Přepis: Jak to vidí Jan Kubáček – 11. listopadu 2019

Jan Kubáček

Hostem byl politolog Jan Kubáček.



Zita SENKOVÁ, moderátorka:  
Dobrý den přeje Zita Senková. V následujících minutách se dozvíme, jak některé události kolem nás vidí a komentuje politolog Jan Kubáček. Já Vás vítám ve vysílání Českého rozhlasu Dvojky a v pořadu Jak to vidí. Dobrý den.

Jan KUBÁČEK, politolog:
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Lze současnou výbušnou situaci v některých regionech připisovat dozvukům otřesů, kterými před více než sto lety prošel svět. Před 30 lety se vysokoškoláci na pár týdnů stali mluvčími nespokojené části národa. Jaká je současná role mladých lidí a studentů v politice a ve společnosti? Jak se za 30 let proměnila politika i společnost? Liší se současně politici od těch za federace? Nejenom tyto otázky probereme v následujících minutách. Přeji nerušený poslech. Červený květ vlčího máku dnes bude nejspíš zdobit mnoho kabátů a sak. 11. listopad, Den válečných veteránů, je totiž tradicí také v České republice. Žije zde nyní 373 válečných veteránů z druhé světové války, 31 veteránů protikomunistického odboje, 14 653 novodobých válečných veteránů a samozřejmě tisíce dalších lidí, kteří aktivně bojovali za svobodu a demokracii. Co bychom si, pane Kubáčku, měli, mohli uvědomit při příležitosti tohoto dne?

Jan KUBÁČEK, politolog:
Tak bezesporu to, a je to dobře, že se tahle tradice dostala zpátky do českého prostředí, že vedle toho, že svoboda opravdu se často musí hájit, vybojovávat, v časech velmi těžkých, často za osobních obětí, ostatně tento národ to prožil mnohokráte, tak i zároveň, že opravdu česká společnost nebyla nutně samozřejmá, a český stát, nebo Československo, že nejen vděčíme mnoha solitérním, my se o tom asi za chvilku budeme bavit, i solitérním politikům, tvrdohlavým politikům, kteří šli za svým snem pevně, ale také mimochodem československým legiím, mnoha vojákům na mnoha frontách, protože ač mnozí rádi a lacině sklouzneme k vojáku Švejkovi, tak Český voják byl v minulosti opakovaně pojmem, a nutno dodat, že opět je. Prokázal to Balkán, prokázali to mnohé zahraniční mise. Neboli je dobré si připomínat, že mnozí jsou ochotni hájit svobodu, nejen na domácí půdě, ale jsou ochotni jít i na druhý konec světa a bojovat tam. Že několikrát jsme takovéto oběti potřebovali, a je dobré si také připomínat obecně takové lidské hrdinství, protože to často také zachraňuje nebo zajišťuje kvalitu společnosti, takže každá taková příležitost je důležitá, tento den je i svým způsobem varováním, protože mnozí v roce 1918, 11. listopadu, doufali, že to je poslední na dlouhé roky, nebo možná navždy, poslední válka. Vymýšlelo se, jak ji předejít, aby se už neopakovala, byla děsivá v tom, co člověk dokázal jinému člověku udělat a jak vlastně programově si bral za rukojmí civilisty, no a bohužel mnozí ostatní současníci stále ještě dokáží říct, no a co přišlo potom. Bylo to ještě krvavější, ještě bolestnější, ještě vlastně člověk dokázal v sobě najít mnohdy bestiálnější polohu, neboli je dobré si i připomínat, že nikdy není napevno vyhráno, a že je dobré neustále pamatovat, že je potřeba hrdinství, společnost opečovávat, vážit si svobody. Není samozřejmá.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
11. listopadu 1918 skončila nejenom velká válka první světová, ale byl to vlastně i konec německého, ruského, rakousko-uherského císařství, i Osmanské říše, vznikly nové národní státy, ve střední a ve východní Evropě, německé kolonie, osmanské državy, byly rozděleny mezi ostatní mocnosti, když se podíváme, pane Kubáčku, na ten současný svět, v mnoha regionech je velmi neklidný, lze říct, jako kdyby v nich nějakým způsobem rezonovaly dozvuky těch otřesů impérií? Před těmi více než sto lety?

Jan KUBÁČEK, politolog:
Je to hodně zajímavé, musím říct, že mě to neustále fascinuje a vzpomínám na slova svého profesora, který měl takový trefný příklad, že dějiny někdy dokáží neuvěřitelně klusat, dokáží být rychlé, doslova z hodiny na hodinu se mění mnohé a nikdy už není návratu. A někde tak trochu jakoby sedí v čekárně, nebo vyčkávají a mnozí by už rádi zapomněli a říkali, soustřeďme se na nové a oni se neustále bolestivě vrací. Když se podíváte speciálně do té oblasti středního, Blízkého východu, tak vlastně ty mnohé bolesti v dnešní Sýrii, Iráku, sousedních státech vlastně odpovídají situaci jednak v době velké války, ale i také v době a uvažování, že vlastně o hranicích rozhodovaly armády, ale hlavně generálové a politici, kteří vzali mapu, vzali pravítko, a začali šrafovat hranice. A tak si počínali v Arábii, tak si počínali například v Africe, tak si počínali často i vlastně v takovém tom meziprostoru Balkánu, a sousedních států, a ty bolesti vidíme dodnes, že vlastně jsou tam národnosti, které se necítí ani po sto letech doma, jsou národy, které jsou rozděleny, a to je mimochodem velmi důležitý příběh právě pro Čechy, protože ta situace mohla být v mnoha ohledech podobná, a hlavně jsou tam ty nekonečné příběhy, Vy jste mě provedli, mému dědečkovi, mému tatínkovi, my Vám to vrátíme. A vlastně je to takový sousled nekonečných bolestí, nekonečných křivd, na které se těžko navazuje nějakou mírovou nebo konstruktivní nebo stabilní politikou, takže bohužel tady ta historie ukázala, že hloupě řečeno domácí úkoly nejsou hotovy, a dokud se opravdu ta společnost nějakým způsobem nenalezne shodu a schopnost spolusoužití těch národností, těch skupin, těch náboženských skupin, ale i těch mocenských, tak to bude permanentní očekávání napětí, soužití, stabilní konflikty a nic dobrého to nepřinese. A ukazuje se, že neplatí ani to, že když se na to nebudeme dívat, když to budeme to téma vytěsňovat, ono nás nedoběhne.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Myslím, že nás docela doběhlo.

Jan KUBÁČEK, politolog:
Přesně tak. Že vlastně jsou schopny ty společnosti přijít k nám i fyzicky. A připomenout nám tento problém.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Vidíme tady národy bez státu, jak se říká státy bez národů, jaký je podle Vás předpoklad toho, aby nalezli společnou řeč, asi je to.

Jan KUBÁČEK, politolog:
Nutno dodat, nejdříve taková ta pečlivá drobná práce, protože ono i ten český příběh, českého národa, a ty jeho nesamozřejmosti v určitý moment ukazuje, jak prospělo opravdu takové to sebeuvědomění a ta pečlivá práce mnoha generací, které ještě měli to historické království, ale neměli fakticky ten politický stát, a tu politickou mentalitu, ale začínali opravdu tím spolkovým, obecním, lokálním životem, sebevzděláváním, vynálezy, modernitou, pečlivým budováním té své politické skupiny a zájmů, pak samozřejmě k tomu přichází taková ta špetka historického štěstí být ve správném místě na správné straně barikády, a mít šanci do toho promluvit. A nutno dodat, ukazuje se, že i právě hrdinství vlastně svých představitelů, svého národa, kteří jsou ochotni opravdu odejít někam, hájit ten stát, tady se ukazuje, že právě těmto společnostem by nesmírně pomohlo nejdříve takové to navazování spolupráce, a pragmatického, velmi konkrétního partnerství, právě na těch lokálních a regionálních úrovních, protože v tu chvíli se už vytváří něco, čemu můžete věřit, co začíná být postupně ozkoušeno a co vede lidi k tomu, a různé národnosti, aby se respektovaly, a aby vymýšlely, jak vlastně najít způsob, kde se jedna či druhá nepřehlasuje, nevyautuje, nevytlačí, a pak postupně vám to roste i do těch vyšších pater. Obávám se, že nějaká varianta typu teď přijdeme a přemalujeme hranice, uzpůsobíme hranice, rozdělíme ty karty nově, už se ukazuje, že to už je situace nezvládnutelná. To možná před sto lety, ale teď už opravdu asi přichází varianta fakt pečlivé, systematické, ale velmi konkrétní práce v těch životech a v těch domovech těch jednotlivců, kteří mohou věřit, protože všechno velké už je sklamalo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Přemýšlím, jak lze dosáhnout smíru třeba ve Španělsku mezi Madridem a Barcelonou. Mezi centrální vládou Španělskem a Katalánskem. Tam vidíme tu snahu.

Jan KUBÁČEK, politolog:
To je nádherný příběh na tom, že vlastně i vztahy, které relativně fungovaly, jsou to společnosti, které jsou na světové poměry velmi bohaté, sebevědomé, s bohatou kulturou, jak neprospívá, když ta politika se vyostřuje, když vlastně na nějakou reakci se v uvozovkách "připepří" a ještě se přidá, začne se řešit politika zatykači. A pak se Vám najednou v relativně poklidném, velmi krásném městě Barceloně začne stávat, že téměř každý druhý den je demonstrace, dříve to byly kulturní happeningy, ale dneska už začínají mít násilnou podobu, lidé začínají být frustrovaní a vlastně do té společnosti, kde to nebylo takovou zvyklostí, kde byla přetahovaná, byla konkurence, mezi kastilským Španělskem a Katalánci. Ale často to mělo podobu spíš soutěživosti, popichování, kulturního přetahování, hecování se k lepším úspěchům. Tak, jak často to náhle může přejít do takové té nepřejícnosti, konfliktu, nejdříve slovního, pak už vlastně i takového demonstračního, a bohužel, jak se říká, k té facce není daleko. A těžko se pak vrací. Takže Španělsko je velké varování, že přesně teď, na takovém tom rozhraní, jak buď tu situaci zvládnout, a nebo se dostat, nedej bože, do de facto opravdu rozděleného státu typu Belgie, kde to drží ještě královská rodina, ale otázka, jestli španělská královská rodina by to vůbec zvládla, a jestli by byla vůbec vůle.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
V Jak to vidí je se mnou politolog Jan Kubáček. V 78 letech zemřel před pár dny poslední předseda federální vlády, Jan Stráský. Politik, který hrál významnou roli v rozdělení Československa, dvojnásobný ministr ve vládě Václava Klause, i bývalý předseda Klubu českých turistů. Jaký typ politika zosobňoval? V těch nekrolozích asi nejčastější přívlastek, ale i v reakcích politických elit, ať už z toho bývalého, tak i současného režimu, se objevuje slovo rozumný, slušný.

Jan KUBÁČEK, politolog:
Já bych ještě přidal houževnatost, a takové to vědomí cíle. Já nebudu popírat, že ve mě stále tluče, protože jsem federální dítě, bylo to moje období, bylo to období dozrávání, chybí mi to, nebudu zastírat, a neuvědomuji si to jenom v uvozovkách na "slovenských horách", ale i šířeji, takže samozřejmě si uvědomuji, že to bylo takové to smutné období konce federace, rychlého spění k tomu konci. Na druhou stranu musí se nechat těm představitelům politickým, že si uvědomovali, jak je potřeba zůstat u stolu, u kompromisní varianty, u schopnosti dohodnout se, musí se jim také nechat, že možná to byla výjimečnost doby, ale tehdejší politici dokázali mnohá rozhodnutí učinit v řádu měsíců, maximálně roků. Dnes my se o mnohém bavíme a pětiletí neznamená nic. Je to často spíš součást nastartování debaty. Neboli pro tuhle generaci politiků je i charakteristické, že možná to brali i jako historickou příležitost, výjimečnost, že buď teď a nebo nikdy se musí ta společnost modernizovat, mnohé změnit, mnohé dohnat, na mnohé nové se soustředit, ale zkrátka dokázali konat. Byla to taková velmi akceschopná vrstva politiků. Je pravda, že Jan Stráský tak trochu rozbíjí jinak tu takovou naši klasickou podobu českých politiků, že nebyl zase takový individualista, nebyl takový solitér. V tomhle ohledu na něj sedí velmi dobře ta charakteristika turisty, prostě byl mnohem týmovější, byl schopen rozložit síly, ale byl schopen do toho cíle zároveň dojít.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Mimochodem byl rozpad československé federace zákonitý? Muselo k němu dojít?

Jan KUBÁČEK, politolog:
Já jsem stále přesvědčen, že ne. Pravda je, že mnozí starší, zkušenější mě říkají, ono by možná jsme se dostali do patu. Možná bychom se začali přetahovat, možná bychom byli podobně na tom, jak jsme se bavili před chvilkou o Kataláncích, Španělech. Já se pokouším vždy odvětit, ale možná bychom našli způsob, jak se respektovat, jak fungovat, jak žít. Zjistili bychom po nějakém čase, že ten svět se zase tak nezměnil, a že stále ta pečená kuřata do té pusy nelétají a musíte se mnohé snažit, což Vás vede k tomu, že stejně musíte spolupracovat. Což ostatně ukazuje současnost, že možná, díky tomu, že ten rozvod byl kultivovaný, tak teď jsme jedni z nejlepších přátel. Jsme schopni velmi intenzivně a průběžně spolupracovat, ale pravda je, stát je menší, geopoliticky není tak významný jak býval, a nutno dodat, naši předchůdci pro to opravdu mnohdy umírali, obětovali své kariéry, životy, plány, aby Československo bylo, aby se Československo obnovilo. A já mám trochu pocit, že jsme to tak příliš jakoby rychle vzdali. A myslím si, že tam je hlavně jeden velký problém, který do dneška v té společnosti cítím, že se k tomu nemohli vyjádřit lidé, že se to jakoby rozhodlo tak trochu vedle nich, a je to takový ten věčný hendikep, že mnozí mají pocit, že vlastně se příliš do té politiky, že nejsou vtahováni. Že vlastně nemají možnost posoudit, rozhodnout, a případně to rozhodnutí nějakým způsobem ovlivnit, ale tím ho také i akceptovat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Vidíte, pane Kubáčku, to je i otázka, která se objevuje v souvislosti s probíhajícím odcházením Velké Británie z Evropské unie. Které otázky by se měly probírat v rámci přímé demokracie a referenda? Jestli lze v referendu hlasovat o řekněme těch strategických otázkách zahraniční politiky, jako bylo třeba, a domácí, pochopitelně.

Jan KUBÁČEK, politolog:
Je to těžké, je to na lékařské váhy, jak se říká, ta hranice je velmi tenká, ale myslím si, že tu logiku to má. Pokud to vede, a velice často to vede k tomu, že se opravdu to téma hodnotí, poměřuje, začínají padat vážnější argumenty. Nesmí to být splašené. Já vím, ono se to krásně říká takhle od stolu, jaké by to mělo být, ale když se podíváme na zkušenosti například Švýcarů, tak ono když ta zkušenost je dlouhodobější, když je právě prověřena lokálem, regionálními tématy, tak ta společnost se to naučí a vede ji to k nějakému poměřování argumentů. Na druhou stranu, ty kampaně opravdu informační musí mít nějakou kvalitu a hlavně délku. Problém je, že ta Británie v podstatě si řešila, a to je největší hendikep, když rozhodujete o zahraničí, rozhodujete o něčem dlouhodobějším, vnějším, a vtahujete do toho vlastně vnitropolitické důvody, a určitou zbabělost. Tam ty kampaně a ta referenda fungují v momentě, když opravdu politici prostě vyjdou s barvou ven a hájí nějaké stanovisko, hájí nějaké přesvědčení. A je to taková trošku soutěž, samozřejmě schopnosti to téma podat, zaujmout, ale také disciplíny a zodpovědnosti to téma prezentovat. To se ukázalo mnohokráte na jiných případech. Tady to byl takový únik ve stylu, tak ať národ rychle rozhodne a já se nějak zařídím. A to samozřejmě není ideální.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Mimochodem v těchto dnech si připomínáme také schválení nebo výročí schválení zákona o rozdělení majetku československé federace, což bylo de facto teda stvrzení zániku toho státního útvaru, a také na pozítří 13. listopadu připadá přijetí první prozatímní ústavy první Československé republiky. Jejím cílem bylo definovat funkce Národního shromáždění, hlavy státu a vlády. Jak tehdy ta ústava pojímala nebo definovala, vymezovala tyto role?

Jan KUBÁČEK, politolog:
Je pravda, že to byl zatím takový jakoby manifest. Když se podíváme vlastně i na tu délku, a na takové to provolání, bylo obecné, velkou výhodou bylo, že Československo, tehdy vznikající, navazovalo na vysoké právní vědomí, které si prostě nabralo v tom 19. století, takže výhoda bylo, že nemuselo být tak detailní, protože lidé byli kultivovaní, měli v sobě nějakou právní zkušenost, a nebyli zdivočelí. Ač vlastně stát se ještě stále musel obhajovat de facto na frontách a na hraničních střetech. Stále ještě ty hranice nebyly pevně dané a nebyly jednoznačné a samozřejmě, že budou. Krásné je, v tom je velmi inspirativní, a snažím se k tomu vést studenty, ještě tam byla ta krásná kultura hezkého psaní dokumentu, má to takové to hezké provolání, vzhlíží to, a to je velmi inspirativní, k takovým těm příjemným a moudrým kvalitám člověka, že se to snaží z toho člověka udělat něco lepšího, a právě to spojuje s tím státem, že je to kultivovanější forma lidství a lidské přirozenosti, takže v mnoha ohledech by to bylo inspirativní, stále si tyto věci připomínat. Je tam krásné a velmi zajímavé to, že vlastně ta prozatímní ústava se hlásí už k jasnému demokratismu. Velmi inspirativní, to bychom měli popularizovat po celém světě, že se hlásí k rovnocennosti lidí, k rovnocennosti pohlaví, to stále ještě nebylo samozřejmé, přidává politická práva, a tady bych hlavně zdůrazňoval, i povinnosti. Na to my často zapomínáme, nejen v tomto regionu, ale mám pocit, že hlavně v tomto století 21., že vedle práv automaticky přichází i povinnosti, a slibuje hezké příští. Samozřejmě to období bylo složité, bylo plné nadějí, na druhou stranu posílilo i tu tradici, která pak zakotvila, že se vybírali politici, kteří byli viditelní, odvážní, odvážní i svým názorem. A dokázali proti sobě stát, a přesto si hájit svoje pozice. Na jedné straně de facto den poté je zvolen poprvé prezidentem Tomáš Garrigue Masaryk a zároveň poprvé, prvního premiéra máme v podobě Karla Kramáře, to byli lidé, kteří na mnoha postojích opravdu preferovali jinou stranu barikády, ale dokázali se respektovat, vedli těžké spory, ale vedli ve prospěch republiky, ve prospěch státu, ve prospěch lepší společnosti.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Založili tradici politických solitérů?

Jan KUBÁČEK, politolog:
Bezesporu, protože když se podíváme, a v tomhle je zajímavé, že ani vlastně pak ta zkušenost velmi bolestivá, krutá, v době protektorátu s nacismem, a pak neméně strastiplná s komunismem, ukázala, že stejně tady máme stavy potom, a pro někoho Václava Havla, pro někoho Václava Klause, pro někoho Miloše Zemana, pro někoho někoho jiného, ale všimněte si, všechno jsou to takoví vůdci smečky, solitéři, berani, tvrdohlaví.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Připomínáme si 30 let od chvíle, kdy padla železná opona, byla zbourána Berlínská zeď, zhroutil se komunistický systém. Přední politolog Francis Fukuyama psal o triumfu, demokracii a konci historie. Jaké byly, Jane Kubáčku, tehdejší představy, a do jaké míry se naplnily?

Jan KUBÁČEK, politolog:
Mohu to konfrontovat tím, že já měl tehdy myslím 9-10 let, takže už jsem vnímal, ale ještě to nebylo takové, že to člověk prožíval sám sebou, typu třeba, že už byl na vysoké škole nebo plánoval kariéru, ale pamatuji si, a mohu tu konfrontovat se svými nejbližšími, svým okolím, svým městem, krásným Českorajským, že ta očekávání byla obrovská, že Češi, a to je na nás hezké, že uvažujeme pozitivně, že jakoby zase, doběhneme mezi ty nejúspěšnější, že si to místo, které jsme měli, vydobudeme zpátky, a za to jsem velmi rád, že uvažujeme pozitivně, že to není typu někomu sebereme, na někom vyrosteme, někoho omezíme, ta očekávání byla, že lidé budou zodpovědnější, profesionálnější, politici taktéž, velmi rychle zvýšíme životní úroveň, posuneme se dál, myslím si, že také se volalo po tom, a očekávalo, že ta společnost bude uvědomělejší a hlavně spravedlivější. A to si myslím, že je mimochodem nádherné memento každoroční, se 17. listopadem, že by bylo dobré, kdybychom si každý rok dělali bilanci, jak jsme v tomhle pokročili. Já když budu brát ty aténské předlohy, že se říká kvalita demokracie se pozná péčí o ty nejslabší, nejmladší, nejstarší, jak na tom jsme, a kdybychom ten 17. listopad.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A jak na tom jsme?

Jan KUBÁČEK, politolog:
Myslím si, že na tom nejsme špatně, ale máme na víc. Myslím si, že v nás je, abychom opravdu byli mnohem zodpovědnější, kultivovanější společnost, abychom mnohé věci byli schopni řešit rychleji, ale upřímně, když to srovnáme, a i s tím Rakouskem, i tím Německem, což srovnáváme velmi rádi, a dál na sever, na jih, či na jihovýchod se příliš nekoukáme, stojíme si dobře. Ta společnost pokročila neuvěřitelně daleko, je sebevědomá, je aktivní, je šikovná, dokáže si pomoct v těžkých chvílích, jen mi vadí, že se nedokážeme za to pochválit a že to nedokážeme vyzdvihnout, myslím si, že společnosti by nesmírně pomohlo i to, abychom byli schopni oceňovat hrdiny a ne až zemřou a s odstupem, nebo v těžkých chvílích, ale během jejich života, oceňovat pozitivní věci, které lidi udělali, ale hlavně donutit společnost, respektive hlavně politiky, aby byli opět nuceni sjednocovat. To bylo zajímavé a hezké na začátku těch 90 let, že ti politici uvažovali automaticky kompromisem, a snažili se nacházet recepty, které osloví celou společnost. Dnes mám pocit, že často tu politiku dělají, a bohužel, i často s úspěchem, tím, že rozdělují, tím, že jdou hnedka do konfliktu, hledají svár, takže kéž by ten 17. listopad každý rok trochu umocnil to, že jsou témata, na kterých bychom se měli spíš shodnout než se dělit.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Před 30 lety se vysokoškoláci na pár týdnů stali mluvčími nespokojené části národa. Jaká je, pane Kubáčku, role mladých lidí a studentů v politice a ve společnosti dnes?

Jan KUBÁČEK, politolog:
Tak kouzelná je v tom, že neustále u studentů platí, že jsou takové zapalovadlo, taková ta skupina, která od podstaty není zdaleka se vším spokojená, je plná optimismu, chce to dělat lépe, a chce to změnit, a neváhá se pro to angažovat, není ještě tak svázána povinnostmi, prací, složenkami, posléze nějakými dalšími plány, a to je na ní sympatické, takže přinejmenším vždy je inspirativní v tom, jaká témata vnáší do společnosti, bylo by krásné, kdyby ještě často přicházelo to b), nejen to slovní, to postojové, ale takové to projektové, kdyby to opravdu přenášeli do něčeho, co tu společnost udělá pestřejší, co ji posune dál. Co právě vytáhne témata, která se často přehlíží nebo na skupiny lidí, na které zapomínáme. A přiznám se, já tam přidávám ještě takové to c), že by bylo krásné ty změny nejprve začínat na našem území, a v konkrétních projektech, a nevěřit na to, nejprve změním svět a pak se to změní doma. Ono to často bývá tak, že nezměním ani jedno, ani druhé.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Konstatuje v dnešním Jak to vidí náš nový host, politolog Jan Kubáček. Děkuji za Vaše postřehy a těším se na další návštěvu. Na slyšenou.

Jan KUBÁČEK, politolog:
Děkuji za pozvání.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Zita Senková přidává ještě jednu pozvánku. V neděli 17. listopadu chystáme speciální vydání pořadu Jak to vidí u příležitosti 30. výročí Sametové revoluce. V Knihovně Václava Havla budou mými hosty novinář Bohumil Pečinka, psychiatr Cyril Höschl a ekonom Jan Švejnar. Vysílání začíná v deset hodin v Ostrovní ulici 13 v Praze. Vstup je zdarma po registraci na webu www.vaclavhavel.cz. Na slyšenou a na viděnou se těší Zita Senková. Teď si nenechte ujít Dva na Dvojce, hned po nejnovějších zprávách v devět.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.