Přepis: Jak to vidí Lukáš Kovanda – 23. října 2019

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Dobrý den přeje Zita Senková. Mým dnešním hostem je ekonom Lukáš Kovanda. Já Vás vítám, dobrý den.

Lukáš KOVANDA, ekonom:
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Co nám v Jak to vidí dnes neunikne, například exploze cen bytů, nejen u nás, nebo také střídání stráží v čele Evropské centrální banky. Nerušený poslech. Sněmovna dnes bude jednat o státním rozpočtu na příští rok. V parlamentu má vystoupit také prezident Miloš Zeman. V návrhu najdeme například rekordní výdaje na důchody nebo rodičovské příspěvky, ale obsahuje také vyhlídku na výběr daní v době, kdy ekonomika přece jenom o něco zpomaluje. Bude to, Lukáši Kovando, dlouhý den nebo to půjde hladce?

Lukáš KOVANDA, ekonom:
Já očekávám, že to půjde hladce, protože vlastně z těch koaličních stran, z těch stran, které podporují vládu, tak zaznívají souhlasná stanoviska. To, co tyto strany, ať už se jedná o sociální demokracii nebo komunisty, vlastně chtěli, aby podpořili ten rozpočet v tomto prvním čtení, tak to zdá se dostali, takže rámcově by ten rozpočet měl být schválen s deficitem 40 miliard korun. Co pak bude, už v rámci toho přeskupování těch jednotlivých dílčích položek poté, co ten rámec bude schválen, to samozřejmě nelze nyní předjímat. Lze očekávat nějaké změny, ale ta základní kostra toho rozpočtu, tedy i s tím deficitem, by měla být schválena.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Bude to dobrý rozpočet?

Lukáš KOVANDA, ekonom:
Bude to rozpočet, který se tváří tak, jako bychom už byli v krizi nebo v nějakých vážných ekonomických problémech, protože za takové situace je obhajitelné schodkové financování vládních výdajů, ovšem my jsme na tom stále poměrně dobře a za takové situace bych si uměl lépe představit například vyrovnaný rozpočet, který by si schraňoval ty prostředky, které vzniknou tím, že nepůjde do deficitu na horší časy, až udeří ty horší časy, tak pak se vyplácí, aby vláda schodkově financovala výdaje, aby například poskytovala dávky v nezaměstnanosti a nebo aby vytvářela pracovní místa v době, kdy toho kvůli krizi není soukromý sektor tolik schopen.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Hypotéky jsou po krátkém růstu zase na svých starých cenách. Byty byly nejlevnější asi před třemi lety. Proč jsou ty ceny nového bydlení pro pracující lidi pořád tolik nedosažitelné?

Lukáš KOVANDA, ekonom:
Říkáte správně pořád tolik nedosažitelné, možná bych řekl, ještě stále nedosažitelnější, to znamená více a více je problematické pro například mladé rodiny s dětmi dosáhnout na bydlení. Vezměme si například, že v Praze, pokud chcete byt, běžný byt na hypotéku nyní, musíte dát třeba milion a půl, přes milion a půl dokonce ze svého. Řekněte mi, která mladá rodina s dětmi si může dovolit dát milion a půl ze svého a teprve poté třeba 30 let ještě splácet hypotéku na ten byt. Tudíž my pozorujeme i to, že se lidé už stěhují za města, za Brno, za Prahu, a například tolik diskutovaná vysokorychlostní železnice, která by například dramaticky zkrátila dojezdovou vzdálenost i do měst typů řekněme Jihlavy, tak by ulehčila nebo zmírnila ten tlak na růst cen nemovitostí v Praze, protože by jaksi bylo snazší právě pro ty lidi z Prahy někam odjet nebo bydlet někde za Prahu, i třeba dále od Prahy, jako v Jihlavě, a přitom to mít do Prahy půlhodinku, 40 minut tou rychlodráhou. Takže vidíme, že ten rychlovlak nebo ta vysokorychlostní železnice, o níž se stále hovoří, by měla i své blahodárné celospolečenské, nejen ekonomické účinky. Něco podobného je patrné v Německu, kde také vlastně ta vysokorychlostní železnice, která dobře obsluhuje ty příhraniční oblasti, způsobuje, že tyto příhraniční oblasti rozkvétají, jak podnikatelsky, tak celospolečensky, a to vede například k tomu, že je nižší politická polarizace, protože ta často právě vzniká v těch místech, která jsou odlehlejší od těch center, což je v České republice třeba příhraničí, takže to lepší spojení vlakové by vedlo k tomu, že by teda zmírnily třeba tlaky na politickou polarizaci a inklinaci k politickému extrému, takže bylo by to samozřejmě příhodné, pokud by se podařilo snížit ceny nemovitostí, ať už výstavbou té rychlodráhy nebo větší výstavbou samotných nemovitostí v Praze a jejím okolí, ale k tomu potřebujeme uvolnit legislativu, a to je ten základní problém.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Mimochodem Brno v cenách bytů dohání Prahu. Takže to není jenom problém metropole.

Lukáš KOVANDA, ekonom:
Je to tak, je to problém i nejen Brna, ale i těch krajských měst.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jistě.

Lukáš KOVANDA, ekonom:
Je to rostoucí problém měst jako je Olomouc, Hradec Králové, a ta situace vlastně nebude lepší, spíš si myslím, že se to bude dále zhoršovat, protože roste i zájem například cizinců o nemovitosti v českých městech.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A pak jsou některé byty úplně prázdné.

Lukáš KOVANDA, ekonom:
Pak jsou některé byty úplně prázdné, protože některým spekulantům se vyplácí investovat do bytu a uložit si v nich peníze a prostě hrát na to, že jenom to samotné zhodnocení, aniž by inkasovali nájemné, se jim vyplácí, museli by také, pokud by tam měli někoho ubytovaného, například více investovat do renovací, měli by s tím spojeny další náklady, takže opravdu zůstávají některé byty prázdné, ale to je záležitost i řady západních měst například, třeba Londýna.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Když jste se právě zmínil o těch jiných metropolích, tak i další města bojují s těmi vysokými nájmy, Berlín, Vídeň, Paříž, v Německu se rozhodli zastropovat ceny vlastně, konkrétně v německé metropoli. Je toto cesta?

Lukáš KOVANDA, ekonom:
Já si myslím, že není, protože je to vlastně omezování nakládání s tím majetkem, který patří k těm, v tomto případě majitelům nemovitostí. Myslím si, že v tomto ohledu je lepším řešením opravdu zajistit rychlejší výstavbu, protože dlouhodobě těžko existuje jiné řešení zastropování. Nakonec ve svém důsledku povede ke vzniku černého trhu, kdy ta regulace bude obcházena, bude to mít další celospolečensky negativní následky, nicméně uvědomuji si, že není ani jednoduché to uvolnění té legislativy týkající se výstavby, také je problémem to, že řada lidí vlastně nechce, aby se v jejich okolí stavělo, takže různě blokují tu novou výstavbu. Někteří komunální politici také vlastně nechtějí novou výstavbu, sami často vlastní nemovitosti, takže si uvědomují, že rychlejší výstavba způsobí tlak na pokles cen nemovitostí a to vede k tomu, že jsou tou žábou na prameni, takže je to složitá záležitost, ve které se prolínají nejen čistě ekonomické, ale řekněme i sociologické vlivy, politické vlivy, vidíme, že je to problém nejen České republiky, ale i dalších vyspělých ekonomik.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Lidé si vlastně půjčují méně na byty, konkrétně v České republice.

Lukáš KOVANDA, ekonom:
Pozorujeme velké zamrznutí toho hypotečního trhu, navzdory tomu, jak jste tedy řekla, že ceny hypoték klesají opětovně, což je vlastně nečekané, to se nečekalo na začátku tohoto roku, tak v podstatě o hypotéky není zájem, takže hypotéky jsou teď něčím jako třeba prošlý jogurt v supermarketu, kde se také prodejce snaží jít s cenou dolů a přesto ho nikdo nechce, stejně tak banky nyní jdou s cenou dolů, s úrokovou sazbou na hypotékách dolů, ale přesto o ně příliš zájem neoživuje. Je to dáno právě z velké části těmi vysokými cenami nemovitostí, kde řada lidí jednoduše nemá, ani s tou hypotékou na to, aby si tu nemovitost pořídila, takže si hypotéku nebere.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Mimochodem, o letošní Nobelově ceně za ekonomii, se hovoří o tom, že ukazuje trend z těch posledních let, ukazuje vlastně tu snahu ekonomů přispět k tomu zmírnění chudoby, respektive poukázat na tuto problematiku. Souhlasíte s tím?

Lukáš KOVANDA, ekonom:
Jednoznačně, Nobelova cena letošní míří do šesti rukou, když to tak mám říct, třem Nobelistům, třem ekonomům, dvou ekonomům, jedné ekonomce.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A jednomu manželskému páru.

Lukáš KOVANDA, ekonom:
Ano, a jeden manželský pár ještě k tomu, což je opravdu nebývalé, i když ne úplně ojedinělé, ale velmi zřídkavé v historii Nobelovy ceny. To klíčové, zač tedy Nobelův výbor oceňuje ty laureáty, tak je právě boj s chudobou, kdy oni vlastně ten velký problém boje s chudobou rozčleňují, parcelují na dílčí podotázky a dospívají k tomu, že když se dobře identifikuje nějaký dílčí problém, například nízká vzdělanost nebo špatný zdravotní stav dětské populace, ať už v subsaharské Africe nebo v Indii například, tak tímto zmírněním toho dílčího problému, které je velmi levné, to zmírnění, tak můžete velmi zmírnit i tu celkovou chudobu, takže například se často uvádí ten případ odčervení dětí v subsaharské Africe, což výrazně zlepšuje jejich zdravotní stav. Ony ty děti pak mají lepší školní docházku a vlastně dramaticky stoupá úroveň jejich vzdělanosti, to znamená ta generace, jen kvůli levného zásahu v podobě odčervení, tak je vlastně daleko vzdělanější než byly generace předchozí a prokazatelně ti Nobelisté vlastně takto zlepšili vzdělanostní úroveň třeba milionů dětí na indickém venkově, v subsaharské Africe. Takže se ukazuje, že ekonomie umí vlastně dnes už, že to není jenom teoretizování od stolu, ale že prací v terénu dokáže vydatně zlepšovat život v těchto rozvojových zemích.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Vrací se svým způsobem pak tedy ekonomie ke svým kořenům? K té podstatě?

Lukáš KOVANDA, ekonom:
Trochu ano, trochu máte pravdu, ona ve druhé polovině 20. století opravdu se vrhla až příliš, řekl bych, na to teoretizování, na takové to uvažování od stolu, a myslím si, že to byla chyba. Nicméně v současné době objektivně je třeba říci, že také máme daleko lepší prostředky, jak pracovat v terénu, jak sbírat data, a to nám otevírá možnost právě k tomu výzkumu, který má blíže, řekněme praxi, takže je to i věc určitého technologického pokroku, levnějšího i třeba cestování, je dnes levnější se pro například západní ekonomy, pro ekonomy z amerických univerzit, dostat třeba na ten africký venkov, dlouhodobě tam pobývat, mapovat, sledovat, analyzovat ty tamní populace na základě této analýzy a sběru dat přímo v terénu, tedy vyhodnocovat a navrhovat nejlepší řešení, která se ukazují jako daleko efektivnější než ty teorie, které byly v kurzu řekněme před 20 až 50 lety.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Před 90 lety, koncem října 1929 vypukla největší hospodářská krize. Málem pohřbila demokracii. Vedl ke krizi, Lukáši Kovando, pouze v uvozovkách "krach na Newyorské burze"? Protože o příčinách těch událostí se dodnes vedou spory. Co vůbec předcházelo tomu období?

Lukáš KOVANDA, ekonom:
Bylo to období roaring twenties, jakýchsi burácivých, bujarých 20 let, kdy rostly akciové trhy, nyní se bavíme o Spojených státech a trhy byly v euforii, tehdy v podstatě i, nevím, holiči, kadeřníci, si prostě kupovali akcie firem aniž tomu rozuměli, nevěděli, do čeho investují. To, co podnítilo tuto euforii byla uvolněná měnová politika Americké centrální banky, která když to řeknu hodně lidově, tak pumpovala peníze do ekonomiky, lidé měli peníze, měli pocit tedy, že se všechno daří, ovšem do značné míry tento pocit byl pouhou iluzí, což se pak projevilo v černém úterý roku 1929, 29. října, kdy došlo k tomu legendárnímu krachu na newyorské burze, a tento krach vlastně vzal důvěru lidí v ekonomiku, protože najednou viděli, že opravdu podstatná část jejich bohatství byla iluzí. Ti lidé najednou se zdráhali jaksi investovat, zdráhali utrácet, došlo k něčemu, co se nazývá, co ekonomové označují jako paradox úspor. Samozřejmě na úrovni jednotlivce, ve špatných časech, může být rozumné spořit, připravovat se na časy ještě horší, ovšem když spoří celá ekonomika, když spoří všichni, tak se jaksi zadrhnou kola celé ekonomiky, protože nikdo neutrácí, takže firmy nemají odbyt, nemají zisk, musí propouštět, aby pokryly své náklady, a to propouštění vede k tzv. deflační spirále, protože ti propuštění lidé nemohou utrácet, nemají peníze, tudíž firmy mají ještě nižší zisky a musí propouštět další lidi a opět, ti další lidi neutrácejí a ta spirála se dále a dále prohlubuje. No a výsledkem bylo to, že ve Spojených státech například byli nuceni v roce 1930 zavést silná protekcionistická opatření, aby uchránili tu ekonomiku, která už byla v té spirále zničující před zahraničním dovozem, aby alespoň částečně pomohli těm domácím pracovním místům, což ovšem vedlo k odvetným opatřením celním, to znamená americká cla se dočkala odvety v podobě cel jiných zemí, a celosvětový nárůst protekcionismu pak oslabil světový obchod tak, že v roce 1933 byl pouze na jedné třetině své úrovně z roku 1929. No a například Československo, silně průmyslově závislé, a silně exportně závislé, už v té době utrpělo zásadně tímto poklesem světového obchodu, a proto se také dostavily ty obrovské sociální problémy, a nakonec, bohužel také druhá světová válka, která teprve řadu lidí z té krize, a z těch důsledků té krize, vyléčila. Dá-li se to tak o válce říci tedy.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Přitom ve 20 letech minulého století naše ekonomika rostla.

Lukáš KOVANDA, ekonom:
Přesně tak, ta 20 léta byla nesmírně, jak jsem řekl bujará, trochu to připomínalo to, co se dělo řekněme na západě před rokem 2008, před tou globální finanční krizí z doby před deseti lety, kdy už také panovala určitá víra, ale spíše iluze, jak se dnes ukazuje, že jsme konečně dosáhli stavu, kdy jsme vyhladili ekonomické cykly, že už nebudou nějaké další propady, podobně, jako jsme byli zaskočeni v roce 1929, tedy my ne, spíš naši předci, tak jsme pak byli zaskočeni v tom roce 2008, kdy se v roce 2009 zásadně propadla světová ekonomika. Ale zde je nutno říci, že ten propad ve světovém hrubém domácím produktu byl pouze o 1 % v tom roce 2009, kdežto v tom roce 1929 a počátkem 30 let to bylo o 15 %, že to znamená ta krize 30 let byla vlastně 15-krát horší než ta krize z doby před deseti lety.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Lze z té velké hospodářské krize, která začala v tom roce 1929, vyvodit něco, nechci říkat návod na to, jak zabránit, aby se opakovaly podobné scénáře? Už jste sám Lukáši zmínil rok 2008, možná bych připomněla ještě jednu velkou krizi, která také začala na podzim, ovšem v roce 1973, arabské ropné embargo, jak jsme, nakolik jsme se poučili? Možná je také otázka, jestli je bohatství vůbec iluzí.

Lukáš KOVANDA, ekonom:
Já bych srovnal ty dvě krize, to je velmi dobrá otázka, krize 1929 a řekněme 2009, protože vlastně se ukazuje, že jsme se dokázali poučit, v tom roce 1929 učinila zásadní chybu Americká centrální banka, kdy vlastně byla příliš pasivní. Ona měla, jak se říká lidově, pumpovat peníze do ekonomiky, ale ona to neučinila, takže proto docházelo k dalším sériovým řetězovým krachům. V tom roce 2008-2009 Americká centrální banka, poučena právě i z té krize v roku 1929 začala poměrně agresivně pumpovat nové peníze do ekonomiky, byť i za to ji stihla kritika, ale myslím si, že to bylo oprávněné. A tím vlastně ulevila od té největší paniky, takže ta největší panika zmizela řekněme někdy v prvém čtvrtletí roku 2009 a problém je v tom, že zatímco v tom roce 1929 ta Americká centrální banka jaksi vůbec neposkytla žádný záchranný medikament. Medikament je vždy určitou drogou a vytváří určitou iluzi, ale někdy je to třeba, tak nyní se zdá, že právě tohoto medikamentu, té jakési drogy, poskytujeme zase naopak až příliš. To znamená, že jednou jsme neposkytovali nic, což by bylo v konečném důsledku až ke druhé světové válce, nyní poskytujeme až příliš, což má ovšem také své nežádoucí důsledky. Jeden z těch důsledků je třeba to, že nyní je, vlastně si ty trhy na tu drogu jaksi navykly a my se dostáváme do situace, kdy ta droga přestává účinkovat. To je právě nyní, kdy pozorujeme třeba v řadě zemí záporné úrokové sazby, a my nevíme, jak dál, protože jsme se ocitli v určité pasti, kterou někteří ekonomové označují jako past dluhů nebo past nízkých úrokových sazeb. Snad to tedy nepovede ke třetí světové válce, ale je to velice závažný úkaz a zatím nevíme, jak vlastně odnaučit ty trhy, aby se zbavily té závislosti na té droze.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Nějaká substituční léčba.

Lukáš KOVANDA, ekonom:
Musíme si projít zřejmě nějak dříve či později nějakým otřesem, nějakou krizí, tím nechci malovat čerta na zeď, ale v podstatě my jsme v těch uplynulých deseti letech, na základě poskytování té drogy, na základě snižování úrokových sazeb, opět vytvořili určitou iluzi, určitou iluzi vytváření bohatství a v tomto smyslu, obávám se, že se může opakovat něco, co jsme právě zažívali v těch 20 letech nebo zase před tou krizí v roku 2008. To znamená my tu krizi z doby před deseti lety jsme nedokázali nikdy vyřešit, pořád tady existuje velké riziko, že podstatná část toho bohatství, které se od té doby vytvořilo, je pouhou iluzí, určitou bublinou, která velice bolestivě splaskne.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Ve studiu je se mnou ekonom, Lukáš Kovanda, je na případnou novou možnou krizi připravena Evropská centrální banka? V jejím čele dochází ke střídání, odchází Mario Draghi, přichází Christine Lagardeová. Lze očekávat vůbec nějakou změnu stylu nebo jsou ty výhybky prostě nastaveny?

Lukáš KOVANDA, ekonom:
Evropská centrální banka banka bohužel na tu krizi je připravena méně než například Americká centrální banka, to znamená, že Evropská centrální banka už nyní má svoje úrokové sazby na nule, dokonce v záporu, zatímco Americká centrální banka ještě je v plusu. To znamená Centrální banka ve Spojených státech může ještě snižovat sazby, a tím jaksi podporovat ekonomiku, ale Evropská centrální banka už nemá kam jít s těmi sazbami dolů, takže Christine Lagardeová, která převezme otěže v čele Centrální banky evropské, tak se od 1. listopadu ocitá v prekérní situaci. Ne snad, že by nyní ta situace byla kritická, to rozhodně ne, ale pokud by se dramaticky zhoršily podmínky na světových trzích, tak opravdu bude čelit historicky bezpříkladné situaci, kdy by vlastně se zhoršovaly ekonomické podmínky a ona už neměla vlastně těmi konvenčními postupy, nebo dokonce i prostřednictvím toho pumpování peněz ve velkém jak stimulovat, to znamená, že opravdu před ní může být velmi pravděpodobně, nebo docela pravděpodobně velká výzva, bude zřejmě muset zavádět úplně nová opatření na to, aby ekonomiku eurozóny stimulovala.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Dovedete si, pane Kovando, představit, jaká opatření by to mohla být?

Lukáš KOVANDA, ekonom:
Často se hovoří o tzv. vrtulníkových penězích, o penězích shazovaných z helikoptéry, to je pouze samozřejmě příměr, se kterým právě přišel tuším někdy v 60 letech právě jeden z klíčových teoretiků velké hospodářské krize 30. let Milton Friedman, a znamená to to, že obrazně řečeno, ta Centrální banka bude jaksi opravdu shazovat peníze z vrtulníku, tudíž ty peníze poskytovat přímo lidem, bude tedy obcházet ten bankovní systém, nebude to samozřejmě tak, že by nad našimi hlavami kroužily helikoptéry nebo drony a shazovaly nám bankovky, ale bude to třeba tak, že každý občan eurozóny prostě získá na svůj účet zcela bezpracně, já nevím v přepočtu 300 000 korun a bude si s nimi dělat co bude chtít, Centrální banka samozřejmě bude spoléhat na to, že je utratí a tím bude rozhýbávat kola ekonomiky. V takovém případě, troufám si říct, že řada Čechů by proklínala, že jsme nepřijali euro, protože kdyby viděli, že třeba Slováci získali bezpracně 300 000 v korunách, tak asi by to vyvolalo určitý pocit nelibosti, ale je to něco, co se stát opravdu může a je to jedna z těch zásadních teorií, které se nyní objevují ohledně toho, jak tedy podporovat ekonomiku v případě, že je na tzv. nulové hranici a není tam tedy s úroky už dále, protože do záporu stále nemůžeme jít kvůli existenci hotovosti a takže si myslím, že to je docela pravděpodobné, že něco takového dříve či později nastane.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Švýcaři, ti euro nemají a některé banky v konfederaci začali vyplácet bohatým klientům úroky z vkladů a začínají jim účtovat poplatky za to, že si u nich ukládají hotovost. Proč přistoupili k tzv. záporné úrokové sazbě? Jaký je její smysl?

Lukáš KOVANDA, ekonom:
Není to pouze ve Švýcarsku, i když také ve Švýcarsku, ale třeba v Dánsku to bude, v Itálii, největší italská banka. Je to právě ten důsledek toho, že my v posledních deseti letech, jak jsem říkal, jsme do značné míry to bohatství vytvářeli na základě určité iluze, a nyní je třeba za tu iluzi platit. No a prvním, nebo prvními, kteří budou platit, budou ti majetnější držitelé vkladů v těchto bankách, ve Švýcarsku, v Dánsku, v Itálii, ale my už vlastně za to platíme, protože třeba naše, i tady, v České republice, jsou úroky v bankách na vkladech, jak víme, jsou úročeny velmi mdle. Například penzisté mají velmi mdle úročeny celoživotní úspory, což pak vede k tomu, že když se jim přidá 900 korun na důchodech, tak je to pro ně velký přínos a ovlivňuje to politiku, ovlivňuje to komu dají hlas u voleb, ale tím klíčovým důvodem je to, že to úročení jejich celoživotních úspor je v podstatě na nule, nyní v České republice, a v těchto zemích, o nichž jsme hovořili, tam dokonce se už dostává pod nulu. A je to právě důsledek toho, že my platíme nyní ve formě toho mdlého nebo žádného úročení za to, že jsme tady vytvářeli deset let tu iluzi bohatství, a já se obávám, že budeme platit ještě daleko více, bohužel. A to mě vede k určité skepsi, kterou jsem tady už předesílal před chvílí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Je iluze také odchod Velké Británie z Evropské unie? Víme, že, nebo vypadá to tak, podle komentátorů, že Spojené království se přiblížilo neřízenému odchodu.

Lukáš KOVANDA, ekonom:
Já pořád v ten neřízený odchod nevěřím, ale opravdu, ve věci brexitu nyní cokoli tipovat je velice ošemetné, nyní se to zdá, že opravdu, zase po včerejšku je pravděpodobnost toho tzv. tvrdého brexitu, odchodu bez dohody, stoupla, ale já si pořád myslím, že nakonec to bude třeba i s nějakým odkladem, ale s dohodou, ale opravdu ruku do ohně za to nedám.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jak píše nejnovější on-line vydání serveru Spiegel, Johnson pauzuje. To se ale netýká pořadu Jak to vidí, ten se přihlásí opět zítra, mým hostem bude Jiří Hlaváč a dnes děkuji Lukáši Kovandovi. Mějte se hezky.

Lukáš KOVANDA, ekonom:
Děkuji za pozvání, hezký den všem.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Zita Senková přeje příjemný poslech Dvojky.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.