Přepis: Jak to vidí Jiří Hlaváč – 9. února 2021

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Dobrý den a nerušený poslech přeje Zita Senková. Dnešní pozvání přijal prof. Jiří Hlaváč, klarinetista a pedagog. Buďte vítán, dobrý den.

Jiří HLAVÁČ, hudebník a pedagog
Děkuju pěkně, dobré ráno.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Zamyslíme se například nad dopady pandemie ve školství i v kultuře. A připomeneme i několik významných uměleckých osobností. Přeji inspirativní poslech. Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová se včera omluvila za vyjádření, že ani druhá světová válka nezpůsobila takové škody na vzdělávání dětí jako současná pandemie koronaviru. Výrok byl podle ní neadekvátní. Rozhodně nechtěla snižovat lidské utrpení. K čemu byste vy, pane Hlaváči, situaci, ve které žijeme bezmála rok, přirovnal? Byť, jak známo, každé přirovnání, příklad poněkud pokulhává.

Jiří HLAVÁČ, hudebník a pedagog
Já si myslím, že blízko byl Karel Čapek v Bílé nemoci, protože tam se nemluvilo o tom, že nebude možný způsob léčení, ale na stranu druhou rovněž šlo o nemoc, která se šířila napříč zeměpisným pásmy. Postihla každého, tedy i ty, kteří měli nadstandardní péči, prevenci. Je to něco, co se dostává do naší mysli, do našeho podvědomí. Ovlivňuje to zcela zásadně život kohokoliv z nás. Já, když jsem jel ráno do rozhlasu, tak jsem se rozhlížel kolem sebe v tramvaji a potom i v metru, a tak jsem si říkal, kolik z vás má za sebou už přímou zkušenost s léčbou. Nebo to postihlo někoho z vašich blízkých nebo dokonce tam byl i ten fatální moment úmrtí někoho z blízkých. Takže ano je to prostoupeno do našich životů měrou nevídanou. Je to ta Bílá nemoc, ale na stranu druhou hledat jakékoliv přirovnání s něčím, co tady bylo. Notabene z první či druhou světovou válkou, je po mém soudu hodně mimo, protože tam to byl stav, který navíc byl násilný. On nebyl v tom rozsahu volně se rozvíjející. Byl násilný. Většinou předtím vždy následovala velká anexe. Pak byly velké represe. To je prostě holý nesmysl. Toto zvolit jako příměr. Ale máme určité zkušenosti. Možná svého času tuberkulóza, než přišel zázračný penicilin a řada dalších nemocí. Na stranu druhou je v tom vždycky určité posílení, jednak důvěry v lidský život. Já si shodou okolností teď čtu krásnou knížku pana prof. Pavla Koláře. Byť je to špičkový fyzioterapeut, tak se tam víceméně zamýšlí víc nad životem jako takovým, než nad problematikou nemocí. A on tam několikrát opakuje to, že lidský duch a lidské tělo má úžasnou schopnost jen tak sebereflexe, ale také té míry, že se umí samo vracet zpátky do svého zdravotního i psychického normálu. Věřme tomu, že to tak bude. Možná bude nápomocna vakcinace. Možná bude nápomocno něco jiného, ale já pořád věřím na to, že lidé jsou natolik zodpovědní a natolik přemýšliví, aby našli způsob řešení i na tuto pandemii.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Myslíte tedy, že máme jako společnost schopnost jednak té sebereflexe, ale i jakési seberegenerace?

Jiří HLAVÁČ, hudebník a pedagog
Určitě ano a mimochodem kdo z nás to nezažil, kdy jsme se dostali do stavu, kdy jsme řekli, léky nezabraly, tak to zkusíme jinak. A bylo zatím změna životního stylu. Byl zatím způsob, to jak uvažuju, jak řeším určitou problematiku, jak zacházím se svým volným časem. Jak umím sám regenerovat, rehabilitovat. Jak umím najít ten ozdravný způsob, který mně osobně přináší tu zásadní proměnu. Ano, já tomu věřím.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Myslíte si, pane Hlaváči, že bude mít nějaký zásadnější dopad, ten přece jenom ne běžný školní rok?

Jiří HLAVÁČ, hudebník a pedagog
Bude to mít velký dopad a podotýkám na všech třech vzdělávacích stupních. Já, když si povídám s mým devítiletým vnukem a nepředpokládal bych, že by s takovou horlivostí a vnitřním štěstím chodil do školy, i když má úžasnou paní učitelku. Ale i on už mně řekl, dědečku, mně je z toho smutno. A není to jenom o těch kamarádech. Já už bych se rád učil něco nového. A u toho počítače tam se vlastně dozvím několik momentů, ale když si stále nebudeme skákat do řeči, tak nic jiného tam není. Jenom mně paní učitelka řekne, co bychom se měli naučit. Vysvětlí nám, osvětlí nám řadu momentů, ale ten přímý kontakt a teď nejenom se spolužáky, ale přímo s atmosférou té školy, s tím prostředím. S tím, že někam přijdu, s někým se pozdravím. Prostě tam je řada rituálů, které jsme navyklí používat, které nás doplňují, které nás ozdravují, které nám přinášejí novou energii, nový smysl i u těch dětí, které nad tím ještě nepřemýšlí. Je to svým způsobem smysl života. Poznávat, hledat, učit se. Takže ano tam je to jasné. O středním stupni přes moji vnučku vím též své. Samozřejmě oni už k těm moderním technologiím přistupují s daleko větší vybaveností. Nedělá jim to problém, ale i ona se zmíní o tom, že například pro výuku jazyků je ta metoda zcela nepoužitelná, protože chybí ten interaktivní kontakt. Mimochodem o interaktivním přístupu mluvil i Jan Amos Komenský, takže není to nic nového. No a v rámci vysoké školy, já jsem teď absolvoval část přijímacího řízení na vysoké škole. Víte, to je neuvěřitelně smutný pohled, kdy povolená kvóta 10 lidí včetně tedy těch, kteří, kterých se to týká nejvíc, tedy kandidáta a jeho klavírní doprovázeč. My tam sedíme zarouškovaní. Není vůbec žádný vnitřní kontakt, možnost říci, já jsem tohoto adepta slyšel třeba na konkurse nebo na nějaké soutěži. Je to zajímavý člověk a tak dál. Prostě tento interpersonální kontakt, ta blízkost, to je to slovo, blízkost, je tím naprosto zásadně přerušen.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
A to jste ještě měl štěstí, pane profesore, protože na řadě škol jsou ty přijímačky buď on-line nebo se dokonce ruší.

Jiří HLAVÁČ, hudebník a pedagog
U nás on-line je rovina testů, tedy spíš ta teoretická část. Praktická část je postavena stále na tom, že přijdou, zahrají, zazpívají, zadirigují, ale i ten průběh, který jsem popsal, je svým způsobem velmi, velmi smutný. Proč? Protože kumšt žije mimo jiné také na tom a z toho, že je tam ten vnitřní kontakt. Ať jsem přijel kamkoliv ve světě před orchestr a nemusel se mluvit jejich řečí, tak jsme během několika taktů nasadili takovou vzájemnou míru porozumění a blízkosti. Zprostředkovala to právě ta hudba, ale i pohledy do očí. Gesto ruky, to že se na někoho usměju. No, toto všechno je bohužel pryč.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Mimochodem studenti divadelních fakult, zejména ten absolventský ročník by za normálních okolností trávili semestr na jevištích, ve fakultních divadlech. Zkoušeli by inscenace, co to znamená v tomto případě pro jejich další kariéru? Pro jejich start, protože důležité je i navazování kontaktů. Což je nyní kvůli těm protiepidemickým opatřením a sdružování se také velmi obtížné.

Jiří HLAVÁČ, hudebník a pedagog
Určitě, nicméně řekl bych takovou tu základní informativní složku může splnit nebo nabídnout prezentace právě záznamová, streamový záznam, vystoupení a tak dál. Je to ta informativní složka, přehled, jaké zajímavé osobnosti tam jsou. Jak to pojaly, jaký byl přístup, jaký byl výsledek, ale je tam druhá část. Já jsem včera shodou okolností při té zkoušce mluvil s jedním mým kolegou a naše absolventské koncerty jsou striktně bez účasti publika. Vemte si, že rodiče 5 let čekali na to, jak jejich dcera, jak jejich syn vystoupí a předvedou. Co za 5 let se na té škole naučili. A ono je to bez účasti publika. Budou 2 přítomní oponenti, kteří to vyslechnou a odejdou. Já myslím, že ta citová stránka je mnohem víc postižena, než ta stránka informativní. Informace mohou nějaké dostávat, ale ta citová vazba. To, proč se vůbec ale umění děje, proč stále znovu a znovu se objevují nové a nové osobnosti, které mají jiný způsob citového oslovení svých diváků, posluchačů. Tak to je bohužel pryč.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Pohled na aktuální události s námi sdílí prof. Jiří Hlaváč, klarinetista a pedagog. Promění krize naše požadavky na kulturu?

Jiří HLAVÁČ, hudebník a pedagog
Ona je už proměnila, protože na jednu stranu mám informace, že se o to víc čte. O to více sledují, ale řekněme hotové, nikoliv streamové záznamy. Čili to co bylo na DVD už někde publikováno. Stejně tak teď jsou velmi aktuální i přenosy z galerií i s odborným výkladem. To už proměnilo. To už tak je. Nicméně myslím si, že potom sahají ti, kteří v okamžiku, když jim to podmínky umožní, se velmi rychlé vrátí do knihoven, galerií, koncertních sálů, divadel a tak dál. To je faktum. V čem to může proměnit ještě dál následně potom. No, je to zkušenost, se kterou se možná nová umělecká generace po 10 letech bude seznamovat jen zprostředkovaně. A já si myslím, že dokonce až ten časový odstup, až názor někoho, kdo tím neprošel napřímo, v konfrontaci s námi, tedy postiženými, že to zas přinese určité inspirace. Možná to přinese i nějakou rovinu nové estetiky, kombinované, kombinovaných technologiích, živého a záznamového umění. Uvidíme, ale to co už přineslo v tuto chvíli, je právě ta živá absence při možné účasti na živém výstupu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Koncertní život nebyl, tak říkajíc, do vypuknutí pandemie úplně bez problémů. Orchestry stále bojují o nové a širší publikum. Již léta vznikají četné multižánrové projekty. Otázka je, jak se tento žánr může dál rozvíjet, jakou formou. Protože koncerty nezřídka provázejí ve jménu jakési ještě větší atraktivity podpůrné prvky. Jako třeba činohra, tanec, promítání, nějaká vizualizace. A ve finále to nakonec odvádí pozornost od toho hlavního, kvůli čemu jsme vlastně přišli do toho koncertního sálu, a to je hudba.

Jiří HLAVÁČ, hudebník a pedagog
Zito, tam je jeden základní aspekt. Z toho všeho co jste teď vyjmenovala, hudba má svůj abstraktivní průběh. Je to abstraktní sdělení. Beethoven sice dal podtitul pastorální symfonie obrázky z přírody, ale při poslechu té hudby si každý z nás dosadí svojí konkrétní scenérii, kterou zná, kterou má rád. Čili hudba se umí pohybovat v tom abstraktním pásmu. Jakmile začnu přidávat tady další a další momenty vizualizace. Je to otázkou chytrosti, ale také řekněme uměleckého talentu. Toho, kdo s těmito prostředky pracuje. Pokud se hudba nakonec v součtu má stát jen doprovodným elementem, elementem čehosi, co se nazývá vizualizací, tak je to špatně. Ale tam kde se projeví vynalézavost a zmíněný talent. Je to skvělé. Já jsem jednou mimochodem měl možnost slyšet takovou zvukově obrazovou montáž. Tedy slyšet i vidět, a sice na Kupkovu dvoubarevnou fugu, se vybrala 1 malá fuga Johanna Sebastiana Bacha. A nebylo to o tom, že zněla hudba do toho byl stále stejný záběr na onu Kupkovu fugu. Ale tam byly detaily, které oko nezahlédne a ty momenty spojení, propojení dvou hlasů, momenty, kdy barva získává stále světlejší, světlejší vale. Jinými slovy je ta změna připravována. Bylo to pro mě musím říct velmi silné sdělení. A já si vždycky nakonec toho všeho položím jednoduchou otázku. Chtěl bych něco takového slyšet a vidět ještě jednou? Anebo už to pro mě skončilo. Ano v tomto případě ano. Ale to je o tom talentu toho, kdo mně toto novum nabízí. Pokud je to, s dovolením použiju to slovo jenom tam macha, tak je to k ničemu. Tím si autor tohoto projektu sám pomáhá, aby se nějakým způsobem zatraktivnil. Nic víc, nic méně.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Národní divadlo po několikaměsíční odmlce v posledním lednovém týdnu uvedlo 2 živé přenosy. Koncert k příležitosti narození Wolfganga Amadea Mozarta a premiéru nové inscenace Verdiho Rigoletta, rekonstruované státní opeře. A režijní pojetí této opery vyvolalo či spíše obnovilo debatu o tom, co je to vůbec moderní divadlo. Co vy si pod tím, pane profesore Hlaváči, představujete?

Jiří HLAVÁČ, hudebník a pedagog
Já se domnívám, mimochodem my jsme o tom teď malinko mluvili. Opera jako taková pracuje rovněž s řadou složek. Mimochodem je to syntetický tvar. Takže počítáme s výpravou, scénou, kostýmy a samozřejmě i s režií s hudebním nastudováním. Stále se držím té myšlenky, tím tmelem v jakémkoliv operním díle, musí být díky té abstrakci, abstrakci sdělení musí být hudba. Pokud to všechno je potlačeno. A najednou je to snůška určitých snad i dobře míněných představ, aktualizací dobře, ale nesmí to jít za rámec onoho hudebního sdělení. Dám taky jedno malé přirovnání, abych to usnadnil. V okamžiku, když půjdu poslouchat symfonie Schuberta, Mozarta Haydna, tak neočekávám, že přede mě nastoupí orchestr sestavený se stovky syntezátorů, z nichž každý má přesnou barvu toho nástroje, který má hrát. Očekávám akustický zvuk, očekávám plasticitu zvuku. Očekávám barevnost, která je nastavena po staletí a tak dál. Takže to samé prosím pěkně, by se mělo přenášet i té, do té roviny, řekněme, audiovizuálního ztvárnění. A ještě jeden moment. Já jsem před lety byl účastníkem jednoho výběrového řízení na operní režii. A sešla se tam plejáda osobností velmi zajímavých. Z nichž jeden řekl, já si to musím všechno naposlouchat. Partituru nečtu, ale pro mě ta sluchová stránka je strašně důležitá. Prima, nemám problém. Ale byli jiní, kteří řekli. Partituru nečtu, vycházím z libreta. Tady už je první úskalí, protože já vlastně jsem odkázal na zprostředkování hudebního pojetí nikoliv to, co napsal skladatel, ale co mně předkládá ten realizátor. V tomto případě dirigent. To je špatně, to je špatně. Já jsem přesvědčen o tom, že operní režie má stále stát na myšlence, že operní režisér hudbě dokonale rozumí. On ji sám nemusí provozovat. Vzpomínám na inscenace v Brně Václava Věžníka. V Praze na pana prof. Strausse. Ale stejně tak v Ostravě na Jiřího Nekvasila. To jsou, prosím, pěkně jména v Plzni, Martin Otava. To jsou režiséři, kteří opravdu rozumí hudebnímu sdělení.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
V krátké době se naše veřejnost rozloučila s trojicí význačných uměleckých osobností. Herečkou Hanou Maciuchovou, operní pěvkyni Libuší Domanínskou a grafikem Vladimírem Suchánkem. Jak na ně, pane profesore, hlava či vzpomínáte, jak vnímáte jejich práci?

Jiří HLAVÁČ, hudebník a pedagog
No já moc děkuju za tento dotaz. Ve všech třech případech šlo o přátele. Se všemi jsem si tykal. Hovořil jsem o běžných věcech života. Takže jak vzpomínám. U Hanky Maciuchové byl jeden rozměr, který se moc nepřipamatovává. Vedle filmů, televize, rozhlasu, divadla, ona měla další disciplínu, které říkáme umělecký přednes. Úžasně byla schopna realizovat Skácela, Mikuláška, Holana, Seiferta. Ale stejně tak Štipačova, Puškina. Měla rozměr, osobnostní rozměr, to už není fantazie, to je mentální rozměr jejího myšlení a jejího citu, který byl naprosto jedinečný. A ne náhodou byla schopná udržet svoji výkonnost na vynikající úrovni, řekněme, takřka po 5 desetiletí. Komu se to podaří. Libušku Domanínskou jsem poznal ve svých 24 lety. Když jsem končil studia na hudební fakultě. A ona mimo jiné, když dělala koncertní výstupy pěveckých recitálů. Tak spolupracovala se Zorkou Zíchovou, která byla naší pianistkou na třídě pana prof. Vladimíra Říhy a několik koncertů jsem absolvoval s oběma. Libuška byla moravská duše. Ta si to uchovala doposledka. Mimochodem když jsme se potkali, tedy já rodák ze Zlína. Ona z Domanína a vy víte, že to je umělecký pseudonym, volila právě podle svého rodiště. Tak jsme okamžitě přešli i na ten moravský dialekt a vždycky jsme se na sebe dívali a usmívali, že je to fajn. Libuška ve 30 letech nastoupila do Národního divadla, kterému sloužila po řadu dalších desetiletí. Vzpomínám, že mně řekla. My jsme chodili, Jiříčku, i na zkoušky inscenací, v nichž jsme nehráli. Nás to zajímalo. My jsme u toho chtěli být. Rovněž dlouhodobá vynikající výkonnost a dále, ví se málo. Ona i v pokročilém věku byla ochotná poskytnout rady a učit mladé adepty, kteří byli na konzervatoři nebo se o zpěv zajímali. Byla to úžasná otevřená žena zlatého srdce. No a Vladimír Suchánek tam bylo taky jedno krásné pojítko. Já mám výtvarné umění a grafiku moc rád. Mám mezi grafiky řadu přátel, ale upřímně řečeno grafice moc nerozumím. Ačkoliv se tvářím, že ano. A je tam jeden moment. Vladimír byl amatérský klarinetista, takže jsme si většinou povídali o klarinetu, /nesrozumitelné/ vždycky zavolal. Řekl, prosím, tě, jaký máš hmat tady na tohle to. Takže my jsme přes muziku, ale taky přes dixiland a swing, protože toho jsme měli rádi oba. Tak jsme měli velmi otevřený vztah. Myslím si, že nepřeženu, když řeknu, že jsme k sobě vzájemně chovali nejen respekt a úctu. Ale také důvěru, že jsme si dokonce řekli i řadu věcí ze svého soukromí, což se tak často neděje. I on nabízel publiku všude po světě vynikající stabilitu své práce po 5 desetiletí. 3 úžasné osobnosti, které tady budou dlouho scházet.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Přidám osobnost čtvrtou, která by se dnes dožila 90 let. Fotbalová legenda Josef Masopust, vicemistr světa z roku 1962 a první český vítěz Zlatého míče. Jedna z největších osobností v historii českého fotbalu. Josef Masopust proslul nejenom svým fotbalovým uměním ale i gentlemanským chováním.

Jiří HLAVÁČ, hudebník a pedagog
To je, já moc děkuju za toto připomenutí a mimochodem dodám, že včera by oslavil devadesátiny Milan Chladil, který byl též obrovský fotbalový fanda. Josef Masopust, seznámil mě s ním Gustav Brom, když jsme v Brně dělali jeden televizní pořad. A pan masopust, sešli jsme se na hřišti v Lužánkách. Přišel v teplákové soupravě, protože vedl trénink. Byl neskutečně skromný. Byl neuvěřitelně stabilní ve svých názorech, protože v tom filmu také vystoupil. Měl přehled o fotbalovém dění. Myslím si, že si odnesl z života poznání, že poctivá práce musí přinést i dobré výsledky. To, co je nad rámec, je dáno, dáno talentem. Ale masopust byl obrovský pracant, který nechtěl žít z toho, že mu pánbůh nadělil větší periferní vidění a skvělou kopací techniku. On byl srdcař a chtěl být součástí týmu a zakončím to. Já jsem se mohl poznat i se Svatoplukem Pluskalem, který jej provázel v záloze Dukly Praha po desetiletí. Byl to Zlíňák. Pan Pluskal měl stejné povahové rysy jako Josef Masopust. To co jsem popsal, skromnost, pracovitost, houževnatost, vytrvalost a vynikající výkonnost.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Josef Masopust nikdy nezapomněl zdůraznit, že se narodil do velmi skromných poměrů.

Jiří HLAVÁČ, hudebník a pedagog
On pocházel z Mostu nebo ze satelitního místa u Mostu. Nicméně on i v době, bohužel politická situace neumožnila, aby se stal hvězdou Realu Madrid či jiného věhlasného týmu. Takže on i v době, kdy byl tady a reprezentoval. Měl ústřední myšlenku, že fotbal je v prvé řadě hra, že je to o blízkosti, že to není o tom, abych někoho položil na lopatky, ale abych pobavil i ty, kteří přišli jako diváci, aby jim dal zážitek, protože on sám to prožíval. Mimochodem nikdy jsem nebyl svědkem toho, že by Josef Masopust hrál unfair, že by někoho fauloval nebo, že by byl vyloučen. Nicméně v povídce Oty Pavla se dočteme, že jednou vyloučen byl a litoval toho celý život.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Hudebník a skladatel Jiří Hlaváč. Děkuji, pane profesore, za váš čas, za vaše postřehy a přeji hezký den, na slyšenou.

Jiří HLAVÁČ, hudebník a pedagog
Děkuju pěkně a hezký den vám všem.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Zaznělo tady několikrát v Brně, Brno. Odtud se zítra přihlásí soudce Josef Baxa. Zita Senková přeje příjemný poslech Českého rozhlasu Dvojky.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media. Texty neprocházejí korekturou.