Přepis Jak to vidí Jan Krajhanzl – 11. června 2021

Vladimír KROC, moderátor
Dnes je hostem pořadu Jak to vidí sociální a environmentální psycholog Jan Krajhanzl z Katedry environmentálních studií fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, zdravím vás po Skypu na Strakonicko, dobrý den. Tak druhý pokus, pane Krajhanzle, slyšíme se, dobrý den?

Jan KRAJHANZL, sociální psycholog, Masarykova univerzita v Brně
Já vás slyším dobře, dobré, dobré ráno.

Vladimír KROC, moderátor
Výborně, my jsme chtěli napínat trošku vás i naše posluchače, ne to žertuju, ale už to povedlo, takže jsme ve spojení, děkuju za to. Jaký je vztah Čechů a Češek k jádru a energii z uhlí. Zajímá voliče ekologie a k čemu může být dobrý víkend otevřených zahrad? Proč nás tolik fascinují apokalyptické vize. To jsou některá z témata, které se chystáme probrat. Příjemný poslech vám přeje Vladimír Kroc. Začátkem roku jste v rozhovoru pro Respekt řekl, že Češi fandí jádru a uhlí méně, než si politici myslí, z čeho jste vycházel?

Jan KRAJHANZL, sociální psycholog, Masarykova univerzita v Brně
My jsme s kolegou Tomášem Kavadou připravili vlastně takovou jako rešerši výzkum veřejného mínění za několik posledních let a dívali jsme se na to co opravdu Češi v reprezentativních výzkumech za, řekněme, poslední 3, 4 roky a odpovídali ve vztahu právě v energetice, k obnovitelným zdrojům, k jaderným zdrojům a samozřejmě i k uhlí. A zdá se mi, že jako byl poměrně jako zřejmé, že ten rozdíl mezi tím, jak třeba o tom referují média, nebo jak o tom třeba smýšlí politici, koneckonců co by si možná i řada z nás jako tipla. Řada z nás pořád ještě možná jeden na takové té představě, řekněme 10 let staré, že obnovitelné zdroje jsou spojené s nějakou kontroverzí, s fotovoltaikou a známe tyhle ty témata. Takže vlastně oproti tomu ta česká veřejnost jakoby běžná, možná řekněme nějaká mlčící, tichá většina. Tak vlastně jako se k těm obnovitelným zdrojů staví velmi vstřícně, nám vycházelo v těch průzkumech, kterých bylo jako řada, že u většiny těch zdrojů je to kolem 75 % lidí. 3/4 vlastně veškerého obyvatelstva.

Vladimír KROC, moderátor
Promiňte, teď mluvíte o podpoře obnovitelných zdrojů ano?

Jan KRAJHANZL, sociální psycholog, Masarykova univerzita v Brně
Ano mluvíme o podpoře obnovitelných zdrojů, ale vlastně byly tam i další jako konkrétní otázky. Například jestli by Česká republika měla více investovat do obnovitelných zdrojů. Jestli by si měla dávat nějaké ambicióznější cíle třeba do příštích let. Nebo pokud se třeba chystá nějaký odklon od uhlí, tak jestli se právě přiklánět spíše jaderným zdrojům nebo spíše obnovitelných zdrojů a podobně. A v celé řadě těchhle otázek vlastně opakovaně vycházelo napříč různými průzkumy, různými metodikami toho sběru dat, že je ta česká veřejnost jako právě dává přednost těm obnovitelným zdrojům.

Vladimír KROC, moderátor
Vy jste to přirovnal k semaforu. K čemu tedy svítí která barva?

Jan KRAJHANZL, sociální psycholog, Masarykova univerzita v Brně
To je, to je dobrá otázka. Můžeme říct, že určitě zelená barva svítí těm obnovitelný zdrojům, aspoň podle české veřejnosti. Já teďka nechám stranou nějaké ty energetické aspekty, ale česká veřejnost to takhle viděla. Ta oranžová barva by svítila jaderným zdrojům. Tam můžeme říct, že ta, jaderné zdroje českou veřejnost relativně rozdělují. Ty postoje jsou ambivalentní. Část veřejnosti odmítá jaderné zdroje a část se jim kloní. A je to řekněme vlažnější ten postoj a jednoznačně jako červené, červená barva svítí vlastně těm uhelným zdrojům, nějakej, nějakou podporu uhelným zdrojům vyjadřovalo v těch průzkumech například kolem nějakých 10-15 maximálně třeba 18-20 %. Ale byl to vlastně velmi minoritní už jako segment společnosti.

Vladimír KROC, moderátor
Vy jste mluvil o takových těch myšlenkových stereotypech, které přetrvávají, existují tedy v tomto směru nějaké zakořeněné mýty?

Jan KRAJHANZL, sociální psycholog, Masarykova univerzita v Brně
No, já si právě myslím, že možná ty mýty žijí do značné míry v nějakém, jako tomu způsob, jak o tom vyprávíme, jak o tom třeba média referují, nebo co si možná i v konkrétních redakcích, když se podíváme na některé články některých médií jako myslí, ale vlastně mám pocit, že ta česká veřejnost v tomhle tom už vlastně je jakoby dál, že vlastně tohle už je trošku nějaký historismus, který vlastně byl trošku jako překonaný a opravdu, ať už se ptáte třeba na fotovoltaiku, ptáte se na větrné zdroje, ptáte se třeba i nějaké malé vodní zdroj, a dokonce i na velké vodní zdroje, což jsou třeba přehrady. Tak vlastně jakoby ta česká veřejnost se k tomu staví spíše vstřícně, jsou tam nějaké rozdíly, ale nejsou velké.

Vladimír KROC, moderátor
Dá se tedy říci, že zelená témata mají v české společnosti tichou podporu?

Jan KRAJHANZL, sociální psycholog, Masarykova univerzita v Brně
Myslím si, že to je jako velmi dobré shrnutí, protože my se vlastně těmito tématy s kolegy na katedře environmentálních studií právě se zmíněným Tomášem /nesrozumitelné/ nebo třeba s Renatou Svobodovou, věnujeme už několik let. A vydali jsme vlastně o tom i knížku, která je volně dostupná na internetu Vztah české veřejnosti k přírodě a k životnímu prostředí. A tam se vlastně jakoby ukazuje, že česká veřejnost celkově ten základní sentiment ve vztahu k přírodě, ke krajině, k životnímu prostředí má vlastně velmi pozitivní. Mohl bych to dokládat vlastně celou řadou konkrétních jako otázek, otázek a výsledků, ale možná když zmíním jeden z nich tak ten je, že třeba ze všech mediálních témat, která vás napadnou, a tam jako můžeme si myslet na bulvár, na politiku, na ekonomické zpravodajství a další. Tak vlastně příroda se nám opakovaně v těch datech, která sbíráme, ukazuje jako absolutně nejžádanější, nejpříjemnější téma ze všech. Je to téma, které dokonce před zdravím. Je to na prvním místě celého toho žebříčku a nějaký zájem o něj vyjadřuje 80 % české veřejnosti. Na druhém místě je právě zdraví a možná zase pro někoho překvapivě na třetím místě už je to životní prostředí, nějakých řekněme 76 % podle aktuálních dat, která, která teďka jsme se sbírali. To znamená celkově vlastně ta česká veřejnost jako se ukazuje, že možná v řadě témat se nepotká. Jako někoho zajímá bulvár, většinu lidí ne. Mimochodem jenom menšinu lidí spíš zajímají politická témata, ale ta příroda vlastně zajímá více či méně všechny.

Vladimír KROC, moderátor
Nakolik to podle vás reflektují jednotlivé politické strany ve svých předvolebních programech? Teď se vás neptám jako vědce, spíš jenom na osobní názor.

Jan KRAJHANZL, sociální psycholog, Masarykova univerzita v Brně
Já se přiznám, že nejsem úplně samozřejmě jako politolog, abych to sledoval z toho, z té odborné stránky. Ale zaznamenal jsem, že jako přibývá politických stran i před těmito volbami, které jsou jako nějakým způsobem připraveny a plánují nějakým způsobem akcentovat ta témata ochrany třeba české krajiny, životního prostředí nebo ochranu klimatu. Asi nebudu uvádět konkrétní strany, ale myslím si, že jako to povědomí o tom roste, ale zároveň bych pořád ještě řekl, že ta poptávka té české veřejnosti je jako daleko větší, že to je pořád, ještě to zůstá trošku hozenou rukavicí, kterou nikdo nezvedl dostatečně jako viditelným a jasným způsobem ze strany těch politických stran.

Vladimír KROC, moderátor
Jinými slovy jednoznačně české voliče ekologie, ochrana životního prostředí zajímá. Porovnávali jste to třeba s postoji v okolních zemích? Třeba v Německu tam jsou možná hlasitější v projevování toho zájmu o ochranu tedy životního prostředí.

Jan KRAJHANZL, sociální psycholog, Masarykova univerzita v Brně
Já si myslím, že ta česká, český zájem o ochranu přírody a životního prostředí je v něčem trošku specifický. To také vlastně ukazovaly ty naše výzkumy. My celkově bych řekl, že jsme vlastně relativně konzervativní v téhle, v téhle otázce oproti třeba těm ostatním zemím, že třeba daleko více akcentujeme téma ochrany české krajiny, třeba hospodaření zemědělského v krajině. Řada lidí vlastně velmi intenzivně prožívala v minulých letech sucho. Máme tady prostě většinu veřejnosti, většinu vlastníků třeba studen, tak vypovídají, že mají problémy s vodou ve svých studních. To znamená, je tady jako taková ta běžná zkušenost a jako silný nějaký pozitivní vztah, který je daný asi kulturně a historicky v té krajině. A naopak v některých tématech jsme se dlouho drželi vlastně jakoby zpátky, že jsme měli trošku jako zpoždění. Třeba za tou západní Evropou to bylo třeba k ochraně klimatu. Ale i tam vlastně to trošku přestává platit, protože třeba jak teď ukázal i aktuální průzkum, který právě publikoval Český rozhlas Plus od kolegů Daniela Prokopa, Martina Buchtíka a Paulíny Tabery. Tak vlastně ten ukazoval, že už i tam v těch tématech je výrazný posun, a že už je to kolem 80 % veřejnosti, které to považuji za závažné téma, kterým je potřeba se zabývat. A i když jsme se dívali do nějakých mezievropských jako celoevropských průzkumů, tak tam se ukazuje, že Češi patří i v těch otázkách klimatu mezi největší skokany, že vlastně za poslední třeba dva roky se nejvíce posunuli k nějakému uvědomí, že ochrana klimatu je důležité téma, kterým my potřebume se zabývat.

Vladimír KROC, moderátor
Do jaké míry jsme obecně ochotni se pro lepší ochranu životního prostředí sami uskrovnit?

Jan KRAJHANZL, sociální psycholog, Masarykova univerzita v Brně
Tam to bude slabší. Celkově česká veřejnost patří k těm národům, které si v tom příliš nevěří, příliš nevěří, že by dokázali něco ovlivnit. A zase mimochodem myslím, že se to ukazuje ne jenom v těch otázkách ochrany přírody a životního prostředí, ale i v těch otázkách jako šířeji politických, ohledně nějaké míry za občanské angažovanosti a podobně. Kde jako myslím, že tady je zase trošku i historicky kulturně vžitý pocit, že vlastně my příliš neovlivníme to, co se tady odehrává. A v tomhle tom jakoby ta sebedůvěra je také poměrně nízká. Češi jsou jako třeba špičkový třídiči odpadu. Opravdu jakoby i v rámci Evropy deklarujeme hodně vysoký stupeň toho třeba jako pozornosti, aby se nám nezkazilo jídlo, abychom nevyhazovali jídlo zbytečně. Kupujeme třeba málo PET láhví zase oproti jiným zemí. Takže to jsou takové ty věci, které mají i nějaký ekonomický jako profit, ale zároveň u těch věcí, které jsou spíš takové jakoby víc občansky laděné, napsat dopis nějakému politikovi a podepsat nějakou petici, zajít na demonstraci a podobně, tak tam vlastně ty Češi smýšlejí spíše, spíše konzervativně.

Vladimír KROC, moderátor
V pořadu Jak to vidí je dnes environmentální psycholog Jan Krajhanzl. Zítra a pozítří, tedy v sobotu a v neděli bude v Česku víkend otevřených zahrad. Svátek otevírání běžně nepřístupných zahrad veřejnosti vznikl v roce 1998 ve Velké Británii. Jaký má podle vás taková akce smysl?

Jan KRAJHANZL, sociální psycholog, Masarykova univerzita v Brně
To já myslím, že se může hodně lišit i podle těch návštěvníků a konkrétně i podle úplně konkrétních zahrad, které návštěvníci navštíví. Rozhodně si myslím, že je to jeden jako z báječný způsob, jak strávit třeba víkend, podívat se do zahrad, které běžně nemůžu, třeba se nějakým způsobem inspirovat. Myslím, že, že, když jsem koukal na program vlastně toho festivalu, tak jsem viděl, že tam třeba je i celá řada jako zpřístupněných jako přírodních zahrad. To znamená, myslím si, že v řadě ohledů můžou návštěvníci čerpat i nějakou inspiraci třeba pro svoje vlastní zahrady, že možná pokud bychom nechali více prostoru na svých zahradách v přírodě, tak to potom bude vlastně radost jako pro obě strany, pro nás i pro tu přírodu. Mám tím na mysli například ne krátce střižené takové ty takzvané golfové trávníky, ale vlastně nechat tu trávu trochu povyrůst. Což potom třeba udělá, že ta tráva bude jakoby bohatší druhově. Bude pestřejší, možná tam budeme mít i já nevím víc motýlů a podobně. Nebo nechat někde trošku jako chroští třeba v rohu zahrady, aby se nám tam mohl jako usídlit třeba ježek a podobně. Takže takové ty sterilní zahrádky si myslím, že už jsou také trošku jako otázkou zase historie a možná nějakých devadesátých let a možná řada, řada lidí už cítí, že vlastně jako by ráda byla třeba ve větším kontaktu s přírodou a věřím, že právě i taková hle akce může třeba těm lidem přinášet konkrétní typy, inspirace, trošku jako v tradici Receptáře nejen na neděli, jak vlastně třeba nějakým způsobem ty svoje zahrady udělat jako zajímavější a třeba otevřenější pro tu přírodu, která nám tak často v životě chybí.

Vladimír KROC, moderátor
Myslíte třeba vypisovat si bylinky nebo ovoce, zeleninu. Je to cesta jak taky pomoci životnímu prostředí.

Jan KRAJHANZL, sociální psycholog, Masarykova univerzita v Brně
Trošku ano, trošku ne, já bych to přiznám se jako nepřeceňoval. Myslím si, že prostě i na prvním místě asi je dobré říct, že pokud máme nějaký dopad na životní prostředí i svým životem, tak to příliš není přes tady ty drobné věci. Rozhoduje o tom spíš jako, jakým způsobem bydlíme, jak máme zateplený dům, kolik protopíme, jestli třeba se dopravujeme letadlem a další a další věci. Koneckonců i hezkou právě analýzu uhlíkové stopy nabízeli kolegové v tom zmíněném výzkumu České rozhlasu, o kterém jsem mluvil už. Ale zároveň si myslím, že tam jako budou takové jako nepřímé vlastně jako přínosy. Já tady možná budu čerpat i z té psychology, kterou se zabývám, že přece jenom pokud lidé tráví svůj čas i tímhle způsobem, tak vlastně ono je řada výzkumů, které ukazují, jak nám to dokáže vlastně vyčistit hlavu. Jak nám to dokáže vlastně snížit nějakou úroveň stresu, kterou v sobě máme. A to si myslím, že vlastně nakonec je jako dobře vlastně nejenom pro nás a pro naše třeba nejbližší okolí, ale vlastně je to dobře i pro přírodu. Protože lidé, kteří se dokážou nějakým způsobem třeba odreagovat nebo nějakým způsobem uvolnit i tímhle vlastně jako příjemným a z hlediska přírody vlastně jako pozitivním způsobem. Tak zároveň vlastně asi potom třeba nemají takovou potřebu se vrhat do nějakých, já nevím, prostě hodně, hodně intenzivního třeba jako, jak se říká shopování, jakoby konzumu prostě. To znamená nakupovat blesk bezhlavě nebo prostě se odreagovávat opravdu třeba akcemi, které mají jako velmi vysokou uhlíkovou stopu, že poletím na velmi intenzivní zážitkový týden někam na druhý konec planety letadlem nebo něco podobného, prostě když si tam zrejete ty svoje brambory a podobně, tak se možná odreagujete způsobem, že potom je potřeba dělat trošku takové ty jako výraznější, řekněme z hlediska životního prostředí náročnější.

Vladimír KROC, moderátor
Zůstává u nás ta potřeba trávit nějaký čas v přírodě neřkuli v divočině?

Jan KRAJHANZL, sociální psycholog, Masarykova univerzita v Brně
Mezi lidmi jsou v tom jako velké rozdíly. Myslím, že, že jsou lidé, kteří opravdu, když jako několik týdnů nebo dokonce měsíců nepřijdou do někam do přírody, tak jim to vlastně ani nepřijde příliš divné jo. Jsou to, jsou to lidé, kteří možná spíše pokud nebyl koronavirus, tak byli zvyklí trávit víkendy právě třeba v nějakých aqua parcích nebo někde prostě po kavárnách nebo nějakých jako nákupních centrách a podobně. Ale je řada lidí, kterým naopak i ten týden, běžný pracovní týden může být příliš dlouhý na to, aby jako přečkali v nějakém open /nesrozumitelné/ ten čas a už jako stříhají metr jako pomyslný, kdy už bude ten pátek, když budou moct jako vzít batoh na záda nebo zabalit rodinu a odjet někam na chalupu, takže tam ty rozdíly jsou opravdu velké a ta divočina je ještě jakoby úplně zvláštní téma, prostě divočina samozřejmě v českém kontextu je specifické téma.

Vladimír KROC, moderátor
K tomu se třeba někdy vrátíme v budoucnu, ale jak je těžké pro současného člověka zůstat po nějaký čas dobrovolně offline?

Jan KRAJHANZL, sociální psycholog, Masarykova univerzita v Brně
No myslím, že jako neustále výrazně přibývá lidí, pro které je to velmi náročné. My to zkoušíme třeba i se studenty a studentkami /nesrozumitelné/ vlastně na katedře environmentálních studií a musím říct, že vlastně i tam vlastně vidíme, že jako je to nezvyk, že prostě nezkontrolovat si zprávy, neodpovědět a podobně už pro řadu lidí prostě představuje nějaký zdroj nějakého napětí nebo dokonce v některých případech úzkosti a že těch lidí jako neustále přibývá. My dneska i víme prostě z dat právě třeba od sociální sítí, že nějaký účet na sociální síti, ať už je jakkoliv aktivní, má třeba většina české veřejnosti. To znamená asi nejlépe podle mě pro posluchače a posluchačky zkuste si den být offline a uvidíte, ale rozhodně jako psychologové a psycholožky doporučují, stojí to za to.

Vladimír KROC, moderátor
Jak tedy zařídit, aby nám technologie pokud možno sloužily, ale neovládaly nás?

Jan KRAJHANZL, sociální psycholog, Masarykova univerzita v Brně
Já si myslím, že na to pořád ten recept ještě trošku hledáme. Že na to nikdo nemá úplně zaručenou zprávu, protože vlastně nemůžeme úplně jít do nějaké, řekněme, totální abstinence. Přece jenom je to součástí našeho života. Mimochodem kdybychom neměli ty technologie, tak my teďka spolu tady nemůžeme mluvit. Je to, je to často i třeba v době epidemie to bylo vlastně velmi klíčový nástroj, abychom mohli spolupracovat s kolegy, abychom mohli vést jako distanční výuku a tak dál.

Vladimír KROC, moderátor
A mělo to nějaký efekt třeba negativní v tom smyslu, že jsme kvůli pandemii vysklonění nad tím displejem chytrého telefonu nebo notebooku, může to být svým způsobem návykové.

Jan KRAJHANZL, sociální psycholog, Masarykova univerzita v Brně
Taková ta běžná zkušenost ukazuje, že opravdu ano, protože jako data teda úplně robustní k tomu zatím k dispozici nemáme. Ale co se tak jako dalo sledovat, tak vlastně jako opravdu řada rodin se daleko více ponořila do toho virtuálního světa často nuceni. Ale to co byl zajímavý efekt bylo, že i když potom skončily ty povinné pracovní mítinky nebo dětem skončila ta distanční výuka, tak byla jako byl vlastně daleko větší sklon a zvyk nějakým způsobem u toho jako zůstává. A mluvil jsem s řadou jako vlastně nešťastných rodičů, které, kteří tohle jako o tom mluvili, že děti daleko a daleko vlastně více tráví toho času. Koneckonců streamovací služby, jako je právě třeba i jógu nebo Netflix, vlastně daleko více hlásí. Nárůst tržeb za, za nové předplatitele. Takže ano jako opravdu ty služby jsou designované tak, aby vlastně přitahovaly naši pozornost, čím více času tam strávíme, tím mají o ně větší vlastně tržby, což platí zejména třeba pro sociální sítě a samozřejmě ten jejich byznys model je celkově nastavený tak, aby maximalizovali ten čas, který tam jsme, což oni tomu přizpůsobují samozřejmě ty věci, které nám nabízejí a které nám poskytují vlastně jsou tam schopni pracovat opravdu s velkými daty. To znamená optimalizovat ty, řekněme, ty lákadla pro nás na takovou úroveň, aby vlastně jako nás vraceli k tomu připojení vlastně co nejčastěji a na co nejdelší dobu.

Vladimír KROC, moderátor
Environmentální psycholog Jan Krajhanzl je hostem dnešního pořadu Jak to vidí. Dá se dnešní doba charakterizovat jako taková, která dává přednost, řekněme, těkavým mediálním politickým tématům, zatímco na ty komplikovanější témata možná nemáme dost trpělivosti?

Jan KRAJHANZL, sociální psycholog, Masarykova univerzita v Brně
Praha, když se vrátíme k výzkumu třeba, které dělal v minulých dekádách třeba profesor /nesrozumitelné/, což je vlastně jediný psycholog, nositel Nobelovy ceny právě za pochopení lidské racionality a lidského myšlení, tak on vlastně rozlišuje nějaké dva způsoby myšlení. Nějaký jako rychlý způsob a pomalý. Ten pomalý je takový jako náročný. To je analytický, když si dáme teďka rovnici, kolik je 245 × 18, tak řada z nás nebo prakticky asi všichni budeme muset zapojit tady ten právě analytický pomalý způsob přemýšlení, který je pro nás náročný. A to, kdy ho zapojíme, kdy je jako na nás. To je vlastně trochu i osobnostní jako vloha a právě že je řada témat, na které nemusíme takhle intenzivně a takhle hluboce přemýšlet. A spíše vlastně usuzujeme podle nějakých heuristik typu tenhle ten politik většinou říká dobré věci, tak asi bude mít pravdu i v tomhle, v tomhle případě a už vlastně nepromýšlíme úplně podrobně tu jeho třeba argumentaci a tak dál. A to o čem mluvím, teďka to je hodně podmíněno tím, jak jsme vlastně celkově jako unaveni nebo odpočinutí, právě kognitivně. To znamená z hlediska naší jako lidské mysli. A pokud jako dneska mluvíme o době, kdy, která nás jako velmi intenzivně, informačně přetěžuje, kdy vlastně jako na nějakých jako druzích médií a teďka tím myslím jako nejenom média ty velká, jako je Český rozhlas. Ale myslím i tím třeba jako právě sociální sítě nebo nějaké podcasty nebo nebo běžící televize jako kulisa a podobně. Tak jsme vlastně velmi informačně přetížení. Pak potom je pro nás jakoby velmi obtížné zmobilizovat nějakou energii na to hlubší, intenzivnější jako analytičtější přemýšlení a daleko vlastně více se rozhodujeme spíš jakoby povrchně a spíš těkavě. A myslím, že se to potom odráží i na tom vlastně na jaká témata hodně reagujeme nebo potom i jako sekundárně jaká témata nám řada médií vlastně, která se snaží zvýšit maximálně svoji jako proklikovost a poslechovost, tak vlastně co nám nabízejí. To znamená, to jsou témata, která na nás fungují na první signální. Prostě to jsou věci, které intuitivně vlastně stačí vám 10 sekund, abyste věděli, co si o tom myslíte jo. Prostě máte například kauzu Feri, což teďka nemyslím, jestli je důležitá nebo ne. Každopádně strašně důležité, je skvělé že přišlo, ale vlastně jakoby tam vám stačí 10 sekund na to, prostě nějaké velmi rychle vlastně zhodnocení, abyste jako měli nějaký pocit, že třeba jako řada lidí tohle by se dít mělo nebo řada lidí tohle je, já nevím, nějaká věc vypuštěna před volbami, ale jako ty lidi zaujmou postoj neuvěřitelně rychle. Ale jsou jako složitější témata, jsou třeba témata, jakým způsobem by se mělo změnit třeba české zemědělství, aby česká krajina vypadala jinak, aby nám třeba z ní nemizely neuvěřitelné vlastně počty jako třeba ptáků a hmyzu nebo jakým způsobem třeba Česká republika se chce jako vyrovnat s nějakou transformací energetiky v příštích letech. Koneckonců témata jakoby zadlužení českého státu nebo jako důchodová reforma, to jsou témata, kde už vlastně potřebujete mít nějaký znalostní základ a je jako vyžaduje od vás daleko větší míru energie a vlastně ponoru do toho, abyste do těch témat mohli vstoupit a něco smysluplného říkat. Už to není vlastně takové jako intuitivní, už to není vlastně na 10 sekund.

Vladimír KROC, moderátor
Proč nás se podle vás tak fascinují apokalyptické vize, ať je to třeba globální změna klimatu nebo pandemie.

Jan KRAJHANZL, sociální psycholog, Masarykova univerzita v Brně
Jako musím říct, že sám jako vlastně na to nemám úplně jasnou odpověď, jako proč se to vlastně děje, ale, ale myslím že to nějak jako možná je to v něčem jednodušší, ale je to nějak jako silný sklon, který se dal pozorovat, že vlastně jako obecně, jak mezi tou veřejností tak často u těch médií se dává přednost tomu jako velmi podrobně až někdy jako do morbidních detailů referovat o tom problému než o těch řešení. Myslím, že, že pořád u toho, u té změny klimatu prostě pořád se hodně času věnuje topícím se medvědů vlastně té katastrofy, které to přináší, vyprahlých polí na jižní Moravě a podobně, ale vlastně my už bysme se potřebovali posunout trošku dál. My už potřebujeme jako řešit i vlastně, jak to teda vlastně má vypadat v České republice. Jakým způsobem, co to znamená pro český průmysl. Co to znamená pro české uhelné regiony a vlastně jako od toho problému, od té, od té diagnózy, řekněme, jít k té terapii. Podobně si myslím, že u toho koronaviru. Myslím, že obrovské množství mediálního prostoru bylo spotřebováno vlastně na ty statistiky. Dnes máme další rekord, prostě takovýhle počet jako zemřelých, takovýhle počet nově nakažených. Ale vlastně jako vím, že se samozřejmě skloňovaly věci, jako bylo testování, trasování a tak dál. Ale pořád si myslím, že i jako mezi lidmi a tak dál, se daleko větší pozornost věnovala tomu problému, než těm řešení, které vlastně při tom jsou pro nějaké opravdu jako, řekněme, východisko z těch krizí, které, ať už byly, nebo nás čekají, tak jsou vlastně důležitější.

Vladimír KROC, moderátor
Možná si málo uvědomujeme, že společnost je víc než souhrn jednotlivců. Snad je dobré připomínat si, kde končí osobní svoboda a začíná společenská odpovědnost.

Jan KRAJHANZL, sociální psycholog, Masarykova univerzita v Brně
A zároveň jako vlastně možná si u toho říkám, jestli to vždycky se dá úplně jako čistě ta čára nakreslit, že, že jako, jak sleduji ty debaty, které probíhají. Tak myslím, že řada lidí jako měla pocit to, jestli nosím roušku nebo nenosím, je moje osobní či jako čistě osobní záležitost. To je přece moje rozhodnutí jo. Koneckonců teďka s tím očkování. Já jsem nesčetněkrát zažil případy, kdy třeba autobusem jel člověk, který si prostě i v té době největší jako pandemie vlastně nám dalo třeba roušku nebo respirátor.

Vladimír KROC, moderátor
Demonstroval, že není ovce.

Jan KRAJHANZL, sociální psycholog, Masarykova univerzita v Brně
Není, není, no a vedle něj jeli vlastně třeba lidé seniorní věku a teďka člověk jako řeší, asi řada z nás to možná řešila, jako má jít do nějaké jako rozhovoru s tím člověkem. Jakou má šanci, že vlastně uspěje nebo neuspěje. Jaký druh argumentu nebo jaký vlastně tón jakoby zvolit v těchhle těch situací. Máme k tomu mlčet nebo máme nějakým způsobem zasahovat. A myslím, že jako tam vlastně zrovna jako ta pandemie myslím velmi dobře ukázala, že to vlastně se ta čára nedá úplně jako jasně nakreslit. Protože, i když teďka někdo hrdě řekne, já se očkovat nebudu, to je moje osobní svaté právo. Tak my tady ale máme celou řadu lidí, kteří třeba ze zdravotních důvodů se třeba jako očkovat nemohou, že jim to prostě doktoři nedoporučují. Protože mají nějaké vlastně jako, řekněme, specifické zdravotní zátěže. Máme tady malé děti, které taky vlastně můžou jako mít celé řady potom zdravotních komplikací a tak dál. To znamená, myslím, že to jako nám ukázalo, že prostě chtě nechtě žijeme na jednom ostrově a jsme jako propojení a ta odpovědnost se vždycky nějakým způsobem sdílená a myslím, že zrovna třeba česká veřejnost se s tímhle potřebuje ještě nějakým způsobem učit jako pracovat, protože myslím, že se tady dlouhá léta jako učilo. Jako není to tvoje věc, nevšímej si toho, ale vlastně myslím si, že ve chvíli, kdy bohužel třeba i právě navzdory i Prahy díky tomu, že řada lidí k tomu přistupoval liknavě, anebo řada lidí třeba šířila opravdu jako neověřené zprávy, dezinformace a jejich okolí k tomu vlastně mlčelo. Tak jsme tady vlastně měli nebo máme vlastně, že jo do dneška jako tak vysoký počet obětí prostě hodně přes 30 000. Tak to si myslím, že nám vlastně trošku dává jako nějaký, nějakou lekci k nějakému jako promyšlení a zamyšlení třeba i pro další krize, které nás čekají, protože v tom nikdy nebudeme sami. Vždycky v tom budeme vlastně společně.

Vladimír KROC, moderátor
Tak to jsou vlastně už závěrečná slova našeho rozhovoru. Musím ocenit, že pravděpodobně si s vámi povídáme odněkud ze zahrady na Strakonicku, protože je tam slyšet cvrlikání těch ptáčků, alespoň já je měl ve sluchátku, takže to bylo příjemné, děkuju za to.

Jan KRAJHANZL, sociální psycholog, Masarykova univerzita v Brně
Děkuju, já jsem vyběhnul na kopec, abych s vámi měl dobrý signál, takže tady opravdu teďka sedím na kopci, nedaleko ode mě vysílá právě přímočaré /nesrozumitelné/ signálu a je tady nádherný výhled ven.

Vladimír KROC, moderátor
Tak děkujeme za to, to byl environmentální psycholog Jan Krajhanzl z Katedry environmentálních studií fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Děkuju vám za rozhovor a přeji hezký den, na shledanou.

Jan KRAJHANZL, sociální psycholog, Masarykova univerzita v Brně
Také moc děkuji za pozvání, mějte se hezky.

Vladimír KROC, moderátor
Příjemný poslech dalších pořadů přeje Vladimír Kroc.

Pořady Českého rozhlasu automaticky přepisuje aplikace Beeye www.beey.io. Texty neprocházejí korekturou.