Přepis: Jak to vidí Jiří Hlaváč – 4. října 2018

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Dobrý den přeje Zita Senková. Dnešním glosátorem je profesor Jiří Hlaváč, pedagog a klarinetista. Vítejte.

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Děkuju pěkně, dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jak přitáhnout k učitelské profesi nové lid, a hlavně je ve školství udržet? Co koncepčně vůbec očekáváme od vzdělávání v Česku a co si vzít z celoročních oslav a připomínek osmičkových výročí? Připojte se k dnešnímu zamyšlení. – Na vysokých školách začal nový akademický rok, mají plnit mimo jiné i vzdělávací požadavky EU. Jaké vlastně jsou, pane profesore?

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Já bych řekl, že ten základní aspekt je postaven na myšlence, že musí mezi sebou vzájemně komunikovat, a tak mohu s potěšením říci, že, řekněme, zpětně těch 10 let už se jedná o vysokoškoláky, kteří opravdu komunikují minimálně dvojicí světových jazyků. To je první vstřícný krok s tím, že mohu následně být členem mezinárodních týmů, mezinárodních uskupení, mohu se podílet na vědeckém, ale řekněme, i uměleckém výzkumu napříč kontinentem a pořád je tam ta míra, že spolu dokážeme komunikovat. Pak jsem tam vystopoval další nový rys, a to je ten moment, kdy už se necítím, že jsem jenom příslušníkem jedné vysoké školy v Praze, v Brně nebo v Olomouci, ale že v rámci těch mezinárodních studentských výměn, kdy vysokoškolský zákon umožňuje, že část studia může probíhat v zahraničí, tak tito studenti už využívají nabídky, řekl bych, beze zbytku, cítí dokonce i jakousi míru povinností poznat, jak se totéž praktikuje a realizuje v zahraničí, mají srovnání, nemají velké oči, aby se vraceli s pocitem, že tady je všechno špatně a tam všechno úžasné. Začínají být velmi přesní v posuzování a v té analýze celkového stavu a myslím, že další, a to je celoevropský, aspekt je postavený na tom, že nerozhoduje míra a délka praxe, ale ta daná výkonnost. Čili nebude mně nikdo, když mně bude 30 let, oznamovat, jste sice šikovný, ale budete muset ještě pár let počkat. Ti lidé bez ohledu na věk se stávají součástí špičkových týmů. A to je strašně důležitý moment, nejen motivační, ale vzniká tam ta míra výkonnostní odpovědnosti, a to je zase ten důležitý aspekt mezinárodní. Já mám být připraven tak, abych obstál v rámci celoevropského trhu práce. My hudebníci jsme to měli vždycky trošku usnadněno v tom, že jsme byli zvyklí pracovat v zahraničí. Nicméně těch, kteří by přijali dlouhodobá angažmá, zase tolik nebylo. Takže my jsme vyjížděli, vraceli se, nicméně byli jsme konfrontováni a taky jsme konfrontovali.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Co nás podle vás vůbec motivuje ke vzdělávání?

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Touha, doufám, že je to stále touha něco vědět, něco poznávat. Pak tam musí být strašně důležitý povahový rys, a to je soustavnost. Čili já se chci dozvědět, potom s tím, co vím, chci nějakým způsobem pracovat, a potom, a to už se vracím obloukem k tomu úvodnímu, co už jste zmínila, se o to chci také podělit. Mé vědění, které má sloužit jenom mně, je k ničemu. Já mám být součástí toho, že umím následně nabídnout řešení někomu dalšímu. Je to možná moment, který je v každé lidské profesi, je to ten týmový hráč, který dává své schopnosti a své dané duchovní i morální a mravní dispozice do toho celkové budgetu. To je základ.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Pan posluchač Jaroslav mimo jiné v emailu píše, že by chtěl upozornit na jednu ze základních příčin neustále se propadající úrovně středních škol, na vysokých to asi nebude o mnoho lepší. Cituji dál z jeho psaní: Tou hlavní příčinou je systém, podle kterého jsou středním školám přidělovány peníze takzvaně na žáka. Z toho vyplývá, že školy velice ochotně přijímají ke studiu i žáky, kteří mají na vysvědčení ze základní školy téměř samé čtyřky, jsou líní a ke studiu nemají téměř žádné předpoklady ani motivaci. Ti pak kazí výuku i těm normálním, kteří by mohli jinak studovat docela dobře. Vyrušují, nechápou, takže zdržují, šikanují své spolužáky, někdy dokonce i učitele, mají obrovskou absenci, chybí motivace ke studiu a tak podobně. Tolik postřeh pana posluchače.

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Já musím dát za pravdu, protože kdekoliv, když se jako základní kritérium objeví kvantita a kvalita se stává čímsi, možná jakousi zpětnou vazbou, tak dochází tady k tomuto momentu. Je pravdou, že jsou mnohé střední školy, které přijímají dokonce bez vstupní přijímací zkoušky, respektive se tam možná jedná o jakési vyplnění testu, ale rozhodně to není to, co by poskytlo dostatečný důkaz o kvalitě duchovní, ale i, pan posluchač správně zmínil, mravní připravenosti, protože do mě je investováno. Mimochodem školství dostává finanční prostředky, se kterými kdyby se vskutku smysluplně a hospodárně nakládalo, tak by se ten výsledný moment na konci studia musel projevit výrazněji. Jenže tady je velmi často zohledňována kvantita, má pravdu pan posluchač v tom, že školy dostávají určitý finanční příděl na studenta. Mě by zajímalo to, jak vypadá ta finální výstupní vazba, kolik z těch lidí následně dál studuje na vysokých školách, jak se v praxi dokážou dál uplatnit. Kolik z nich se potom skutečně stává vynikajícím pracovníkem v tom kterém rezortu. Mluví se o vnější evaluaci; já se obávám, že je to jeden z krycích manévrů, aby se takzvaně něco konalo, ale upřímně řečeno, vlk se nažere a koza zůstane celá. Ten systém není dobrý, to je pravda.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jak podle vás přitáhnout k učitelské profesi nové lidi, a hlavně je pak za tou katedrou udržet?

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Teď řeknu větu, která nebude moc líbezná, nicméně říci ji musím. Dokud to nezačne v rodinách ve smyslu respektu vůči tomuto povolání, nikoliv, že v rodinách budou malé děti poslouchat zvláštní hodnocení pedagogů, které ti rodiče mnohdy ani osobně neznají, tak je to vždycky cesta do pekel. To dítě bude věřit tomu, co mu maminka nebo tatínek řekne, a jestliže tam není základní model nastavený tak, že paní učitelka, pan učitel to s tebou myslí dobře a chtějí... a tak dál, tak to se nemůže nijak změnit. Je to určitý despekt. Víte sama, že i školství patří mezi několik profesí, kde se naslibovaly hory doly, aby se následně takřka nic nesplnilo. Mám na mysli nejen to platové ocenění, ale společenskou prestiž té profese jako takové. To je běh na dlouhou trať, na stranu druhou to je ten závazek vůči školství a vzdělanosti jako takové, protože my bychom měli této profesi projevovat patřičnou míru uznání. Ten, kdo stojí denně na stupínku před svými žáky, je vystaven soustavné kritice lidí, kteří ho poslouchají, ale následně je tam ta zpětná vazba. To je jediná cesta. Ctěme tuto práci.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Co ale stalo, pane profesore? Pan učitel býval autoritou...

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Já si myslím, že právě v tom modelu úspěšnosti je tato profese nejméně viditelná, což znamená z hlediska finančního ohodnocení, že je tam, kde je.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Tam už ale dochází k navýšení.

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Dochází k navýšení, zase už se vedou debaty o tom, jestli to bude plošné nebo individuální. Dokud se nenaučíme rozlišovat, že ten, kdo je špičkovým pracovníkem, má mít vytvořeny špičkové podmínky, a ten, kdo je pracovníkem podprůměrným, má mít také podprůměrné ohodnocení... Ale do toho nikdo nepůjde. To je osobní střet. A v tu ránu se to bude řešit soudní cestou. Jak to, že já ano, a on ne? To je problém.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Co vůbec očekáváme koncepčně od vzdělávání v Česku?

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Já si myslím, že ideální stav by byl, aby byla přirozená provázanost mezi tím základním, středním a vysokým stupněm. Za tu přirozenou provázanost myslím i to, že se nebude ten, kdo je vybaven ohromnou dispozicí pro manuální činnost, za to stydět, že nebude mít pocit, že musí mít pseudostředoškolské vzdělání. Myslím si, že by měla být i jakási míra toho přirozeného respektu a uznání. Výborný žák v první třídě, výborný žák v deváté třídě – pro mě nastejno jako výborný student střední školy či výborný student vysoké školy. Mělo by se to diferencovat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Z nedávného společného průzkumu sociologických ústavů České a Slovenské akademie věd vyplynulo, že Sametovou revoluci v roce 1989 považují Češi i Slováci za nejvýznamnější událost v historii své země. V tom v uvozovkách českém našem žebříčku na dalších místech skončily vznik a období první Československé republiky a Pražské jaro, také okupace Československa vojsky zemí Varšavské smlouvy v roce 1968. Právě Sametovou revoluci a vznik Československa hodnotí Češi nejkladněji. Jaký je váš názor, pane profesore?

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Já myslím, že ten názor nevznikl sám od sebe. Je tam jednak zkušenost. Dneska už nebude tolik lidí, kteří prožili 68. rok. Já ve škole potkávám mladé lidi, kteří mi říkají, já vlastně už o socialismu si může jen přečíst, já jsem to nezakusil. Oproti tomu ten rok 89 je pro většinu populace opravdu krokem zlomovým v tom, že otevřel nové možnosti, otevřel nové vazby, mluvili jsme o těch mezinárodních provázanostech a tak dál. To má svoji logiku, lidé mají dobrou zkušenost, že ta změna zásadním způsobem k lepšímu pozměnila jejich životy, co se týče poskytnutých možností, šancí a tak dál. To je jasné. Pak je tam to osmičkové ohlédnutí – 68, 48. Víme, že naprosto zásadní milníky a mezníky v životě obou národů, které jste zmínila... Tam je jeden, bych řekl, strašně důležitý moment, a to je, někdo kdysi vymyslel krásný termín paměť národa. Mně se to moc líbí, protože ta paměť národa má svým způsobem připamatovávat momenty, které v životě, ve vývoji toho národa byly naprosto zásadní. 48. rok přinesl to, co přinesl, a víme, do jakých momentů šla tehdejší nevraživost v rámci, řekněme, sociálních rozdílností, jaký způsobem doplácela inteligence na své postavení a tak dál. 68. rok byl velkou nadějí, velký příslibem, pak byl zase zlom. Ale já dodávám, v té paměti národa v obou případech jsme přišli kvůli emigraci o tisícovky osobností, které mohly tento národ poznamenat zásadním způsobem, poznamenaly národy jiné a sem se už nikdy nevrátily, anebo přijely na návštěvu, ale nebyly zde profesně nikterak aktivní. Já si myslím, že to je nevyčíslitelná ztráta, protože ty osobnosti nastavují velmi často pravidla hry, osobnosti nastavují velmi často zrcadlo, jakým způsobem má špičkový odborník na tom kterém postu myslet, uvažovat, cítit, komunikovat. To je strašně důležitý moment, ale bohužel to jsme prohospodařili, to je pryč.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jaký smysl má vůbec celé to připomínání vzpomínání na historické okamžiky? Co bychom si z toho měli vzít?

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Já jsem to malinko anticipoval, takže jenom dodám, dneska se obecně vžil pojem, nemusí mi nikdo nic připomínat, já si klepnu na internetu a otevřu si Google a Wikipedie mi oznámí všechno...

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jaká je ta paměť národa?

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Paměť národa je i citová, protože v tom zmíněném momentu, o kterém jsem tady mluvil, vedle euforie přišlo zklamání, přišla bolest, přišla hořkost. To všechno jsou vnitřní stavy lidí a tady se to týkalo milionů lidí. To je paměť, která pracuje tím způsobem, že svým způsobem ten národ profiluje, na stranou druhou má nám stále vracet určité momenty, abychom si řekli, fajn, že už v tomto nemusím žít, že nemusím mít obavu, jestli ráno zaklepe na dveře někdo, koho neznám, a jenom mi řekne, oblečte se a pojďte s námi. Například. To je moment, který by se měl připamatovávat, to je paměť národa, i když mnozí se teď tváří, že to není zapotřebí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
K dispozici máme i nový exkluzivní průzkum pro Radiožurnál. Podle něj považují lidé 100. výročí založení Československá za velmi významné. Podle respondentů byl rozpad Rakousko-Uherska nevyhnutelný. Pokud by ale monarchie nezanikla, měli bychom se možná stejně, nebo ještě lépe. To si myslí většina Čechů, kteří odpovídali v tomto průzkumu. V srpnu a v červnu se ho účastnilo 1918 respondentů starších 18 let.

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Já bych na to odpověděl takto: Pokud ten pocit vznikne na základě toho, že přejedu hranice a bude porovnávat stav silnic, infrastruktury, životního prostředí, služeb a tak dál, tak k tomu samozřejmě mohu dopět, a dospěl bych určitě i já. Ale já jsem v Rakousku byl párkrát na podstatně delší pracovní pobyt, takže jsem trošku proniknul do těch vazeb i víc, a řekl bych, že zase tak zásadních rozdílností není. A dokonce mi jeden Japonec, který žije ve Vídni a má manželku Rakušanku, řekl jednu větu. Když jsme se bavili o charakteru národů a já jsem si postesknul, že jsme dost prodejní, tak on mi řekl: Rakušané jsou na tom podstatně hůř, protože z Hitlera udělali Němce a z Beethovena Rakušana. A to je taky ukázka té paměti národa a toho vnitřního charakteru.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Po 10 letech začínají znovu vycházet legendární díla Jaroslava Foglara. Co podle vás mohou knihy, které nabádají k čestnosti, ke spořádanému životu, také k lásce k přírodě, říct té dnešní, řekněme, digitální generaci?

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Přiznám se, že rád chodím do různých knihkupectví. A nejenže se dívám, jaké tituly se nabízejí, ale zajímá mě i atmosféra toho prostředí a lidé, kteří tam chodí nakupovat. Jsem velmi potěšený tím, že je tam množství mladých lidí, což znamená, že čtou, že to není jenom ta tabletová destička v tom rychloprovedení. Na jednu stranu je fajn, že pan Foglar připomínal určité sokolské zásady a hodnoty, na stranu druhou já jsem trošku zpozorněl, že vedle krásného boxu asi sedmi, osmi knih Ericha Marii Remarqua jsem objevil jednoho jediného Karla Čapka. Karel Čapek k tomu, co jste zmínila, přispěl po mém soudu mnohonásobně větším apelem než Jaroslav Foglar. Ale to už není ta rovina té čtenářské atraktivity či dráždivosti.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Myslíte?

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Obávám se, že ano, protože Čapek nutí k velké přemýšlivosti, Čapek nás vede k tomu, abychom si v sobě udělali vždycky inventuru a určitý pořádek. Tak to prostě je. Pro mě je to jeden z nejmilovanějších autorů. Ale včetně těch postojů, o kterých vím a co všechno on byl schopen prokázat, čemu všemu čelil, postavil se do čela PEN klubu, mezinárodní provázanost, mezinárodní apel... To je osobnost, kde trošku cítím při procházkách knihkupectvím, že jsme hodně dlužni.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Začala nová koncertní a divadelní sezona. I ony reflektují 100. výročí založení Československé republiky. Co dalšího mohou umělecky nebo i společensky přinést?

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Já jsem včera náhodou v televizi zahlédl rozhovor několika kandidátů do různých volebních týmů a bavili se o tom, že Praha potřebuje nový koncertní sál. Prosím pěkně, tyto debaty jsem začal vnímat, když jsem v 69. roce přišel studovat na pražskou HAMU. Už tehdy se vedly debaty o nutnosti nového koncertního sálu. Každý, kdo vstoupil do Musikvereinu ve Vídni, do sálů berlínských filharmoniků, do Concertgebouw a tak dále, tak ví, o čem ta řeč je. Mimochodem i Rudolfinum, o kterém se často zmiňují oponenti, že je zcela dostatečné, sloužilo jinému záměru než hudebnímu. Já si myslím, že koncertní sezona jako taková vedle těchto debat o tom kde, je také o tom, co a s kým. Vedle toho, že takřka každý festival bude připomínat 100 let výročí založení Československa, mimochodem ono se to shodlo i s výročím spojeným s Leošem Janáčkem a příští rok výročí Bohuslava Martinů, takže my obhospodařujeme i tyto společenské aspekty... Já si myslím, že je tam jeden zásadní moment. Česká hudba v rozmezí nějakých takřka čtyř staletí nabízela pro Evropu neuvěřitelné množství nových impulsů, podnětů, velmi často zásahů a stěží bych v Evropě našel národ, který v té kontinuální délce čtyř století přinášel hodnoty typu Jana Dismase Zelenky, Jana Václava Stamice, Dvořáka, Smetany, Janáčka a tak dál. Myslím si, že tak jako jsme se bavili o tom, co v rámci zvýšení prestiže pedagogické profese, že tady je to stejný moment. Hlasme se k tomu, co Evropa ctila a ctí v tak úžasném časovém oblouku, a neodvolávejme se pořád na to, že toto vykazuje poslechovost a prodejnost, a to má určovat i ten celkově hudebně-společenský aspekt. O tom to opravdu není. Úcta k tradici, úcta k hodnotám. To je krédo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Francouzská vláda chce narušit mužský monopol ve světě klasické hudby a obecně v kultuře. Šéfka rezortu chce do pěti let docílit toho, aby ženy vedly polovinu francouzských kulturních institucí, a ministryně už začala na vlastním úřadu. Poskytla 500 milionů eur na vyrovnání platové nerovnosti mezi muži a ženami. Ten požadavek také souvisí i s tím, že ve Francii se hlásí na umělecké školy čím dál více žen, pak ale to uplatnění v tom profesionálním životě je značně problematické.

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Já tomu tleskám. A dokonce prozradím, že když jsem si včera prostudoval všechny ty podklady stran blížících se voleb, tak jsme prvně v životě v případě toho, koho budu volit na magistrát i na mém obvodu, upřednostnil ženy. Vždycky jsem dal víc žen než mužů, ale řeknu proč. Protože ten moment, kdy mužská agresivita má být nahrazena ženskou noblesou a elegancí, je pro mě klíčová. Další moment: Ženy vedle toho, co jsme jim nikdy neupřeli, právo na mateřství, jsou opravdu velmi často těmi, které drží rodinu pohromadě svým způsobem cítění, svým způsobem myšlení. Čím víc žen se bude pohybovat i ve veřejném prostoru, myslím si, že to zaznamenáme. Další věc, řeknu to nerad, ale já jsem odpovědný člověk: Obecně jsem si všiml, že ženy v rámci profese jsou mnohem odpovědnější, než jsou muži.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Mají muži v hudebním světě u nás monopol?

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Už se protrhla bariéra, že bylo období, kdy v České filharmonii s výjimkou paní Kodadové u harfy nebyla jediná žena. Podívejte se dneska. Už se to mění. Mimochodem i ten studentský potenciál na vysokých uměleckých školách zaznamenávám stejně. Ženy začínají převládat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Profesor Jiří Hlaváč a jeho postřehy. Děkuji vám za ně. Mějte se pěkně, na slyšenou.

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Hezký den, děkuji.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Zita Senková se těší na zítřejší vydání se světícím biskupem pražským Václavem Malým. Dobrý den.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.