Přepis: Jak to vidí Pavel Kosatík – 17. února 2022

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Dobrý den přeje Zita Senková. V pravidelném čase je tady pravidelný rozhovor v souvislostech. Mým hostem je spisovatel a publicista Pavel Kosatík. Dobrý den, buďte vítám.

Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
Přeju pěkný den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Probereme například Devadesátky na televizní obrazovce, no a možná i v naší paměti. Jaký repertoár je v postkoloniální době ještě přijatelný. No a nenecháme si ujít ani možná zatím neznámý potenciál kolem nás. Přeji nerušený poslech. Divácké rekordy lámala šestidílná série České televize, která zavedla diváky do divokých devadesátých let. Pražská mordparta tehdy řešila nechvalně známé případy spojené se jmény jako například František Mrázek, Ivan Roubal nebo David Berdych. Každý díl sledovalo podle údajů České televize v průměru přes dva miliony diváků. Tedy téměř polovina všech, kteří si v neděli vůbec zapnuli televizi. Ta minisérie se stala nejsledovanějším českým seriálem na všech tuzemských stanicích od roku 2024. Co říkáte tomuto vlastně fenoménu, pane Kosatíku, předpokládám, že jste si to nenechal ujít?

Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
Nenechal jsem si to ujít. Já teda jenom musím předeslat. Já se nepovažuju za nějakého velkého televizního experta. My televizi doma ve skutečnosti nemáme, ale když mě přátelé upozorní na to, že je něco dobrého, tak já to z ivysílání stahuju vzápětí a to se tady vzápětí hned po prvním dílu začalo dít. Myslím si, že to potvrzuju, co říkáte vy nebo souhlasím s vámi. Mě to velmi zaujalo po stránce režijní, po stránce práci s herci. Myslím, že tam byl senzační casting a hlavně ta ústřední herecká dvojice Ondřej Sokol a z mého pohledu především Martin Finger, tam odváděla velký věci. Já teda pana Fingera sleduju dlouho. On poměrně jako řadu let vlastně do toho filmu propracovával, neměl to tak úplně snadný. Já si ho pamatuju z takové první větší role, kterou jsem teda s ním zažil v roce 2011. To byl film Roberta Sedláčka Rodina je základ státu, kde shodou okolností také dál policejní vyšetřovatele. A tam měl takovou drobnou scénku, kdy oni zatýkají někoho v domácnosti. On takovej arogantní polda už po listopadovej, když ten zatčený už je pryč, tak on otevřel lednici a sebere si z ní něco k jídlu. Víte a to je taková maličkost, kterou nevím, jestli vymyslel on. Patrně byla ve scénáři, ale tam mně to utkvělo, protože on v ní byl ostrej v té scéně. A v tom filmu, v tom, v těch Devadesátkách fakt to je to herectví už opravdu jako vrcholný. Kde on pomalu nemusím mluvit, kde tomu člověku stačí, že je a vyzařuje to svý herecký bytí. No, ale abych se vrátil k tomu, o co jde, k tomu tématu. Já jsem si nad tím uvědomil, že ty 90, ta 90letá se zřejmě tedy konečně stávají historickým tématem. Tady dlouho platilo to ala /nesrozumitelné/ řečeno, že dějiny skončily někdy tím rokem 89. Pokud se tady o dějinách mluvilo tak, nebo pokud se televizně zobrazovaly, tak to většinou tím rokem 89 končilo, ale teď máme teda otevřeno celou dekádu následující. Je teda příznačné, že to jde jakoby odspodu, od těch obyčejných lidí, jak je prožívají ti obyčejní kriminalisté. Já bych teďka si přál, protože si pořád přeju víc, než to zrovna je. Aby ten, aby ten, aby to zobrazování té polistopadové doby pokračovalo dál. Já si myslím, že jsou tam dvě ústřední témata. Jedno je prorůstání byznysu nebo takové to postupné vrůstání byznysu do politiky. Myslím, že tady v tomto pořadu a nejenom se mnou o tom mluvíte často. Že jo v těch devadesátých letech se vytvořily velké majetky, ty fondy a tak dál. A když máte velký majetek, tak inklinujete s ním do politiky, což se nejprve dělo prostřednictvím nejrůznějších lobbistů. Lobbistů přibývalo a pak začaly ty první pokusy začátkem tisíciletí o proniknutí byznysu do politiky. Nejdřív to byli ti mafiáni, kteří byli střídavě vražděni, střídavě vyháněni z té politiky. No a pak to skončilo tím slavným nástupem Babišova hnutí, kde teda k tomu růstu politicko-byznysové mu došlo fest. No, to je první podstatná polistopadová rovina v české společnosti. No a druhá je rovina vrůstání ruských zájmů do zájmu českých. To je zase zjednodušeně řečeno téma Miloš Zeman, ale nejen on.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Jak to myslíte?

Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
No, myslím si, že po celou polistopadovou dobu, aniž jsme si to dlouho například v těch devadesátých letech uvědomovali. Tak ten, to Rusko z nás nespustilo oči. My jsme se tehdy bavili nebo kochali tím, že oni jsou jakoby na kolenou. Všichni se smáli Borisi Jelcinovi, když opilý tancoval kozáčka před volbami a tak dále. Amerika každý rok točila několik filmů, ve kterých Rusové vypadali jako úplní hlupáci. A asi to nebyl ten úplně nešťastnější pohled. Poněvadž jsme přehlédli, že oni teda sbírají síly na něco málo. Ty síly se projevují například tak, že v řadě zemí mají své páté kolony a i u nás se to projevuje.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Co vám se třeba nejvíc vybaví, když se řekne devadesátá léta? Možná jste to částečně i popsal.

Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
Tak snad jsem to vyjádřil. No, mě, mě zajímá ještě trošku víc, než tam bylo naznačeno to téma privatizace. Nebo víte, ono se nevím jestli zase pro lid obecný, je to v úplnosti a vyčerpávajícím způsobem pojmenováno. A nemyslím jenom tímto seriálem ale celkově. Zdá se mně, že tady převažuje takový jako zhnusený náhled na tu dobu, kdy nebo že je teda z mého pohledu až příliš častý, že teda, když se ty lidi napakovali, kdy se kradlo a tak dál. A já bych si přál posílit taky tu /souzvuk zvuků/.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Tak byla to část lidí.

Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
Byla to část pravdy pochopitelně. A já bych rád, kdyby se taky připomínala ta pravda, že tehdy se k těm majetkům dostala spousta lidí správným fajnovým způsobem. Například restitucím se dá jenom máloco vytknout a tak. Čili byl bych rád, kdyby tady tenhle ten pohled byl zbaven simplifikací, které tam zatím ještě zažíváme.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Myslíte teda, že je to jeden, svým způsobem z pokusů nebo počinu, jak vlastně přiblížit tu naši novodobou historii? Protože už je to historie, 30 let, více než 30 let už je.

Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
Určitě.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Dlouhá doba. Jak se s tím tématem třeba popasovala dosud, ať už jiná filmová či televizní tvorba nebo případně i literatura?

Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
Hu, to je těžká otázka. No myslíte vzít v jiných zemích nebo?

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Ne, ne, myslím v České republice, když zůstaneme třeba u té naší novodobé historie. Jak dosud za těch 30 let vlastně to téma rezonuje. To co se tehdy dělo, obraz společnosti třeba těch devadesátých let.

Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
No, tak teď jsem tady vyjmenovával, co všecko mi chybí a že jsou to podle mě ty, zrovna ty nejdůležitější věci. Takže jasně, že já nevím, počínaje Michalem Vieweghem a konče já nevím kým. Tak jako politika nebo například politika nebo veřejná témata byla nějak traktována. Ale neřekl bych, že to bylo jako uchopeno nebo natráveno nebo, nebo že školní děti dostávají už takový jakoby historický výklad té doby. Že už se, no to většina z nás je schopna podívat nějakým uceleným pohledem. Myslím si, že v tom tak ještě poletujeme.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Ptám se i proto, že i posledně jsme pane Kosatíku, hovořili o tom, jaké mimořádné oblibě se těší v České republice knihy, publikace o historii. Teď mám na mysli tu starší historii nebo už hodně starou historii, třeba před 100 lety. Mimochodem nejlepší českou komiksovou knihou za rok 2021 se stala biografická publikace o spoluzakladateli Československa Milanu Rastislavu Štefánikovi. Do síně slávy českého komiksu byla uvedena komiksová historička publicistka Olga Bezděková.

Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
Jistě, tak snad jsem to neodbyl nějak šmahem, ale jo, to jako ta, to, ta reference o tý historii a hlavně o tý nedávný, to je něco, kde těžko někdy dosáhnete fáze, kdy řeknete dost nebo já už nemůžu nebo je toho tolik, že jsme tím zahlceni. Naopak toto jako jsou často i přirozené obavy, poněvadž ti účastníci té doby žijí. Často jsou ještě u moci, takže někdo třeba může mít pocit, že je to, nevím, jestli nebezpečné, ale lidsky třeba složité nebo nepříjemné. No ale i právě proto, že ti lidi žijí a dál působí. Tak si myslím, že je nutné tento výrok.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Pohled spisovatele a publicisty Pavla Kosatíka. Humboldtovo fórum v Berlíně, což je centrum pro kulturu, umění a vědu, sídlí tam také etnografické muzeum. Věnovalo, vlastně jde ve šlépějích učení bratří Alexandra Wilhelma Humboldtových. A toto fórum chce být platformou pro debaty o kolonialismu. Ty v poslední době intenzivně zaměstnávají vlády hned několika zemí. Řeší to Německo, Belgie, Francie, Velká Británie. A probíhají jednání o navrácení artefaktů ukořistěných za koloniální nadvlády původním zemím. Jak se díváte, pane Kosatíku, na tohoto kostlivce ve skříni?

Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
No, já si myslím, že je to mnoho druhů nejrůznějších kostlivců a že je těžké to, jak jaksi sesypat na jednu hromádku a pojednat jednou definicí. Každý ten případ se musí posuzovat jednotlivě. Podívejte, vy jste mi teď připomněla, u nás se občas najdou lidi, kteří se stěžujou. Já, já nevím, třeba na to, že po 3, na konci třicetileté války byly od nás do Švédska vyvezené obrazy z obrazárny Rudolfa II., že bychom je měli dostat zpátky. Jako řada těch zločinů nebo ošklivých věcí, které se děly, tak se dá vrátit určitě. Alespoň tak, že se rozdiskutují a že se stanou tématem a ta diskuze a způsob, jak bude vedena, může přinést satisfakci potomkům těch někdejších obětí. Protože jakou jinou satisfakci dostat. Ale pokud by si to někdo představoval tak, že třeba se ty dějiny dají vrátit nazpátek anebo že se dají tím pádem vlastně úplně zrušit, že se ty chyby dají úplně napravit, tak, tak ty chyby se bohužel napravit nedají. Dá se o nich diskutovat a to, že člověk tu diskuzi bere vážně a opravdově a s lítostí se třeba přizná k vlastním chybám, tak to může ve společnosti udělat hodně dobrého. My jako, abychom se nebavili jenom o jiných společnostech. Náš kostlivec ve skříni je odsun Němců, že jo. My jsme nekolonizovali nikoho, ale způsob jakým jsme s těmi Němci naložili, tak lidsky určitě nebyl zcela v pořádku. Takže my bychom se, my bychom měli víc, než diskutujeme o tomto, tak, tak diskutovat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Takže diskuze, debata a jakási sebereflexe?

Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
No, samozřejmě tak je to, já nevím, někomu to může připadat málo, ale to je fakt to, jako když dáte někomu a třeba i po letech za pravdu, tak to je strašně moc víte. Když to, když to uděláte způsobem, který má úroveň, tak to pak má i váhu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
To Humboldtovo fórum chce fungovat také jako aréna demokratické konfrontace různých perspektiv. V němčině tomu říkají /nesrozumitelné/. Jaká je u nás tato konfrontace, podle vás, pane Kosatíku?

Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
No, no já, pokud třeba narážíte na jako tendenci.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Jen debatujeme.

Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
No.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Pokud teda debatujeme.

Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
My dva teďka zrovna zdá se mi, že ano. Ale mě leká nárůst tý jak, jak se hezky česky říká pan /nesrozumitelné/ nebo prostě ty tendence k ostrakizaci krychle, ostrakizace člověka. Já to já to chápu pochopitelně z jedný strany. Poněvadž je to způsob sebeobrany společnosti, která když zjistí, že má ve svém středu nechvalitebného člověka a že se ho nelze zbavit třeba zákonnými prostředky, tak, tak má právo konat tak, že, že ho třeba jako úplně eliminuje. Ale nemělo by se. Opět by tomu teda měla předcházet debata, kde by byli tříbeny názory. A nemělo by to mít podobu nějaké davové psychózy, kde se tak jako zkratkovitě rozhodne, ten půjde z kola ven a kde se z toho stane každodenní rychlý proces. To předtím bych velice varoval. Někdy ty signály ze světa, někdy je nám naznačováno, že v Americe se to nějakým takovým způsobem občas děje. Já si pořád nejsem jist. Podle toho, co mně říkají přátelé, nebo jak se snažím číst věci, tak se mi zdá, že často to, co u nás bývá označováno za projevy /nesrozumitelné/, tak bývá spíš výrazem určité zkratkovité informace našich médií a že ta pravda bývá složitější, ne vždycky ale často to tak je.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Když ještě se vrátím do Berlína, tak tamní představení státního baletu Louskáček zůstalo o Vánocích v depozitáři. Podle intendantky jsou totiž čínský a orientální tanec jasné případy rasismu. Tento největší baletní soubor ve Spolkové republice uvádí historickou verzi. Ta vychází z originálního ruského provedení z roku 1892 a intendantka chce debatovat o tom, jaký repertoár je vůbec v takzvané postkoloniální době ještě přijatelný. Jak se díváte na tyto debaty? Za problematické třeba považuje takzvaný black /nesrozumitelné/, to je tedy líčení načerno. Je to konkrétně u tohoto baletu, u dvou dětí ve druhém dějství. Vedlo to v Berlíně ke stížnostem. Za problematické označila třeba tělové líčení harémových dam a mohla bych takhle pokračovat. Možná ještě pro kontext této problematiky dodám, že na světě opravdu přibývá souborů, které se snaží přepracovat, v tomto případě tuto původní verzi slavného baletu.

Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
No, já vnímám současnost jako, alespoň teda v západním světě, jako éru, která nabízí, nevím, jestli se to podaří, ale nabízí možnost, že se může zrodit jakási nová citlivost. Před pár lety jsme zjistili, že je možné, aby oběti sexuálního násilí mluvily a že to nejenom, že projde, na rozdíl od dřívějších dob. Ale, že lidi jsou schopni naslouchat a že ti lidé, kteří dřív s tím utrpení museli žít a drželo je to stranou od společnosti v rovině nejrůznějších traumat. Tak jsou do té společnosti zpátky integrování. Tohle to považuju za nesmírně důležité. A pokud by šlo o tento způsob podpory, pokud bychom se vzájemně byli schopni citlivěji vnímat a sledovat, koho co bolí a měli chuť o tom přemýšlet, tak by velice pravděpodobně té bolesti ubylo. Ale nesmí to zase mít tu, nesmí to přepadnout do, do té formy, kde třeba se řeší, jestli herečka nežidovka smí hrát postavu židovky, protože toto, to, to mně zase zavádí takovým katastrofálním kádrováním, že u každého budeme muset zjišťovat. Víte, já si pak připadám, jako když své osmileté dceři, která se u filmu nějakýho najednou tam někdo nečekaně vybafne. A ona se lekne a já jí říkám, to je jenom jako. No a mně to přijde, že tihle ti lidi si neuvědomujou, že ten filmy jenom jako. Jakože prostě, že je to metafora té skutečnosti, ale že to není imitace, že to, co na tom plátně lidí. Tak, že je jakési těmi tvůrci jakýmsi způsobem to původní téma uchopené, ale přepodstatněné v něco jiného. Já vždycky budu na straně těch tvůrců, aby na to přepodstatnění měli právo. Budu se samozřejmě víc než dřív hlídat, jestli si nepočínají rasisticky nebo jinak necitlivě. Ale nesmí ta tvorba zaměňovat jenom s pouhým kádrováním. To by to tu tvorbu přestalo být. Podívejte, kdysi v Brně se režisér jednoho divadla rozhodl, že nejlepším představitelem babičky bude stárnoucí tedy herec Jiří Pecha. A ukázalo se, že to byl vynikající nápad. No, korektní to asi nebylo v žádném smyslu. Může někdo přísně namítnout, ale umělecký smysl to mělo. Všichni, kdo to viděli, tak si to do dnes pamatují a nikdo na to nevzpomíná ve zlém.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Jinak vy jste se zmínil o tom případu, který rozpoutal debatu ve Velké Británii, tak právě britská herečka Mory Lippmann si položila tu otázku, zda smí nežidovka hrát legendární izraelskou premiérku /nesrozumitelné/. Je to mimochodem nový film který, ve kterém teda podle kritiků exceluje Helen Mirren v té titulní roli.

Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
No, tak Helen Mirren excelovala snad ve všech rolích od začátku sedmdesátých let, kdy jsem měl možnost ji sledovat. Takže jako ostrakizovat tuto herečku, mně přijde, by mně přišlo nemoudré.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Tak to vidí a vnímá spisovatel publicista Pavel Kosatík. Přejdeme k něčemu pozitivnímu, pane Kosatíku, jaký potenciál vidíte kolem sebe? Někdy možná přehlížíme něco, co bychom si naopak mohli všímat?

Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
Podívejte, já jsem ten knihomol. Velmi mnoho času z pracovních důvodů trávím sledováním nejrůznější literatury. A ty poslední roky já jsem i v rámci jakési své sebeobrany vůči návalům deprese, které jsem ze stavu této společnosti, do těch loňských podzimních voleb prožíval. Tak jsem se snažil číst ideovou literaturu. Já, mně přiznám se naláká tolik beletrie, kde si nejsem jistý, jestli se toho děje dost. A myslím si, že dlouhodobě je podceňovaná, nechci říct literatura faktů, ale literatura dejme tomu esejistické, nebo kde o něco jde. Myslím si, že jsou tady dva nesmírně silné proudy knih, které by měly být součástí obecného narativu a nejsou. A to je na jedné straně literatura ekologická a na druhé křesťanská. A ono se to v ideálním případě taky docela dobře dá spojit a jedno druhým doplnit. Ono, kdy, když se mluví o nějaké ekologické knize nebo představitelé ekologického myšlení, tak je to zase v duchu toho narativu, 5 minut židi 5 minut /nesrozumitelné/. Čili vymezí se jim jakýsi prostor, aby v rámci své specializace ekologické hovořili o svém speciálním tématu, to znamená ekologii. Ale to by mělo být jinak. To je téma, které by mělo prostupovat vším. Poněvadž se čím dál víc dotýká už dávno, dávno, dávno se dotýká všech. Já to řeknu na příkladě. Já mám rád autorku Hanu Liberovou, socioložku brněnskou. A ona má zas na kontě víc dobrých knih. A já mám rád její trilogii, jsou to 3 knížky. Musel jsem si ten název poznamenat, protože jsou hezké, ale podobné. Pestří a zelení, Vlažní a váhavý a ta třetí se jmenuje Věrní a Rozumí. Považte, ta první vyšla už v roce 94. Teď vím, že to samozřejmě mnozí lidi znají, neříkám tady nic nového, ale někomu možná jo. A tato dáma už před těmi skoro 30 lety vlastně pojmenovala situaci, která nastává dnes. A našla s ní ta, ta správná hlediska. Jako poměrně skepticky se vyjádřila k tomu, jestli bude všechno spasitelné nebo řešitelné jenom tím technologickým pokrokem, jak dlouho hlásil například náš bývalý prezident Václav Klaus. Ten, ten tvrdil, že lidstvo si vždycky, když je krize, tak si najde vynalezne nové technické řešení. Ta paní Liberová už tehdy začala říkat, že naopak, i když to bude těžké, tak budeme muset změnit své životní návyky. Všelijak se uskrovnit, přejít na jinou stravu, na jiný životní styl a tak dál. A nebyl to nějakej takovej. Nebylo v tom je myšleno nic zkresleného nebo zjednodušujícího. Byl to velice komplexní přístup. Já bych si strašně přál, aby se texty lidí, jako je ona nebo jako je nebožtík Josef Vavroušek. Tím ty věci jeho byly vesměs publikované nebo předčasně zemřelý bývalý taky ministr životní prostředí Ivan Dejmal, tak jeho posmrtné práce, které psal nebo posmrtně vydané práci, které psal v posledních dvou desetiletí svého života. Taky to vyšlo pod názvem Prostor k úvaze. Jenom kolik knih stále vychází od Bedřicha Moldana. To jsou lidi, kteří ty dnešní problémy, které někteří lidi se tváří překvapeně, co se to dneska s tím světem děje. Tak oni pojmenovávali je v osmdesátých a v devadesátých letech. A dá se s tím pracovat. Nejenom, že byli na poplach. Ale taky konkrétně říkali, jak z toho ven. Čili my tady máme nesmírně silný myšlenkový potenciál, s kterým ta společnost dostatečně nepracuje. No a v tom křesťanském myšlení je totéž v bleděmodrém.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Otázka je teda, zda a na kolik umíme vůbec jednak pojmenovat ty konkrétní problémy, ale také komunikovat je?

Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
Větší problém je v té komunikace. Jako myslím, že je to pojmenováno. Máme to, máme ještě čas minutu?

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Víme, o co jde, i dvě, pane Kosatíku.

Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
U toho, víte u toho křesťanství zase, že jo, nás se říká, že jsme ateistická společnost. Já spíš věřím těm lidem, kteří tu situaci naší společnosti ve stavu k náboženství definují tím termínem, že to tady je religiozita mimo církve. To znamená, že lidi mají obavu z církví hlavně z té katolické. Poněvadž jí připisují autoritativní tendence. Očekávají, že té církvi jde o to, o co jí šlo v minulosti. To znamená nějak tu společnost ovládnout a z jakéhosi piedestalu autoritativně vládnout. Myslím si, že to nebude možné z mnoha důvodů. Například vypovídají o tom i takové zdánlivě okrajové věci, jako ty četné sexuální skandály v různých církvích. Kdy se ukazuje, že takový ten mocenský vztah mezi knězem a laikem, má často za následek, že tomu ten kněz podlehne, neustojí to a zachová se v rozporu se svým posláním, čili.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
To je samostatné téma velké široké, to nezvládneme.

Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
Ale, ale vyplývá z toho, že, že jako smyslem moderních církvi by mělo jít mnohem víc jít mezi laiky. Nečekat na to, až ty lidi přijdou k nim. Ale působit mezi nimi a že to je ten skutečný smysl pastorace. Tak jak o tom koneckonců se mluví v novém zákoně. Opět je o tom nesmírně bohatá literatura od mladých často teologů. Posunulo se to hodně někam jinam právě díky novému způsoby pastorace, který hlásá taky papež František. A zase já bych byl rád, aby se to tohle to traktovalo nejenom v náboženských pořadech, ve vymezeném čase, někdy pozdě večer nebo dopoledne. Když se přenáší mše odněkud z kostela. Ale to je téma širokospektrální, které se týká všech. A my potřebujeme znát své všechny tradice a jako tradice své nepoznáte bez obratu ke kultuře a obrat ke kultuře znamená obrat k náboženství.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Tak dnes jste možná otevřel další témata, o kterých budeme diskutovat. Pavel Kosatík, spisovatel a publicista a jeho pohled na svět. Děkuji vám za to, mějte se hezky. Na slyšenou.

Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
Děkuju taky, na shledanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Příjemný poslech dalších pořadů Českého rozhlasu Dvojka přeje Zita Senková.

Pořady Českého rozhlasu automaticky přepisuje aplikace Beey www.beey.io. Texty neprocházejí korekturou.