním divadle za Heydrichiády a tak dále, já je tím neomlouvám, určitě se to stalo, všichni připomínají Karla Högera, jak tam byl prostě přistižen a tak dále, připomíná to antichartu, a tak, ale já tady mám chuť se ne nějak doufám levně, ale těch herců zastávat. Já si myslím, že herci nejsou primárně na světě od toho, aby byli morálními arbitry. To jsou herci. Oni prostě mají, a to jsou výkonní umělci. Oni znázorňují něco, co vymýšlí někdo jinej. My bychom to, co chceme od nich, protože známe jejich tváře, tak bychom měli chtít od těch ideových tvůrců a je to k těm Karlům Högerům někdy trošku nespravedliví.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
To bychom se nyní dostali vlastně k otázce, jaké ambice má český film, česká kinematografie?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
To je široká otázka.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Právě.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Já doufám, že má. Tak zase záleží, co myslíte tím ambice. Tak ambice, pokud souvisejí nějak s talentem, tak jsou naprosto v pořádku. Pokud ne, tak jsou trapný. Petr Václav nevím, jestli má ambice a ten, který natočil toho Myslivečka, jak jsem zmiňoval, ale má neskutečné schopnosti, jak ukázat věci zevnitř s plným pochopením. Víte, jako pochopit, co zač byl skladatel 18. století, to musí být strašný, protože ty souvislosti byly úplně jiný a nejenom pochopit, ale teď to říct tak, aby my ostatní, třeba já, který tomu taky vůbec nerozumím, v té době jsem nežil, jenom si nějak na základě špatný četby představuju, tak, abych se v tom vyznal, to je téměř heroický úkol, no, a dokáže to.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A propos četba, nyní můžeme nahlédnout v podstatě i ..., zůstáváme pořád de facto ve stejné době, do protektorátní reality, mám teď na mysli memoáry Dvojí život, které vyšly.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
To jsou, to, co zmiňujete, vidíte, to je zajímavá knížka, to souvisí s tím, já si vždycky na Vánoce, když je trošku víc času, pár dní na víc, tak já se tak jako trošku rozečtu a pak na Tři krále nejpozději přijde ta realita, kdy začnou zvonit telefonu a pak už mám jenom tu nostalgii a zase se těším, neříkám, že až na další Vánoce. No, nějak podobně je to s těma knížkama, který jsem četl o Vánocích, myslím, že víc lidí to má podobně. Ty paměti Jiřího Havelky, já jsem rád, že to vzpomínáte. To je taková nenápadná knížka, myslím si, že většina veřejnosti a nemá a nedivím se v povědomí jméno Jiří Havelka. Byl to prostě přednosta nebo šéf prezidentské kanceláře v prvních dvou letech války, když přišli nacisti, ještě před Heydrichem. Měl to štěstí, že s Heydrichem se setkat nemusel, vyhnali ho z toho Hradu ještě předtím, a byl taky ministrem bez portfeje a zažil, jak Emila Háchu zblízka prezidenta, tak generála Eliáše, předsedu vlády a před ním Rudolfa Berana. A je to ta doba, o které, která se velice často zjednodušuje v našich představách, kde všichni, které jsem teď jmenoval a mnozí další, se tak jakoby doženou do toho, pod ten společný termín kolaboranti a máme za to, že tím jsme se s nimi vypořádali a on v té knize velice zajímavě, aniž by něco hájil, tak popisuje, jak oni dělali v té době odboj. Oni všichni tady včetně prezidenta, včetně předsedy vlády byli v kontaktu s Londýnem, to asi není úplně neznámá věc, ale oni skutečně řešili komunikaci s tím zahraničním odbojem, což nevím, jestli je vyloženě druh hrdinství, ale ukřivdili bychom jim, kdybychom jim nepřiznali aspoň to, že se to tomu hrdinství hodně podobá a řeší tam, jaký má reálným a konkrétním způsobem pomáhat lidem, kteří těmi nacisty byli pronásledovaní a tak. Já to jenom uvádím jako příklad knížky, která velice příjemně komplikuje ten ustálený obraz, to, co máme z médií, takové ty tvrdé pravdy, že bylo tak a tak a nějak jinak a teďka zjistíte, že v té hrůze, v tom teroru existujou lidi, kteří jsou přímo pod svícnem, nebylo na nikoho víc vidět než na Emila Háchu a kroužek lidí kolem něj a oni si dělají odboj, mně to přišlo úžasný.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Mimochodem dnešní den památky obětí holocaustu a předcházení zločinů proti lidskosti se ve Velké Británii bude nést ve znamení vzpomínek na Sira Nicholase Wintona, který, jak víme, zachránil 669 převážně židovských dětí z tehdy nacisty okupovaného Československa.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
No, tak to by se tak u nás mohlo nést, o to spíš, zdali pak se to ponese. Víme o tom něco?

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ve znamení koho nebo čeho? Já, u nás je to také významný den bezesporu. Otázka, která nás ještě vrací k předchozího tématu od paní Hany, zajímal by ji váš názor, pokud jste viděl oba snímky, srovnání dokumentu o Lídě Baarové od paní Třeštíkové a filmu Filipa Renče?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Tak ten dokument Heleny Třeštíkové mě bavil víc, tam jsem se z toho víc dozvěděl. Ona to byla jakási variace už jednoho staršího filmu, který paní Třeštíková vytvořila, tuším, někdy v polovině devadesátých let, ona se tomu tématu taky věnuje, ale musím teda nerad říct, že ani v tom jejím případě jsem neměl pocit, že ten osud byl uchopen za nějaký podstatný konec, že i tam se pracuje s takovým trošku sentimentálním, až možná malinko kýčovitým pojetím herečky, která prostě měla smůlu, že se zamilovala do špatného muže, já to nesnáším. Podle mě realita je někde úplně jinde, nebo byla tehdy.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Paní Věru zajímá nebo spíše má typ, život Adiny Mandlové by byl možná pro film lepší předlohou.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Já mám typy, když bychom tady teď před námi leželo 80 milionů korun a kdybychom my dva teď měli rozhodnout, jaké, dejme tomu, téma druhé světové války se bude točit, tak já bych točil ty rodiny těch odbojářů, kteří zahynuli v tý Heydrichiádě, celý ty rodiny, ty matky, otcové, děti, který, já nevím, pomáhali parašutistům a šli na kobyliskou střelnici, ani nevěděli jak, nebo příběh senátorky Plamínkový, kterou zabili, tak taky, aniž si to snad stačila vůbec uvědomit. A takový ty příběhy opravdu toho čistýho hrdinství, který, a bez patosu, aby se to dělalo, aby prostě i člověk, kterej nikdy v životě nebude postaven do srovnatelné situace, tak, aby nějak procítil, že se něco takového může stát a že je fajn, když pak člověku v takové situaci naskočí něco, o čem nemusí přemýšlet a má možnost zachovat se jenom jediným způsobem.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Říká spisovatel Pavel Kosatík. Já vám děkuji za vaše názory a těším se za měsíc na slyšenou.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Já tady. Děkuju. Na shledanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Zítra budu hovořit s biologem, profesorem Davidem Storchem. Zita Senková přeje dobrý den.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.