Přepis: Jak to vidí Jan Jirák – 16. října 2019

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Dobrý den, Zita Senková vás vítá u pravidelné půlhodiny rozhovorů, hostem Jak to vidí je dnes profesor Jan Jirák, mediální teoretik. Vítejte.

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Dobrý den Vám i posluchačům.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Patří politická gesta na sportoviště, jak referovat o úmrtí slavných osobností a co je umění a co byznys? Nerušený poslech. Turečtí fotbalisté v kvalifikačním utkání na evropský šampionát zvolili jako oslavu gólu Francii pozdrav tureckým vojákům, kteří se účastní invaze v Sýrii. Taková situace se v posledním týdnu opakovala už podruhé. V pátek totiž stejným způsobem slavili Turci vítězný gól v domácím utkání proti Albánii. Problém je v tom, že mezinárodní organizace, jak UEFA, takový postup výslovně zakazují. Jak Vy, pane profesore, vidíte oslavu gólu jako politické gesto, politika ve sportu?

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Tak asi bychom si měli tuhle situaci rozdělit do dvou takových částí. První je ta konkrétní politická situace, ve které se vyskytujeme a kde asi pro řadu z nás je postup Turecka těžko přijatelný, v tuhle chvíli, a jeho oslava nám, aspoň mohu-li mluvit za sebe, není úplně příjemná. Čili z téhle pozice jaksi se mi to gesto nezdá, ale v té druhé rovině je potřeba říci, že přes všechna ustanovení FIFA a dalších organizací, politika a sport jsou prostě propojené. A politická gesta při sportovních utkáních se objevovala a objevují, konec konců i číslo 68 na dresu hokejisty je svým způsobem určitá připomínka nějakého politického kontextu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A patří to na sportoviště? Nebo do sportu vůbec.

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Já vím, že správná odpověď by byla nepatří, ale já se domnívám, že svým způsobem nemůže nepatřit. A to z jednoho prostého důvodu, sport není jenom to, že si lidé hrají nebo spolu soutěží, ale oni to dělají, zvlášť u profesionálního sportu, a u vrcholových soutěží, oni to dělají ve veřejném prostoru, jsou vidět, čili stávají se skupinou veřejných osob, a to pochopitelně už má k politice velmi blízko, a konec konců, vždycky mělo, vyzměme si využití olympiády v Mnichově v 30. letech, propagandistické účely, já si myslím, že skutečně, jakkoliv se nám to nemusí líbit, tak jakkoli s tím myslím máme zápolit, tak věcně vzato se sport, řekněme vrcholový sport, profesionální sport, ten sport, který je vidět, se nedá od politiky tak úplně oddělit.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Je to vlastně jistý způsob propagandy, že, mohli bychom říci. Mimochodem, v době sociálních sítí, nejde už jenom v podstatě o nějaké ty záběry z utkání, ale třeba vysloužili si kritiku i hráči, kteří v uvozovkách pouze "olajkovali" tzv. tedy dali ikonku, palec nahoru, fotografiím právě z takových těch ala vojenských pozdravů, salutování tureckých spoluhráčů nebo kolegů. I ti se dostali do problémů.

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Tak ono pochopitelně, to, čemu říkáme sociální sítě nebo sociální média, tak to do toho vnáší ještě nový rozměr, tím, že s těmi zveřejněnými obrázky se dá dál pracovat a dál je nějakým způsobem udržovat při životě, ale já nevím, jestli bych tady vyloženě použil to slovo propaganda, já myslím, že ho většinou si necháváme pro nějaké systematické státem řízené, nebo nějakou významnou institucí řízené zasahování do toho veřejného prostoru a do publikování věcí, já myslím, že tady jde spíš o vypjatou demonstraci, identifikace se státem a s národem, to je asi to, co tady hraje roli, a myslím, že je správné, že to ty organizace mezinárodní fakticky zakazují, ale současně myslím, že to je nezakázatelné jaksi v praxi úplně, protože zřejmě je to vyjádření nějakého velmi vypjatého momentálně sílícího, eskalujícího, emocionálního vztahu ke státu a národu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Mimochodem před třemi lety, pro změnu Mezinárodní fotbalová federace FIFA potrestala všechny čtyři fotbalové svazy z britských ostrovů, tedy Anglii, Skotsko, Severní Irsko a Wales za to, že při kvalifikačních zápasech na mistrovství světa se na jejich stadionech objevili symboly vlčího máku, coby připomínka válečných veteránů.

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Vzpomínám si na tuhle příhodu, a je vlastně myslím dobré si to připomínat, že ten vztah státu, národa, politiky, historie, sportu, že nabývá nejrůznějších podob, já myslím, že v Evropě to gesto turecké způsobilo určitý rozruch především proto, že vlastně to je vyjádření souhlasu s něčím, s čím tady převážná většina z nás asi příliš nesouhlasí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Když hovoříme o Turecku, a operaci na severovýchodě Sýrie, tak na sociálních sítích se rozšířilo v uplynulých dnech několik drastických videí o brutální popravě kurdské političky, 35-leté Hevrin Chalafové. Kolik brutality snese internet?

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Na to je těžko odpovědět, internet nesoudí sám sebe. To je asi potřeba si připomínat, internet je, mohli bychom ho nazvat takovým jako novým prostorem, který člověk začíná okupovat, není to fyzický prostor, není to společenský prostor, je to technologický prostor, a jednou z jeho vlastností je, že nemá tendenci se ptát, kdo na něj co vloží, takže snese tolik brutality, nebo tolik jiného obsahu, kolik budeme my, kteří se v internetu pohybujeme, ochotni akceptovat a tam myslím, že nejsou žádné limity.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Úmrtí Karla Gotta se věnovala nejenom česká média, ale i celá řada zahraničních, zpěvákovi se věnovali novináři nejvíce, kromě Slovenska, v německy mluvících zemích, v Německu, v Rakousku, i ve Švýcarsku, ale také v Polsku, v Rusku, v Británii nebo ve Francii, samostatný článek zpěvákovi věnoval například i americký Washington Post. Jak se, pane profesore Jiráku, česká média vyrovnala s úmrtí Karla Gotta?

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Po mém soudu, když se podíváme za tím uplynulým zhruba týdnem, tak ten způsob, jakým česká média pojednala odchod Karla Gotta, by šlo nazvat v podstatě konsenzuálním, to jest takovým, který zdůrazňoval ten jeho odchod jako určitou lidskou, společenskou, kulturní ztrátu, a média ve velké většině měla tendenci spíše zdůrazňovat to, co na působení Karla Gotta bylo pozitivní, a co nějak zůstane ve vzpomínkách. Tady je pochopitelně jedna významná věc, která se občas objevila v těch mediálních výstupech, Karel Gott byl vícegenerační jev. Kdybych to měl předvést na sobě, tak já jsem se s ním velmi pravděpodobně poprvé setkal někdy, kdy mi byly asi 4 roky, tedy ne osobně, že bychom se potkali, a pak jsme vedle sebe nějakým způsobem kráčeli, až teda do doby, kdy jsem překročil šedesátku, tedy většinu života. A v tomhle smyslu Karel Gott byl a je součástí naší kolektivní paměti, a to myslím, že média docela hezky zvládla, a jaksi nesnažila se ho hodnotit tak, aby z té kolektivní paměti nějakým způsobem byl vyčleněn. Naopak. To, co myslím, že média trošku přehnala byla vypjatá emocionalizace toho způsobu, jakým se vlastně celé to rozloučení prezentovalo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Co tím myslíte?

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Myslím ten akcent na masovost prožívání, prožívání toho zármutku, až teda do úrovně jako přímého přenosu z toho rozloučení na Žofíne, zdůrazňování, ale tam nešlo o to o něm nemluvit, tam šlo o to, že se zdůrazňovala ta sounáležitost prožitku a jeho masovost. Spousty svíček, dlouhá fronta, ta přítomnost velkého množství lidí, já myslím, že tam už média trošičku přestávala být referujícími, a byla přece jenom trošku jakoby spoluorganizátory té tryzny, spoluorganizátory toho smutku, a to možná bylo až trošku místy přehnané.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A nereagovala média na tu poptávku? Protože lidé spontánně přinášeli svíčky, dárky, vzpomínali, psali do kondolenčních knih. Víte, co bylo to první.

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Tohle je jaksi, ne věčná, ale dlouhodobě provázející otázka, celý problém fungování médií ve společnosti. Jedna krajní poloha říká, média dělají to, co lidé chtějí, jsou odrazem jejich potřeb, tužeb, nálad. Druhá krajní poloha říká, média vytváření určité nálady, určité potřeby, vnášejí je do lidských myslí, ono to asi bude někde mezi. Něco je jaksi vytvářené tím, co lidé, posluchači, diváci, čtenáři chtějí, ale na druhou stranu média mohou tyhle pocity, touhy a potřeby určitým způsobem moderovat, například je zesílit. Hypoteticky vzato, asi každý z nás se na chvíli zastavil a nad odchodem Karla Gotta se zamyslel, co to pro něj osobně znamená. Ale je otázka, jestli by bez tak masivního důrazu na tu kolektivitu toho prožitku skutečně tolik lidí považovalo za nutné jít si stoupnout do té fronty. Tím neříkám, že tam neměli chodit, jenom odpovídám na Vaši otázku, jak je to tedy s tím, jestli média dělají to, co lidé chtějí nebo naopak, myslím, že to je někde mezi.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jakým způsobem tedy, pane profesore, o tom referovat obecně? Jakou formou a jakou intenzitou. I opět připomínám fenomén sociálních sítí. Ostatně, Vy učíte na Univerzitě Karlově. Jak Vy učíte ty budoucí novináře? K čemu je vedete?

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Pokud jde o ty sociální sítě, a vlastně jejich existenci, tak já myslí, že je především potřeba si uvědomit, že vše, nějaký rozdíl v tom, co je nám předkládáno, není rozdíl mezi tím, co nabízejí masová média, tedy tisk, rozhlas, televize, na jedné straně, a sociální sítě na druhé straně. Já myslím, že tady se ustálil jiný rozdíl, a to je rozdíl mezi tím, co nabízí ryze komerční média, ta, která musí pracovat jednoznačně s pozorností lidí, jak přitahovat své čtenáře, diváky, posluchače, a na druhé straně média, kterým říkáme veřejné služby, to jest Český rozhlas a Česká televize, Česká tisková kancelář, což jsou média, která by si měla asi dovolit luxus odstupu, to jest být trošku víc nad věcí, být víc kritičtí, analytičtí, víc řekněme zpravodajští. Pochopitelně, že to je ideál, který by měli novináři plnit bez ohledu na to, kde pracují, ale uvědomme si, že v těch médiích komerčních je tohle složitější, i tohle se snažíme studentům ve škole vyložit, je to pochopitelně složité, protože jejich, myslím těch studentů, jejich identifikace se sociálními sítěmi je čím dál tím silnější, pro ně je to prostor, ve kterém žijí, ne prostor, do kterého vstupují.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
O rozruch se postarala slovenská skupina Elán a její nový videoklip proti bulvárním médiím. Zpěvák Jožo Ráž v nahrávce nechal přepadnout novináře, mířil na ně pistolí, ten klip skupiny mnozí lidé kritizují a označují za nevhodný, především v souvislosti s neukončeným vyšetřováním loňské vraždy slovenského investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové, kteří byli chladnokrevně zastřeleni. Zkusme tak nějak popsat ten klip, pane profesore a jak na Vás působil?

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Já musím ze začátku Vám i posluchačům přiznat, že mě se ten klip moc nelíbil. To je můj osobní pocit z toho, snad si ho mohu dovolit tady říct, a to, co mě na něm netěšilo je určitá rovina takové zvláštní ublíženosti, řekl bych prvoplánové ublíženosti, základní příběh toho klipu je ten, že tedy.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jožo Ráž.

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Představitelé, zvláště Jožo Ráž, představitelé té skupiny, jsou terčem zájmu bulvárních novinářů, a rozhodnou se, že ty novináře unesou a zinscenují jakoby jejich popravu s tím, že nakonec se ukáže, že mají v ruce, nebo jeden z nich má v ruce pistoli na vodu, na stříkání vody, čili pointa toho celého příběhu je vlastně určité zesměšnění těch novinářů. Přestože jsem z toho klipu, jako divák a posluchač, nebyl nadšený, tak asi se dá rozumět tomu, že pro určitou část bavičů, té zábavní sféry, té sféry showbusinessu může být chování bulvárních médií únavné a nepříjemné. A ten klip je myslím zaměřen na to, aby se Ráž, jeho spoluhráči, nějakým způsobem vyznali z toho, že jsou z toho znechuceni, že to, není to útok proti novinářské profesi, proti novinářskému stavu, je to vlastně útok proti bulvárním praktikám.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Na paparazzi.

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Na paparazzi, tam je nějaký záběr, kdy zpoza rohu nějaký fotograf fotografuje Ráže s nějakou dívkou a tak.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
S nějakou ženou.

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Ale celé je to předvedené v takové velmi naivní prvoplánované podobě. Myslím si, že kritika toho klipu vede na poargumentační linii, že je to nevkusné, protože s ohledem na zavraždění novináře by se takovéhle věci neměly dělat, myslím trošku pokrytecká, oni nekritizují novináře, oni kritizují bulvární praktiky. Otázka je, proč je kritizují. Protože je asi docela logické, že právě bulvární média jsou jedna z výrazných platforem, téměř bych řekl takových jako jevišť, na kterých se právě postavy ze showbusinessu předvádějí, čili daleko logičtější je určitá symbióza mezi bulvárem a showbusinessem, taková jakoby vzájemná podpora, ale fakt je, a to známe i z českého prostředí, že se poměrně pravidelně objevují případy, kdy herec, zpěvák, zpěvačka, někdo z toho prostředí showbusinessu vlastně znechuceně začne proti bulvárním praktikám bránit, což nás může, když si dopřejeme trošku větší nadhled, vést k otázce, jestli vůbec bychom měli existenci bulváru ve společnosti brát jako samozřejmost.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Co je vlastně bulvár? Co si pod tím představit?

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Bulvár je původně vlastně jednoduché, atraktivní, přitažlivé, překvapivé, emocionálně vypjaté zprávy, zaměřené médium, původně denní tisk, časopisy, a jeho podstatným rysem je to, že věci předvádí jednoduše, že se zajímá o celebrity, první francouzské bulváry se zajímaly o to, co se děje u dvora, tak jako takové ty drby z královského paláce, ale dneska jsou to celebrity, dneska jsou to špičkoví politici, ty děje jsou předváděné jednoduchým způsobem, silná kombinace krátkých vět, obrázků, které jsou nějakým způsobem provokativní.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Titulky.

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Barevné kombinace černá s červenou, a červená s bílou, ale zvlášť ta černá s červenou je silná. A ono se to potom přeneslo do komerčních televizí, a vlastně ten základní akcent, ten základní důraz bulváru je v tom, že vzbuzuje nějaké jednoduché emoce, nějaké pocity, oni jsou zlí, už zase podvádějí, jsou promiskuitní, já nevím, co všechno, a vlastně je za tím taková nevyřčená výzva, my, co to čteme a vidíme, my jsme ti slušní. Čili typické pro bulvár je určitá forma tohoto typu řekněme prudérního konzervatismu, určitého řekněme populistického vnímání světa.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Dvoumetrové pandy a lední medvědi po roce zmizí z Prahy. Podle magistrátu to není umění, nýbrž byznys. Podle radní pro kulturu Hany Třeštíkové obrazu města nesvědčí, když v jeho centru turisté vidí vedle orloje postavičky, které patří spíše do Disneylandu. A jaký je Váš pohled, pane profesorek Jiráku?

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Mě překvapuje, že pražský magistrát musel vyvinout takové úsilí, aby přišel na takhle evidentní zjištění. Myslím, že každý, kdo se v posledních letech prošel po Staroměstském náměstí, a viděl tam tu prapodivnou plejádu těchhletěch obřích plyšáků, vedle někoho, kdo dělá bubliny, o kus dál někoho, kdo na stříbrně natřený stojí bez hnutí na špičce nože, nebo meče, tak musel pochopitelně vědět, že se o žádné umění nejedná, čili proč tak najednou je kolem toho humbuk nevím, ale s tím závěrem, za sebe, jednoznačně souhlasím, já se dlouhodobě domnívám, a opravdu, je to jenom moje osobní představa, že to, co je na cestování cenné je to, že člověk vidí něco, co jinde není.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A jsou jinde plyšové pandy a bubliny? Já myslím, že ano.

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Myslím, že jsem je zažil, ale o to hůř. Mě připadá absurdní, abychom jezdili z jednoho evropského města do druhého, a všude se šli podívat na stejné voskové figuríny Bruce Willise, pro mě je tohle pojetí nesrozumitelné, já si myslím, že v Amsterodamu chci vidět to, co je amsterodamské, a v Praze to, co je pražské, a ne všude totéž. Bohužel, obávám se, že tohle zestejňování je jeden z projevů ekonomická a kulturní globalizace. Prostě když se v jednom městě osvědčí pán natřený stříbrnou barvou, tak se to okamžitě napodobí ve všech městech, kam se turisté hrnou. Ale pokud má být tohle rozhodnutí magistrátu, se kterým znovu říkám, za sebe, souhlasím, tak doufám, že to je začátek cesty k tomu, aby ti, kteří se přijedou podívat do Prahy, viděli opravdu Prahu a ne unifikované kulisy jakéhosi turistického třeštění.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Souhlasíte, pane profesore, i s vypovězením tzv. sesterské smlouvy mezi naší metropolí a Pekingem? Praha zřejmě nebude mít ani živou pandu. Nejspíš.

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Tady neumím zaujmout jednoznačný postoj, nevím, co všechno, jaké všechny důsledky má vypovězení té sesterské smlouvy, myslím si, že, za sebe si myslím, že v těch anti čínských postojích, které jsou teď, jak bych řekl, v módě, bychom asi měli být trošku umírněnější, a možná racionálněji a pragmatičtěji uvažovat o tom, co může poškodit kterou oblast našeho působení a pod zorným úhlem toho možného poškození se pak rozhodovat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A jaké etické aspekty by měly univerzity obecně řešit, když jednají o penězích. Narážím samozřejmě na kauzu Home Credit, společnost odstoupila od partnerské smlouvy s Univerzitou Karlovou.

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Tohle je velice rozsáhlá oblast, velice složité téma, na jednu stranu univerzity, budeme teď mluvit o těch veřejných, protože tohle se týká veřejné univerzity. Na jednu stranu, univerzity pochopitelně potřebují finance z nejrůznějších zdrojů, je to konec konců jaksi i součást toho, aby byly pokud možno nezávislé, čili o to více zdrojové financování je důležité, na druhou stranu je pochopitelně otázka, nakolik představuje taková smlouva určitý závazek v chování.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Na kolik?

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
To je asi kus od kusu, mohli bychom si modelovat nějaké teoretické příklady, třeba na kolik může ovlivňovat lékařský nebo farmaceutický výzkum, když je sponzorem farmaceutická firma, což se ve světě stává. Takže toto může být, to může hrát roli, my jsme svého času, pokud bych se měl vrátit k tomu našemu oboru, to je tak 15 let zpátky, řešili problém, jestli můžeme přijmout finanční podporu, věcně finanční podporu, od jednoho velkého komerčního vysílatele. A pak jsme se rozhodli, že ne, že to není, že by to, i když se nám garantovalo, že budeme samostatní a všechno, tak už to samotné by nebylo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Konstatuje na závěr dnešního Jak to vidí mediální teoretik, profesor Jan Jirák. Děkuji za to. Mějte se hezky, na slyšenou.

Jan JIRÁK, mediální teoretik:
Děkuji za pozvání. Na shledanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Mým zítřejším hostem bude ekonomka Ilona Švihlíková. Příjemný poslech dalších pořadů Dvojky přeje Zita Senková.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.