Přepis: Jak to vidí Iva Holmerová – 4. března 2020

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Dobrý den přeje Zita Senková. V následující půlhodině se dozvíme, jak některé události vidí a vnímá gerontoložka Iva Holmerová. Buďte vítána. Dobrý den.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Děkuji. Dobrý den

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jak vypadá dnešní nabídka? Byznys se strachem, i sto let od zrovnoprávnění českých žen a uzákonění jejich hlasovacího práva. Nejenom těmto tématům se budeme věnovat. Nerušený poslech. Respirátory typu FFP3, které mají lidi proti koronaviru chránit, stály nedávno zhruba 80 korun. Zmizely ale z pultů a někteří podnikavci je nabízí za přemrštěné ceny. Česko od dnešního dne zakázalo jejich prodej mimo zdravotnická zařízení, sociální zařízení, orgány ochrany veřejného zdraví, složky integrovaného záchranného systému a další orgány státní správy. Co si, paní docentko myslíte, o snaze některých vydělat na strachu a obavách lidí?

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Zlobím se na to, zlobím se na to, znám to z vlastní zkušenosti, protože samozřejmě, když přišly zprávy o koronaviru a o potřebných opatřeních, myslím o těch potřebných opatřeních, čili o situaci, že opravdu lidé nemocní se mohou dostat do zdravotnických zařízení, respektive pravděpodobně se dostanou postupně do všech zdravotnických zařízení, a ta zdravotnická zařízení nebo ti pracovníci, budou vystaveni přece jen vyššímu riziku než běžná populace, a budou se muset chránit, nejenom kvůli sobě, ale i kvůli tomu, aby mohli prostě tu péči poskytovat ještě někomu dalšímu, čili bylo nutné pořídit určité rozumné zásoby těchto pomůcek, a mám ze své vlastní zkušenosti našeho zařízení, i ze zkušenosti jiných zařízení vím, že to bylo složité, a že opravdu jsme platili vyšší ceny, než je obvyklé. A považuji to za opravdu trestuhodné, a je to taková prapodivná prostě respirátorská mafie, která najednou zvýšila ceny několikrát a která prostě vlastně zneužívá této situace, to je na straně jedné, na druhé straně se domnívám, že státní správa opravdu věděla o tom, že ta situace nastane, že tahleta potřeba bude, a měli dostatek pravomoci k tomu, aby nějakým způsobem téhle té situaci zabránili.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jakou výzvou je šíření koronaviru pro politiky, úředníky, ale v první linii právě pro lékaře, pro zdravotnický personál. Jak vážná situace je právě z jejich pohledu?

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
My tu situaci považujeme za, bych řekla středně závažnou, to onemocnění má, víme, že tam ta smrtnost, letalita, je poněkud vyšší, několikrát vyšší než u běžné chřipky, pravděpodobně ten většinový průběh nebude zase až tak odlišný, víme, že ty závažné následky jsou zejména u lidí, kteří již jsou nějak nemocní, chronicky nemocní nebo ve vyšším věku, s více chronickými nemocemi a podobně, čili zatím nevíme, jaký přesně dopad bude, určitě je nutné prostě tu situaci nepodceňovat, ale ani prostě nepodléhat panice. Takový ten strach, Vy jste mluvila o tom strachu a to se mi moc líbí, strach je zvláštní fenomén, a bojíme se zejména to, co neznáme, to, co je nové. Vemte to, kolik prostě u nás jezdí prapodivných plechových krabic po silnicích, ty krabice jezdí jako šílené a zabíjejí. A zabíjejí vlastně 40-50 lidí za měsíc, a zatím to v nás nebudí paniku, protože automobily potřebujeme a zvykli jsme si na ně a jsou nám důvěrně známé. Infekční onemocnění, zejména ta vzácnější a nebo různé fenomény, které neznáme, tak těch se bojíme, ale myslím si, že není důvod v žádném případě k panice, je důvod k takovým rozumným opatřením, jaká by měla vlastně být už při epidemiích chřipky a podobně.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Například, paní docentko, často se zdůrazňuje vlastně, kromě základní hygieny, co nás učili už jako malé děti, třeba dostatek vitamínů.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Přesně tak. Dostatek vitamínů, dostatek stopových prvků, dobrá výživa, já bych tady zmínila, když jsem se tak nad tím zamýšlela, co asi, nebo co bychom měli radit, tak samozřejmě ty běžné vitamíny, pestrá zdravá strava, žádné bych řekla extra doplňky není možná nutné, spíš bych kladla důraz na dostatek vitamínu D, který u nás podceňujeme, zejména v zimním období, víme, že i vitamín D, kromě vitamínu C, významně ovlivňuje také imunitu, takže vitamín D, i takovou celkovou prostě obrannyschopnost pozitivně ovlivňuje, a potom selen. Selen, kterého máme také nedostatek a to pravděpodobně je nejsnazší se poradit potom s lékařem, s lékárníkem a opravdu si pořídit nějaké doplňky. Důležitá je také prostě zdravá strava, dobrá kondice, čili prostě spíše než se uzavírat doma a zkonzumovat nahromaděné zásoby, bych radila spíše vyjít ven do přírody a prostě nějak se pohybovat a zlepšovat svou kondici. To je asi to nejlepší, co můžeme v současné době udělat, protože víme, že specifický lék zatím proti koronaviru nemáme k dispozici, ani co se týká nějakého léku s virostatickým účinkem ani očkování, víme, že obojí se vyvíjí, a uvidíme, jakým způsobem to bude rychlé. Já sama o sobě si říkám, jak to bude s naší pozicí nebo postojem naší populace k očkování, protože víme, že my jsme vlastně jedna z nejméně nebo s relativně málo proočkovaných populací, my jsme skeptičtí vůči očkování, negativističtí, nechceme to pro sebe udělat, abychom se nechali očkovat, neočkujeme se třeba proti chřipce, a přitom víme, že chřipka je velmi závažné onemocnění, velmi závažné onemocnění, které má také svou smrtnost, jsou prostě fatální případy chřipky, zejména právě pro lidi, kteří jsou nějak jaksi chronicky nemocní a podobně, takže prostě očkování proti chřipce je věc, kterou léta radíme, a naše populace to příliš nerespektuje, velice obdobné je to třeba s očkováním proti pneumokoku, klíšťové encefalitidě a tak dále, což jsou také závažná onemocnění. Čili mě osobně bude zajímat, jestli se opravdu objeví očkovací látka proti, kdyby se hypoteticky objevila, jestli ji zase zkonzumujeme tak, jak jsme zkonzumovali mouku a oleje, v prvních dnech paniky, a nebo jestli budeme také skeptičtí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Mimochodem, koncem loňského roku zemřel ve věku 87 let přední český epidemiolog Zdeněk Ježek. Významně se podílel na celosvětovém vymícení pravých neštovic, ale bojoval také třeba s cholerou, dětskou obrnou, AIDS, Ebolou, i proti biologickým zbraním, v závěru svého života, a jenom pro zajímavost, 17. dubna 1978 dostala Světová zdravotnická organizace z Afriky památný telegram, cituji: "Pátrání dokončeno. Žádné další případy nejsou zjištěny, Eli Malou Málin kuchař nemocnice v somálském městě Merka je posledním známým případem neštovic na světě."

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Radikace neštovic, to byl jeden z významných úspěchů veřejného zdravotnictví Public Health a významně se na něm podíleli také čeští vědci, samozřejmě, takže já myslím, že je velice krásné a velice důležité a dobré je si připomínat významné osobnosti také české medicíny, české vědy, protože mnoho z nich velice významně zasáhlo i do toho světového vývoje, a do takového celkového klimatu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Gerontoložka Iva Holmerová je ve studiu Českého rozhlasu Dvojky. Od narození zakladatele proslulého Jedličkova ústavu, Rudolfa Jedličky, uplynulo 151 let. Byl průkopníkem zavádění nových léčebných metod a postupů, válečným chirurgem, zakladatelem České rentgenologie i nezištným mecenášem. Za co všechno Rudolfu Jedličkovi vděčíme paní Holmerová?

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Rudolf Jedlička byl významnou osobností, a já, i když jsem našla v našem zdravotnictví článek pana direktora Garkische, tak jsem byla velice ráda, že právě tuhletu osobnost, byť s tím jednoročním zpožděním připomenul, protože nemyslím si, že bychom se tak osobnosti profesora Rudolfa Jedličky zabývali, a přitom to byla velmi, velmi významná osobnost, byl to člověk, který se narodil v lékařské rodině, v Lysé nad Labem, jeho otec byl praktikem, myslím, že několik jeho bratrů studovalo medicínu, považovalo se za takový bonton v té rodině, že prostě budou pánové studovat medicínu, takže on byl jedním z nich a byl to prostě člověk, který ihned vlastně poté, co medicínu vystudoval, se jí začal naplno věnovat a naplno v tom smyslu, že se vlastně začal věnovat tomu, co bylo v té době progresivní, co bylo naprosto nové a novátorské, pořídil rentgenový přístroj, takže vlastně byl jedním z prvních, kdo začali vyšetřovat pomocí rentgenu, a byl vlastně snad úplně, nejsem historik medicíny, takže prostě spoléhám na sekundární data, ale snad myslím, že byl vlastně úplně prvním u nás, kdo začal zaznamenávat ten rentgenový obraz, čili nejenom hrudníku, nejenom tedy skia z kopie, podívat se na toho člověka pomocí rentgenových paprsků, ale také to zaznamenat na snímek čili skiagrafie, takže to byl jeden z takových jeho významných počinů, kterými vlastně zahájil svoji, řekla bych oslnivou kariéru vlastně ihned po absolvování lékařské fakulty. On měl velice hluboké, alespoň si myslím, nebo vyplývá to z jeho činů, ono vlastně suďme podle činů, nikoli podle myšlenek, jenom, velice hluboké sociální cítění, a činy, které byly, nebo které udělal, tak ty byly velice významné, on se podílel i třeba v rámci různých konfliktů, válečných, které začínaly na Balkáně, nebo potom v průběhu první světové války, se podílel na organizaci nemocnic, lazaretů, prostě péče o zraněné, o nemocné a tak dále. A vlastně paralelně s touhletou jednou větví jeho činnosti, která byla nesmírně významná nebo vlastně já mluvím už o té druhé, první snad byla ta rentgenologie, druhá byla teda ta pomoc.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Radiologie.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Ano, válečným zraněným a podobně, takže vlastně ta třetí byla nebo tou třetí větví významnou, byl zájem vlastně o lidi, kteří jsou znevýhodněni ve společnosti a souviselo to vlastně, nebo vyvrcholilo to v tom, že vlastně založil ústav, kterému nyní říkáme Jedličkův ústav, naprosto právem, ve kterém léčil nebo snažil se léčit a pomoci lidem, kteří byli nějakým způsobem, tehdy se říkalo zmrzačení, čili chronicky nemocní, s vrozenými vadami a podobně, myslím že rachitiků a mrzáku se tehdy říkalo, což není vůbec lichotivé, nyní bychom hovořili o lidech s nějakou disabilitou, s tělesnou nebo mentální disabilitou, a já si myslím, že tenhle ten odkaz pana profesora Jedličky je nesmírně důležitý i v naší době, protože bych řekla, že stále na tuhletu skupinu lidí zapomínáme, řekla bych, že zejména po politických změnách, během posledních tří dekád, se učinilo mnohé, učinilo se mnohé zejména pro ty, kteří žijí v rodinách, ty rodiny se velice angažovaly, jsou tady k dispozici různé pomůcky, díky kterým se ti lidé mohou samozřejmě lépe pohybovat, zúčastňovat se různých akcí, naše prostředí má méně bariér, než tomu bylo dříve, takže lidi s postižením, si disabilitou, vídáme častěji, a pro mě je to veliká radost, že tahleta naše společnost se takhle změnila, ale řekla bych, že jsme se ještě nezměnili dostatečně, že stále zapomínáme třeba na velkou skupinu lidí s intelektovou disabilitou, s mentálním postižením, se u nás říká, zejména s tím těžkým. Tito lidé, to postižení nastává zpravidla nebo ta disabilita nastává zpravidla v důsledku různých vrozených vad a podobně, pečují o ně zpravidla jejich rodiče, ale tím, že vlastně se prodlužuje lidský život, tak také pro lidi s postižením, nebo u lidí s postižením, tak dochází k tomu, že prostě ti rodiče se potom nemohou starat, ti lidé se ocitají v ústavech, pokud se v nich tedy neocitli už dříve, a právě ta ústavní péče o lidi s mentálním postižením, nebo s tou intelektovou disabilitou, bych řekla, že je velkým problémem a velkou výzvou pro současnou medicínu a potřebovali bychom profesora Jedličku možná ještě jednou, aby nám s tím pomohl.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
V jakém smyslu, paní docentko? Je to nedostatek těch zařízení, kapacit, nebo kvalifikovaného personálu?

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Je to tak, je to i tak, a je to ještě tak, je to ještě tak, že vlastně naše medicína po mnoha desetiletí historicky se zaměřuje na to vítězství nad nemocemi, opakovaně to říkám, máme skvělou, a to není nic špatného, je to skvělé, že máme skvělou akutní medicínu, krásně vlastně pečujeme o situace, které lze řešit. Ale poté, co to řešit nelze, nebo nelze ve smyslu uzdravení, vyléčení, poté, co ti lidé potřebují spíše dlouhodobou péči, tak ten zájem naší medicíny jakoby ustává. Já s velikou radostí kvituji, že alespoň se věnujeme tomu konci života, že prostě tady je docela významné velké a podporované hnutí různými i nadacemi, organizacemi, kterým za to patří obrovský dík, hnutí k podpoře paliativní péče. Paliativní péče je vlastně péče asymptomatická u nevyléčitelných onemocnění, potom hospicová péče na konci života a tak dále. Ale to je stále prostě oblast, která má jakousi svou dynamiku, jakousi svou katarzi, je to dramatické, do jisté míry, ale taková ta únavná dlouhodobá péče trvající prostě roky a desetiletí, ta je, kdy vlastně tzv. medicínsky nemůžeme příliš zasáhnout k vyléčení, ta je velmi nepopulární.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Takže jakýsi ten mezičlánek nebo následná péče?

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Ano, následná a dlouhodobá péče, jak tomu říkáme, to slovo dlouhodobá péče je takové nepěkné, nerado se říká, ale prostě bohužel je to tak, je to terminus technicus, a vlastně péče dlouhodobá, zdravotně sociální, taková podpůrná, která by umožňovala právě i lidem s intelektovou disabilitou, dobrý a kvalitní život a respektovala jak jejich lidské potřeby, tak samozřejmě respektovala ty jednotlivé syndromy, v důsledku nichž ta intelektová disabilita vzniká, a jsou to různé vzácné syndromy, nebo relativně, více či méně vzácné, třeba Downův syndrom tak vzácný není, ale když hovoříme o, já nevím Prader-Willisově, Angelmanově, Williamsově, křehkého X chromozomu a podobně, to jsou všechno poruchy, které jsou vrozené, ale lidé se dožívají relativně vyššího věku, dospělého věku, a přidávají se potom ještě další komplikace, ve smyslu třeba i kognitivní poruchy a podobně, a to se v naší medicíně zatím příliš nezajímáme.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Položím laickou otázku, podtrhuji, patří to k vzácným onemocněním? Protože podle posledních zpráv by se lidé právě s těmi vzácnými onemocněními, měli léčit ve specializovaných centrech.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Ano.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jaká je vůbec ta dosavadní praxe a koho by se to mělo, mohlo týkat?

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Vy jste položila sice laickou otázku, ale velmi těžkou otázku. Ono se dá, některá z těch onemocnění samozřejmě jsou vzácná, vzácná onemocnění jsou taková, která se vyskytují vzácně. Jak jinak. A otázka, co vzácně, mohou to být jednotky, mohou to být desítky, ale i třeba stovky, a zde už se to vlastně potkává. Ta onemocnění jsou relativně vzácná, ale jestliže prostě sečteme jejich počet dohromady, tak to až tak vzácné dohromady není a vlastně ta vzácná nebo méně vzácná onemocnění, která vlastně způsobují tu intelektovou disabilitu, tak ta jsou dejme tomu vzácná, ale vlastně ten výsledek už je relativně masivní, už se jedná vlastně o desítky tisíc lidí, kteří nějakým způsobem tuto poruchu mají nebo tuhletu disabilitu mají, a vlastně jedná se o tisíce lidí, kteří vlastně zůstávají potom někdy v dospělosti v ústavní péči, a v domácí samozřejmě také, takže je to už problém, který je velký.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Vy jste hovořila o těch specializovaných centrech.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Ano. Já si myslím, že specializovaná centra jsou nesmírně potřebná, protože vlastně umožní správnou diagnostiku a správné nastavení péče v ranném, v útlém věku, zejména, a potom určité sledování. A to sledování by samozřejmě mělo pokračovat až do dospělého či vyššího věku, kterého se někteří lidé, i s těmito poruchami, dožívají, ale my tam vidíme určité jakési pozastavení prostě, takovou diskontinuitu, prostě konec najednou té péče, specializovaná péče v útlém věku, je mnohdy skvělá, potom následuje třeba péče pediatrická, která ještě respektuje určité principy dispenzarizace, pravidelných kontrol, a zpravidla, když jsou potom ti lidé v ústavech, třeba domovech pro osoby se zdravotním postižením, tak tam nastává problém v poskytování zdravotní péče, protože jakoby toto se ztrácí a mnohdy praktičtí lékaři mají problémy i s tím nastavením nebo prostě s nastavením péče, s poskytováním péče.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A z jakého důvodu? Zůstává to, rozumím-li Vám správně, v jakémsi pak vzduchoprázdnu?

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Ano, já se snažím volit prostě šetrné vyjádření, protože nechci nikoho urazit, vím, že prostě i pro ty praktiky je to velice závažný problém, protože ve své běžné praxi, v péči o několik stovek až tisíc lidí prakticky nemohou obsáhnout celou tu šíři.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Je to zatím nesystémové.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
A je to nesystémové a ta specializovaná centra ano, abych Vám odpověděla, určitě je potřebujeme, ale co potřebujeme také, ještě aby ta centra nebo aby byla nějaká spolupráce a aby vlastně to vše dopadalo také až do těch, sice říkáme posledních, ale nejdůležitějších článků péče, čili péče primární. Aby se prostě o tom vědělo, aby byla nějaká edukace, aby bylo nějaké poučení, právě v té primární péči, ať na úrovni péče v domácím prostředí nebo v těch ústavech. A nemělo by to končit dětským věkem, ale samozřejmě, tak jak naše populace stárne, jeden z významných fenomenů je, že prostě vyššího věku se dožívají i lidé s nějakou dizabilitou, vrozenou vadou, postižením, takže prostě i to by bylo zapotřebí respektovat v poskytování té péče.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Mimochodem, když jsme hovořili o zakladateli, mimo jiné, proslulého Jedličkova ústavu, tak díky změně zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, dosáhnou nově na dotaci na kompenzační pomůcky i lidé třeba s onemocněním plic nebo srdce, tedy nemocemi, u kterých je omezení hybnosti pacienta takovým tím druhotným projevem. Podle úpravy zákona mají také nárok na plný příspěvek na nákup automobilu i hendikepovaní lidé s vyššími příjmy. Takže dobrá zpráva.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Ano.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Říká gerontoložka Iva Holmerová. Uplynulo sto let od přijetí ústavní listiny Československé republiky, která poprvé umožnila ženám volit. Ústavní listina z 29. února 1920 vše ukotvovalo ústavně a obsahovala formulaci, cituji: "Že právo voliti do Sněmovny poslanecké, mají všichni státní občané Československé republiky bez rozdílu pohlaví, kteří překročili 21. rok věku svého." Parlamentní volby české ženy poprvé absolvovaly v dubnu 1920. Ušli jsme dlouhou cestu.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
A to je krásná zpráva. To znamená vlastně, že to bylo další potvrzení, že lidé jsou si rovni a to je krásné. Ukazuje to také, že Československo bylo demokratickým pokrokovým státem, pokud vím, volební právo pro ženy vlastně bylo už zakotveno tehdy v několika zemích, ale stále to zpoždění nebylo tak významné, dejme tom za Skandinávií, kde to bylo o něco dříve, o několik let dříve, vlastně na přelomu století, pokud si tak nějak vybavuji nebo pamatuji, zejména v Norsku, Finsku, snad první zemí byl Nový Zéland, což je země, která je pro nás velice vzdálená, a i když vlastně se s ní nějakým způsobem dostaneme do styku, tak jsme myslím vždy překvapeni, jak je nám blízká mnoha věcmi a je krásné, že Československo bylo jednou ze zemí, které takto vlastně časně tenhle ten princip zakotvily. Já bych řekla, že kromě toho zakotvení v ústavní listině, nebo jak říkáte, jsem to přesně necitovala, bylo, je vlastně důležité taky to, aby se vlastně to právo využívalo, aby ta rovnost byla i v té naší politice, kdy to považujeme za samozřejmost, zjevná, a já si myslím, že zatím, bohužel, přestože máme to právo již sto let, tak jej využíváme, formálně, ale ne zcela naplňujeme. Když se podíváme na politickou reprezentaci v České republice, tak žen je stále relativně málo, a co s tím.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A co ženy v medicíně? Zastoupení žen?

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
To je zajímavé, ženy v medicíně jsou, já teď neznám čísla, to jste mě trošičku zaskočila, ale mezi lékařkami už je více než polovina.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Spíš z vlastní zkušenosti.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Víc než polovina lékařů, já se ze své letité zkušenosti, tedy bohužel už mnohaleté, nebo proč bohužel, nakonec, jsem se nesetkala nikdy s nějakými diskriminačními postoji, já mám pocit, že právě zrovna v té medicíně je ta situace relativně vyvážená, nebo byla, za ta léta mých zkušeností, možná, že v té poslední době je to zejména s ohledem třeba na vzdělávání, na kvalifikační profilování lékařů, postgraduální a podobně, trošičku složitější, protože ten systém u nás je velice jaksi nesourodý, roztříštěný, a nepříliš přátelský třeba k mladým lékařům, takže si myslím, že zejména na to doplácí mladé ženy - lékařky, pro něž je prostě problém se jaksi relativně dobře, nechci říct snadno, protože ono to snadné není z principu, ale bez dalších velkých nesnází kvalifikovat v nějakém oboru, který je nějakým způsobem odborně profilovaný.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Nebo, týká se to i zdravotních sester?

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Zdravotní sestry tam mají zatím naprostou převahu, takže tam bychom spíše si přáli takovou větší genderovou vyváženost i v tom, abychom tam měli více mužů, samozřejmě, což je jenom v některých oborech, jako třeba záchranáři a podobně, ale tam zatím nemáme dostatek mužů, tak tam ten genderový aspekt je poněkud obrácený, možná to souvisí i s tím, že vlastně stále ten název je sestra přitom ten obor je velice bych řekla už složitý, odborný, vědecký, náročný, a myslím si, že je atraktivní nejenom pro ženy, ale také pro muže. Měl by být.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Lze říct, ve Vaší doméně, gerontologii, potažmo geriatrii, dominují ženy?

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
My jsme, ano, my jsme velice feminizovaným oborem a vidíme to třeba i na reprezentaci České gerontologické geriatrické společnosti, kde vlastně už po třetí volební období je v čele žena, v současné době je vlastně i většina zastoupení více žen ve výboru gerontologické společnosti a podobně. Ono vlastně ženy, tam, kde se pracuje, tak tam je hodně žen zpravidla, a to je pravda. Kde se potom rozhoduje, a kde se tak jaksi, tak tam už zase těch žen tolik není a když se podíváme třeba na akademické pozice, tak tam je to vlastně relativně zřejmé, protože asi deset, poněkud více než 10 % máme žen mezi profesory a asi o něco více než 20 % mezi docenty, což je relativně málo, takže si myslím, že se jedná i o ty podmínky, nejenom o tu vůli žen se vzdělávat a akademicky růst, ale i ty podmínky, které by jim naše společnost měla vytvořit, nejenom v akademickém prostředí, ale i v té politice.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Takže jsme genderově převážily. Docentka Iva Holmerová, gerontoložka a Zita Senková vám přejí příjemný den a příjemný poslech Dvojky. Na slyšenou.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Děkuji, na shledanou.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.