Přepis: Jak to vidí Pavel Havlíček – 28. dubna 2022

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Dobrý den přeje Zita Senková. Jsem ráda, že jste si naladili rozhovor o dění kolem nás. Mým hostem je Pavel Havlíček, analytik Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky, dobrý den.

Pavel HAVLÍČEK, analytik Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Probereme zejména ruskou hru s plynem, personální politiku Kremlu i mírové iniciativy k ukončení války na Ukrajině, přeji nerušený poslech. Ruský plynárenský gigant Gazprom včera přerušil dodávky plynu do Polska a Bulharska. Jako důvod uvedl, že země neplatily v rublech, jak před měsícem požadoval ruský prezident Putin. Platby v rublech Polsko odmítá. Sofie označila ruské požadavky na změnu plateb za vydírání. Jak to hodnotíte vy, pane Havlíčku? Ještě dodám aktualitu, že Maďarsko na platební požadavek Ruska přistoupilo, jak řekl maďarský ministr zahraničí, země nemá alternativní možnosti, jak si zajistit energetické zdroje nebo trasy, které by zemi umožnily v nejbližších letech ukončit dovoz plynu z Ruska.

Pavel HAVLÍČEK, analytik Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky
Ano, já bych řekl, že skutečně se tady v tom případě jedná o jasný případ vydírání. Je to taková ta tradiční ruská hra, rozděl a panuj. Je to snaha prostě jednotlivé evropské členské státy proti sobě trošku, řekněme, popudit. Jednat s nimi individuálně tak, jak to Moskva má ráda vlastně a řekněme i prostřednictvím takové nátlakové diplomacie, nátlakové politiky, prostě dosáhnout svého, a to jak bylo na začátku řečeno, vlastně byl ten ruský požadavek, platit vlastně za ten ruský plyn v ruských rublech. To je samozřejmě něco, co porušuje, řekněme, bilaterální závazky a také jde proti těm smluvním parametrům vlastně těch bilaterálních dohod, ale samozřejmě je to velmi citlivou záležitostí, která se dotýká bezprostředně našeho života, naší bezpečnosti, a proto některé evropské členské státy, zdá se, že na to začínají přistupovat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Co když Gazprom odstřihne od plynu i Českou republiku?

Pavel HAVLÍČEK, analytik Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky
Já si myslím, že to není tak snadné, protože Česká republika jako taková nefunguje v tomto případě ve vakuu. My jsme v zásadě energeticky napojení na systém, řekněme, střední a západní Evropy. V první řadě tedy Německa, není tedy snadné a vlastně ani logisticky možné, odstřihnout Českou republiku jako takovou. Vlastně v tomto případě by Ruská federace musela odstřihnout i Německo a musela by odstřihnout i další, řekněme, okolní státy, které jsou samozřejmě s Českou republikou spojeny a jak ukázal vlastně případ třeba Bulharska nebo i samotného Polska, ty jednotlivé členské státy si mezi sebou alespoň do určité míry pomáhají a vlastně snaží se vykompenzovat třeba ten nedostatek na jednom trhu těmi, těmi, řekněme dodávkami z těch trhů ostatních.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Ano, tisková agentura Bloomberg s odvoláním na své ve zdroje uvedla, že 10 evropských odběratelů ruského plynu si již otevřelo účty v rublech a čtyři z nich začali platit způsobem, jaký žádá Kreml. Pane Havlíčku, jak se asi zachová Německo, největší odběratel ruského plynu?

Pavel HAVLÍČEK, analytik Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky
Tak my jsme prozatím slyšeli vyjádření toho druhu, že vlastně Německo nebude chtít přistoupit na tu změnu vlastně těch právních parametrů. Víme, řekněme, jak Němci jsou citliví právě na, řekněme, obchodní vztahy, na právní podstatu těchhle těch, téhle té výměny. Na druhou stranu je pravdou i to, že Německo, řekněme, již nějakou dobu prohlašuje, že je na ruském plynu prostě zásadním způsobem závislé. Ono je pravda, že zkrátka ono nemá třeba tak, jak je to v případě Polska nebo Litvy vybudovány LNG terminály, které by mohly třeba do Německa skrz právě Severní moře dovážet ten zkapalněný plyn z celého světa tak, jak to vlastně praktikuje Polsko nebo právě Litva. Takže ano, Německo je v tomto smyslu v horší situaci, spoléhalo příliš dlouho zkrátka na tu, řekněme, na to tradiční propojení s Ruskou federaci i právě formou těch takzvaných severních potoků, respektive toho Nord stream 1. Ten druhý je samozřejmě dokončen, ale nebyl nikdy vlastně uveden v platnost. Myslím si, že tohle je stále ještě otevřenou hrou a bude hodně záležet, jak se budou, řekněme, další evropské členské státy stavět k té situaci, jestli třeba podpoří Poláky a Bulhary, nebo jestli skutečně každý ten stát se bude chovat sobecky a bude se starat jenom o své vlastní zájmy. V tom případě si dokážu představit, že Německo bude, řekněme, více nakloněno právě k nějakému kompromisu. Takhle vlastně mluví i někteří němečtí politici.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Jak už jste možná naznačil, pane Havlíčku, bude to taková zkouška jednoty Evropské unie, co s tím vůbec může v této chvíli dělat, ačkoliv, v této chvíli, od ruské invaze na Ukrajinu uplynuly více než dva měsíce?

Pavel HAVLÍČEK, analytik Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky
Ano, je to bezpochyby ta největší zkouška, kterou zatím evropské společenství prochází. Právě proto, že ta vlastní energetická politika, politika, která se týká, řekněme paliv a energetických zdrojů, byla vždycky v zásadě politikou národní, a to se dnes zase ukazuje, že jednotlivé členské státy v první řadě prostě koukají na své vlastní zájmy. Zatím tam je určitý prvek té solidarity, ale není jednoznačné, že tenhle ten prvek převáží. Zároveň my vidíme, že třeba evropské instituce včera s Evropskou komisí mají jenom omezené nástroje, jak vlastně do této debaty mohou vstupovat. Oni na jednu stranu se snaží ujišťovat, že Evropská unie jako celek tu situaci zvládne, že bude vlastně následovat právě ten princip solidarity, že si budou jednotlivé členské státy pomáhat. Dokonce se vlastně mluví o tom, že by mohly v budoucnu evropské členské státy nakupovat třeba zemní plyn společně. Nicméně, jak je vidět, ta praxe vypadá prostě jinak a jde opravdu na dřeň toho problému, tedy k jednotlivým energetickým společnostem, které se potom musí zachovat tak či onak a samozřejmě čelí tlaku těch národních politiků, aby prostě konaly, aby zajistily pro občany plyn, aby zajistily pro řekněme hospodářství, tohle to je ten velký argument právě třeba v Německu. Takže myslím si, že ano, tohle to je bezpochyby největší zkouška, které právě, řekněme, evropské společenství v této krizi čelí. Nicméně myslím si, osobně se snažím být optimistou a vidět vlastně v tomhle tom zásadní posun a zrychlení vlastně těch debat, které se vedou o vyfázování vlastně odloučení se od, řekněme, těch ruských energetických zdrojů. Již v tomto týdnu má být ohlášen vlastně ten šestý sankční balíček, který by měl právě takovýto plán představit v oblasti ropy, ruské ropy, které, od které by se evropské společenství mělo odklonit dříve než od plynu. Tam je ta situace složitější.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Co se týče, mimochodem těch sankcí, pane Havlíčku, tak zatím tedy neměly efekt na ukončení války nebo na zmírnění bojů. Když bych uvedla příklad z Íránu, tak pokud se nepletu, tam jsou sankce funkční od roku, už od roku 1979 a země se s tím nějakým způsobem vypořádává. Co si tedy slibovat od efektu pátého, šestého, možná dalších balíčků sankcí, protiruských sankcí?

Pavel HAVLÍČEK, analytik Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky
Ano, máte pravdu, že sankce nejsou samy o sobě všespásným prvkem. Je to vlastně takový, řekněme, býval to vždy takový silně normativní nějakým způsobem symbolický prvek a opatření tak, jak může právě západ reagovat na porušování lidských práv, nárůst autoritářství nebo v tomto případě i samotný válečný konflikt, největší konflikt od roku 1945, který Rusko rozpoutalo. Na druhou stranu je pravda také to, že Ruskou federaci ty sankce určité, určité, určité věci stojí. To je vlastně ten přístup západu, tedy zkusit Rusko prostě dotlačit ekonomicky a nechat ho padnout v zásadě až na kolena. Tohle to je rétorika, která někdy zaznívá právě tak, aby nemohlo dále financovat tu válku, aby prostě mělo velké ekonomické problémy a prostě v tom vedení té války pokračovat. Takže je to snaha vlastně omezit ty kapacity a omezit třeba ty vojenské operace minimálně co do, řekněme, toho finančního aspektu, ale i třeba aspektu technologického, kteří se s tím také bezprostředně pojí. Takže tohle to je něco, co vlastně my vidíme od počátku té války, jak jsem říkal, vlastně těch sankčních balíčku už bylo přijato 5. Postupně se rozšiřují a zasahují další a další sektory ruské ekonomiky, ve snaze právě ji oslabit, ale jaké ji vlastně na mezinárodním poli izolovat. A tohle to je něco, co skutečně bude dále pokračovat, přestože se teď ta jednání prostě nějakým způsobem komplikují právě s ohledem na ty ruské energetické zdroje, na kterých jsme naši diskuzi začali, tak si myslím, že skutečně oni mají efekt a nemůžeme jejich sílu rozhodně podceňovat právě proto, že ty prvotní turbulence ruské ekonomiky, výkyvy ruského rublu, obrovské problémy, řekněme, na té makroekonomické úrovni byly právě těmi západními sankcemi, zejména tedy spjatým s finančním a bankovním sektorem, prostě úzce spjaty.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Vysvětluje analytik Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky Pavel Havlíček. Za ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským míří šéf OSN Antonio Guterres. Projedná evakuaci civilistů z míst bojů. Kyjevu se nelíbilo, že nejdříve jel do Moskvy. Dává vám to logiku, pane Havlíčku?

Pavel HAVLÍČEK, analytik Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky
Ano, v zásadě mi to logiku dává právě proto, že Ukrajinci poukazovali na to, že ten konflikt se nevede v ulicích Moskvy a dalších ruských měst, ale vede se na Ukrajině a bylo by minimálně autentičtější, aby Antonio Guterres první vyrazil do, na Ukrajinu, aby zkrátka viděl tu situaci přímo v těch regionech a mohl i na základě toho očividného svědectví svého vlastního, prostě vnímání té situace nějakým způsobem jednat pak s ruskými politiky, s ruským ministrem zahraničních věcí Sergejem Lavrovem a ruským prezidentem Vladimirem Putinem, se kterým si ty, ty schůzky uskutečnily. Na druhou stranu je pravda to, že prostě tohle to je taková, řekněme, ukrajinská rétorika a tohle to nic nemění na faktu, že Antonio Guterres do Moskvy přijel s poměrně ostrou a jasnou zprávu a mandátem, který je za ukončení bojů, který je za nalezení toho, té správné formy dialogu a vytvoření, řekněme, těch podmínek, aby mohlo být nastoleno příměří a přestali umírat na Ukrajině lidé. Takže tohle to je silná zpráva, se kterou tam, řekněme, generální tajemník OSN přijel a myslím si, že na tom se nic nezměnilo ani, ani vlastně skrze právě tu sekvenci těch, těch návštěv. Přestože by asi z mé logiky věci dávalo lepší smysl, kdyby on začal ten, ten svůj, tu svojí cestu v Kyjevě a vyrazil se podívat do měst, jako je Buča, jako Irpiň nebo právě třeba i na východ Ukrajiny, aby jasně viděl a vnímal tu realitu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Jaké jsou vůbec možnosti organizace OSN, pane Havlíčku?

Pavel HAVLÍČEK, analytik Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky
Tak OSN má celou řadu nástrojů. My jsme viděli některé z nich uplatněné v praxi, pokud se podíváme právě třeba na valné shromáždění OSN, tak tam už byly přijaty vlastně dvě klíčové rezoluce. První právě kritizující Ruskou federaci za rozpoutání toho konfliktu a vyzývající vlastně ruské vojáky ke stažení, řekněme, z ukrajinského území, ale také z Gruzie, z Moldavska a dalších zemí postsovětského prostoru, kde zkrátka Rusové působí. Nicméně tyto rezoluce jsou právně nezávazné a víme, že Rusko se jimi prostě neřídí, jakkoliv se k nim připojila vlastně velká část civilizovaného světa. To rozhodování napříč státy, státy světové komunity bylo jednoznačné a Rusko bylo v izolaci. Na druhou stranu ten nejsilnější vlastně instrument, který skutečně OSN má, tak je právě, řekněme, veden skrze třeba zavádění sankcí nebo i vytváření, prostě vysílání třeba mírových jednotek OSN, které by zajistily dokonce i v některých případech možná mohli vynutit zavedení vlastně toho příměří. Na to jsou ty takzvané modré přilby, které vlastně má OSN v rámci toho světového, světového pořádku k dispozici. Nicméně ten klíčový problém tady v tý, v tom, že zkrátka Ruská federace sedí, řekněme, Radě bezpečnosti OSN jako ten stálý člen, který má právo veta a může spoustu těch rozhodnutí prostě zastavit a předejít jejich implementaci. Takže tohle to je opravdu ten klíčový problém, kterému dneska OSN čelí a kvůli kterému bylo tak ostře kritizovala třeba i ze strany českých politiků, za svou nečinnost a za nějakým způsobem prostě neakceschopnost a nemožnost vypořádat se s takto obrovským, řekněme, světovým konfliktem, který opravdu je ten, tím největším po roce 1945 v celém světě.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Zní to, pane Havlíčku, docela jako kvadratura kruhu. A jaké jsou akčně, více akčnější nebo plány, které mají reálnější možnosti, prosadit se, mírové iniciativy světa nejenom OSN, ale případně jiných organizací?

Pavel HAVLÍČEK, analytik Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky
Ano, bezpochyby musíme, nesmíme zapomínat, řekněme, i na další organizace, které jsou v tomto smyslu aktivní. Připomenu, že vlastně tou nejaktivnější a nejviditelnější organizací od konce studené války v tomto smyslu, Organizace pro bezpečnost spolupráci v Evropě /nesrozumitelné/, která sídlí ve Vídni. Která však je podobně, řekněme, paralyzovaná v tom smyslu vlastně, že tam zase všechna rozhodnutí, například o vysílání, řekněme, monitorovacích misí, o vysílání některých dalších formátů, řekněme i třeba vojenského zapojení, do řešení té, konfliktní situace, tak jsou přijímána principem jednomyslnosti mezi všemi státy vlastně toho širšího euro a asijského kontinentu, včetně právě Ruské federace právě proto vlastně čelíme stejnému problému jako v případě Rady bezpečnosti OSN. Že ta organizace není prostě dostatečně akceschopná a zase to ukazuje vlastně na ty limity, řekněme, které má mezinárodní společenství. Tím, jak je dnes nastaveno řešení toho konfliktu. Je to právě to výsostné postavení Ruské federace jako i právě, řekněme, jaderného státu, které prostě je tím novým prvkem právě v takto obrovském konfliktu. Protože my jsme tady opravdu za poslední, řekněme, desítky let neměli nikdy nic podobného, že by prostě jaderný stát napadl stát, stát jiný bez jakékoliv, řekněme, záminky, bez jakéhokoliv vysvětlení. A nedalo se s ním na základě mezinárodního práva a skrze mezinárodní organizace v zásadě nic prostě společně, řekněme, ve světovém měřítku prostě dělat. To samé vlastně platí do velké míry třeba i pro další organizace, jakou byla pro Ruskou federaci, třeba Rada, Rada Evropy. Organizace, která vlastně má ve svém mandátu záchranu a prostě rozvoj demokracie a lidských práv, ze které Rusko dokonce úplně vystoupilo a vlastně nějakým způsobem ignoruje její činnost, přestože od devadesátých let vlastně byla její člen. Takže vidíme opravdu velkou krizi v tom multilaterálním, řekněme, světovém pořádku.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Podle ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova je nebezpečí jaderné války vážné. Moskva podle něj chce omezit všechny možnosti umělého zvyšování takový rizik. Kreml přitom opakovaně hovoří o možnosti použití jaderných zbraní. Jak tomu rozumíte, pane Havlíčku?

Pavel HAVLÍČEK, analytik Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky
Je to zase klasická ruská rétorika, která mnoha lidem prostě nedává smysl, včetně mně právě proto, že vlastně Rusko je ten stát, který disponuje vlastně v tomto konfliktu, alespoň přímo zapojenými mezi, přímo zapojeným stranami těmi jadernými zbraněmi společně se Spojenými státy je to právě Ruské federace, která je opravdu tou jadernou supervelmocí s několika tisíci alespoň nominálními, nominální hlavicemi. Je otázka, kolik jich je skutečně použitelných. Nicméně rozhodně to není Ukrajina, která vlastně se i na základě toho takzvaného budapešťského memoranda v roce 1994 vzdala vlastně svého jaderného arzenálu. V té době ta, ta, to množství jaderných hlavic bylo třetí největší na světě právě s ohledem na vlastně rozpad, řekněme, Sovětského svazu. Ale stálo, stále ještě v té době přítomnost právě toho jaderného arzenálu na ukrajinském území, ani jedno z těch raket se vlastně nezachovala. Ukrajina se jí vzdala v plné míře za to, že bude Rusko, ale stejně tak jako Spojené státy a Velká Británie garantovat její územní, integritu a státní suverenitu. To je něco, co dneska Rusko vlastně zašlapává do země, ale přitom vlastně se i na základě téhle té zkušenosti Ukrajina toho arzenálu vzdala. Takže opravdu zase vidíme to pošlapání mezinárodního práva, pošlapání závazků i včetně těch bilaterálních rusko-ukrajinský vztazích právě strany Ruské federace a naopak vidíme tuhle tu rétorickou eskalaci právě kolem otázky jaderného zapojení vlastně a řešení toho konfliktu i skrze tyto metody, což je samozřejmě představa naprosto děsivá.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Takže z tohoto pohledu, to by, pak vlastně můžeme interpretovat tu misi generálního tajemníka OSN, že nepřinesla nějak nic zásadně nového, že si respektive, že si vyslechl od obou pánů v Kremlu ty dosavadní postoje nebo zaznělo něco vyloženě nového nebo náznak třeba něčeho, co by mohlo vést třeba ke zmírnění té eskalace, asi ne?

Pavel HAVLÍČEK, analytik Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky
Já si myslím, že v čem ta návštěva byla velmi důležitá je, že vlastně, když se podíváme právě na tu situaci na mezinárodním poli, tak já jsem zmiňoval, že Rusko se mnoho z organizací vlastně už stáhlo. Jiné de facto nefungují, nebo, nebo jsou Ruskem přímo paralyzovány. Nicméně OSN a právě Rada bezpečnosti této organizace byly vždy pro Rusko velmi velmi zásadní. Takže tato návštěva byla minimálně symbolicky velmi důležitá právě z toho ohledu, že vlastně tohle to je jedna z těch zbývajících organizací, které Rusko nějakým způsobem alespoň respektuje a jejich vlastně význam zdůrazňuje. Právě kvůli tomu svému význačnému a řekněme, privilegovanému postavení. Z toho ohledu právě byla ta návštěva Antonio Guterrese velmi důležitá a řekl bych, že i to, že on opravdu vytvořil jakýsi tlak na to, že ano, OSN bude pracovat, na vytvoření podmínek pro dosažení toho dialogu a snahy dosáhnout vlastně to příměří. Tohle to všechno je rétorika, kterou Rusko neodmítlo, kterou Rusko nějakým způsobem, řekněme, musel akceptovat právě kvůli tomu, že ta, ta, tahle ta mezinárodní organizace je pro ně prostě důležitá. A z toho ohledu potom můžeme zase vidět tohle to zapojení vlastně generálního tajemníka, jako jakýsi první krok právě na cestě k dosažení toho konečného cíle, který by mělo být alespoň v té krátké, v krátkém horizontu dosažení příměří. A potom samozřejmě i mírová jednání mezi Ukrajinou a Ruskem.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Vysvětluje analytik Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky Pavel Havlíček. Výdaje na obranu v Evropě se v poslední době snížily. Členské země posílají na Ukrajinu. Zbraně, pane Havlíčku, dokáží se v případě nutnosti ubránit, ubránit sami sebe?

Pavel HAVLÍČEK, analytik Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky
Bohužel ta situace tak, jak dneska opravdu stojí, tak spíše napovídá tomu, že evropské členské státy zatím nejsou v pozici, že by dokázaly sebe sama ubránit. To je pravdou nejen pro ty menší z nich. Například státy Pobaltské, Litvu, Lotyšsko a Estonsko, ale samozřejmě i daleko větší státy, jakým je třeba sousední Polsko. Ti všichni vlastně dneska zdůrazňují, jak významné je, že máme, řekněme, ve svých zádech a po svém boku Spojené státy jako toho stále největšího bezpečnostního garanta pro, řekněme, obranu evropského kontinentu. Stejně tak všechny tyto státy, včetně i České republiky a dalších vlastně, dalších států, které jsou na tom východním křídle, řekněme, Evropské unie, ale i Severoatlantické aliance právě zdůrazňují své členství, řekněme v těchto uskupeních. Zejména tedy s ohledem na ty garance, řekněme, tu společnou obranu, kolektivní bezpečnost. Tohle to je něco, co dneska je opravdu zdůrazňovaný prvkem a je to vlastně slyšet i v těch prohlášeních západních politiků. Nejen z našeho regionu, ale i třeba právě ze Spojených států nebo z dalších západních zemí, že opravdu, pokud by, byť jediná pít, řekněme, západního, toho západního teritoria padla do rukou Ruské federace, tak to spustí prostě ten kolektivní princip bezpečnosti a zapojení, řekněme, všech těch západních států do, do války s Ruskem, úplně napřímo, ne tedy takto, řekněme, skrze, skrze Ukrajinu, nepřímo třeba právě poskytováním těch, toho vojenského materiálu a vybavením ukrajinské strany, která ten konflikt reálně za nás dnes na východě bojuje.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Když jednoho dne Vladimir Putin už nebude prezidentem Ruské federace z jakéhokoliv důvodu. Přinese to podle vás, pane Havlíčku, zásadní obrat v té aktuální politice Kremlu či spíše v dlouhodobém kurzu?

Pavel HAVLÍČEK, analytik Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky
Je já bych řekl, že bezpochyby, protože pokud se podíváme, například na rétoriku ruské opozice v čele s Alexejem Navalným, který je dneska vězněn vlastně Ruské federaci. Je to člověk, který se jasně vymezil proti tomuto konfliktu, byl by pravděpodobně, respektive s vysokou určitostí právě představitelem toho křídla, které by ten konflikt chtělo co nejdříve zastavit, prostě urovnat vztahy se sousední Ukrajinou, ale také se západní společenstvím. Je si vědom, kolik vlastně tahle ta válka ruskou společnost a ruské obyvatelé stojí. Nebyl by tedy zastáncem toho, vlastně vsadit všechno na jednu kartu toho konečného vítězství, což znamená samozřejmě i obrovské nejen ekonomické ale i společenské turbulence v Ruské federace. Zkrátka ta alternativa Ruské federaci bezpochyby existuje. V každém případě, pokud by dnes Vladimir Putin nebyl v křesle ruského prezidenta, znamenalo by to celou řadu vlastně reakcí a nějakým způsobem vývoje i Ruské federaci. Určitě by to vedlo k nějaký, nějaké bezpochyby zajímavé, vnitřní dynamice mezi ruskými elitami. Ta, ta, ta ten vývoj a turbulence by se rozjely i na straně ruských regionů, kde my vidíme, že některé z nich jsou daleko více exponované třeba vůči tomu konfliktu. Mluví se vlastně o tom pásu, řekněme, těch národnostních republik od, řekněme, Severního Kavkazu až dále na Sibiři, odkud jsou právě rekrutování do velké míry ti vojáci, kteří jsou potom posílání do první linie. Je tedy vlastně v tom cítit určitý vlastně i vnitroruský takový, řekněme, etnický šovinismus. Dokážu si představit i slovo, řekněme, které tady použijeme rasismus, protože právě jsou to vojáci z Dagestánu z těch, řekněme, islámských republik, které jsou dneska ve vysílání právě do prvních linií toho válečného konfliktu, který dokážu si představit, že opravdu, kdyby dnes Vladimir Putin nebyl již prezident z jakéhokoliv důvodu, z důvodu palácového převratu, převratu, nějaké lidové revoluce a tak dále, tak by to opravdu vyvolalo velmi silnou turbulenci uvnitř toho režimu, ale i uvnitř Ruské federace a jejich jednotlivých subjektů.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
To byl pohled Pavla Havlíčka, analytika Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky. Děkuji vám, pane Havlíčku, za váš čas i názory a přeji vše dobré, na slyšenou.

Pavel HAVLÍČEK, analytik Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky
Děkuji vám a přeji hezký den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Příjemný poslech dalších pořadů Českého rozhlasu přeje Zita Senková.

Pořady Českého rozhlasu automaticky přepisuje aplikace Beey www.beey.io. Texty neprocházejí korekturou.