Přepis: Jak to vidí Pavel Kosatík – 2. července 2020

Vladimír KROC, moderátor:

Hostem pořadu Jak to vidí je dnes spisovatel Pavel Kosatík. Dobrý den.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:

Dobrý den.

Vladimír KROC, moderátor:

Den bolesti, odmítnutí Marshallova plánu, velká inventura vysokoškolských titulů, Bob Dylan na prahu osmdesátky vede britskou albovou hitparádu, tak to jsou některá z témat dnešního setkání. Příjemný poslech vám přeje Vladimír Kroc. Ocitli jsme se ve druhé půli roku 2020, který je v mnohém mimořádný, třeba v tom, že nikoli 30. března, ale 30. června většina podnikatelů a OSVČ podávala daňová přiznání. Dá se to označit jako den bolesti?

Pavel KOSATÍK, spisovatel:

Tak když se budeme brát sebeironicky, a na tu situaci se pokusíme nahlížet humorně, tak samozřejmě ano, letos je to zvláštní v tom, že asi hádám, že nejsem sám, nebo že nejsem úplně jediný, kdo pokud měl třeba ty příjmy v loňském roce docela normální, a letos se to propadá kamsi poměrně hluboko do hlubin, tak jako my spíš se bojíme, poněvadž ten princip je takový, že na základě těch loňských příjmů a daní, oni vám nastaví ty zálohy, které máte platiti nadále, tak tam spíš jako leckdo z nás má strach, jak tohle to bude řešit v tom roce letošním, takže v tomto smyslu den bolesti, a tím bych to špásování skoro ukončil.

Vladimír KROC, moderátor:

Jak se, přesto se zeptám, během času, podle Vás, proměňovaly pocity plátců daní? Odráží se v tom nějak reálné vlastenectví?

Pavel KOSATÍK, spisovatel:

Já si pamatuji, že v 90. letech to tak bylo, že to tak i víceméně jako by hrdě člověk před tím daňovým úřadem krvácel a kladl ty své finance na oltář vlasti, a zase nechci to tady zlehčovat, pak to přešlo určitými peripetiemi, člověk část důvěry v ten stát ztratil, ale já tady teď nemám v plánu mluvit proti státu, mě spíš fascinovalo, když jsem si tak zavzpomínal, ne, že bych to pamatoval, ale co jsme se třeba ještě učili na fakultě, jak to bývalo ve škole. Já už jsem skoro zapomněl, víte, ono třeba ve vrcholném antickém Římě, namátkou, oni ty daně neplatili, oni to tam vymysleli tak šikovně, že ti římští občané, ti suveréni, nebo jak to přesně nazvat, tak ti to všechno převedli na ty občany těch provincií, a když se dařilo i provinciím, tak vzdálenější provincie a tak, a to ještě nechávám bokem tu drobnůstku, že řešili spoustu tady těch věcí úplně jiným způsobem, takže to jsem si uvědomil, že to byli nějací machři tam, ti staří Římané.

Vladimír KROC, moderátor:

To jste ale utekl hodně do minulosti.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:

Promiňte.

Vladimír KROC, moderátor:

Když se vrátíme o těch 30, 25 let zpátky, Vy máte skutečně pocit, že byli lidé, kteří věřili tomu, že je dobré odevzdat státu daně, protože s nimi rozumně naloží?

Pavel KOSATÍK, spisovatel:

A Vy jste nikoho takového nepoznal?

Vladimír KROC, moderátor:

No já se ptám.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:

No já řady. Namátkou si.

Vladimír KROC, moderátor:

A ubylo jich, myslíte?

Pavel KOSATÍK, spisovatel:

No, tak teď to neslýchám, teď to rozhodně neslýchám, poněvadž souvisí to i s tím, jak lidé vlastně si nejsou jisti, kam ještě sahá ten stát, a co už je ta firma, tak vlastně nejsou jisti, komu to odvádějí a jak velká je naděje, že prostřednictvím toho státního rozpočtu, ať už na dálnici, na zdravotnictví nebo tak, zase nějakým způsobem třeba z části obdržíme zpátky.

Vladimír KROC, moderátor:

Dnes je to přesně 73 roků, kdy tehdejší Československo odmítlo Marshallův plán, přesněji plán evropské obnovy. Co to znamenalo pro další ekonomický osud země?

Pavel KOSATÍK, spisovatel:

Takhle, dneska je to ten počet let, který jste řekl, ale 2. července ta vláda, ta ještě byla pochlapená, ta ještě si myslela, že to přijme. Odmítla to definitivně ještě o týden později.

Vladimír KROC, moderátor:

Děkuji za upřesnění.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:

Ale to byl jeden z klíčových momentů dějin, který se ne vždycky připomíná, nebo ne dostatečně, poněvadž tam opravdu ta republika, respektive její politická reprezentace, a tehdy to nebyli ještě jenom komunisti, ale i představitele tzv. demokratických, ve skutečnosti tak maximálně polodemokratických stran, tak rozhodli o tom, že my nepůjdeme s tím západem, ale že tedy poslechneme to, co žádá Stalin. Tam vlastně skončila ta koncepce, která fungovala chviličku, v posledních letech války, a pak po válce, kdy se řada našich představitelů pokoušela přisoudit Československu roli toho mostu mezi východem a západem. Ono v různých obdobích se to v minulosti připomínalo. Bojím se, aby se to zase někdy nevrátilo, protože malému státu tady tahle ta role, myslím si nesvědčí, zvlášť pokud se nachází mezi silnými, a ne vždy si moc dobře rozumějícími velmocemi, jako teda v našem případě, v případě střední Evropy, z jedné strany Německo, z druhé strany Rusko.

Vladimír KROC, moderátor:

Dá se říci, že tehdy se Evropa rozdělila na státy bohaté a chudé?

Pavel KOSATÍK, spisovatel:

Ano, dá se to tak říct, poněvadž ta pomoc spojenců, ona se jmenuje podle tehdejšího ministra zahraničních věcí Spojených států, pana Marshalla, a ono to souviselo zase s politickým aktem, který s tím šel ruku v ruce. Ten zas nese jméno nebo rukopis tehdejšího amerického prezidenta, říká se tomu Trumanova doktrína, a obojí se to snažilo, prostě vycházelo to z pochopení, kdy ty Spojené státy konečně, po roce 1945 nahlédli, že ten Sovětský svaz jako velmi silně do té už ne východní, ale střední a potažmo snad časem i západní Evropy, by chtěl expandovat, a rozhodli se zastavit to teda, pokud možno demokratickými prostředky. No a k těm patří podpora obchodování, podpora podnikání, takže oni pomohli všem zemím, které byly ochotné na to přistoupit, tak během asi dvou nebo tří let, tak do nich napumpovali asi 400 milionů dolarů, což tehdy byly nesmírné peníze. A ty země to skutečně nastartovalo. To, co nazýváme zrodem pozdější Evropské unie nebo toho Evropského společenství uhlí a oceli, které se začalo rodit na přelomu 40. a 50. let, tak to také vlastně vzniklo z velké části díky této iniciativě, tam se dal dohromady, to zdaleka nebyla Evropa a ani ne Evropa západní, byla to její malá část, byl to v podstatě Benelux, a část severní Francie a část severního Německa, a tím společným zájmem bylo poskytnout průmyslovým zemím západní Evropy dostatek uhlí, což tehdy, ještě předtím, než se masově rozšířila ropa, tak byla ta klíčová energetická komodita. A oni tímhle tím, to byl ten základ, kterým se zabezpečili, a pak mohli následovat ty další kroky.

Vladimír KROC, moderátor:

Co o tom píše britský historik Tony Judt v knize Velká iluze?, v eseji o Evropě, ona vyšla teď česky.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:

Ano, Tony Judt, jenom připomenu posluchačům, pokud by náhodou, a byla by to škoda, to jméno neznali, tak aby se o ty jeho knihy zajímali, on už nežije, zemřel před 10 lety, ale česky už vlastně vyšlo téměř celé jeho dílo, a v podstatě kam člověk sáhne, tak tam se může kochat bohatým a invenčním myšlením, které v jeho případě mělo také hodně blízko ke středovýchodní Evropě, on se kvůli nám dokonce naučil česky, aby byl schopný to číst v náležitých, nebo v přímých pramenech. A tahle knížka je zajímavá tím, že vlastně je vůbec poslední, nebo jedna z posledních, které vycházejí česky přeloženy, ačkoliv on ji psal mezi prvními. On to napsal v roce, někdy 1995, a to je v době trošičku jiné, než například dnes, možná si to posluchači vybaví, to bylo předtím, těsně v roce 1994, přistoupili, teď nevím, které tři země, myslím, že Řecko bylo mezi nimi, a mělo se za to, že tím už takový ten hodně rozvolněný západ, to znamená jih Evropy, nebo část Skandinávie, tak už teda jsou v domečku, a teď byla otázka, co s tím zbytkem, který byl tehdy směrem k západu reprezentován například osobností Václava Havla, který jak si všichni vzpomeneme, tak vždycky mluvil o tom, že Evropa má býti jednotnou, a razil toto heslo a tak dál. No a ten Tony Judt, ne, že by výslovně polemizoval přímo s Havlem, kterého si jako člověka nebo jako myslitele dost vážil, ale on právě připomínal to, co jsem trošku zmínil před chvilkou, že ten záměr té Evropské unie nebyl nijak politicky všeobjímající, že rozhodně nešlo od začátku, ale ani v té rozvinuté formě, o to pojmout celý kontinent, ale Judt, coby Brit, to znamená příslušník národa, dnes víme ještě navíc, jak to dopadlo, ale oni byli jaksi euroskeptičtí vždycky, což je dána i jejich historie a tak dál, tak on jako připomínal, aby se tím nekontrolovaným rozšiřováním o státy, jako jsme měli být například my, tak aby se neztratil ten původní pragmatický záměr, čili aby ta Evropa za prvé, nepřestala být ekonomicky funkční, aby neztratila ten nahozený motor, který teda po desetiletí bezvadně šlapal, no a aby se nestala čímsi tak jako politicky amorfním, a to se teda do značné míry, ta jeho skeptická předpověď, naplnila, nebo to varování, poněvadž i tím, že těch států vlastně po té velké vlně přistoupení deseti zemí, v roce 2004, a pak ještě některých těch států následujících, takže těch států je tolik, tak opravdu došlo k tomu, a to zažíváme, že ten Brusel se stal v myšlení mnoha lidí abstraktní.

Vladimír KROC, moderátor:

A ten text si uchoval platnost po tom skoro čtvrt století?

Pavel KOSATÍK, spisovatel:

Podívejte, to je člověk, kde je úplně jedno, jestli s ním souhlasíte nebo ne, protože dobré myšlení je to, které vás nakypří a nerozčílí pokud možno, tak on je neobyčejně kypřivý a jitřivý, i když je tam ten paradox, že ten euroskepticismus on pak těmi pozdějšími knihami, jako je třeba Poválečná Evropa, tak vlastně nahradil něčím jiným. On pak docela té Evropské unii, a zase, teď mluvím o letech, dejme tomu nultých, 2000-2010, tak ji docela přišel na chuť, jako uznal to, že ten společný evropský trh, má-li se Evropa stát konkurence schopnou, tak je v nějaké míře možné, a v řadě věcí tomu Bruselu dal za pravdu, čili pokud by se někdo zajímal o vývoj Judtových názorů na Evropu, tak by tady touto prací, tou Velkou iluzí neměl končit, ale začít, pak se to vyvinulo.

Vladimír KROC, moderátor:

Hostem pořadu Jak to vidí je dnes spisovatel Pavel Kosatík. Česko je osmou nejmírumilovnější zemí světa. Alespoň podle Světového mírového indexu, jsme si tedy oproti loňsku polepšili o dvě pozice. Cítíte se tak?

Pavel KOSATÍK, spisovatel:

No, mě to pobavilo nebo úžasl jsem nad tím, a raduji se samozřejmě vždycky, když se v něčem chvalitebném má vlast umístí na jednom z předních míst, ale já jsem teď zase včera strávil asi dvě hodiny na Facebooku, a já si vždycky říkám, že zrodily se, a teď to je hloupý vtip, ale pokud by se někdy někde měla rodit občanská válka, tak patrně propukne ta třetí na sociálních sítích, poněvadž tam fakt se mi zdá, že lidi poslední dobou ztrácejí schopnost, nejenom schopnost diskutovat, tu ztratili, bohužel, už před nějakou dobou, ale už i skoro zábrany. Je to těžké, vlastně dneska otevřít téma, bez toho, aby jste vzápětí nedostal spousty replik, kde ti lidé prostě jenom na Vás vykřiknou, ale nejsem tu proto, abych si stěžoval.

Vladimír KROC, moderátor:

A není to ztráta času se tím zabývat?

Pavel KOSATÍK, spisovatel:

No ne, ono je to metafora toho, co se děje kdekoli, na ulici nemáte možnost toto zažít, protože tam lidé spolu nehovoří, jako je to obraz té společnosti, to zase ano, no ale ta mírumilovnost, zase abychom to nezlehčovali, já jsem tu zprávu četl taky, a zajímalo mě, jak k tomu tedy došli, a oni vyšli z těch kritérií, která by nás vlastně napadla na první pohled, to znamená kolik zbraní je mezi lidmi, jak vypadají demonstrace, a pokud vůbec jsou, tak tady myslím si, že ten mírumilovný způsob demonstrování, já nevím, třeba Milionu chvilek, tak nás třeba posunulo o 40 míst dopředu. Úžasl jsem, jak přední země západní v té anketě byly nízko, Británie, někde čtyřicátá tuším, Spojené státy 140, ale víme, jak to tam teď vypadá.

Vladimír KROC, moderátor:

No tak na prvním místě je Island, potom Nový Zéland, Portugalsko.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:

To jsou samé krásné krajiny.

Vladimír KROC, moderátor:

Abychom si to dali do nějakého kontextu. Vy už jste to vysvětlil, podle čeho se ten Světový mírový index tedy sestavuje, čili třeba to, jak máme velkou armádu, nebo míra nátlaku politického systému na občany.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:

Tady nevím, jak šli do hloubky, jako tu metodiku přesně, podívejte, já tyhle ty ankety všechny beru jako takové, ne snad vyloženě určené do okurkové sezóny, ale asi na tom nikdo nezbudujeme svůj životní pocit.

Vladimír KROC, moderátor:

Tak já zkusím jiné téma. Na Slovensku teď vrcholí aféra předsedy parlamentu, Borise Kollára, který jak se ukázalo, opsal svoji diplomovou práci. Otázka zní, jestli je správné, že vláda rozhodla o velké plošné revizi diplomových, bakalářských prací. Co myslíte?

Pavel KOSATÍK, spisovatel:

No mě to zaujalo, protože pokud mám já ty informace přesné, z těch médií, tak to vlastně znamená, že budou prolustrováni všechny bakalářské, všechny diplomky, a nějakým způsobem, mě teda ne zcela známým, bude zjištěno, kdo opisoval a kdo ne. Důsledky potom mají být takové, že lidé, u kterých bude zjištěno, že se dopustili ošklivé věci, tak jim bude zabráněno v používání příslušného titulu, což sebou nese i ten mnohem silnější důsledek, že je řada profesí, pro které je titul předepsán, čili kdybychom to brali vážně, a těžko říct, jak oni to berou, tak by to znamenalo, že dost lidí by z té práce bylo vyhozeno, a pozoruhodné je, že tady tento pan předseda parlamentu, který to všechno vyvolal a způsobil, tak ten vlastně postižen nebude, poněvadž pro funkci předsedy parlamentu žádný titul tam předepsaný není. Ale jako mě to fascinuje, jednak ta jeho strategie mě zaujala, protože on do médií úplně v pohodě říká, že on to nezapírá, doznává, že opsal asi čtvrtinu, nějakých 25 %, ale někde splašil informaci, že 30 % je tolerovatelných, takže on se hájí tímto způsobem, což je zajímavý námět k diskusi, když bychom to takhle vzali, no nic, to bychom se ocitli v pekle. Já spíš jako nad tím vždycky, když se něco tohoto typu objeví, a v Čechách nebo v českých zemích, je to například to neustále přihřívané téma bývalého prorektora Karlovy Univerzity, profesora Kováře, který teda byl odejit z Filozofické fakulty, za to, co dělal, a velmi vřele byl potom přivítán zase na Vysoké škole ekonomické, kde funguje. Ono je to vždycky signál hlavně pro ty mladé, nebo myslím si pro ty studenty, protože oni se tady z tohoto hlavně dovídají, jak moc teda tu svou alma mater mají brát vážně, a že pokud by ti kantoři se měli jevit jejich očím jenom jako nějací spiklenci, kteří si mezi sebou distribuují to, co si oxeroxovali od nějakého Anglána, tak jako by to ty studenty vedlo ke ztrátě životního smyslu příliš brzo.

Vladimír KROC, moderátor:

V pořadu Jak to vidí je hostem spisovatel Pavel Kosatík. Rough and Rowdy Ways, tak se jmenuje nejnovější album písničkáře Boba Dylana, který 24. května oslavil 79 let. O čem vypovídá, že aktuálně vede britskou albovou hitparádu?

Pavel KOSATÍK, spisovatel:

No, že je dobrej asi. Je to zvláštní, je to trochu jako s tím Clintonem Eastwoodem, který v 90 nebo téměř v 90 pořád hraje, režíruje, produkuje, a sem tam za to, ještě donedávna, dostával Oscary. No ten Dylan, on zpívá, kolik 60 let? Nebo možná i déle, ale tak dohledatelně, v diskografii nebo v nahrávkách je to už skoro 60 let, a jako pokud se někdo zapsal do dějin písníčkářské hudební kultury, tak je to především on. On ji vlastně založil. A teď je otázka, jestli písničkář vlastně, to zdaleka nevystihuje to jeho pojmenování, on pak rozšířil to do bigbítu, a zase se pak vlastně k tomu folku, nebo k těm lidovějším zdrojům vrátil, a mě se na něm líbí to, že on už byl vlastně starej někdy před těma 25 lety, kdy jsme ho vídali v televizních přenosech, z různého udělování cen, a tam už tak spíš jako úsporně ten zpěv pojímal a tak, a já to v žádném případě neironizuji, je to dobře, že ten člověk s tou hudbou stárne, co by také jiného měl dělat, když ty nápady pořád má.

Vladimír KROC, moderátor:

Ale ta deska mi přijde dost minimalistická.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:

No ale v tom bych viděl jako téměř sílu těch starých pánů, nebo tak, jak se říkalo o Ericu Claptonovi, už teda zamlada, v jeho případě, že byl ten slowhand kytarista, to znamená, že toho nemusel uhrát moc, ale věděl co, tak ten Dylan, jako z toho cítíte tu naprostou intuitivní jistotu, co dělá. A taky je dobrý se snažit rozumět těm textům, což v jeho případě.

Vladimír KROC, moderátor:

Je stěžejní.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:

A u angličtiny, většinou mu není moc rozumět, ale je dobré si to dohledat, poněvadž on se, a to už bylo i u těch poslednějších jiných CD nebo alb, tak on se fakt stává takovým jakoby kronikářem, nebo retrospektivním glosátorem té americké společnosti, on vytahuje různé moritáty a legendy, z té historie, kde kdo kdy koho zabil, jaká loď se potopila, co se přihodilo, a takovým jako dojemným způsobem o tom vypráví, čili jedním ze způsobů, který ho možná do čela, tohle je teda britská hitparáda.

Vladimír KROC, moderátor:

Albová.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:

Který ho pořád drží v popředí je to, že kromě toho, že je to dobrá hudba a lyrika, za kterou dostal mimochodem Nobelovu cenu, takže je to taky element, který si myslím, že ty lidi spojuje. A ta dnešní Amerika, jak víme, jich teď zrovna nemá mnoho.

Vladimír KROC, moderátor:

Na druhém místě stejného žebříčku je 74 letý Neil Young s albem Homegrown. Znamená to, že ty písničky, nebo bigbít, už je jenom pro starší? Nebo znovu letí písničkářství?

Pavel KOSATÍK, spisovatel:

No, nebo že by jenom starší nakupovali CD, ale já si myslím, že to fakt není generační věc, ani Vy, ani já, nejsme Dylanova generace, a já znám fakt o hodně mladší lidi, kteří to snesou, a vůbec ten věk neřeší, já s tím ageismem bych to nepřeháněl, takže já tam jako v tomhle tom nevidím podstatnou roli, spíš je možné, že vždycky, když tak jako ti starší, a třeba v dobách nadvlády rockových skupin, se jim říkalo dinosauři, tak když tak jako moc ovládli tu scénu, tak pak někdy následovala jako prudká kontrastní revoltní vlna mladých, to byl punk, jako reakce na artrock nebo prokrock 70. let, kdy už těch komplikací mladí kluci měli dost, a hlavně byli naštvaní na tu společnost no.

Vladimír KROC, moderátor:

O Pavlovi. Takhle prostě se jmenuje kniha prozaičky a novinářky Dany Horákové, která vzpomíná na léta strávená s jejím manželem, filmovým režisérem, scénáristou, také prozaikem, Pavlem Juráčkem. Vy jste tu knížku četl.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:

Ano.

Vladimír KROC, moderátor:

Jak tenký je to led psát o blízkých?

Pavel KOSATÍK, spisovatel:

No tak určitě je to tenký, pokud každá blízkost znamená intenzitu vztahu, a teď je otázka, jestli vůbec ten vztah je prezentovatelný, proč ho prezentovat, jak, co se tím získá, pokud jiné, a často necitlivé oči, nahlédnou do něčeho, co k nahlédnutí původně nebylo určeno. To ten dotyčný musí zvažovat, a ta paní Horáková, myslím si, že to dost zvažovala, že o tom přemýšlela. On ten Pavel Juráček, jak víme, je od doby vydání těch deníků, což je někdy před 15 lety, nebo možná ještě dříve, když se to objevilo, tak je legendou, bylo to stavěno na roveň, já nevím, deníku Jana Zábrany, nebo do téhle té opravdu špičkové literární kategorie, a patří to tam pochopitelně. Ona ne, že by ho z toho pedestalu sňala, ale popisuje tam, jak ten život vypadal ještě úplně jinak, a že ten člověk, který vytvoří podstatné dílo, tak i v soukromí může být, nejde o to, že strašný partner, ale že prostě ta sebereflexe toho pisatele, původního, někdy k tomu jeho plnému pochopení nemusí stačit. A ona se to pokusila dorovnat, jaksi v zájmu komplexity toho obrazu. Jako mě to přišlo zajímavé, ještě pořád o tom přemýšlím, rád bych o tom něco napsal ještě, protože tam ono se fakt jako dala na tenký led, ale tu odpovědnost nese, a myslím unesla.

Vladimír KROC, moderátor:

A nakolik je tedy ta kniha o Pavlovi paralelním testem, právě k těm Juráčkovým deníkům?

Pavel KOSATÍK, spisovatel:

Podívejte, to se těžko porovnává, myslím si, že koho ty Juráčkovy deníky zaujaly, tak toho tahle ta knížka zaujme, ano, je to komplementární text k tomu.

Vladimír KROC, moderátor:

Tak kdyby někdo psal knížku o Pavlovi Kosatíkovi, co by jste se rád v ní o sobě dočetl?

Pavel KOSATÍK, spisovatel:

Já bych to nečetl.

Vladimír KROC, moderátor:

Jak tomu možná předejít, napsat ji o sobě sám.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:

Ne, já vůbec takhle neuvažuji, opravdu.

Vladimír KROC, moderátor:

Jenom v posledních vteřinách, na čem pracujete teď? V jakém duchu se ponese Vaše léto?

Pavel KOSATÍK, spisovatel:

To nevím, ale teď dopisuji, a do konce týdne musím dopsat jednu složitou povídku o tom, co se dělo tři dny po smrti Karla Čapka v roce 1938. Letos totiž je 100. výročí hry RUR, v roce 1920 se do světa vydalo slovo robot, a ta hra celá, a přátelé se rozhodli uctíti toto výročí antologií, kde máme tvůrčím způsobem téma robotů rozpracovat, tak já jsem zjistil, že Karel Čapek před smrtí, po životu a smrti skladatele Foltýna, pracoval ještě na jednom textu, který není znám, a co z toho pošlo.

Vladimír KROC, moderátor:

Budeme se těšit. To byl host pořadu Jak to vidí, spisovatel Pavel Kosatík. Děkuji. Na shledanou.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:

Děkuji také, na shledanou.

Vladimír KROC, moderátor:

Příjemný poslech dalších pořadů přeje Vladimír Kroc.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.