Přepis: Jak to vidí Eduard Stehlík - 8. listopadu 2019

8. listopad 2019

Jak to vidí vojenský historik Eduard Stehlík.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Dobrý den přeje Zita Senková. Mým hostem dnešním v Jak to vidí je vojenský historik, plukovník Eduard Stehlík. Já Vás vítám, dobrý den.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, plukovník:
Hezké ráno, dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Ohlédneme se za několika významnými výročími našich i světových dějin. Inspirativní poslech. Německo si připomíná 30 let od pádu Berlínské zdi. Monstrum rozdělovalo Berlín 28 let, dva měsíce a 27 dní. Vzpomínáte, pane plukovníku, na ten historický okamžik, kdy se otevřely ty vnitřní hranice na boření té zdi, na ta kladiva. Zítra to budou přesně tři desítky let.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, plukovník:
Vzpomínám, protože to je jedna z událostí, kterou si člověk pamatuje, řada pamětníků nebo řada lidí nám vždycky řekne, když se stalo něco naprosto mimořádného, kde v té době byli. A já naprosto přesně vím, že jsem stál u svých přátel v Rimavské Sobotě v obývacím pokoji, a zíral jsem na televizi, kde šly záběry, jak lidé přelézají Berlínskou zeď a řekli jsme si, to není možné, tím pádem to brzy skončí i u nás. Ta intenzita toho, já jsem tomu nevěřil. Já jsem vlastně procházel, jenom jsem takhle pohlédl směrem k televizi, teď jsem uviděl ten záběr a odcházel jsem, co jsem to viděl? Tak jsem se vrátil a do slova a do písmene s otevřenou pusou jsem na to zíral, protože mě v životě nenapadlo, že bych pád Berlínské zdi viděl, a bylo to obrovské monstrum. Já si ho pamatuji jako malý chlapec. Mě a bratrovi tatínek dal někdy, mě bylo zhruba 10 let, dárek, že koupil letenky a letěli jsme z Prahy do východního Berlína a zpátky, ve stejný den, abychom se proletěli letadlem. A můj nejsilnější zážitek, kromě té berlínské televizní věže známé bylo, že já jsem viděl tu zeď a já jsem nechápal, co to je? Protože najednou máte, napříč městem vám jde něco, co z výšky vypadala mezi tankovým příkopem a koncentračním táborem. A já jsem vůbec nechápal, o co se jedná.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A jak je vůbec vlastně možné? Je to otázka úplně triviální, ale asi zásadní, že ta zeď nejenom vznikla, ale že existovala tolik let?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, plukovník:
Ona se postupem čase, samozřejmě to původní, ten vznik, byl daný z pohledu komunistického režimu v Německu a i řekněme těch komunistických režimů jiných, praktickými důvody. Do doby neexistence zdi fungovaly bývalé tři sektory, západní sektory Berlína, tedy pak ten tzv. západní Berlín, jako místo, které využili opravdu desetitisíce lidí k tomu, aby opustili komunistickou Evropu. A tomu bylo třeba zabránit. Proto došlo k výstavbě Berlínské zdi, takže ten počátek jejího vzniku je z pohledu těch komunistických totalitních režimů jednoznačně praktický, pokud bychom to nazvali možná tímhle způsobem. Postupem času se Berlínská zeď stala obludným symbolem rozdělené Evropy, a byla udržována nejenom z důvodů těch praktických které přetrvávaly, a kde na té zdi, podle nejrůznějších čísel, našlo smrt minimálně na 200 lidí. Tak se stala symbolem, který ukazoval řekněme sílu těch východních totalitních ideologií, celá řada státníků opakovaně, ať už je to ten známý příjezd prezidenta Kennedyho s tím: "Jsem Berlíňan", nebo potom Ronald Reagan: "Pane Gorbačove, zbořte tu zeď." To, že ta zeď zmizela znamenalo obrovský, v tu chvíli nejenom obrovskou naději, obrovský symbol toho, že Evropa se mění.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Při pokusu o útěk do západního Berlína jako první zemřela už 22. srpna 1961, teda pár dní poté, co vůbec.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, plukovník:
Ano, prakticky deset dní.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Co přišla ta myšlenka, začal se natahovat ostnatý drát a tak dále, Ida Zikmanová, poslední obětí se stal Winfried Freudenberg.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, plukovník:
Jaro 1989.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Přesně tak, 8. březen to byl. A zeď padla o půl roku později 9.11.1989.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, plukovník:
Proto takový opožděný dárek k výročí VŘSR.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A předtím ještě vlastně soudruzi si připomínali 40 let vzniku NDR 7. října 1989.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, plukovník:
Ano, na tom je zajímavé, že vlastně k tomu pádu nakonec dojde, takže komunistický funkcionář udělá chybu, protože ve svém televizním projevu vlastně zmíní.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Günter Schabowski.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, plukovník:
Ano, Güunter Schabowski, jsou vlastně, může se cestovat i do západní ciziny a kdy a on řekl ihned. A lidé to pochopili tak, že můžou a východoněmečtí pohraničníci po několika desítkách minut museli rezignovat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Dnes už nejspíš mnozí lidé ani nevědí, kudy ta Berlínská zeď vedla, ona protínala jenom v tom vnitřním Berlíně, 97 ulic, celkem ještě více, samozřejmě až na ty, kterým to zásadně změnilo život, a že jich nebylo málo. Co je dobré si uvědomit, pane plukovníku, v souvislosti s tímto výročím? Sám jste řekl, že tam byla i jistá symbolika vůbec zborcení celého toho bývalého režimu nebo východního bloku?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, plukovník:
Víte, já za ní vždycky vidím jako nejenom ten symbol, vidím to jako místo smrti celé řady lidí, kteří vlastně přišli o život z jednoho jediného důvodu, že chtěli jenom žít svobodně, v normální společnosti, kde je nikdo nebude trestat za to, co říkají a zároveň ta zeď ukazuje, jak vlastně strašně rychle, na jednu stranu se mohou podmínky z těch svobodných, nebo relativně svobodných, změnit v naprosto totalitní, na druhou stranu, že i to, co vypadá nezbořitelné, a že tady bude navždy, se může během několika málo minut sesypat jako domeček z karet, to znamená pro nás by to mělo být symbol smutných částí dějin 20. století, na druhou stranu bychom měli být opatrní, aby se něco podobného neopakovalo, a na druhou stranu si uvědomit, že síla lidí je nakonec taková, že i podobné zdi tady nebudou věčně.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Vraťme se ještě hlouběji do minulosti, od vzniku Generálního štábu, uplynulo sto let a je vlastně neuvěřitelné, že až roku 1926 bylo velení naší armády v rukou francouzských důstojníků.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, plukovník:
Tohle je zvláštní výročí, ono trošku zapadlo, i když média o něm malinko informovala, armáda si ho připomínala 15. října a je to skutečně okamžik, když vznikla Československá republika, tak ta situace nebyla vůbec jednoduchá, protože všechny ty centrální armádní instituce bývalé monarchy, sídlily ve Vídni. A pochopitelně, když se Praha stala hlavním městem a začala být budována armáda, a to jak na troskách té bývalé rakousko-uherské, tak když se začali vracet zpoza hranic legionářské jednotky, tak bylo potřeba vytvořit ten centrální orgán. A najednou si vedení státu uvědomilo, že ta situace je trošku složitá, do toho navíc zasáhla válka s Polskem a vzápětí válka s Maďarskem, v roce 1919, tak proto dochází k tomu vzniku až takhle pozdě, ale uvědomili si, že ti legionáři, kteří se vrací, a kteří byli bráni z hlediska vedení státu jako ti spolehliví a ti, kteří pomohli ten stát vybudovat, tak většina z nich má vojenské vzdělání na úrovni absolventa záložní důstojnické školy rakousko-uherské armády, to znamená jsou tak připravováni na funkce velitelů čet, maximálně velitelů rot, ale rozhodně ne, aby veleli divizím, sborům, brigádám, a do té doby, než se podaří ty schopné důstojníky řekněme dovzdělat, vojensky, a to ať již na válečné škole v Paříži a nebo potom na Vysoké škole válečné, která vznikla přímo tady v Praze, a vychovat z nich ty důstojníky Generálního štábu, tak velení armády skutečně na pozvání prezidenta republiky a vlády obsadili důstojníci francouzské armády, původně se dokonce uvažovalo o Italech, ale nakonec to spadlo na francouzskou vojenskou misi, takže oba dva první náčelníci Československého generálního štábu, později přejmenovaného na hlavní štáb, byl generál Maurice Pellé a generál Mittle Osé, což byli oba dva Francouzi a prvním Čechem se stává, a skutečně až v roce 1926, Jan Syrový. Do té doby nejenom velení Generálního štábu, třeba divizí a brigád, bylo v rukách francouzských důstojníků, kteří je postupně předávali Čechoslovákům, ale skutečně to trvalo dlouhých sedm let.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Lze říct, že ty vztahy s Francií jsou dodnes řekněme přece jenom o něco mimořádnější?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, plukovník:
Já si myslím, že po pádu Berlínské zdi, myslím si byla celá řada lidí, kteří počítali s tím, že se podaří navázat ty vztahy v obdobném rozsahu jako tomu bylo za První republiky, ale myslím si, že potom, i vzhledem k vývoji ve světě, ty daleko užší a bližší kontakty se začaly navazovat řekněme na stejné úrovni s Francouzi, Brity, ale potom daleko intenzivněji se Spojenými státy. To znamená myslím si, že většina vlastně naší generality, a vyšších důstojníků, to vzdělání vojenské, které jim bylo řekněme poskytnuto, většinou se váže na Spojené státy, i když samozřejmě máme absolventy i britských škol, ať už na té nižší nebo vyšší úrovni.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Ty proměny Generálního štábu armády České republiky musely být zásadní, v průběhu těch sta let.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, plukovník:
Rozhodně, a navíc, bylo to ze začátku, je to řekněme vybudovaný nový orgán, potom bych řekl, zejména v závěru 30 let skutečně sebevědomá instituce, která dozrála nejenom z hlediska své organizace, ale i mimořádnými osobnostmi, které v jejím čele stály, zánik republiky a rok 1938 je spojen bezesporu s velice zásadovým postojem armádního generála Ludvíka Krejčího, tehdejšího náčelníka hlavního štábu, který bohužel, jeho návrhy a požadavky tehdejší politická reprezentace nevyslyšela. Ale i celá řada jiných mužů, kteří se vystřídali v čele Generálního štábu, nebo hlavního štábu, po druhé světové válce. Generál Boček je bezesporu zajímavou osobností, ale potom, říkám, se tam objevují lidé jako Jaroslav Procházka, jehož původní vzdělání bylo politruk, což je prakticky úpadek řekněme z hlediska od vojenské odbornosti, ale léta budování potom Armády České republiky, ať už je to pan generál Pezl, pan generál Šedivý, pan generál Nekvasil, Petr Pavel, to jsou všechno velice silné osobnosti a každý z nich se nějakým způsobem do dějin, nejenom generálního štábu, ale i budování naší současné armády, zapsal nesmazatelným písmem, myslím si, ať už bychom připomněli další, pana generála Bečváře, současného náčelníka Generálního štábu, pana generála Opatu, každý tam zanechal svoji stopu a zapomněl jsem na pana generála Štefku, a bylo by neuctivé někoho z nich nevzpomenout, protože každý měl svůj přínos, i pan generál Pitzer, já pořád zapomínám.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Bylo jich hodně.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, plukovník:
Bylo jich hodně, i za tu relativně krátkou dobu existence naší republiky už se tam vystřídalo těch mužů poměrně velké množství.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jaké jsou ty současné priority?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, plukovník:
Já myslím, že to, co je, a i to deklaroval pan generál Opat při nástupu do funkce, měla by to být starost o vojáka, především. Jestliže dochází k navýšení finančního rámce na armádu a jsou zde navyšovány finanční prostředky, měl by to poznat i ten voják. A to nejenom na zbraních a prostředcích, které dostává k dispozici, ale i na řekněme vlastním ohodnocení, ale i na takových věcech, aby opravdu nedocházelo k tomu, k čemu docházelo ještě v době ne zcela dávné, že vojáci měli problém sehnat si boty ve výstrojních skladech, maskovací oděvy a podobně. Jsou ještě stále rezervy, ale já jsem přesvědčený, že se to posune do toho, jsou tady nové hrozby, to znamená je budováno velitelství vlastně pro boje řekněme v tom kybernetickém prostoru, budou se budovat, to, co má i pan prezident rád, dronové záležitosti, to znamená je tady určitě celá řada projektů důležitých, protože bohužel, nežijeme v jednoduchém světě a i kdysi říkali už dřívější představitelé Generálního štábu nebo Hlavního štábu za První republiky, já vždycky nemohu nevzpomenout pana generála Karla Husárka, podnáčelníka Hlavního štábu, zástupce generála Krejčího, který říkal, že finanční prostředky vynaložené na obranu státu v míru, šetří krev jeho obyvatel za války, případně mohou způsobit, že na nás nepřítel nezaútočí, protože nebudeme tak snadnou kořistí, to bychom si měli připomínat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
V pondělí 11. listopadu celý svět uctí památku obětí první světové války. Den válečných veteránů je tradicí také v České republice, a to už mnoho let, vlčí máky si do klopy, ať už kabátu či saka, připíná mnoho lidí, symbol veteránů je už také dostatečně známý. On ten fanderský vlčí mák se stal po válce nejenom symbolem těch obětí a těch hrůz velké války, ale také sloužil jako pomoc pro pozůstalé a také na pomoc pro péči o válečné veterány a jejich rodiny.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, plukovník:
No určitě, a já jsem nesmírně rád, že se vlčí mák od toho roku 2001, kdy jsme si začali u nás připomínat Den válečných veteránů, dostává do běžného života České republiky. Samozřejmě, nemůžeme se ještě měřit s Velkou Británií, kde jste správně říkala, je to obrovská tradice už prakticky téměř od konce první světové války, kde i v současné době, když vidíme záběry z britské politiky možná mnohem častěji, než bychom chtěli, v souvislosti s jednáním s brexitem, a máte záběry do sálu vlastně Poslanecké sněmovny, od premiéra Borise Johnsona, přes celou řadu dalších politiků, nedovedete si přestavit, že by v těchto dnech neměli v těchto dnech na svém saku vlčí mák, stejně tak moderátoři televizní, nejvýznamnější deníky vycházejí, v záhlaví s květem vlčího máku, to znamená tam je to jednoznačné, říkám možná když by někdo zalistoval a zpětně se podíval na fotografie z premiér Herryho Pottera, u těch filmů, které často se odbývaly právě v těch listopadových dnech, tak existují samozřejmě fotografie hlavních hrdinů, včetně autorky Joanne Rowlingové, samozřejmě je tam vlčích máků, tam je to součást dlouholeté tradice, a myslím si, že my jsme se hodně přiblížili k řadě věcí, ale ještě máme co překonávat, ale i u nás se stal vlčí mák, nejenom jako v Británii, prostředkem sběru finančních prostředků, které jsou využívány ve prospěch válečných veteránů, zejména prostřednictvím Vojenského fondu solidarity, který má na různých místech rozmístěny své pokladničky, i třeba při nejrůznějších akcích, které se budou konat i ten příští týden, teď za pár minut nebo desítek minut, bude bohoslužba ve Vojenském kostele na Hradčanech, od deseti hodin ale v pondělí probíhají samozřejmě akce na Vítkově, od 11 hodin, v odpoledních hodinách, nedaleko odtud, na Náměstí míru Praha 2, městská část Praha 2 už popáté pořádá speciální program ke Dni válečných veteránů, kde vystupují jak vojáci, tak i děti ze škol, které mají připravené písně, různá kulturní vystoupení, a je to akce, která je opravdu velice pěkná. Mimo Prahu mě napadá třeba Liberec, kde v tamní knihovně v pondělí od půl deváté se zahajuje výstava, která je věnovaná padlým příslušníkům Armády České republiky, to znamená prakticky po celé republice probíhají nejrůznější typy akcí, a já jsem tomu strašně rád, že si i my začínáme důstojným a odpovídajícím způsobem tento významný svátek připomínat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Vlastně pokud se nepletu, i Den veteránů má své kulaté výročí.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, plukovník:
Ano, ano.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Protože vznikl 10. listopad 1919, v době kdy britský král Jiří V. hostil francouzského prezidenta.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, plukovník:
Ano.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Pane plukovníku, Vy se intenzivně léta věnujete, válečným veteránům, péči o ně, jak pokročila? Vy už jste něco naznačil, ale.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, plukovník:
Já si myslím, že jsme se dostali hodně dál než tomu bylo před ještě nedávnou dobou. Pro mě je nesmírně důležitá ta věc, že já si ještě vzpomínám na období, na 90. léta, kdy jsem zdaleka ještě se nevěnoval péči o válečné veterány, nicméně scházel jsem se s desítkami, stovkami pamětníků, a kdy si vzpomínám, jak oni nesmírně oceňovali změnu politických poměrů u nás, jak vlastně říkali, že v závěru jejich života to bylo to nejkrásnější, na co se těšili, a na druhou stranu je zapotřebí říci, že v 90. letech ještě jim, podle mého názoru, v mnoha ohledech nebyla poskytována taková úcta veřejná, jakou by si zasloužili. Stát vlastně žil v té době určitým opojením z pádu Berlínské zdi a těch režimů, lidé mohli cestovat, podnikat a začali řešit úplně jiné věci, a ta otázka podívání se nebo vzdání holdu hrdinům, kteří před lety bojovali, existovali, tehdy ještě žili dokonce příslušníci Československých legií z první světové války, tak tak nějak to stálo stranou, a celá řada těch výjimečných mužů zemřela v zapomnění, a tahle situace se začala měnit opravdu až počátkem nového tisíciletí, možná třeba i k tomu přispělo to zavedení Dne válečných veteránů jako významného dne, a domnívám se, že z hlediska poskytování těch poct jsme se dostali zejména do těch druhoválečných veteránů k tomu, co bych považoval za standard. Na druhou stranu v současné době, a to je číslo ke včerejšímu dni, máme v celé České republice 343 druhoválečných veteránů a veteránek. Před šesti lety jich bylo 1 274, to znamená to číslo se radikálně snižuje, průměrný věk je 95 let a bohužel se musíme připravit na to, že jednou tady tito muži a ženy nebudou, a budeme si je připomínat pomocí filmů, záznamů elektronických, fotografií a nebo vypravováním jejich příběhů, které ale už nebudou reprodukovat oni, ale někdo jiný. Kromě toho ale tady máme nad 15 tisíc novodobých válečných veteránů, mužů a žen, kteří sloužili v operacích Armády České republiky po roce 1990, a tam je ta škála velice pestrá, jsou tam lidé ve vysokém věku, přes 80, protože kdo jel do Perského zálivu jako padesátník, budeme si připomínat příští rok 30 let zahájení operace Pouštní štít a vzápětí Pouštní bouře, to znamená i tam máme lidi v seniorském věku, ale máme tam lidi zcela mladé, kteří prošli svými prvními operacemi, ať už třeba na území Mali nebo Afganistanu, Iráku, před několika málo týdny, a je jim třeba 24-25 let, to znamená ta škála je úplně jiná než v případě těch druhoválečných veteránů, a pokud jde o péči, troufám si říct, že my umíme v současné době tu seniorskou. I když budeme jednoznačně muset navýšit kapacity a je to jedno, jestli armádní nebo civilní, ve prospěch těchto lidí, ať už jde o domovy důchodců, nejrůznější typy léčeben, nemocnic, počty lůžek a podobně, a nebo se budeme muset lépe ještě naučit pomáhat těmto lidem, když armádu opouštějí, s hledáním odpovídajícího zaměstnání, odpovídajících řekněme podmínek životních, které by měli nalézt poté, co sloužili této zemi. Takže to si myslím, že tam rezervy jsou. Učíme se, máme určité plány, je zde připravená nová koncepce péče o válečné veterány, která je částečně naplňována, a pevně věřím, že se ji podaří dotáhnout do konce tak, aby byli všichni spokojeni.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Česká republika si připomene nejenom 30 let od Sametové revoluce, ale také 80 let od smrti Jana Opletala. Studenta medicíny smrtelně postřeleného při protinacistické demonstraci 28. října 1939. Tak otevřený odpor nacisté tehdy vůbec neznali, neočekávali, pane plukovníku Stehlíku.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, plukovník:
Rozhodně ne a šlo o mimořádné shromáždění a řekněme demonstrace, které ale do značné míry považuji za logické, možná trošku se mi zdá, že to tehdy okupační moc podcenila, protože ty demonstrace byly vázány k 28. říjnu, k bývalému státnímu svátku Československa, kdy byly poprvé zakázány, a lidé byli zvyklí si tento den připomínat, a připomínat si ho opravdu svátečně odpovídajícím způsobem. A to, co se odehrálo, ta síla těch demonstrací, počty, vedly najednou, domnívám se i v určité panice k tomu, že zasáhli způsobem s nasazením zbraní a docela brutálně, což si řekněme přineslo ztráty dvou lidských životů, ještě cestou do nemocnice zemřel Václav Sedláček, dělník, který byl postřelen a medikem Opletal skutečně po dvoutýdenním utrpení 11. listopadu, ten jeho následný pohřeb 15. listopadu, se stal další demonstrací, na kterou nacisté zareagovali, 17. listopadu, tím známým uzavřením nebo přepadením kolejí, pozatýkáním studentů, na 1 200 studentů bylo převezeno do koncentračního tábora Sachsenhausen, 9 funkcionářů a studentských představitelů bylo popraveno v Ruzyňských kasárnách a ten brutální zásah přinesl později vyhlášení toho 17. listopadu za Mezinárodní den studenstva. Já, pokud jde o Jana Opletala, vím, že se, já si samozřejmě pamatuji potom na 17. listopad 1989, kdy se přiznám, že by mě v životě nenapadlo, že tehdejší bezpečnostní složky zasáhnou proti studentům v den 50. výročí těchto událostí, to mi přišlo až neskutečné, a pamatuji si, že takové to heslo, které se objevilo tehdy na těch plakátech a v čele průvodu "Opletal se nebál", které bylo opravdu pravdivé, mimochodem, řada lidí bere Jana Opletala jenom jako medika, jako studenta, který nestihl dokončit vysokou školu, ale většina lidí vůbec netuší, že on původně chtěl být voják. On se chtěl stát vojenským letcem, chtěl studovat na Vojenské akademii a potom pokračovat v druhém ročníku na Vojenském leteckém učilišti v Prostějově, ale bohužel měl oční vadu, takže tohle jeho přání se mu nenaplnilo, nicméně stihl absolvovat vojnu za První republiky, záložní důstojnickou školu, působil jako záložní důstojník jezdectva, to znamená on za svou vojenskou kariéru, přestože my ho vždycky známe už jenom jakoby medika a symbol vlastně těch velkých demonstrací z podzimu roku 1939.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Navždy se stal symbolem odporu Čechů proti okupaci, jenom připomenu, že pekařský tovaryš Václav Sedláček, kterému tehdy bylo 22 let, se loni konečně dočkal vraníku pamětní desky a mimochodem Hlávkova studentská kolej v Praze, jako symbol toho úsilí studentů uhájit svobodu, se stane národní kulturní památkou, nově se na ten seznam dostane také Kostel svatého Cyrila a Metoděje, v pražské Resslově ulici, místo posledního útočiště parašutistu z operace Anthropoid, status národní kulturní památky získá také náhrobek Jana Palacha na Olšanských hřbitovech.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, plukovník:
Zámeček v Pardubicích a další. Pokud jde ještě o Jana Opletala, já bych zmínil jednu věc, ono my si ho připomínáme, ale zajímavé je, že hrozně málo lidí ví, kde on je pohřbený.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A Vy jste to místo navštívil?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, plukovník:
Je to Náklo, kousek od Olomouce je vesnička, kde je malý hřbitov a já jsem se tam dostal úplně náhodou, já jsem vůbec netušil, že je tam pohřbený Jan Opletal. Já jsem tam hledal hrob československého důstojníka, poručíka Vyroubala, který zahynul tragickým způsobem v roce 1938, on sloužil u hraničářského pluku 4 v Hlučíně na opevnění, a při kontrole stráží v noci nešťastnou náhodou spadl do takového toho příkopu ochranného před střílnami jednoho z pěchotních srubů, a utrpěl těžká zranění, kterým v opavské nemocnici podlehl. Takže já jsem hledal hrob tohoto poručíka, a procházel jsem mezi těmi řadami hrobů, a najednou tam z jednoho z těch hrobů na mě koukala fotografie, kterou jsme znal ze všech učebnic, Jana Opletala. Já jsem v šoku zůstal stát před tím hrobem a oni jsou od sebe vzdušnou čarou asi 7-8 metrů, tihle muži, jeden, který položil život v roce 1938 a druhý, který přišel o život o pouhý rok později, to znamená, když možná někdo z posluchačů bude mít někdy cestu přes Moravu, a tak by bylo fajn zastavit v Nákle a podívat se na hrob Jana Opletala a třeba mu tam zapálit svíčku nebo dát kytku. Já to v poslední době dělám docela často.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Říká dnešní host v Jak to vidí, vojenský historik a plukovník Eduard Stehlík. Já Vám děkuji za Vaše postřehy a přeji Vám hezký den.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik, plukovník:
Vám také, děkuji mnohokrát za pozvání.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A na závěr jedna pozvánka, v neděli, příští týden 17. listopadu, Vás srdečně zvu na debatu Českého rozhlasu Dvojky u příležitosti 30. výročí Sametové revoluce. V Knihovně Václava Havla budou mými hosty novinář Bohumil Pečinka, psychiatr Cyril Höschl a ekonom Jan Švejnar. Naše vysílání začne v deset hodin v Ostrovní ulici v Praze, v Knihovně Václava Havla, vstup je zdarma po registraci na webu www.vaclavhavel.cz. Zita Senková se na vás těší a přeje příjemný poslech dalších pořadů Českého rozhlasu Dvojky.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.

Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

Karel Klostermann Ze světa lesních samot

Ze světa lesních samot

Koupit

Román klasika české literatury zobrazuje dramatické změny poměrů na česko-bavorském pomezí v posledním čtvrtletí 19. století, kdy ustálený životní řád "světa lesních samot" narušila živelná katastrofa.