Přepis: Jak to vidí Eduard Stehlík – 5. května 2020

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Dobrý den přeje Zita Senková. Hostem dnešního vydání je plukovník Eduard Stehlík vojenský historik. Já Vám přeji dobrý den.

Eduard STEHLÍK, plukovník, vojenský historik:
Dobré ráno.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Česko dnes slaví 75 let od pražského povstání. Událost rozebereme také v příštích minutách. Přeji inspirativní poslech. Kolikrát se musely přepsat učebnice, aby vyšla najevo pravda o jedné z nejdůležitějších kapitol konce druhé světové války o Pražském povstání. Dnes si připomínáme jeho 75. výročí, pane plukovníku.

Eduard STEHLÍK, plukovník, vojenský historik:
Určitě, já se přiznám, že pro mě je to strašně zvláštní pocit sedět v budově na Vinohradské 12, v budově Českého rozhlasu, v tom roce 1945, místa, kde vlastně do značné míry povstání začalo a nebo se to povstání začalo, vysílání Českého rozhlasu, šířit po celém okupovaném Československu a je to zvláštní pocit, 5. květen a Český rozhlas patří neodmyslitelně k sobě a je to, říkám, když vcházel člověk dneska ráno do té historické budovy, a viděl schodiště a chodby vedoucí k hlasatelnám, které se staly tehdy potom místem opravdu krvavých bojů, procházel jsem, zaparkoval jsem v Balbínově ulici. To teď vždycky člověk slyší, jak je vchod z Balbínovy ulice je volný. Takové to dobové hlášení, takže určitě, ale jinak máte pravdu, my jsme v situaci, kdy Pražské povstání je jednou z událostí, a shoduji se se svými kolegy, vojenskými historiky, že jde o největší bojové vystoupení Čechů ve 20. století, na našem vlastním území, a navíc vystoupení, které skončilo vítězně. A přesto, či snad právě proto o něm doteď víme hodně málo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Historie přípravy Pražského povstání se datuje od roku 1939, nakonec k němu došlo v posledních dnech války na evropském kontinentu. Jak se vůbec rodilo květnové povstání v Praze?

Eduard STEHLÍK, plukovník, vojenský historik:
Víte, Vy jste zmínila strašně zajímavou věc. Spousta lidí si opravdu neuvědomuje, že to povstání, které pak vypukne pár dní předtím, než válka v Evropě skončí, bylo připravováno strašně dlouho dopředu, nebo vůbec uvažovalo se o něm od března roku 1939, kdy se předpokládalo, že až dojde ke konfliktu mezi nacistickým Německem a západními velmocemi, Francií a Velkou Británií, tak velice brzy bude nacistické Německo poraženo a spojenecké armády zatlačí německé jednotky hluboko do centra ve střední Evropě a že potom my povstaneme a pomůžeme osvobodit Československo. Nakonec se ukázalo, že to bude trvat všechno strašně dlouho, že si to vyžádá neuvěřitelné ztráty na lidských životech, a vlastně to povstání, v době, kdy vzniká, nebo připravuje se, řekněme potom intenzivněji od konce roku 1944, jara roku 1945, už připraví úplně jiní lidé, protože ti původní už dávno skončili v koncentračních táborech nebo na popravištích. Ten odboj byl těžce zasažen nacistickou okupací, a i ty přípravy povstání. Jedna věc byla organizace, druhá věc bylo spojení, protože bez spojení není velení, a v neposlední řadě zbraně, a povstalcům bylo jedno, jestli to bylo v centrálních Čechách nebo vůbec na území celého okupovaného Československa. Především zbraně strašně chyběly, protože v roku 1939 nacisté obsadili Československo, odzbrojili Československou armádu, a protože na naše území, v roce 1939, neproběhl vlastně žádný rozsáhlý organizovaný ozbrojený odpor, tak se tady nikde v uvozovkách "nepovalovaly zbraně po polích", takže odboj celou válku bojuje s tím, že je vlastně bezbranný.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jak reagovala československá exilová vláda a jak vlády Anglie a Sovětského svazu, vlastně na povstání, které vypuklo v pražských ulicích, s nečekanou intenzitou?

Eduard STEHLÍK, plukovník, vojenský historik:
Já si myslím, že byli překvapeni, jak říkáte správně, ta intenzita toho povstání byla enormní, a nikdo netušil, že v posledních dnech války se tady něco takového odehraje. V té souvislosti bych ale chtěl uvést jednu důležitou věc. Ano, často bývá povstalcům a bojovníkům z pražských barikád předhazováno, že vlastně se k nějaké akci rozhoupali až na poslední chvíli, že to povstání nemělo význam, protože přišlo pár dní či hodin před koncem války, že si vyžádalo obrovské ztráty na lidských životech. Musíme uvést, že o život přišlo v Praze přes 3 000 lidí, což je víc než padlo na Dukle. A o krvavé Dukle víme, ale pražské povstání se nám nějak vytrácí, z toho víceméně polovina těch lidí přišla o život, skutečně se zbraní v ruce, ale ti lidé, kteří tehdy, v tom roce 1945, povstání dělali, netušili, že válka skončí za nějakých pár dní. Milionová Schörnerova armáda měla obsazené celé střední Čechy, ty boje tady mohly opravdu probíhat klidně až do léta roku 1945, to znamená nebylo to na poslední chvíli, to je zapotřebí říci, a všechny povstání, obdobná ve velkých městech evropských, ať už šlo o Itálii, Miláno nebo Paříž, vždycky proběhla až když se k nim přiblížily spojenecké armády, to znamená spojenci v tu chvíli reagují na vypuknutí povstání způsobem jednak ty informace nejsou úplně ideální, nefungovalo úplně výborně spojení, my jsme měli takové velké štěstí, že krátce před povstáním se do Prahy přesunula vysílačka výsadku Platinum-Pewter, kterou obsluhoval ještě nedávno žijící parašutista Jaroslav Klemeš, díky kterému aspoň naše exilová reprezentace měla nějaké informace, a naopak, Česká národní rada vlastně prostřednictvím této vysílačky, dostávala nějaké informace, i když ty byly často zkreslené. Pokud jde o západní spojence, ti byli vlastně v té době už na území Československa. Americké jednotky vstoupily 6. května do Plzně, nicméně existovala zde demarkační čára mezi americkou a sovětskou armádou, nebo tehdy ještě Rudou armádou, a tu západní spojenci v dotazech generála Pattona se rozhodli uctívat a respektovat, a sovětské velení dalo příkaz k postupu jednotek, které skončily bojové akce na území Berlína, směrem kuk Praze, to znamená každý nějakým způsobem zareagoval.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jak velké bylo nasazení Pražanů v boji o svobodu? Co se odehrávalo v pozadí? Máme-li informace.

Eduard STEHLÍK, plukovník, vojenský historik:
Je zajímavé, že těch informací paradoxně stále ještě nemáme dost. Nemáme dost informací o bojových akcích Pražanů. Ono v mnoha ohledech sehrávalo roli to, že mnozí z těch velitelů Pražského povstání pak skončili v dobách komunistického režimu nesmírně tragicky. Chybí nám dokumentace, z velké části dokumentace německých jednotek, a je jedno, jestli šlo o nacistický Wehrmacht nebo jednotky SS, nemáme ani úplné informace, které se týkají spojeneckých armád, to znamená doufejme, že časem, některé archivy, až se otevřou nebo až budou objeveny některé materiály, že budeme moudřejší. Nicméně můžeme říci, že do povstání se se zbraní v ruce velice aktivně zapojilo na 15 tisíc bojovníků, což není vůbec malé číslo. Vezměme si, že to je prakticky polovina současné celé české armády. A musíme připočítat další stovky nebo tisíce lidí, kteří aktivně pomáhali jiným způsobem, ať už šlo o zdravotníky nebo lidi, kteří třeba drželi provoz v pekárnách, třeba firmy Odkolek, která pekla chléb pro bojovníky na barikádách. Spousta lidí, kteří přišli ošetřovat raněné, vybudovali provizorní nemocnice, těch lidí je opravdu velké množství.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Je toho tedy ještě mnoho, pane plukovníku, co o květnu, vůbec obecně, nejenom o Pražském povstání, o květnu 1945, ještě nevíme?

Eduard STEHLÍK, plukovník, vojenský historik:
Určitě. Já si myslím, a navíc bohužel, někdy nám do toho zasahují politické výklady, se kterými bylo Pražské povstání spojováno prakticky od okamžiku svého vzniku, ano, lépe řečeno, ještě neskončilo a už se do toho začala plést politika, víte, já jsem vojenský historik a většinou samozřejmě člověk musí brát v potaz dění na malé nebo velké politické scéně, ale často někteří bojovníci toho povstání ne úplně rozuměli tomu, o co vlastně některým politikům jde. A potom se začali z nejrůznějších hledisek politických, přepisovat dějiny povstání, vymazávali se někteří lidé, kteří se v něm zásadním způsobem podíleli, ať už šlo o velitele povstaleckého velitelství Bartoš, tehdy brigádního generála Karla /???/, ruského legionáře, nebo jeho náčelníka štábu, podplukovníka Generálního štábu Františka Bürgera, Bartoše nebo kapitána Jaromíra Nechanského, velitele výsadku z Velké Británie Platinum-Pewter, a podplukovníka Kadaňky a mnoha dalších, ti museli zmizet, stejně tak se gumovaly některé jednotky, které se na stranu povstalců přidaly. Určitě i v posledních dnech je často zmiňována armáda generála Vlasova, přitom je celkem paradoxem, že právě generál Vlasov byl proti zapojení vojáků své první divize, na pomoc povstalcům. Ta akce vyšla víceméně po jednání mezi našimi důstojníky, ne z velitelství Bartoš a velitelem první divize, tzv. ROA, Ruské osvobozenecké armády generálem Buňačenkem, který nakonec dal rozkaz svým jednotkám, aby se zapojily do bojů na straně povstalců, ale i účast Vlasovců byla dlouhá léta vymazávána a dodnes slýcháme, že někteří lidé jakoby nejradši tuhle věc, která se skutečně odehrála, existují tisíce fotografií Vlasovských vojáků bojujících v Praze nebo vítaných Pražany nebo občany okolních obcí, jako kdyby se nestala. Já si myslím, ať už jsme historikové nebo lidé, kteří třeba se jenom o dějiny zajímají nebo lidé, kteří žijí v této zemi, tak bychom o těch dějinách základní věci měli vědět, a neměli bychom se snažit ty dějiny nějakým způsobem cenzurovat. Jednou se to zkrátka tak stalo, a když potom někdo o těchto věcech začíná hovořit, mluví o tom, že na straně povstalců, v době povstání, padlo na 300 vojáků Vlasovovy armády nebo té Ruské osvobozenecké armády, tak někdo se tváří jako kdyby ten, kdo to říká, tak přepisoval dějiny, ale on je nepřepisuje, on jenom zkrátka popisuje to, co se tady opravdu stalo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Konstatuje ředitel Památníku Lidice Eduard Stehlík. V pátek 8. května si připomeneme Den vítězství, 75 let od konce druhé světové války v Evropě. Dokázali jsme, podle Vás, využít to osvobození, svobodu z května 1945?

Eduard STEHLÍK, plukovník, vojenský historik:
To je nesmírně složitá otázka. Navíc Vy jste řekla, že se oslavuje Den vítězství, a jestli jsme vlastně využili dostatečně osvobození, já mezi těmito dvěma slovy vidím velký rozdíl. Ono dříve se o 8. květnu hodně hovořilo, nebo o 9. květnu, hovořilo jako o Dni osvobození, já se přikláním k tomu, že my máme slavit nejenom osvobození, my máme slavit to vítězství, protože Češi se o něj zasloužili měrou nemalou, my jsme zaplatili v letech druhé světové války na lidských životech opravdu velice vysokou cenu, ať už lidi, kteří byli perzekuováni nacistickým režimem, z důvodu svých politických názorů nebo lidi, kteří se opravdu aktivně zapojili do odbojového hnutí, už od toho roku 1939, prakticky až po ten rok 1945, včetně těch mužů, žen a dětí, kteří potom bojovali v květnu roku 1945 na barikádách. Je otázkou, jestli jsme to dostatečně využili, otázkou je, jestli nám byla dána možnost vybojování svobody, návratu svobody, jestli jsme vůbec měli prostor ji využít, protože.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A měli?

Eduard STEHLÍK, plukovník, vojenský historik:
Já si myslím, že ne úplně. Rok 1945 je nejenom rokem pádu nacismu a likvidace tohoto odporného režimu, který způsobil nezměrné utrpení národům celé řady zemí a jsou za ním miliony mrtvých, ale zároveň se tady začala rozehrávat velká politika, rozdělovali si velmoci sféry vlivu, vidíme, když se podíváte, stačí jenom se podívat, jak vypadá mapa Evropy v roce 1938 a jak vypadá v roce 1945, ta mapa je úplně překreslená, určitě by jste nemusela říkat Polákům kam se posunula jejich země a jak byly nově namalovány její hranice a i my, často se říká, že Československo vlastně mohlo vzniknout v předmnichovských hranicích a přitom to není tak úplně pravda. My jsme přišli o Podkarpatskou Rus, pro mě je to citlivé téma, protože odtamtud pocházela část mé rodiny. Tatínek se v Chustu narodil, takže za tu svobodu jsme začali platit, a často ještě před vlastním vítězstvím, a před koncem bojů v Evropě, se střetávali nejrůznější zájmy a své by o tom mohl vypravovat bývalý náčelník vojenské kanceláře prezidenta republiky, generál Antonín Hasal, který se stal velitelem na podzim roku 1944, velitelem osvobozeného území, a který prakticky už tehdy byl radikálním způsobem omezován vlastně sovětským velením, byla jeho vojákům zabavena vysílačka, lidé, kteří na Podkarpatské Rusi s nimi spolupracovali, najednou zmizeli, byl tam prováděn násilný odvod do Rudé armády, přitom občané Podkarpatské Rusi byli občané Československa a měli nastupovat k 1. československému armádnímu sboru, do toho se začínají objevovat excesy příslušníků obranného zpravodajství vedeného Bedřichem Reicinem, to není záležitost roku 1948 a měsíců následujících, ale už na podzim roku 1944 začíná Bedřich Reicin, jako důstojník obranného zpravodajství 1. československého armádního sboru dělat věci, které nemají vůbec nic společného s prací důstojníka demokratické země, to znamená už tady se začínají rýsovat věci, které potom směřují k převzetí moci v Československu v únoru 1948 komunistickou stranou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jak, podle Vás, co nejlépe oslavit Den vítězství, připomenout si?

Eduard STEHLÍK, plukovník, vojenský historik:
Samozřejmě, v současné době jsme v dost mimořádné situaci, svědčí o tom i to, že my teď se vidíme jenom přes obrazovku a stále ještě nemáme dobojováno, problém s koronavirem, já pevně doufám a věřím, že snad to nejhorší máme za sebou, i když lékaři jsou hodně opatrní, ale doufejme, takže v tuhletu chvíli spousta pietních aktů, i ten, který se právě chystá tady, před budovou Českého rozhlasu, procházel jsem kolem dlouhé řady věnců připravených ve vestibulu, bude probíhat v nějakém omezeném režimu. Já vlastně, pokud jde o Lidice a Ležáky, se chystám k něčemu podobnému, kdy budeme muset ty stovky věnců a nebo desítky věnců, které se vždycky kladou, omezit na určitý počet a apelujeme na lidi, kteří si chtějí tato výročí připomenout, aby respektovali ta bezpečnostní opatření, která v současné době jsou, ale myslím si, že to nebrání jak tomu, aby se lidé ztišili opravdu a vzpomněli si na lidi, kteří před těmi 75 lety umírali, umírali za svobodu Československa, na ty lidi, kteří v letech druhé světové války položili své životy, na vojáky spojeneckých armád, kteří se probíjeli do středu Evropy, bojovali s odporným nacistickým režimem, a kteří položili své životy a jsou na hřbitovech vlastně po celé naší republice. Dá se to udělat vzpomínkou, dá se to udělat tichým položením květiny a nebo třeba, až se ta situace uvolní, tak toho využít a jedny z prvních kroků mohou vést k nějaké pamětní desce nebo na hrob statečného bojovníka povstání nebo statečného bojovníka spojenecké armády.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jak, pane Stehlíku, přistupovat k pomníkům z války? Vášně vyvolává už řadu týdnů odstranění sochy maršála Ivana Koněva v Praze.

Eduard STEHLÍK, plukovník, vojenský historik:
Víte, já jsem ještě donedávna, do konce loňského roku, jsem zodpovídal za péči o válečné hroby, na území České republiky, v zahraničí, a to nejenom hroby vojáků české, československé armády, legionářů, ale i vojáků spojeneckých armád, kteří jsou pochováni na území Československa a nebo České republiky a Slovenska, a kteří přišli o život při bojích osvobozovacích, zejména v tom roce 1944, 1945. Já si myslím, že pokud jde o vlastní péči o válečné hroby, tam se Česká republika opravdu nemá za co stydět, a já jsem několikrát byl předsedajícím při jednání smíšené nebo společné česko-ruské komise, mezinárodní komise pro válečné hroby, která se této problematice věnuje a opakovaně ruskou stranou bylo konstatováno, a říkám, zodpovídal jsem za ta jednání šest let, za ty práce, že Česká republika opravdu je v tomto příkladem, jak se k válečným hrobům sovětských vojáků, nebo vojáků Rudé armády, jak se o ně stará. Jen pro Vaši představu, Česká republika je jednou, bez rozpočtu ministerstva dopravy, nebo z rozpočtu měst a obcí, je v těch uplynulých letech na péči o ruské válečné hroby, řekl bych o hroby Rudé armády, protože v nich neleží jenom Rusové, ale i Ukrajinci, Bělorusové, vlastně všichni příslušníci národů tehdejšího Sovětského svazu, vynaložila finanční částku, která převyšuje sto milionů korun. Sto milionů korun na péči o tyto hroby. Až na nějaké drobné problémy, které se okamžitě daly do pořádku, tak opravdu nám není co vytknout, na rozdíl od jiných zemí, kde ty problémy permanentně jsou. Pokud jde o pomník maršála Koněva, tam je situace jiná, a musím říci, že podle českého právního řádu, pomník maršála Koněva není válečným hrobem. Válečný hrob může být tak, když je tam někdo pochovaný, ten voják, tomu se říká, že je to válečný hrob s ostatky a nebo válečný hrob bez ostatků, to může být právě pomník nebo pamětní deska, ale předpokládá se základní věc, že ten voják padl za války, což není případ maršála Koněva. Já si myslím, že bude nějaký problém se sochou maršála Koněva, já jsem se dozvěděl, a tento datum si pamatuji, 21. října 2015, tedy před téměř pěti lety, na jednání právě oné česko-ruské komise pro válečné hroby v Moskvě, na ministerstvu obrany, kde najednou v době, kdy jsme řešili problém s hroby našich legionářů v Rusku, kde ruská strana nedodržovala v celé řadě případů péči o naše válečné hroby, docházelo k hanobení už postavených, obnovených válečných hrobů, sochy měly uražené hlavy, byly polité rudou barvou a podobně, tak když jsme řešili, aby v tom byla sjednána náprava, tak najednou se zničehonic objevil problém Koněv, který pro mě do té doby byl naprosto neznámý, já na Praze 6 žiji a ten pomník jsem chápal jako víceméně nějaký relikt, který tady byl z minulosti. Navíc ten pomník nevznikl v roce 1945 jako bezprostřední akce, bezprostřední vděk lidí, ale byl postaven v roce 1980, a já si pamatuji, protože jsem na Praze 6 chodil do základní školy, že tehdy to bylo odhalováno za velké přehlídky vlastně Sovětské armády, která byla tehdy armádou okupační. Je to velký problém.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Socha už byla odstraněna. Teď je otázka spíš, co dál. Myslíte, že vykompenzuje celou tu situaci, plánovaný památník osvobození Prahy, který by měl stát na stejném místě jako socha maršála Koněva?

Eduard STEHLÍK, plukovník, vojenský historik:
Já bych se přikláněl k tomu, aby se ubralo z emocí, a to myslím opravdu obecně, protože já samozřejmě chápu, že maršál Koněv je určitou částí Rusů chápán jako významný ruský, respektive sovětský vojevůdce, i když kdybychom ho srovnali, já se nechci nikoho dotknout, ale kdybychom ho srovnali s tak vynikajícími vojevůdci, i když nesmírně tvrdými, jako byl třeba Žukov nebo jiní, tak on z toho nevychází úplně dobře. Při nasazení jednotek na stejném úseku, proti stejně silnému protivníkovi, Koněvovy armády mívaly až dvojnásobné, možná trojnásobné ztráty, to znamená maršál Koněv byl velitelem, který nepatřil úplně k nejlepším řekněme vojenským stratégům. Byla tady celá řada ruských velitelů, kteří byli daleko kvalitnější. Ale já si myslím, že by se mělo ubrat z těch věcí, a myslím si, že ten pomník, který tam vyroste, a já pevně věřím, že tam vybuduje se důstojný pomník, by mohlo tu situaci napravit, protože při bojích o Prahu, boje o Prahu a osvobození Prahy, jsou z 90 % záležitostí právě povstalců Čechů, i když samozřejmě Čech nějak nezpochybňuje velký podíl Rudé armády na osvobozování zbytku Čech.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Když se, pane Stehlíku, odprostíme od těch slovních přestřelek, diplomatických nót, které létají mezi Moskvou a Prahou, co pro Rusy znamená Velká vlastenecká válka? Co to znamená pro jejich řekněme národní identitu? Teď zapomeňme na sochu a podobné spory.

Eduard STEHLÍK, plukovník, vojenský historik:
Já si myslím, že je to nesmírně podstatná věc, protože uvědomme si, že Sovětský svaz, v letech druhé světové války, přinesl na obyvatelstvo obrovské oběti. Bavíme se o milionech lidí, a to nejenom obrovské množství vojáků, které padlo v letech druhé světové války, ale o obrovském utrpení, které bylo způsobeno civilnímu obyvatelstvu. Já jsem, když jsem studoval Filozofickou fakultu, tak mým druhým oborem byla ruština, a já jsem měl, v současné době říkám, to velké štěstí, že jsem vlastně celý jeden semestr absolvoval ve Volgogradě, bývalém Stalingradu. A absolvoval jsem tam letní semestr, tím pádem jsem měl možnost na Mamayev Kurganu vidět oslavy 9. května tak, jak tyto oslavy vnímají Rusové, jak je vnímají váleční veteráni, měl jsem možnost se tam setkat s vojáky, starými veterány, kde jsem uviděl na jejich uniformách československé válečné kříže, vypravovali jsme si o jejich bojích a účasti na osvobozování Československa. Pro Rusy to je obrovská součást národní identity, a myslím si, že pro spoustu z nich je to v současné době takové hořké připomínání si tohoto výročí, právě v souvislosti s tou epidemií, která zasáhla i Rusko, a zasáhla celý svět, a kdy vlastně to, na co oni jsou standardně zvyklí, na velkou přehlídku na Rudém náměstí, na pochodující veterány, na pochodující armádu, tohle si myslím, že jim bude hodně chybět a nepochybuji o tom, že jakmile se situace změní, že udělají přehlídku v náhradním termínu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Víme z dějin, i také ze současnosti, že ani ty miliony obětí druhé světové války nezajistily v Evropě, a na světě vůbec, mír ani stabilitu definitivně, na útěku před různými konflikty jsou aktuálně po světě miliony lidí, co nebo kdo by nás mohl uchránit před potenciálním dalším konfliktem?

Eduard STEHLÍK, plukovník, vojenský historik:
Dáváte těžké otázky.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Taková je doba.

Eduard STEHLÍK, plukovník, vojenský historik:
Přiznám se, že, víte, já jsem to už říkal mnohokrát, bohužel lidé jsou nepoučitelní. Někdo myslím dobře řekl, že největším nebezpečím, největším predátorem žijícím na planetě, je právě člověk. A myslím si, že jediné, co nás může zastavit je možná že i to, co se stalo teďka, některé lidi přibrzdilo. Zaplať pánbu, teď nějakou dobu neslyšíme o dalších teroristických útocích, možná že, ale nemyslím si, že nás to vyléčilo. Já se obávám, že jakmile opadnou tato opatření, že zase někteří lidé, kteří mají zapotřebí zabíjet jiné, s něčím podobným přijdou. Co nás může uchránit? Podle mého názoru snad jediné - apelace na lidský rozum. A rozumní lidé, kteří budou uvažovat rozumně a budou se snažit ty druhé pochopit a ne zabíjet.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Eduard Stehlík, vojenský historik a ředitel Památníku Lidice, a jeho názory. Děkuji Vám za ně. Mějte se pěkně.

Eduard STEHLÍK, plukovník, vojenský historik:
Také. Na shledanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Příjemný poslech dalších pořadů Dvojky přeje Zita Senková.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.