Přepis: Jak to vidí Jiří Hlaváč – 21. května 2020

Hostem byl Jiří Hlaváč.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Dobrý den přeje Zita Senková. Dnešním glosátorem je profesor Jiří Hlaváč. Klarinetista a pedagog. Já Vás vítám. Dobrý den.

Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista, pedagog:
Děkuji pěkně, dobré ráno.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Probereme například trend online koncertů, roli médií, koncovku -ová, a neopomeneme ani cestovatelskou legendu. Inspirativní poslech. Nebýt koronaviru, nejspíš bychom si povídali o mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro, které se kvůli opatření nemohlo konat ve své klasické formě. Našlo ale řešení a nabízí alternativní program živě přenášených koncertů z jeviště pěti pražských koncertních síní a jedné brněnské. Poprvé v 75 leté historii. Takže si o něm, přece jenom, pane profesore můžeme povídat.

Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista, pedagog:
Můžeme povídat, no, je to samozřejmě vždycky úhlem pohledu. Pro posluchače, pro diváky, je to zpřístupnění výstupu, které, bohužel s ohledem na situaci, nemohou navštívit naživo, nicméně je to určité zprostředkování, řekněme toho hudebního sdělení. To, co tam nepochybně zásadně chybí, je ta rovina toho vnitřního rozpoložení, protože jinak to budu cítit v koncertní síni, a jinak u monitoru svého počítače.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Není tam publikum.

Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista, pedagog:
Není tam publikum, ale je tam jeden strašně důležitý fenomén. A to je ta strana hudebníků. Já se přiznám, že pro mě publikum vždy bylo a je hnacím motorem, že to, co prožívám třeba bezprostředně před vystoupením v šatně, se dá nějak simulovat, i doma, v tom prostředí, nicméně atmosféru vytváří publikum. A mnohdy i to, že hudebníci usilují o to, aby publikum získali na svoji stranu. Je to ohromná motivace. A je to ten pověstný motor, který stimuluje výkonnost každého možná o patro výš. Nicméně, abych nebyl jen v tomto směru negativní. Samozřejmě, i prostřednictvím streamových přenosů mohu stejným způsobem publikum svým sdělením oslovovat. Mám stejnou citovost, mám stejnou představivost, stejnou fantazii, stejná praktika jak chci tu skladbu realizovat. A co je zvláštní, ohlas se nedostaví bezprostředně po výkonu, v podobě potlesku, ale ohlasu na sociálních sítích. Takže já musím říci, že jsem zažil opakovaně výstupy online, a reakce publika byla taková, že jsem se vlastně seznámil s lidmi, které bych jinak nepoznal. Je to zvláštní, a má to všechno, jak už to v životě tak bývá, má to plus a má to mínus. Já jsem povděčný všem, kteří na Pražském jaru zareagovali zavčasu, uměli to vyprodukovat, uměli to všechno zajistit, organizačně zajistit, a to, co jsem viděl já, ty výstupy, mě to moc zaujalo. Ostatně, kdo by mohl shlédnout Mou vlast v sérii výstupů v pořadí Karel Ančerl, Václav Neumann, byl tam Rafael Kubelík, byl tam Libor Pešek, byl tam Jiří Bělohlávek a byl Daniel Barenboim. To je samozřejmě i ono sdělení ve zkratce, ale na stranu druhou, je v tom určité pozitivum.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Mimochodem, vybrané koncerty jsou k dispozici k poslechu také na programu sesterské stanice Český rozhlas Vltava. Pražské jaro není jediný mezinárodní festival, nebo podobná akce, která se koná jen omezeně nebo online, většina se dokonce nekoná vůbec. V Německu, například, se každoročně uskuteční na 500 hudebních festivalů. Třetinu tvoří právě festivaly klasické hudby. To publikum se také jaksi vynuceně, kvůli novému koronaviru, přestěhovalo na internet. Jak to ovlivní? Může to nějak ovlivnit budoucnost klasické hudby i festivalů?

Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista, pedagog:
No, nepochybně, protože jednak vždycky je to prověrka vynalézavosti, ale svým způsobem i určitého druhu otrlosti, co všechno jsem schopen zvládnout a vydržet. To je vždycky zatěžkávací zkouška. Pak je druhá věc, ono to neověří jenom pořadatele, ale i sponzory, donátory, ty, kteří do toho vkládají finanční prostředky. A může se stát, že mezitím vznikne-li nějaká prodleva, řeknou, my už chceme podporovat jiný rezort nebo jinou oblast činnost. A to už jsou pak škody, které jsou svým způsobem nevratné. No a pak je další moment. Ono to, a v tom vidím pozitivum, zase ukáže i tu míru kvalitativních rozdílů, protože, a chci vyslovit domněnku a prognózu, že to, co po léta udržovalo špičkovou kvalitu, že nezanikne. Takže zaniknou experimenty a zaniknou mnohdy i výstupy, které byly zbožným přáním někoho z iniciátorů a pořadatelů, ale ta obecně umělecká prospěšnost zase moc velká nebyla.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Mimochodem, závěrečný koncert Pražského jara bude v Rudolfinu dirigovat Jakub Hrůša, společně s klavíristou Ivou Kahánkem se těší z mimořádného úspěchu, jejich společné album klavírních koncertů Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů, které natočili s Bamberskými symfoniky totiž britský časopis BBC Music Magazine vyhlásil za nejlepší koncertní nahrávku roku 2019. Toto ocenění patří vlastně, s cenami britského časopisu Gramophone, k nejvýznamnějším, jaké může nahrávka klasické hudby získat.

Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista, pedagog:
No můžeme oběma pánům, ale i členům Bamberských symfoniků pogratulovat, ale já k tomu dodám takovou vnitřní reminiscenci. Když jsem dnes jel do rozhlasu, tak jsem na jednom plakátu zahlédl krásný slogan: "Za každým úspěchem je tvrdá práce." A protože oba pány znám, a s Ivem jsme, myslím si i ve velmi úzkém přátelském vztahu, tak mám jejich činnost před očima po celá desetiletí. Tam tedy v obou případech platí ono, že za úspěchem je tvrdá práce. Ale je tam ještě jeden moment navíc. Jednak ta nahrávka byla postavena na koncertech, klavírních koncertech Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů, což se ukazuje, že pro ty, kteří posuzovali ty výstupy, může ten repertoár svrchovaně světový, o kterém už se nevedou polemiky, jestli se tam může realizovat tak či onak. Druhá věc, je tady u nás, a to chci vzpomenout, budována velká tradice jak v rovině klavírního umění, tak v rovině dirigentů, a ceny získávaly v minulosti třeba Jan Panenka, Ivan Moravec, bohužel ne Václav Talich, v jeho éře to moc nebylo, nicméně už jsem avizoval, Jiřího Bělohlávka, a je logické, a z toho mám velikou radost, že jsou tady pokračovatelé této tradice, protože my jsme z pozice interpretačního umění, byli světem, a chci věřit tomu, že jsme, vnímáni stejně, jako v té rovině autorské. Měli jsme a máme interprety, kteří mají světu co nabídnout, a mají co říci. A zaplať pánbůh, máme také kvalitní českou hudbu, která, jak vidno, umí stále ve světě vzbudit patřičný respekt a uznání.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Názor profesora Jiřího Hlaváče. Jak už tady zaznělo, svou hvězdnou hodinu prožívají streamovací platformy. Ono to sledování videopřenosů, záznamů online v praxi znamená ale i to, že když se celý svět, obrazně řečeno, a vlastně doslova, připojí najednou, tak sleduje tímto způsobem filmy, seriály, hudbu, koncerty a tak dále, tak se výrazně překračuje kapacita sítě, takže portály snížily kvalitu přenosu obrazu, zvuku, a proto například ve Švýcarsku jdou cestou podpory tuzemské tvorby. Veřejnoprávní rozhlas SRF hraje více hudby domácí provenience, stejně jako vysílání více domácích tuzemských filmů, jaksi made in Swiss. Samozřejmě také i ta domácí scéna musí jaksi "přežít" tu koronakrizi a ty dopady. Jak vidíte to, pane profesore, právě v rovině podpory té domácí tvorby? Nejenom teda v těch uplynulých týdnech.

Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista, pedagog:
To je, prosím pěkně, a děkuji za ten dotaz. Je to stejný problém, jako když se budeme zamýšlet, jak zpátky restartovat výrobu, restartovat činnost řady subjektů v gastronomii, v dopravě, v turistickém ruchu, to je úplně stejný problém, protože i tady se to dotýká tisícovek lidí, navíc tady se plánuje s obrovským předstihem, protože řada špičkových festivalů má uzavřenou dramaturgii na dva, tři roky dopředu. To jsou složitá jednání, a logicky, je vždycky zajímavé, když se objeví, a lhostejno, jestli naživo nebo v nějakých streamových přenosech, když se objeví i ta míra konfrontace, jak na tom jsme. Já dám malinký sportovní příklad. No, pro nás, diváky, je atraktivní, když naši sportovci porážejí rivaly v celosvětovém měřítku. To, že by soupeřili jenom mezi sebou, to přestane velmi rychle každého zajímat. Totéž je samozřejmě i v té rovině umělecké, takže ano, je to přechodová fáze, zaplať pánbůh, my si při tom můžeme připamatovat řadu, řadu výstupů a řadu inscenací, koncertů, výstav, na které jsme už třeba zapomněli. Připamatovat i důležité zlomové okamžiky a vývojové fáze, a taky osobnosti. Ale pořád to dnes stojí na té mezinárodní konfrontaci.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Říká se, že každá krize je i příležitostí, nebo to vidíme příliš růžově?

Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista, pedagog:
Je příležitostí k řadě momentů, já jsem se o tom někde už zmínil. V prvé řadě každý z nás má vyhodnotit to, co všechno bylo před touto pandemií, a co mě to přineslo, z hlediska sebereflexe a vlastního poznání. A pořád to stojí na té myšlence, a já tomu chci věřit, že lidé konečně pochopí, že nejsou na světě kvůli svému pohodlí, ale že jsou na světě proto, aby vytvářeli hodnoty a vytvářeli život, který má svoje hodnoty v humanitě, v lidskosti, v pochopení, v empatii, to je vždycky moment, který nás k tomu může přivést, a může nám leccos naznačit.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Český rozhlas vysílá nepřetržitě, nejenom v době pandemie koronaviru, ale vlastně už 97 let. 18. května 1923, večer, ze stanu u letiště ve Kbelích se ozvalo poprvé: "Haló, haló". Jakou roli, pane Hlaváči, sehrávají právě veřejnoprávní média v současnosti?

Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista, pedagog:
Teď se ukázalo, že klíčovou, protože tam se svrchovaně vyžaduje, očekává, důvěryhodnost, opravdovost, pravdivost, to sdělení musí mít svoji relevantnost, prostě to očekávám se vším všudy. Dál, rozhlas, televize, mají po desetiletí budovány kvalitní archivy. Je možné právě i to retrospektivní ohlédnutí, a hledat určité srovnání s tím, co už jsme museli vyřešit, a co jsme vyřešili v minulosti. Další moment. Já pořád chci věřit té myšlence, že třeba míra ledabylosti v tom, jak se něco sděluje, jakou formou, ale i jakým projevem, že to konečně znovu zase bude připamatováno, a to je velká služba veřejnoprávních médií, protože já tam očekávám, že mám proti sobě velmi gramotné moderátory, kteří mluví spisovně, a kteří jsou schopni udržovat určitou kvalitu moderátorského projevu. Bez ohledu na módní trendy a módní vlivy.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
16x objel zeměkouli, navštívil přes 150 zemí, v zahraničí strávil více než 20 let. Na svých cestách nasbíral materiál pro mnoho cestopisných televizních dokumentů a více než 40 knih. Slavný spisovatel, etnograf, doktor práv a filozofie, Miloslav Stingl. Zemřel minulý týden ve věku 89 let. Jeho největší láskou byli indiáni. Vy jste se osobně znali, pane Hlaváči, jak Vy budete na pana Stingla vzpomínat? S čím si ho budete nejvíce spojovat?

Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista, pedagog:
Já řeknu ten příběh, který nás spojil, a to je vlastně i popis osobnosti, kterou jsem mohl poznat. Nevím, kdo za tím stál, jednoho dne, bylo to v roce 1978, mne oslovil Milan Friedl, který vedl tehdy Lyru Pragensis a řekl mně, Jiří, prosím Vás, cestovatel, pan Stingl, by potřeboval ozvučit svůj film. Tady je na něj telefon, dohodněte se. No tak já jsem zatelefonoval, pan Stingl řekl, že se ten film věnuje Peru, a peruánským domorodým kmenům a také pralesům, a že by k tomu potřeboval ozvučení. No tak mě bylo jasné, že tam těžko vystačím s hudbou evropskou, natož pak českou, a že to všechno bude stát na trošku jiné rovině, hodně exotiky, když jsme se poprvé potkali, tak on vlastně vyslovil představu, že půjde víc o zvukovou koláž než o nějaké jasné sdělení, a ještě navíc řekl, víte, ta hudba často bude až ve třetím plánu, protože je tam obrazová část, je tam komentář, no a pod tím, velmi často bude hudba, ale hudba bude někde i samotná jenom s tou obrazovou částí. My jsme se tehdy dohodli, že přizvu hráče na bicí nástroje, Ivana Domináka, já že si přijedu basklarinet a klarinet, a ve studiu, a tady to začíná, bylo to v malém studiu v Lucerně, a pan Stingl přišel s úplně konkrétní jasnou představou, kdy vždycky řekl pánové, prosím vás, teď potřebujeme zhruba 20 sekund hudby, která bude, použiji jeho termín jinotajná, huby, která bude jenom mlhavá, náznaková, a hudby, která musí v posluchači vyvolat určitou zvídavost. Co vlastně přijde. No a my jsme spustili, a pan Stingl řekl, fajn, dejte tam těch hlubších tónů ještě víc. Byla to nesmírně tvůrčí práce, podotýkám, dopředu nebylo napsané jediné téma, jediná nota. Já tam šel s mírou svých zkušeností a představ, pan Stingl přišel se svojí konkrétní představou, ta práce byla úžasná, a teď to vyústění. Prosím pěkně, ve studiu, když jsme točili, nebylo žádné plátno a žádný film nám nikdo nepouštěl. A když se to dokončilo, já jsem do dneška ten film neviděl, ale pan Stingl nám potom zatelefonoval, pozval nás na večeři, a tam jsme si povídali o mnohém, a já jsem zjistil, že to jeho působení ve studiu nebylo náhodné, protože on to byl i v civilním životě člověk nejen vzdělaný a moudrý, ale on měl zvláštní míru překvapivého uvažování, jeho opravdu napadaly momenty, které mě by v životě nenapadly. Byl ohromně zvídavý, i do problematiky hudebních nástrojů, na co všechno on se stačil ptát. Byl zdvořilý, měl krásnou spisovnou češtinu, a měl v sobě takovou míru lidskosti. Když jsem si to spočítal, jemu tehdy bylo 48 let. A řekněme, byl na vrcholu své činnosti, byl skromný, byl pokorný, a pak jsme se viděli ještě jednou, při nějaké jiné příležitosti, také zajímavé. Když mě zahlédl, tak na mě pokynul, a během pár vteřin za mnou přišel, abychom se pozdravili. A my jsme se přitom potkali jedinkrát při té práci. No, je to pro mě zážitek, setkání s osobností, jakých jsem za život potkal málo. Dodám jen, a to jsou ty životní paradoxy, seznámil jsem se s Jiřím Hanzelkou, dalším bájným cestovatelem přes hudbu, protože hrál skvěle na varhany a miloval Bacha a Régra, ale já jsem se nikdy, byť jsme velkou část života prožili ve stejném městě, naživo nesetkal s Miroslavem Zikmundem. A když jsem ve zlínské filharmonii s orchestrem měl koncert ke svým šedesátinám, tak mi pak paní dramaturgyně řekla, v publiku byl i pan Zikmund, který je naším abonentem a chodí. Ale naživo jsme se nikdy nesetkali.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Přiznám se, že také budu velmi ráda vzpomínat na pana Stingla. Jeho životním krédem bylo havajské přísloví: "Nade všechny národy je lidství". Jeho vlastně, při těch cestách po celém světě, po všech kontinentech, ho zajímali především místní obyvatelé, jejich kultura. A snažil se, jak už jste vlastně i řekl to slovíčko pokora, takto přistupovat k těm ostatním národům. Byl to pan cestovatel. Nejenom.

Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista, pedagog:
Opravdu osobnost, která vedle vědění měla v sobě i ohromné bohatství citové, a měl v sobě určitou trvanlivost. Víte, jakákoliv činnost nemůže být poměřována jen teď tou chvilkou, že je momentální úspěch, ale ta dlouhověkost, ta dlouhodobost a věrnost jedné profesi, jednomu nasměrování, to je ten pověstný hnací motor a to pan Stingl měl v sobě zakódováno neuvěřitelným způsobem.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Co se týče cestování, turistiky. Nyní se o tom neustále mluví, nejenom v souvislosti s otevřením nebo pootevíráním hranic, změní se nějak naše zvyklosti?

Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista, pedagog:
Nepochybně, nepochybně, protože určitě začneme dávat pozor na to, co jsme až doposud brali velmi povrchně, mám na mysli hygienu, která nám bude nabízena. Další moment, asi se budeme víc věnovat i rovně gastronomické, tedy budeme chtít mít stravu, která má patřičnou hodnotu. Nejen výživy a chuti, ale i onoho zdraví. No a další moment, já chci věřit tomu, že toto všechno například urovná i určité hranice generační, protože toto si nevybírá. Týká se úplně všech, mladých, stejně jako seniorů, a je jenom na nás, jakým způsobem s tímto poznatkem budeme dál žít. Já jsem přesvědčen, že to poznamená zásadním způsobem.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
To si myslí hudebník, profesor Jiří Hlaváč. Ženy v České republice si zřejmě budou moci zvolit nepřechýlenou formu svého příjmení bez omezujících podmínek. Sněmovní výbor pro veřejnou správu to doporučil upravit v novele zákona o matrikách. Podle vlády však k tomu není věcný důvod, a přechylování příjmení je charakteristickým rysem českého mluvnického systému. Dolní komora o úpravě rozhodne zřejmě na přelomu května a června. K čemu Vy se přichylujete?

Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista, pedagog:
Já jsem náhodou, před několika dny, zahlédl v televizi hezké zamyšlení někdejšího ředitele Ústavu pro jazyk český, pana Olivy, a musím říci, že mluvil velmi moudře, a bylo evidentní, že toto všechno vnímá tak, že ano, je to rovina alternativní, takže otevřme ty možnosti, že se k tomu budeme přiklánět, ale prosím pěkně, vedle těch našich pocitů, všimněme si, jak na to všechno reagoval svět. Na jednu stranu svět zná fenomenální sopranistku Annu Netrebko, a nikdo nepátrá, jestli je to Netrebková nebo dokonce Netrebkovová, ale svět také zná, z hlediska prezentací, tiskových konferencí, představování na Wimbledonu, Martina Navrátilová. Nikdy nebyla Martina Navrátil. Petra Kvitová, jinde Martina Sáblíková, to je prosím pěkně něco, co já vnímám, že je dokonce součástí řekněme osobností a osobní identity. A je to na volbě. Jestliže se někdo rozhodne, že chce být paní Dvořák či paní Smetana, je to svobodná volba, dobře, tak, ale dodržujme určité zásady a určitý respekt, který bychom měli vůči mateřštině chovat. Víte, že mimo tady toto přechylování, nepřechylování, mě trošku trápí jiná věc, a zase se odvolávejme na ten vliv anglosaského a germánského světa, mě když zastaví deset lidí na ulici, nebo někde, v jiném prostředí, tak to většinou začíná pane Hlaváč. Nezaměňujme pátý pád za první, pane Hlaváči. A to je věc, které nevěnujeme vůbec žádnou pozornost, a tváříme se, že to je dokonce v pořádku, a zase, je to jenom to něco, familiérně převzato, z angličtiny či němčiny, chovejme si svoji mateřštinu proč? Protože měli jsme skvělí literáty, a ti mluvili skutečně krásnou češtinou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Co jí kultivuje, pane Hlaváči, naši mateřštinu?

Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista, pedagog:
No kultivuje, jednak škola, měla by, druhá věc literatura. Já dodám i ten výběžek v podobě poezie, ale je to, myslím si, cit kohokoliv z nás, kdo v nějakém prostoru veřejně promluví. A to je odpovědnost. To není jenom záležitost, že co slina na jazyk přinese. Opravdu, člověk má přemýšlet nad tím, co říká, ale také jak to říká. To je závazek. Ale i pro mě, bych řekl, mravní. Jsem Čech, je mojí ctí mluvit spisovně česky.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Takže Marilyn Monroe?

Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista, pedagog:
Marilyn Monroe, Meryl Streep, Dinas Williams, ale Martina Navrátilová.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Konstatuje na závěr dnešního vydání profesor Jiří Hlaváč, klarinetista a pedagog. Já Vám děkuji za Vaše názory, za Váš čas, a přeji hezký den.

Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista, pedagog:
Děkuji a přeji vše dobré k pátečním narozeninám.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Děkuji pěkně. Mým zítřejším hostem bude ekonom Daniel Münich. Zita Senková přeje příjemný den.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.