Přepis: Jak to vidí Paulína Tabery – 14. května 2020

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Příjemný den přeje Zita Senková. Následující půlhodina bude patřit názorům socioložky Paulíny Tabery, vedoucí Centra pro výzkum veřejného mínění. Já Vás vítám v našem specializovaném studiu. Dobrý den.

Paulína TABERY, socioložka, vedoucí Centra pro výzkum veřejného mínění:
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Stane se rok 2020 pro společnost, kvůli celosvětové pandemie, podobným mezníkem, jakým bylo třeba 11. září nebo snad listopad 1989? Jaký smysl má proces modernizace? Na základě čeho poznat rizikovou společnost? Dokážeme svým vývojem ohrozit sebe samých? Jak napsal jeden slavný německý sociolog? I na to se budu ptát. Vítejte u poslechu. Paní Paulíno Tabery, co s námi, se společností, vůbec dělá, že už několik týdnů skloňujeme pandemii koronavirus?

Paulína TABERY, socioložka, vedoucí Centra pro výzkum veřejného mínění:
No to je samozřejmě otázka, kterou ještě chvíli budeme zkoumat, protože samozřejmě, teď, na začátku si sociologie klade takové řekněme empirické otázky, jak se nám bezprostředně změnil život, jak vypadá naše práce, jak vypadají vztahy, jak se změní organizace dne a tak dále, a samozřejmě postupně, jak budeme získávat data, jak bude se situace vyvíjet, tak budeme vědět, co to znamená nejenom pro nějaká empirická zkoumání, ale pro teorie, které o společnosti máme, a postupně budeme vidět, my teprve zjistíme, jestli je to skutečně mezník nebo je to jenom epizoda ve vývoji moderní společnosti, která nás na něco upozorní, ale v zásadě je to jenom epizoda ve vývoji, a neznamená to nějaké hluboké strukturální změny.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Vás osobně, překvapilo něco na našem chování? Na společnosti, třeba na těch debatách, na otázkách, které se otevřely, na diskutovaných tématech, nebo jenom prosté postřehy z toho každodenního chodu?

Paulína TABERY, socioložka, vedoucí Centra pro výzkum veřejného mínění:
Nevím, jestli mě to překvapilo úplně, ale rozhodně to upozornilo na některé věci, na některé procesy, které tady ve společnostech probíhaly, a najednou se ještě mnohem více zviditelňují. Najednou si začínáme klást otázku ohledně důvěry ve společnost, jak je důležité, abychom důvěřovali vládě, abychom důvěřovali ostatním lidem, co to mění na chodu společnosti. Úplně zásadní otázka pro krizi. Jiná otázka samozřejmě je, která zde ležela dlouho, jsou dezinformace, najednou vidíme, jak je velmi důležité být správně informován, a dezinformace tady byly i předtím, ale dezinformace ohledně koronaviru, ohledně toho, co nás chrání, a tak dále, tady jsou, a je to velmi viditelný fenomen, a další fenomen, samozřejmě, je nějaký vztah k vědě, nakolik důvěřujeme vědě, jak si umíme poradit s vědeckým sdělením, jak si média umí interpretovat vědu, a co to v nás zanechává, jestli to v nás zanechává třeba dva rozporuplné vědecké, nebo na první pohled rozporuplné vědecké interpretace, protože samozřejmě, ono to tak ve skutečnosti být nemusí, jestli to v nás zanechává spíše skepsi, nedůvěru, chaos a nebo jak se s tím vypořádáme, a jak obecně potom vědě důvěřujeme. No a úplně taková věc, která je právě podobná tomu 11. září, na které jste se ptala je, jak je to s ohledem, jak si uvědomujeme svoji bezpečnost, co vlastně ohledem té bezpečnosti jsme ochotni udělat, čeho jsme se ochotni vzdát, můžeme říct, že to je nějaká dichotomie a nebo nějaké vážení mezi osobní svobodou a bezpečností, a v tomto ohledu, samozřejmě, úplně nejviditelnější třeba pro mě, byly nové technologie, vztah k novým technologiím toho, co jsme schopni o sebe vědět, ani nevíme, že to o nás někdo ví, že o nás někdo taková data sbírá, a jestli si myslíme, že je správné nebo nesprávné ta data využít pro třeba právě tu bezpečnost, pro ochranu zdraví, jak jistý německý právě lékař, epidemiolog říkal, je naší povinnost ta data využít, protože mohou zachránit životy, což je velmi vysoký morální imperativ, nicméně asi to není takhle lehce nediskutovatelný fakt, a naopak, o tom budeme asi všichni ještě hodně diskutovat, protože ta data tady jsou, máme tady chytrou karanténu a tak dále, a budeme diskutovat o tom, co všechno využívat, jakým způsobem, a do jaké hloubky jít.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Když zůstaneme u těch dat, tak slovenský Ústavní soud pozastavil předávání lokalizačních údajů z mobilních telefonů občanů, pro potřeby hygieniků. To v březnu schválil slovenský parlament a vládní opozice se obávala zneužití zákona ze sledování obyvatel, a nakonec tedy, podle verdiktu soudu, chyběly záruky proti případnému zneužití osobních údajů, takže ten zákon pozastavil, a mimochodem, z obdobného důvodu nebyla ve Švýcarsku zatím spuštěna mobilní aplikace výzkumníků.

Paulína TABERY, socioložka, vedoucí Centra pro výzkum veřejného mínění:
Je to tak. A to je právě nějakým způsobem vlastně, instituce se vyrovnávají s tím rizikem, posuzují, které z těch práv má vyšší hodnotu, a jestli jsme schopni zaručit se, že ta rizika nejsou nakonec právě ta nezamýšlená rizika ještě větší než ten úmysl nějakým způsobem ochránit občany.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Když už jste se, paní Tabery, zmínila o 11. září 2001, víme, že svět se pak změnil, pociťujeme to dodnes? Ta opatření, která přišla v důsledku těch útoků na Spojené státy?

Paulína TABERY, socioložka, vedoucí Centra pro výzkum veřejného mínění:
Pociťujeme to dodnes. Tam rovněž proběhla debata, jakou roli vlastně hrají národní státy, jakou roli hraje globalizace, protože najednou ten útočník proti kterému jsme stáli, byl neviditelný, vlastně byl v mnoha státech, a byla tam rovněž i ta úroveň technologie. My si to možná ani neuvědomujeme, možná teď, když právě trošičku odbočím, ale vrátím se k 11. září, jak říkáme, vrátím se do normálu. My si ani neuvědomujeme, že ten normál vždycky tak nově nastavujeme, a že brzy se nám normálem stane něco, co jako předtím samozřejmě normálem nebylo, a já myslím, že v letecké dopravě je ten normál, který máme dnes, samozřejmě před 11. zářím normálem nebyl. Podléháme velmi velké kontrole, samozřejmě, od skenování pasu, skenování otisků prstů, skenování očí, skenování těla, samozřejmě, a všechno předtím jsme si rozhodně nebalili tekutiny, nebyla omezena možnost vzít si tekutiny na palubu a tak dále. A vlastně tohle všechno, co dneska bereme jako normální součást našeho života, předtím součástí nebyla. A je to samozřejmě, jsme na těch letištích sledován, a momentálně vidíme také zavádění nových technologií, které nějakým způsobem nás monitorují, já jsem třeba před vstupem do rozhlasu byla změřena, byla jsem tady podruhé už změřena. Poprvé to bylo velmi takové ruční, takovým tím teploměrem. Tentokrát už byla na mě namířena kamera, což se využívá v mnoha institucích, a tam je samozřejmě otázka toho, nakolik jste si vědomi nebo nejste si vědomi toho, že se to s vámi děje. Tady jsme si toho všichni vědomi, protože je nám ta kamera ukázaná a tak dále, v mnoha institucích prostě budete snímáni, aniž by jste věděli, že někdo sleduje vaši tělesnou teplotu. A samozřejmě, i tady ty instituce musí prokazovat, že to riziko, které by tím nezměřením vzniklo, je větší než to riziko toho, že neochrání všechny ty informace. A je samozřejmě otázka, pro nás, sociology to bude velmi zajímavé, nakolik to lidé chtějí akceptovat, a velmi zajímavé bude, nakolik, jestli je to přechodná věc, nebo se to stane běžnou součástí provozu, tak, jako se staly kontroly na letištích, prostě přijdete do vlaku nebo někam, a bude vám změřena teplota. Teď se to samozřejmě, s návratem do škol, se to řeší ve školách, jakým způsobem vůbec zajistit to měření, jestli těch 200 dětí skutečně ručně změříte před vyučováním nebo si pořídíte nějaké technologie. A to je něco, co pro nás, sociology, je rozhodně velmi zajímavé. Jestli je to přechodná věc, nebo jestli se to stane běžnou součástí, jestli to znamená, že přišlo přerod od té společnosti, která si myslela, že infekce má za sebou, a soustředila se na ty nemoci jako kardiovaskulární a ty civilizační nemoci, a najednou vidíme, že ty infekce tady s námi pořád jsou, a je to výzva i pro takové společnosti, které si myslely, že to už mají za sebou, že tohle není jejich problém.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Otázka, co je vlastně, v dnešní době normál, a také jak rychle jsme ochotni akceptovat ten "nový" normál, nebo novou situaci, nová pravidla.

Paulína TABERY, socioložka, vedoucí Centra pro výzkum veřejného mínění:
No zatím se zdá, jakoby v tom pocitu ohrožení se zdá, že jsme to schopni akceptovat velice rychle, a otázkou je, nakolik se to stane běžnou součástí, jako bude velmi zajímavé sledovat, jestli se, a bez ohledu na koronavirus, prostě s ohledem na infekční nemoci, stane běžnou součástí právě podávání rukou nebo nepodávání rukou, nakolik ty hygienické třeba prostředky, které máme, se stanou běžnou součástí během chřipkové epidemie, jestli nás to přivede k tomu, že chřipka je také nemoc, případně, že se můžeme ohrožovat v dopravních prostředcích, a tak dále, a to je něco, co bude teprve zajímavé sledovat, já bych si netroufla říct, nakolik se to stane normalitou, ale je fakt, že pro některé lidi, nebo rizikové skupiny, se to může skutečně, a doteď tady byly ty doporučení. Když si vzpomeneme, tak hygienici vždycky říkali, je chřipková epidemie, pokuste se vyhýbat uzavřeným prostorům, kinům, nechoďte na větší shromáždění. A vždycky to bylo tak v pozadí, nikdy jsme to tolik nebrali vážně, tentokrát to vážně bereme.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Konstatuje vedoucí Centra pro výzkum veřejného mínění, Paulína Tabery. Od března jsme museli ze dne na den přerušit nebo alespoň minimalizovat osobní styky s okolím, nevyjídáme své příbuzné, kamarády, kolegy, jaké dopady má, podle Vás Paulíno Tabery, dopady na vlastně společnost, ztráta té osobní interakce. Ostatně, i my se vidíme pořád, i s dalšími mými hosty, prostřednictvím webové kamery.

Paulína TABERY, socioložka, vedoucí Centra pro výzkum veřejného mínění:
No je to velmi rozrůzněné, to si řekněme na rovinu, a je to rozrůzněné i tím, nakolik, jestli člověk žije sám nebo jestli jak má velkou rodinu, podle toho tu interakci pociťuje nebo nepociťuje, protože naopak, některé rodiny mají až, teď nechci být jako, ale mají až příliš interakce, řekněme, když museli všichni zůstat doma, a tak dále, takže je to různé, a zároveň asi nejvíce je to vidět dejme tomu v těch zařízeních.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
S pečovatelskou službou.

Paulína TABERY, socioložka, vedoucí Centra pro výzkum veřejného mínění:
S pečovatelskou službou, tam je vidět, že vlastně tam dochází naopak k velmi intenzivním interakcím, jakoby dejme tomu s tím sonálem nebo prostě ani klienti se mezi sebou nevídají a tak dále, ale tam dochází jenom k téhle interakci, a vlastně ty ostatní interakce, a běžné denní rituály, jsou vynechány, u těch ostatních lidí, tam to do velké části, samozřejmě tady opět máme technologie. To, jak jsme byli zvyklí využívat ty technologie, nás buď samozřejmě může opět zvýhodňovat, protože můžeme vidět ta vnoučata právě, i my se můžeme vidět skrze tu technologii, protože ji obě ovládáme a oběma nám přijde přirozená, a i když to jako ten kontakt úplně nenahradí, tak mnoho lidí, a mnoho z nás, a zejména ta mladší generace, byla zvyklá se vídat přes Facebook, přes ty platformy, tam zřejmě nedochází až k takové, řekněme, k takové té absenci. Samozřejmě, pro starší lidi, kteří byli nuceni se podívat na ten Skype, aby viděli vnoučata, je to naprosto jako nezvyklý nebo nový způsob. Pro ty lidi, kteří ty sociální média mají ve svém životě, a jsou zvyklí přes ty platformy komunikovat, to zase takový, pravděpodobně tato změna komunikace nebyla taková. Takže ta společnost na to rozhodně nereaguje, nebo nedá se říct, co to znamená pro společnost, jako celek, ale můžeme říct, že je to hodně vnitřně diferencované. Podle toho, jak jsme kdo na co zvyklý, jak jsme žili předtím. A co ovládáme. Může to skutečně ty lidi, ta technologie, tentokrát zvýhodňovat, právě i v tom osobním kontaktu a podpoře.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Optimisté se radují ze solidarity mezi generacemi a vůbec, napříč společnosti o které jsme tady, v České republice, hovořili v posledních letech často jako o rozdělené. Pesimisté možná namítnou, že jde pouze o přechodný jev, co se týče nějaké té solidarity, že je to znouzectnost, vím, že ta data ještě nemáte, paní Tabery, ale jaký máte z toho zatím pocit?

Paulína TABERY, socioložka, vedoucí Centra pro výzkum veřejného mínění:
No opět, ty reakce jsou velmi různé, ono to není jednotná reakce všech lidí stejně, viděli jsme skutečně tu solidaritu, která tam je, je tam nějaká mezigenerační pomoc, ale samozřejmě, nejenom v rodině, ale vidíme, že se vytváří i nějaké institucionalizované, ta občanská společnost vytváří institucionalizované nástroje, kde zcela vlastně cizí lidé pomáhají jakoby cizím lidem v tom svém městě, nakoupí seniorům, organizace jako skauti a tak dále, všichni jakoby pomáhají, to znamená ta moderní společnost nespoléhá jenom na tu rodinu, ale i nějakým způsobem stát a občanská společnost se jakoby zapojí do té solidarity. Samozřejmě, to co vidíme také, a to bych vlastně nijakým způsobem nezlehčovala, vidíme to, co jsme viděli nebo vidíme u každé nemoci, můžeme to spojit třeba s nemocí AIDS, a to je nějaká stigmatizace lidí, kteří onemocní. I s tím jsme se tady setkali, a vlastně je tam nějaká paralela s jinými onemocněními, kde vidíme ty samé reakce, to znamená stigmatizace, strach, nejistota a skutečně i nějaké jako zamezení kontaktů vůbec s lidmi, proto, aby nebyli nakaženi, a nebo vyhýbání se přímo u lidí, u kterých víme, že jsou nakaženi, tak tam dochází skutečně jako k velké sociální izolaci, protože pokud ne přímo k té stigmatizaci. Takže ty reakce nejsou jednoznačné, a vše, co jsme tak byli zvyklí vídat, tak se teď naplno projevilo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Řekla jste slovíčko strach, toto spojení nebo slovo "mám strach", jsme slýchali a slýcháme velmi často v těch posledních týdnech, strach z nákazy, o práci, o naše blízké, a tak dále. Podle německého sociologa Ulricha Becka, je právě strach hybnou silou tzv. rizikové společnosti, o kterých napsal velkou takovou makrosociologickou analýzu, která byla publikována v roce 1986, a hlavní myšlenkou té jeho slavné knihy je to, že lidská společnost dokáže svým vývojem ohrozit sebe sama, a že toto ohrožení systematicky produkuje samotná moderní společnost.

Paulína TABERY, socioložka, vedoucí Centra pro výzkum veřejného mínění:
Je to tak. Ono, když mluvíme o těch rizicích, tohle je spíš jedna z těch hrozeb, protože je to přírodní, není to riziko jako vyprodukováno tou společností, ale je to spíše taková hrozba, něco jako povodně a tak dále, tak skutečně sociologa hned napadne, jako jakým způsobem s tím pracují teorie a tak dále, a ta riziková společnost je jedna z velmi vlivných teorií. Vlastně z 80. let, a potkala se s takovým úspěchem proto, protože samozřejmě velmi dobře pojmenovala zejména ta environmentální rizika, to znamená ta nezamýšlenost toho procesu, ta společnost se nějakým způsobem vyvíjí, moderní, a ta nezamýšlenost toho procesu, a těch důsledků, vytvoří naopak nové riziko, nikoliv to řešení. A posléze jsme viděli, jak se různě ta rizika, jako ekonomická, transformují a transformují se do ekonomických krizí, nebo 11. září je opět jedním z takových jakoby globálních rizik, ta současná situace se těm rizikům v něčem podobá a v něčem nepodobá. Vidíme jakoby styčné body vlastně v tom, že v tom 11. září, že je to opět taková jakoby náhlá vnější událost, ale čemu se to nepodobá, čím se to podobá spíš těm environmentálním problémům je, že tady vidíme jakousi pluralitu názorů, vidíme tady pluralitu odborných hlavně názorů, to je ta odborná, podobně jako u environmentálních problémů, vidíme tady u těch problémů životního prostředí, vidíme tady mnoho odborníků, kteří mluví mnoha názory, a tím vlastně je ta společnost, podobně jako u problémů životního prostředí, nějakým způsobem znejišťována, jako co je tedy to řešení, nebo jestli existuje nějaké řešení, a jestli věřit vědě nebo racionalitě, která nějakým způsobem k nám promlouvá. A samozřejmě, je to opět jedna věc, která k té moderní společnosti patří, a i tohleto je globální problém. A ten problém vzniká ze samotného procesu globalizace, a zároveň je opět řešitelný nejenom lokálně, ale i na globální úrovni, protože potom, pokud by nebyl řešen na globální úrovni, by v podstatě hrozila většina izolace, jinak než globálně se opět zase tento problém nedá vyřešit. Takže v tom teoretickém pohledu, kdybychom začali zpracovávat tu současnou krizi, tak najdeme mnoho, dá se říct, že ta Beckova teorie poskytuje mnoho opor pro nějakou definici té koronavirové krize z toho, co už teda známe.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Mohli bychom to vnímat tak, nebo rozumět tomu tak, že vlastně už ten samotný nový typ toho viru, kdy hledají vědci, a další odborníci, experti, vakcínu, lék, a vůbec, snaží se ho poznat, co všechno "umí", už to je to riziko pro tu společnost.

Paulína TABERY, socioložka, vedoucí Centra pro výzkum veřejného mínění:
No, samozřejmě výzkum jako takový, může plodit rizika nějakého úniku těch virů a tak dále, takže samozřejmě, my máme nějaké pojistky a máme nějaká rizika, a nicméně v čem momentálně jakoby to riziko je, že máme nějaký racionální narativ, hledáme ten lék, a ten nám nějakým způsobem pomůže, a tak dále, a zároveň proti tomu máme jakoby nějaké interpretace, které si sami nějakým způsobem vyrábíme, to znamená, je to trest přírody. Samozřejmě, to mýtické myšlení a nějaké to mýtické myšlení o tom, proč se to stalo, hledání těch důvodů, proč se to stalo, v nás je nějakým způsobem zakořeněné, takže hledáme ty interpretace, že je to trest přírody za něco, nebo že je to ten boží trest, že to je nějaká odplata, a nějakým způsobem opět začínáme rámovat a interpretovat tu situaci, takže to je jeden ze zajímavých momentů, vlastně interpretace té nemoci a té situace.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Německý sociolog Beck si kladl mimo jiné také otázku, zda mohou být celé země nebo skupiny zemí, drženy v karanténě?

Paulína TABERY, socioložka, vedoucí Centra pro výzkum veřejného mínění:
Ano. Je to hrozně jakoby zajímavá otázka, a my samozřejmě, a to je důležité říci, jak správně říkáte, Beck si kladl otázku, on v té své teorii vlastně neposkytuje úplně jasné řešení, a jenom říká, my na tu situaci nějak reagujeme, a ta naše reakce vlastně zase plodí nějakou novou skutečnost, na kterou reagujeme. Takže tím pádem vlastně máme šanci nejenom být pesimističtí, ohledně toho, že plodíme nová rizika, ale být optimističtí s tím, že nějakým způsobem se s tím vypořádáváme. A že nějaká míra rizika je přítomna. Anthony Giddens právě tu rizikovou společnost potom, což je jiný, to je britský sociolog, zase definoval tak, že to je společnost, která je až příliš, nebo příliš, je prostě soustředěná na budoucnost, a neustále rozebírá ta rizika, což je taková trocha jiná definice, a také nám poskytuje to, že to riziko může být, v pojetí sociologie, jak skutečně hrozbou, tak může být dejme tomu nějakým motorem. To už potom hlavně i ekonomové berou, že to riziko je vlastně nějakým zdravým motorem té ekonomiky, ale i v sociologii vlastně to riziko má jak ten potenciál té hrozby, tak potenciál nějakého růstu nebo nějakého motoru té obnovy.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Konstatuje Paulína Tabery, vedoucí Centra pro výzkum veřejného mínění. Dnešní doba dostala před pár lety přívlastek postfaktická. Fakta, pro mnohé už nehrají roli, dominuje hodně emocí, nastane teď nějaká doba postkoronová nebo postkovidová? Často máme rádi různé přívlastky a zkratky do titulků.

Paulína TABERY, socioložka, vedoucí Centra pro výzkum veřejného mínění:
No to bych se po pravdě pouštěla do něčeho, na co ani nemáme data, a na co je podle mě ještě dost brzo, to je skutečně, jako ta situace trvá dva měsíce, a my nevíme, jestli to bude, jako určitě, myslím si, to v nás zanechá, řekněme, takovou tu stopu, že si uvědomíme, že infekce jsou problém, a že nejenom skutečně ty civilizační nemoci. Tam už skutečně ten nerativ se mění, to už si myslím všichni uvědomujeme, že tady máme skupinu nemocí, kterou jsme si tak mysleli, že se nás ve vyspělých společenstvích netýká, že se týká toho rozvojového světa. Ale to, jestli to skutečně prudce promění všechny ty struktury, to by musel být jako velmi prudký zásah. A ani si nejsem jistá, pokud bychom třeba pokračovali v tom Ulrichovi Beckovi, jestli by to nebyl jenom další jakoby kámen vývoje, v té moderní společnosti spíše, než že by to byl úplně jako otřes.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jaký smysl má tedy vůbec modernizace společnosti?

Paulína TABERY, socioložka, vedoucí Centra pro výzkum veřejného mínění:
No, společnost, kterou definuje on, tak nějaká ta reflexivní modernita tomu říká, a tak dále, tak je to prostě vývoj moderních společností, které mají to riziko zabudováno v sobě, mají vlastně ten destruktivní prvek zabudován i v sobě, není to chyba nějak systému nebo něco, co se dá zeliminovat, a nějakým způsobem se s tím vyrovnávají. A tyto teorie neposkytují tzv. konec, ve smyslu bude to celé špatně nebo bude to celé dobře. Jenom upozorní na to, že to má dalekosáhlé důsledky pro nás všechny, pro pracovní život, pro sociální kontakty, pro organizaci, protože sociologie se běžně ještě zabývá věcmi jako je třídní společnost, třída, zabývá se nerovnostmi na základě rasy, na základě pohlaví, a tak dále. A vlastně ta koronavirová krize upozornila na to, že riziko nedopadá na všechny, abych na to upozornila, nedopadá na všechny stejně. My samozřejmě máme možnost se s tím vyrovnávat každý po svém, a rozhodně to tak v našem případě, i v České republice, je, a po svém znamená, že někteří z nás mají výhodu a někteří z nás jsou znevýhodněni, na základě těch znaků. A dost často se říká, že vlastně ta krize přinese to, že bohatší zbohatnou a chudí zchudnou. Což je taková velmi velké zjednodušení té třídnosti, ale Beck zároveň dodává, že s těmi novými riziky se nejenom vyrovnáváme na základě těch starých, řekněme škatulek nebo vzorů, ale že je tam něco nového, a to je poznání, a to, že někdo poznání má a někdo ho nemá, mu také velmi pomáhá v tom, jakým způsobem je nebo není ohrožen. A myslím si, že teď spousta sociologů bude právě v tom, co zkoumá, dívat se na to, jestli, jaký je dopad krize dle pohlaví. Jestli, jaký je dopad krize dle třídy, a tak dále. A to všechno bude jenom rámováno tím, jestli teda ty informace, a jestli to poznání, ta rizika nejsou rozprostřena stejně, a jestli to poznání je taky rozprostřeno stejně a není. A co se týče toho postfaktismu, tak ten v koronavirové krizi hraje jako obrovskou roli. Ty dezinformace budou, podle mě, ještě velkým tématem, které bude potřeba zkoumat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Určitě se i k němu, v Jak to vidí, vrátíme. S Paulínou Tabery, socioložkou, vedoucí Centra pro výzkum veřejného mínění. Děkuji za Váš čas, za Vaše názory, a těším se na příště. Na slyšenou.

Paulína TABERY, socioložka, vedoucí Centra pro výzkum veřejného mínění:
Na shledanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Mým zítřejším hostem bude plzeňský biskup Tomáš Holub. Zita Senková přeje dobrý den s Dvojkou.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.