Přepis: Jak to vidí Jan Jirák - 22. listopadu 2018

22. listopad 2018

Jak to vidí mediální teoretik Jan Jirák.

Vladimír KROC, moderátor:
Hostem dnešního vydání pořadu ‚Jak to vidí‘ je teoretik médií Jan Jirák. Dobrý den.

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Dobrý den posluchačům i vám.

Vladimír KROC, moderátor:
Příjemný poslech přeje Vladimír Kroc. Pane profesore, mediální výchova v českých školách není na dostatečně dobré úrovni. Děti mají sice poměrně dobré znalosti o fungování a o roli médií, ale mají potíže s tím, jak interpretovat zprávy anebo poznat manipulace ve sděleních. Nejhůř jsou na tom žáci v učebních oborech. Tohle všechno vyplývá z výsledů zjišťování České školní inspekce. Co s tím?

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
To je dost zásadní otázka, protože tady je několik věcí, které se, abych tak řekl, dřív neudělaly a udělat se měly, a teď sčítáme škody, které to způsobilo. Dobrá zpráva je, že vůbec se mediální výchově věnuje pozornost a že její existence se nezpochybňuje, protože pamatuji doby, kdy to tak bylo. Bylo překvapením, že by se něco takového mělo učit. Ale ten problém, který je za touto zprávou České školní inspekce, je ten, že tady fakticky nejsou učitelé, kteří by to mohli dělat. Zatím, pokud vím, tak na žádné pedagogické fakultě není možné vystudovat aprobaci mediální výchova.

Vladimír KROC, moderátor:
Je pravda, že učitelům prý chybí metodická podpora a pomůcky a více než dvě třetiny se jich v mediální výchově vzdělávají sami. To je dost alarmující. Asi by se s tím něco mělo dělat...

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Já doufám, že takové výsledky povedou k tomu, že skutečně ta možnost se v této oblasti stát skutečně učitelem mediální výchovy, že obrazně řečeno, půjdete po chodbě ve škole a uvidíte proti sobě kantora a řeknete si, to je zeměpis-mediální výchovy, nebo to je čeština-mediální výchova, že tohle tady nastane. Zatím to není a je to velký problém. Je to velký problém i v tom, že, obávám se, i celá řada těch chvályhodných a úctyhodných snad učitelů jde trochu asi mimo, řekněme to, co by ta mediální výchova potřebovala, že někdy to nadšenectví není úplně spojené se správným směřováním.

Vladimír KROC, moderátor:
Na druhou stranu v poslední době se zdá, že médiím rozumí úplně každý. Člověk se setkává s jednoznačnými názory na práci novinářů v kauze Babiš a Čapí hnízdo. Podle některých jsou to hrdinové novináři, podle jiných padouši. Jak vy se díváte na reportáž Televize Seznam?

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Já jsem k tomu celému trochu, řekněme, rezervovaný. V té reportáži je víc otázek než odpovědí podle mého soudu. Otázka, jaký to je vlastně zdroj informací, člověk, u kterého existuje riziko, že jeho vidění reality zkresluje choroba, a dost závažná. Tohle všechno asi vzbuzuje určité rozpaky, ale já mám pocit, že my jsme, abych tak řekl, trochu hrr. Chceme honem mít rozsouzeno, jestli je to dobré nebo špatné, ale ono se to asi pozná až s větším odstupem.

Vladimír KROC, moderátor:
Rozpaky jsou jedna věc, ale vidíte na druhou stranu nějaké vysloveně pochybení v tom zpracování a zveřejnění reportáže?

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Pochybení je asi silné slovo, já bych se držel těch rozpaků (jestli můžu) ... (smích)

Vladimír KROC, moderátor:
Neměli bychom ocenit, že Sabina Slonková a Jiří Kubík prokázali možná větší odvahu než policejní vyšetřovatelé a státní zástupci? Častým argumentem zastánců Andreje Babiše je, že kdyby se s Čapím hnízdem dopustil dotačního podvodu, že už by musel být logicky dávno u soudu.

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Tohle já neumím posoudit, to je právní věc, ale abych to řekl, pokud možno, co nejjednoznačněji, když si člověk tu reportáž pustí, tak si nakonec musí klást otázku, co se vlastně dozvěděl. V podstatě se nedozvěděl nic kromě toho, že ti dva reportéři toho syna našli. To je jediná ověřitelná informace z celé reportáže. Všechno ostatní jsou zproblematizovatelná sdělení, právě především proto, že ten dotyčný syn může být ve stavu, který zpochybňuje, cokoliv řekne, velmi surově řečeno.

Vladimír KROC, moderátor:
V jaké chvíli podle vás převáží veřejný zájem nad ochranou osobních údajů?

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Já myslím, že to je případ od případu, že záleží na tom, jaká to je kauza, o co vlastně jde. Záleží na tom, jestli informace získané porušením té ochrany soukromí nelze získat jiným způsobem. Mimochodem ani to se tady neprokázalo. Koneckonců jde o to, jaká škoda by vnikla nezveřejněním těch informací, a naopak jaká vzniká tím zveřejněním. Ale je to něco, u čeho se nedá narazit jeden mustr a říct, vždycky budeme postupovat takto. To, co je na tom podstatné, je, že každý případ je trochu jiný a u každého se musí zvažovat konkrétní situace.

Vladimír KROC, moderátor:
Co si myslíte o reakci MF DNES ze svěřenského fondu Andreje Babiše, která perem šéfredaktora nepokrytě vyhrožovala majiteli Seznamu, že se jeho soukromí též stane veřejným majetkem?

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Já této reakci moc nerozumím. Připadá mi, nechť mi pan šéfredaktor promine, podivně prvoplánová. Pokud by skutečně mělo dojít k nějakému střetnutí majitelů médií v tom mediálním prostoru – pokud by se měli fackovat, abych to tak řekl, tak asi je to něco, co se tímto způsobem nevyhlašuje, takže já mám pocit, že tohle bylo spíš podivné uskočení stranou.

Vladimír KROC, moderátor:
Souhlasíte s tím, že politici stále víc rozdělují společnost?

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Souhlasím, jednoznačně. Ale myslím si, že na tom není nic divného. Já to trochu vyhrotím, ale to je podstata demokratického dělání politiky. Politik se prostě snaží získat přízeň nějaké části voličů, a nutně tím získává nepřízeň jiné části voličů. Když tyto výzkumy sleduji, tak si říkám, u kterého politika bych odpověděl, že nerozděluje společnost? Každý ji rozděluje, to je prostě normální. Ještě surověji řečeno, já myslím, že jediný politik, který nerozděluje společnost, je diktátor. Ale to jsme jinde než v demokracii. Co je na tom složitější, a to já myslím, že je v zákulisí těch otázek, je to, že informace o rozdělování společnosti, když se vygeneruje, když se vytvoří v nějakém průzkumu a teď se zveřejní, že 70 % si myslí, že ten a ten rozděluje společnost, tak je to informace, která se dá využít. Dá se využít k vytváření emocionálního napětí – ‚to je ten padouch, který rozděluje společnost‘... A tohle evidentně politici s chutí používají – nálepkují někoho, že to je ten zlý, který mezi nás vráží klín, jinak bychom byli jednotní. A tak paradoxně myslím, že pokud někdo rozděluje společnost, tak spíš ti, kteří tyto výzkumy využívají.

Vladimír KROC, moderátor:
Potíže s médii nemají politici jen u nás. Teď je aktuálně aféra v Bílém domě. Ten nečekaně upustil od záměru blokovat přístup zpravodaje televize CNN Jima Acosty na tiskové konference prezidenta Donalda Trumpa. Stanice v reakci tedy stáhla žalobu. Jenom připomenu, že Acosta přišel o novinářskou akreditaci počátkem měsíce, kdy se na tiskovce s Trumpem dožadoval práva na navazující otázku a přetahoval se krátce s asistentkou o mikrofon. Stanice CNN podala na toto rozhodnutí žalobu. Soud v předběžném opatření rozhodl, že prezidentská kancelář musí až do řádného líčení Acostovi akreditaci vrátit. Jak se díváte na tento incident?

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Ono je za tím asi přítomné dlouhodobé napětí mezi Trumpovou administrativou a CNN. Prostě CNN je vůči Trumpovi negativně naladěná a proti tomu FOX je evidentně protrumpovská stanice. Tato tahanice je, myslím, spíš projevem tohoto napětí než čehokoliv jiného. Ten reportér se domáhal slova velmi, řekněme, vehementně, na atmosféru na běžných tiskovkách v Bílém domě až nečekaně vehementně, a ta reakce byla prudká, včetně odebrání mikrofonu. Ale zdá se, mohu-li to tak říct, že horké hlavy trochu vychladly a že vidina nějaké soudní tahanice se CNN je i pro Bílý dům přece jenom zbytečná, zbytečně vyhrocující a toto řešení je asi, byl bych dokonce optimista, určitou známkou toho, že se ty vztahy nějakým způsobem racionalizují, že to nebude všechno tak ukřičené, jak to bylo doposud.

Vladimír KROC, moderátor:
Ale prezidentská kancelář vydala kodex, podle kterého nově novináři na tiskových konferencích s prezidentem smí položit otázku jenom v případě, že budou vyzváni, a bude na prezidentovi nebo na pracovnících Bílého domu, jestli novináři povolí navazující otázku. Co si o tom myslíte?

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Já ale, pokud mám informace, tak tohle, co se objevilo v tom kodexu, až na některé vypjaté okamžiky, byla celkem zažitá praxe, že se celkem ctil fakt, že mluvčí Bílého domu nebo ten, kdo řídí tiskovku, tak přiděluje slovo a rozhoduje o tom. Koneckonců pro ty, kteří se o to zajímají... Dneska už trošku pozapomenutý, ale chytrý film ‚Vrtěti psem‘ má slavnou scénu z tiskovky, kde je vidět, jak mluvčí Bílého domu organizuje kladení otázek.

Vladimír KROC, moderátor:
Ostatně i u nás se rozmáhají tiskovky, jestli se to tak dá ještě nazvat, bez možnosti kladení dotazů. Není to známka slabosti úředníků, obav, že v té diskuzi neobstojí?

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Může to tak být. Ale abychom vyjmenovali všechny možnosti, které jsou k dispozici, je nutné připomenout, že to může být i neovladatelně se zvyšující agresivitou novinářů, kteří mají pocit, že prostě mají právo na to, vytlouct, symbolicky řečeno, z příslušného politika nebo jiného představitele odpověď, a pak je velmi obtížné asi tu tiskovku řídit.

Vladimír KROC, moderátor:
Myslíte, že nepřipustit vůbec žádné dotazy, že to je v pořádku?

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
To bývá velmi neobvyklé. Já nevím, jak v našich poměrech, ale když se vrátím do Spojených států, tak jsou tiskovky Bílého domu, které jsou jenom prohlášení, a nic.

Vladimír KROC, moderátor:
Když jde změnit pohlaví, musí jít úřadně změnit i věk. S touto originální myšlenkou přišel 69letý Emile Ratelband z Nizozemska. Žádá tamní soud o omlazení o 20 let. Prý by tak pro něj bylo všechno jednodušší – koupit si na půjčku auto, pořídit si nový dům, měl by vyšší šanci na trhu práce. Co tím, myslíte, sleduje? Chce tím upozornit na ageismus nebo je veden jiným zájmem?

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Do hlavy tohoto Nizozemce nevidím. Roztomilé je, že v médiích si vysloužil označení pan Emile, tak mu říkají. Takže nevím, co tím pan Emile skutečně sleduje. Ale je na tom docela zajímavá jedna věc. Pokud připustíme, že to myslí vážně, že chce skutečně úředně přiznat nižší věk, tak je to vlastně doklad neuvěřitelné víry v sílu administrativního rozhodnutí, které může jít i proti fyzikální veličině, jakou je čas. Ale já trošku doufám, že to je spíš gesto, kterým poukazuje na sociální nevýhody věku a na ageismus, o kterém tady byla řeč. Ale zase, když bychom si to trochu rozehráli, dotaženo do absurdních konců, takové administrativní měnění věku by mohlo mít i některé zajímavé výhody. Například by se tím dala vyřešit důchodová reforma.  Když někdo dojde příslušného věku, omladí se.

Vladimír KROC, moderátor:
A přestane mít nárok na důchod... Tak to asi nemyslel.

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
To asi ne...

Vladimír KROC, moderátor:
Co ten argument, že podle lékařů je ten jeho biologický věk opravdu o těch 20 let nižší? Třeba to s tou úřední žádostí myslí vážně. On to skutečně podal k soudu.

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Podal, někdy začátkem prosince myslím, že má být rozhodnutí. Ale to nic nemění na tom faktu, že on tady odžil určitý čas od bodu zrodu až dodneška a v tom čase nemáme prostředky, jak v něm udělat reálně střih. On argumentuje možností změny pohlaví, že to je otázka volby, ale ta volba je spojená se změnami, které ta medicína dneska už umí provést. Ale změnit věk fakticky neumíme. Umíme změnit datum narození například, ale pořád je to jenom administrativní zákrok. Ovšem síla úřadů by v tom byla úžasná.

Vladimír KROC, moderátor:
Soudy namítají, jak se postavit k jeho prvním 20 letům života. Cituji soudce: „Pokud je zrušíme, je otázka, o koho se to vlastně rodiče 20 let starali, když neexistoval...“

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Je otázka, jestli by mu zrušili těch prvních 20 let. Třeba by si mohl vybrat jiné dvacetiletí.

Vladimír KROC, moderátor:
Třeba nevydařené 20leté manželství. Pak je tu možnost, že tím třeba chce kritizovat požadavky rovnoprávnosti různých menšin. To už se zase dostáváme do jiných oblastí, třeba právo vychovávat děti u homosexuálních párů a podobně.

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Tohle myslím, že se v té argumentaci úplně neobjevilo. Ale objevil se tam ten argument se změnou pohlaví, který byl, myslím, docela mediálně chytlavý a dost rezonoval i v zahraničních médiích. Ale zůstává ta základní otázka: Myslí to vážně nebo je to určitá forma kritického komentáře současných společností, nebo dokonce nějaká forma recese, která má na něco upozornit? Tohle my asi v tuto chvíli nevíme.

Vladimír KROC, moderátor:
Jak je vážná podle vás diskriminace kvůli věku v naší společnosti? Lepší se to? Protože jak známo, společnost stárne, přibývá lidí v tom seniorském věku.

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Mohu-li soudit z běžného života, tak mám pocit, že reálná situace lidí ve vyšším věku se pomaličku zlepšuje, že mají dostupnější služby, už bych měl pomaličku začít říkat, že máme dostupnější služby, a víc se o našich problémech ví. Na druhou stranu ten intenzivní kult mládí, který se děje v tom veřejném prostoru, v médiích, v showbyznysu a podobně, ten myslím, že pořád dostává lidi ve vyšším věku na okraj zájmu. To je vidět třeba na reklamách, jak málo produktů a služeb je propagovaných směrem ke starším lidem. Jejich problémy jsou omezovány na problém neudržení moči, popřípadě na problém vypadávání protézy nebo bolení kloubů. Přitom myslím, že dnes už je docela normální, že se lidé ve vyšším věku snaží dohnat věci, které v tom produktivním nemohli – cestují a podobně. Takže myslím, že určité stereotomní vidění stáří je tady pořád.

Vladimír KROC, moderátor:
Ale je pravda, že se mění ten pohled na seniory, dejme tomu v tom starším věku, anebo, řekněme, kteří jsou méně společensky úspěšní. Dokladem může být projekt Ježíškova vnoučata Českého rozhlasu, který má opravdu mimořádný ohlas, řekl bych.

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Já myslím, že ten projekt je velmi hezký nápad, že má v sobě zabudovanou tu důležitou snahu překonávat mezigenerační přehrady – ti mladší se dostávají do kontaktu se staršími, že to překračuje hranice rodiny, je to společenské, a já musím přiznat, že tomu projektu fandím.

Vladimír KROC, moderátor:
Ještě k tomu věku: Vy jste na to narazil, že asi jde o to, ne žádat úřady, aby nám snížily věk, ale že záleží na tom, jak se člověk sám cítí být starý a snažit se mentálně udržovat mladý...

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
To nepochybně, což se ale asi nejlépe děje udržováním kontaktu. Významným faktorem stárnutí je to, že se člověk dostane do nějaké izolace nebo do nějakého problému tohoto typu. Ale nedá se to řešit těmi úředními úkony. Alespoň já jsem o tom hluboce přesvědčen. Ale zase představa zloděje, který si nechá snížit věk pod zákonnou hranici trestní odpovědnosti, je docela roztomilá.

Vladimír KROC, moderátor:
Vám si pomáhá v tom, udržovat se mlád, ten kontakt s neustále mladými studenty na vysoké škole...

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Obávám se ale, že to je trochu klam. Záludnost toho povolání, které vykonávám, je v tom, že já každý podzim vidím stejně mladé lidi před sebou, ale oni každý podzim vidí před sebou o rok staršího dědka.

Vladimír KROC, moderátor:
Ještě zpátky k žurnalistice: V tomto týdnu se vyhlašovaly ceny Czech Press Photo, jeden z oceněných fotoreportérů Stanislav Krupař si veřejně posteskl, že fotožurnalistika schází na úbytě. Redakce podle něj šetří a o kvalitní profesionály není zájem. Máte tu zkušenost? Dá se s tím podle vás něco dělat?

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Tohle je jeden z nezamýšlených důsledků existence těch internetových médií a možností internetové komunikace. To se netýká jenom fotoreportérů, to je pro je problém například i pro profesi zahraničního zpravodaje. Podle informací, které máme dostupné, se dost dramaticky snížil počet stálých zahraničních zpravodajů, které média někam umístí a dotyčný odtamtud informuje, protože pro média je daleko snazší, a hlavně levnější využívat informace z Twitteru, informace z Instagramu. Takže nejenom fotoreportéři, ale i zahraniční zpravodajové. Nás by na tom asi mělo zajímat nejenom to, že kolem nás spousta dobrých, talentovaných a kvalitních profesionálů přichází o práci, ale měli bychom se zamýšlet i nad tím, co to pro nás znamená z hlediska kvality toho, co se k nám dostává. Kluk, který do mobilního telefonu něco nafotí a dá to na Instagram, není profesionální fotograf a ta fotka bude v něčem nedokonalá, neúplná, ochuzující. Stejně tak člověk, který někde v Káhiře vyfotí demonstraci, napíše k tomu dva řádky, tak není profesionál, který to umí vyložit. Kouzlo zahraničního zpravodaje je v tom, že je to člověk, který vyjel ven, naučil se něco o té zemi, kde je, ale pořád to vidí našima očima, interpretuje to pro nás. Zatímco ten amatér na ulici to nedělá. Takže tento úbytek profesionálů v médiích je podle mého soudu smutný a musím přiznat, že mě trochu štvou, jinak se to říct nedá, média, která to sama od sebe podporují, že vyzývají k tomu, aby se diváci stali reportéry, a dokonce nabízejí manuály, jak udělat fotku, jak udělat reportáž, protože mám pocit, že si tím sami podřezávají větev pod sebou.

Vladimír KROC, moderátor:
Ono by se mohlo zdát na první pohled, že jde o to, že není poptávka po kvalitních materiálech. Ale když jsem se nad tím zamýšlel, tak jsem si kladl otázku, jak to, že třeba výstavy, jako je třeba Czech Press Photo, lákají návštěvníky, že přicházejí lidé, kteří dokážou ocenit tu dobrou reportážní fotografii, ale po denní práci fotoreportérů není poptávka. Nešetří ty redakce příliš?

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Je otázka, co to je příliš. Ale nepochybně redakce šetří, nepochybně tohle, o čem tady mluvíme spolu a na čem jsme se shodli, že to vede ke snižování kvality toho, co se k nám dostane, tak na tom největší roli hraje to, že ta média jsou tažena potřebou své ekonomické úspěšnosti nebo alespoň svého ekonomického přežití, a vlastně nám nedávají šanci říct, že chceme něco kvalitnějšího, protože nemáme na výběr. To je past, ve které jsme se ocitli.

Vladimír KROC, moderátor:
Není to paradox, když se média stále víc vizualizují? Protože i my už tady máme kamery a Český rozhlas už má svoje video a foto oddělení. Nemůžeme žít bez sítí samozřejmě, bez sociálních médií.

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Je to určitý paradox, ale ta vizualizace neznamená zvyšování kvality toho obrazového sdělení. Spíš naopak. Zahlcení obrazy, zahlcení tím takřečeným vizuálem je také jeho inflace a kvalitativní pokles.

Vladimír KROC, moderátor:
Co to znamená pro vaše studenty? Říkáte jim, že vlastně těžko říct, jak se bude vyvíjet tato profese do budoucna, co je čeká, jestli v té profesi můžou vůbec zestárnout?

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
To myslím ale, že odjakživa chtěla velmi malá část těch, kteří se do žurnalistiky vrhli. My jsme před 15 nebo 18 roky dělali drobný výzkum postojů českých novinářů ke svému zaměstnání a jeden z docela zajímavých výsledků byl ten, že existoval tehdy poměrně silný trend mezi novináři, že by bylo smutné zestárnout jako novinář.

Vladimír KROC, moderátor:
A důvod?

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Asi to povolání je vyčerpávající. Asi v určitém okamžiku začne být možná i stereotypní. Těch důvodů je asi víc. Ale mám v hlavě odpověď jednoho šéfredaktora regionálního tisku, který na otázku ‚Co byste považoval za profesní neúspěch?‘ odpověděl: Jít do důchodu jako novinář.  

Vladimír KROC, moderátor:
Sledujete v souvislosti s tím, o čem jsme teď mluvili, nějaký pokles společenské prestiže tohoto povolání?

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Myslím, že ani ne. To povolání mělo vždycky velmi rozporný obraz ve veřejnosti. Už za minulého režimu, kdy evidentně to novinářství bylo spojené s propagací a propagandou toho režimu, tak pořád byl o něj vysoký zájem, protože přece jenom představovalo určitou životní alternativu, jinou pracovní dobu, možnost cestovat a tak dále. Takže o to povolání je zájem, ale je v tom ten rozpor.

Vladimír KROC, moderátor:
Hostem pořadu ‚Jak to vidí‘ byl dnes teoretik médií Jan Jirák. Moc děkuju. Na shledanou.

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Já děkuju, na shledanou.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.

Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.