Přepis: Jak to vidí Jiří Hlaváč – 17. května 2019

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Dobrý den přeje Zita Senková. Mým dnešním hostem je profesor Jiří Hlaváč, klarinetista a pedagog. Já vás vítám, dobrý den.

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Děkuju pěkně, dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Co nebo koho potřebuje česká kultura? Umíme ještě napsat dopis? A rozlišujeme národní a evropská témata? Nejen na tyto otázky budeme hledat společně odpověď. Dobrý poslech. – Přesně za týden se uskuteční volby do Evropského parlamentu. Co podle vás, pane profesore, ukázala ta dosavadní kampaň? Nedávno se konala, předevčírem, velká debata kandidátů, spitzen kandidátů, jak se jim říká, na předsedu Evropské komise.

Jiří HLAVÁČ, hudebník:  
Já si přiznám, že jsem celou tu debatu sledoval s velkou pozorností. Chtěl jsem mít nějaké srovnání s tím, jak jsme zvyklí vést obdobné debaty u nás. Tady to bylo v rukou moderátorů, kteří byli zahraniční. Ten styl, řekněme, oslovení, časové proporčnosti byl svým způsobem stejný. To, co mě ale zaujalo nejvíc: Samozřejmě, že každý z těch šesti potenciálních budoucích předsedů Evropské komise přicházel se svojí zkušeností, kterou měl ze své země, a protože všichni byli s Europarlamentem provázaní, se snažili zúročit i tu míru zkušeností nabytých právě v Bruselu. To, co mě zaujalo a překvapilo nejvíc: Tam vůbec nebyla zmínka o zásadních rozlišnostech jednotlivých členských zemí. A teď namátkou – vybudovaná či nevybudovaná infrastruktura, jak je na tom potenciál vzdělaností, jakým způsobem je vedena celá rovina, řekněme, sociální politiky... Tam se stále všichni shodovali v názorech, že potřebují reformovat, ale třeba pro mě nezazněl jeden základní aspekt: EU zcela zásadně trpí jazykovou nesourodostí. To žádná angličtina nezachrání, protože je možná otázkou jedné generace, než se populace Evropy bude domlouvat jedním univerzálním jazykem na úrovni, která jim dovolí diskutovat o problematice zaměstnanosti, sociálních problémů, zdravotních a tak dál. O tom se vůbec nikdo nebavil. Na mě to působilo, teď budu skeptický, dojmem – to je dobře, že nám nebudete rozumět, protože my vám budeme oznamovat, pak to převedeme do vaší řeči, jakým způsobem se to bude realizovat. To je zásadně špatný přístup.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jak by to ale šlo vymyslet? Přece jen jsou tady různé jazyky...

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
V příspěvcích několika kandidátů (a záměrně nechci říkat jejich jména, reprezentovali Belgii, Holandsko, Německo, také ČR) zaznělo, že by ta reforma celého systému měla stát na tom, že tam má být posílení autonomie těch jednotlivých členských zemí a pak má být něco, co je, řekněme, společným momentem. Může to být ústava, může to být právní systém, daňový systém a tak dál. Ale jakmile se budu snažit vytvářet umělý kompilát, to nemůže skončit dobře. Mimochodem ve výsledku všech těch šest potenciálních kandidátů hovořilo o tom, že EU má před sebou zcela zásadní etapu, jak už jsem avizoval – buďto velké rekonstrukce a reformy, anebo v podstatě zániku.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Myslíte, že se ještě rozlišují národní a evropská témata?

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
V té diskuzi to vypadalo, že ano, ony se rozlišují, ale zdaleka se jim nepřikládá význam, jaký by měly mít. To je pro mě ten zásadní moment. To že pojmenuju, že jsme rozlišní, to je hezké. Ale jaká budeme hledat pojítka, když se dělá vše pro to, abychom byli takzvaně jednotní? Mimochodem diskutovalo se tam také o té záležitosti migrační politiky, o záležitosti ekologických problémů a tak dál. To jsou všechno velká témata, ale na stranu druhou je to i určitá vábnička, protože problém, který tady dneska pro Evropu je, a já nejsem politik, natož geopolitik, je ta záležitost, jak se Evropa bude vyrovnávat s tlakem Číny, Spojených států amerických a Ruska. To je evidentní.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jaké téma, motiv nebo moment vám vyloženě chybí v těch debatách, kampaních jednotlivých stran a hnutí?

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Právě ta komunikativnost. Ta vzájemná míra možnosti a schopnosti dorozumění. Lidé žijí ve svých státech v podstatě v dost uzavřených celcích. Řadu informací se dozví zprostředkovaně, pokud o to vůbec projeví zájem. To není princip, který známe například na úrovni nějakých spolkových republik, to má skutečně ad hoc nahodilou sestavu, která dneska je taková, zítra je onaká. Víme, co všechno znamenalo oznámení brexitu, a mimochodem dodneška ta záležitost není nejen vyřešená, ona není ani pojmenovaná.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Kam by měl nový předseda Evropského parlamentu podle vás směřovat Evropu a zřejmě i nový Europarlament?

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Zase ta podobnost s naším teritoriem. Víme, že u nás existují takzvaně silová ministerstva, silové rezorty, a v Europarlamentu existují silové země. A já se domnívám, že nový parlament by měl směřovat k tomu, aby to nebylo určováno počtem obyvatelstva a národní ekonomikou a tak dál, ale aby byl opravdu jednotný program, který začne zohledňovat problematiku všech členských zemí. To tam postrádám.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Hledá se nový šéf nebo šéfka Ministerstva kultury. Co všechno by měl splňovat politicky, odborně nebo lidsky, aby uklidnil ten nový ministr kultury situaci na kulturní scéně?

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
My jsme o tom tady jednou spolu lehce hovořili.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Před měsícem jsme hovořili v ‚Jak to vidí‘ o tom, že ministr kultury pan Staněk odvolal dva ředitele.

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Ano. Já možná teď odpovím úsměvně, ale vy jste o hodně mladší než já, takže to nebude pamatovat, ale kdysi u nás existovala velmi úspěšná soutěž, která se jmenovala Kdo, s kým, o čem, pro koho. Já jsem teď tady definoval většinu problémů, které dneska chceme nějakým způsobem pojmenovávat. Kdo? To se ví.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
To se ví?

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Ano, týká se to těch konkrétních odvolaných ředitelů, teď rezignujícího ministra... To se ví, kdo. O čem? To už se ví méně...

Zita SENKOVÁ, moderátorka: (Myslela jsem si, že už znáte jméno nového ministra nebo ministryně...

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Ne, ne.) To se sdělí, že by to mohlo být podle tohoto scénáře, podle těchto indicií... Já tuším, že je za tím ještě něco jiného. A teď to zásadní, které je: Kdo, s kým, o čem a pro koho? To je to nejdůležitější – pro koho se teď rozehrávají konfigurace, které mají nějakým způsobem uklidnit hladinu, ale zřejmě přijít i s nějakými dalšími východisky. Já jsem tady před chvílí zmínil termín silová ministerstva. Ministerstvo kultury mezi ně nepatří a patřit nebude.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A proč není tak atraktivní?

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Protože kultura je vnímána jako jakási náplň životního stylu. Mimochodem kdybych dnes měl dát jakousi pomyslnou rovnováhu mezi tím, co nazýváme užitým uměním a zábavou, tak oba dva víme, kam se to převáží. Takže kultura je dnes vnímána jako něco, co má zpříjemnit život, co má nějakým způsobem přinášet pozitivní úsměvné momenty, ale ta duchovní obsažnost toho základu, a to je princip kultury, ta je docela opomíjena. Mimochodem pojďme po té myšlence. Kultura není jen divadlo, film, hudba a tak dál. To jsou vztahy, to je životní styl, kultura výchovy... Tam je řada momentů, ale to se moc nehodí, tudíž se to moc nepodporuje, a tudíž to silovým ministerstvem není a nebude.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jana Machalická v dnešních Lidových novinách mimo jiné píše, cituji: „Ministr kultury musí mít především jasnou představu o potřebách svého rezortu a musí za ně bojovat. Mít vizi a respekt. Hledejte takového člověka, který se navíc vzdá své profese a pustí se do politiky.“ Tolik část z komentáře paní Machalické. Co nejvíce podle vás potřebuje tento rezort?

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Já ještě navážu na paní Machalickou a odpovím. Já si myslím, že jak ona, tak já a stovky dalších z naší branže známe osobnosti, které by ten rezort řídily skutečně báječně za předpokladu, že by jim ovšem byly vytvořeny také patřičné podmínky. A protože nejsou, tak řada těch osobností řekne otevřeně – ne, toto bych nechtěl, protože... A teď nejde o to, že by opustil svoji profesi, ale to je skutečně nárazová plocha, na které si mnozí vyřizují účty, a soudný, vzdělaný, moudrý člověk a ten, který má vizi a má invenci, dneska řekne, to vůbec není něco, co by mě zajímalo, protože já tomu nebudu v ničem přínosným. Mně to nebude umožněno, nebude mi to dovoleno. Tam je problém.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A z čeho vycházíte, že nejsou podle vás vytvořeny podmínky pro tuto funkci, pro její výkon?

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Já jsem před chvílí zmínil ten moment, v jaké rovině respektu či despektu se nachází posuzování kulturních událostí, vjemů. Mimochodem abych byl přesný, možná jsem někoho přehlédl, ale při zahajovacím koncertu mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro jsem z představitelů vlády zahlédl pouze Antonína Staňka. To také o něčem vypovídá. Byl tam samozřejmě pan primátor, ale z hlediska vlády já jsem opravdu nezahlédl nikoho jiného. Mě jsem tu čestnou lóži po své levici, díval jsem se pozorně.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:  
Není právě jednou z těch rolí šéfa resortu kultury, aby tento resort, a vůbec celou tuto oblast, více zviditelnil? Aby se postaral o to, aby nebyla takovou, řekněme „Popelkou“ mezi ostatními oblastmi?

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Určitě ano. On ten resort musí reprezentovat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Právě tou vizí, strategií, politikou...

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Jistě. Ale reprezentovat ji vahou své osobnosti. Tím, co už v tom resortu stačil vykonat, co všechno stačil nějakým způsobem vstřebat, pochopit, dát tomu nějaké nové impulzy atd. Měla by to být každopádně persona, která nemá v zádech jenom oporu nějaké politické strany. Osobnost, která je obecně v kulturní společnosti vnímána jako osobnost důvěryhodná a, já už jsem to řekl, reprezentativní.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Co se vlastně děje v naší kultuře? Když se podíváme do Národního divadla, kde, jak se píše, vládnou nejistota, nervozita, přes tři sta zaměstnanců a výkonných umělců žádá od ředitele Jana Buriana vysvětlení okolnosti nástupu uměleckého šéfa opery Národního divadla a Státní opery norského divadelního režiséra pana Hansena. Jak tomu rozumíte? Tam vlastně podepsaní zaměstnanci odsuzují jak netransparentnost výběru nového uměleckého ředitele, tak i absenci jeho nějaké základní vize.

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Já už jsem se tady před časem zmínil o tom, jak by měl vypadat celý ten řídící model řízení jakéhokoliv subjektu, notabene v případě uměleckého subjektu. Ředitel není car ani samovládce. Má tam své vedení, má tam svoji uměleckou radu, má tam nepochybně poradenskou část z hlediska ekonomiky, strategie, mluvíme o dlouhodobých záměrech... Takže to, co z toho vychází: Zase je to o té vzájemné komunikaci, o vzájemné důvěře, o vzájemném respektu. Myslím si, že v okamžiku, kdy máme ustavit šéfa čehokoliv, a notabene šéfa, který přichází ze zahraničí a o jehož předchozí činnosti se moc neví, tak má být dána patřičná míra vysvětlení, patřičná míra zdůvodnění a patřičná míra osvěty, co nás, a teď zmíním všechny ty složky, které jsem připamatoval – ředitel, vedení, umělecké rady atd., vede k tomu, že volíme tuto osobnost. Pak odpadnou dohady o tom, jestli to je či není transparentní, a o tom, jestli je to ta správná cesta. Víte, kumšt stojí vždycky na pochybnostech. To je dokonce jeden z hnacích motorů. Ale ty pochybnosti mají být nějakým způsobem eliminovány a má být jasno v programu, v nasměrování, v tom, co chce ten ansámbl v určitém časovém horizontu vykonat. Ale v prvé řadě ochrana stávající umělecké úrovně a kvality, v druhé řadě ochrana oné umělecké známky, ochranné známky jako takové... A za třetí, to je ta pojistka... Každý z těch subjektů už má nějakou tradici, má nějakou historii, a mojí povinností je, abych v tom dalším úseku toto uměl provázat a nějakým způsobem posunout zase dál. Ten model je v podstatě jednoduchý. Pouze se nerespektuje, protože platí kdo, s kým, o čem, pro koho...

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Rodina i veřejnost se rozloučily s Václavem Postráneckým, dlouholetým členem činoherního souboru Národního divadla. Vy jste se velmi dobře, pane Hlaváči, znal s tímto mimořádným hercem – jak s komediálním, tak i dramatickým talentem. Václav Postránecký byl také prezidentem Herecké asociace. Jak vy na něj budete vzpomínat?

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Ač je to pro mě smutné zjištění, tak řeknu něco, co vám vyvolá úsměv na tváři. My jsme se s Vaškem potkali prvně v životě na jednom pódiu Mahenovy činohry v Brně v r. 1966. Mně bylo necelých osmnáct a jemu necelých třiadvacet. A já jsem od té doby sledoval nejen jeho kariéru a jeho uměleckou cestu, ale i to osobnostní zrání. A pak jsme se potkali mj. i při té jeho zmíněné činnosti v rámci Herecké asociace. Václav nikdy nemluvil o tom, že mu činnost prezidenta asociace ubírá čas. Nikdy nemluvil o tom, že je to všechno zbytečné a marné, protože nic se nedá dělat... On byl plný energie a nápadů, ale hlavně – a to chci dnes zmínit – oné obětavosti a posedlosti. Obětavost znamená, že umím sebe sama ponížit a chci dát své vědění a zkušenosti do obecného prospěchu. On radil svým kolegům hercům, kteří byli rovněž sdruženi v Herecké asociaci, v problematice mnohdy osobních věcí, smluvních vztahů, soukromí, zdravotního stavu atd. Vašek byl tou osobností, která byla ohromně empatická. Vnímal to... A protože uměl navíc své myšlenky formulovat a nebál se je říci i na místech, kde to bylo důležité, tak si myslím, že nejen pro Hereckou asociaci, ale pro herce jak své generace, tak ty mladé vytvořil určitou ukázku toho, že to jde, když se umí, když se chce a když je dobrá vůle v tomto okamžiku podřídit i sebe sama pod ten obecný záměr a zájem. On to ukázal.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
V jednom z rozhovorů jsem četla, že kdo bere herectví jako zaměstnání, tak není herec (podle Václava Postráneckého).

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Ještě možná taková závěrečná coda: Zmínil jsem Ženský sněm a Jezdce v brněnské Mahenově činohře, tehdy za režie Zdeňka Kaloče, mimochodem strýce Jakuba Kaloče, který je tady... Moc rád na to vzpomínám. Bylo to krásné setkání. Ale poslední pódiové setkání s Vaškem bylo pro mě před zhruba půldruhým rokem, když se pořádal koncert na výročí skladatele Karla Husy a já jsem Václava požádal, aby na pódiu přečetl text, který Karel Husa řekl, a pak byl vydán v tištěné podobě, v rámci svého laudatia při přebírání čestného doktorátu Akademie múzických umění. A musím říct, že Vašek, aniž toho Karla Husu kdy naživo potkal, uměl tu osobnost danou věkem, zkušenostmi a jeho velikostí udělat tak, že jsem měl místy pocit, že nestojí na pódiu Postránecký, ale Karel Husa.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Mezinárodní hudební festival Pražské jaro je v plném proudu. Letošní ročník zahájila tradičně symfonická báseň Má vlast Bedřicha Smetany v podání Bamberských symfoniků pod vedením Jakuba Hrůši. Ten úvodní koncert ředitel Pražského jara Roman Bělor označil za další akt česko-německého usmíření, protože zazněl v podání souboru, který založili odsunutí Němci v r. 1946, hráči tehdejší Pražské německé filharmonie.

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Přiznám se, že toto jsem nevěděl, a o to víc mě to těší. Na tom pódiu byla cítit nejen vzájemná důvěra, ale pohoda, je-li to vůbec v tak exponovaném vystoupení možné... Nutno říci, že vkladateli byly obě strany. Jakub cyklus symfonických básní Bedřicha Smetany zná dokonale, o čemž svědčí nejen to, že dirigoval zpaměti, ale ta práce s orchestrem byla nesmírně přesvědčivá. A Bamberští k tomu přistupují tou správnou metodou symfonické tvorby Bedřicha Smetany. Je to právě Vlast, která pronikla do obecného světového repertoárového povědomí. A nutno říci, že při zachování všech těch typicky českých či Smetanovských idiomů oni do toho vložili i to své, tedy určitý smysl pro přesnost, určitý smysl pro organizovanost, určitý smysl pro vnitřní řád... To se nedá naučit na jedné, dvou zkouškách. To je dáno typologicky tomu tělesu. A nutno říci, že Jakub Hrůša tomu šel maximálně naproti. Na mě to celé působilo dojmem, že dirigent a orchestr jedním tělem byli a že jim to navíc činilo potěšení. A to je vždycky ten moment, který na pódiu, když se ten zázrak stane, ten výkon posouvá vždycky o to patro výš.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jakou dramaturgickou linku vůbec sleduje ten letošní festival? Mimo jiné připomíná 150 let úmrtí vizionářského skladatele Hectora Berlioze.

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Na tom koncertě jsem shodou okolností byl taky. Jsem v Českém rozhlase na Dvojce, a tak musím zmínit skvělou účast rozhlasových symfoniků... Navíc jsem byl moc potěšený proto, že kolega a mladší přítel Karel Untermüller hrál skvěle sólový part violy v onom violovém koncertu Harold v Itálii... Dál Te Deum... Tam byl zase ten dotek toho zahraničního dirigenta Johna Nelsona, který je, jak jsem si vyčetl, považován za jednoho z čelních vykladačů díla Hectora Berlioze. Ale k tomu ten český aparát... Už jsem zmínil orchestr, dirigenta, zmínil jsem sólistu, dodám Kühnův sbor a Kühnův dětský sbor... A musím říct, že ta míra té součinnosti byla zase skvělá. Mimochodem včera jsem se na umělecké radě potkal s panem prof. Jiřím Chválou, který připravoval Kühnův dětský sbor... Proto to vystoupení... A on sám mně řekl: Já jsem byl ohromen tím, že na dvě zkoušky bylo možné dát ten obrovský aparát. Já jsem si to počítal... 126 členů sboru a 100členný orchestr na dvě zkoušky... A ono to fungovalo. A navíc to působilo opravdu i jako nádherný duchovní celek.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Poznámka o dětském sboru mě inspiruje k poslední otázce a minitématu, a to je velká akce v Německu, kde se bude konat Den psaní. Podobná akce se už konala, v září bude další... A cílem je ukázat, jestli a jak ještě umíme vůbec psát rukou. Nejenom na chytrém telefonu vyťukat... Jestli umíme napsat více než třeba jenom 140 znaků... Jestli také umíme formulovat další text. Učitelé na té celoněmecké úrovni postrádají kompetence žáků ve psaní. Písmo je často nečitelné a také děti, když píší, než dopíší, hrozně dlouho jim to trvá.

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Dám dva úsměvné momenty: Zatímco můj vnuk, který je v první třídě, zvládl psaní za těch osm měsíců tak, že je to čitelné, dědeček díky svému postihu má sice myšlenky, ale zapíše je mnohdy tak, že už je přečte jen on sám... Takže to je ten moment, který... Já bych to nezatratil. Když jsem na vlastní oči viděl ten neuvěřitelný posun v rámci osmi měsíců u sedmiletého dítěte ve čtení a v psaní, musím říci, že si nepamatuju, když jsem chodil já do školy, že bychom postupovali takovým tempem, ale přitom i v té určité míře kvality. Podotýkám, že umí nejen tiskací písmena, ale k tomu píší i psacím.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Takže myslíte, že to s tou psací kompetencí není tak špatné?

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Ne. Není to tak špatné.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Prof. Jiří Hlaváč, hudebník a pedagog. Děkuji za vaše názory, za vaše postřehy a přeji hezký den. Na slyšenou.

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Děkuji pěkně. Na shledanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Příjemný poslech dalších pořadů Českého rozhlasu Dvojky přeje Zita Senková.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.