Přepis: Jak to vidí Pavel Kosatík – 21. května 2021

Vladimír KROC, moderátor
Co udělá s knihomolem otevření knihkupectví? Jak sám sebe vidí Woody Allen. Jak z ní Pražské jaro z části virtuálně a jaký je odkaz nestora české kunsthistorie Pavla Preisse. Také o tom si budeme dnes povídat s hostem pořadu Jak to vidí, spisovatelem Pavlem Kosatíkem, dobrý den.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
Dobrý den.

Vladimír KROC, moderátor
Příjemný poslech vám přeje Vladimír Kroc. Takové náhlé otevření knihkupectví po mnoha měsících to s nepřipraveným čtenářem může pěkně zacloumat. Neměl by mít před prodejnami varování, pozor neuvážený nákup může zruinovat váš rodinný rozpočet?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
Já se obávám, že by to nepomohlo, teda můžu-li mluvit i za některé jiné knihomoly. My jsme samozřejmě nebyli odkázaní až na to otevření. Využívali jsme dobrodiní nejrůznějších eshopu a snažili jsme se pomáhat spřátelených knihkupců. Ale já třeba v mém případě opravdu jsem si čekal s jednou knihou na to otevření, protože jsem si pro ní chtěl dojít, fyzicky si koupit, a to jsem ještě ani netušil, že nejenom na pohled, ale i na omak je tak pěkná a vy jste naznačil, co to vlastně je. Jsou to vzpomínky Woodyho Allena, které se jmenují Mimochodem, přeložil to moc hezky Michael Žantovský.


Vladimír KROC, moderátor
Hned se k ní dostaneme, myslím k té knize, ale v čem je to jiné, jak už jste řekl, za karantény bylo možno nakupovat knížky v e-shopech, volně stahovat v digitální podobě. Proč potřebuje člověk fyzicky dojít do knihkupectví a na tu knížku si sáhnout a potom si jí odnést.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
No, tak ten fyzickej kontakt s těmi lidmi je strašně důležitej, tak to přece všichni si pamatujeme.

Vladimír KROC, moderátor
Vy jste tam potkal Woodyho Allena? Vy říkáte fyzický kontakt s lidmi.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
No tak ne, tak to vidím tam prostě lidi, který se v těch knížkách přehrabujou a už jenom jako, já nechci tady mluvit jako podivín, ale už jenom ten způsob, jak to tam voní a jak ty regály jsou uspořádaný a tady to znáte, tady ne a přece jenom za tu dobu se těch novinek, i když to člověk, jak jsem řekl, přes internet se snažil sledovat, tak zejména z menších nakladatelů nebo z různých univerzitních třeba vydavatelství, co se nedostane tak do té nejběžnější reklamy, tak se toho vyrojila spousta. No, tak člověk si tam připadá trošičku jako pejsek u řezníka v dobrém.

Vladimír KROC, moderátor
Proč je pro vás tak důležitá autobiografie Mimochodem Woodyho Allena? Mimochodem to je název.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
Ano ano, no mě to zajímalo z mnoha důvodů. Tak možná se shodnu s leckterým z posluchačů. Podívejte, panu Woody Allenovi, ačkoliv se na to kondicí té filmografie nezdá, je 80 let. To je přece jenom dost a já vlastně nejsem schopen spočítat, kolik těch jeho filmů jsem viděl. Asi ne všechny, to ani nejde, poněvadž některé byly jenom televizní. To se sem k nám myslím nedostalo. Ale takové ty, tu klasickou kinematografii to jsem se snažil pilně vždycky na to chodit a všiml jsem si, že za těch, za to teda zhruba půl století co on točí, takže existuje několik generací Woody Allenovců různých, které se různí přístupem. Jsou třeba lidi, kteří se na něj napojili v době takových těch evropských romantických filmů, jako je Půlnoc v Paříži nebo Do Říma s láskou a tak dál, kteří vnímají vlastně už jako přes filmy, ve kterých on ani tolik nehraje nebo spíš nějakou vedlejší roli má. Už, už to není ta klíčová postava toho koktavého roztěkaného intelektuála posedlého psychoanalýzou, já nevím čím vším, no a pak zase pamatuju ty úplné začátky ještě snad ze starého režimu, kdy jsem ty jeho filmy zas tak úplně snadno nechodili, poněvadž v tom vtipu byli inteligentní a hlavně se tam ukazoval normálně americký život, co bylo jedna z nejhorších věcí, který ty komunisti mohli připustit, aby se tady ukázali, poněvadž hned bylo jasné, že ta norma je položená někde úplně jinde než norma tady naše zdejší. A pamatuju si, že tehdy se třeba, protože nebylo možné na to někam jít, třeba jenom do klubu nebo tak, tak se ty obsahy těch jeho filmů vyprávěly. Mně film, první film Woody Allena, který, o kterém jsem se dozvěděl, jak byl vyprávěn spisovatelku Sašou Berkovou. Bylo to, byl to flm s dlouhým názvem Všechno co jste kdy chtěli vědět o sexu, ale báli jste se zažít. To je povídkový film, který se skládá z několika povídek se sexuální tématikou a ta poslední povídka pojednává o tom, jak spermie vyrážejí do útoku. To asi známa dneska už mnohokrát citovaná věc. A ta Saša to vyprávěla možná srovnatelně zajímavě jako ten film 20 minut bez dechu jsme jí naslouchali, co tam všechno ten Woody Allen provádí za vylomeniny. Tak to je taková ta hezčí část toho příběhu. No a pak je ta ošklivá, která se v médiích v posledních vlastně už taky 25 let propírá taky a to jsou ty rodinné aféry nebo rodinná aféra. To je on se v té knize taky vydatně věnuje.

Vladimír KROC, moderátor
Já jsem teprve na začátku knihy, ale fascinuje mě, jak sám sebe nahlíží s až neskutečnou sebeironií a není to jenom póza?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
Těžko říct, on, on je fakt já třeba teďka v poslední době jsem si některé ty jeho starší filmy dal znovu a uvědomil jsem si taky, že se jak sám já se měním, jak se mění doba, tak na některé filmy se dívám jinak. Například jsem si uvědomil nebo došlo mi, že tento zdánlivě veselý chlapík, který nemá problém v téměř v každé větě utrousit nějaké under statement nebo bonmot a tak dále, tak jak on je, jakým velkým vnitřním smutkem on je prostoupen. On jakoby nevěří v těch vztazích, o kterých všechny jeho filmy de facto jsou. Tak on jako kdyby tam nevěřil téměř ničemu, což ho přitom optimistickém výkladu může osvobozovat, je to ta deziluze, o kterou leckdo z nás stojí a teprve z té deziluze se rozezná, co pevného eventuálně zbude. Všichni věříme, že toho bude dost a na tom pak chceme stavět ty své životy. To znamená bez těch iluzí, bez toho mámení. No, ale on mi občas přijde takovej až, až, no až je mi ho líto prostě. No, nevím, nevím, jestli nechci to teď nějak s nějakým velkým nadhledem tady říkat, zaskočilo mě to.

Vladimír KROC, moderátor
Dokumentární série Netflixu /nesrozumitelné/ si nechávám až po přečtení knížky. Kolega se mi svěřil, že po shlédnutí toho seriálu, který je prý natočen s maximální snahou o objektivitu, už se nedokáže dívat na Allenovy filmy nezaujatě. Jak to máte vy?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
Já co člověk to názor, vybízí to zaujetí stanoviska, ale já jsem si vlastně říkal, jestli tohle je na tomto nejlepší. Respektive cítil jsem se vtahován do situace, kdy musím dávat za pravdu v tom sporu o to sexuální zneužívání dítěte, buďto jednomu z rodičů nebo druhému. Není to můj alibismus, ale zdálo se mi, že já vždycky jako divák nějakého filmu, který o tom bude pojednávat nebo autobiografie, která to bude popisovat, tak budu mít jenom jednu nějakou interpretační rovinu, jenom jednu verzi a nějak se mi prostě nechtělo to silné stanovisko zaujímat. Ať to teď nevyznívá, že chci do poslední chvíle bránit svého miláčka, tak v téhle rovině to není. Ale, ale nebyl jsem si jistej, jestli já jako čtenář nebo divák rozeznám tu míru manipulace. Prostě přemýšlím o tom, rád bych kdyby čtenáři, diváci o tom přemýšleli. Asi je to podstatné, je to určitě důležité v dnešní době, kdy se víc než třeba dřív zamýšlíme nad vztahem umělec a jeho život, to co dělá v soukromí. Na kolik odpovídá dílu a má-li to odpovídat, má-li se to vztahovat, bylo by dobré, kdyby se to hodně tematizovalo.

Vladimír KROC, moderátor
Pojďme se u toho skutečného tématu zastavit. Do jaké míry tedy je nutnost bojovat dílo s autorem nebo jestli může kniha, film existovat samostatně anebo jestli nutně musí být hodnoceno v závislosti na osobnosti toho, kdo ho stvořil.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
Nemá smysl zakazovat žádný interpretační klíč. Důležité je, aby člověk, když se teda pustí do nějakého způsob interpretace, aby věděl co dělá, aby například pokud je k někomu krutej a křivdí, což je taky možný způsob, jak to dělat, tak aby si čirou náhodou nemyslel, že naopak nekonečně láska a nedojímal sám sebe svou dobrotou. Jako těch, těch přístupů je prostě spousta. Mně to připomnělo, když jsem se díval na ty Woody Allenovy filmy, tak jsem si vzpomněl na loňskou knihu spisovatele Nováka o Milanu Kunderovi, která to říkám na rovinu nebo už jsem to i říkal kdysi na mě opravdu neudělala dojem právě tím z mého pohledu jaksi velmi zaujatý pohledem a teď jsem se přistihl, že na ty filmy taky se začínám koukat s podezřením a všude, kde je nějaký vztah hrdiny hraného Woody Allenem s nějakou mladou dívku a ta dívka obdivuje, on jí balí a tak dále, tak, tak jsem začal podléhat právě tady tomuto narativu téhle té interpretaci, že, že ten život s tou, s tím uměním, jakoby měl doslovně souviset a to je nesmysl. Jako ono to tak není. Je potřeba určité trpělivosti času a prostě dopřát té látce a i sobě samému. Tu ten čas na tu interpretaci prostě neuspěchat ten úsudek a už vůbec ne odsudek.

Vladimír KROC, moderátor
Kdybychom zůstali v obecné rovině.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
No.

Vladimír KROC, moderátor
Teď se hodně mluví o politické korektnosti, kterou přenáší ten čas, náš čas, u té se třeba nemluvilo před 20, 30, 50 lety. Nezapomíná se právě někdy na ten historický společenský kontext, ve kterém to konkrétní dílo vznikalo.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
Tak, když se na něj zapomene, tak se dochází k velkým myšlenkovým zvěrstvům. Kontext je vším, to víme. Je důležité být konkrétní a zároveň nevytrhávat události z prostředí, ve kterém vznikaly. Čili, když se zase vrátím k tomu Allenovi, jeho celoživotní téma vztahy, lidská sexualita a tak. Tak víme, že téměř vlastně v každé dekádě se to proměňovalo. Dokonce i tady u nás, kde jsme byli dlouhá léta tak maličko nebo i víc než maličko opožděni zatím západním vnímáním, tak, tak dneska se divíme, když se pustíme, jak jsou vztahy muže a ženy zachyceny i v českých filmech třeba jenom jednu pouhou generaci starých. A prostě dnes by nebylo možné a já jsem tomu rád, ty vztahy takhle zobrazovat, takhle točit. To neznamená, že si něco a priori zakazujeme nebo, že si chceme něco dokázat, ale že se snažíme být vnímaví k těm, které dřív nebylo slyšet, protože spíš ten silový narativ často převládal.

Vladimír KROC, moderátor
Hostem pořadu Jak to vidí je dnes spisovatel Pavel Kosatík. Je pátek 21. května. Devadesáté páté narozeniny dnes slaví nestor české kunsthistorie Pavel Preiss. Zabývá se především uměním v dobách renesance, manýrismu a baroka, které z jeho knih vy máte v oblibě?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
No, kdybych měl jmenovat na prvním místě, tak to bych vlastně asi začal téměř od konce. Já jsem dokonce s ním a až uvedl bych tedy jeho biografii o Šporkovi, o hraběti Šporkovi, která vyšla ve dvou různých vydáních. Já kdysi, když jsem měl v rádiu svůj pořad, tak jsem s ním dokonce o tom natočit dlouhatánský rozhovor a byl jsem šťastnej, že jsem se ho mohl na to vyptávat. Víte, on je pro mě prostě jako jedním jako ztělesněním té linie české historie umění, takové v té dobré slova smyslu konzervativní nebo já se k některé, některým těm knížkám utíkám opravdu jako k takové jakési bezpečné jistotě, ve které je mi dobře. To zase je to zase pohled prostě knihomola, kterej ty starý lásky má prostě už trošku ošahaný, maličko zaparkovaný. On má nádhernou knížku třeba o italských umělcích v Praze. Ta vyšlo taky snad už za totáče v prvním vydání a kde. Víte, to bohatství té invence nebo to vzdělání mnoho oborového, kdy on prochází historií malířství /nesrozumitelné/ malíři jako /nesrozumitelné/ a tak. Ale má tam historii užitého umění víme, že u Rudolfinského dvora tam pracovali senzační řezat, řezáči drahých kamenů skla a tak dále a tyhle ty vlastně rody. No a těžiště, nebo to, co je nejočividnější nebo co máme v povědomí všichni v Praze žijeme nebo ne, tak je rudolfinská Praha architektonická. Nebo ale, ale ne jenom Rudolfinská, to jako vůbec tedy ta její část těmi Italy nebo Vlachy, jak se tehdy říkalo zbudovaná no. Anebo ten způsob, jakým ono otvírá pan Preiss toho, toho Šporka. Víte to zase to je osobnost /nesrozumitelné/. Dodnes možná bych řekl upozaďována, protože v tom našem náhledu na barokní dobu on bývá někdy interpretován jako takový venkovánek, který nezapadl, že jo on si tam v té Lise nebo na tom Kuksu pěstoval ty své na, na tu dobu hodně, hodně free nauky a měl problémy s tehdejšími vládci. Takže je to zajímavý příběh muže, který byl, jak v pozici majetkové, rodové, tak v opozici ideové už jakýmsi způsobem se snažil předjímat ty osvícenské časy. Nedalo mu to, kutal v tom, měl sklony k jancenismu, svobodné zednářství. Je tam velmi silně fedrováno. Čili je to složitý osud na rozhraní, no a v Páně Preissově podání toto všecko je právě nazíráno široce kontextově. Jak jsme to slovo použili před chvilkou v jiné souvislosti, že máte pocit nekonečného bohatství, čtete to a tušíte zatím, že ten autor toho zná ještě mnohonásobně víc. Tak takhle to podle mě správně.

Vladimír KROC, moderátor
Četl jsem v jeho životopise, že dřív než se Pavel Preiss stal respektovaným historikem umění, tak nějaký čas byl přímo archeologem. Hraje to nějakou roli?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
To těžko posuzovat, tak určitě ano nebo znám několik historiků, kteří jsou na tom podobně. A to, že si ty věci osaháte, nemůže být na škodu, poněvadž získáte zase jiný typ náhledu nebo jiné zkušenosti, než kdyby byl člověk celý život jenom těmi papíry, respektive těmi informacemi v těch papírech obsaženými a obklopen.

Vladimír KROC, moderátor
Mimochodem Pavel Preiss strávil 4 roky u takzvaných /nesrozumitelné/ na vojně. Později odolal nabídkám spolupráce s StB. To o jeho osobnosti taky hodně vypovídá.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
Toto si přesně nepamatuju to popisoval, ale vím, že za toho starýho režimu to měl opravdu těžký a že prostě se musel vydat svou vlastní osobní cestou, po které ale o to dále došel.

Vladimír KROC, moderátor
A jak to vidíte vy? Je to dostatečně doceněná osobnost Pavel Preiss?


Pavel KOSATÍK, spisovatel
Co je dostatečně, tak teď zrovna se snažme my dva tady využít čas k tomu svěřený, který máme a snažme se mu to dopřát, já si myslím, že ano, že, že, že prostě v oboru jaksi požívá nebo ty, ty jeho knihy patří k nejuznávanějším. Mám pocit, že je neseženete jen tak snadno v antikvariátech nebo kdyby, kdybyste se, což je zas třeba možná chyba vydavatelů, že by hlavně ty šporkovské publikace třeba mohly být lépe dostupné.

Vladimír KROC, moderátor
Takže ještě jednou gratulujeme a přejeme dobré zdraví k devadesátým pátým narozeninám Pavlu Preissovi. My jsme tady včera s generálním ředitelem České filharmonie Davidem Marečkem mluvili mimo jiné o zahajovacím koncertu Pražského jara.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
Tak to už nic nepřidám asi.

Vladimír KROC, moderátor
Taky sledoval. Chci se zeptat, jak na vás Má vlast v podání souboru Collegium 1704 zapůsobila?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
Tak já jsem zase jeden z fandů tohoto tělesa Václav Luxe, i kdybych tím fandou z nějakého důvodu nebyl nebo kdyby to pro mě byl jeden orchestr z mnoha, tak bych ten, no on, on to nebyl experiment, ale jako přece jenom není úplně běžné, aby orchestr, který se specializuje na hudbu z jiné doby, z období baroka. To znamená 100-150 let dříve, tak aby podal Smetanovu Mou vlast, poněvadž tam je rozdíl v mnoha věcech stylem hry počínaje, ale i nástroj samotnými konče, poněvadž to je v tom devatenáctém století už přecházeli na tu strojovou výrobu, už prostě do těch nástrojů nenapínali ta střívka, ale dávali tam kovové struny a tak dále, čili to to vyznění, ta interpretace v mnoha rovinách je úplně jiná. A já si vzpomínám, že někdy v polovině devadesátých let, myslím v roce 96 tady britský dirigent Norington vystoupil tehdy s převratným vlastně způsobem, kdy taky to prostě interpretoval na ty dobové historické nástroje a nerad bych se mýlil, ale mám pocit, že to tehdy jako jednoznačná senzace v žádném případě přijato nebylo, že se na to spíš nahlíželo jako na takovej jakej tehdy ještě se hodně používalo slovo postmodernismus. To znamená všechno možno téměř bez pravidel, takže je to takové nějaké experimentování, které kdo ví, jestli má nějaký smysl. Neměl jsem úplně pocit, že to bylo v záměru tvůrců nebo v záměru toho šéfdirigenta porozuměno. Ale tady v případě pana Luxe si myslím, že to, že to bylo jinak a že, že v tom prostě našli jako svůj vlastní interpretační klíč. Já jsem o tom četl nějakou reportáž, kde bylo popisováno, jak oni to studovali, jak ono jim to předzpívával. Oni si, oni udělali velkou ideovou přípravou. A asi je to tak logické nebo správné nutné, že jsi rozebrali, o čem ty jednotlivé skladby jsou a asi ne nějak didaktické, ale s náležitým vzhledem interpretačním do toho. Víte to taky souvisí s tím, jak my chápeme samotného skladatele Bedřicha Smetanu. Já si myslím, že většina z nás ho ze školy má zapamatovaného jako osobu spíše melancholicky působící, že jo naštěstí ten sluch a to heroické překonávání té nemoci v posledních, v posledním období života. Ale když se do té hudby vposloucháváte a to zrovna byla příležitost, kde to šlo zvlášť dobře, tak si uvědomíte, že naopak ten člověk nebo aspoň můj názor to je, že byl spíš bytostně optimistický. A to v dobách, kdy ho máme za, za melancholika těžkomyslného, drceného svým osudem. Může to vypadat jako spor, kde o mnoho nejde, že v roce 2021 se zabývat tím, jaký Smetana byl. Ale toto je největší nebo jeden z největších pokladů naší hudby a je dobrý, abychom nad ní přemýšleli, aby každý, kdo jenom trochu má čas a chuť a trošku chce, tak aby si svůj vlastní názor na to udělal, aby to nepřejímal jenom od těch ostatních, ale poučený názor, víte argumentovaný, aby věděl, proč má, aby to nebylo, aby to nebylo něco silového.

Vladimír KROC, moderátor
Dá se to považovat za pozitivní vedlejší důsledek covidu, že by za normálních okolností možná podobný soubor ani příležitost nedostal?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
Tak nerouhejme se mluvit o pozitivních vedlejších účincích v souvislosti s pandemií, ale rozumím jako s nadhledem, který slyším ve vaší otázce, bych to takhle řekl. Snažme se hledat ty dobré strany. Myslím si, že nebýt covidu, že možná, že by dramaturgyně, dramaturgie Pražského jara ty typově po tomto orchestru možná nesáhla, nebo že by s tím možná ještě nějakou dobu otálela a nebyli by si jistí. Ta nabídka nebo ten přetlak té nabídky u festivalu Pražské jaro je obrovský. Takže možná, že se tady to bylo tak, jak naznačujete.

Vladimír KROC, moderátor
V pořadu jak to vidí dnes mluvíme se spisovatelem Pavlem Kosatíkem. Hodinu po půlnoci našeho času začalo platit příměří mezi Izraelem a palestinským hnutím Hamás. Jak složité je podle vás udělat si vlastní názor na to, co se v tuto chvíli děje v Izraeli?


Pavel KOSATÍK, spisovatel
No, v tomhle případě nekonečně, protože ten, ten spor je samozřejmě dlouhý. Provází tu oblast, vlastně dá se říct už od doby vzniku státu Izrael. Od, od té poválečné doby a zejména v poslední době se trošku jako komplikuje nebo, nebo, nebo zmnožuje to množství názorů na tu věc. Já jsem třeba zaskočen tím, jak se dozvídám a i teď v těch posledních dnech té krize, která tuším 11 dní trvala, tak se mi zdálo, že to pro mě nečekaně jako probublávají různé antisemitské názory i třeba v hodně v západní Evropě. Ono se to proměňuje, jak, jak to říct, aby to nebylo klišé. Vždycky, když se mluví o pravici, levici. Ony se ty významy strašně rychle posouvají. Ale, ale byly doby, kdy Izrael byl levicový stát. Pak zase byl označovaný za ultrapravici a dnes mi zdá, že levice aspoň ta západoevropská velice silně fedruje spíš teda tu palestinskou stranu sporu a Izraeli je vyčítán jaksi brutální způsob, kterým potlačuje to, co je považováno za správné hnutí odporu v Palestině, ale když bychom si představili sebe sama na místě lidí, kteří v tom Izraeli žijí. Tak za prvé bychom si museli dát izraelské vládě, ať v tom podání té konkrétní Netanjahuovi, ať je to s ní jakkoliv složité. Tak přece jenom ten Izrael to není jedno národní pouze židovská země, ale je, je to více kulturní společnost. Tam je i v tom Izraeli samotném, nemyslím jenom pásmu Gazy, a ta, ta sporná území. Ale i v tom Izraeli samotném žije hodně obyvatel palestinské arabské národnosti a jsou tam docela velké úspěchy v té koexistenci. Pokud to zrovna někdo nezačne kazit tím, že vyrazí do noci s Molotovovým koktejlem. Takže je třeba přemýšlet o tom jestli, když jedna část té společnosti. Začne na tu druhou posílat stovky raket, tak jestli opravdu je nejsprávnější se jich tady v tomhle tom přístupu zastávat no.

Vladimír KROC, moderátor
Jinými slovy dá se v tom konfliktu oběma stranám měřit stejným metrem?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
To asi ne, ale jako musíme se o to snažit nebo víte, nesmí se to, nemělo by se to podobat nějakým takovým těm, těm hraběcím radám zvenku, tak jak to z té Evropy občas směrem k tomu Izraeli zaznívá. Radílků je plná Evropa. Ale oni tam jsou v situaci, kdy jim ty rakety fakt padají na hlavy a oni tomu musí zabránit a to znamená ta Evropa nikdy neudělá. A ta míra nepřátelské energie proti státu Izrael namířená pořád ještě hodně, hodně, hodně velká. Takže já s jako mé sympatie jsou spíš na straně izraelské vlády a s velkým zájmem nebo i s citem doufám se snažím jako sledovat, jak si počínají. A zdá se mi, že i v těch, v těch ozbrojených akcích nebo v těch způsobech, jak se snaží ty, ty útoky odrážet, takže si, ono mluvit u armády o citlivosti, je trošku divné, ale, ale, že si počínají nebo snaží se počínat tak, aby těch životů civilistů nebo tak, aby jich utratili co nejméně.

Vladimír KROC, moderátor
To byl v pořadu Jak to vidí Pavel Kosatík. Děkuju za rozhovor, na shledanou.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
Na shledanou.

Vladimír KROC, moderátor
Příjemný poslech dalších pořadů přeje Vladimír Kroc.

Pořady Českého rozhlasu automaticky přepisuje aplikace Beeye www.beey.io. Texty neprocházejí korekturou.