Přepis: Jak to vidí Iva Holmerová – 9. října 2018

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Pěkný den přeje Zita Senková. V pořadu ‚Jak to vidí‘ dnes nabídnu postřehy gerontoložky docentky Ivy Holmerové. Dobrý den.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Co nás vlastně ve stáří čeká? Jaké je akceptace lidí s demencí ve společnosti? Jak vůbec funguje mozek při vzpomínkách? Připojte se k poslechu. Dobrý den. – Očekává se, že v roce 2050 bude Alzheimerovou nemocí trpět třikrát více lidí než dnes. Jak se na to, paní docentko, připravujeme? Už pět let funguje v Česku takzvaný Národní akční plán pro Alzheimerovu nemoc. Co předpokládal a čeho se podařilo dosáhnout?

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
To je těžká otázka pro začátek. Já bych chtěla říci, že máte pravdu. Počet lidí s demencí velice rychle stoupá v celém světě. Je to dáno tím, že naše populace stárne, celá světová populace stárne. Nejčastější příčinou demence je Alzheimerova nemoc, která je zodpovědná za asi dvě třetiny případů demence, a její častost výskytu – prevalence – opravdu výrazně stoupá s věkem. Čili to číslo, které jste uvedla, nebo ten prudký nárůst, je skutečně realitou. V současné době žije asi 50 milionů lidí s demencí v celém světě, čili je to pořádně velký stát v podstatě, by se dalo říci, a ten počet se ztrojnásobí, a to velice rychle. Vlastně do poloviny tohoto století to bude nějakých 150 milionů, protože se očekává velice rychlý nárůst zejména v rozvojových zemích.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Souvisí to jenom s tím demografickým trendem stárnutí populace nebo tady hrají roli i jiné faktory?

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Ano, překvapivě to souvisí, a je to až neuvěřitelné, jak naše populace stárne, že vlastně snímky na přednáškách z loňského roku nemůžeme už používat letos, protože ta čísla se velmi výrazně mění, a je to dáno opravdu stárnutím populace. Ono se naopak ukazuje z velkých studií ve Skandinávii a ve Velké Británii, že tam, kde se opravdu nějakým způsobem důsledně provedou nebo zavedou preventivní opatření ve smyslu zdravé životosprávy, diety a tak dále, tak že se daří oddálit nástup demence o několik měsíců, dá se říci i let, v podstatě. Ty studie stále probíhají. To je velice významné. Právě proto, že s postupujícím lidským věkem ta demence je o tolik častější, tak je významné, aby se posunula ještě dál do vyššího věku, což se zatím v některých zemích daří. Takže ten prudký nárůst, ano, souvisí hlavně se stárnutím populace.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Ale není to tak, že by, když to velmi zjednoduším, každý, kdo dosáhne určitého věku, byl postihnut touto nemocí?

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Ano, to máte naprostou pravdu, a děkuji za to, že to takhle uvádíte a zdůrazňujete, protože o to se snaží nejenom Česká alzheimerovská společnost, veškeré odborné společnosti, a vlastně i mezinárodní společnosti, které se touto problematikou zabývají. Ono to je jako o té poloprázdné a poloplné sklenici. Vlastně asi třetina lidí kolem 80 let trpí nějakou formou demence. To neznamená, že každý. Naopak dvě třetiny lidí netrpí tímto onemocněním nebo onemocněními způsobujícími demenci, abych hovořila přesně. Takže ke stáří to nepatří. A právě proto je důležité se snažit o to, aby se stářím se tak prudce výskyt demence nezvyšoval. Proto jsou tak důležitá preventivní opatření. A ta vlastně vycházejí i ze všech různých přehledových studií a výzkumných studií a ze všech možných závěrů jaksi různých vědeckých konsorcií a společností – tak jak to bylo vlastně publikováno v červnu v Lancetu, že prevence má význam.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Každopádně jistý demografický a obecný trend tady je pro nejbližší léta nebo desetiletí. S čím počítá, co se týká prevence, a nejenom ten Národní akční plán pro Alzheimerovu nemoc?

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Jeden akční plán nám končí. Nejdříve ty podklady byly připravené na základě setkávání různých odborníků a podobně a snažili jsme se dospět v rámci takové diskuze, odborné, i samozřejmě s lidmi, kteří trpí demencí a s rodinnými příslušníky, neurology, psychiatry, geriatry, sociálními pracovníky a tak dále k nějakým závěrům, doporučením, která by byla přínosem pro zlepšení života lidí s demencí, zlepšení služeb a určitého zázemí, co se týká informací jak vědeckých, tak i informací společnosti, zvýšení povědomosti o této problematice a podobně. Ono se to potom ubralo takovým zvláštním způsobem, že vlastně vzniklo, myslím v roce 2010, už doporučení nebo opatření vlády, že bude přijat plán Alzheimer, potom s nějakým zpožděním skutečně ten plán Alzheimer nebo ten Národní akční plán pro Alzheimerovu nemoc přijat byl, ale on to byl možná spíše takový dokument, který vlastně už nebyl následován nějakými konkrétními opatřeními, a hlavně, co si myslím, že je důležité, a zdůrazňovala to teď nedávno na konferenci v Lublani Paola Barbarino, generální sekretářka Světové zdravotnické organizace – říkala, víte, ono je dobré mít alzheimerovské plány, ale je zapotřebí, aby ty plány byly konkrétní, aby byly doprovázeny nějakým rozpočtem, jako je to ve většině zemí, a jestliže nejsou přímo konkrétně doprovázeny nějakým rozpočtem, tak tam musí být vytvořeno nějaké zázemí, musí být dáno konkrétně, kdo, co, kde se udělá. To tomu našemu plánu Alzheimer velmi chybělo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Tygr na papíře?

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Trochu tak. Je už to pasé. Já doufám, že se v současné době připravuje nový plán, který bude konkrétnější, který bude vycházet z konkrétních dat. Byli jsme teď na Pražských gerontologických dnech velmi potěšeni, že Ústav zdravotnických informací a statistiky se tím opravdu velmi seriózně zabýval, že jaksi poskytuje velmi významná čísla, které svědčí třeba o tom, že péče o lidi s demencí, zdravotnická péče, je skutečně náročnější než péče o ostatní občany srovnatelného věku, a je tam ještě mnoho dalších důležitých údajů, ze kterých se skutečně dá krásně vycházet, a je to opravdu dobrý začátek pro vytvoření toho nového plánu, protože musíme nejprve definovat, jaký ten problém je, musíme vědět, o čem jednáme a jak to nejlépe uchopit. My jsme vždycky jako alzheimerovské i odborné společnosti zdůrazňovaly, že nepotřebujeme zcela všeobjímající plán, protože ta situace je opravdu komplexní, ale říkali jsme, že je opravdu důležité začít od něčeho zcela konkrétního, něčeho, co zlepší život lidí s demencí jejich rodinných příslušníků a potažmo vlastně celé společnosti.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Ta situace už tady je, a ne rok, ani dva, ani pět.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Ano, já se omlouvám za souvislou ranní přednášku, ale je to tak. To téma je skutečně velké a těch událostí, které se touto problematikou zabývaly, bylo skutečně hodně a v ČR nyní máme 160-170 tisíc lidí s demencí a ta čísla také velmi rychle narůstají a víme, že naše populace stárne velmi rychle.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Co se pro ně dělá, pro rodiny, které pečují o tyto lidi?

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Tak to byla otázka toho alzheimerovského plánu, kterému jsem se tak trochu snažila vyhnout, nažila jsem se být co nejkulantnější, protože jsem nechtěla být pouze negativní, ale je škoda, že to byla hlavně deklarace. Na druhou stranu si myslím, že se v ČR hodně dělá nikoliv shora, ale zespoda. Že prostě existuje spousta různých iniciativ, které se snaží zlepšit život lidí s demencí, zlepšit poskytované služby. Je mnoho zařízení, která vznikají, a to nikoliv pouze jako byznys, aniž bych to chtěla odsuzovat, ale vznikají k tomu, aby byly zajištěné a poskytované kvalitnější služby lidem s demencí. Já bych třeba chtěla upozornit na iniciativu České alzheimerovské společnosti na certifikace Vážka, kdy se snažíme opravdu nějakým způsobem se vyjádřit ke kvalitě péče. Není to kontrola, je prostě dobrovolný proces, ve kterém s těmi jednotlivými zařízeními Česka alzheimerovská společnost probírá jednotlivé indikátory kvality, a vlastně dá jakýsi certifikát, jakési vyjádření v závěru, že skutečně ta péče v těch zařízeních se poskytuje podle toho, aby to odpovídalo dobré praxi.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jak poznat dobré zařízení? Podle čeho? Jaká je ta indikace, kritérium?

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
To je složitá otázka. My jsme se tím zabývali velmi dlouho v České alzheimerovské společnosti a vytvořili jsme takovou sadu kritérií dobré péče, která je vlastně i publikována na stránkách České alzheimerovské společnosti alzheimer.cz. Existuje tam i příručka, jak se připravit, jak ta jednotlivá doporučení konkretizovat do jednotlivých zdánlivě drobných, ale pro lidi důležitých opatření. Důležitá je samozřejmě péče. Důležité je, jak se poskytuje péče, čili jak zdravotnická péče, tak péče sociální, jednotlivé aspekty, vstřícnost, potom také nejenom počet personálu, ale zaškolení personálu v problematice demence, a potom prostředí, které by mělo být uzpůsobené potřebám lidí s demencí. My jsme to sestavili do těch různých kritérií a takové malé procento je Grandmother Test. To je test, kterým budíme možná trochu úsměv na tvářích odborníků, ale oni zpravidla uznávají, že to je velmi dobré kritérium.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Nějaké babičkovské?

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Je to to, zdali byste to daného zařízení chtěli svěřit péči o svoji babičku, nebo do dané služby, a to si myslím, že je otázka i prvního dojmu, kontaktu s těmi pracovníky v tom zařízení, a to je určitě nesmírně důležité, a je to důležité brát v potaz. Prostě, jestliže se poskytuje dobrá péče lidem s demencí, tak zpravidla ta péče již začíná někde od dveří toho zařízení, od kohokoliv, s kým se potkáme.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Anebo bychom si mohli představit sami sebe.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Samozřejmě i sami sebe, a to je správná poznámka, nejenom sebe, nejenom svoji babičku, přestože se to jmenuje Grandmother Test.  

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Kde jsou podle vás nejdál, co se týče té péče o lidi s Alzheimerovou nemocí nebo s demencí?

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Podle mě, ale nejenom podle mě, protože Evropská alzheimerovská společnost v loňském roce vydala European Dementia Monitor, zprávu o situaci v poskytování péče a jaksi v pokročilosti politik vůči lidem s demencí a jejich rodinným příslušníkům, a ukazuje se zcela jednoznačně, řekla bych, bohužel zatím i pro nás a pro ostatní nám podobné země, že jakási pomyslná železná opona v Evropě stále nějakým způsobem existuje. My jsme se posunuli nepochybně, co se týká ekonomiky, podnikání, dopravy, investování, tam jsme vlastně vpravdě evropští, ale co se týká péče o ty, řekla bych, nejkřehčí naše spoluobčany, tak tam zatím stále pokulháváme za těmi evropskými zeměmi na západ a na sever do našich hranic. Ta zpráva evropské společnosti alzheimerovských asociací Alzheimer Europe opravdu hodnotila několik kritérií, která se týkají jak politik, tak dostupností péče a tak dále. Lze to vše najít v té publikaci. A ukazuje se, že taková nejvstřícnější země vůči lidem s demencí je Finsko a ostatní skandinávské země. Potom to jsou země západní Evropy, Velké Británie, Německo, Nizozemí, Belgie a tak dále, a potom to jsou země bývalého východního bloku čili ty Eastern Europe Countries a země Střední a východní Evropy. Ty zatím na tom nejsou tak, jak by si jistě mnohé z nich přály, i když se ta situace zlepšuje.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Co mají, paní docentko, Finové lepší nebo co dělají lépe než my?

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Ta společnost si uvědomuje, že stárne, a bere to jako výzvu, příležitost a snaží se nějakým způsobem zajistit služby, tak aby odpovídaly potřebám stárnoucí populace. Jestli já mohu si srovnat na základě, bych řekla, i své zkušenosti, nejenom tohoto plánu, který hodnotí ty politické dokumenty, čili ano, tam existují plány na všech možných úrovních, různé strategie, ale ono to nejsou jenom plány, tygr na papíře, jak jste řekla. Ona to je realita. Ty plány se uvádějí do chodu, implementují. Existují služby zejména na úrovni obcí, které se přizpůsobují potřebám starších lidí a potřebám lidí s demencí. A v tom si myslím, že je zatím velký rozdíl mezi dejme tomu těmi skandinávskými zeměmi všeobecně, nejenom tím Finskem, kdy opravdu ty služby v obcích jsou propojené, jsou zdravotně-sociální, respektive on si nikdo neláme hlavu příliš s tím, aby vymezoval jakousi hranici nebo pomezí mezi zdravotní a sociální péčí, ale je to tam prostě koordinované pro toho člověka, na úrovni toho člověka, snaží se pomoci v konkrétních situacích. Zatímco u nás jakási byrokracie stále funguje a stále se snažíme definovat jakési pomyslné a nedefinovatelné, podle mého názoru, pomezí zdravotní a sociální péče a potom i ve skutečnosti se setkáváme vlastně se situací, kdy přichází dejme tomu na úrovni té domácnosti..., protože se sice deklaruje, že priorita je poskytování služeb v domácnosti, ale zdaleka ta praxe taková není, takže po tom tam přichází dejme tomu pracovník sociální služby, který poskytuje určité spektrum služeb nebo určité úkony, přichází tam pracovník zdravotnické služby, který poskytuje zase určité zdravotnické úkony, ale ono se to někde stále nepropojuje, a zejména se to nepropojuje u takových docela pro život důležitých věcí, jako je dejme tomu výživa těch lidí a podobně. Takže myslím si, že tam u nás existuje spousta byrokratických zábran, spousta zatím nedorozumění, a bohužel to zatím vychází z toho, že jednak ty legislativní podklady nejsou dostačující a jednak k tomu propojení nedochází zejména na úrovni těch obcí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Co se týče pečovatelského personálu, zdravotnického personálu, tak problém mají i v sousedním Německu. Od příštího roku by měl začít platit limit pro počet pacientů na jednoho pečovatele. Co konkrétně plán tamního ministerstva zdravotnictví předpokládá? Chybí tam desetitisíce pečovatelů a asi není nutné dodávat, že více personálu bude německý stát v tomto případě i více stát...

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Já se musím přiznat, že jsem se musela trochu pousmát, když jsem to četla. Samozřejmě je to dobře, když se řekne, že jeden člověk zejména s demencí nebo s křehkostí nebo s jakoukoliv jinou závažnou zdravotní problematikou potřebuje dostatek personálu, to je nesmírně důležité. Ta čísla sou samozřejmě skvělá, pokud by se podařila naplnit. To je jedna stránka problému. Na druhou stranu víme, že se vyspělá Evropa potýká s neuvěřitelným nedostatkem pečujících, a my to v současné době velmi bolestně cítíme také u nás. Nemáme dostatek pečujících, ve smyslu jak personálu zdravotnického, tak v sociálních službách, takže my opravdu zoufale a stále hledáme sanitáře, hledáme sestry, které by byly ochotné pečovat o lidi s demencí, o lidi s křehkostí, v rámci rehabilitačního procesu, o starší lidi a podobně. Neberte to, prosím, jako inzerát, ale pokud by se někdo našel, budeme velice rádi, protože ten nedostatek je, a platí to samozřejmě i pro okolní země, kde i ty platové podmínky jsou daleko příznivější, ale stále se tam potýkají s nedostatkem personálu. A ono dochází k takovému posunu, že lidé ze zemí na východ od našich hranic přicházejí k nám a zase naši pracovníci odcházejí do Německa, do Anglie, do Skandinávie, takže to je zřejmě trend, který je, a z toho budou vznikat určité jiné problémy, které zatím třeba u nás nemáme – jako třeba jazykový problém.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Otázka pro vás: Pana Václava Řeháka zajímá... Počet geriatrů neustále klesá. Pokládáte za vhodnější léčbu pacientů nad 75 let u běžného obvodního lékaře nebo doporučujete vyhledat geriatra?

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Ono se vždycky říkalo a tradovalo, a možná to neříkáme tak často, že vlastně praktický lékař je takovým geriatrem první linie. Praktický lékař je neodmyslitelným a nesmírně důležitým článkem péče a geriatrů jsou asi čtyři stovky. Ne všichni pracují v geriatrické péči. Mnoho z nich, naprostá většina z nich, pracuje v léčebnách, v různých zařízeních doléčovacích či dlouhodobé péče a počet ambulancí je nesmírně nízký. Je to stále pod 20. My bychom si přáli, aby geriatrická ambulance byla alespoň v každém okrese, čili my ani nejsme příliš ambiciózní, když se na to tak podívám. Bylo to samozřejmě daleko více, než máme nyní, ale je to stále relativně málo a z toho vyplývá, že my naprosto nepředstavujeme jakousi konkurenci ani praktickým lékařům, to vůbec ne, tam si nesmírně vážíme té spolupráce, ale ani třeba internistům či jiným oborům. Prostě geriatři jsou jedni ze specialistů, kteří se opravdu zabývají specifickou problematikou vyššího věku, takzvanými geriatrickými pacienty, což zdaleka nejsou všichni pacienti vyššího věku, čili ani ta věková hranice není příliš relevantní. Pro nás je spíše relevantní, že tito lidé mají nějakou akcentovanou zdravotní problematiku, a to buď tělesnou ve smyslu křehkosti, frailty syndromu, čili snížení adaptačních schopností a ohrožení vlastně všemi možnými životními situacemi, anebo, jak jsme hovořili, právě demencí, syndromem demence.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Mnoho lidí říká, že ve stáří jsou spokojenější, než jací byli v mládí. Jak se podle vás mění s přibývajícími lety psychika, emoční prožívání, vzpomínání?

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Asi se to nedá říci univerzálně. Já si myslím, že každý se měníme v průběhu svého života vlivem osobnosti, která je nám nějakým způsobem dána, a také vlivem okolních faktorů. Říká se, že ti dobří zrají, jako to dobré víno, a ti, kteří prostě měli v životě nějaké problémy, tak ty problémy akcentují, takže ono to pravděpodobně tak bývá. Myslím, že i v některém z minulých pořadů jsme už hovořili o tom, že vlastně i Světová zdravotnická organizace v současné době, kdy připravuje desetiletku, akční plán přípravy na stárnutí a na zdravé stárnutí, tak vlastně říká, že bychom staré lidi, starší lidi, seniory nebo jak nazveme, spíše ale starší lidi, měli považovat jenom za starší lidi, nikoliv za nějaký zvláštní druh člověka. Neměli bychom je nálepkovat. Možná například ve Velké Británii se ani v různých projektech, žádostech a podobně neuvádí věk, protože starší lidé jsou normální dospělí lidé. Já jsem o tom nenálepkování teď na konferenci v Lublani slyšela hezký názor, že víceméně vyšší věk, neúspěšné stárnutí je jakási dobrá odolnost vůči věku, což je možná trochu akcentované, protože víme, že samozřejmě určité problémy, i zdravotní problémy, přicházejí ve vyšším věku častěji.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jak fungují ty vzpomínky na minulost? Četla jsem zajímavý rozhovor s jednou psycholožkou. Podle ní se do toho vzpomínání nyní promítá vlastně to, co si myslíme v tuto chvíli, vzpomínky na minulost. Že na nás vlastně při tom vzpomínání ovlivňuje naše přítomnost.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Ano. Já si myslím, že to je samozřejmě pravda. Ono to není jenom při vzpomínání, ale ono to je při jakémkoliv referování o něčem. Já se často zúčastňuji různých, dejme tomu, diskuzích kruhů nebo skupin nebo setkání, a to jak na národní, tak na mezinárodní úrovni, a v duchu si tak říkám, že vlastně velmi záleží... Když se hovoří o objektivní situaci v poskytování péče, v postavení lidí a tak dále, když hovoříme o čemkoliv, tak vždycky záleží určitě nejenom na osobnosti toho daného člověka, na jeho přístupu k životu, ale dejme tomu také na momentální náladě, na zkušenostech. Nechci to bagatelizovat, ale je mnoho faktorů, které ten jeho momentální nejenom výkon, ale i náhled na danou věc ovlivní, to je nesmírně důležité, a samozřejmě to platí i pro interpretaci našich vzpomínek, protože budeme-li v dobré pohodě, nebudeme-li trpět depresí a podobně, tak pravděpodobně i tu svou minulost budeme interpretovat nějakým daleko pozitivnějším způsobem, než když budeme v problémové situaci, která se i dejme tomu nějakým způsobem navazuje na tu naši minulost, a když budeme třeba trpět depresí nebo budeme mít nedobrou náladu, tak určitě to budeme interpretovat daleko hůře než prostě v té dobré pohodě. Takže to si myslím, že je velmi důležitý faktor. Ale vzpomínky, to je velké téma, bych řekla. Ona dokonce existuje reminiscenční terapie.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Co léčí?

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Léčba vzpomínkami.  

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Čemu prospívá? Jak probíhá?

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Je to jeden z přístupů, který se používá zejména u lidí s demencí, u kterých víme, že tam nefunguje jakási krátkodobá paměť, ale že ta dlouhodobá paměť je velmi dobře zachována. Často velmi dlouhou dobu, až neuvěřitelným způsobem. Ti lidé velmi dobře vzpomínají na to, jak se měli ve škole, vzpomínají si i na jména spolužáků, na určité situace, na své taneční, na svou rodinu. Byli třeba vyučení nějakému řemeslu, knihař, kartáčník a něco takového, co třeba už v současné době není známo, a vlastně oni tím, že vzpomínají na ty svoje zážitky, nebo že prezentují i ty své zkušenosti a dovednosti, tak vlastně mohou nabýt i v očích těch druhých lidí, třeba i lidí bez demence, přece jenom daleko větší vážnosti. Je to jakási podpora i jejich důstojnosti, což si myslím, že je velmi důležité. Na druhou stranu jsme hovořili o tom, že to je vlastně terapie... Já jsem trochu opatrná vůči těm terapiím. Já si myslím, že to je využití vzpomínek, ale tu terapii bychom někdy měli chápat jako jakýsi všelék, a ono to není... Já si myslím, že v péči o lidi nejenom s demencí, ale právě při využívání všech možných intervencí psychosociálních je důležité zvážit to, co si daný člověk přeje nebo nepřeje. Vysloveně individualizovat, postupovat podle toho, co on potřebuje, jakou má náladu, co má rád, protože jsou lidé, kteří na něco ve svém životě neradi vzpomínají.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
To říká na závěr dnešního vydání gerontoložka Iva Holmerová. Já vám děkuji za vaše názory a těším se na další návštěvu. Na slyšenou.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Děkuji za pozvání.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Zítřejším hostem bude spisovatel Pavel Kosatík. Příjemný poslech dalších pořadů přeje Zita Senková.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.