Přepis: Jak to vidí Jiří Pondělíček – 11. května 2022

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Příjemný den přeje Zita Senková. Pozvání přijal Jiří Pondělíček z Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Buďte vítán. Dobrý den.

Jiří PONDĚLÍČEK, Institut mezinárodních studií, FSV UK
Dobré ráno.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Probereme zejména americkou politiku vůči Rusku i Ukrajině a také americkou debatu o právu na potrat. Přeji nerušený poslech. /znělka/

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Americká Sněmovna reprezentantů schválila balík pomoci Ukrajině za 40 miliard dolarů. Původní návrh prezidenta Joea Bidena z konce dubna tak navýšila o 7 miliard. Pane Pondělíčku, pomoc Ukrajině ještě musí odsouhlasit senát, předpokládám, že bude to jenom formalita?

Jiří PONDĚLÍČEK, Institut mezinárodních studií, FSV UK
Myslím, že žádný velký odpor proti tomu nebude, jestli v poslední době v americké politice na něčem panovala velká shoda mezi oběma těmi stranami, tak to byla právě pomoc Ukrajině, takže neočekávám žádné kontroverze.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Znamená to tedy jinými slovy, že ta americká politika ve vztahu k Ukrajině, respektive k Rusku, přístup k válce, k ruské invazi je naprosto jednotná?

Jiří PONDĚLÍČEK, Institut mezinárodních studií, FSV UK
Je tam několik málo výjimek. Dá se říct, že je najdeme v obou stranách, za republikány to je například Marjorie Taylor Greenová, za demokraty v některých oblastech protestuje Alexandria Ocasio-Cortez a vlastně ty členky sněmovny, které jsou sdružené okolo ní, ale je to opravdu hlediska počtu naprosto marginální skupina, která proti tomu nějakým způsobem se vymezuje. Tak to je koneckonců už od roku 2014, kdy vlastně Amerika začala podporovat Ukrajinu, kdy vlastně Kongres tehdy prezidentovi Obamovi umožnil už tehdy vlastně dodávat smrtící zbraně, a už tehdy to procházelo, ty zákony, ohromnou většinou naprosto bez nějakých velkých kontroverzí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Kongres schválil zákon o půjčce a pronájmu na obranu ukrajinské demokracie. To vlastně kopíruje Rooseveltův zákon o půjčce a pronájmu, ten byl schválený v březnu 1941. Je to nějaká obdoba vlastně nebo aktivace programu z druhé světové války, pane Pondělíčku?

Jiří PONDĚLÍČEK, Institut mezinárodních studií, FSV UK
Je to samozřejmě jednak symbolicky, Amerika vlastně se opět stává, jak to několikrát zaznělo při schvalování toho zákona, zbrojnicí demokracie a jednak samozřejmě ten zákon prezidentovi umožňuje jednat flexibilněji, vlastně ho opravňuje nejenom tedy k poskytování nějaké přímé pomoci, ale právě i třeba k prodeji třeba amerického vybavení, amerických zbraní nebo i různých důležitých surovin a materiálů s tím, že tedy vlastně to bude tak, jak název napovídá, na půjčku, která v případě Evropy, v případě druhé světové války často potom zůstala nesplacená, jednalo se v podstatě o dar, ale byl to způsob, jak Ameriku nějakým způsobem postavit do toho tábora protihitlerovského, aniž by Amerika musela vyhlásit válku, což bylo tedy Rooseveltovi jasné, že Kongresem neprojde. V tomhle je ten zákon podobný, Amerika se války účastnit nechce, řekl bych, že celkem logicky, ale zároveň určitě nechce nechat Ukrajinu padnout, takže proto bych řekl, že vidíme tu snahu, kterou vidíme.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Mimochodem to bylo zajímavý pojem, co jste řekl, zbrojnice demokracie. Nejsou jiné prostředky?

Jiří PONDĚLÍČEK, Institut mezinárodních studií, FSV UK
Ono jde o to, jak přeložíte to sousloví, Roosevelt řekl: arsenal od democracy, arzenál, zbrojnice, asi obojí je možné, samozřejmě určitě, pokud je nějaké diplomatické řešení, pokud se nabízí, tak je dobré, pokud dostane přednost, ale já si myslím, že ta současná situace žádné diplomatické řešení neměla. To, co Rusové navrhovali na konci minulého roku, to, co oni říkali, že je vlastně základ pro nějaké další jednání, tak to byly požadavky, které dalekosáhlé přesahovaly Ukrajinu a její současnou situaci nebo nevztahovaly se zdaleka jenom k Ukrajině, bylo tam v podstatě stažení NATO do hranic zpřed roku 1997, což by reálně znamenalo, že v České republice by nemohly být bez souhlasu Ruska umístěny jednotky NATO a ani v žádných jiných zemích, atd. atd., takže to diplomatické řešení v tomto případě si myslím, že opravdu nalézt nešlo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Pokud se nepletu, bude to rok od schůzky prezidentů Ruské federace a Spojených států Putina a Bidena v Ženevě. Co to vlastně možná nyní zpětně, když se na to podíváte, pane Pondělíčku, znamenalo tehdy, to setkání? V jakém duchu se neslo a kde jsme v podstatě do roka a do dne?

Jiří PONDĚLÍČEK, Institut mezinárodních studií, FSV UK
Já se domnívám, že to setkání v Ženevě prostě nemohlo...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Bylo už, promiňte, nějakou třeba předzvěstí?

Jiří PONDĚLÍČEK, Institut mezinárodních studií, FSV UK
Tak já si myslím, že tam nejde jenom o to setkání v Ženevě, ale celkově to ruské chování v posledních letech, ale je pravda, že především od nástupu Joea Bidena do úřadu, že ten tlak na Ukrajinu sílil. Nesmíme zapomínat, že vlastně první nárůst nebo první nějaké hromadění ruských vojsk na hranicích Ukrajiny, tak vlastně k němu došlo před rokem právě na jaře roku 2021. Mně přijde, a zdůrazňuji, nejsem odborníkem na Rusko, ale i co jsem se třeba bavil s kolegy z fakulty a co jsem četl nějaké odborné články nebo i třeba v nějakém tisku jako /nesrozumitelné/ a takhle, tak se zdá, že prostě Rusko bylo rozhodnuto tu situaci vyřešit vojenským zásahem už nějakou dobu, už nějakou dobu se na to připravovalo, a v takové situaci samozřejmě je otázka, jestli nějakým způsobem se tomu dá vyhnout. Analogie, byť nechci přímo tvrdit, že Putin je Hitler, ale ta analogie s druhou světovou válkou se nabízí, pokud prostě jedna strana je vyloženě rozhodnutá pro to, vyřešit nějaký problém vojensky, tak je jenom velmi málo toho, co ta druhá strana může udělat, aby se konfliktu vyhnula, a ta cena potom případně může být příliš vysoká, což my jsme třeba zažili v Mnichově, kde se západní mocnosti zoufale snažily vyhnout válce s Hitlerem a té válce se stejně nevyhly, protože Hitler si válku prostě přál. A akorát vlastně obětovaly, nebo samozřejmě podíl viny na tom nesou i naši představitelé, ale západní velmoci naprosto vědomě daly prostě přednost okleštění Československa s tím, že tady jim to koupí snad alespoň pár let míru a budou se moct lépe připravit.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Co si přeje Amerika, Spojené státy? Co sleduje americká politika? Možná bych tady citovala slova ministra obrany Lloyda Austina po návštěvě Kyjeva, který řekl: chceme vidět Rusko oslabené do té míry, že nebude schopno zopakovat nic, co by se podobalo invazi na Ukrajinu. Již nyní Rusko ztratilo mnoho ze svého vojenského potenciálu a upřímně také mnoho vojáků a my chceme, aby nebylo schopno tento potenciál rychle nahradit. To byla slova amerického ministra obrany. Nastínil tady nějaký plán?

Jiří PONDĚLÍČEK, Institut mezinárodních studií, FSV UK
Já si myslím, že to vlastně pořád je z hlediska Ameriky spíše reaktivní záležitost, je to nějaké uznání toho, že prostě žádná dohoda se současným Ruskem vlastně nemá hodnotu větší než papír, na kterém je napsána. Koneckonců Rusko se zavázalo respektovat suverenitu a územní integritu Ukrajiny už v roce 1994 v budapešťském memorandu, nic z toho vlastně nebylo nebo nerespektuje, viděli jsme ruský vpád nejdřív do Čečenska, dvě čečenské války, viděli jsme ruský vpád do Gruzie, zablokovaný konflikt v Podněstří, vyhrožování ostatním státům NATO, takže já myslím, že to je prostě jenom logická pozice, že jediné, co zaručí Evropě bezpečnost, tak není nějaká dohoda s Ruskem, ale to, aby Rusko prostě nemělo sílu Evropu ohrožovat. Takže vidím to spíš jako posun ve vnímání toho, jak důvěryhodným partnerem pro případné jednání a diplomatické řešení Rusko podle Ameriky je.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Vysvětluje amerikanista Jiří Pondělíček z Univerzity Karlovy. /znělka/

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Vraťme se ještě, pane Pondělíčku, k tomu, jak se vyvíjela americká politika vůči Rusku v těch, řekněme, posledních 20 letech, 22 letech klidně, kdy je u moci Vladimir Putin.

Jiří PONDĚLÍČEK, Institut mezinárodních studií, FSV UK
No, Amerika, ta politika vždycky závisela na tom, kdo byl zrovna prezidentem, ale dá se říct, že vlastně každý z těch prezidentů v poslední době z nějakého důvodu nebo v nějakých oblastech s Ruskem spolupracovat chtěl. George Bush spatřoval v Putinovi vlastně užitečného spojence ve válce proti terorismu, koneckonců ta čečenská zkušenost, kdy vlastně Rusko deklarovalo také, že v Čečensku bojuje proti terorismu, z pohledu George Bushe právě dělala z Ruska vhodného spojence. George Bush se dokonce vyjádřil, že pohlédl Putinovi do očí a spatřil jeho duši, a vlastně Amerika se snažila nějakým způsobem s Ruskem vycházet dobře. Pak přišla invaze do Gruzie, ta reakce americká byla poměrně slabá, ty sankce, které tehdy Amerika schválila, byly v podstatě naprosto marginální. Prezident Obama potom v rámci toho svého strategického obratu k Asii nebo do Asie, do Tichomoří se snažil vlastně tu situaci s Ruskem vyřešit právě jednáním. Výsledkem bylo třeba to setkání slavné v Praze s Medveděvem tedy a podpis dohody Nový start. Ta jeho politika usmiřování s Ruskem skončila v roce 2014, když tedy Rusko okupovalo Krym a vlastně podporovalo ty vojenské útvary na východě Ukrajiny v jejich boji proti Ukrajině. A od té doby se potom datuje vlastně nějaká snaha posílit to východní křídlo NATO, američtí vojáci se posunuli vlastně z Německa dále na východ, v Pobaltí a v Polsku vznikly ty tzv. battle clubs, které ale pořád vlastně svým počtem pro Rusko nepředstavují žádné ohrožení, je to řádově několik málo tisíc vojáků. Takže to rozhodně není něco, co by se dalo chápat jako útočný krok. Prezident Trump potom vlastně, tam byla taková zvláštní situace, kdy v mnoha ohledech jeho administrativa vůči Rusku postupovala velice důrazně, ale on sám v těch veřejných vyjádřeních byl často k Rusku velice vstřícný nebo spíš přímo k Putinovi velice vstřícný. A to, co sledujeme teďka, bych řekl, že je v mnohém vlastně pokračování té politiky od roku 2014, která přes změny těch administrativ v mnoha věcech je konzistentní. Byť tam najdeme určitě nějaké změny a posuny. Za Baracka Obamy Amerika nechtěla dodávat nebo Barack Obama nechtěl dodávat Ukrajině smrtící zbraně, pravděpodobně nechtěl jít proti Německu, které si to nepřálo, za Donalda Trumpa se na Ukrajinu smrtící zbraně dodávat začaly, takže tam nějaké drobné změny jsou, ale ta základní linie od roku 2014 bych řekl, že je dost stejná.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Mimochodem, ještě před invazí, před tím 24. únorem napsala Madeleine Albrightová pro New York Times text o Vladimiru Putinovi a vzpomínala na jejich setkání v roce 2000. To bylo krátce poté, co se stal ruským prezidentem, a napsala, že byl malý, bledý, chladný, jako by byl plaz. Bohužel už teda Madeleine Albrightová nezareaguje, jak samozřejmě víme. Jaká byla tehdy vlastně za ní politika vůči Rusku, kdy byla rodilá Češka vlastně historicky první ministryně zahraničí Spojených států?

Jiří PONDĚLÍČEK, Institut mezinárodních studií, FSV UK
V těch 90. letech ona samozřejmě Madeleine Albrightová spadá do té Clintonovy éry nebo do těch osmi let Clintonovy administrativy, ta politika vůči Rusku byla, bych řekl, celou tu dobu stejná, Západ nebo Amerika se snažila Rusko nějakým způsobem víc zatáhnout vlastně do té architektury evropské bezpečnosti. Vznikla Rada NATO, v těch 90. letech byla snaha, aby Rusko přestalo vnímat NATO jako vlastně soupeře, který ho má nějakým způsobem primárně ohrozit, asi nejdůležitější tady v tom je rozšíření NATO z roku 97, na které potom navazovala ta další rozšíření, na kterém tedy se Madeleine Albrightová podílela, bych řekl, velmi silně, a to nejenom přímo tedy v roli ministryně zahraničí, ale alespoň co vím tedy od lidí, kteří se toho tehdy za českou stranu nějak účastnili, tak pomáhala vlastně i tím, že třeba říkala, kdo v americkém Kongresu je třeba na vážkách, neví, jak má hlasovat, nebo je proti, ale není úplně tedy vyhraněný a dalo by se s ním o tom mluvit, takže vlastně pomáhala i i tady s tím lobbingem. Právě to rozšíření NATO Rusko nyní tedy zmiňuje jako ten okamžik, nebo ne teďka, to vlastně Putin řekl už na té mnichovské konferenci v roce 2008, že to je ten moment, kdy tedy vlastně z jejich pohledu Západ s Ruskem přestal spolupracovat, ale jak už jsem řekl, tak já tenhle názor nesdílím, ta vojenská přítomnost NATO vlastně na východě žádná nebyla až do roku 2014 a NATO Rusko nijak neohrožovalo a ani vlastně dneska ty vojenské kapacity NATO při hranicích Ruska nejsou takové, aby mohly Rusko nějak ohrozit.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Jak, pane Pondělíčku, reaguje na přístup americké administrativy, co se týče té agrese na Ukrajině, veřejnost? Mám teď na mysli, jednak jsou tady na jedné straně velké investice do zbraní, které Spojené státy posílají Ukrajině, ale také zároveň čelí rostoucím cenám, ať už je to benzín, nebo potraviny. Kvůli tomu se také Joe Biden dostává pod značný tlak.

Jiří PONDĚLÍČEK, Institut mezinárodních studií, FSV UK
Ta inflace samozřejmě v Americe je taky problémem, byť mám pocit, že ta čísla jsou nižší než u nás, což samozřejmě pro něj politický problém je. Uvidíme, jestli ta podpora Ukrajině se nějakým způsobem z tohohle důvodu vyčerpá, což alespoň podle toho Bidenova projevu nedávného vlastně je i Putinovým cílem nebo nějakou nadějí, že tedy Západ nedokáže v podpoře Ukrajiny vytrvat. Nicméně zatím ta podpora je poměrně vysoká, já jsem viděl sice různé průzkumy, ale ve všech byla vlastně většinová, byť někde poměrně mírně, myslím tím podpora tedy dodávek zbraní na Ukrajinu, co se týče nějaké další eskalace, tak tam už ty názory Američanů jsou komplikovanější, je i zajímavé, že to záleží na tom, jak ta otázka je položená. Když byli lidé dotazováni bez dalšího, jestli by byli pro vyhlášení bezletové zóny, tak v některých průzkumech to vyšlo tak, že mírná většina řekla ano, nicméně když ta otázka byla doplněna o to, jestli by byli pro vyhlášení bezletové zóny, pokud by to znamenalo přímý konflikt s Ruskem, což samozřejmě by znamenalo, tam si není třeba nic nalhávat, tak už najednou to podporovala necelá třetina lidí v tom samém průzkumu. Takže ten pohled je, bych řekl, nebo ta podpora toho současného kurzu je poměrně vysoká, ale uvidíme, jak bude stabilní, a samozřejmě, jak by potom případně Amerika reagovala v případě nějaké další eskalace. Teď nemyslím Ameriku jako politickou reprezentaci, ale americké občany.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Posloucháte názory Jiřího Pondělíčka z Katedry severoamerických studií při Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
/znělka/

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Tisíce Američanů protestují proti zákazu potratů. Rozbuškou se stal dokument Nejvyššího soudu, který unikl na veřejnost a podle kterého se soudci chystají zrušit ústavní ochranu práva na potrat. Do ulic vyšli i zastánci takového návrhu. Jak to vůbec je, pane Pondělíčku, že se tento dokument dostal vůbec na veřejnost? Ono asi náhoda to nebude.

Jiří PONDĚLÍČEK, Institut mezinárodních studií, FSV UK
Nemyslím si, že to je náhoda. Samozřejmě je otázka, kdo to udělal, to jsou v tuhletu chvíli spekulace. Já osobně, a opět zdůrazňuji, je to jenom spekulace, považuju za nejpravděpodobnější, že byl někdo, komu se ten zákon nelíbí, tzn. pravděpodobně někdo z těch, nemyslím si tedy přímo, že to byli třeba soudci Nejvyššího soudu liberální, ale možná někdo z jejich týmu, kdo měl přístup k tomu dokumentu, protože vlastně ti soudci Nejvyššího soudu mají k dispozici poměrně širokou kancelář lidí, kteří jim vlastně radí, vypracovávají podklady atd. atd., takže od těchto lidí to mohlo uniknout. Slyšel jsem ovšem už i teorii, že to mohli být samotní tedy nebo že to mohl být někdo z toho konzervativního tábora, kdo chtěl, aby se to vybouřilo před těmi listopadovými volbami, protože to téma má potenciál motivovat demokratické voliče alespoň některé, tak že to bylo vedeno myšlenkou tedy vlastně, pokud to má vést k nějakým protestům, tak ať je to teď a ne potom po zveřejnění někdy v červenci, v srpnu, což by se do těch voleb mohlo přelít snáze. Jak říkám, jsou to všechno spekulace, ale těch lidí, kteří k tomu dokumentu mohli mít přístup a mohli mít nějakou motivaci, ať už to skutečně tak bylo, nebo ne, ten dokument zveřejnit, tak asi najdeme dost.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Co vůbec motivací měnit to? Protože pokud to bude přijato, tak přesune se právo rozhodovat o interrupci z federální úrovně na jednotlivé státy.

Jiří PONDĚLÍČEK, Institut mezinárodních studií, FSV UK
Je to tak, nicméně to rozhodnutí, alespoň to, jak jsem ho viděl, a samozřejmě to rozhodně není definitivní, tak by teoreticky asi umožňovalo i federální úpravu, tam bylo, já jsem původně četl tedy to rozhodnutí o špatném přepisu, kde bylo napsáno people bez apostrofu, což by znamenalo tedy, že jde o sněmovny jednotlivých států, jednotlivých tedy těch amerických států, nicméně pravděpodobně Nejvyšší soud nepředjímá, že by to nemohl udělat Kongres. To je ale samozřejmě problematické z toho pohledu, že ten teď ovládají demokraté, ale po volbách se obecně očekává, že ho budou ovládat opět republikáni, a pro obě strany vlastně může být příhodnější nechat to na té úrovni těch jednotlivých států, protože tam je to zabetonované. Je jasné, že třeba v Kalifornii, v New Yorku nikdy k zákazu potratů nedojde, což bude vyhovovat liberálům, naopak že nikdy už, pokud to rozhodnutí takhle vyjde, že nikdo nebude nutit státy jako Texas atd., aby v nich potraty dále fungovaly, pokud si to sněmovny těch států přát nebudou, a ty to pravděpodobně zakážou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Jaký význam má vůbec toto téma interrupcí pro americkou společnost i politiky? Protože vlastně tzv. potratová politika se opírá o precedens z roku, a teď mi pomozte...

Jiří PONDĚLÍČEK, Institut mezinárodních studií, FSV UK
1973, Roe proti Wade. A ono tam potom těch precedentů bylo víc. Ještě je tam potom Casey proti plánovanému rodičovství, čili tam jde o to, že pro republikány vlastně už nebo pro konzervativní část republikánů, já bych taky tady samozřejmě nechtěl úplně generalizovat, protože je to vlastně ta konta, konzervativní nábožensky založená část republikánů, která v tomhle má nejvyhraněnější postoj, ale právě pro tuhle část republikánských voličů vlastně už od těch 70. let tady to je velice silná motivace a takový dlouhodobý strategický cíl, na kterém oni opravdu cílevědomě pracovali velmi dlouhou dobu, a dokonce vlastně ta právní doktrína toho originalismu, tzn. že soud nemá rozhodovat nic, co v ústavě výslovně není napsáno, tak z velké části vlastně se dostala do popředí nebo byla rozvinuta právě proto, aby umožnila tedy vlastně napadnout ten precedens z roku 1973. Takže ty důsledky nebo respektive ten vliv na minimálně tu konzervativní část americké společnosti byl velký.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Jaké je vůbec současné složení toho Nejvyššího soudu, to rozložení sil, kdo rozhoduje o těch zásadních otázkách?

Jiří PONDĚLÍČEK, Institut mezinárodních studií, FSV UK
Díky tomu, že prezidentu Trumpovi bylo umožněno nominovat 3 soudce Nejvyššího soudu, tak momentálně soud má celkem jasnou konzervativní většinu, takže určitě není nepředstavitelné, že by pro takový návrh hlasoval, byť je pravda, že vlastně všichni ti 3 Trumpem navrhovaní soudci, ale třeba i soudce Alito, který to rozhodnutí sepsal, to většinové, to, co uniklo, tak vlastně, když se ucházeli o potvrzení senátem, tak vlastně říkali, že Roe v. Wade je precedent a že precedent lze zrušit jenom ve výjimečných situacích. Nikdo z nich přímo neřekl, že by ho nikdy nezrušil, ale samozřejmě snažili se naznačovat nebo snažili se vzbudit dojem, že by ho respektovali, což třeba v případě Bretta Kavanaugha bylo klíčové, protože on potřeboval hlas Susan Collinsové, což je umírněná republikánka za stát Maine, která sama prohlašuje, že tedy pro choice, tedy pro to, aby právo na potrat zůstalo, aby ženy měly právo volby, a ta deklarovala, že nebude hlasovat pro nikoho, kdo by řekl, že ten precedent zruší. Takže i tady v tom ohledu vlastně je to vnímáno trošku jako klam nebo zrada ze strany těch zastánců práva na potrat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Ten precedens z těch 70. let povoloval nebo povoluje zákrok do 25. týdne těhotenství. Asi je i pro kontext důležité říct, že Nejvyšší soud rozhoduje jeden konkrétní příklad, státní zákon státu Mississippi, který chtěl zpřísnit pravidla pro potraty a zakázat je nad 14. týden těhotenství. Pane Pondělíčku, někteří Američané se obávají, že pokud by prošla tato úprava, tak jestli by to nemohl být jakýsi základ k možnému zrušení ochrany práv Američanů na užívání antikoncepce nebo na sňatky párů různých etnik nebo stejného pohlaví. Co si o tom myslíte?

Jiří PONDĚLÍČEK, Institut mezinárodních studií, FSV UK
Ta možnost určitě je, byť to v tom uniklém rozhodnutí vlastně Nejvyšší soud nebo soudce Alito přímo říká, že vlastně tady ta aplikace téhle právní doktríny, toho originalismu na čtrnáctý dodatek, který je základem pro to právo na potrat, tak že se týká a právě jenom potratů, říká to právě proto, že vlastně Nejvyšší soud v minulosti čtrnáctý dodatek, který zakotvuje mimo jiné tedy právo na soukromí, tak použil právě k uzákonění třeba právě na stejnopohlavní sňatky atd., tak v tomhletom se snaží veřejnost nějak uklidnit, samozřejmě je otázka, jak moc tomu věřit. Asi se nelze divit těm liberálnějším Američanům, že tomu tolik nevěří. Ta hranice, jak ji stanovil Nejvyšší soud, není stanovená úplně přesně, on ten pětadvacátý týden je takový průměr, oni tam stanovili tu tzv. životaschopnost neboli v originále viability a je to vlastně, že Nejvyšší soud se skutečně snažil tehdy najít ten moment, kdy vlastně se z toho plodu stává lidská bytost, osoba, člověk se všemi právy, a tudíž kdy vlastně už si zaslouží právní ochranu a nelze se rozhodnout pro potrat. Nejvyšší soud v současné době tohle vůbec neřešil a jenom řekl, že vlastně Nejvyšší soud to neměl rozhodnout a mají si to rozhodnout státy.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Vysvětluje amerikanista Jiří Pondělíček z Katedry severoamerických studií při Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Děkuji za váš čas i postřehy a informace. Přeji vše dobré. Na slyšenou.

Jiří PONDĚLÍČEK, Institut mezinárodních studií, FSV UK
Děkuju za pozvání. Na slyšenou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Příjemný poslech dalších pořadů Českého rozhlasu přeje Zita Senková.

Pořady Českého rozhlasu automaticky přepisuje aplikace Beey www.beey.io. Texty neprocházejí korekturou.