Přepis Jak to vidí... Michael Romancov – 9. května 2022

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Dobrý den přeje Zita Senková, jsem ráda, že jste si naladili rozhovor o dění kolem nás. Mým hostem je Michael Romancov, politický geograf z Institutu politologických studií Univerzity Karlovy a z Metropolitní univerzity Praha. Buďte vítán, dobrý den.

Michael ROMANCOV, politický geograf, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Řeč bude především o symbolice Dne vítězství v dobách ruské invaze na Ukrajině. O vztahu k Rusku i o proměnách evropské politiky. Přeji nerušený poslech. Evropa si včera připomněla 77 let od konce druhé světové války na starém kontinentě. Zároveň sledujeme už 75. den ruskou agresi na Ukrajině. Pane Romancove, jakou symboliku má letos den vítězství.

Michael ROMANCOV, politický geograf, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy
Ještě větší než v předchozích letech. Vladimir Putin vlastně krátce po svém nástupu do funkce prezidenta, což jej vlastně rok 2000, takže ono se to docela hezky počítá, jak dlouho je u moci. Tak si vybral 9. květen jako ústřední datum pro jaksi politické nebo v tom politickém kalendáři Ruska. A tak jak vlastně se ten čas blíží současnosti, tak se z toho 9. května začal stávat nejen stále důležitější jaksi svátek, ale vlastně začalo se to stávat něčím, co má až jako sakrální rozměr. A dá se předpokládat, že dneska se pokusí vlastně tohle magické datum využít na maximum.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Co ho vůbec Vladimira Putina vede k tomu, jak jsem často objevuje v komentářích termín národní fetiš, co se týče oslav konce druhé světové války? Mimochodem, které v Rusku ale říkají nebo používají termín velká vlastenecká válka.

Michael ROMANCOV, politický geograf, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy
Tak ten termín velká vlastenecká válka, ten je u nich dán naprosto jednoznačně pro to, že oni potřebují, aby se zapomnělo na jejich aktivní spojenectví s nacistickým Německem, v důsledku paktu Molotov Ribbentrop, čili velká vlastenecká válka začíná až 22. června 1941. To znamená v době, kdy i Sovětský svaz tehdejší je napaden a tím pádem se z něj stává spojenec Británie, která je ve válce s Německem už od roku 1939. A ten, ta potřeba toho národního fetiše, řekněme, ono do jisté míry je to přítomno u všech zemí. Například Spojené státy si neustále připomínají vlastně začátek jejich emancipační revoluce vůči Británii. Čili 4. červenec Francie neustále se odkazuje k odkazu velké francouzské revoluce. My máme 28. říjen navzdory tomu, že moderní Česká republika s 28. říjnem už nemá nic společného. Ale žádný z těch, žádná z těchhle těch zemí a předpokládám, že tak je tomu i u většiny zemí v Evropě, ale samozřejmě stoprocentní jistotu nemám, nepoužívá ten svůj národní svátek nebo státní svátek k tomu, aby se vymezila proti celému zbytku světa. Což je přesně to, co se s tím děje v Rusku. Mimochodem jak jste řekla před chvilkou, Evropa si včera připomněla 77. výročí konce války. Zatímco oni si nepřipomínají konec války, oni si připomínají svoje vítězství. A v tom je vlastně na první pohled možná subtilní, ale ve skutečnosti obrovský rozdíl.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Oficiálně je 9. květen označován jako cituji, oslava ruské armády sovětského lidu nad nacistickým Německem ve velké vlastenecké válce v letech 1941-1945 v Rusku takhle. Rusko si to 77. výročí porážky nacistického Německa připomíná dnes, 9. květen tradičně bývá prostorem pro okázalou vojenskou přehlídku v Moskvě, ta už začala. Bývá to teda demonstrace té vojenské techniky, síly, boje na Ukrajině, ale ukázaly tu realitu, pane Romancove?

Michael ROMANCOV, politický geograf, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy
Určitě ano, myslím si, že boje na Ukrajině, respektive jejich průběh, tak to zaskočilo aspoň, co jsem měl možnost sledovat většinu lidí, kteří se věnovali vojenské analytici, ať už obecně nebo konkrétně, pokud šlo o Rusko. Protože se zdá, že ruská armáda prostě investovala především obrovské množství prostředků do vynikajícího PR, které jaksi kamuflovala všechny ty nedostatky, které jaksi, o nichž se vědělo historicky a které pokračují dál, samozřejmě celou řadu nedostatků nových.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
S napětím se očekává co dnes, možná to bude v nejbližších minutách, vzhledem k té probíhající ruské agresi na Ukrajině řekne nebo udělá prezident Ruské federace Vladimir Putin. Posluchači reprízy Jak to vidí už budou mít jasno. My zatím můžeme jenom odhadovat, pane Romancove, možná už něco naznačil Vladimír Putin, když včera, když blahopřál národům bývalém Sovětském svazu ke Dni vítězství, tak řekl, cituji, stejně jako v roce 1945 bude vítězství naše. Ostatně, když se podíváme třeba na agenturu Ria Novosti nebo na ruské noviny, taky tam je jeden z titulků, zvítězili jsme, zvítězíme, zvítězíme.

Michael ROMANCOV, politický geograf, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy
Rusové jsou obsedantně posedlý vítězstvím. Ten kult vítězství je tam jaksi vidět na každém rohu. Vlastně to největší vítězství je to z toho roku 45, ale když na věc přijde, tak se připomínají další vítězství nad Napoleonem, nad Švédy, nad Poláky, nad Tatary a tak dále. Prostě ruská veřejnost je svými politickými elitami a s nimi v tomto ohledu jaksi úzce spolupracují, respektive kolaborují i elity kulturní. Prostě jsou přesvědčováni o tom, že vítězství je něco, co mají takříkajíc v genech. Ponechme stranou, jestli to tak je, nebo není, protože těch porážek, které Rusko stejně jako jakákoliv jiná země nebo jakákoliv jiná velmoc utrpěla, je taky celá řada. Ale o porážkách se nemluví, což je možná pro svět svým způsobem výhoda, protože z těch porážek je možné odvodit nějaké jaksi historické ponaučení a pokusit se jim příště vyhnout. Tohle to se zdá, že Rusové zanedbali a doufejme tedy, že směřují k nějaké další porážce, byť nevíme přesně, jaký rozměr bude mít.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
A co by mohl Vladimír Putin dnes prezentovat svým spoluobčanům jako vítězství?

Michael ROMANCOV, politický geograf, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy
Úplně cokoliv. Problém je ten, že ruský veřejný prostor, počítají to samozřejmě i ten prostor politický, je strukturován jinak, než jak je tomu u nás, respektive v jakémkoliv jiném demokratickém státě. Tam všude jaksi existuje opozice a ta opozice se vymezuje standardně a nevyhnutelně vůči tomu, kdo v rukou drží moc. Vidíme to tady u nás, vidíme to kdekoliv jinde. V Rusku tohle to neexistuje. Všichni ti, kteří se za těch 22 let, co jeho Putin u moci, respektive on teda zahájil 23. rok, tak kteří se proti němu vymezovali, tak byli buďto zkorumpováni, že s tím přestali. Nebo se jedná o takzvanou ochočenou opozici, jako jsou třeba ruští komunisté, kteří sice remcají, ale reálně nedělají vůbec nic. A zároveň existuje nesmírně široký, výrazně vlastně širší než ten kritický, tak existuje nesmírně široký segment vlastně agendy politické, kde se s Putinem naprosto jednoznačně shodují. A ti, kteří se nechtěli nechat ochočit nebo zkorumpovat, no tak ty Putin prostě zlikvidoval, ať už fyzicky anebo jim znemožnil v tom veřejném prostoru fungovat. A díky tomu je možné za úspěch prohlásit úplně cokoliv. Nechme se překvapit, co zazní v tom klíčovém projevu, protože je možné, že se dozvíme, že Rusko zvítězilo například díky tomu, že se podařilo ruské armádě vlastně obsadit město Mariupol a ti obránci toho Azovstal, ten jaksi ruskou propagandou nenáviděný pluk Azov je obklíčen na území té, té, té továrny. A Putin vlastně už před několika dny prohlásil, že je zapotřebí je izolovat tak, aby tam nepronikla ani moucha. A tím, že to vlastně končí. Čili klidně je možné, že on řekne, vyhráli jsme, Mariupol je náš a tím pádem je vlastně naplněn cíl, který jsme si dali, a to je denacifikace jaksi Ukrajiny, protože symbolem těch údajných nacistů je právě Azov a osvobození Doněcké a Luhanské lidové republiky. Anebo řekne něco úplně jiného. Jako dokud nepromluví, dokud ta slova neuslyšíme, tak nebudeme vědět jaksi co bude chtít vydávat za vítězství a ono to skutečně hlavně neznamená, že to jakmile ten projev skončí, že by to platilo potom.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Zítra.

Michael ROMANCOV, politický geograf, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy
Zítra, pozítří přesně tak.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Ano, těch scénářů je několik, možná ještě budu citovat to včerejší prohlášení Putina. Naší společnou povinností je zabránit znovuzrození nacismu, který způsobil tolik utrpení národům různých zemí a doufá že, cituji dál, nové generace mohou být hodny památky svých otců a dědů. Píše se tady nový ruský příběh nebo nějaké pokračování?

Michael ROMANCOV, politický geograf, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy
Nepochybně Putin má tendenci napsat další kapitolu ruských dějin. Bude jí psát s největší pravděpodobností způsobem, kterým se celého prezidentství zatím vyznačuje. To znamená, že si z dějin, ať už Ruska nebo světa prostě vybere libovolné okamžiky a z nich vytvoří takový pseudohistorický eintopf. Jemu je úplně jedno, že jsou tam věci, které se vzájemně prostě z nějaké logiky jako vylučují. Prostě on tohle to všechno smíchá dohromady a předloží to ruské veřejnosti a ruská veřejnost to v zásadě bez odporu zkonzumuje a jeho političtí podporovatelé to nadšeně prostě replikují. Ten kdo sleduje v posledních, já nevím, 5, 7, 10 letech ruská média, kdo má možnost se podívat třeba na nové filmy, které byly v Rusku natočeny právě s tou takzvaně vojensko-patriotickou tématikou, tak ten zjistí, že to jsou věci, které velice často jsou zcela profesionální, pokud jde o jejich formu, jsou z technického hlediska, to jsou jako věci, které jsou srovnatelné s tím, co se dělá tady. Ale pokud jde o ten obsah, tak ten obsah je naprosto prostě pseudohistorický, přičemž samozřejmě existují třeba i na západě jako filmy, které jsou natočené tak, aby to byla bombastická jako podívaná a ten histor, ta historická akurátnost tam prostě je upozaděna. Ale zase existuje ten obrovský rozdíl, že pokud někdo v Hollywoodu udělá jako kasovní trhák, tak zároveň to není vlastně jako hlava státu, která prostřednictvím něčeho, co je ukazováno v kinech nebo na televizních obrazovkách, tak vlastně deformuje smýšlení všech lidí nebo drtivé většině lidí ve státě ve svůj, ve svůj prospěch. Ale tohle to je něco, co se v Rusku děje naprosto běžně.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Bude také, co se týče té vojenské přehlídky, zajímavé sledovat, kdo ze zahraničních státníků Vladimira Putina přijde osobně podpořit.

Michael ROMANCOV, politický geograf, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy
S největší pravděpodobností tam letos žádný významný host nebude. Já než jsem šel sem do studia, tak jsem projížděl ještě, co se píše na ruských, na ruských.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Serverech.

Michael ROMANCOV, politický geograf, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy
Serverech přesně tak. A tam bylo napsáno, že do Moskvy odlétá běloruská delegace. Nezaznamenal jsem, protože jako zobrazil se mi titulek, ale když jsem si to chtěl rozkliknout, tak prostě mi to napsalo, že odpověď serveru trvá příliš dlouho, takže se to, prostě ta zpráva se mi nezobrazila, takže jsem z toho nebyl schopen zjistit, jestli to znamená, že přijede Lukašenka nebo ne, ale každopádně teda Bělorusové nějakou delegaci do Moskvy vyslali, ale s největší pravděpodobností to tím jako pro letošek zmrzne. Takže ty doby, kdy se na Rudém náměstí v zásadě sešel celý svět, kdy do Moskvy přijel americký prezident, francouzský prezident, kdy vlastně z těch někdejších vítězů druhé světové války tehdy chyběl jenom britský ministerský předseda, protože měl prostě nějaké jiné povinnosti a Putin se tedy mohl cítit jako opravdu lídr světa aspoň toho 9. května. Nebo když v roce 2014 po anexi Krymu a rozpoutání vlastně té první války na Ukrajině, přijel do Moskvy potom v roce 2015 Si Ťin-pching, tak zdá se, že tyhle ty doby jsou pryč.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Říká Michael Romancov, politický geograf. Pane Romancove, kým je pro nás, když se vrátíme do České republiky a můžeme hovořit o celé Evropy, vlastně Rusko, Ruská federace? Rusko rovná se Vladimir Putin?

Michael ROMANCOV, politický geograf, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy
Tak v Rusku existuje obrovské množství lidí, kteří to tak tvrdí. Vjačeslav Volodin, což je jeden jaksi z významných reprezentantů toho současného politického establishmentu, byl mnohokrát ve svých veřejných vystoupení právě říkal, říkáme Rusko, myslíme Putin, myslíme Putin, říkáme Rusko. Takže a není v tom sám. Takže řada špičkových reprezentantů ruského režimu to tímhle tím způsobem dává najevo. Pak jsou tam někteří, kteří jaksi tvrdí, že tomu tak není, ale je evidentní, že Putin sám sebe do téhle té role stylizuje, jak už jsem říkal, je u moci 23. rok. Už několikrát vlastně dal najevo, že žádné překážky typu ústavní omezení výkonu mandátu pro něj nejsou podstatné. Prostě on neustále Rusům říká, že má nějaký úkol, že někdo jiný ten úkol není schopen vlastně plnit. To znamená, on musí být v čele Ruska, čili je velmi obtížné vlastně tyhle ty dvě entity, minimálně pokud jde o tu politickou, zahraničněpolitickou, vojensko-bezpečnostní, ekonomickou roli, tak to je velmi obtížné od sebe nějakým způsobem jako oddělit.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
A je Vladimir Putin hlavním architektem války?

Michael ROMANCOV, politický geograf, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy
Nepochybně.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Podle ruské ústavy, kdo by přišel po Vladimiru Putinovi, pokud by, ať by byly ty důvody různé, by přešly pravomoci, třeba i možná dočasné?

Michael ROMANCOV, politický geograf, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy
Tak ty pravomoce by se podle ústavy dělily prostě mezi ty další významné reprezentanty ruského státu. Čili něco by přešlo na ministerského předsedu. Něco by přešlo na šéfy obou komor parlamentu. Ale ruská ústava je cár papíru. Ona reálně neplatí, to znamená, pokud by došlo k nějakému náhlému skonu, tak by s největší pravděpodobností se výkonu moci prostě chopil, s největší pravděpodobností někdo z takzvané Rady bezpečnosti Ruské federace, což je orgán, který má 30 lidí. Předsedá mu prezident a vlastně to jsou lidé, o nichž se všeobecně hovoří jako o nejmocnějších lidech v Rusku. Je samozřejmě možné, že ten anebo nějaká jejich část, nějaký kolektiv jako nějaké jádro, které by se mezi nimi zformovalo, takže by jaksi před sebe jako figurku někoho vystrčili. Ale podstatné je, že s největší pravděpodobností je moc v současném Rusku v rukou Putina, pak dlouho, dlouho, dlouho nic a pak pravděpodobně ta Rada bezpečnosti.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Co se týče toho vztahu k Ruské federaci, podle čeho vlastně posuzovat nebo odvíjet ten vztah? Podle roku 1945 je tady podíl ruské armády na osvobození, na porážce nacistického Německa v České republice nebo v někdejším Československu jsme tady zažili rok 1968 a jeho dlouhé dozvuky nebo současná situace, agrese na Ukrajině.

Michael ROMANCOV, politický geograf, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy
Tak já bych řekl, že za prvé v roce 1945 na naše území nevstoupila ruská ale rudá armáda. V roce 1968 to nebyla ruská armáda ale sovětská armáda. Takže jako my teoreticky můžeme říci, že současná Ruská federace s tímhle tím nemá vůbec nic společného, protože prostě Ruská federace vzniká až na začátku devadesátých let po rozpadu Sovětského svazu. A že by ten vztah tedy mohl být naladěn, řekněme, od nuly. Nicméně z pohledu mezinárodního práva, respektive tak jak k tomu přistoupilo mezinárodní společenství, se Ruská federace stala jediným právním nástupcem Sovětského svazu. V tomto ohledu tady teda kontinuita je. A ten náš vztah měl být naladěn a bohužel nebyl optikou všech našich zkušeností. Nicméně my jsme měli zatím v čele státu jaksi tři muže, z nichž Václav Havel, který byl jednoznačně, řekněme, prozápadní a proatlantický, tak vždycky jednoznačně varoval před Ruskem. On samozřejmě nebyl žádný jaksi nepřítel Ruska, ale prostě říkal, ten stát jaksi má celou řadu problémů a my se musíme být na pozoru. A Václav Klaus pak udělal všechno pro to, abychom se na pozoru mít přestali. No a Miloš Zeman tak to už je jako kapitola sama pro sebe, protože Miloš Zeman až to vlastně únor letošního roku bylo v zásadě se dá říci ruský agent, pokud jde o prosazování ruského narativu. Ať toho, řekněme, pseudohistorického, anebo toho aktuálního politického v Evropě. Jeden z nejhlasitějších, nejviditelnějších, naštěstí ne nejvlivnějších prostě zástupců ruského vlivu v Evropě, potažmo, potažmo ve světě. A jaksi my teď musíme řešit spoustu problémů, které máme, ať už v té rovině, řekněme, odolnosti naší společnosti proti, řekněme, negativnímu vlivu ruské propagandy anebo těch ryze praktických tipů, nedostatečně diverzifikované zdroje energetických surovin. A vlastně tohle to všechno jde na vrub právě té doby, kdy Václav Klaus, respektive Miloš Zeman hráli důležitou roli v těch nejvyšších patrech české politiky.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Čím si pane Romancove, vysvětlujete, že ani posedmé se má Michal Koudelka, šéf Bezpečnosti informační služby nestal generálem, respektive ho nejmenoval pan prezident?

Michael ROMANCOV, politický geograf, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy
Je to jedna z mála věcí, kde Miloš Zeman ještě může škodit, tak škodí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Říká politický geograf z Univerzity Karlovy Michael Romancov. Během pandemie jsme se všichni ptali, jaký bude asi svět po ní. Nyní se ptáme, jak svět bude zřejmě vypadat po válce na Ukrajině, ta zatím nekončí, co všechno se už pana Romancove, změnilo za více než dva měsíce od začátku ruské invaze?

Michael ROMANCOV, politický geograf, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy
Tak celkem se v tento okamžik zdá, že se podařilo, a to způsobem mimořádně rychlým a nečekaným, obnovit to, čemu se říkalo politická, respektive vojenská jednota západu. A ten půdorys západu je dokonce širší, než jsme si vůbec mohli dovolit doufat. Třeba v době, kdy se změnil americký prezident, protože Donald Trump celkem jednoznačně dával najevo, že hodlá s tímhle tím starým půdorysem, pokud ne zcela skončit, tak ho výrazně oslabit. Ale Bidenova administrativa deklarovala, že se chce vrátit zpátky na ty původní, řekněme, pozice pozitivního transatlantického vztahu a komunikace. A teď se vlastně k tomu transatlantickému světu tváří v tvář ruské agresi vůči Ukrajině připojila i Austrálie. Trošku váhavě ale přesto i Nový Zéland, Jižní Korea a Japonsko. Mimochodem Jižní Korea a Japonsko například stály úplně stranou, pokud šlo o ty první sankce vůči Rusku v roce 2014. Čili ten jaksi, to západní společenství se v tomto ohledu jako profiluje na velmi podobném, ne-li identickém půdorysu, jak to fungovalo v dobách vrcholné studené války. A to si myslím, že je obecně pozitivní informace, protože ten půdorys potom může být využit a použit nejenom jaksi ve snaze čelit ruskému vlivu, ale případně i čínskému.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
A co je vlastně cílem západu ve vztahu zejména teda k Rusku? Ten vztah k Ukrajině je asi jasně jaksi demonstrován.

Michael ROMANCOV, politický geograf, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy
Ano, Ukrajině pomáháme, zase ta pomáhá, ta pomoc zpočátku byla taková velmi opatrná, váhavá, ale když se ukázalo, že jsou Ukrajinci nejen ochotni, ale schopni se bránit, tak ta pomoc jaksi se stala mimořádně intenzivní a předpokládám, že tohle bude pokračovat dál. A pokud jde o Rusko, tak to v tento okamžik vypadá, že dokud v čele Ruska bude Vladimir Putin, respektive i pokud by jaksi odešel někam do ústraní, tak prostě dokud tam Putin bude, takže vztahy mezi Ruskem a Západem jsou jaksi zmražené na úrovni teda téhle té, té nuly, že se na tom asi nic nezmění. Mimochodem, když se podíváme na současné vlastně snahy Evropské komise, vlastně vyloučit ruské energetické suroviny zejména ropu z toho, aby vůbec jako se mohla dostávat na evropské trhy, tak to je skutečně krok, který je za prvé nečekaný. Zadruhé mimořádně komplikovaný, ale za třetí, a to je z mého pohledu vůbec to nejdůležitější, je to krok velice rázný. Takže snad teď vstupujeme do období, kdy se s Ruskem, s nějakou, po nějakou dobu v zásadě bavit nebudeme, protože jsou upřímně řečeno, není bavit o čem. Rusko zahájilo útočnou agresivní válku. Tím pádem Rusko jaksi překročilo veškeré myslitelné ty takzvané červené linie.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
A není teda opravdu se, nelze se o ničem teda bavit s Ruskem, i když teda, jak říkáte, překročilo ty veškeré linie, porušilo konvence ženevské a další?

Michael ROMANCOV, politický geograf, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy
O čem byste se chtěla bavit s Ruskem, o sportu, to není důležité, o kultuře?

Zita SENKOVÁ, moderátorka
O budoucnosti těch vztahů, z mapy Ruská federace nezmizí.

Michael ROMANCOV, politický geograf, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy
Z mapy Ruská federace nezmizí, to je pravda, ale Ruská federace se podle mého názoru stane tím, čím v mnoha ohledech už je v současnosti, to znamená surovinovým prostě přívěškem Číny. To znamená, pokud se s někým bavit, tak s Čínou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
A baví se jak Čína s Ruskem?

Michael ROMANCOV, politický geograf, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy
Čína s Ruskem se určitě baví, ale problém je, že ani jeden ten režim není otevřený. To znamená, my vidíme pouze ta memoranda, která jsou z toho publikována. Ta memoranda, ten jazyk, který používají Číňané, je neuvěřitelně květnatý. Ten jazyk, který používají Rusové, tak ten se víc blíží těm našim evropským standardům. Takže tam se píše o nerozborném přátelství, o bratrském vztahu a podobné záležitosti. Oni tohle všechno jsou v zásadě jenom rétorické figury, které jaksi vůbec nic nevypovídají o té realitě. Koneckonců Ukrajina byla dlouhou dobu taky bratrským národem a najednou se tam zničehonic objevili nacisti. A takovýhle obrat je pochopitelně jaksi možný i ve vztahu mezi Ruskem a Čínou. Je evidentní, že Rusko ve všech měřitelných ohledech s výjimkou velikosti jaderného arzenálu, je výrazně slabší než Čína. A teď v důsledku toho, jak si vede ruská armáda v bojích na Ukrajině, tak je jasné, že je Rusko na tom velice špatně i z hlediska vojenského. To je něco, čeho si Číňané samozřejmě všimli.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Říká Michael Romancov, politický geograf z Institutu politologických studií Univerzity Karlovy a Metropolitní univerzity Praha. Já vám děkuji za váš čas, za vaše postřehy a přeji vše dobré, na slyšenou.

Michael ROMANCOV, politický geograf, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy
Já děkuji za pozvání, na slyšenou a hezký den všem.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Příjemný poslech dalších pořadů Českého rozhlasu Dvojka přeje Zita Senková.