Přepis: Jak to vidí Iva Holmerová – 6. května 2020

Hostem byla gerontoložka Iva Holmerová.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Dobrý den přeje Zita Senková. Mým dnešním hostem je gerontoložka Iva Holmerová. Já Vás vítám, dobrý den.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Dobrý den, dobré ráno.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Posílil koronavirus mezigenerační solidaritu? Měli bychom mít více či méně nemocnic? A jak v mimořádné situaci obstál náš pečovatelský systém? Po této ose se budeme pohybovat. Připojte se, dobrý den. Jednou z příčin enormního počtu infikovaných starších osob ve Španělsku, ale také v Itálii, přispělo i to, že spolu žijí běžně i tři generace. V Česku je to ale spíše výjimka, pokud se nepletu, paní Holmerová.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Ano, obecně se to říká, sociologové to potvrzují, že taková ta mezigenerační komunikace je, a vůbec péče i rodin, tradiční péče v rodinách je přece jenom silnější v těch jižních zemích, kde je také třeba i méně formálních služeb, a více péče starším lidem a lidem s nějakou zdravotní problematikou, poskytují rodiny. To je myslím jedna věc, která k tomu určitě přispěla, nebo která hrála roli i v téhleté situaci. A druhou věcí je možná i taková určitá sociální čilost komunikace, setkávání se, formálně či nebo spíše neformálně. A potom i takové ty způsobe zdravení, objímání se a podobně. To si myslím, že vše hrálo roli.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jistý temperament těchto jižanských zemí.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Ano, temperament, jižanský způsob života.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Mentalita. Jak s generačním nebo mezigeneračním soužitím zahýbala pandemie u nás?

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Nedokážu to samozřejmě říci, nejsem sociolog a nejsem věštec, a já si myslím, že ani sociologové momentálně nevědí. Já si myslím, že vlastně to mezigenerační soužití, nebo i třeba ta mezigenerační solidarita, jak vlastně jste to zmínila v úvodu, jsou tady, v naší společnosti, a jenom vlastně se v průběhu té epidemie nějakým způsobem odhalují, nebo prostě odhaluje se problematika, která s tím souvisí, a nebo ta pozitiva, která s tím souvisí. Česká republika vlastně je moderní evropskou zemí, a vlastně postihují ji, nebo jsou tu přítomné ty trendy, které pozorujeme v jiných evropských zemích, takže žijeme samostatněji, dříve, tři předchozí generace, žily více pohromadě, to už není u nás pravidlem, mladí lidé se stěhují, žijí samostatně, starší lidé jsou také vlastně žít více samostatně, ale zase se samozřejmě stýkají a komunikují a podporují se různým způsobem. Často třeba i na dálku, víme také, že mnoho rodin má své blízké, děti, někde v zahraničí, takže i ta komunikace na dálku si myslím hraje docela významnou roli a osvědčuje se, zejména v současné době.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Mohli bychom říct tedy, že ta mimořádná situace, ve které žijeme už třetí měsíc, posílila tu solidaritu mezi generacemi?

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Víte, já si myslím, že ona ji vlastně ukázala. Já totiž tvrdím.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Nebo co oni ukázala tedy?

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Ukázala tu solidaritu, protože my jsme dříve žehrali často, že prostě mladí nemají rádi staré, a starší jsou skeptičtí zase vůči mladým, a prostě, a tak dále, a tak dále, taková různá klišé se tady tradovala a samozřejmě tradují. A já vlastně z dlouhodobé zkušenosti gerontologa vlastně, kdy jsem konzultovala různé mezigenerační projekty, třeba setkávání starších a mladších a podobně, a vždycky třeba i ti mladí lidé přicházeli s obavami nebo s takovou určitou ostražitostí, že třeba chtějí oslovit generaci, lidi z generace svých babiček, dědečků, a zdali to bude fungovat. A já jsem je vždy utěšovala, vždycky jsem říkala, nebojte se, to prostě bude fungovat, to bude dobré, uvidíte. A v tomhletom jsem se fakt nikdy nemýlila, vždycky to prostě dobře fungovalo, a ta komunikace, a taková ta vstřícnost těchto generací, ob tu generaci. Vynecháme teda, ale tam to také funguje, ale zejména generace vnuků a babiček, dědů, tak si myslím, že mají k sobě docela blízko a umí spolu komunikovat. Bylo docela škodou, že se ne tak, nebo je škodou, že se ne tak často potkávají, a vlastně asi ta nedorozumění, která vznikají v té společnosti, mohou být právě tím, že ta komunikace není taková. A teď se ta situace nějakým způsobem změnila, vyostřila, a nastavily se takové různé další způsoby komunikace, a vlastně odhalilo se mnoho skutečností. A podle mého názoru, jedna z nich je ta, že vlastně mezigenerační solidarita existuje, že funguje, a najednou vlastně ji vidíme, vidíme ji více, než tomu bylo dříve.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jakou máte konkrétní zpětnou vazbu od seniorů? Vy se v tom prostředí pohybujete, ta opatření se postupně uvolňují, jaká je to pro ně zkušenost, ta dosavadní?

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Já to vnímám velmi jaksi, vidím to velmi dobře a myslím si, že starší lidé jsou v tomhletom ohledu nesmírně vstřícní, nesmírně ukáznění, že chápou závažnost té situace, a vlastně uvědomují si, že přeci jenom patří k těm rizikovějším skupinám, samozřejmě ne všichni, protože mezi nimi jsou lidé, kteří jsou fit a podobně, a prostě pro ně to žádné riziko, nebo minimální prostě představuje, ale starší lidé všeobecně, samozřejmě by měli býti více opatrní, více ostražití, a mám pocit, že vnímají dobře, že společnost to i tak bere, a že společnost se je snaží chránit.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A jak domovy, třeba s pečovatelskou službou, podle Vašich informací, nebo i zkušeností, zvládají tu péči v nestandardním režimu? Mohou vůbec nějak kompenzovat svým klientům nemožnost vídat se fyzicky se svými rodinami, příbuznými, přáteli, třeba vím o jednom případu z Vimperku, kde dvě sestry shánějí starší, ale funkční počítače, díky kterým by senioři mohli komunikovat s rodinou, s přáteli, skypem.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Ano, my se také vždycky ptáme svých pacientů, a je dobrá známka, když vidíme třeba mobilní telefon na stolečku, protože víme, že ta komunikace tam je, funguje, kromě toho, že se ptáme našich pacientů, jak se daří, tak se ptáme také, zdali mají kontakty s rodinou, co bychom pro to mohli učinit a tak dále, takže já myslím, že tohleto je jedna z takových důležitých nových vlastně zkušeností, a asi bychom na to měli dbát normálně, i v normálním životě, to je pravda. Vy jste se ptala, jak vlastně to zvládají ta zařízení. Já jsem hovořila o tom, že vlastně starší lidé patří, přeci jenom, v průměru k té zranitelnější skupině, a samozřejmě těmi nejzranitelnějšími jsou lidé, kteří žijí v nějakých zařízeních, protože prostě tam nežijí proto, že by je to bavilo, ale proto, že to potřebují. Potřebují to zejména z důvodu toho, že jsou nějak omezeni ve své soběstačnosti, a to je zpravidla vždy v důsledku nějakého zdravotního, změněného zdraví, horšího zdraví, chronických diagnóz a podobně. Takže tihleti lidé patří skutečně mezi tu rizikovou skupinu, a opravdu tuto rizikovou skupinu je zapotřebí nějakým způsobem chránit. A jestliže ti lidé žijí doma, tak samozřejmě se to nastaví nějakým způsobem tak, aby oni se chránili, aby o tom věděla rodina, aby se tomu přizpůsobily služby. Jestliže žijí v nějakých velikých zařízeních, tak tady nastává problém, protože samozřejmě ta zařízení jsou nucena je chránit, jsou nucena je chránit, a to se stává jako prioritou, a bohužel to přináší spoustu těch negativních efektů, právě jaksi v tom omezení, v té sociální izolaci a podobně. A my nakonec i víme, už ze statistik vyplývá, že nejvíce vlastně lidí, u kterých byl velmi těžký průběh, nebo fatální průběh, vlastně z té vyšší věkové skupiny, pochází právě z těchto zařízení, čili ta opatření jsou naprosto nutná, bohužel, a nesou sebou i tyhlety negativní efekty. A v současné době se vlastně ukazuje to, na co jako gerontologická a alzheimerovská a další společnosti poukazujeme mnohá, mnohá léta, že vlastně stavba nových obrovských zařízení pro lidi se zdravotním postižením, lidi, zejména vyššího věku, s různými diagnózami, včetně zejména demence a tak dále, že to je bohužel zatím stále trvající a nešťastný trend, protože vlastně i z toho nového pohledu, z pohledu těch protiepidemiologických opatření, jsou ta zařízení více než problematická. Takže prostě asi bychom si, až to všechno, věřím, že tedy překonáme, přejde, nebo se naučíme s tím lépe žít, a budeme jaksi ve stavu větší kompenzace, tak bychom se nad tím opravdu měli zamyslet, a měli bychom se zamyslet nad tím, jak vlastně budeme organizovat dále služby, právě pro lidi ve vyšším věku, křehké, kteří mají omezenou soběstačnost, a také samozřejmě pro lidi se zdravotním postižením.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jak by měla vypadat ta jistá, v uvozovkách "reorganizace"? Jakou cestou bychom měli jít? Právě co se týče nastavení toho celého systému, velikosti, opatření v těch domovech, zařízeních?

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Víte, já si myslím, že asi možná největší chybou je, že jednotlivci říkají vlastně svá různá doporučení a své nápady, byť i třeba momentální. Já bych se tomu chtěla vyvarovat, a nechtěla bych tedy říct, on ten univerzální recept neexistuje, ale existují určité trendy, které se osvědčují, a které prostě se uplatňují, a ukazují se jako efektivní v Evropě, a tak si myslím, že prostě bychom se nad tím měli scházet, měli bychom o tom diskutovat, a vytvářet koncepci péče o naši stárnoucí populaci všeobecně, ta by měla zahrnovat jak preventivní opatření, tak také vlastně tu péči akutní, postakutní, rehabilitační, doléčovací, domácí, i paliativní. A určitě je důležité komunikovat, jak napříč odbornými společnostmi, tak se zástupci seniorů samotných, určitě je nutná komunikace mezi ministerstvy práce, sociálních věcí, ministerstvem zdravotnictví a dalšími, ta komunikace, to se bohužel také odhalilo v poslední době, že prostě ta komunikace byla špatná, a teď vidíme, jak je špatná, že prostě prakticky nefunguje. Takže to by se mělo nějakým způsobem nastavit, a měly by se respektovat principy, které vlastně se osvědčují, čili spíše menší zařízení, zařízení rodinného typu, blízko místu, kde lidé normálně žijí, aby prostě se na té péči mohli do jisté míry podílet i rodiny, zajištění služeb v domácím prostředí, využití moderních technologií, takže asi tyto principy by byly důležité. Důležitým principem je ale hlavně právě ta komunikace, koordinace služeb, to, čemu se říká vlastně case management, protože často ty služby jsou nekoordinované, roztříštěné, vlastně kvůli dírám v jejich poskytování se zajišťují potom tím dražším způsobem, a my víme, že vlastně ten nejdražší způsob je ústavní péče.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Myslíte, paní Holmerová, že uspíší korona vlastně tento trend? Tuto, ani ne debatu, protože o tom se debatuje už mnoho let, ale realizaci?

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Já myslím, že uspíší a uspíší z různých důvodů. Myslím si, že korona epidemie, pandemie, přinese samozřejmě určité ekonomické konsekvence, určité důsledky, a budeme muset nějakým způsobem, na tom se, nechci říct šetřit, tomu bych se vyhýbala, protože ono se jako jenom prostým šetřením se to nevyřeší, ale měli bychom se zamyslet prostě nad tím, jak lépe využívat zdroje, které vkládáme do toho systému, a které prostě v tom systému budou potřeba. Samozřejmě ten systém bude potřebovat prostředky, nyní se už ukazuje, že jich bude potřebovat více, ještě, protože vidíme, že to je systém, který je personálně a odborně podceněný, ale ty prostředky bychom neměli jenom nalévat, ale měli bychom prostě diskutovat o tom a snažit se o to cílit na to, aby byly co nejmoudřeji, nejefektivněji využívané.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Říká gerontoložka Iva Holmerová. V Německu se rozhořela, či lépe řečeno obnovila zajímavá debata o tom, že je v zemi až příliš mnoho nemocnic. Tvrdí to alespoň loňská studie Nadace Bertelsmann Stiftung, která v létě doporučila vládě dokonce většinu klinik zavřít, respektive zredukovat počet stávajících 1400 na 600. Tím by se totiž, podle nadace, zlepšila kvalita péče a vyřešil by se i nedostatek zdravotnického personálu. Zavřely by se totiž malé nemocnice, které beztak nejsou dobře vybaveny, nedisponují například ventilací nebo specialisty, a velké nemocnice by se soustředily na těžké případy. A také prý Němci až často chodí do nemocnic, přičemž by je měli ošetřit primárně ambulantní lékaři. K tomuto názoru se přiklání i Národní akademie věd Leopoldina, která aktuálně radí spolkové vládě, snad ještě připomenu, pro kontext, že Německo má co na obyvatele, ve srovnání dvakrát tolik lůžek intenzivní péče než Francie, a čtyřikrát více než Španělsko a Itálie, a vlastně i díky tomu nedošlo k podobnému kolapsu jako v Lombardii, kde chyběla lůžka i ventilace. Jaký je Váš pohled, paní docentko Holmerová, na tuto debatu?

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Těžko říci, těžko říci, znám tu Bertelsmannovic zprávu, nebo zprávu této nadace. Ta se zabývá také vlastně dopady i na problematiku dlouhodobé péče. Všeobecně známým faktem je v podstatě, a trošičku s dovolením nadsadím, že kolik postavíme a uvedeme do provozu nemocničních lůžek, tak tolik budeme mít hospitalizovaných pacientů. Protože vlastně ta zdravotnická péče jakýmsi způsobem nasává prostě ty své klienty, ukládá je na lůžka, takže prostě ta lůžka jsou nakonec využívána, a těch máme více či méně. To je, jak říkám, trošičku nadsázka. Samozřejmě to neplatí absolutně, ale platí to do, řekla bych, až do značné míry. Ovšem jedná se jednak o nemocniční péči, tedy o akutní péči, samozřejmě, tady se ještě ukáže i v souvislosti s právě probíhající pandemií, do jaké míry je možné, a do jaké míry je riskantní, redukovat třeba kapacity právě té intenzivní péče, která je potom vlastně, pokud se zredukuje, svým způsobem neobnovitelná, během několika dnů, protože tato intenzivní péče potřebuje nejenom přístroje, které se možná relativně snadno vyrobí, ale potřebuje také právě zaškolené a sehrané týmy. Takže o tom bych si nedovolila diskutovat, to je, myslím si, že otázka pro celospolečenskou diskusi, která by měla vycházet z odborných podkladů, a měla by opravdu být i určitým politickým rozhodnutím, jaká rizika je společnost ochotna akceptovat. Protože přeci jenom, množství těchto akutních lůžek, i lůžek intenzivní péče, představuje jakési zázemí určitého bezpečí, právě i pro takovéhle situace, čili není jednoznačná odpověď ano či ne. Ale druhá věc je ta, že potom existuje ještě určitá kapacita lůžek, té standardní péče, která právě ty pacienty, dle svých kapacit tedy, jaksi přilákají, eventuálně nejsou k dispozici, a teď je otázka, do jaké míry tato lůžka potřebujeme a v jaké míře je potřebujeme. A podle mého názoru je důležité, abychom si i tady, v rámci eventuální reformy, nebo prostě revize potom, zdravotní péče, dalších výhledů a strategie, abychom si rozmysleli, kolik lidí by mělo ještě v nemocnici zůstávat, a jaké je spektrum lidí, kteří tam zůstávají, a pro které pacienty by bylo lépe zajistit péči právě dejme tomu v nějakých doléčovacích, rehabilitačních, geriatrických zařízeních, třeba i následné péče, která mohou být blíže, mohou to být právě třeba ty menší transformované nemocnice, s tím, že ta specializovaná péče by zůstala v těch velkých, a potom je ale nesmírně důležité, a to myslím už mnohá léta prohlašuje i světová, nebo deklaruje i Světová zdravotnická organizace, že jestliže chceme redukovat kapacity ústavních služeb, což je samozřejmě možné, tak ale předem bychom měli garantovat to, že ti lidé nebudu propouštěni do jakéhosi vzduchoprázdna, liduprázdna, a že bude zajištěna dostatečná kapacita odborných, adekvátně odborných, dostupných, a to nejenom prostě ekonomicky, ale zejména časově, služeb v domácím prostředí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Mnozí se ptají a řeší, jestli budeme, po koroně, dbát více na zdraví?

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Já doufám, že ano, protože ono se ukazuje, že vlastně lidé, kteří pečují o své zdraví, tak jaksi mají lepší výhledy, i v souvislosti s probíhající epidemií, takže určitě se vyplácí pečovat o své zdraví, a to v intencích zdravého životního stylu, dostatku pohybu, zdravé diety a podobně, jaksi bděním nad svou váhou, protože přeci jenom vidíme, že se docela jasně ukazuje, že obezita je významným rizikovým faktorem, a že lidé, kteří jsou obézní, významně obézní, stůňou hůře, i v rámci tohoto onemocnění, takže určitě to je důležité, a potom si myslím, že je důležité také vlastně, že se lidé naučí pečovat o sebe, i jaksi v rámci prevence respiračních onemocnění, protože si myslím, že na to jsme relativně málo dbali, a týká se to nejenom tedy ochrany proti infekci, tak jak vidíme nyní ty různé návody, které nám běží i na televizních obrazovkách, a mimochodem, právě, já jsem ve studiu rozhlasu, jsem tady sama, je to taková docela jaksi úzká, zapadlá místnost, procházím chodbou, vše je pečlivě dezinfikováno, a všude jsou velice pečlivě vyvěšeny různé návody, jak používat, i třeba na hygienických zařízeních, a tak dále. Čili prostě myslím si, že tahleta opatření jsou také nesmírně důležitá, to, že vlastně se naučíme používat roušky, bude asi také důležité, i pro ta budoucí období, a že se naučíme vlastně používat i zdravý rozum, že se nebudeme, doufejme tedy, řídit jenom zákazy, příkazy, ale že vlastně budeme vědět, kdy tu roušku použít, kdy to bude účelné, a to i v dobách, kdy prostě to nebude povinností. To si myslím, že je nesmírně důležité, a potom také jedna věc, naše populace je jedna z nejméně proočkovaných proti chřipce. A to si myslím, že je také důležité. Já jsem zvědavá, když se objeví vakcína proti koronaviru, to si myslím, že se všichni ochotně necháme očkovat, ale zapomínáme na jednu důležitou věc, že právě chřipka je také závažným onemocněním, že také přichází v epidemiích, a vlastně ta kombinace těchto dvou virů může být velmi nebezpečná, takže bychom měli pamatovat i na očkování proti chřipce.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Gerontoložka Iva Holmerová a její názory. Když jste se zmínila o tom, že obezita patří mezi rizikové faktory, o kterých se často hovoří, možná je to ještě větší, významnější faktor, než třeba stáří, nebo určitá chronická onemocnění. Je to opravdu široký komplex, tak nedá mi nevrátit se k jedné zajímavosti z Velké Británie. Britská slavná herečka Judi Denchová se stala nejstarší osobností, celebritou, chceme-li, která se objevila na titulní straně britské mutace časopisu Vogue, v jeho 104 leté historii. Ona sama se mimochodem zapojila také do sbírky na pomoc pro zdravotníky ve Spojeném království.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Ano. Já jsem moc ráda, že to zmiňujete, Judi Dench, to je úžasná dáma, Dame Judi Dench, ona je dámou, ona byla povýšena do šlechtického stavu za své celoživotní zásluhy, zcela nezpochybnitelné. Je to krásná, charismatická, usměvavá dáma a krásně také působí na té titulní stránce časopisu. Ten časopis, není to výjimka, ona je sice nejstarší, pravda, je jí 85, ale třeba Jane Fonda, té bylo 81, když se na té obálce také objevila, takže žádná věková diskriminace, bych řekla, ze strany toho časopisu, a Judi Dench se stala takovým maskotem možná, i vlastně té rezistence, té trpělivosti, v rámci této epidemie, která se týká právě starších lidí, ona je skvělým příkladem, a ona je vlastně tím, kdo zachovává smysl pro humor. Já nevím, možná jste viděla i takový ten klip, jak ona natočila, nebo možná její vnučka ji natočila, umístila to na sociální sítě, kdy ona vlastně povzbuzuje své vrstevníky v takové čepici, která má tvar hlavy pejska, a při tom si ještě jaksi hraje s těmi oušky, takže vlastně stříhá oušky, a posílá jim vlastně vzkaz o trpělivosti, a o tom, že to vlastně všechno překonají. A těch klipů natočila několik, a jak říkám, vlastně neváhá si i ze sebe trošku dělat legraci, a pobavit ty své vrstevníky. A já si myslím, že to je strašně důležité, že je strašně důležité poselství. A vlastně i ten humor je důležitý v tom, abychom překonali tuhletu dobu, která je pro mnohé složitá.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Přiznám se, že jsem viděla Judi Dench na fotce s jejím vnukem, tak asi ty kontakty tam nějak probíhají. U nás to není doporučováno. Jak často u nás vídáme vlastně celebrity vyššího věku, třeba na obálkách časopisů?

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Já si myslím, že relativně méně často, než právě třeba v té Británii nebo ve Skandinávii a podobně, ale já ještě bych k tomu, jak jste říkala s vnukem, já se domnívám, že oni žijí vlastně celá rodina pohromadě, že byli pohromadě, takže to není o navštěvování, protože co je mi známo třeba z Velké Británie, tak oni tam velmi velmi pečlivě dodržují právě starší lidé to, aby jaksi tam byla ta fyzická vzdálenost zachována, ale snaží se zdůrazňovat, že ta sociální vzdálenost by neměla být narušena. A já to znám z takové vlastně zkušenosti i své paní tchyně, tchyně mojí dcery anglické, která je vlastně také 85 letá, oni velice pečlivě dodržují to, že nevycházejí ze svého domu a přátelé, známí, příbuzní, jim donášejí různé věci, které potřebují, a mají to zařízené tak, že vlastně mají postavenou židli několik metrů před garáží, oni sedí v té své garáži, ze které udělali jakýsi společenský prostor, aby mohli komunikovat. Teď ti hosté nechodí do té garáže, ale oni se prostě tím širokým výhledem na ně dívají, a na několik, asi deset metrů, vlastně docela daleko, spolu komunikují a prostě zachovávají tenhle ten kontakt, čili je to physical distancing, čili fyzická vzdálenost, ale ten social distancing, prostě ta sociální vzdálenost, ta by neměla být narušena, nebo ta sociální komunikace by neměla být narušena.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Co se týče jiných vzdáleností, třeba u cestování, tak na to si asi ještě počkáme, pokud jde o cesty do zahraničí.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Ano a můžeme užívat cestování po Česku, takže cestování po zahraničí oželíme, asi na delší dobu, možná, uvidíme, ale měli bychom si užívat cestování po Česku, protože naše země je krásná, a měli bychom možná hledat ty kouty, které nejsou tak turisticky navštěvované, jednak jim pomůžeme, tím, že nějakým způsobem tam začneme už třeba něco utrácet, a jednak objevíme úžasné krásy naší vlasti.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Doporučuje gerontoložka Iva Holmerová. Děkuji za Váš čas a za Vaše názory, a těším se na další rozhovor. Na slyšenou.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Děkuji. Na shledanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Mým zítřejším hostem bude světící biskup pražský Václav Malý. Příjemný poslech dalších pořadů Dvojky přeje Zita Senková.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.