Přepis: Jak to vidí Eduard Stehlík – 7. května

Sovětští vojáci vyvěšují po dobytí Berlína vlajku na hotelu Adlon, květen 1945
Sovětští vojáci vyvěšují po dobytí Berlína vlajku na hotelu Adlon, květen 1945
Hostem byl vojenský historik Eduard Stehlík.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den. U poslechu Jak to vidí vás vítá Zita Senková. Dnešní pozvání přijal doktor Eduard Stehlík, vojenský historik. Dobrý den.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Dobré ráno.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak si připomínat historii a jaká je naše historická paměť? I o tom bude dnešní rozhovor, ve kterém nezapomeneme ani na legendární bitvu první světové války, které se poprvé zúčastnili i českoslovenští legionáři. Dobrý poslech. 8. května uplyne 70 let od konce druhé světové války v Evropě. Z pohledu lidských dějin je to vlastně hodně dlouhý mír, pane plukovníku.

Čtěte také

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Tak máte pravdu, ale na druhou stranu, když bychom to vzali hodně dlouhý mír, možná hodně dlouhý mír v Evropě, a to ještě ani ne v celé. Máme za sebou válku v Jugoslávii, ale je to rozhodně dlouhá doba, po kterou svět, řekněme, nepocítil hrůzy světového válečného konfliktu. Přitom těch válek od toho roku 1945 byly desítky možná stovky po celém světě napříč a...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Určitě.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Afrikou, Asií, ale myslím si, že my jako Středoevropané máme, a speciálně my Češi, opravdu luxus 70 let, kdy přes toto území válka neprošla, kdy jsme, přesto, že jsme si prošli jednou další totalitou, žili v relativním klidu, míru a bezpečí. Opravdu to není obvyklé. Já si do dnes vzpomínám na jednoho mého spolužáka na filosofické fakultě, který někdy v tom roce 88 při jednom ze seminářů řekl: no tak v Evropě nikdy nebyl mír déle než 50 let, takže se máme brzy zase na co těšit. A pak přišla ta Jugoslávie. Ale já pevně věřím, přestože ten vývoj je teďka složitý a určitě nežijeme v bezpečnějším světě než třeba před 10, 20 lety, tak pevně věřím, že nakonec zvítězí zdravý rozum a že budeme moci ještě řadu dalších desetiletí nebo staletí žít v relativním bezpečí. Doufejme.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
No možná, i když se podíváme na ty dějiny lidské, tak jak se říká, že jsou vlastně dějinami válek?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Ano, někdy se dokonce někteří historikové nebo i někteří lidé možná trošku cynicky říkají, že mír je vhodný jenom proto, aby dorostla další generace, která může být zabita za války. Nevím. Já samozřejmě cítím, a myslím, že všichni, a my už jsme o tom hovořili spolu, jak strašně se zvýšila frekvence slova válka v uplynulém roce, možná v uplynulých dvou letech, kdy najednou si uvědomujeme, že to není daleký Afghánistán, ale že je to třeba Ukrajina, že to může být sever Afriky a že jsou to válečné konflikty, které mají potenciál podle mého názoru, pokud někdo o tom přemýšlí, potenciál rozrůst se do něčeho daleko většího, že jsme měli menší války, ze kterých jsme měli takový řekněme nepříjemný pocit, já si opravdu myslím si, že mnoho posluchačů si vzpomene na první válku v zálivu, které se účastnili naši vojáci po roce 90, kdy najednou tady byla válka a vyšly zvláštní vydání novin. Já si vzpomínám, že v trafice dokonce vyšlo odpolední tehdy vydání Mladé fronty, lidé na něj stáli frontu do slova a do písmene, protože najednou se nás to bytostně dotýkalo a já myslím...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dotýká se nás to, promiňte, i vlastně jako členské země Severoatlantické aliance v posledních 16 letech.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Bezesporu, protože vstupem do aliance, aliance je nejenom institucí, která poskytuje určité bezpečnostní záruky svým členům, ale zároveň očekává, že v případě potřeby my budeme na obraně členů aliance participovat i vlastními silami. To znamená, je to něco za něco. Takže vzhledem k vývoji, který tady je, a musím říct, je to, je to prakticky, nás se to dotýká od září 2001 velice bytostně po útoku na Spojené státy, kdy vy jste přišel do kterékoliv vojenského objektu, tak ve vrátnici budete mít cedulku, že je bezpečnostní stupeň alfa, což je vlastně vyhlášení určitého ne mírového stavu a ten bezpečnostní stupeň alfa my máme vyhlášený opravdu od září 2001 prakticky nepřetržitě do dnes.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Co se vlastně stalo, pane plukovníku, že najednou v posledních letech tolik skloňujeme slovo válka?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já si myslím, že je to velký pohyb, ať už je to řekněme v arabském světě, arabské jaro, které vedlo k pádu některých režimů, které vypadaly, že jsou tam navždy a ne vždycky to skončilo nahrazením těchto režimů něčím, co by třeba z našeho pohledu obstálo jako standardní demokracie. Otázkou jestli některé země vůbec o náš typ demokracie stojí, protože je to něco, na co nejsou zvyklé. Takže tam dochází k určitým problémům, které nakonec přerůstají v občanské války, nebo nějaké konflikty menšího rozsahu, velice složitě se vyvinul konflikt na Ukrajině, o kterém jsme spolu také tady hovořili, kde ani sami Ukrajinci, kdybyste se jich zeptala před 2 lety, tak by je nenapadlo, že by mohlo dojít k opravdu ne studenému, ale velice horkému válečnému konfliktu na východních hranicích Ukrajiny, že do jde k anexi Krymu. A myslím si, že speciálně ten Krym, ono se na něj teďka trošku zapomíná, spíš se hovoří o tom konfliktu na, na východě Ukrajiny, o Donbasu a podobně, ale já si myslím, že Krym bylo překročení určitého Rubikonu, protože my jsme tady opravdu nebyli konfrontováni v uplynulých 70 letech s tím, že by řekněme v těch standardně fungujících zemích někdo anektoval část suverénního státu a tvářil se, že je všechno v pořádku. To je řekněme novinka, se kterou si musíme já neříkám naučit žít, ale myslím si, že to přineslo nový posun v těch vztazích a v tom vnímání mezinárodní bezpečnosti.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Když se podíváte na tu celou řadu akcí, které se konají a ještě budou konat k výročí, k 70. výročí konce druhé světové války, jak to hodnotíte?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Pro mě je překvapující, jak obrovské množství vzpomínkových akcí se koná napříč republikou. A musím říci, že kdyby šlo o akce centrálně řízené a koordinované nebo nařizované ze shora, tak bych z toho měl trošku divný pocit, ale já musím říct, že mě fascinuje neuvěřitelný počet akcí organizovaných řekněme "na té nejnižší úrovni", ale teďka nemyslím z hlediska zastoupení, ale že opravdu...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Lidé sami...

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Lidé sami v malé vesnici, mají tam pomníček, naplánují si položení květin, pozvou si tam třeba nějakého válečného veterána, nebo zorganizují akci, přednášku pro děti, výstavu. To už vůbec nemluvím o nějakých ukázkách vojenské techniky. A ať od takových obrovských akcí, jako je třeba to, co se konalo minulý týden v Ostravě, kdy došlo k ukázce, vlastně k rekonstrukci bitvy o Ostravu v rámci ostravské operace, kdy se toho zúčastnily vlastně desítky veteránů, kteří tam byli vyznamenáni, stejně tak špičkové akce z tohoto týdne v Plzni, to jsou opravdu ty velké. Ale to vidím podle toho, já jsem musel v posledních dnech odmítnout několik desítek pozvánek, které my přišly na to, kde si někdo připomíná svého rodáka, kde udělali malou výstavku na obecním úřadě, protože tam mají zahraničního vojáka, nebo významnou osobnost z doby protinacistického odboje, ve spolupráci třeba s rodinou nebo s příbuznými dali dohromady několik fotografií, napsali k tomu popisky, nechali si to vytisknout, to je něco úžasného a já opravdu před těmi lidmi smekám, protože to je to podstatné. Ne, že někdo ze shora nařídí, že budou nějaké oslavy 70. výročí, ale ti lidé začínají dole cítit, že ty dějiny nezačaly okamžikem jejich narození, že tady je něco před tím, že tady jsou předkové, na které mohou být hrdí, svým způsobem, jak se říká, člověk je nesmrtelný tím, že se na něj vzpomíná. A oni možná celou řadu těch hrdinů vracejí zpátky do života a posouvají je k nesmrtelnosti. A to je myslím velice důležité.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak tedy podle vás zacházíme s tím odkazem pamětníků, jak se společnost, veřejnost, chovají k padlým hrdinům?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já bych to rozdělil na věci. K padlým a k těm žijícím. K padlým myslím si, že ta pieta byla prokazována na těch pohřebištích celkem i v minulých desetiletích. U těch živých najednou, i po tom roce 89, 90 najednou jsme objevili celou řadu hrdinů, kteří žili někde zastrčeni v ústraní, protože prošli zahraniční československou armádou na té špatné světové straně, objevili se nám letci z Británie, vojáci Československé obrněné brigády, muži, kteří bojovali na Středním východě, onoho hrdinu domácího odboje, který měl tu nevýhodu podle, do roku 89, že byl takzvaný nekomunistický. Spousta hrdinů, ale najednou my jsme na tom počátku těch 90. let jakoby neměli na ty lidi čas, my jsme žili něčím jiným, nám se otevřel svět, my jsme chtěli cestovat, my jsme se zabývali kupónovou privatizací a tyhlencty věci nám utíkaly, utíkal nám morální rozměr našich dějin, utíkalo nám třeba často jenom obecná lidská slušnost k těm lidem. Já si vzpomínám na některá smutná setkání, kdy ti lidé třeba přijížděli z exilu, kde byli dlouhá léta, 40 let. A najednou někteří z nich chtěli jakoby podat hlášení o tom, co pro tu republiku za těmi hranicemi vykonali. A mnohdy se stávalo, že těmi, "kdo to jejich hlášení přijímali" byli historikové, kteří vlastně seděli a poslouchali je, protože nikdo jiný si na ně neudělal čas. A i v těch 90. letech mnoho z těch veteránů umíralo často velice nedůstojných podmínkách. Troufám si říci, že se to začalo lámat možná opticky právě v době našeho vstupu do NATO. Myslím, že to spolu nesouviselo, ale najednou my jsme si začali uvědomovat, že jsou tady lidé, kterým jsme zavázáni, kteří si zasluhují naši úctu a kdy armáda začala řešit péči o veterány a řekl bych, že poměrně rychle na tom poli dosáhla celé řady úspěchů. I když stále je co zlepšovat. A co je podstatné nejenom, že se stará armáda, ale že si význam válečných veteránů začíná uvědomovat širší veřejnost, že jsou školy, které mají zájem se setkávat s veterány, že se ty besedy pořádají, ale má to jeden drobný háček. Jak připomínáme si v těchto dnech 70. výročí konce války, já vždycky říkám s nadsázkou, že já jsem měl vždycky špatné známky z matematiky, a proto jsem se dal na historii. Ale základní počty umím. Jestliže je 70 let konce války, tak kdyby tomu člověku bylo v roce 1945 18, tak je mu teďka 88 a pokud se do toho odboje zapojil na počátku války v roce 38, tak jsme přes 90 let a skutečně v současné době žije v celé naší republice jenom 900 druhoválečných veteránů, jejich průměrný věk je přes 93 let, máme tady i několik stoletých, dokonce jednoho pána 107letého, ale bohužel ten čas je neúprosný, měří nám všem stejně. A tahle kapitola se pomaličku uzavírá. A já jsem rád, že těm veteránům se teďka dostává těch poct, které si bezesporu zasluhují. Nemyslím si, že to přichází pozdě. Já si myslím, že to, zaplaťpánbůh, že to přišlo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Když hovoříte o tom uznání, tak letos se bude předávat úplně nové vyznamenání. Je určeno tedy veteránům druhé světové války?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já jsem velice rád, že pan ministr zřídil svým rozkazem pamětní medaili právě k 70. výročí konce druhé světové války a osvobození republiky. A je to medaile, která je opravdu, já ji považuji za velice cennou, je raženo jenom 2 tisíce kusů a je určena výhradně pro veterány, válečné veterán, a to, jak naše, tak veterány, kteří, spojeneckých armád, kteří se přímo podíleli na osvobozování Československa. To znamená část těch medailí bude směřovat pochopitelně na Slovensko, ale i na území Ruské federace, Ukrajiny, do Spojených států a do Velké Británie.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Co se, pane plukovníku, stane s těmi vzpomínkami, nebo jak je ovlivní pro další generace zkutečnost, že tady již bohužel, jak jste řekl, jenom málo lidí se už dožije dalšího kulatého výročí?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
To jste teďka položila strašně těžkou otázku, která by si zasloužila vědeckou monografii. A já myslím, že si to spousta lidí kladla tuhle otázku a klade si ji mnoho historiků napříč řekněme možná světem, co bude, až zemře poslední voják první světové války? Co bude, až odejde ten poslední svědek? Já si myslím, že tím přichází období obrovské zodpovědnosti historiků, učitelů, protože najednou tady už nebudou ti očití svědkové a určitě se vynoří celá řada těch, kteří budou zpochybňovat to, co tady dřív bylo. A kdy musí být dějiny zpracovány naprosto dokonale a musíme se snažit to poselství, které tady třeba pamětníci, ale i ti hrdinové nejenom tím svým bojem, ale potom i tím svědectvím, která vydávali, ať je jedno, jestli jde o válečné veterány, nebo třeba vězni z koncentračních táborů, ale aby to svědectví zůstalo zachováno a aby bylo předáváno dál. Naštěstí existují takové projekty, jako je Paměť národa, Post Bellum, které zaznamenávalo svědectví lidí a zaznamenává do dnes, my si toho velice vážím a jsem rád, že Český rozhlas se na tom podílí. Existuje mnoho amatérských badatelů, historiků, kteří pracovali s pamětníky. To znamená existují ta svědectví někdy zaznamenaná jak filmovou cestou, tak zvukovou, někdy třeba jenom písemně. Ale říkám, je to období velké zodpovědnosti, která bude ležet na nás všech.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Bývalá vězeňkyně vyhlazovacího tábora Osvětim Eva Korová podala u německého soudu ruku důstojníkovi SS Oskaru Gröningovi. Říká totiž, že není možné stále žít v nenávisti. Podle ní je odpuštění osvobozující akt. Jak se díváte na toto gesto usmíření, které pobouřilo další spolužalobce, bývalé vězně, kteří přežili holocaust? Jenom dodám, že Gröning pracoval v táboře přes 2 roky jako účetní, kde evidoval ukradený majetek zavražděných Židů a je obžalován z napomáhání vraždě ve 300 tisících případech.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já bych to rozdělil do několika rovin. K takovému aktu je potřeba obrovské vnitřní síly té paní. Odpustit je obzvlášť, pokud někdo si prošel takovými hrůzami jako ona...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Na ní dělal pokusy i sám Mengele...

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Ano, ano, ano, je opravdu neuvěřitelná síla, vnitřní síla té paní. Zajímavé je, že mnohdy, a to nejenom, pokud se týká té nacistické totality a té komunistické, často jsem byl svědkem toho, že právě ti věznění, týraní a mučení byli schopni tohoto kroku. Z jejich strany zaznívaly často slova odpuštění. Ale jen minimálně jsem něco stejného slyšel od těch mučitelů a věznitelů. Málokdy. To znamená, já bych v žádném případě paní neodsuzoval. Naopak. I když chápu, že celá řada jiných odpustit nedokáže. Je to naprosto individuální záležitost. Pokud jde o případ pana Gröninga, tam mám trošku jeden takový problém. Bezesporu působil v Osvětimi, bezesporu byl mužem, který tvořil jedno z těch koleček v tom mechanismu. Na druhou stranu konkrétně v jeho osobě tím, že je vlastně souzen, na druhou stranu si říkám dobře, že je souzen, ale přece jenom je to muž, který v uplynulých letech mnohokrát vydával velice detailní, podrobné svědectví o tom, co se v Osvětimi stalo. Ať už pro dokumenty BBC, nebo pro celou řadu historiků. A byl jedním, kdo výrazně, řekněme bojovali, těmi svými svědectvími proti těm popíračům holocaustu. Ví se o něm, že v době, kdy v Osvětimi působil, že se opakovaně snažil o své přeložení, na jiné místo, protože se na tom podílet nechtěl. Takže je mi líto, že pokud to tak mohu říci, že právě tento muž, i když bezesporu působil u SS a SS byla zločineckou organizací, že právě on je jedním z posledních mužů, kteří budou vzhledem ke svému věku za tyto zločiny stíháni, protože myslím si, že minimálně část své viny odčinil.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A také ji přiznal tu morální...

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Bezesporu, bezesporu...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vinu.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
A i se omluvil. Je to jeden z těch, kteří řekli, že je mu to líto a omluvil se.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Paní Korová říká, že ať Gröning raději chodí po školách vykládat o hrůzách nacismu než sedí ve vězení. Jaký je váš názor?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Dovedu si to představit, ale samozřejmě by to chtělo v tom případě, aby paní, anebo někdo stejně, který prošel koncentračním táborem, chodil s ním.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Nakolik hraje historie roli i v přítomnosti, pane plukovníku?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Obrovskou. Obrovskou a možná, že větší, než jsme si ochotni sami připustit, protože mnohokrát narážím na ovlivnění některých událostí v minulosti takovým způsobem, že mě to až zaráží. Navíc my jsme poměrně velice malá země. Najednou zjistíte, kdo s kým vším je příbuzný. V jednom konkrétním případě velice vehementně vystupoval jeden člověk proti vyznamenání válečného hrdiny s různými poukazy, že za tím člověkem, který byl zabit v průběhu okupace, že za ním jsou desítky mrtvých, ale abysme pak zjistili, že ten, který tak vehementně vystupuje, vlastně, jeho otec je ten, který toho odbojáře udal. Jsou to opravdu někdy zvláštní momenty, pocity. Ale tohle je třeba jednotlivost. Ale já jsem vlastně začínal své působí v historické obci zájmem o Mnichov. A já bych asi těžko v našich dějinách nalezl téma, které se nám neustále objevuje od roku 1938 do současnosti. Přitom historické téma, které nás ovlivňuje, ale ovlivňuje vnímání nejenom nás jako sebe samých, ale i ovlivňuje vnímání moha zemí kolem nás, jako údajné skupiny zbabělců, která vlastně v rozhodujícím okamžiku stáhne ocas mezi nohy, zaleze a nechá se fackovat a mlátit. Přitom potom my jsme ten Mnichov "odčinili" desetitisíci padlých v odboji a měli jsme vojáky na všech frontách a měli jsme desítky tisíc popravených a umučených. Ale stále někdo vytahuje tuhle věc a my ji na sebe necháme vytahovat a navíc sami si sypem hlavu popelem přesto, že jiné národy, které mají třeba daleko brutálnější zkušenosti z nedávné války, míru kolaborace v okupované Francii. Tak jako kam se na ně kdo hrabe od nás, ale oni si to jako zbytečně nadmíru nepřipomínají...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Myslíte, že nám...

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
A rozhodně se tím nestresují.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Chybí větší sebevědomí?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
No bezesporu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Proč ale?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Bezesporu. Navíc jako vemte si, potkáte někoho na ulici a zeptáte se ho kamaráda jak se má, jako a on na to, víš, je to hrozný a unavenej a práce a tohlencto. V Americe? Skvěle, báječně. Ale totéž přijdou vám studenti a měl jsem možnost třeba hovořit se studenty na amerických školách a jako to je jeden kýbl sebevědomí vedle druhého.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Z čeho ale podle vás pramení to nízké sebevědomí? Co má na to vliv?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Jednoznačně výchova a to nejenom výchova ve školách, výchova v rodinách. Někdy, říkám, je to sebevědomí až nezdravé u některých lidí. I u nás už začínám narážet na některé mladé lidi, kde si říkám, že by možná trochu pokory a správného zhodnocení vlastních schopností nebylo na škodu. Ale vždycky si říkám, že je lepší více sebevědomí než nějaký uťápnutý vystresovaný uzlíček.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ačkoliv si letos připomínáme 70 let od konce druhé světové války a řadu událostí, které se odehrály v roce 1945, neměli bychom zapomenout ani na jednu významnou legendární bitvu, která se odehrála před 100 lety na bojišti u francouzského Arrasu.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Bezesporu. Já si právě chvílemi myslím, protože my jsme loni se s velkou pompou rozjely oslavy 100. výročí vlastně vypuknutí první světové války tak nějak se rozjely a s výjimkou Legiovlaku, který bude teďka vyjíždět a kdy Československá obec legionářská má tento vynikající projekt, tak nějak se mi zdá, že ta stovka najednou jako kdyby se vyčerpala, už o ní nikdo nemluví. Ono to je trošku takové, člověk si může říct až nešťastné. Tak my tady slavíme 8. květen logicky, ale u toho Arrasu ti naši legionáři, příslušníci roty Nazdar bojovali 9. května 1915, takže se to úplně překrývá, nebo téměř, zaplaťpánbůh, že to není aspoň stejný den, ale byla to bitva, která skutečně byla naprosto zásadní, protože přestože v ní Češi dosáhli obrovského úspěchu, je to vlastně poprvé, kdy ve velké bitvě, nepočítám-li rozvědky české družiny na východní frontě v těch letech 14, 15 jsou Češi nasazeni jako vlastně jedna jednotka pod vlastním praporem s českým lvem v rámci pochodového pluku cizinecké legie právě u francouzského Arrasu v rámci marocké, elitní marocké divize a kdy Češi jsou vybráni, že jdou do útoku na německé pozice v rámci ofenzívy a že jdou jako první, jdou jako čelní jednotka, která jde na opevněné postavení nepřítele, ona prorazí 8 kilometrů těmi německými pozicemi, dobije kótu 140, skutečně to nejdůležitější místo v celé té německé obranné linii. To, že potom nestačí Francouzi přisunout dostatek záloh, že Němci ty legionáře a bojovali tam s našimi Poláci, Řekové, že je odtamtud vytlačí, že naši mají obrovské ztráty, že tam padne přes 40 našich vojáků, 90 je raněných, že ta rota prakticky přestane v tom prvním boji existovat, to je věc druhá, ale dosáhlo se tam obrovského úspěchu. Do dnes, když tam přijedete na tom bojišti, nejenom, že tam stojí český hřbitov se jmény našich vojáků, nejenom těch padlých z toho roku 15, ale i pak tam byli soustředěni padlí na různých jiných místech i za druhé světové války, ale že je tam na té výšině obrovský vlastně pomník marocké divizi, kde je i destička v češtině a že tyhle výšiny až o dva roky později dobyli Kanaďané, a že vlastně 2 roky tam vlastně Němci bránili a Češi tehdy toho 9. května 15 dokázali to, co jiní ne. To myslím, že je velice důležité.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Myslíte, že je ta bitva zapomenuta i vůbec ta účast našich legionářů?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já si myslím, že kdyby jste se zeptala, co se stalo 9. května 1915 u Arrasu tady...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ve školách třeba...

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Na, ve školách nebo náhodně, tak jako možná někdo náhodně by věděl, ale jinak si myslím, že je to zapomenutá bitva a, a právě proto je potřeba, aby si lidé uvědomili, že první světová válka byla stejně krvavá jako ta druhá, ne-li mnohdy krvavější a že i v té první světové válce jsme měli své mimořádné hrdiny a speciálně u toho Arrasu se to ukázalo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tam vlastně říká se, že právě u Arrasu se zrodil český válečný hrdina.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Určitě a kdybychom chtěli nějaké jmenovat, určitě poručík Václav Dostál, vůbec jeden z prvních důstojníků, nebo vůbec první důstojník naší zahraniční armády, který tam padl, když chránil, nebo kryl palbou kulometu, když padli všichni jeho spolubojovníci, naše jednotky. Karel Bezdíček, praporečník roky Nazdar, který dokonce padl společně s tím praporem, který měl, si omotal kolem těla a byl s ním někde pohřben, ale i Josef Pultr. Tam prakticky byla vybita elita vlastně pařížského Sokola, pařížského spolku Rovnost. Lidé, kteří se přihlásili dobrovolně a šli bojovat za stát, který ještě neexistoval a já si myslím, že nesmíme na ně zapomenout, protože opravdu díky těmto lidem tu republiku máme, protože díky jejich oběti po boku Francie potom mohli naši političtí představitelé Tomáš Garrigue Masaryk a Eduard Beneš a Milan Rastislav Štefánik vznášet požadavky na vznik samostatné země a tato prolitá krev byla argumentem, který se nedal přejít.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tam se vlastně zrodily i zárodky toho samostatného Československa.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Bezesporu. A zajímavé je, že Kanaďané říkají, že právě na té stejné výšině 140 se zrodil samostatný kanadský národ a dokonce to území v současné době, nebo velká jeho část je kanadským výsostným územím, protože bylo předáno Francií Kanadě.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Pane plukovníku, co dělají v současnosti vůbec národy, vlády státy pro to, aby se ty tragédie, ať už druhá světová válka, nebo první velká válka, neopakovaly?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Co dělají? Vždycky se snažily, aby se to neopakovalo. Po první světové válce vznikla Společnost národů, která měla vlastně být takovým mírovým kolbištěm a, a ostrůvkem spolupráce mezi zeměmi, po druhé světové válce byla přetvořena v Organizaci spojených národů, která by měla dohlížet nad mírem, ale jak vidíme, tak se to ne úplně daří. Podle mého názoru vystupuje důležitost a také obrovská zodpovědnost těch klíčových hráčů, představitelů těch velmocí, největších zemí, které disponují největšími zbrojními arsenály, které mohou zbraněmi, které mají ve svých skladech, zničit tuto planetu několikrát za sebou. To je obrovská zodpovědnost politiků, ať už jsou, ať už sedí v Kremlu nebo v Bílém domě, nebo v jiných řekněme místech, ale klíčovým hráčem je určitě v současné době Německo a paní kancléřka Merkelová. Ale mohou to být i hlavy států menších zemí, které mohou právě svým pohledem menšího státu přispět. Nesmíme zapomínat na to, co svého času byl schopen dosáhnout Václav Havel jako morální autorita často u nás vysmívaná některými, ale v zahraničí braná nesmírně vážně. A přesto, že jsme byli malou zemí, tak ten jeho hlas byl slyšet hodně nahlas.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Plukovník Eduard Stehlík, vojenský historik. Já vám děkuji za váš čas a za rozhovor.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Děkuji mnohokrát za pozvání. Na shledanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Na shledanou. Na osvobození, konec druhé světové války, ale také na poválečná léta bude zítra v Jak to vidí vzpomínat muž, který přežil tři koncentrační tábory, profesor Felix Kolmer, viceprezident Mezinárodního osvětimského výboru. Na slyšenou se těší Zita Senková. Dobrý den.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.