Přepis: Jak to vidí Paulína Tabery, Jana Klímová a Petr Just – 17. listopadu 2022

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Příjemný den, jsem ráda, že jste si i ve sváteční den naladili Jak to vidí speciál k výročí sametové revoluce. V následující hodině bychom se chtěli zamyslet nad tím, co zůstalo z ideálů 17. listopadu 1989 i z porevoluční atmosféry vyrovnali jsme se s minulostí, jak se proměnila politická kultura, jaké hodnoty vyznává porevoluční generace? Podařilo se přechod od montovny k mozkovně? Jaká budoucnost čeká střední třídu a změní Česko příští prezident? Otázek bude mnoho. Nabídneme i průřez postoji české veřejnosti od devadesátých let až po dnešek, jak je zaznamenaly výzkumy. Diskutovat přišli a já je srdečně vítám, Paulína Tabery, socioložka, vedoucí Centra pro výzkum veřejného mínění, dobrý den.

Paulína TABERY, Sociologický ústav AV ČR, Centrum pro výzkum veřejného mínění
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Pozvání přijala také kolegyně ekonomická analytička Českého rozhlasu Jana Klímová, vítejte.

Jana KLÍMOVÁ, ekonomická analytička Českého rozhlasu
Dobrý den, děkuju pozvání.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Také v sestavě Jak to vidí a jsem rád, že je s námi také Petr Just, politolog z Metropolitní univerzity Praha, dobrý den i vám.

Petr JUST, politolog, Metropolitní univerzita Praha
Dobré dopoledne.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Těším se na vaše názory a Zita Senková přeje nerušený poslech. Ať mír dál zůstává s touto krajinou, zloba, závist, zášť, strach a svár, ty ať pominou, ať už pominou. Teď, když tvá ztracená vláda věcí tvých zpět se k tobě navrátí, lide navrátí. Určitě většina posluchačů poznala slova z ikonické Modlitby pro Martu, kterou z balkonu Melantrichu před 33 lety zpívala davu kolem ní na Václavském náměstí a celé zemi letošní jubilantka paní Marta Kubišová. Slovo mír dostal od letošního 24. února nový rozměr. Mnozí lidé pociťují nejenom kvůli ruské invazi na Ukrajině strach z budoucnosti. Kdybychom rozebrali slova této kultovní písně, v jakém stavu se podle vás společnost nachází 33 let od sametové revoluce? Jaké pocity, emoce převládají v listopadu 2022? Kdo se ujme slova jako první?

Petr JUST, politolog, Metropolitní univerzita Praha
Tak pokud začneme hned slovem mír, který je v prvním verši té písně, tak už jste sama naznačila, že letošní únor možná dodal tomu prvnímu verši trošku jiný, jiný obsah, jiný náboje nebo spíš ta reflexe je trošku jiná. V tom polistopadovém období jsme často slýchávali i od politiků vzhledem k integraci pro západní integraci do Evropské unie Severoatlantické aliance, že se vlastně ocitáme v situaci, kdy jsme nejbezpečnější kdy, jak jsme kdy v dějinách byli, že máme nejlepší bezpečnostní ukotvení, což rámcově platí i nadále, ale už od těch devadesátých let bylo jasné, že přestože my sami se můžeme cítit subjektivně bezpečně, že přece jenom kolem nás ohniska určitých bezpečnostních konfliktů jsou. Ať už to byla devadesátá léta a konflikt v Jugoslávii, který byl tehdy rovněž geograficky velmi blízký, nebo jsou, nebo poté, když přišla na přelomu století globální terorismus, který sice se nás nedotkl přímo, ale už jako členů Severoatlantické aliance se nás dotkl v tom smyslu, že jsme nesli i určitou odpovědnost za bezpečnost toho západního světa. No a teď opět geograficky velmi blízko konflikt na Ukrajině. Takže i ten mír který, v jehož, v jehož nějakých rámcových intencích se pohybujeme, tak přesto je subjektivní, nabývá to určitých subjektivních, subjektivních hodnot a musíme si být vědomi toho, že ani ten mír není zadarmo stejně jako asi termín, který tady budeme hodně diskutovat. Demokracie a svoboda není zadarmo. Takže i ten, i ten mír bychom neměli brát jako něco automatického a je vidět, že v okolí kolem nás jsou regiony, kde ten mír nemají a jsou to regiony velmi geograficky, kulturně, politicky blízké.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Mohli bychom se pak zastavit ještě u slov, jako je zloba, závist, zášť, strach, ten už vlastně pan Just naznačil, které z ideálů toho listopadu 1989 podle vás přetrvaly dodnes ve společnosti?

Paulína TABERY, Sociologický ústav AV ČR, Centrum pro výzkum veřejného mínění
Já myslím že, že všechny ty ideály přetrvaly, my když se, my když se ptáme co by si lidé přáli a ne jak se, jak se cítí, tak většinou, většinou jsou to, jsou to velmi jako jednoduché a prosté, prosté věci, které ale naplnění těch věcí i potom relativně, relativně komplikované. Když se, když se ptáme na to, jaké mají požadavky na prezidenta, tak chtějí, aby byl slušný, čestný. To jsou všechno vlastně věci, které jsou úplně základní, bazální a souvisí s tím co, jaké, jaké lidé hodnoty obecně jako ty vyšší hodnoty takové ty, ty základní zastávají. Takže v tomto, v tomto samozřejmě nějaký étos toho naplňování je pořád přítomný, protože, protože chtít mít tyto hodnoty, tak skutečně je to tak, že rodiče to předávají dětem a oni zastávají ty, tyto úplně základní hodnoty. Potom, když se podíváme níže, když se zeptáme na konkrétní hodnoty nebo, nebo na postoj k menšinám a tak dále, tam už je společnost samozřejmě různí. Zastává jiné hodnoty a obecně se dá říci, když, když to pojmeme na té globální vlně, že česká společnost se za těch 30 liberalizuje. Pokud to měříme nějakým vztahem k menšinám nebo k životnímu prostředí a tak dále. To znamená, jaký postmateriální hodnoty, které jsou zastávaný. Ale není to něco, čím se česká společnost odlišuje od ostatních třeba evropských nebo společností. To znamená, my vidíme ten posun vlastně v celém středoevropském prostoru, a dokonce i v některých západních zemích, jako ta mladší generace je vždycky o něco liberálnější než ta starší generace. Prostě ten vývoj je takto, takto takto dál. Takže to je taková, taková odpověď na takový globální a pak takový, takové menší úrovni.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Určitě si občané by přáli nižší inflaci.

Jana KLÍMOVÁ, ekonomická analytička Českého rozhlasu
Možná, když se chytnu toho slova strach, které jste zmiňovala, tak právě ekonomika prochází současnou v současné době opravdu velkým ochlazením a lidé mají strach z pohledu ekonomiky, z toho co bude. Existuje spousta zajímavých průzkumů, když tady kolega mluvil třeba o strachu o mír, tak nedávný průzkum společnosti PAQ Research pro Český rozhlas třeba ukázal, že to bylo až na druhém místě, čeho se lidé bojí. Válka použití jaderných zbraní a na prvním místě se 68 procenty bylo další zdražování a tohle.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Život k nezaplacení.

Jana KLÍMOVÁ, ekonomická analytička Českého rozhlasu
Ano přesně tak a ukazuje to ale i řada dalších průzkumů, třeba STEM dělal průzkum pro Českou spořitelnu nedávno a ukázalo se, že 60 % lidí vnímá, že jejich ekonomická situace se za poslední rok zhoršila, a tak velké procento lidí je vůbec největší za posledních 30 let, která to, které to takto vnímá. Třeba pro srovnání i v době minulé krize, která tady probíhala v letech 2008-12, 13, tak to bylo jenom 50 % lidí, které mělo, nebo tak vnímalo jako to zhoršování svojí situace.

Petr JUST, politolog, Metropolitní univerzita Praha
Ona právě otázka toho strachu z jednotlivých příčin, ať už je to bezpečnostní nebo ekonomická, tak ono to ukazuje možná to, na co jsem před chvílí poukazoval nebo v té své první odpověď poukazoval. Že lidé berou mír jako určitou samozřejmost. A já jsem právě chtěl varovat před tím, že ona to není úplná samozřejmost, ale právě i ty průzkumy, které paní Klímová cituje, tak ukazují, že lidé to berou jako určitou samozřejmost a bojí se toho méně než něčeho, co zase naopak neberou jako samozřejmost, a to je pohled do peněženky a to, co vidí jako, jako něco hmatatelného, to s čím přicházejí každej den do kontaktu. Jestli na účtu nebo v peněžence vidí, že tam mají, nebo nemají peníze, tak to je pro ně přirozeně něco víc prioritního, než jestli 300, 400, 500, 600 kilometrů od našich hranic, od jejich domovů dopadají, nebo nedopadají bomby. To si říkají, je to příliš daleko. Takže předtím jsem se trošku snažil varovat v té první odpovědi, že ono to sice se může zdát daleko, ale není to daleko. Je to blízko a ani tu bezpečnost bychom neměli brát jako samozřejmost, tak jako, tak jako si myslím, že dneska bohužel bereme.

Paulína TABERY, Sociologický ústav AV ČR, Centrum pro výzkum veřejného mínění
Já bych k těm výzkumům jenom, jenom dodala, že, že ono i ty obavy jsou dost proměnlivé. Když potom jako se ptáte, ptáte v nějaké časové řadě nebo vícekrát, tak to, co víme třeba, jak ze STEMu, tak z našich dat je, že ono časem některé obavy oslabily. To znamená, když se to měří, když bychom měřili ty obavy v době těsně, jak jsme začali v březnu, to znamená po vlastně napadení Ukrajiny. Tak strach jako z války byl mnohem větší. Tam ten, ten strach z války byl tak, tak akutní, že, že převýší vlastně ty ekonomické obavy a zároveň víme, že nějaká, nějaká ta pozornost věnována této události postupně klesá. STEM třeba dělal, dělal výzkum v březnu, myslím v květnu a červnu nebo něco takového a takový a už v těch prvních měsících postupně klesá pozornost událostí, jako je válka na Ukrajině. Klesalo to vložení se lidí do té, do té situace a my vlastně ta naše data jako indikují něco podobného, že ten zájem klesá a že postupně vlastně ten práh citlivosti vůči té události se prostě zvýší. Si prostě zvyknete, že to tak je, a tak jako lidé na Ukrajině si zvykají na tu svojí životní realitu. My jsme si řekli, že tohle to je jistá životní realita a část vlastně, což je jako logická nějaká imunizace, abyste mohli pokračovat v životě dál. Tak se prostě, tak prostě to vezmete jako, jako, jako danost. A co se týče vlastně jakoby té ekonomické situace, my skutečně jsme někde v roce 2009 nebo tak u nás ta krize byla trošičku jakoby posunutá oproti tomu, oproti tomu světu. Ale je tam vidět zatím alespoň, že ta reálná situace domácností se nezrychluje, se nezhoršuje tak rychle, jak se zvyšují ty obavy těch domácností. My vidíme, že třeba hodnocení hospodářské situace a České republiky bylo mnohem horší, bylo, bylo jako relativně špatné už někdy v květnu červnu a zase se to tolik nezhoršilo teď, teď to září, nějaké ty obavy nebo ten výhled. A zároveň se nám tolik nezhoršuje hodnocení vlastní životní úrovně, jako už to tu tak neklesá. To znamená, že začalo to někdy, že, že, že vlastně teď za těch pár měsíců jako nedošlo k takovému zhoršení a my zřejmě, my to co očekáváme je, že to zhoršení, jako by teprve přijde, že mít ten reálný pokles, to je to co, to co nás jako zasáhne, zasáhne v příštím roce. A samozřejmě ta společnost to asi není potřeba zdůrazňovat, není zasažená jako rovnoměrně a my už jsme předtím měli jako relativně, když se stanovuje hranice chudoby a tak dále, my jsme měli relativně dost lidí, které se pohybovalo vlastně těsně. My jsme měli poměrně málo lidí v tom pásmu chudoby. A poměrně dost lidí je jako těsně nad tím pásmem. A dost se upozorňovalo na to, že je tady, že jakákoliv krize může jako způsobit to, že se relativně dost lidí jako propadne do chudoby, takže.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Pokud se nepletu, tak podle údajů Českého statistického úřadu Česko chudne nejvíc od roku 1993. Dostaneme se ještě podrobněji i k těm ekonomickým otázkám průzkumu, vrátila bych se alespoň krátce, ještě možná i k tomu, že u starší, možná střední generace občas lze slýchat takový povzdech, že pane Juste, vy to určitě rozklíčujete kvůli tomu jsem v listopadu 1989 necinkal klíči. Ono určitě ta reflexe těch událostí se liší podle toho, koho se ptám, jestli je to člověk, kdo vyrůstal v někdejším režimu anebo ten, kdo se narodil po listopadu 1989, co myslíte?

Petr JUST, politolog, Metropolitní univerzita Praha
Určitě je to generačně podmíněno, ale je to podmíněno i tím, kam se v uvozovkách vydal a kde skončil osud toho, toho, kdo zvonil klíčemi, takže i v rámci jedné generace určitě je to třeba by agentury dokázaly rozklíčovat, je skupina lidí, skupina lidí, kteří se považují v podstatě za třeba obětí nějakých nenaplněných slibů, nenaplněných ideálu. Vždycky, když přichází nějaký zásadní přelom, ať už je to v tomto případě demokratizace společnosti, ale podobně jsme to viděli třeba při vstupu do Evropské unie jako dalším důležitým přelomu. Tak je určitá fáze, možná bych cimrmanovsky řekl prvek očekávání a prvek zklamání u určitých lidí, že jsou tady určitá očekávání, určitá naděje, optimismus, euforie dodaná i tím hodně masovým charakterem, což dokáže i člověka strhnout v rámci té euforie. Ale poté přichází, přichází realita, praxe u určité skupiny lidí vystřízlivění, adaptace na ty nové podmínky, která s sebou nese pochopitelně nejenom ten vlastní prvek svobody ale i prvek odpovědnosti a ta svoboda, odpovědnost ne vždycky je spojována nebo ne, vždycky si ji všichni spojují, že jsou i zodpovědní za činy, které, které dělají. Takže stoprocentně nejenom mezi generacemi ale i v rámci generace, pokud někdo v těch nových podmínkách vlastně neuspěl, tak začíná třeba hodnotit zpětně, že to není to, kvůli čemu protestoval. Není to, kvůli čemu cinkal klíči, není to, kvůli čemu podepisoval petice a několik vět a podobně a že očekávali třeba jiný přístup. Ale to je podle mě naprosto přirozené ve všech podobných zlomových momentech a i napříč různými společnostmi a různými, různými státy.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Jaké hodnoty zůstává generace třicátníků?

Paulína TABERY, Sociologický ústav AV ČR, Centrum pro výzkum veřejného mínění
Generace třicátníků,, no jak jsem říkala, generace třicátníků zastává obec, obecně ty, když se podíváte na ty globálně hodnoty, jako je rodina a nějak jako spokojený život a tak dále, tak ty hodnoty jsou univerzální, velmi univerzální. Ale dochází k té liberalizaci pod tím. Dochází k nějaké, nějaké vstřícností jako k menšinám různého druhu, ať jsou to LGBT a tak dále. Dochází k větší citlivosti na environmentální otázky a tak a podobně. Já bych se ale možná vrátila k tomu listopadu 89 a těm různým jako generacím, protože tam jsou vlastně dvě věci, když hodnotíme listopad 89. Jedna věc je, jak to hodnotím jako historickou událost. To znamená, jestli si myslíme, že to má smysl připomínat, slavit a jak to hodnotíme jako, jako klíčovou událost jestli pozitivně nebo negativně. A my to, co víme z výzkumů je, že tohle to je jedna z událostí, která společně jako když máme historické vědomí, že tohle to společně s První republikou jsou nejpozitivněji hodnocený jako události, že je dobře, že se to stalo. To znamená, je První republika a listopad 89 jako takové klíčové momenty a na tom se ta společnost velmi, velmi.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Dělí, štěpí?

Paulína TABERY, Sociologický ústav AV ČR, Centrum pro výzkum veřejného mínění
Ne shodne právě.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Shodne.

Paulína TABERY, Sociologický ústav AV ČR, Centrum pro výzkum veřejného mínění
To jsou takový ty high lity, jako tohle je dobře, že se to stalo a na tom se jako velmi shodnou, shodne ta společnost. Jiná věc je, pokud vlastně se podíváme jako dál a řekneme si, jako jak hodnotíme jako co se povedlo a nepovedlo, je dobře, že se to stalo a tak dále. To je to, o čem tady bylo, jako to už jsou ty životní dráhy. A tam to skutečně za a je to podmíněno, my když jsme se ptali na takovou věc, jako jestli je dobře, že se to stalo. A většina mladých lidí vám řekne, že neví vlastně jako jestli, jestli jeto to, co očekávali, protože nic neočekávali. Oni tehdy třeba ještě nebyli na světě. Takže to jejich hodnocení a naopak u starší generace vidíme, že se tam promítá velmi jasně jejich politický postoj, velmi jasně jako nějaká jejich životní zkušenost, jako velmi jasně vzdělání, to jsou faktory, které hrajou roli samozřejmě nějaké ekonomické zajištění. Takže to je ten, to je ten rozdíl ve vnímání událostí. Takže můžeme si říct, že jako a už asi diskutujeme o historické události po těch letech /souzvuk zvuků/.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
A co tedy tu společnost nejvíce polarizuje, co je nejvíce štěpící linie?

Paulína TABERY, Sociologický ústav AV ČR, Centrum pro výzkum veřejného mínění
No, to asi záleží.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
V současnosti.

Paulína TABERY, Sociologický ústav AV ČR, Centrum pro výzkum veřejného mínění
To asi strašně záleží na tom, na co se, na co se ptáme. Ono, ono není jedna věc, kdybyste mohla rozdělit tu společnost na dvě části a teď jako takové to, protože ta společnost na některé jako třeba téma migrace bylo dlouho, dlouho štěpící linii a teď vlastně paradoxně se to trocha zacelila s tím, s těmi uprchlíky z Ukrajiny. Ale znova se to, znovu to může být jako něco. Ale je to, je to samozřejmě, ono se nedá říct, ono neexistuje ve veřejném mínění názor, který je téměř 100 procentní kromě možná První republiky a tak dále. Ale je to spíš, jestli nás to dělí, nebo neděli více, více nebo méně. Takže jako, jako nedá se to, nedá se to takhle jako jednoduše říct, takhle je rozdělená ta společnost.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Posloucháte Jak to vidí speciál Dvojky, ve kterém se s námi o své názory na současné Česko dělí socioložka Paulína Tabery, ekonomická analytička Jana Klímová a politolog Petr Just. Ve studiu Českého rozhlasu se zamýšlíme nad tím, jakou cestu ušla česká společnost za 33 let od sametové revoluce, kam kráčí. Čím občané žijí, co je trápí, naplňuje, komu věří a proč, jak ustojí ekonomickou i energetickou krizi. Glosátorské trio tvoří Jana Klímová, Paulína Tabery, Petr Just. Téma minulosti, například účast v někdejší komunistické straně Československa nebo spolupráce s StB se v poslední době opět dostalo do popředí v souvislosti s nadcházející prezidentskou volbou. Je to paleta názorů. Podle někoho je to přeceňováno, podle jiných je to naopak velmi důležité. Nebo je to už promlčeno a odčiněno jaksi tím polistopadovým životem. Jak se na to díváte? Vyrovnali jsme se s minulostí, hraje pořád roli v současnosti, kdo se chopí odpovědi, asi politolog Petr Just?

Petr JUST, politolog, Metropolitní univerzita Praha
Já se klidně odpovědi pochopím, ale paní kolegyni, aby taky dostal slovo. Podle mého názoru v rámci vyrovnání s minulostí máme dluhy, máme velké dluhy. Je to o to více vidět, jak třeba rádi ještě připomínáme nebo některé naše generace připomínají Němcům jejich zodpovědnost za druhou světovou válku, téměř dnes ještě po, po 70 letech. Máme tendenci se na ně skrz toto dívat negativně, ale zároveň na svojí vlastní minulost se neumíme nahlídnout, nebo neumíme nahlížet třeba stejně přísně, stejně kriticky. A pokud už se na naši minulost díváme, tak mám trošku obavu, že selektivně. Vždycky si vybereme u toho daného člověka, u té dané události, jestli nám to zrovna vyhovuje nějaký konkrétní moment z dotyčného životopisu toho člověka. Ale to zase není bohužel věc, která by teď přišla nově. My to vidíme v určitých vlnách, u nás se to často objevuje právě ve vlnách souvisejících s prezidentskými volbami a v kontextu hodnocení osobnosti jednotlivých prezidentských kandidátů, po volbách jakoby téma vyrovnání s minulostí utichá. S výjimkou prostě nějakých historických kruhů, historických politologických, sociologických kruhů, kde se o tom diskutuje, ale víceméně na akademické rovině, nikoliv v rovině nějaké celospolečenské diskuze. A jako celospolečenská diskuze to zase jako sinusoida vyjede nahoru, když je, když je nějaké takové téma, kde to hraje roli nebo kde se, kde se, kdy je snaha, aby to hrálo roli, jako byly prezidentské volby. To už můžeme jít do prezidentské volby 2013, té první prezidentské volby, kde se to, kde se to zohledňovalo. Ale v minulosti bohužel nebo my máme podobný postoj i k lidem, kteří žili a působili v minulosti, v rámci ať už komunistických stran nebo boje proti komunistické straně a komunistickému režimu. Takže vždycky, a to je ten názor, který já zastávám, vždycky je potřeba danou událost a daného člověka vnímat v kontextu celého jeho života všech jeho etap. Máme i z minulosti případy lidí, kteří mnohokrát změnili v uvozovkách stranu. Vemte si, že jedním z hrdinů 68. je František Kriegel. Co dělal František Kriegel ve 48. jo. Dávám to jako řečnickou otázku. Tam určitě by byl spíš na té špatné straně. Ale říkám, že lidé se vyvíjejí a v jednotlivých etapách zastávají třeba i názory, které jdou proti tomu, těm jejich původním názorům, a tak to vidíme i s tím přelomem 89. To znamená hodnocení člověka jak to, co dělal před 89., ale i to, co dělal po 89.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Jak se za těch 33 let proměnila politická kultura?

Petr JUST, politolog, Metropolitní univerzita Praha
To pokud se vrátíme k pojmu politická kultura, tak jak tomu rozumí politologie, ne tak, jak je často dezinterpretován v médiích, tak politická kultura je primárně o tom, jak se chovají lidé v politických, veřejnost, společnost politických otázkách. My často máme tendenci politickou kulturu spojovat s tím, jak se chovají politici. Ale politická kultura v tom původním konceptu je, jak se chovají lidé. Jestli jsou to buďto aktivní nebo naopak pasivní. Jestli je to takzvaná participační nebo poddanská politická kultura. No a s nedemokratickými režimy tedy s tím, co bylo před rokem 89, byla spojena hlavně poddanská kultura. I ty politické elity k nim přistupovaly tak jako přijďte jednou za tu dobu 5 let k volbám a pak, pak prostě nás nechte vládnout. Máme obavu, že k té poddanské politické kultuře často směřovala i velká část polistopadové politické elity. Přestože samozřejmě demokratické poměry by už nahrávaly tomu, aby ta politická kultura byla víc participativní.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Co nám politici říkají v současnosti svými činy, svou rétorikou, svým chováním?

Jana KLÍMOVÁ, ekonomická analytička Českého rozhlasu
Tak z mého pohledu opravdu laika prostě jenom pozorovatele, tak bych řekla, že když to, když se na to podíváme nějak s chladnou hlavu a srovnáme jako devadesátá léta, co se dělo v politice, tak si myslím, že tam bylo spousta věcí a nejenom tedy v devadesátých let, ale ještě tak do roku nevím 2012-13, dejme tomu, anebo kolem roku 2010. Tak se děly věci, které se dneska asi nějak zatím neumíme představit. Ať to byly různé skandály kolem ODS tehdejší a věci veřejné a tak, tak to si myslím, že v současné době toho, jako tohoto ražení jako zatím nejsme, nejsme svědky u nějaké politické strany. Ale zase jako určitou jinou kvalitu, v uvozovkách, přinesl samozřejmě Andrej Babiš, jako, jako ten nekonečný střet zájmů vstupu byznysmana, který zasahuje opravdu velkou část ekonomiky, včetně vlastnictví médií, tak jeho vstup do politiky vlastně bych řekla, že tu politickou kulturu nějakým způsobem také posunul, ne zrovna dobrým směrem. Ale je to zase něco jako úplně jiného, než čeho jsme byli svědky v devadesátých letech. Takže neřekla bych jako že, že jako jedno bylo černé, jednom bílá, že.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Jak se vyvíjela spokojenost občanů s politickou situací i třeba co se týče důvěry, ve stát, ve vládu, v instituce, paní Tabery?

Paulína TABERY, Sociologický ústav AV ČR, Centrum pro výzkum veřejného mínění
Ta politická zrovna, zrovna spokojenost s politickou situací a důvěra ve vládu, to jsou jedny z nejproměnlivějších ukazatelů, jak ho známe, protože na to, na to veřejnost reaguje v podstatě v řádu týdnů a velmi citlivě jako na jednotlivé události, které se dějí. Tak tam vidíme jako, jako obrovské výkyvy, stejně tak jako třeba u prezidenta a tak dále. To znamená, to jsou velmi, vlastně to jsou, to je, tyto viditelné instituce zasahujou celou tu spokojenost s politickou situací. A my tam vidíme relativně takové jako spokojené období někde v devadesátých letech. Takové i relativně vysoké důvěry, jako když se podíváme na důvěry politiků, v devadesátých letech to jsou jako nebývalé hodnoty, když se dostáváme na třeba 70 % a podobně. Tam už vlastně to nikdy, nikdy už to takhle jako daleko, daleko nedošlo. A první taková krize, kterou vidíme ve veřejné mínění je v 97. Tam se, tam se evidentně ta společnost jako dostávat do nějakého, nějakého zlomu, kde začíná spíše nedůvěřovat. A já neříkám, že to je nutně špatně, protože bezhlavě věřit také není nejlepší taktikou, takže, takže to není nutně špatně. Ale znamená to, znamená to jistý zlom. Jako my víme, že ty důvěřující a nedůvěřující společnosti jsou zlom. No a potom samozřejmě vidíme, my tam vidíme několik zlomů zase kolem roku 2012, 13 tam, tam nastala taková jako hlubší, hlubší krize, krize důvěry. A vlastně vláda Petra Nečase a ten její konec to byl takovej jako nejhlubší, nejhlubší bod. Potom ty ostatní vlády už poté jako měly vlastně relativně vysokou důvěru, včetně vlastně důvěry jako vlády Petra, Petra teda.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Petra Nečase?

Paulína TABERY, Sociologický ústav AV ČR, Centrum pro výzkum veřejného mínění
Petra Fialy.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Ne Petra Fialy.

Paulína TABERY, Sociologický ústav AV ČR, Centrum pro výzkum veřejného mínění
Petra Fialy, to je ta poslední vláda /souzvuk zvuků/, ale, ale i především Sobotkova vláda nebo, nebo vláda Andrej Babiš. To byly jako relativně nikdy, nikdy to nebylo, nebylo tak nízko. Ale co se týče té politické kultury, kdybychom se na to podívat jako, jako, kam jsme došli, tak občané jako velmi vlastně, když se zeptáme, co se zlepšilo po tom listopadu, tak rozhodně oceňují svobodu, cestovat, svobodu projevu. To jsou všechno jako věci, které oni vědí, že mají a že to je lepší, než to bylo předtím. To na tom se naprosto shodnou. Co bych viděla jako naprosto klíčové a kam by ten stát měl pokročit je, když se ptáme, tak my tam máme takovou věc, poctivou prací se někam dostat. To znamená umět se posunout výše poctivou prací. A tam už tak vysoké hodnocení jako ve srovnání s před listopadem 89 není. To znamená, my tady máme nastavený jakoby ty svobody, ty velký občané to tak vnímají, z pohledu občanů, že to, že mají možnost jakoby se, s k nim dostat, mají možnost se vyjádřit. Ale zároveň pociťují takovou tu nespravedlnost toho, my obyčejní poctiví lidé, kteří poctivou prací něco děláme, tak tam pociťujou nějaký, řekněme, limit spravedlnosti nebo nějaký deficit, který jako, jako nepociťují, nepociťují dobře. To znamená na nějaké úrovni evidentně vzniká jako nedůvěra tomu, že stačí vlastně se chovat podle pravidel a tím se, se jako dostanete, dostanete dál. A to je pro mě takový dost krizový moment. Mimochodem, když byla v té reportáži právě zmiňováno to Slovensko a listopad 89. Tak jenom, když se chceme srovnat s tím nejbližším sousedem, tak Česká republika mnohem víc oceňuje listopad 89. Vždycky v těch komparacích jako mnohem jako víc zastávaných. A i ty svobody, které jsou, jsou tady mnohem víc oceňovány. Jako Slováci nemají takový ten pocit a zrovna i to ty obyčejní slušní lidé, právě tady je větší pocit, že na tom vydělají, než na tom Slovensku, tak jenom ta přímá komparace s někým, kdo byl ve stejném státě a měl stejné podmínky.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Podařil se, paní Klímová, přechod od takzvané montovny k mozkovně?

Jana KLÍMOVÁ, ekonomická analytička Českého rozhlasu
No, zatím určitě ne. To si myslím, že je takové heslo poslední doby a že to bude ještě hodně dlouho trvat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Na čem to vázne?

Jana KLÍMOVÁ, ekonomická analytička Českého rozhlasu
No, myslím si, že to vázne prostě jednak na tom, že ta ekonomika je prostě, byla jako po léta nějak budovaná, byla právě budovaná jako taková subdodavatelská ekonomika, což jako nemělo jenom nevýhody jo. Určitě prostě to, že jsme subdodavatelé velkých západních společností, znamená, že nás musí do jisté míry brát jako trochu vážně, že prostě máme nějakou váhu. Ale na druhou stranu samozřejmě ta přidaná hodnota, která zůstává, tak jde hodně do rukou zahraničních firem. Je to 43 % té přidané hodnoty. V současnosti je vlastně, jde za zahraničními společnostmi. A takže přechod k mozkovně se určitě nemůže udát jen tak. Prostě tady na to si myslím, že bude potřeba udělat jako ještě velké reformy třeba ve školství, vychovat lidi, kteří budou schopni rozvíjet tady mozkovnu a stát samozřejmě se snaží jako dělat nějaké pobídky typu, kdo, kdo chce investovat, dostane nějakou výhodu, když sem přesune výzkum, vývoj, ale myslím si, že to je opravdu ještě běh na dlouhou trať.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Už jsme v recesi?

Jana KLÍMOVÁ, ekonomická analytička Českého rozhlasu
Tak podle údajů ministerstva financí procházíme mírnou recesí, nebo jak řekl pan ministr Stanjura, mělkou recesí. Ekonomika vlastně na stagnovala, mírně poklesla ve třetím čtvrtletí. A recese se uvádí jako dvě po sobě jdoucí čtvrtletí, kde je pokles. Čili ministerstvo financí očekává, že i ve čtvrtém čtvrtletí ekonomika klesne. Takže se dá mluvit o recesi, i když formálně asi bude vyhlášena až někde po novém roce, že budeme mít čísla opravdu až za to čtvrté čtvrtletí. No a výhled, které ministerstvo financí má na celý příští rok, tak ten očekává vlastně za celý příští rok také mírnou recesi.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Odpovídá ten měnově politickým mix té aktuální situaci, když se podíváme na opatření vlády, která jsou podle vás opravdu efektivní a možná obráceně, jak hospodaří český stát?

Jana KLÍMOVÁ, ekonomická analytička Českého rozhlasu
No, tak hospodaří, to je asi častá debata. V poslední době hospodaří samozřejmě s vysokými schodky, které jsme nabrali v době covidu a teď jako s recesí samozřejmě to asi není úplně nejlepší doba, kdy jako řezat státní výdaje. Viděli jsme to ostatně v té předchozí krizi, kdy tehdejší ministr financí Kalousek asi přehnal to utahování opasků a byli jsme jedna, jako jedna ze zemí v rámci Evropské unie, která se dostávala z té krize úplně nejdéle. A jako ekonomické krize, takže samozřejmě vlády jsou opatrné a jestli vláda jako, jestli ty opatření budou stačit. Já si myslím, že opravdu rozhodující bude příští rok, kdy se uvidí, jak se budou vyvíjet ceny energií. To je prostě největší strašák a jeden z velkých nákladů, kterej, na které vláda hodlá teda vyložit 130 miliard jako na mírnění toho. Je otázka, jestli to, jestli to vůbec bude stačit, ale to právě ukáže ten vývoj cen, který také samozřejmě bude dopadat nejenom na lidi a jejich situaci jako jednotlivých domácností, ale i na podniky. Takže kdyby se do té celé situace přidalo ještě nějaké krachování firem ve velkém a růst nezaměstnanosti. Tak samozřejmě by asi ta současná opatření, které vláda přijala, třeba nemusela stačit.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Co se týče té nezaměstnanosti, tak podle těch aktuálních čísel dosáhla v říjnu 3,5 procenta. Je zhruba na stejné hodnotě jako v září. Už tady zaznělo v naší debatě, co se týče těch obav lidí, tak je to zdražování. Kvůli vysoké inflaci se do nouze dostaly i rodiny ze střední třídy, které doposud ty finanční problémy neměly. Co to bude znamenat nejenom pro tuto část společnosti, ale vlastně pro nás pro všechny? Ano, je to k zamyšlení, ale zkusme.

Jana KLÍMOVÁ, ekonomická analytička Českého rozhlasu
Tak určitě to, jako 25 % těch chudších domácností, tak ty samozřejmě se můžou propadnout do ještě větších problémů, ale zase bude a to by asi věděla Paulína, jako je to tam přesně rozložené. Ale je i řada chudších lidí, které třeba nemá závazky a bydlí ve vlastním bydlení a na ně a bude mít třeba zafixované ceny energií ještě příští rok. Takže na ně to třeba paradoxně nemusí tolik jako dopadnout jako na střední třídu, kdy vlastně jeden z průzkumu ten, jaký jsem citovala ten STEM pro Českou spořitelnu ukázal, že 15 % vlastně i těch bohatších lidí, tak je hodně zadlužených. Protože si nabrali v té době hojnosti, kterou jsme prožívali v posledních letech, kdy byly nízké úroky, rostly platy, tak si nabrali hypotéky, které byly levné, různé další půjčky a samozřejmě je známo, že procházíme dobou vysokých úroků a tyhle náklady budou i ty bohatší lidi zatěžovat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Možná ještě pro ilustraci doplním, že za ten poslední rok se pod hranicí chudoby propadlo 5 % domácností, celkem jich už 15 %, dalších 15 % se pohybuje těsně nad níže, od výplaty k výplatě má minimální úspory. Nevím, do jaké míry i tento posun nebo vnímání reflektují vaše průzkumy, Paulíno Tabery?

Paulína TABERY, Sociologický ústav AV ČR, Centrum pro výzkum veřejného mínění
Je to, je to tak a vlastně navážu, že, že ona ta situace je relativně komplikovaná a nedá se říct, že, že jsou, protože my tady máme několik těch faktorů. Jsou to, je to nějaké zadlužení hypotéky a tak dále. To jsou ty výdaje domácnosti. Máme tady, máme tady samozřejmě i nějaký ten příjem, to znamená my bychom předpokládali, že ti lidé s nižším příjem, příjmem se tam okamžitě jakoby dostanou, ale není tomu tak a samozřejmě ta energetická krize ještě, ještě vyvolává, vyvolává to, že ne každý, ne každý má zafixováno. Ne každý byl u těch dodavatelů, který zkrachovali a tak dále. Takže ony ty mixy jsou velmi různé. A já si myslím, že to co, to co si ta situace ukazuje za poslední léta je, že my nějak jako deficit, dejme tomu, jakoby konstruovat a hlavně potom implementovat politiky, které jsou jako adresné, účinné a mají ten, mají ten účinek, který jako chceme. My jsme tady měli covid, teď tady máme jako válku na Ukrajině a plus nějakou vlastně ekonomickou krizi, která zřejmě přichází. A to, co pozorujeme je, že ta společnost se s tím nějak jako vyrovnává. My jako vlastně, vlastně, kdybychom, bych měla hodnotit českou společnost, jako jak se s tím poprala s těma krizema, které vlastně z jedný krize do druhé, tak vlastně se dá říci, že, že je docela dobře. Ta společnost vlastně byla schopna vyrovnávat nějaké deficity, deficity té, té institucionální sféry. Třeba, když si představíme to šití roušek. To je typický jako příklad, kdy jako společnost vlastně si vytvoří nová instituce, vynahradí to co, to co chybí a to, co se v ní nedostává od těch institucí, které by měly třeba zařídit roušky a tak dále. A společnost to vykryje, to znamená ta společnost evidentně má nějakou kapacitu adaptability, kterou se snaží to jako vykrývat. Tady v této krizi ta adaptabilita společnosti vlastně je mnohem omezenější. Ta svépomoc bude fungovat jako mnohem méně. Byť vidíme, že ty lidi, lidé jako teď jako volí různé strategie jako, jak se s tím vypořádat a co dělat jako pro, pro úspory a tak dále. Ale to, co tady je, je obecně, je nějaký jako nějaký jakoby deficit, mít opatření, které je účinné a které je adresné a které pomáhá tak, jak, jak by mělo. A to je jistý deficit na, na straně těch institucí, vlastně administrovat to, co ten stát má zajišťovat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
V mimořádném vydání Jak to vidí k výročí sametové revoluce, zaznívají názory politologa Petra Justa, ekonomické analytičky Jany Klímové a socioložky Paulíny Tabery. Ocitli jsme se podle vás na křižovatce, jak byste možná jinak výstižně charakterizovali tedy ten současný stav, náladu společnosti, možná už mnohé tady zaznělo ty změny, kterými procházíme?

Petr JUST, politolog, Metropolitní univerzita Praha
Tak křižovatky asi jsme už některé projeli a na některých jsme se rozdělili, některé nás ještě čekají, když použijeme tuto metaforu. Teď jsme v situaci, kdy asi velkou křižovatkou je právě ta socioekonomická rovina nebo ta socioekonomická křižovatka. Dřív to byly ty křižovatky více politické, ať už právě ten 89., ať už třeba vstup do Evropské unie, byl určitou křižovatkou. Ale teď jsou to rozhodně ta sociální a ekonomická témata. A takovou asi nejbližší nadcházející křižovatkou budou s velkou pravděpodobností prezidentské volby, protože asi nikdo nejsme příliš idealisti v tom, že by z toho český národ, český stát nevyšel rozdělený na různé strany, že se nevydáme různými stranami, protože prezidentské volby jsou velkou pravděpodobností, opět budou asi hodně štěpící momentem a kampaň, která nás čeká bude sama o sobě velmi čepicí momentem bez ohledu na to, kdo nakonec ty volby vyhraje. Ale i struktura kandidátů a očekávaná dynamika, kterou někteří kandidáti, když to řeknu velmi eufemisticky, do té volby přinesou, tak spíš si nás postaví před křižovatky než před nějakou spojovací nebo spoj, nebo napojovací pruh, kde bysme naopak se všichni na tu dálnici vydávali z těch různých spojovacích pruhů a jeli jednotně jedním směrem.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
A jaká je vůbec naše vize? Mám na mysli teď vize společnosti, kam se chceme vydat, tedy až padne ta zelená na té pomyslné křižovatce? Často se hovořilo ještě před koronavirovou pandemií a vlastně mám pocit ještě mnohem dříve, že jako kdybychom možná ztratili nějaký ten ani ne směr, ale o to, o co usilovat. Byla tady revoluce před 33 lety, pak jsme vstoupili do Severoatlantické aliance, do Evropské unie, jaké jsou naše cíle, cíle české společnosti, o co chceme usilovat? Nevím, jestli otázka pro ekonoma, sociologa, socioložku, politologa, možná psychologa, ne ale není.

Jana KLÍMOVÁ, ekonomická analytička Českého rozhlasu
No, jako myslím, že to je těžká otázka, myslím si, že je i proto těžká, že to je jako můj pocit, teď budu mluvit, že, že Česko dlouhodobě prostě nemá nějakou jasnou vizi a projevuje se to i ve volbách, jako když se podíváte, jako třeba na volební programy stran, tak já nevím, jestli byste mi někdo dokázal teď z hlavy jako říct jednu fakt klíčovou věc nebo nějakou velkou změnu, jakou ta strana prosazuje. Jo tady aniž bych prostě chtěla nějak preferovat, tak možná takovej jako novej vítr trochu byli Piráti jo, kde prostě především ten jako důraz na digitalizaci a tak, když bych řekla, že teď se jim to teda nedaří, nevím, jako kdo naposledy slyšel o nějakém kroku, který se Pirátům v této oblasti podařil. Ale jo my když to srovnáme, já nevím s Německem, zase můžeme si o tom myslet jako té úspěšnosti, co chceme. Ale jejich Energiewende prostě soustředíme se na zelenou energii, změníme ekonomiku. Severské státy Evropy, asi ne všude samozřejmě, ale někde by se něco takového našlo. Ale v Česku jako spíš se, bych řekl, že se vymezujeme proti tomu, že ne, že ne jako nechceme euro. Nechceme tohle prostě a tak, ale jako co vlastně chceme, tak mě to tady třeba dost jako chybí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Mimochodem prospělo by nám, Jano Klímová, zavedení eura? Jak se na to díváte?

Jana KLÍMOVÁ, ekonomická analytička Českého rozhlasu
No, tak o tom se vedou samozřejmě mezi ekonomy velké debaty a jako já osobně si myslím, že dneska je to opravdu fakt politické rozhodnutí, že je to spíš taková jako, určitě by nám to prospělo v tom, že bysme se stali jako úplně jasně součástí nějaké té vyspělejší Evropy, když to řeknu nadsazeně, a protože nechci říkat, že teď nejsme, ale z toho ekonomického pohledu prostě má to svoje pro i proti, že by jenom čistě zavedení eura přineslo nějaký ekonomický zázrak, to se určitě čekat nedá.

Petr JUST, politolog, Metropolitní univerzita Praha
Já jenom navážu to, co říkala paní Klímová o té absenci nějakých dlouhodobých strategických cílů v programech českých politických stran. Naprosto s tím souhlasím, podepisuju ten její její, výrok, to hodnocení. A ono je to skutečně na těch programech vidět, kdy programy jsou dělány na jedno funkční období, ale to co si představíme pod pojmem strategický dlouhodobý cíl, tak samozřejmě přesahuje horizont jednoho funkčního období. Přesahuje horizont čtyř let a když jsme tady na začátku diskuze mluvili o tom, jak lidé vnímají priority jednotlivých typů strachu nebo původu strachu, tak tady a že vždycky jdou k tomu, co vidí jako nejblíže, co je pro ně nejpraktičtěji, nejhmatatelnější. Tak i tady si trošku myslím, že politické strany tou absencí dlouhodobých cílů a důrazem na ty krátkodobé cíle v rámci toho jednoho čtyřletého funkčního období, tak v podstatě reagují trošku na poptávku voličů. Volič chce vidět, co vláda udělá pro něj dnes, zítra, co třeba přijme, že se mu okamžitě změní, nebo nezmění život a opět to říkám s doplněním slova bohužel, i pro toho voliče je vidina něčeho vzdáleného, něčeho co přijde za 20, 30 let něco abstraktního. A on si pod tím nedokáže nic moc představit. A právě proto ani ty politické strany nenabízejí ve svých programech vidinu toho, co bude, kde bude Česká republika za 20, za 30 let, ať už ekonomicky, politicky environmentálně, ať už všechno dohromady, ať už spojíme všechno dohromady. A právě protože je to děláno na čtyřleté funkční období, tak tady chybí ještě jedna zásadní věc, která je potřebná pro dosažení dlouhodobého strategického cíle. Nějaký konsenzus, široký konsenzus těch hlavních politických hráčů na těch cílech. Nejde jenom o to, jestli si to nějaká strana dá, nebo nedá do svého programu. Ale pokud očekáváme dlouhodobý konsenzus, dlouhodobé cíle, pak tady musí být, strategické cíle musí tady být širší konsenzus těch hlavních politických hráčů. Tak jako, když se tady odkazovalo třeba na Německo, tak prostě ty základní strategické dlouhodobé věci jsou něčím, na čem se shodne relevantní pravice i levice, relevantní pravicové i levicové strany v Německu. Tady zpravidla po čtyřech letech se to, co je třeba i nastartováno a co by mohlo směřovat k na plnění nějakého strategického dlouhodobé cíle, tak se zruší.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Osvědčila se v České republice přímá volba prezidenta?

Petr JUST, politolog, Metropolitní univerzita Praha
Politologicky řeknu ne bohužel.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Proč ne?

Petr JUST, politolog, Metropolitní univerzita Praha
Politologové před tím varovali ústavní právníci, politologové, že v tom našem systému, který byl už předtím i při nepřímo volenému prezidentovi postaven na tom, že prezident hodně si vymezoval ten prostor víc, než mu vymezovala ústava, šel na hranu, někdy i za hranu toho, co vymezovala ústava, že zavedení přímé volby prezidenta ještě víc posílení legitimity, takto přímo zvoleného prezidenta povede ještě k většímu natahování ústavy nebo roztahování toho hřiště, na kterém prezident hraje. Nemluvě o polarizaci, kterou přináší zejména ten dvoukolový charakter volby a skutečnosti, že v druhém kole to máte prostě dvoustranný konflikt a proti b. Takže ta společnost nutně se tím polarizuje. Takže politologicky ústavněprávně, polarizací společnosti to rozhodně neprospělo v České republice.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Možná jenom krátce, paní Tabery, kdy občané nejvíce důvěřovali prezidentovi?

Paulína TABERY, Sociologický ústav AV ČR, Centrum pro výzkum veřejného mínění
Nejvíce to jsou, to to jsou devadesátá léta. Ale samozřejmě i Václav Havel měl, měl, měl ten pokles. Jako nebylo to tak, že Václav Havel se těšil vysoké důvěře a pak jako přišel Václav Klaus a netěšil se důvěře. Vůbec ten úřad prezidenta ještě, ještě i za Václava Klause byl velmi vlastně, jako důvěra k prezidentovi byla vysoká. Ty prezidenti mají takové jako zvláštní postavení a samozřejmě, kde to kleslo nejníže, byla, byl vlastně konec vlády vlastně Václava Klause, to znamená, tam ta amnestie, tam, tam byl jako nejnižší bod, nejnižší /souzvuk zvuků/, to byl vlastně nejnižší bod důvěry v prezidenta /souzvuk zvuků/ přesně tak, takže.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Česká republika si dnes připomíná, jak Den boje za svobodu a demokracii taky i Mezinárodní den studenstva. Vážíme si svobody demokracie?

Paulína TABERY, Sociologický ústav AV ČR, Centrum pro výzkum veřejného mínění
Já myslím, že ano, minimálně, minimálně v deklaratorní rovině si jako lidé odpovídají, ví o tom, že ta práva mají a minimálně v deklaratorní rovině je oceňují. Ale to je právě ta, ta různá, ta, ta různá vrstva, protože víte, že to máte, ale to jak to naplňuje a jak je to naplňováno, jsou vlastně dvě věci.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Jak to naplnit tedy, jak dát obsah těmto pojmům?

Jana KLÍMOVÁ, ekonomická analytička Českého rozhlasu
Jako to, že máme svobodu?

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Přesně tak.

Jana KLÍMOVÁ, ekonomická analytička Českého rozhlasu
No /souzvuk zvuků/ asi nebýt jako zbytečně přízemní jako v tom, že když jako momentálně zrovna se mi nedaří a nemám peníze na to, abych jela k moři, takže začnu nadávat na to, že, že je svoboda na prd, když to tak řeknu. Nevím, já osobně si toho strašně vážím, jako mám děti, který, kterým je kolem 20 let a myslím si, že i oni díky tomu, že můžou cestovat, tak a vidět a číst prostě v jiných jazycích a tak, takže si uvědomují prostě, co to je za obrovskou hodnotu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Konstatuje ekonomická analytička Českého rozhlasu Jana Klímová, která byla hostem dnešního speciálu, stejně jako Paulína Tabery, vedoucí Centra pro výzkum veřejného mínění a politolog Petr Just z Metropolitní univerzity Praha. Děkuji za váš čas, za vaše postřehy.

Jana KLÍMOVÁ, ekonomická analytička Českého rozhlasu
Děkuji /souzvuk zvuků/ za pozvání.

Petr JUST, politolog, Metropolitní univerzita Praha
Děkuji za pozvání, na slyšenou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Moje poděkování samozřejmě patří také posluchačům, kteří si nás vyladili, záznam speciálu najdete na webu Českého rozhlasu Dvojka, taky v aplikaci Můj rozhlas a nenechte si pochopitelně ujít ani další pořady Dvojky. Například odpolední sváteční Kolotoč, ve kterém se Michal Jagelka ohlédne za 17. listopadem let 1939 a 1989 a přivítá také speciálního hosta, kterým bude slovenský student a badatel Timothy Štefánik, který se věnuje odkazu popravených studentů z listopadu 1939 a je příbuzným Milana Rastislava Štefánika. Zita Senková přeje všem krásný sváteční den.

Pořady Českého rozhlasu automaticky přepisuje aplikace Beey www.beey.io. Texty neprocházejí korekturou.