Přepis: Jak to vidí Ivan Hoffman – 1. června 2020

Hostem byl komentátor Ivan Hoffman.

Věra ŠTECHROVÁ, moderátorka:
Dobrý den přeje Věra Štechrová, a ve zlínském studiu Českého rozhlasu už je připravený komentátor Ivan Hofman. Tak můžeme začít. Dobrý den.

Ivan HOFFMAN, komentátor:
Přeji dobrý den Vám, i našim posluchačům, samozřejmě.

Věra ŠTECHROVÁ, moderátorka:
Dnes budeme mluvit třeba o pomoci za časů koronaviru, o vulgarismech v politice a nebo taky o potravinové soběstačnosti. Kurzarbeitový program na podporu zaměstnanosti, antivirus, úvěry se státní zárukou Covid, Pětadvacítka, to všechno jsou programy na pomoc podnikatelům a firmám, kteří byli ekonomicky zasaženi koronavirovo krizí, mnoha lidem pomohly, další ale mluví o tom, že na pomoc nedosáhnou kvůli různým podmínkám a omezením v programech pomoci, posledním takovým příkladem je pomoc Antivirus 3, podle které stát odpustí sociální odvody za červen až srpen, ale jenom firmám do 50 zaměstnanců, kteří musí navíc splnit ještě další podmínky. Podnikatelé se samozřejmě ptají, proč taková pomoc není pro všechny, ale jen pro ty malé, u úvěru Covid se zase diskutuje o tom kdo a proč na ně dosáhl, a proč firmy, které dostaly státní záruku, mají být zveřejněny. No a dobře vyplnit tu několika stránkovou žádost, a propracovat se tak k té finanční pomoci, je navíc někdy hodně složitá administrativa. Dá se, Ivane, podle Vás docílit toho, aby pomoc byla spravedlivá, aby si někdo prostě neukrojil víc než potřebuje, a jiný zase, i když to hodně potřebuje, nedostal nic?

Ivan HOFFMAN, komentátor:
To je otázka, já začnu trochu obecně, a řeknu, že my jako občané očekáváme od státu dvě věci, že pomůže v nouzi, a že při tom nezkrachuje. Očekávat spravedlnost je nereálné, protože spravedlivé by bylo pomoci buďto všem a nebo nepomáhat nikomu. Nepomáhat nikomu by bylo bezcitné, pomoci všem by bylo ekonomicky sebevražedné. Z toho plyne, že vláda, respektive parlament, si nakonec vybírají pouze z několika nespravedlivých alternativ. Ta první možnost je podat pomocnou ruku, respektive peníze těm, kteří jsou v největší nouzi, tedy chudým, kteří žijí z ruky do úst. Druhá možnost je pomáhat těm, kteří utrpěli největší ztráty, a to jsou podnikatelé, kteří bez nějaké formy státní pomoci ty svoje živnosti prostě neudrží nad vodou a zkrachují. No a pak je zde třetí možnost, pomáhat strategickým firmám, velkým korporacím, bankám, a to kvůli udržení zaměstnanosti a samotného systému. A když se na to podíváme, tak ať vláda upřednostní kohokoli, tak pokaždé bude, a vždy vlastně právem, plísněna za nespravedlnost, to znamená já nevěřím tomu, že je možné prostě tím bludištěm projít tak, že budeme vládu chválit, vždycky se najde někdo, kdo poukáže na druhého a řekne, že ve srovnání s ním, mělo s ním být zacházeno lépe a nebo jinak.

Věra ŠTECHROVÁ, moderátorka:
Ono se dá říct, že ty přístupy se také rozdělí, nebo mohou rozdělit na to, že buď se pokusí stát, pomocí různých podmínek, vymezit ten okruh lidí, kteří pomoc opravdu potřebují, a nebo ji dát všem, kteří zažádají, a pak zpětně zkontroluje, jestli měli nárok. Vám je bližší který ten přístup?

Ivan HOFFMAN, komentátor:
No asi ten první, protože platí, že kdo rychle pomáhá, pomáhá dvakrát, to znamená on má logiku raději riskovat, že se někdo dostane k pomoci neoprávněně, a potom to dohledat, než riskovat, že někdo bez pomoci umře hlady. To znamená asi ten první přístup je lepší, nicméně z druhé strany je jasné, že kdykoliv se rozdává, tak natahují ruku o pomoc i ti, kteří až tak moc pomoc nepotřebují, to znamená vláda odpovědná vůči daňovému poplatníkovi, je z principu lakomá. Stejně důležité jako komu pomáhat, je i komu nepomáhat, a tak zatímco u pomoci chudých se zohledňují jiná kritéria, humanitární, než u pomoci bohatým, kdy je třeba stanovit ekonomická kritéria, makroekonomická kritéria, tak to vypadá trochu jinak. Pokud jde o to, komu by stát pomáhat neměl, protože pomoc by chtěl každý, to je jasný, ale pokud by šlo o to, komu nepomáhat, tak já si myslím, že jsou to například firmy, které sídlí v daňových rájích, ty by se měly o pomoc ucházet tam, kde se platí daně, pak jsou to asi firmy, které i v krizi akcionářům vyplácejí dividendy, neboť to je znak toho, že na tom asi nejsou až tak špatně, no a pak by měla být pomoc velice zvažována, dceřiným firmám zahraničních společností, aby nedošlo k tomu, že ta pomoc nakonec bude znamenat, že náš daňový poplatník zaplatí ztrátu, která vznikla někde jinde. Mám-li ale být upřímný, tak já se obávám toho, že pomáhat se bude nakonec především těm, co budou nejhlasitěji křičet a nejagresivněji lobovat, tak to asi dopadne.

Věra ŠTECHROVÁ, moderátorka:
Svůj plán, jak oživit evropskou ekonomiku, představila i Evropská komise. Mezi členské státy chce rozdělit 750 miliard eur, na Českou republiku z toho připadá 20 miliard, no a my jsme se už dozvěděli, že premiér Babiš nesouhlasí s tím klíčem pro rozdělení peněz, že nejvíc by měli dostat země postižené koronavirem, tedy Itálie a Španělsko. Česko bude tou krizí zasaženo relativně méně než průměr Evropské unie, tak měli bychom být nějak solidární s těmi více postiženými zeměmi nebo ne?

Ivan HOFFMAN, komentátor:
Je to velká otázka, my sledujeme, že se Evropská unie, různými chystanými finančními transfery, snaží, řekl bych vrátit do hry, zaregistroval jsem, že například Evropský parlament zorganizoval videokonferenci na téma obnovení Evropské unie, což je trochu pikantní, vypadá to jako kdyby Evropská unie zanikla, i když ji nikdo formálně nezrušil, ale je potřeba ji obnovovat.

Věra ŠTECHROVÁ, moderátorka:
Ale máme tu teď ty hranice, které.

Ivan HOFFMAN, komentátor:
Přesně tak. Podstatné je, že Evropská unie nikam nezmizela, stále tady je, a to, co dnes vidíme je, že velmi obtížně hledá konsenzus, zda ta pomoc má mít spíše charakter daru, a nebo půjčky. No a tady je velký problém, o tom vlastně ta diskuse se jen tak neskončí, problém je s tím, že ten věřitel, pokud by šlo na konto půjčky, se většinou nesnaží dlužníka zachránit, ale oškubat, to znamená, já bych se rád mýlil, ale vidím to tak, že pomoc v tomto případě nebude nic hezkého, stále máme na paměti Řecko, jak to tam dopadlo, ta pomoc přišla Řeky nesmírně draho, a totéž se může dneska stát Itálii, ale jako když se ptáte obecně, mě je spíše bližší pomáhat těm, kteří na to doplatili nejvíc, ale dneska prostě, v Evropské unii se ta solidarita hledá doopravdy těžko, a vidíme, že prostě jednotlivé ty národní partikulární zájmy, se obhajují docela drsně, to prostředí v Evropské unii zhoustlo.

Věra ŠTECHROVÁ, moderátorka:
A tam ještě můžeme říct, že ten plán Evropské komise, ten nepočítá s půjčkami, ale s grantem, naopak, pro půjčky jsou země malé, ale jako je Rakousko nebo také o tom mluvila ministryně Schillerová.

Ivan HOFFMAN, komentátor:
Je to tak, je to tak, jak říkáte.

Věra ŠTECHROVÁ, moderátorka:
Blíží se říjnové krajské a senátní volby, a politické strany dobře vědí, že jejich fungování v době epidemie může pomoci a nebo taky uškodit, a tak se dá říct, že kampaň před volbami začala už v době koronavirové krize. Podle posledního průzkumu agentury Kantar z 10. května, si vládnoucí ANO drží první pozici s podporou více než 30 % lidí, jeho menšího koaličního partnera ve vládě, ČSSD, by ale volilo jen 5,5 % lidí, a to je méně lidí, než ukazovaly průzkumu dalších agentur v čase té vrcholící krize, tam se ČSSD dostala i přes 8 %. Ivane, je to opravdu tak jednoduché? Viděli jsme červený svetr Jana Hamáčka a preference rostly, a teď je epidemiologická situace lepší a tak se rychle zapomnělo.

Ivan HOFFMAN, komentátor:
Podstatné je, že problém ČSSD je dlouhodobý, a to, že několik jejich ministrů, vcelku slušně obstálo v krizi, ho doopravdy neřeší. My jsme všichni viděli, že pan předseda Hamáček byl jednu dobu populární, ale ono to bylo možná i kvůli tomu, že média se neustále dívají na tu vládní koalici jako na takový kočkopes, takový střet dvou, kteří k sobě úplně nepatří, a hledají nějaký spor, a tam se chvíli zdálo, že pan Hamáček má navrch nad premiérem, ve schopnosti komunikovat, a tak dál, ale já bych se vrátil k tomu, že to, co způsobuje těch 6 % u ČSSD, je asi hlavně to, že to, co je problémem vůbec ve světě moderní levice nebo liberální levice, která cenu za tu její modernitu, je ztráta původní identity, sociální demokracie dnes ve světě už nejsou stranami lidí práce. Potom je zde personální problém, ČSSD spíše odchází než by se do ní přicházelo, personálně se ČSSD vytrácí, no a pak do třetice, oni mají smůlu, že přišla doba, kdy voliči drsně účtují s tradičními stranami. Být dnes zavedenou stranou není bonus, je to handikep.

Věra ŠTECHROVÁ, moderátorka:
Mohla ČSSD udělat ještě víc pro to, aby byla vedle ANO viditelná?

Ivan HOFFMAN, komentátor:
Já si myslím, že někdy je méně víc. Politické strany dnes připomínají obchodní centra, která lákají zákazníky na nákup všeho možného pod jednou střechou, politické programy se staly přehlídkou takových všeobecných sloganů, kterými se strana snaží obsáhnout všechny oblasti života v obavě, že volič, zákazník, odejde ke konkurenci, když bude chybět regál s nabídkou kvalitního školství, svobodné kultury a nebo zelené energie, to znamená strana, která se takto snaží být pro všechny, riskuje, že nebude nakonec pro nikoho. Sociální demokraté nabízejí liberální demokracii, ale tu nabízejí všichni. Já si myslím, že se oni už nějakou dobu bojí být levicovou stranou, to znamená stranou pro lidi, kteří doplácejí na sociální nerovnost, sociální nespravedlnost, oni se bojí být stranou poražených, kteří u nikoho nemají zastání. Raději by byli tou stranou moderní, mladých městských liberálů, no ale to jsou lidé, kteří si z té nabídky liberálů všeho druhu, dnes asi spíše vyberou módní Piráty než ČSSD a taky proč by to dělali.

Věra ŠTECHROVÁ, moderátorka:
Jak se má ČSSD ale vypořádat s tím, i kdyby se chtěla vrátit k té své levicové, řekněme k tomu svému levicovému zaměření, tak jak se vypořádat s tím, že tam už je teď jaksi obsazeno, a to těmi populistickými stranami, jako je SPD a podobně, tak není to už ztracený boj?

Ivan HOFFMAN, komentátor:
Těžko říct. Já bych řekl, SPD bych také řadil k liberálům, národním dejme tomu, protože tam je u nich taková ta národní orientace, ale určitě ne levicová, řekl bych, že skutečná levicová strana, u nás právě naopak asi není, a možná má v budoucnu nějakou šanci na vznik, řekl bych strana konzervativně socialistická, o tom se tak nějak diskutuje, to je možná jeden volný segment na tom trhu, ale vlastně to jediné, co dnes můžou asi udělat, protože se blíží volby, je to, co musí udělat asi většina stran, to znamená nehádat se mezi sebou, nedělat chyby, naopak, je to kontaktní kampaň, nespoléhat na marketing a jít a bavit se s lidma.

Věra ŠTECHROVÁ, moderátorka:
Když mluvíme o tom nehádání se, tak jak koalice, podle Vás, během epidemie zvládla tu spolupráci? Do jaké míry ovlivňovalo práci vlády už to, že nejde možná jen o zvládnutí epidemie, ale taky o možné hlasy v krajských volbách?

Ivan HOFFMAN, komentátor:
Tak já si myslím, že v té chvíli, kdy šlo o záchranu životů, tak vláda spolupracovala vzorně, ale v té chvíli s nimi i vzorně spolupracovala opozice, to znamená ten strach o život, a ta vyhlídka těch doopravdy černých scénářů, co se může stát, tak já bych řekl, že se všichni tak nějak umravnili, až to bylo neuvěřitelné, ale vlastně příjemné, zatímco teď, když bude potřeba, nejen přežít, ale žít v té situaci, která nastala, ta těžká, ekonomicky hodně těžká, tak teď se zřejmě ty spory nějakým způsobem obnoví, no a já bych řekl, že i ta koalice, obě její strany, za vše dobré, co udělaly, budou po zásluze potrestáni, a ten Černý Petr nakonec asi spíše zůstane právě sociálním demokratům, kteří jednoznačně mají horší PR.

Věra ŠTECHROVÁ, moderátorka:
No a když už mluvíme o vztazích v koalici, tak v minulých dnech jsme z úst ministryně ANO, Aleny Schillerové, slyšeli nebývale hrubá slova, počastovala jimi předsedu koaliční ČSSD, Jana Hamáčka, když se jí nelíbilo, když její kolega ve Sněmovně si dovolil podat návrh na zařazení diskuse o finanční kompenzaci obcím a krajům. Ta slova tady nemůžu opakovat.

Ivan HOFFMAN, komentátor:
Ani já, ani já.

Věra ŠTECHROVÁ, moderátorka:
Tak snad si každý přečetl. Vzápětí jsme se dozvěděli o přestřelce na pražském Magistrátu, tam nejprve primátor Hřib političce z ODS, Alexandře Udženiji řekl, ať se nechová jako na Balkáně, a pak se dozvěděl, že je vidlák ze Slavičína, a znovu něco, co si tady nedovolím opakovat. Ivane, možná je potřeba rozlišit tu vulgaritu na vědomou, záměrnou a tu nezáměrnou, při které prostě někomu takzvaně vytečou nervy. Tak šlo tady spíš o emoce? Patří emoce do politiky?

Ivan HOFFMAN, komentátor:
No já bych začal tím, že vzpomeňme, když před časem unikla do médií nahrávka mladé političky Věcí veřejných, Kristýny Kočí, tak to bylo tenkrát něco, co už sotva některý politik překoná, to je, to bylo prostě neuvěřitelné. Já bych řekl, že vulgarita asi není něco, na co si u lidí veřejně činných zvykneme, ale v tomto případě, právě proto, že jsme už zažili něco řádově horšího, tak hodně lidí asi v první chvíli spíše řeší, zda ta hrubost byla důvodná, a pídí se po příčině, myslím, že to je jak případ té ministryně financí, která byla frustrovaná nečekaným krokem koaličního partnera, tak i ten případ radní na pražském Magistrátu, kterou vytočil primátor, tam doopravdy, zřejmě ty emoce nějakou roli hrají, a my obtížně můžeme od politiků očekávat, že budou arbitry.

Věra ŠTECHROVÁ, moderátorka:
Jiní než my.

Ivan HOFFMAN, komentátor:
Dobrého vkusu, já bych řekl, že dokonce se hodně snaží, a vidíme, že asi ty vulgarity, když proniknou na veřejnost, tak většinou nejsou záměrné. Oni cítí, že to u nás není vnímáno dobře, takže spíše jsou to případy, když si nedali pozor, v jejich blízkosti byl zapnutý mikrofon a řekli něco, co si myslí, ale nahlas by to neřekli, a ono v některých případech tyto odposlechy jsou vlastně pro nás důležité, protože si umíme ty lidi představit, jací jsou, jak přemýšlejí, a neznáme je jenom z těch opatrných frází, které tvoří 90 % jejich komunikace s námi.

Věra ŠTECHROVÁ, moderátorka:
Tak teď jsme mluvili o těch řekněme emočních vulgarismech, ale když se podíváme někdy na to, jak mluví politici ve Sněmovně, a to u řečnického pultu a nebo když si vzpomeneme, jaká sprostá slova už jsme slyšeli od prezidenta Miloše Zemana, třeba i přímo ve vysílání Českého rozhlasu, tak nejsou dnes vulgarismy vlastně taky jedním z prostředků, jak se snaží politici zaujmout?

Ivan HOFFMAN, komentátor:
Já nevím, možná ty příklady, které zmiňujete, ty k tomu, asi k takové úvaze, opravňují, možná ano, ale já bych řekl, že to asi nefunguje. My jsme doopravdy konzervativní, a jediné, co k tomu snad lze říct, že určitě máme na politiky a na ty vulgarity, nestejný metr, dvojí metr. Těm, se kterými sympatizujeme, jsme ochotni ten úlet prominout, zatímco vůči politikovi, který je od konkurence, tak na to jsme potom velice přísní a pohoršujeme se nad tím, co řekl, ale jinak, obecně, myslím si, že to není dobrá cesta, jak si získat voliče, být hrubý. Naprostá většina lidí od politiků očekává kultivované chování a slušnost.

Věra ŠTECHROVÁ, moderátorka:
Posouvá se, podle Vás, ta hranice toho, co všechno jsme dnes my schopni politikům tolerovat?

Ivan HOFFMAN, komentátor:
Ona obecně, ta situace ve společnosti, a to nejen u nás, tak nějak zhrubla, lidé jsou více tak na sebe napruženi, rozlobeni, společnost je rozdělena, to znamená v té situaci, pochopitelně, to se přenáší i do politiky. Já mám pocit, že politikům to vyhovuje, když je nějaký spor mezi lidmi, tak v té situaci prostě, oni jakoby nabývají na síle, a připadají si asi důležití, protože je nějaký spor, a politici se velmi často profilují sporem spíš než nějakými dobrými nápady, takže asi to jedno s druhým souvisí, a možná, pokud zhrubne politika, tak asi je dobré si uvědomit, že to souvisí s tím, co se děje v celé společnosti, tam asi, to jsou spojené nádoby.

Věra ŠTECHROVÁ, moderátorka:
Připomenu, že nejčastějším místem vulgarity mezi politiky je Sněmovna, a největším možným trestem za vulgarity je ztráta jednoho platu za to, že se neomluví, když jim to nařídí mandátový a imunitní výbor, ovšem k takovému postihu ještě nikdy nedošlo. Tak není i tohle zpráva o tom, že se vulgarity, mezi politiky minimálně, tak nějak tolerují?

Ivan HOFFMAN, komentátor:
NO to, že se omlouvají, tak tomu rozumím, to je ze zištného důvodu, nechtějí přijít o peníze, ale oni spolu nehovoří samozřejmě pouze na plénu před tím mikrofonem, ale i v kuloárech, a ono je to tak, že zatímco obecně ta řeč v zákulisí je nevázaná, tak nejraději se urážejí, když je zapnutý ten mikrofon, když se na to lidé dívají. Moje zkušenost z doby, kdy jsem chodil v Českém rozhlase do Poslanecké sněmovny, do toho parlamentního studia, a potkával jsem politiky na chodbách, tak je taková, že v kuloárech si spolu velice dobře rozumějí, já rád dávám k lepšímu zážitek, kdy jsem jednou viděl u stolu, v té poslanecké jídelně, sedět sociální demokrata, občanského demokrata, lidovce a komunistu, a byli to 4 myslivci, kteří si povídali o tom, jaké si koupili nové brokovnice, kde byli střílet minule, a v družném hovoru tam trávili čas bezprostředně poté, co se pouráželi před mikrofonem, to znamená není potřeba všechno brát tak úplně vážně.

Věra ŠTECHROVÁ, moderátorka:
I taková je politika. Koronavirová krize oživila v Česku debatu o potravinové soběstačnosti. Ta u nás, stejně jako ve většině zemí Evropy, není plně zajištěna z hlediska mléka, obilí či hovězího masa, je Česká republika soběstačná, například ve výrobě vepřového masa, to je ale jen 36-38 %, a nejhůř jsme na tom s čerstvou zeleninou, tam jsme soběstační jen z 32 %. Objevily se různé návrhy, jak tu situaci řešit. Mezi nimi i novela zákona o potravinách. Ta, pokud bude schválena, znamenalo by to, že v roce 2021 by muselo být v obchodech nejméně 95 % českých potravin, a v roce 2027 nejméně 85 % českých potravin. Zařídí nařízení o tom, kolik českého zboží musí být v regálech, v Česku potravinovou soběstačnost?

Ivan HOFFMAN, komentátor:
Tak předně bych řekl, že politici recyklují téma, které se objevuje neustále jako ponorná řeka v situaci, kdy to téma soběstačnosti nastolila krize, ona vlastně i stoupla role státu a lokální politici, nejen u nás, se učí přemýšlet strategicky, nicméně ta úplná soběstačnost je iluze, a ani není žádoucí, to znamená to, co se dnes hraje je, abychom byli soběstačnější více než jsme nyní a nejsme doopravdy málo. Otázka je, jestli prostě vůbec je reálné tu novelu prosadit, já si myslím, že to reálné není ze dvou důvodů, za prvé, ta novela by zvýšila podíl na trhu českých firem, ale které by to byly? Byly by to především velké firmy jako je Agrofert, to znamená okamžitě by premiéra Babiše opozice a média sežraly zaživa, za to, že prosadil něco, z čeho bude mít zisk jeho bývalá firma, to znamená on je první, který říká, že to nepodpoří, a přemlouvá vlastní poslance, aby tak nečinili. Druhý důvod, proč to neprojde je, že to odporuje principu volného trhu v Evropské unii, zřejmě bychom se dostali při takovéto regulaci k soudu, který nemáme šanci vyhrát, to je druhý důvod, a pak je třetí, a to je argumentace, že by vlastně takováto regulace, zvýhodnění těch domácích výrobců, agrobaronů především, způsobilo by to horší výběr potravin, jejich nižší kvalitu a vyšší cenu, a na to neupozorňují jenom opoziční poslanci, ale například i Asociace soukromých zemědělců, která říká, že vlastně to ideální, co by se mělo stát je, že by o tom, co si bude kupovat, rozhodl sám spotřebitel, který, podle jejich názoru, stále častěji upřednostňuje právě ty menší výrobce, sedláky ze soukromých farem, protože ti mu zajišťují lepší kvalitu, lepší čerstvost a také je u nich, podle názoru té asociace, větší šance, že je neoklamou, že jim dodají to zboží doopravdy dobré, tak bych to shrnul.

Věra ŠTECHROVÁ, moderátorka:
Ty důvody. Ale možná se můžeme teď ještě, máme chvilku, zamyslet nad tím, proč tak voláme o soběstačnosti, když konec konců i ta pandemie ukázala, že jestli něčeho nebyl nedostatek, kromě droždí, tak potraviny opravdu nechyběly, navzdory té panice a vykupování.

Ivan HOFFMAN, komentátor:
Tak ono ve chvíli, když se uzavírají hranice, tak už jsem to naznačil, tak ti politici si uvědomují, že vlastně je dobré v některých věcech se umět spolehnout, ona ta role státu, za normálních okolností, byla daleko nižší, než je v takovýchto krizích, no a nejedná se jenom o soběstačnost potravinovou, najednou se ukazuje, že stát by měl mít i nějaké energetické rezervy, že by měl být soběstačnější energeticky, že by měl diverzifikovat zdroje, a tak dál, to všechno souvisí s tím, že vlastně v té krizi si najednou uvědomujeme, že globalizace nemá jenom pozitiva, ale představují určitá rizika, a že to, na co jsme běžně zvyklí, najednou nemusí být. My jsme v zemi, kde se vždy pěstovala zelenina, a najednou sledujeme, že u nás už není možné vydělat na sběru okurek, protože je daleko levnější, když se dovezou ze Španělska, kde sběrači přicházejí z Maroka, u nás ty okurky, pokud teda je někdo sbírá, tak jsou to brigádníci z Ukrajiny, z Rumunska, ten trh je, a nebo ta zemědělská praxe celá, je vlastně tou globalizací postupně deformována, ta soutěž, kvůli které vlastně to celé vzniklo, celý ten volný trh, ta už je ohrožená, už se málo soutěží, protože ti silní poráží ty slabé tak dlouho, až už nejsou. To jsou ty důvody, proč vlastně se to znovu objevilo a proč se o tom znovu debatuje.

Věra ŠTECHROVÁ, moderátorka:
To říká na závěr pořadu Jak to vidí komentátor Ivan Hoffman. Já Vám děkuji za Váš čas a na slyšenou.

Ivan HOFFMAN, komentátor:
Také, hezký den.

Věra ŠTECHROVÁ, moderátorka:
Hezký den přeje Věra Štechrová.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.