Přepis: Jak to vidí Iva Holmerová – 11. května 2018

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den přeje Zita Senková v pořadu Jak to vidí nabídnu postřehy a názory gerontoložky docentky Ivy Holmerové. Dobrý den, vítejte.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka
--------------------
Dobrý den, dobré ráno.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Je vrcholový sport vhodný pro ženy? Mají o životě a smrti umírajících dětí rozhodovat rodiče nebo lékaři? Inspirativní poslech. O rozruch se před několika dny postarala kniha české biatlonistky, Gabriely Koukalové, která v ní otevřeně mluví o své sportovní kariéře, ale také o fyzickém a psychickém stresu, ba až utrpení, které špičková sportovkyně zažívala. S popisem zákulisí profesionálního sportu se vyrojili nejrůznější otázky typu, zda neničí vrcholový sport ženy, jakou mají motivaci, zda a v čem se liší, v tom špičkovém sportu ženy od mužů zda je vůbec vrcholový sport pro ženy vhodný. I tato otázka v těch nejrůznějších diskuzích, ke kterým se vyjadřovala plejáda odborníků i neodborníků i ta zazněla. Jaký je váš pohled?

Čtěte také

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka
--------------------
Tím se vlastně vracíme touhletou otázkou na prastarou olympiádu do Athén, zdali vůbec ženy, či nikoliv ženy. To já si myslím, že je asi trošičku nadsazené vůbec tahleta otázka. Ale má to spoustu nebo mám to takový široký kontext, který bych, kterým bychom se určitě měli zabývat. Sport je nepochybně nesmírně důležitý, jakýkoliv pohyb je nesmírně důležitý pro rozvoj našeho zdraví, to je prostě naprosto, naprosto bez debat, ale týká se to sportu, který by měli bychom měli provozovat vlastně všichni, měli bychom se dostatečně hýbat, a vlastně ten vrcholový sport je jakousi špičkou jenom prostě nejviditelnější. Je nesmírně důležitý proto, že vlastně ukazuje cestu mladým lidem k tomu, aby více sportovali, je to popularizace vlastně sportu. No ale vrcholoví sportovci sami se dostávají mnohdy do rolí, které jsou, které jsou nezávidění hodné. Některé ty disciplíny jsou skutečně extrémně namáhavé, například sjezdové lyžování extrémně nebezpečné. Třeba také. Z mého vysloveně laického pohledu, já nejsem příliš velký sportovec, jsem příznivec hýbání se, ale nikoli, nikoliv jaksi sportu vrcholového. Takže to je určitě problematické a představuje to extrémní zátěž pro, pro sportovce. To, to bych řekla, že je bez debat a otázka, do jaké míry vlastně je to únosné a nebo to není únosné. Jednak ta fyzická stránka zátěže, která ano, tak tam bych řekla, že jsme hodně pokročili a tam skutečně ty vědecké metody jsou takové, že se opravdu dbá snad i na zdraví sportovců, věřím tomu pevně. Ale potom je taková druhá věc, která si myslím, že je neméně důležitá a která právě byla odhalená i vlastně v té výpovědi paní, paní Koukalové. A týká se to psychického zdraví, ona sama vlastně se přiznává, já jsem nečetla tu knížku se musím přiznat, to je trošičku pro mě taková překvapivá otázka, nebo trošičku mě to zaskočilo, že nejsem zcela informovaná o tom, ale, ale je to vlastně, ona přišla se zpovědí o své anorexii, o své jaksi psychic, o svých psychických problémech a to je jedna stránka věci, já bych tady chtěla říci, že si toho, já osobně a je to čistě můj názor, já si toho osobně nesmírně vážím, že ona vlastně dokázala jaksi se věřit, veřejně tohlento prezentovat, protože si myslím, že vlastně tím, že se k téhleté věci, k té poruše, k té nemoci přizná osobnost, jako je ona, no nepochybně osobností je, je to prostě dáma, která je jaksi mediálně známá, která je nepochybně, nepochybě úspěšná, krásná a tak dále. Takže si myslím, že může být vzorem mnoha mladým dívkám, a takový ten její zdvižený prst, upozornění na to, aby vlastně ji nenásledovali zcela ve všem, včetně tedy prostě toho, té snahy o tu, o tu extrémní štíhlost a, a prostě té tendence k anorexii, to si myslím, že může být nesmírně důležité. To je, to je jedna stránka věci. A druhá stránka věci, kterou já vidím jako nesmírně důležitou a to si myslím, že je zase zdvižený prst vůči nejenom pedagogům, kteří se zabývají, nebo trenérům, kteří se zabývají trénováním mládeže a lidí potenciálně těch, kteří budou sportovat a kteří se budou věnovat vrcholovému sportu, ale vlastně všech lidí, kteří se věnují pohybové výchově dětí, počínaje těmi nejmenšími, přes školy a tak dále a tak dále. Je to taková citlivost vůči, vůči mladým lidem, vůči dětem, zejména v období sportování a já si myslím, i tím, jak jsem to v médiích zastihla, možná to bylo citováno častěji nebo možná spíš ona o tom častěji mluvila, taková, takový ten necitlivý přístup trenéra, kdy on vlastně říkal, že je tlustá, že by neměla jíst, podívej se na sebe a podobně, tak to si myslím, že je vlastně takové poškození na dlouhou dobu a určitě se to netýká jí, ale týká se to mnoha dalších dětí. Takže to je zase myslím velice důležitý zdvižený prst vůči, vůči všem pedagogům, aby, aby kdyžtak, když kritizují a vlastně se to netýká jen pedagogů, týká se to nás všech, i když se kritizujeme, měli bychom kritizovat to, co činíme a nikoliv to, jak vypadáme, kdo jsme. To si myslím, že je strašně důležité.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Kolik sportovců a nejenom sportovců najde odvahu třeba veřejně hovořit o takových těch až nejintimnějších prožitcích, třeba tedy konkrétně u paní Koukalové ve sportovní kariéře. V Německu, například, tam už dříve proběhlo několik těch diskuzí o psychických dopadech toho vrcholového sportu, zejména pokud se nepletu v roce 2009, po sebevraždě reprezentačního fotbalového brankáře pana Enkeho a ostatně před několika týdny přišel s velmi otevřenou zpovědí další vynikající německý reprezentant Per Mertesacker, který se svěřil s tím, jak trpěl před každým zápasem nevolnostmi, mdloby a podobně. Takže vidíme tady tu odvrácenou tvář vrcholového sportu.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka
--------------------
Já i myslím, že ano, já si myslím, že do jisté míry ano, ale všechno má svojí pozitivní tvář a svojí odvrácenou část své, nic není jenom výhradně pozitivní a jenom výhradně negativní a já si myslím, že tyhlety výpovědi jsou důležité právě pro to, abychom, aby ti lidé, kteří o sportu rozhodují, kteří jej řídí, aby tohleto měli na paměti také.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Média po celém světě už hojně referovala o kampani me too, neboli já také. Skandál dohnal i Nobelovu cenu za literaturu a letos udělena nebude. Švédská akademie tak rozhodla nikoliv kvůli nedostatku kandidátů, nýbrž kvůli skandálu s nařčeními ze sexuálního obtěžování a interním sporům, které organizaci otřásají už několik měsíců. V reakci na vlnu nařčení ze sexuálního obtěžování, proti manželovi jedné ze členek akademie se totiž rozpadla komise, která o udílení ceny rozhodovala. Mohli bychom tedy říct, že Švédové nezavírají oči před realitou?

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka
--------------------
Nepochybně, nepochybně. Já bych si myslím, že vlastně to hodně souvisí i s tím, o čem jsme hovořili v té první části, tohoto našeho ranního povídání o tom doznání nebo o té zpovědi, výpovědi, svědectví paní Koukalové a vlastně i o reakcích, které přicházejí, my nějak prapodivně, ovšem vše tak jaksi máme tendenci bagatelizovat, zesměšňovat, nakonec i reakce ze strany našich mnoha sportovců byly spíš takové jaksi devalidující, prostě znevažující a podobně, přitom si myslím, že to je docela hrdinský kousek ta její výpověď tak, jak, jak prostě jí prezentovala, takže to je jedna věc a tady vlastně se setkáváme s druhou věcí, nad kterou také tak jaksi ohrnujeme nosy a říkáme si, co to vlastně je, co v té Americe vlastně blázní, šílí, že jo, oni nadsazují me too, kdo vlastně si to všechno vymyslel a a vidíme jenom takové ty často komické situace, kdy vlastně si někdo vzpomene, že před mnoha lety, kdosi, já nevím a já nechci zase podporovat to znevažování, ale ono se jedná o velmi vážné věci, mnohdy, mnohdy o velmi vážné věci a je důležité také prostě o těchto věcech hovořit a a otázka, která může sahat až třeba nebo k sexuálnímu zneužívání dejme tomu i lidí, kteří jsou právě v tom nejcitlivějším věku nebo prostě v situaci, která je pro ně jaksi důležitá, tak to může a má často velice významný dopad pro další život, čili to jsou, je zapotřebí se zase na to, nemám na to univerzální názor. Myslím si, že je to taková vlna samozřejmě, se kterou se sveze i spousta banalit, ale to jádro je bych řekla nesmírně důležité a měli bychom je brát vážně a měla, mělo by se k tomu určitě přistupovat individuálně. A vidíme, že ve světě se k tomu přistupuje vážně a individuálně a že to může zasáhnout naprosto i ty nejvyšší, i ta nejvyšší patra v podstatě kultury, vědy, politiky. Já se musím přiznat, že i mezinárodní Alzheimerovské společnosti, k čemusi takovému došlo a bere se to naprosto vážně, naprosto jaksi.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
S jakými důsledky?

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka
--------------------
Přikládá se tomu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Pokud je vám známo.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka
--------------------
Ono ty důsledky, ono ty důsledky vlastně jaksi bezprostřední tam nejsou, jestliže hovoříme o tom, protože ten člověk opustil již řady Alzheimerovských společností, takže, takže tam ty důsledky bezprostřední nejsou, ale je to, je to jakési upozornění, jakési varování a je to prostě poučení pro toho člověka, aby vlastně se choval jiným způsobem, tak bych řekla. Je to prostě vážný zvednutý prst vážným způsobem.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Otázka pro vás od paní Věry, která se ptá, na kolik je mezi Čechy rozvinuto sociální cítění?

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka
--------------------
To je zajímavá věc. Já si myslím, že sociální cítění mezi Čechy je rozvinuto, určitě, protože když se podíváme třeba na to, kolik jaksi jsme ochotni dávat jaksi na různá, na různé nadace, v situacích různých katastrof, při prezentaci nějakého neštěstí, a tak dále a tak dále, tak si myslím, že my jsme velmi štědří, i ve srovnání s jinými národy a jsme ochotni jaksi pomoci v nějaké situaci. Já si myslím ale, že možná, to je to sociální cítění, to je subjektivní, ale možná takové to klima ve společnosti, která právě po jaksi dlouhá léta byla nucená spoustu dobrých věcí nějakým způsobem ukrývat, po vlastně pět desetiletí totalit, tak máme spíš tendenci tyhlety věci nějakým způsobem banalizovat. My jsme ochotni dát, ale nejsme ochotni už to nějakým způsobem prezentovat. V té, nejsme dosti sebevědomí, abychom to tak nějak prezentovali. Já možná to neříkám jaksi zřetelně, ale je to například v tom, že mnoho lidí pomáhá svým sousedům a prostě podílí se na různých akcích třeba ve své obci a podobně, ale málokdo si přilepí tadyhle ceduli já jsem dobrovolník na této organizace a podobně. Protože by jsme byli tak přeorganizováni, že vůbec ta v těch bývalých desetiletích dávno minulých tedy už v podstatě, že, že prostě stále se za to jakoby stydíme. Zatímco v Německu, v Rakousku, ve Velké Británii, ve Skandinávii jsou právě lidé na to pyšní. Na to, na to že vlastně pomáhají svým, svým blízkým nějakým způsobem a podobně. Potom je otázka výchovy. Já jsem se zrovna nedávno setkala s tím, že jedna dívenka v základní škole pomáhala svým spolužákům nebo respektive jedné spolužačce, ke které se ostatní ve třídě nechovali příliš hezky a, a ona si za to odnesla spíš takové jako napomenutí, co že se do toho plete. Zatímco jeden jaksi vnuk našich známých, kteří žijí v Británii pomáhal v podobné situaci svým spolužákům a byl za to vlastně nesmírně oceněn a pochválen před celou třídou a před celou školou, že se vlastně, že pomáhá svým slabším kamarádům. Takže to bych řekla, že je otázka celospolečenského klimatu, i takového postoje a hlavně té výchovy a ta výchova, to je vlastně to důležité, k tomu se stále vracíme.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
V čem byste našla ten hlavní rozdíl třeba mezi tou výchovou v Británii a u nás? To jsou dvě země, ve kterých se pohybujete.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka
--------------------
Je to takové to, co by tomu lidé řekli, které, které si stále, nebo které stále opakujeme jaksi našim dětem. A hlavně bych řekla, že to je podporování sebedůvěry a takového toho lidství už od těch malých človíčků v té Británii.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Myslíte, že nám chybí nebo ještě je tam nějaký rezervy v tom sebevědomí našem?

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka
--------------------
Já si myslím, že tam, že ano. Že my sami sobě málo věříme. To bych řekla, že je docela, docela důležité a myslím si, že pro tu výchovu a pro ten růst člověka je to nesmírně významné. Nějakým způsobem nejsme podporováni v té sebedůvěře, jsme stále opravováni v rámci toho výchovného procesu pořád se s někým musíme srovnávat, jako bychom nebyli dosti dobří. Zatímco mám pocit, že v té Británii, kde to asi nejlépe znám, ale ono se to týká určitě Skandinávie a tak dále, tak tam jsou, tam jsou ty děti podporovány v tom, že jsou to ony, že vlastně ony to myslí dobře a dělají to dobře a samozřejmě, oni nejsou tolik opravovány a nejsou takové poslušné to děti, jako třeba někdy ty naše děti, jsou možná daleko poslušnější, oni jsou to tam takový docela rozjívenci a neposluchové, když se to vezme jaksi ve, ve srovnání, ale potom z nich vyrostou normální v uvozovkách, tedy slušní lidé, tak jako vlastně jsou, jsme my normální slušní lidé, jenomže.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Je to výtka školství?

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka
--------------------
Jenomže my máme víc těch, víc těch jizev na těch našich, na těch dušičkách dětských bych řekla. A zase se vracím k té, k tomu případu té paní Koukalové, ono se to tam vlastně ukázalo, že jo. Že vlastně ona byla příliš opravována, příliš to její sebevědomí bylo strá, sráženo, místo toho aby byla vlastně a čistě podporována a kdyby ona byla čistě podporována vlastně i během toho tréninku a toho vývoje, tak prostě to byla stále stejná, krásná, úspěšná, inteligentní dáma, která ale prostě neměla tyhlety šrámy na duši.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Osud ani ne dvouletého Alfie Evanse sledoval celý svět. Zatímco vážně a nevyléčitelně nemocného chlapce držely při životě přístroje, diagnóza byla jednoznačná, jeho rodiče se přeli s Liverpoolskou nemocnicí o to, zda v péči pokračovat. Soud vyloučil přepravu batolete do Vatikánu, který nabídl další péči za zachování života se přimlouval i papež František. Itálie dokonce udělila dítěti občanství, aby tak administrativně usnadnila transport a léčbu. Britský soud dal za pravdu lékařům, podle kterých by další léčba nevedla ke zlepšení a že bude v nejlepším zájmu umírajícího pacienta, ponechat ho v klidu a důstojně zemřít. Tento případ opět rozpoutal debatu o tom, zda mají o životě a smrti umírajících dětí rozhodovat rodiče nebo lékaři. V Británii měl poslední slovo soud, jaký je váš pohled?

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka
--------------------
Naprosto, naprosto nevím. Naprosto nevím, protože já se musím přiznat k takové zbabělosti, já jsem studovala medicínu, ale věnuji se vlastně tomu druhému pólu života, nikoli pediatrii a je to vlastně asi i z toho důvodu, že takhle ta dilemata mi připadala nesmírně těžká, složitá a setkat se s umírajícím dítětem to je prostě asi to nejsmutnější, co já si dokážu, co já si dokážu představit.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Otázka také zní v těch debatách, paní docentko, co je a kdo na to odpoví v nejlepším zájmu těžce nemocného? Ať už je to dítě, nehledě na věk.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka
--------------------
Víte já si myslím, že to, že říkám, že nevím, že nejsem sama. Já si myslím, že mnoho lidí neví, například Rada Evropy vydala nedávno 3, 4, on ten čas rychle letí roky takový jaksi materiál konsensus, který vlastně se týká rozhodování na konci života. A já myslím, že tam je nesmírně důležité, že vlastně to rozhodování nepatří do rukou někoho. Je pravda, že v té Británii rozhodl soud nakonec, ale on vzal v úvahu mnoho názorů mnoha, mnoha stran a lidí a tak dále, a tak dále. Došlo to tedy až k tomu soudu, ale a je to extrémní případ. Skutečně případ dítěte, kde nedošlo ke konsensu, nebylo ho možno dosáhnout, ale v podstatě těch situací takto dilematických, nebo ne až takto dilematických, ale velmi dilematických je mnoho a setkáváme se s nimi vlastně v každém věku, zejména v tom nejvyšším věku a u těch, u těch nejzávažnějších onemocnění a to doporučení vlastně říká také nevím, to je, to je bych řekla důležité, protože jako to nevím by měl v pokoře říkat každý z těch zúčastněných a měl by mít vůli se radit s těmi ostatními. To je nesmírně důležité a měli by to být, vždycky to rozhodování je samozřejmě nějakým způsobem by mělo být koordinováno lékaři to je pravda, protože oni mají k dispozici nejvíce informací a zcela nikoli snad chladně, ale zcela racionálně dokáží jaksi odhadnout, předpovědět nejsprávněji tu prognózu onemocnění, to, jakým způsobem se bude, bude vyvíjet a ubírat, ale nikdy by neměli být sami, měli by brát vždycky v úvahu názor zejména pacienta samotného i když samozřejmě u dítěte je to velmi problematické a to je tedy zastupováno jeho rodiči, čili měli by brát v úvahu názor rodičů a potom také a to je také důležité a často na to zapomínáme, vlastně celého ošetřujícího týmu a teprve když se vlastně všechny tyhle ty názory vezmou v úvahu, tak je možné se přiblížit bych řekla k nějakému rozhodnutí, jestliže je zapotřebí je udělat, které se blíží nějaké správnosti, ale ono nikdy nevíme a asi je nejhorší brát na sebe úlohu Bohu, prostě rozhodovat, to prostě nejde. Je zapotřebí vzít v úvahu názor, názor všech.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Australský vědec David Goodall zemřel ve Švýcarsku ve věku 104 let poté co podstoupil asistovanou sebevraždu. Netrpěl žádnou nevyléčitelnou nemocí, ovšem kvalita jeho života se zhoršila, proto si přál svůj život ukončit.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka
--------------------
To je mi obrově blízké už děkuji za tuhle otázku, protože z té pediatrie tam já se necítím příliš komfortně, já neříkám, že se cítím příliš komfortně ani v otázkách života a smrti těch nejstarších lidí samozřejmě, protože i to je nesmírně dilematické a stále zůstává.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Právo na důstojný odchod ze života.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka
--------------------
Právo na důstojný odchod a hovoříme o asistované sebevraždě, tady v tomto případě a u nás se často hovoří o eutanazii a já bych chtěla říci, že tady to jsou dvě, dva velmi, velmi jaksi odlišné pojmy. Já když jsem se dívala na ty různé články samozřejmě se zájmem o tomto muži, vědci, australském vědci, který je, kterému bylo vlastně 103, 104, 104 let. Tak, tak jsem si říkala ano, to byl člověk vlastně který stále byl autonomní, stále byl schopný o sobě rozhodovat, on v anamnéze už bylo v té historii jeho bylo, že vlastně se pokoušel o sebevraždu, ale že ten jeho pokus byl neúspěšný, že byl takzvaně tedy, nebo ne takzvaně ale zachráněn, jo. Takže to jeho rozhodování bylo řekla bych konzistentní, dlouhodobé, on si přál tady nebýt, protože ta jeho kvalita života nebyla dobrá. Vy jste říkala nebo bylo také napsáno, že on netrpěl žádným onemocněním, to bych chtěla trochu zpochybnit. On jaksi netrpěl sice onemocněním, ale byl na invalidním vozíku, to znamená, že tam určitě byl nějaký geriatrický syndrom, který výrazně, křehkost enormní křehkost, syndrom, který ovlivňoval, zhoršoval kvalitu jeho života, čili to nebyl zdravý člověk, který by ve 104 letech mi byl jaksi.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Naprosto samostatný.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka
--------------------
On byl schopen myslet, samostatně myslet, ano rozhodovat, ale nikoli ve už o sebe postarat a to mu zřejmě vadilo. Čili to bylo jeho rozhodnutí a víte já jsem zásadním odpůrcem eutanazie v České republice v roce 2018 a v předchozích letech a pravděpodobně ještě v budoucích desetiletích, protože se obávám, že eutanazie jako ukončení života by mohla být zneužita právě proti starším lidem a proti lidem, kteří nejsou schopni o tom rozhodovat a podobně, ale tento případ je případem velmi výjimečným, protože se jednalo skutečně o člověka, který o sobě rozhodoval, on se rozhodl pro sebevraždu a nechal si k ní pomoci. Čili vlastně on byl tím, kdo měl tuto situaci v rukách a nejsme tady od toho, abychom mohli soudit. Čili prostě jako byla to jeho vůle, byla to jeho vůle a byla to jeho konzistentní dlouhodobá vůle, on si to přál. Druhá věc je a velmi odlišná věc je eutanazie, on vlastně tento vědec David on měl vlastně to poslední slovo. On, jemu byla zavedena infuze s hypnotikem a on vlastně byl tím, kdo si jaksi zmáčknul ten knoflíček. On vlastně se rozhodl, on udělal ten úkon, který k té sebevraždě vedl. Čili vlastně to vše ostatní byla asistence. Zatímco u eutanazie, tam se jedná vlastně o akutní, o aktivní ukončení života někým druhým a to bych řekla, že je veliký rozdíl.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A právo, paní docentko, na důstojný život?

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka
--------------------
No, a ano to jste řekla moc dobře a já skoro vlastně lituji, že jsem to neřekla já, protože to je, to je nesmírně důležité a souvisí to právě v té s tou eutanazii v České republice. Až bychom měli právě garantováno a v praxi prosazováno právo na důstojný život i v nemoci, i v situaci nesoběstačnosti, protože ne každý chce ukončit, ukončit život, když je nesoběstačný, když je odkázaný na pomoc druhých a podobně. Naopak většina je těch, kteří lpějí na životě, kteří rádi žijí i v situaci nesoběstačnosti, chronického onemocnění, potíží a tak dále. Čili ano, můžeme o tom hovořit, ale právě až v situaci, kdy zajistíme, prosadíme právo na důstojný život.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Iva Holmerová a její názory. Děkuji vám za ně. Na slyšenou.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka
--------------------
Děkuji za pozvání. Na shledanou.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.