Přepis: Jak to vidí Jan Jirák – 27. prosince 2019

Vladimír KROC, moderátor:
Hostem pořadu Jak to vidí je dnes mediální odborník, profesor Jan Jirák. Dobrý den.

Jan JIRÁK, profesor, odborník na mediální komunikaci:
Dobrý den Vám i posluchačům Českého rozhlasu.

Vladimír KROC, moderátor:
Vy jste s časovým znamením zkontroloval čas na vlastních hodinkách. To už je takový automatismus, že si kontrolujete, jestli jdou přesně. Je to v pořádku?

Jan JIRÁK, profesor, odborník na mediální komunikaci:
Musím přiznat, že to tak trošku je, že jsem zjistil, ke své hrůze, že jdou o 15 vteřin pozdě.

Vladimír KROC, moderátor:
Je to příležitost určitě zase srovnat podle našeho časového znamení. Jak jste strávil vánoční svátky? U televize?

Jan JIRÁK, profesor, odborník na mediální komunikaci:
Vánoční svátky jsem strávil s rodinou, a asi ten výraz "u televize" je docela přesný, tedy znamená to, že jsem byl u toho přístroje, ne, že bych ho celou dobu vnímal, ale běžel tam, vzhledem k tomu, že část rodiny je ve věku, kdy ještě mají pocit, že televize patří k životu, takže televize tam běžela, skutečně ano.

Vladimír KROC, moderátor:
I k tomu se možná dostaneme, k tomu vánočnímu programu. Příjemný poslech vám přeje Vladimír Kroc. 18. prosince to bylo 75 let, kdy začal vycházet francouzský deník Le Monde. V souvislosti s výročím se o něm psalo jako o jednom z nejrespektovanějších listů na světě. Mě tak napadla otázka, jak se podle Vás měří respekt?

Jan JIRÁK, profesor, odborník na mediální komunikaci:
To je asi dost obtížná kategorie, ale myslím, že jedno z podstatných kritérií pro měření respektu je citovanost. Le Monde patřil po dlouhou dobu k listům, na které se jiné listy po celém světě, přinejmenším po celém evropském prostoru, odkazovaly jako na hodnověrný zdroj informací. Což je postavení, které se nezískává snadno. Dokonce bych řekl, pravý opak je pravdou, tohle postavení se dá spíš snadno ztrácet než získávat. Když se na to podíváme s odstupem, tak Le Monde, který vlastně vznikl v roce 1944, vznikl na popud de Gaulle, jako nejvýznamnějšího a nejvyššího představitele francouzského odboje, a byl od začátku zamýšlen jako list řekněme intelektuálně orientovaný středolevicový, ale to podstatné je to, že ta orientace na řekněme intelektuálnější vrstvy, což de Gaulle zřejmě cítil, že je potřeba je oslovit, a k tomu sem směřoval. Le Monde vznikl v době, kdy situace ve veřejném prostoru a v médiích byla zcela odlišná od toho, co známe dnes. Tam bylo možné ještě oslovovat nějaké velké skupiny, v tomto případě například ty intelektuálně laděné, sociálně cítící levicově zaměřené. A vlastně jim nabídnout platformu, v které najdou svůj pohled na svět. To je dneska, při té neuvěřitelné smršti nejrůznějších informací, takové zvláštní informační polévce, v které plaveme, tak je prakticky nepředstavitelné, že to někomu stálo za tu námahu, a že to dokonce bylo úspěšné.

Vladimír KROC, moderátor:
No jestliže Le Monde, společně s Libération Le Figaro je jeden ze tří nejvlivnějších listů ve Francii, čím si podle Vás dnes drží renomé?

Jan JIRÁK, profesor, odborník na mediální komunikaci:
Obávám se, že to bude trošku nepříjemné, jak to řeknu, ale já si myslím, že především setrvačností. Tady prostě vznikla určitá představa, můžeme jí říkat pověst, a ta pověst se s Le Mondem táhne a drží se s ním. Musíme si připomínat, že Le Monde byl postavený na principu okázale deklarované nezávislosti. Nebyl závislý ani na akcionářském trhu, po dlouhou dobu, neměl žádné vlastníky, od kterých by se dalo čekat nějaké řekněme ovlivňování ve prospěch svojich zájmů, byl tím, jak byl založen, tím, že vlastně ta společnost, která ho vydávala, byla vlastně na, řekněme to zjednodušeně, samotnými novináři, tak vlastně vzniklo něco, co skutečně dokázalo významným způsobem odolávat tlaku a dokázalo předvést, že jim umí odolávat. A v tuhle chvíli se začíná ta důvěra budovat, v tuhle chvíli máte médium, které může stát za svými rozhodnutími, může obhájit to, co vydá a to, co nabídne veřejnosti jako něco, co je výraz jejich odpovědného rozhodnutí, nikoliv otevřené či skryté manipulaci, nátlaku, zvýhodňování, ze stran nějakých zákulisních zájmů.

Vladimír KROC, moderátor:
Jak jste připomenul, tak v současnosti je to tak, že 25 % majetku drží nezávislé sdružení, které zastupuje jednak novináře, jednak zaměstnance a taky skupina čtenářů, a to je zajímavé. Je to specialita tohoto deníku, je to speciální pro Francii a nebo je to ve světě běžné?

Jan JIRÁK, profesor, odborník na mediální komunikaci:
Běžné to rozhodně není, i když se objevily pokusy tuhle strukturu napodobit, tak já myslím, že Le Monde je svým způsobem jedinečný v tomhle ohledu, a konec konců, když pak se otevřel akciovému trhu, už si nevzpomínám, kdy to bylo, to je ode mě hloupé, ale tak to vzbudilo i určitý odpor, protože ten základní argument byl, teď se bude už i Le Monde orientovat podle toho, aby byl úspěšný a úspěšný akciově, nikoliv podle tedy profesních kritérií, vnitřní odpovědnosti, svědomí a tak podobně, ale ty obavy se ukázaly do značné míry liché, ta řekněme vnitřní kultura, to, jak ten list byl nastaven, tak odolalo i tomu teda vstupu na celý trh.

Vladimír KROC, moderátor:
Je to právě ten čtvrtinový podíl záruka toho, že majitelé neovlivňují to, o čem a jak redakce píše?

Jan JIRÁK, profesor, odborník na mediální komunikaci:
Nevím, jestli se to dá přímo označit jako záruka, já bych možná řekl spíš, že je to jakási pojistka, o které vědí ostatní. Že tohle se v nejhorším dá nějakým způsobem použít, ale podstatné asi je, i pro ty akcionáře, kteří nejsou součástí toho sdružení, že Le Monde je značka, která se osvědčila jako výhodná svou nezávislostí, tudíž i pro ně přijatelná. To je ten rozhodující moment.

Vladimír KROC, moderátor:
A teď se budeme samozřejmě pouštět do spekulací, pokud tedy odpovíte na moji otázku, ale jaký motiv mohl vést Daniela Křetínského k tomu, že do Le Monde majetkově vstoupil a drží tam významnou část tedy podílu?

Jan JIRÁK, profesor, odborník na mediální komunikaci:
Já pochopitelně nemůžu vstoupit panu Křetínskému do hlavy, a nevím, co ho k tomu skutečně vedlo.

Vladimír KROC, moderátor:
Je to možná prestiž?

Jan JIRÁK, profesor, odborník na mediální komunikaci:
Možná, že vlastnit něco v západoevropských, například francouzských médiích, může být chápané jako určitá známka ekonomické a společenské síly. Přece jenom jaksi vykročil z toho českého rybníčku do toho evropského moře, jak bych tak řekl, ale může to být taky jednoduchý kalkul na perspektivní portfólio akcií, které se dají pak prodat zase, protože my nevíme, o jakých kombinacích on uvažuje, já bych osobně řekl, je to spekulace, já bych řekl, že tam nejde primárně o nákup zrovna Le Mondu, ale o vytváření jakéhosi souboru vlastnických podílů, které vcelku bude nějakým způsobem prodatelný.

Vladimír KROC, moderátor:
A co bývá hlavním důvodem u nás, že se movití snaží stát vlastníky médií?

Jan JIRÁK, profesor, odborník na mediální komunikaci:
Tam je to asi složitější, než se to běžně říká, ale měli bychom si zase připomenout, že když někdy kolem roku 2006 se začal formovat ten trend k tomu, že čeští vlastníci vstupují do zavedených médií, tak to vlastně bylo poté, co jsme zaznamenali téměř organizovaný úprk zahraničních vlastníků z Česka. Čili tady najednou vznikla situace, v které média byla znejistěna tím že němečtí vlastníci začali opouštět, v podstatě už měli asi ten český trh za dostatečně vytěžený, o nic jiného myslím nešlo, a chtěli se zachránit před případným jaksi znehodnocováním svých původních investic. A v téhle situaci vlastně vstoupili ti čeští vlastníci jako někdo, kdo zachraňoval situaci postupně, kterou neměl kdo jiný zachránit. Tady nebylo moc alternativ. Tady prostě nebyl zástup za dveřmi potenciálních vlastníků, kteří by říkali, ale pane Bakalo nepředbíhejte, my jsme tu byli dřív. Nebyl prostě, nic takového. Takže první to udělal, druhý to udělal a myslím, že pak už se z toho stala i taková určitá prestižní hra, tedy jsem-li významný podnikající subjekt v českém prostředí, a chci mít všechny náležitosti, které k tomu postavení patří, tak kromě hřebčína ještě musím nějaké noviny nebo něco podobného.

Vladimír KROC, moderátor:
Říká mediální odborník Jan Jirák. Francouzský úřad pro regulaci finančních trhů vyměřil americké tiskové agentuře Bloomberg pokutu 5 milionů eur, jenom pro představu, je to asi 127 milionů korun, za šíření nepravdivých informací, které vedly k prudkému poklesu ceny akcií francouzské stavební společnosti Vinci. Je to spíš výjimečný případ?

Jan JIRÁK, profesor, odborník na mediální komunikaci:
Tak zatím se zdá, že tahle sankce je spíš ojedinělá, tam je docela zajímavé to, že ten Bloomberg je vlastně trestán za to, že šířil něco, co podle jeho představ pocházelo z věrohodného zdroje, a že za to, za tu fake zprávu, za tu nepravdivou zprávu, není postihován ten, kdo ji vyrobil, nýbrž ten, kdo ji šířil. To je docela zajímavý posun. V podstatě asi žádoucí, protože má-li mít trest nějakou výchovnou funkci, abych to tak řekl, tak tady se tím vytváří určitý tlak na to, aby šiřitelé informací věnovali daleko větší pozornost jejich ověřování.

Vladimír KROC, moderátor:
On by to mohl být vlastně alibismus, my jsme nevěděli, ale pokud vím, tak soud právě argumentoval tím, že Bloomberg musel vědět, že jde o falešnou zprávu, ale s odkazem na to, že vlastně jí dostal v uvozovkách "z věrohodného zdroje", tak ji šířil dál.

Jan JIRÁK, profesor, odborník na mediální komunikaci:
V podstatě ano, ono asi se nám to teďka zdá zpátky, nebo tomu rozhodovacímu úřadu, se to zdá zpátky, že to Bloomberg musel vědět, ono to asi tak jednoduché nebylo, ale rozhodně to Bloomberg měl ověřit. Čili je to takový vzkaz do médií, pozor neověřování informací by mohlo způsobovat tyhlety problémy, ale jinak, já myslím, že samotný ten fakt, že nějaká zpráva způsobí nějaký pohyb na burze, není vůbec nic nového. Už v hraběti Monte Christo je přece epizoda o tom, jak Monte Christo ovlivnil přenos těch informací pomocí semaforového telegrafu a jednoho z těch svých, z těch padouchů, které pronásleduje, tak tím vlastně finančně zruinoval.

Vladimír KROC, moderátor:
Já jsem nesprávně uvedl, že soud rozhodl, ale on to byl, jak jste řekl, Úřad pro regulaci, myslíte, že v budoucnu bude větší vůle postihovat média za uvádění falešných zpráv?

Jan JIRÁK, profesor, odborník na mediální komunikaci:
Myslím, že ano, myslím, že nás v podstatě čeká to, že se přesune ten zájem regulačních úřadů právě k tomu, aby ovlivňoval šiřitele, co nás ale taky čeká, obávám se, je určité prozření, do kterého se nikomu nechce, totiž, že bude přibývat situací, kdy nebude možné zjistit, jestli se jedná o fake news nebo ne, protože s dramatickým rozvojem moderních technologií a té komunikace v síti, už je možné vytvářet několika stupňové krytí vlastně falešných zpráv, kdy zkusíte ověřit, a to ověření se podaří, protože tam je nastavená další možnost, jak se na to podívat, a budeme se pohybovat v naprosto simulovaném světě, ve kterém rozhodovat už vůbec nebude to, co je nějak spojené s realitou.

Vladimír KROC, moderátor:
Jsme na konci roku, kdy se bilancuje, připomíná se, že žurnalistika může být i životu nebezpečné řemeslo. Podle Reportérů bez hranic o život letos přišlo nejméně 49 novinářů. Jak na Vás taková zpráva působí?

Jan JIRÁK, profesor, odborník na mediální komunikaci:
Tak ono je to vždycky zpráva, nevím, jestli mám říct tragická, ale každý zmařený lidský život je pochopitelně hrozná zpráva. U novinářů, podobně jako u lékařů a učitelů, je to ještě komplikovanější o to, že i když u novinářů máme tendenci na to zapomínat, ona to je profese služebná, novinář nějakým způsobem slouží veřejnosti, dokonce, jak je patrné, v té službě se vydává všanc svou vlastní existenci, podobně jako to může být v případě lékaře, popřípadě učitele, abych si k tomu trošku přisadil, a tady v každém tom zmařené životě, v každém tom zabitém novináři je vlastně zabitý i kus naší naděje na to, že ta služba, kterou pořád ještě od novinářů potřebujeme, tak, že se k nám skutečně dostane. Proto myslím, že tohle má vzbuzovat pozornost a my si máme všímat toho, kolik novinářů padne, nebo je zabito, popřípadě alespoň zavřeno, právě v souvislosti s výkonem tohoto povolání, které je tak potřeba.

Vladimír KROC, moderátor:
Zatímco počet novinářů, kteří při své práci zemřeli letos o něco klesl, oproti loňsku, tak se právě zvýšil počet těch, kteří skončili za mřížemi. Loni Reportéři bez hranic napočítali 348 vězněných novinářů, letos je to 389, a možná je zajímavé, že téměř polovina z nich je vězněna v Číně a 40 % z těch jsou tzv. občanští novináři, kteří se navzdory tvrdé cenzuře snaží tedy po sociálních sítích šířit nezávislé informace, a řada z nich patří k ujgurské menšině. Možná je to nový fenomen, myslím ta občanská novinařina.

Jan JIRÁK, profesor, odborník na mediální komunikaci:
Občanská novinařina nebo občanská žurnalistika je velmi komplikovaný jev. V podstatě se tím myslí, že šířit zprávy, popřípadě šířit názory, tedy komentáře, díky sociálním sítím, může prakticky kdokoliv. Já si můžu sednout, napsat komentář, Vy si můžete sednout, napsat zprávu.

Vladimír KROC, moderátor:
V mém případě to asi nebude nikdo číst, ale to je druhá stránka věci.

Jan JIRÁK, profesor, odborník na mediální komunikaci:
Ale to je bohužel problém současnosti, který spočívá v tom, že neuvěřitelným množstvím přibylo těch, kteří můžou psát, zveřejňovat a věšet na síť, ale my, posluchači a diváci, pořád máme svých 24 hodin denně k dispozici a víc z nás nevytlučou, abych tak řekl, a z toho chceme něco prospat a něco strávit s jinými, a tak podobně, takže vlastně v tom novém světě se nejdražší komoditou, která vůbec lze najít, stává pozornost. Už může kdokoliv cokoliv zveřejnit, ale k nikomu se to nedostane nebo k málokomu se to dostane, což je dost zásadní změna. Přesto má tahleta občanská žurnalistika, to jest dělání novinařiny jako občanské aktivity, ne jako profese, svůj smysl, má i své, to bychom si měli připomínat, stinné stránky, pochopitelně, že ti profesionální novináři, kteří se snaží uplatnit v tradičních médiích, tak na tomhletom mohou být biti, protože tu práci někdo přebírá a dělá ji levně, až zadarmo.

Vladimír KROC, moderátor:
No, někdy amatérsky, ale není to specifikum právě té Číny, že tam je to maličko jinak? Právě třeba u té ujgurské menšiny, že je to zoufalé volání o pomoc, když to možná hodně zjednoduším.

Jan JIRÁK, profesor, odborník na mediální komunikaci:
Nepochybně, kdybychom to měli přenést do poměrů, které známe, tak je to vlastně internetová tvorba samizdatu, oni se snaží dát o sobě vědět, ale obávám se, že pořád platí to, čím jsem tuhle úlohu začal a to je, že té pozornosti je málo, takové to asi volání, které z velké části je voláním do tmy, ale to nic nemění na tom, že je potřeba to dělat. Kdybychom se vrátili k tomu, čím jsme začali dneska úplně, tak to povídání o Le Mondu, Vy jste se ptal, kde získal tu důvěru, jeden ze zdrojů té důvěry je právě ta profesionalita, že prostě okolí si zvyklo, že to je spolehlivý zdroj, a tahle symetrická komunikace, ta, jejíž součástí je občanská žurnalistika, tak ta tohle v podstatě podkopává. Tam se může objevit cokoliv.

Vladimír KROC, moderátor:
Mediální odborník, profesor Jan Jirák je hostem pořadu Jak to vidí. Teď se přiznám, dostávám na tenký led, protože jsem neviděl ani minutu z vánočního programu českých televizí, ale jak ho hodnotíte Vy?

Jan JIRÁK, profesor, odborník na mediální komunikaci:
Tak já, už jsem na začátku přiznal, že jsem se poblíž televize vyskytoval, i jsem se snažil aspoň chvílema se podívat co se tam nabízí, ten stereotyp, vánoce jsou z hlediska televizního programu, založené na známých a nebo nových pohádkách, ten se tam udržel, Česká televize měla tradičně premiérovou pohádku na Štědrý večer, ale pak už přešla k osvědčeným kouskům, až včetně těch nočních Pelíšků. Tam je asi docela zajímavá informace, která se objevila bezprostředně po Štědrém dnu, že ta premiérová pohádka přilákala tuším, že 54 nebo 57 % z těch diváků, kteří měli na Štědrý večer puštěnou televizi.

Vladimír KROC, moderátor:
Dokonce víc, já tady mám právě statistiku, že starších 15 let jich bylo 62,5 %, z těch co se dívalo.

Jan JIRÁK, profesor, odborník na mediální komunikaci:
62,5 %, ale myslím, že to bylo kolem 2,5 milionu lidí fakticky.

Vladimír KROC, moderátor:
Ano, 2,75, Princezna a půl království.

Jan JIRÁK, profesor, odborník na mediální komunikaci:
Princezna a půl království.

Vladimír KROC, moderátor:
Tak to je obrovský úspěch pro Karla Janáka.

Jan JIRÁK, profesor, odborník na mediální komunikaci:
No pro něj to nepochybně úspěch je, ale kdybychom zkusili ta čísla rozklíčovat, tak to znamená, že se na televizi fakticky dívalo zhruba 5 milionů lidí, možná ani ne, teď tu trojčlenku nemám v hlavě, to znamená, že zhruba polovina obyvatel České republiky má jinou představu o Štědrém večeru než je televize, což je vlastně docela dobrá zpráva.

Vladimír KROC, moderátor:
No a jak to vidíte, nevím, jestli jste se díval na program, jaký má být na Silvestra. Má to smysl trávit ho u televizní obrazovky?

Jan JIRÁK, profesor, odborník na mediální komunikaci:
No já nevím, do jaké míry si můžu dovolit dělat reklamu tady, takže to je takový tenký led, ale mě se už několik let zamlouvá to, jak Silvestra řeší ČT2, která tam dává Cimrmany a takové věci spíš divácky hladivé, ale jinak mám, jinak se za sebe domnívám, že Silvestr, pokud se člověk rozhodne ho nějakým způsobem slavit, a já pořád nevím, co je na slavení k Silvestru, tak by to slavení nemělo být televizní, ale společenské, s pár lidmi, se kterými si jde popovídat a s nimi ten večer strávit až do toho půlnočního přípitku, a tím to považovat za skončené.

Vladimír KROC, moderátor:
Možná si postesknout, že snad ten nový rok bude alespoň tak dobrý jako je ten uplývající, ale s čím tedy Vy vstupujete do nového roku? Čeká Vás třeba nějaká překladatelská práce?

Jan JIRÁK, profesor, odborník na mediální komunikaci:
Tak já teď na jednom překladu dělám, to je taková trošku morbidní detektivka, anglická, o městečku, kde žije dívka a kde současně působí sériový vrah, který zabíjí dívky, které jsou jí podobné. A já nebudu pochopitelně prozrazovat ani název.

Vladimír KROC, moderátor:
Jak to dopadne.

Jan JIRÁK, profesor, odborník na mediální komunikaci:
Ani jak to dopadne, ale tohle, a je to docela napínavé, musím říct, navíc ten autor je docela dobrý, má docela hezkou stylistiku, a dobře promýšlí kombinace vyprávění a vnitřních monologů a je to tak jako s takovým, dokonce je to s jistou dávkou suchého humoru napsané, takže to mě docela těší, snad zvládnu i termín, jinak to není rok, v kterém bych měl před sebou nějaké velké nečekané převratné události, myslím si dokonce, že když se podaří ten rok zvládnout bez velkých zvratů, tak že ho budu považovat za úspěšný.

Vladimír KROC, moderátor:
To byl profesor Jan Jirák. Děkuji, a přeji Vám, ať to dopadne tak, jak si přejete. Mějte se hezky. Na shledanou.

Jan JIRÁK, profesor, odborník na mediální komunikaci:
Já Vám taky a posluchačům Českého rozhlasu přeji, aby rok 2020 byl rokem, na který se bude hezky vzpomínat. Na shledanou.

Vladimír KROC, moderátor:
Příjemný poslech dalších pořadů přeje Vladimír Kroc.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.