Přepis: Jak to vidí Pavel Kosatík – 12. června 2020

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Dobrý den přeje Zita Senková. Vítejte u rozhovoru na aktuální témata v souvislostech. Dnešním hostem je spisovatel Pavel Kosatík. Dobrý den.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Na čem staví česká zahraniční politika? Co může na společnost zapůsobit očistně? A byla konfrontace s nákazou v něčem podstatná? Přeji vám nerušený poslech. Předseda Senátu Miloš Vystrčil oznámil, že zamíří 30. srpna s podnikatelskou delegací na Tchaj-wan, kam se před smrtí chystal jet jeho předchůdce ve funkci, Jaroslav Kubera. Podle Miloše Vystrčila buď budeme dodržovat principy nebo počítat groše. Pražský hrad přirovnal plánovanou cestu k návštěvě Doněcka. Podle šéfa Sněmovny, Vondráčka, jde o jakýsi trucpodnik. Čínská ambasáda v Praze se ohradila, návštěva by, podle něj, porušila normy mezinárodních vztahů a podryla základy budoucí spolupráce. Co si, pane Kosatíku, slibovat od návštěvy? Jak Vy vidíte její význam? Bude znamenat nějaký zásadní zlom v našem přístupu k Číně?

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Já děkuji za tu otázku, jenom abych vysvětlil svou pozici, já si nehodlám hrát na zahraničně politického komentátora, kterým nejsem, ale zároveň si myslím, že je to důležitá věc, o které by každý občan si měl sám za sebe něco pomyslet, a za tím pomyšlením si nějakým způsobem stát. Čili v tomto duchu já se pokusím odpovědět. Já bych to určitě nenazýval truc podnikem, protože pan Vystrčil není žádný trucovitě podnikající typ, tím jsem si naprosto jist, v té politice se pohybuje dlouho, a pohled na něj je komukoli umožněn už léta, takže takhle bych to nestavěl.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
To říká šéf Sněmovny, jenom aby to bylo jasné.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Ano. Tady je asi důležité si připomenout, jestli dejme tomu před 10 nebo před 20 lety, za toho zmiňovaného Václava Havla, bylo možné, aby nějaká jiná země nám takovým způsobem, to znamená poměrně drsně říkala, že když neuděláme to a to, tak ona neudělá zase to a to, to obchodování s jinými zeměmi vždycky zároveň souvisí nějak s politikou. Nikdo neobchoduje se všemi, ošklivé režimy jsou v mezinárodním obchodním styku, nepopulární, obojí, tady toto souvisí. Ale my, se svou historií, kdy jsme v minulosti, jako malá země, byli opravdu mnohokrát převálcováni zemí velkou, myslím si, že neuděláme vůbec chybu, když ve své zahraniční politice budeme upozorňovat na to, že i jiným se dneska toto děje. A podstatné je, a v tom pan Vystrčil podle mě drží dobře tu pozitivní, jak já říkám lajnu, to znamená že to nečiní proto, aby naopak tomu velkému uškodil. Tam je docela velký manévrovací prostor, jak je možno se malého zastat, nebo s malým obchodovat, nebo s malým komunikovat, a přitom tomu velkému neškodit. Já si myslím, že cesta na Tchaj-wan, velkou kontinentální Čínu, nemůže poškodit v ničem podstatném, z hlediska té velké, obrovské a nekonečně obyvatelstvem početné Číny, ale ono to souvisí i s dalšími způsoby, jak česká zahraniční politika se v poslední době vyjadřuje nebo postupuje. Mě to v téhle chvíli trošku připomíná i ten asi dva nebo tři týdny starý komentář nebo způsob vyjádření tří našich ministrů k izraelské politice, respektive k tomu záměru vytvořit samostatný palestinský stát, tam se také vkročilo na křehkou půdu, respektive taky velká část, ať už účastníků nebo těch, kdo se za účastníky považují, reagovala kriticky nebo emotivně, ale já si myslím, že i v tomto případě je důležité vystupovat, a tohle to vystoupení, já za sebe, přiznávám se, jsem schválil, a v žádném případě si nemyslím, že opět polarizace by tady byla k něčemu dobrému, jako obvinit ty ministry, kteří říkají, že kromě toho, že myslíme na Izrael, musíme myslet taky na Palestince, tak obvinit je automaticky z antisemitismu, tak si myslím, že je právě zase tím typem té nešťastné polarizace, kde se říká buď a nebo, a prostě když člověk připomene také ty slabé, což v tomto případě jsou opravdu ti Palestinci, tak se automaticky stává antisemitou, levičákem, a já nevím čím. Já myslím, že nestává, že to není.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Já jenom pro kontext, protože přece jenom, teď už jsou to dvě věci, Tchaj-wan, už jsme se posunuli do Izraele, já jenom připomenu, že v tom článku všichni tři ministři současní, a dva bývalí tedy, pan Petříček, Zaorálek a Schwarzenberg, kritizovali izraelské plány anektovat židovské osady na západním břehu Jordánu, a co se týče té kritiky, která přišla i od premiéra, i od prezidenta, tak také od opoziční ODS jako podlou zradu, Izrael označil ten otevřený dopis europoslanec a bývalý ministr zahraničí Vondra, spolu s expremiérem Topolánkem, a dalšími bývalými šéfy diplomacie, Kohoutem a Svobodou, zveřejnili vlastní dopis s názvem Odmítáme urážet Izrael. Mě by zajímalo, pane Kosatíku, jak Vy vnímáte tu nejednotnost zahraniční politiky?

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Je mi líto, že se to projevuje v médiích, poněvadž samozřejmě, že je ideální, pokud ti, kdo za tu zahraniční politiku odpovídají, tak jsou schopni se domluvit mezi sebou a navenek republika mluví jedním hlasem, ale v této situaci prostě nejsme, stát je rozdělen dlouhodobě, to víme, ani vlastně se nemůžu divit tím, že se to projevuje navenek tímto způsobem, ale můžu ještě tři věty k tomu Izraeli, abych to zpřesnil? Tam opravdu je důležité, aby si to někdo nevykládal, že Česká republika nebo někdo, v ní má v plánu opustit tu tradiční sympatii nebo tradiční spolupráci s Izraelem, která trvá od roku 1947, a dál bude určitě tvořit, jako pevný pilíř naší zahraniční politiky. Tam jde jenom o to, aby ten Izrael tím postupem, k těm Palestincům, za které nějakým způsobem odpovídá, a kteří nejsou všichni teroristi, a jsou tam ženy, děti a nevím co všechno, tak aby si prostě neuškodil. Čili jde o to, aby mezinárodní společenství neudílelo tomu Izraeli, který pochopitelně je v nesmírně složité situaci, zaujímá de facto v tom arabském světě pozici kruhové obrany, a už jenom proto my na něj musíme myslet, a musí na něm záležet, tak aby zároveň jenom proto, abychom nemhouřili oči nad těmi, kteří jsou na tom taky špatně, a akorát, že prostě v minulosti je reprezentovali téměř vždycky teroristi, takže v řadě pozorovatelů nebo lidí, dodnes Palestinec splývá s teroristou, ale to tak není, žádný národ prostě nesplývá s terorismem, to by byl nesmysl.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Podle premiéra je, cituji, neakceptovatelné, aby v tak zásadní věci, jako jsou vztahy s Izraelem, vydávali jednotliví členové vlády, v tomto případě dva ministři, své vlastní stanovisko, které na vládní úrovni nebylo nikdy konzultováno, ale které je v zahraničí vnímáno jako stanovisko České republiky. Konec citace. Vracím se k té, asi původní tedy otázce, což se vztahuje i na plánovanou cestu pana Vystrčila na Tchaj-wan, jestli by to mohlo prohloubit nejednotnost té naší zahraniční politiky.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
To určitě není v páně Vystrčilovi plánu, a mě se zdá, že on postupuje velice opatrně, a snaží se nezavdat nikomu žádnou záminku k tomu, aby ho z něčeho takového mohl obvinit. Já si myslím, že on tam jede proto, aby manifestoval dobrou vůli české zahraniční politiky, a moc mu přeji, aby se mu to podařilo. Znovu říkám, aby se mu podařilo udržet ten manévrovací prostor, kdy Česká republika si bude sama určovat, s kým chce mluvit, jednat, uzavírat hospodářské styky, a zároveň ji nebude tak snadné obvinit z toho, že to dělá proto, aby někomu jinému tím chtěla škodit.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Pochopí to Čína?

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Teď bavíme se o realitě, ne o diplomatické neb mediální rétorice, protože to druhé je mnohem asi podstatnější, nebo většinu lidí oslovující. No je to, podle mě, jediný způsob, jak se vůči té Číně chovat, poněvadž jednak, podívejte, ten čínský tlak, ne na nás, ale do nejrůznějších stran, je větší než byl před lety. Před týdnem nebo před dvěma týdny jsme s úžasem četli zprávy o tom, že po vydání tzv. bezpečnostního zákona pro Hongkong, je velmi pravděpodobné, nebo je možné očekávat exodus až tří milionů hongkongských obyvatel. Takhle si to baronka Thatcherová, která v 90. letech vyjednávala to padesátileté příměří nebo prostě ten princip jedna země = dva systémy, tak tak si to určitě nepředstavovala, my jsme teprve někde v polovině, nebo ani ne možná, v polovině toho padesátiletého období, a už dochází na tak velké konflikty, takže ta Čína jaksi není v pozici nějakého bonza, který o všem rozhoduje, ale taky se z řady věcí má zodpovídat, a to nemluvím o takových věcech, jako je nedávná epidemie, kde nadále nebylo uspokojivě vysvětleno, kdy a kde to tam vzniklo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Bude mít, případně, podle Vašeho názoru, ta zamýšlená, plánovaná cesta na Tchaj-wan, nějaký dopad na naši domácí politiku? Například, cituji opět premiéra: "Podle něj je špatně, pokud se politické rozpory v Česku přenášejí na vztahy k jiným zemím."

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Ale já si myslím, že zatím nic nenasvědčuje tomu, že pan Vystrčil jede na Tchaj-wan proto, že má s někým jeho strana tady, politické rozpory. To zatím nikdo nedokázal nebo nepotvrdil. Bude pochopitelně záležet taky na něm, s čím z toho Tchaj-wanu přijede. Jede tam podnikatelská delegace, ta pravděpodobně něco dojedná. Já, protože nejsem kazisvět, tak jemu, tak jako všem našim vyjednavačům v zahraničí přeji, aby ta cesta pochopitelně uspěla, aby ukázala, že normální lidi normálním způsobem se nadále můžou, na mezinárodní scéně, chovat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Napomůže to, jak se domnívá Miloš Vystrčil, i narovnání vztahů s Čínou? Teď citace jeho slov: "I k tomu, aby si český nárok uvědomil, že základní hodnoty, na kterých jsme jako svobodná společnost postaveni, je třeba chránit, nepodléhat tlaku cizích mocností, a nestat se něčím lokajem."

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
To už jsem zmínil trochu před chvílí, tak dovolím si to zopakovat, my to máme ve svém národním osudu, to, že jsme byli mnohokrát pošlapáni, nikdy jsme, neříkám, vyloženě k tomu přispěli, ale trošku jsme spoluzpůsobili, že si ten silný protivník na nás troufnul. Že jsme ne dostatečně předem vysílali signály, že to bude bolet. Tohle není ta situace, pochopitelně, ale chci říct, že máme v tradici určité špatné zkušenosti, a že bychom z nich tedy měli vyvodit něco jiného, a tím znova říkám, by měla býti pozitivní politika malého, ale zdravě sebevědomého státu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
To si myslí spisovatel Pavel Kosatík. Před 70 lety byla ve vykonstruovaném politickém procesu odsouzena, a o tři týdny později, jako jediná žena, popravena Milada Horáková. Její životní příběh je, mohli bychom říct, odrazem těch dramatických událostí, kterými procházela naše společnost v první polovině minulého století. Co v něm vidím, v tom zrcadle, Pavle Kosatíku?

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Je tam toho nekonečně mnoho, a mě, kromě jejího osobního osudu, který věřím, že je alespoň v těch základních konturách znám, nebo pokud by znám někomu nebyl, tak je velmi snadno dohledatelný, knihy jsou v knihovnách, filmy jsou dostupné na všech webech, tak je třeba v té souvislosti uvažovat taky s chováním celé té společnosti, tak, jak vystupovala, a v tom roce 1950 vlastně, myslím poprvé vůbec, se tady odehrála taková velká veřejná kampaň, kdy lidé byli masově vyzýváni k tomu, aby souhlasili s tou smrtí, účastnili se toho nejrůznější, veřejně známé osobnosti, ale účastnili se toho především statisíce tzv. obyčejných lidí, čímž začala, nebo ona teda začala už dřív, ale tímhle dál pokročila ta morální zkáza národa, že se ti lidé ušpinili na ošklivé věci, a nejsmutnější na tom je, že mnozí z nich patrně tehdy uvěřili té realitě toho procesu, protože poprvé, zažívali něco takového, málokdo si možná uměl představit, kam daleko ti inscenátoři procesu, předtím v Sovětském svazu, a když to přenesli k nám, tak i zde, kam daleko v té manipulaci dospěli, takže věřili prostě tomu, že Milada Horáková, dnem i nocí, nemyslela na nic jiného než na to, jak za pomoci Američanů svrhávat atomové bomby na naše děti, a tím pak se jim to podepisovalo o něco snadněji, no ale to je ten smutek, který pokrývá celou tady tuhle tu událost, a to neštěstí, na které Milada Horáková, a ostatní popravení v tom procesu doplatili, ale které poznamenalo také řadu lidí tzv. svobodných, ale můžu připomenout ještě jeden proces?

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jistě.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Máme chviličku. Ono teď bude výročí, sice ne kulaté, ale 21. června 1949, komunisti spáchali jiný zločin, a sice popravili generála Píku, to je osud možná ne tak často připomínaný, nebyl dosud filmován, možná, že stojí relativně ve stínu, ale neměl by stát, to je případ našeho, dá se říct, vojenského nebo válečného hrdiny, legionáře, z doby první světové války, který za války druhé světové měl to neštěstí či smůlu, že byl postaven do vysoké, a z velké části zpravodajské funkce v Sovětském svazu, byl u všeho možného, a byl nekomunistou. Takže se stal jedním z prvních nepohodlných, byl zatčen už brzy po únoru, bestiálně vyslýchán, a velmi rychle popraven v procesu neveřejném. Takže o něm se ani tehdy tolik nevědělo, ale o to víc si myslím, že si tyhle ty věci musí připomínat, že prostě ta likvidační mašinérie se rozjela okamžitě, po převzetí moci, a brala to zleva, zprava.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Před 30 lety se konaly první svobodní volby, po roce 1989, respektive po 54 letech, tehdy ta účast byla rekordní, téměř 100 % to bylo, 97 %. Vzpomenete si, pane Kosatíku, možná ještě na tu atmosféru těch začátků 90. let?

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Vzpomenu určitě, no tak to byly ty volby, kde kandidovalo, ještě především tedy jednotné Občanské fórum a získalo nadpoloviční většinu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A na 70 politických subjektů tehdy.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
No a včetně takových velmi obskurních, ale ono dodnes v politice je velmi mnoho obskurních subjektů, ale pozoruhodné bylo, že komunistická strana tehdy získala, a teď z hlavy, abych to nepopletl, ale tuším 13 %, nebo prostě něco přes 10 %, čili bylo jako jasné, že proti těm 99,9 %, která zaujímala po desetiletí předtím, tak že skutečně tedy odchází. A vlastně je možná dobře, že jsme si na to vzpomněli, poněvadž na tom je dobře vidět, že ten samotný komunismus byl skutečně v tom roce poražen. To říkám proto, že dodnes mnoho lidí naříká na to, že nebyla zrušena komunistická strana, a víte, mě taky štve to, že oni se nevzdali ani toho slova, toho přívlastku komunistická, protože to slovo je spjaté právě s těmi hnusnými věcmi, a s četnými dalšími, o kterých tady teď nestihneme mluvit, ale zároveň si myslím, že ten komunismus, že to bylo jenom dočasné pojmenování pro určité špatné lidské vlastnosti, mezi které já počítám především určitý nedostatek skrupulí, studu, určitou intenzitu nekompromisního sebeprosazení za každou cenu, a že tyto vlastnosti se poměrně brzy, a na těch volbách, v tom roce 1990, nebo na tom vývoji, který pak velmi rychle následoval, na tom, kdo privatizoval a tak dál, tak bylo vidět, že už nikoli jenom ti deklarovaní komunisté, ale už spíš ti lidé bez skrupulí, se toho ujímali, takže tím chci říct.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Co máme my v DNA, pane Kosatíku? Nebo co budou mít ty nové, další generace? Čím žije vlastně naše společnost?

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
DNA máme, to jste mi teď dala složitou otázku. V DNA máme asi to, protože jsme teď tím tzv., já to slovo nemám rád, ale lepší mě teď nenapadá, plebejský národ, čili spíš ten život dole, poměrně málo z nás jsou aristokrati nebo takoví ti suverénní buržoové nebo Veltmani nebo příslušníci mezinárodně úspěšné inteligence. Spíš jsme tak dole, a z toho dola vystrkujeme růžky, ale zase tam to tzv. "dole", a to nemyslím nějak, že bych nás chtěl shazovat, tak tam jsme velice čiperní, podnikaví, a víc než některé jiné národy, se mi zdá, že si víme rady. My nevěříme velkým myšlenkám.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Věříme sami sobě?

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
To nevím, jak kdo, já jo, věřím, že leckdo ano, přeji si, aby co nejvíc lidí to tak mělo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Spisovatel Pavel Kosatík. Pandemie v Česku slábne, byť se vyskytují lokální ohniska nákazy koronavirem jako Karvinsko, Praha nebo Olomoucko. Když u nás, na jaře, propukla tato nákaza novým typem viru, vyrojila se spousta předpovědí, úvah, jak může pandemie ovlivnit budoucnost západních společností, včetně té naší. Podle řady z nich se poměry jaksi k normalitě, už nikdy nevrátí. Myslí si to i spisovatel Pavel Kosatík? Jaký význam vůbec Vy připisujete nebo jste připisoval, ve Vašem životě, mohu-li se zeptat, této zkušenosti?

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Já nevím, já jsem to někde teď psal, my jsme to řešili s přáteli před týdnem nebo před dvěma, jaké vlastně poučení z toho vyplývá, takové jako jisté, a s jistotou jsme došli k tomu, že jako poučení z toho vyplývá pouze to, že si máme mýt ruce. To teď myslím vlastně víc ironicky než vážně, to znamená žádné velmi silné poučení bych zatím netvrdil, že z toho vyplynulo, protože pořád obrovskou spoustu věcí nevíme. Pro mě podstatné v téhle chvíli je to, že pokud by přišla druhá vlna, o čemž mnozí říkají, že je pravděpodobné, tak už společnost se asi bude muset chovat jinak, než v případě té první. Těžko se to všechno zamkne na jeden západ, tak, jako se stalo v březnu, protože to už bychom ekonomicky nepřežili, tak já jenom doufám tady teď, velice doufám, že odpovědná místa, vláda a tak dál, a ti, kdo budou ta pravidla na podzim, pokud by na něco došlo, určovat, tak, že se poučili z toho, co se dělo doteď, a že budou schopni přistupovat k té situaci strukturovaněji, protože to bude velice moc potřeba, bude potřeba, aby se cíleněji myslelo na ochranu těch tedy rizikových skupin, to znamená domovů seniorů, nemocnic, a prostě těch nejohroženějších pacientů, nebo věkových skupin, kdežto ti ostatní tomu možná budou vystaveni o něco víc, budou muset dodržovat rouškový systém a tak dále, ale ať z toho nějak z podtextu nevyznívá, že mám v plánu někoho strašit, nebo že se bojím budoucnosti. Já se jí nebojím, já jsem rád, že například naše společnost zatím se s tím popasovala celkem se zdarem, a tak věřím, že si povedeme dobře i nadále.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A je nebo měla by být, podle Vás, nějakou, nebo podstatnou, důležitou, tato zkušenost? Nakolik nebo v čem, teď nemám na mysli tu hygienu, která nám zůstane, a asi to bude i dobře.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
No já nevím, podívejte, my bychom fakt, na to by se dalo odpovědět, pokud bychom opravdu přesně věděli, kde byla ta příčina, jak se to šířilo, teď se objevila informace, že vlastně už loni na podzim to v té Číně, nebo dokonce v létě, že se to objevilo, my pořád neznáme základní parametry té pandemie, a tak do té chvíle budeme prostě jenom teoretizovat. To bych teď nechtěl tady amatérsky dělat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Co může na společnost, a teď se vracím k tomu předchozímu tématu, působit, když jsme hovořili o výročí těch prvních svobodných voleb, po roce 1989, nějak očistně?

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Teď nevím, jak to myslíte, je to moc široká otázka.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Když jste hovořil o tom vyrovnání se vůbec s minulosti, ostatně, sledujeme také i nyní velké hnutí, které se jaksi poukazuje na různé otrokáře a podobně, na koloniální minulosti.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Aha, myslíte například sprejování a tak dále.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Také.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
No to moc očistně na mě nepůsobí, tam zase, tady musíme být trošku opatrní, když sledujeme ty záběry například ze Spojených států, ono to vypadá jednoznačně, ale přece jenom bych byl opatrný při tom poměřovat to dění tam jenom českým pohledem, a kdyby člověk, který tam třeba nikdy nebyl, tak si na to, jenom na základě těch krátkých mediálních šotů dělal velmi silný názor, tak bych před tím se snažil varovat, aby se to s tím silným názorem nepřehnalo, ale abych mluvil konkrétně, tak na ničení soch, já nevidím dobrého vůbec nic, podívejte, socha nebo pomník, to je nesmírně citlivá věc, už kdysi dávno dva historici, pan Hojda a pan Pokorný, vydali knihu Pomníky a za pomníky, a to už v 90. letech upozornili, že ono to vypadá jako něco takového jednoduchého, co na té ulici míjíme, ale ve skutečnosti do toho mnoho lidí promítá velké množství emocí, a je důležité, aby jak vznik té sochy, tak eventuální zánik, probíhal legislativním procesem. To znamená aby způsobem, který je v daném místě nebo regionu předepsán, to znamená aby dané město, rada, země nebo nevím kdo tam rozhoduje zrovna, o stavbě pomníku, tak aby rozhodl jak o tom, že se něco vybuduje, to znamená aby svévolně někdo někde něco nestavěl, a zrovna tak, pokud dojde komunita k tomu, že daný, zobrazený velikán už má tzv. odžito, tak můžou se domluvit a demokratickým procesem rozhodnout, že ten pomník sejmou a zlikvidují.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A jak se dívat na historické osobnosti? Z perspektivy současnosti? Minulosti?

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Ta perspektiva se mění, na to není univerzální recept. Jako umím si představit opravdu podstatné přehodnocení někoho, umím si představit to, že, podívejte, já do mentality dnešních potomků někdejších otroků nevidím tak, abych se vžil, a teď Vám tady na 100 % řekl, v čem mají pravdu a v čem ne, tohle to opravdu není moje kompetence, ale i kdyby měli pravdu, s tím, že v kapitolu 10 soch významných Američanů, musí sundat, tak za mě se to teda musí dít legislativním procesem, musí se o tom hlasovat, a musí v tom být většinová shoda, aby ta menšina, která se tím bude cítit poškozená, a vždycky zbyde spousta lidí, kteří se cítí poškození, tak aby měli pocit, že aspoň se tak stalo podle práva. Když si tady budeme prostě sprejovat domy nebo pomníky, tak z toho všichni zešílíme. To, že byl posprejován v Praze Churchill, to považuji za absolutní trapnost, poněvadž pražská Churchillova socha pochopitelně ani náznakem není připomínkou Churchillova chování v Indii nebo tomu, co mu mohou vytýkat, v souvislosti s nějakým rasismem, to je někde úplně jinde, Churchill v Praze stojí proto, protože se Velká Británie, za druhé světové války, velmi silně zasloužila o osvobození Československa.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Spisovatel Pavel Kosatík a jeho pohled na svět. Děkuji Vám za to. Na slyšenou.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Děkuji také, na shledanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Zita Senková přeje příjemný poslech dalších pořadů Českého rozhlasu Dvojky.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.