Přepis: Jak to vidí Pavel Kosatík – 17. prosince 2021

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Dobrý den přeje Zita Senková v pravidelném čase je tady pravidelný rozhovor v souvislostech. Jsem ráda, že mohu ve studiu přivítat spisovatele a publicistu Pavla Kosatíka. Dobrý den.

Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Hovořit chceme zejména o stopách tří mužů v české společnosti, o pravdě o lásce i o lpění na právu i liteře zákona nerušený poslech. Dnes premiér Andrej Babiš předá svou moc i pracovnu Petru Fialovi. Jeho vláda pětikoalice bude jmenována tak, jak byla navržena, přestože prezident Miloš Zeman původně prohlašoval, že tak neučiní, má totiž stále výhrady vůči budoucímu ministru zahraničí, kterým bude Jan Lipavský. Pane Kosatíku, co očekáváte od nového kabinetu střídání stráží?

Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
Já bych rád od nové vlády očekával obnovu standardních poměrů v naší demokracii nebo v našem demokratickém systému. To tedy náhradu toho všeho, co tím populistické vládnutí v posledních třech až sedmi či osmi letech, to nabíhalo od roku 2013, tak bylo docela otřeseno. Bych rád, kdyby to bylo vládnutí takové, kde by co největší část společnosti nejenom voliči té pětikoalice, ale i ti kdo třeba v těch volbách jejichž přání nebylo splněno, tak aby se cítili účastníky toho politického dění a ne nějakými vyautovatovanými outsidery někde na periferii zájmu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Jak se během uplynulých let, ať už řekněme 4 nebo více, jak jste naznačil, změnila nebo vyvíjela občanská společnost?

Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
No, myslím si, že ten základní charakteristický rys, ono jich je víc samozřejmě, ale že trošku jako opadla důvěra v systém jako takový, a že i možná až budeme za chviličku mluvit o nějakých těch osobnostech, takže budeme potřebovat utíkat k klidem, který i třeba v těžších dobách, než jsou dnešní, tak byli schopni čelit těm tlakům na svobodu nějakou vnitřní silou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Když říkáte svoboda, tak cituji, zaplnit bílé místo v našich dějinách a v politickém myšlení, by chtěla kniha za svobodu, je třeba neustále bojovat. Jsou to vybrané texty Petra Uhla, jedné z nejvýraznějších postav československého disentu. Ještě vlastně před svým skonem měl Petr Uhl, vlastně štěstí, dožil se vydání své knihy svého svobodného díla. Jsou to vybrané texty z let 1968-1989. Podívejme se, pane Kosatíku, společně vůbec co najdeme, o jaké texty jde?

Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
No tam, ono se to skládá ze dvou částí. Ta první a já bych řekl možná podstatnější, tak obsahuje vlastně dva takové důležité a doteď oficiálně nepublikované texty Uhlovi z přelomu šedesátých, začátku sedmdesátých let. Z doby, kdy působil v hnutí revoluční mládeže, kdy za to jako jeden z prvních pronásledovaných za Husákova režimu šel na řadu let do vězení. Tam víte, mně se v té souvislosti vybavila taková asociace. Já jsem kdysi znal fotografa, už nežije Emila Fafka, dlouho působil v Mladé frontě a spojil svůj osud s ní i v dávnějších dobách. A on v únorových dnech roku 45 chodil v pražských ulicích a fotili dělníky. A třeba dělníky naslouchající Gottwaldovým projevům, jednou na Staroměstském, podruhé na Václavském náměstí. A mě šokovalo, jak ty fotky byly strašně smutný. To nebyly fotky triumfujících lidí. To byli lidi udřený, utahaný a v těch pohledech jakoby člověk, už to je samozřejmě předjímání, ale jako by bylo vidět, že ten režim, který oficiálně se nastoluje v jejich zájmu, v zájmu dělnické třídy, takže se vymkne kontrole, a že bude nastoleno něco úplně jiného. Bylo mně jich líto při tom pohledu na to i se zpětnou znalostí toho, co pak následoval. A ty Uhlovy texty, který psal v době, kdy mu snad asi ještě nebylo 30, tak jsou zajímavý tím, že on pod vlivem jako francouzské levice, se kterou byl jako v těsných kontaktech během šedesátých let. Tak on si k tomu socialismu našel takový trošku než vztah než leckdo tehdy i dnes tady. On si uvědomoval, že skutečně ti, jejichž jmény se ta komunistická strana ohání. To znamená ti pracující, takže fakt ten užitek z toho nemají velký a že to vůbec není vláda pracujících, ale že to je vláda té byrokracie. A on rozpracovával právě co to je ta vláda té byrokracie, jak se ta vláda v té společnosti uplatňuje, proč se odcizila úplně těm, tomu normálnímu životu. Těm normálním pracujícím lidem a došel tam k zajímavým výsledkům. A pak je tam jeden klíčový text, kterému on sám možná přikládal největší význam a ten se jmenuje program společenské samosprávy. A tam on si vymyslel a víte, ono jako není zas moc lidí, kteří vymyslí nějaký úplně nový systém, ať už reálný nebo ne. Tento možná reálný úplně nebyl, ale jako je inspirativní. Dá se nad tím přemýšlet. Vymyslel systém společenských samospráv, trošku se v tom opíral o jugoslávské samosprávy v podnicích a představoval si, že by ten systém, že by tento princip byl rozšířen na celou společnost.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
A propos, pane Kosatíku, odcizení, tady jste použil výraz.

Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
No, to byl dobový pojem šedesátých let /souzvuk zvuků/.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Jak blízko nebo daleko jsou současní politici nám voličům, občanům? Teď odbočím od Petra Uhla a jeho myšlenek. Vrátíme se k nim.

Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
Tak posuďme sami, tak já věřím, vracím se k tý nový vládě, že, že bude, podívejte, to hodně souvisí s transparentností tý politiky. S tím, jestli ten člověk, který je u moci, vám vůbec dovolí nahlédnout do jaksi své vlastní činnosti pod sukně, abych tak řekl. A k demokracii tohle to platí a všichni víme, jak to dělal Václav Havel, který z té otevřenosti principiální učinil vlastně takový Trade Mark téměř veškeré své činnosti. Když se vrátím v souvislosti s ním do dávné minulosti. Tak oni vlastně s tou paní Olgou v těch sedmdesátých letech v době, kdy ten útlak byl nejtvrdší, a kdy se jiní uzavírali do soukromí, chránili se, řada lidí emigrovala a prostě snažili se, aby režim o nich věděl co nejvíc. Tak oni učinili jakýsi protikrok, dalo by se říct. Oni otevřeli svou domácnost, ten hrádeček doslova přátelům a viděli, že mezi nima budou fízlové a nepřátelé. Ale stále jim to za riziko, poněvadž nechtěli se, protože u každé ta, nebo ne každý, ale velká část různých tajemství v demokracii, v důsledku znamená tendenci k nesvobodě. Když máte informace, když ty toky informační nevedou tudy, kudy mají, tak, tak dochází k ošklivým věcem.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Petr Uhl lpěl mimo jiné na právu, na liteře zákona, jak on vnímal vlastně, je to i v titulu toho výběru textů svobodu? Jak za ní chtěl, uměl, jak si představoval ten boj za svobodu?

Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
Tak on za něj 9 let seděl, že to. To je, to je jeden z nejpronásledovanějších lidí spolu s magorem tady u nás vůbec. Čili pro něho to byla klíčová věc. A on, víte, když on zemřel, tak pokud si vybavíte většinu těch nekrologů nebo textů, které o něm byly psány, tak ať už je psali přátelé či nepřátelé, tak většinou začínaly větou, zdaleka jsem s tím nesouhlasil se všem, ve všem a to tak vyhraněných myslitelů bývá pravidlem. Ale mám k němu úctu jako k člověku. Bylo mu prostě rozumět v tom, co hlásal, že je v tom prostě opravdovej. A mě u něj jako u poměrně jako radikálně levicového myslitele, tak imponuje to, že v tom cítím, že on jaksi tou, nechci říct revolučností. Toto není v jeho případě asi to nejpřesnější slovo, ale tím co hlásal nebo těmi požadavky na společenskou změnu. Tak nebyl negativistickej, jestli mi rozumíte. Když čtete Marxe, tak cítíte, že on chce tu společnost měnit, protože v podstatě nemá rád lidi. Z toho nenabydete optimistického životního pocitu. To je temnota. A i když čtete Petra Uhla, tak nabydete úplně opačnýho pocitu. Tam já jsem se téměř až radoval, jak on to prostě má propracovaný, jak promýšlí v detailech o těch lidských životech. Ono mně to připomnělo některé sociologické spisy, které analyzovaly společnost šedesátých let. Práci tuším, kterou tehdy dal dohromady Pavel Machoň, která se jmenovala Československá společnost, Pavel Machoň s týmem. A čili tím chci říct, že to, co Petr Uhl, on taky měl spolupracovníky Jaroslava Suka a tak dál, ale jako neměl samozřejmě možnost akademických školených profesionálních týmů. Dělali to o své vůli a na svou odpovědnost, ale, ale dokázali tu společnost monitorovat způsobem, který dodnes je invenční. Ta kniha není žádné retro, žádné prostě povinné opáčko z Petra Uhla. Ale velmi užitečné to bude pro každého a nejenom pro levičáka, ale pro každého kdo přemýšlí o tom, jak má společnost fungovat, aby se vzájemně ty síly vyvažovaly, aniž by si škodily.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Ta kniha je poměrně objemná. Máme jí tady ve studiu.

Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
Já jsem si přinesl, aby nám to bylo dobře přes 500 stránek.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Právě, pane Kosatíku, vy máte začíst se do toho určitě teda.

Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
Já jsem se bál, ono má dlouhej název, já jsem se bál, že se mě na ní zeptáte a já si ho nebudu pamatovat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Máte tam nicméně záložku.

Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
Ano.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Tak možná, jestli byste chtěl pár vět třeba zacitovat.

Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
Ne, ne.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Co vás mimořádně.

Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
Takhle jsem to ani nemyslel, těch je spousta, podtrhávám jako masivně.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Jsem čekala na nějakou větou nevadí. Vy už jste zmínil, pane Kosatíku, že panu Uhlovi byla blízká hodně Francie. Mluvil také francouzsky i Polsko. Mimochodem on vlastně před pár, pár dní před svou smrtí ještě se podíval jednou na francouzskou ambasádou, zavzpomínal na dnes už takovou tou tu památnou snídani, na kterou tehdejší francouzský prezident François Mitterrand v roce 1988 pozval 8 českých disidentů, včetně něj. Jaký význam měla tato schůzka toho dnešního pohledu nebo i tehdejšího?

Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
No, tak určitě to byl velice silný signál, že představitel silné západní demokracie se stýká s úplně jinýma lidma než například Miloš Jakeš. A jako bylo to v té době a jako lidi se o tom dověděli. To samozřejmě Rudé právo o tom nepsalo a tak, ale přes Svobodnou Evropu, přes rozhlas Ameriky každý kdo nebyl hloupej, se o tom dověděl a byl to jasnej signál, kdo je náš spojenec a kdo prostě se cítí zavázán tady do té míry, že i vlastně, že jo, ten toho Mitterranda za to určitě nepochválili ti Husákovci, ale mu pochopitelně coby suverénovi hlavy státu stálo za to.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Je čitelná naše zahraniční politika pro vás, pane Kosatíku?

Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
No tak.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Když jsme se dostali teda k té snídaně a Francii.

Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
Jak by mohlo být čitelná, když něco úplně jiného hlásá ministerstvo zahraničí, respektive vláda, která je za ně odpovědná a a úplně jinak se choval dlouhá léta Hrad. Tím myslím zejména teda názory na ruskou ale taky na čínskou politiku, kdy jenom třeba v souvislosti s Vrběticemi jsme viděli frapantní rozpory mezi těmito dvěma centry, která by vlastně vedle sebe vůbec neměla existovat. Centrem zahraniční politiky je vláda nikoliv prezident.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Názor spisovatele a publicisty Pavla Kosatíka.

Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
Ne jenom můj, to je názor Ústavy České republiky.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Českého rozhlasu. Vás také zaujala knižní novinka Tomáše Halíka Odpoledne křesťanství. Jak byste ji charakterizoval?

Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
No, já bych jí napřed se pokusil dát do kontextu vůbec dnes vydávané křesťanské literatury. Podívejte, já jsem si dokonce vypsal, protože bych je nevyjmenoval autory s křesťanstvím spojené. Šel jsem včera večer kolem knihovny a bral jsem to jednoho podruhé. Budu říkat několik málo jmen. Nebojte se Josef Zvěřina, Oto Mádr, Zdeněk Bonaventura Bouše, Tomáš Špidlík, Jan Heller, Milan Balabán, Erazim Kohák, Karel Skalický, Miloš Rejchrt, Jan Sokol, Václav malý, Tomáš Halík a tak dál a tak dál. To jsou všecko lidi různých církevních denominací, o kterých člověk, který třeba stojí mimo církve, tak by si teoreticky mohl myslet, že oni mluví jenom k těm svým. To znamená jenom k těm věřícím a navíc často byl toho podobného typu, k jakému sám i patří. Ale já tvrdím, že se tady už před delší dobou zformoval, akorát že to ta společnost nevnímá jaksi velice silný proud literatury, která by nebo jejich znalost, nebo jejichž četba by téměř aspoň u trošku vzdělanějších lidí měla patřit, nechci říct k povinnému, aby to se někdo nelekal. Ale prostě k takovému základnímu vzdělání. Ono, ono je to nesmírně důležité z toho hlediska, víte, vzpomeňte si na Masaryka jak vždycky jako křesťan říkal, že vlastně jemu to křesťanský, křesťanská láska, kterou učí evangelia, jak mu to implikuje tu demokratičnost, že on na základě toho křesťanství, protože je mu to uloženo a na základě toho úkolu se to stává jeho přirozeností. Je schopen mít rád lidi. A to se v demokracii hodí. Když v demokracii, kdy demokracie berete jenom jako techniku, jak s těma lidma zacházet, jak eventuálně organizovat společnost, tak je takový studený chladný. A hlavně ve chvíli, kdy se ti lidi třeba i většinově někdy chovají špatně, tak vy ztratíte motivaci. Poněvadž jenom z nich ji nevezmete. Ale, když jí máte v sobě v té své vlastní a já si dovolím teda říct, křesťanské nebo křesťanským fundamentem podložené lásce, tak jako demokrat je člověk nezničitelnej. Na což ten Masaryk přišel a velice se mu to vyplatilo. A někteří ti myslitelé, které jsem jmenoval a já už se k tomu Halíkovi dostanu, nebojte se. Tak, tak, tak jsou představiteli tedy toho. Oni lidi pořád mají dneska pocit a z části si za to některé ty církve hlavně katolická můžou sami. Že, že vlastně o co v té víře nebo o co v té církevní politice jde, když vidíme všechny ty kostely, ty památky a tu minulost. Takže vlastně jde dál o tu minulost nebo nějak o návrat k té grandiózitě církve, jakou zažívala nevím v baroku nebo jakési revial list, revivalistické tendence. Lidi často těm církvím připisují. Ale, když čtete ty současné myslitelé, některé se jmenoval, ale i mladší lidi, jako je třeba kněz a historik Tomáš Petráček, tak si uvědomíte, že, že oni mnohem otevřeněji pracují, no nebo, že se přestávají a přestali tito lidé vyvyšovat nad ten, nad tu nevěřící část společnosti, že prostě s takzvanými, tak řečeným laiky jsou ochotni pracovat způsobem, který ještě před několika málo desítkami let nebyl myslitelný. Třeba ve vedení katolické církve se to praktikovalo, když to zjednoduším tak, že by jakoby ta církev vystupovala s pocitem. My víme o co jde, my máme tu pravou víru. A vy na to buďto přijdete a přijdete k nám anebo ne. A dneska už se to dělá jinak.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
V čem tedy v tomto případě jsme začali vlastně tou novinkou pana Halíka, on vidí smysl církve?

Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
On je jakýmsi, já bych si troufal říct špičkovým mluvčím tady tohoto proudu a v té knize odpoledne křesťanství, vlastně provádí jakési takové shrnutí tady toho trendu nebo i svého osobního angažmá, ale on tu knihu nepíše jenom za sebe, ale snaží se pojmenovávat právě, co by to církev měla dělat tak, aby té společnosti byla co nejprospěšnější, a aby se to její působení nijak násilně, ať už zevnitř nebo zvenčí zbytečně nezužovalo, když může být, víme jak působí papež František, když může být to nejširší vlastně. Ten název Odpoledne křesťanství je převzatý z Junga. Vychází z té ingovské metafory, že vlastně život, ať už jednotlivce nebo instituce se dá přirovnat ke dni, k té, k tomu symbolickému oblouku, který opíše slunce, slunce po obloze. A to odpoledne by tedy mělo být situací, kdy nastává čas v dobrém slova smyslu jakési sklizně nebo kdy to, co se nebo i nápravy chyb nebo poučení z nich. Kdy to, co se v tom, v té první polovině obrazně řečeno dne, nedělalo vždy úplně dokonale, tak dneska už s určitým nadhledem, odstupem se dá řešit lépe. A on s tím svým, jak víme, velmi širokým a široce rozprostraněným vzděláním, je schopen k tomu leccos říct. Podívejte on ty knihy píše už vlastně 20 let. Já jsem si to vybavil. On tu první, to se jmenovalo, co se nechvěje, není pevné, to šlo 2002. Takže bude mít výročí a drží až snad na jednu nebo 2 výjimky tu roční periodicitu. A nedělá to jenom tak, že by se v těch svých letních poustevnách, kde to většinou, pokud vím vzniká, že by se tam tak strašně nudil to určitě ne. On tím tak prostě mapuje a reflektuje své vlastní prožívání světa a zve lidi. Já jsem se vždycky tam cítil jaksi zván, do jaksi velkoryse zorganizovaného příbytku a a cítil jsem se tím poctěn.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Konstatuje spisovatel Pavel Kosatík. Zítra 18. prosince uplyne 10 let, kdy zemřel Václav Havel. Chybí nám, pane Kosatíku?

Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
Ať tohle to nezní nějak sentimentálně, tak, tak jistěže chybí. Chybí tady ten.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
V čem nám chybí nejvíc?

Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
V mnoha věcech, ten typ politiky. Podívejte on byl, namátkou mě teď napadá. On byl vždycky aktuální, konkrétní. Kdyby tady teď seděl, tak, tak by, co by řešil? Řešil by problém, proč Jitka Obzinová nesmí být ředitelkou zpravodajství veřejnoprávního rozhlasu třeba.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Jak by komentoval třeba další dění etické?

Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
No, já si myslím, že by pokud by byl, teď spekulujeme, ale že by to nenechal asi s tím populismem tady zajít tak daleko, nebo že by to nedošlo to ohrožení státu, které jsme zažívali v těch posledních letech do takové hloubky, jak jsme to viděli.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Jsou jeho myšlenky aktuální i dnes nebo zeptám se ještě jinak, jaký je ten dnešní odkaz Václava Havla v současné společnosti?

Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
Podívejte pro různé lidi různý. Jsou lidi, kteří své vlastní třeba nešťastné, psychické, polistopadové rozpoložení dávají za vinu jemu. A já nechci tady s nikým o tom vlastně ani moc polemizovat, protože jsem si uvědomil, že někomu to ani, když člověk nechce diskutovat, tak nejde ani, no tak nejde diskutovat. Ale tam je, já jsem, já jsem kdysi napsal takovou knížku, kde jsem vybral 100 různých citátů, jeho výroku a které mně přišly, že jsou životaschopné. Ono jich je víc než 100, ale tyhle mně přišly z různých důvodů nejzajímavější. A pro mě je klíčová ta jeho sentence. To ani není aforismus, ani věta, to jenom taková, takový, takové, takové chvění. Ten termín život v pravdě. Ono se to někdy vykládalo tak, že on to zformuloval v roce 78 v eseji moc bezmocných. V komplikované situaci své i disidentské a bylo mu někdy vyčítáno, že vlastně jaksi fetišizuje to slovo pravda. Že se považuje za jejího nadřazeného nositele, a že tak jakoby trošku odtahuje od ostatních členů společnosti, hlavně těch konformní. A že se na ně povyšuje, ale to podle mě nebylo správné chápání téhle té věty. On to myslel spíš z hlediska vnitřní pravdivosti. To znamená z toho je, jak člověk zachází sám sebou. Jestli je pravdivý sám k sobě. Jestli si kontroluje a my víme, že Václav Havel tohle to dělal a že byl k sobě hodně kritickej někdy až moc otevřeně. Tak, že, že si prostě hlídal, jestli, jestli je práv těm svým slovům. Poněvadž on vznášel vysoké mravní nároky na ostatní lidi. No a pak je důležité a všetečný lidi se vždycky ptají, jestli to ten člověk unese. A on to taky ve všech případech možná neunesl a nikdo to třeba neunese, jsme jenom lidi chybující a tak dál. Ale v těch principiálních věcech on si dokázal stát za těmi svými vysokými požadavky. Nebyly to nějaké jeho jenom slovní teorie. Čili je to taky příklad muže, který v jehož činnosti se podle mě ztělesňovala jednota slov a činů.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Mimochodem nebylo to jenom život v pravdě, kde to slovo pravda máme, ale mimo jiné třeba pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.

Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
Vidíte a toto je, on by se určitě bránil podle mě, kdyby nás dneska slyšel, že, že toto uvádíme /souzvuk zvuků/, poněvadž to byl náhodný revoluční slogan. On za své hlavní myšlenky považoval něco jiného. Ale všimněte si, že tam má tu lásku a nemá jí tam nadarmo a mají tam z těch podobných příčin jako ten Masaryk. To ono někomu to možná zní divný, jako divně jako láska v souvislosti s demokracií, ale opravdu řeknu to ještě jednou, aby člověk mohl fungovat jako demokrat, tak mu lidi nesmí být lhostejní. Nesmí pro něj být materiálem, jenom který nějak utváří na základně nějakých racionálních teorii, ale musí být schopen je mít rád, přesto, jací jsou, to je docela těžký.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Pane Kosatíku, jak si co nejlépe, nejvhodněji připomínat Václava Havla?

Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
Vzpomenout si, co s ním člověk podstatného zažil přes ty osobní věci. Nám všem změnil život. To, jak on zejména v těch devadesátých letech, kdy byl prezidentem, jak tu společnost opravdu jako otevřel, já už jsem to tady trošku zmiňoval. Ty informace, on tou společností tam, kam on dosáhl, tak přece jenom jaksi kolovaly nebo jeho myšlenky. I když jste s nima nemusela souhlasit. Člověk nemusel souhlasit s, já nevím, řada lidí do dnes oponuje například rudolfinského projevu. Já ne, ale vím, že mnoho lidí ano. A ale on vás prostě pozval do těch svých otevřených myšlenek. Řekl ty argumenty, proč to tak je. A bylo možné tomu rozumět a postavit se k tomu. Když jste byla proti, tak vám nehrozila perzekuce žádná ani náznakem nebo nějak přeneseně. Prostě jeho politika se dokonale míjí s pocity společenského strachu. Což dneska leckdo ten strach na různých úrovních zažívá nebo já to slovo aspoň často slýchám. Možná, že, že někteří to tak trošku i přivolávají nebo přiživují to až zbytečně. Ale já bych nechtěl 30 let po převratu nebo víc než 30 let po listopadovém převratu, to slovo se tady zbytečně často ve veřejném prostoru míjelo. A on byl jedním z těch stěžejních dodavatelů té, s opuštěním, já to slovo nemám rád, často je tady používám té společenské kuráže.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Konstatuje spisovatel a publicista Pavel Kosatík. Děkuji za váš čas, za vaše názory a přeji hezký den, na slyšenou.

Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
Děkuju, také na shledanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Příjemný poslech dalších pořadů Českého rozhlasu dvojka přeje Zita Senková.

Pořady Českého rozhlasu automaticky přepisuje aplikace Beey www.beey.io. Texty neprocházejí korekturou.