Přepis: Jak to vidí Eduard Stehlík – 2. září 2019

Vladimír KROC, moderátor:
Hostem pořadu ‚Jak to vidí‘ je dnes spisovatel a historik Eduard Stehlík, ředitel odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany. Dobrý den.
 
Eduard STEHLÍK, vojenský historik:
Dobrý den.
 
Vladimír KROC, moderátor:
Příjemný poslech vám přeje Vladimír Kroc. Včera jsme si připomněli smutné výročí začátku druhé světové války před 80 lety. Byl jste v neděli na nějaké oficiální akci?
 
Eduard STEHLÍK, vojenský historik:
Já jsem byl na akcích, které byly už v sobotu, a budu se účastnit některých akcí, které proběhnou zítra i tady v Praze kousek odtud na Náměstí Míru, kde připravuje Polský institut v Praze připomenutí druhé světové války, připomenutí bojů polské armády v roce 1939. Ale nejen toho 1. září. Máme celou řadu výročí. I k tomu dnešnímu datu se jich mnoho vztahuje. A myslím, že musíme připomenout i tu věc, že k 2. září 39. roku spadají vůbec první padlí českoslovenští vojáci ve druhé světové válce.
 
Vladimír KROC, moderátor:
Takže dnes je to přesně 80 let.
 
Eduard STEHLÍK, vojenský historik:
Přesně tak.
 
Vladimír KROC, moderátor:
Kde to bylo?
 
Eduard STEHLÍK, vojenský historik:
Stalo se to na letišti v Dęblinu v Polsku, kde byla soustředěna část československých letců. Těmi třemi prvními padlými byli dva čeští důstojníci a nadporučík pěchoty Štěpán Kurka, poručík letectva Zdeněk Rous, to byli Češi, a potom jeden slovenský důstojník poručík letectva Andrej Šándor s tím, že v případě nadporučíka Štěpána Kurky šlo sice o důstojníka pěchoty, ne letectva, ale on byl původní profesí letounový pozorovatel. To znamená, proto vstoupil do polského letectva, ale vlastně nebylo mu vůbec umožněno se do těch bojů zapojit.
 
Vladimír KROC, moderátor:
Hledám ty poznámky, ze kterých to čtete. Vy si všechna ta jména pamatujete?
 
Eduard STEHLÍK, vojenský historik:
Jo, celkem jo.
 
Vladimír KROC, moderátor:
To další výročí, to je vlastně faktický konec druhé světové války, 74 let na den přesně.
 
Eduard STEHLÍK, vojenský historik:
Ano, přesně tak. 2. září 1945 byla podepsána na palubě křižníku Missouri kotvícího v Tokijském zálivu kapitulace císařského Japonska, a tím vlastně válka skončila. Ono se nechce žertovat o tak strašném, odporném konfliktu, ale kdyby, řečeno Járou Cimrmanem, to stihli o den dříve, tak jsme to měli 1. září. Nicméně i takto se to, myslím, dobře pamatuje nejenom nám, ale i snad školákům. I když, jak v poslední době některé průzkumy ukazují, spoustě lidí neříká vůbec nic nejen 1. září, ale ani léta 1939, 1945, a to myslím, že je strašně špatně.
 
Vladimír KROC, moderátor:
Tak si to pojďme připomínat. 1. září 1939 si připomněli také v polském městečku Wieluń. Proč se zrovna toto místo stalo terčem těžkého bombardování německou Luftwaffe? Tam to vlastně začalo.
 
Eduard STEHLÍK, vojenský historik:
Ano, je to vůbec první útok. Ono donedávna i v polských médiích jste mohli slyšet, a já si to ještě pamatuji ze školy, že druhá světová válka začala ostřelováním polských opevnění na Westerplatte křižníkem Schleswig-Holstein. Nicméně ta poslední bádání ukazují, že přibližně o pět minut dříve nacistická Luftwaffe zaútočila právě na městečko Wieluń, které ze 70 % srovnala se zemí. Ten počet lidských obětí tam přesáhl 1200 a další tisíce lidí byly raněny. Já si myslím, že hodně lidí, zejména v souvislosti s připomínáním toho 80. výročí, slyšelo jména tohoto polského města ležícího nedaleko Lodže vůbec poprvé v životě. A je podle mého názoru velice dobře, že právě na tomto místě, které byť jen o několik minut předstihlo Westerplatte, se uskutečnilo včera to velké vzpomínkové setkání skutečně nad ránem v těch 4:40, a že se ho účastnil jak polský prezident Andrzej Duda, tak prezident Spolkové republiky Německo Frank-Walter Steinmeier, který... Musím říct, že jsem velice rád, že tam zazněla omluva Polsku, že ta omluva z jeho strany zazněla i v polštině. Toho myslím, že si váží všichni normální lidé, a myslím si, že Poláci především.
 
Vladimír KROC, moderátor:
Wieluńi se říká polská Guernica. Rozkaz k bombardování dal generál Wolfram von Richthofen, bývalý velitel Legie Condor...
 
Eduard STEHLÍK, vojenský historik:
... který právě nechal bombardovat Guernicu.
 
Vladimír KROC, moderátor:
V roce 1937 srovnali baskické město se zemí. To ale asi nebude jediná podobnost.
 
Eduard STEHLÍK, vojenský historik:
Určitě ne, stejně tak v obou dvou těch případech... Já jsem vám neúplně odpověděl na tu první otázku, proč vlastně Wieluń. Já myslím, že dodnes nikdo pořádně neví, proč toto polské město se stalo první obětí, cílem toho prvního masivního náletu.
 
Vladimír KROC, moderátor:
Prý tam nebyla žádná německá menšina.
 
Eduard STEHLÍK, vojenský historik:
Ano, říká se žádná německá menšina. Zhruba třetina obyvatel byli židé, což pro nacisty představovalo možná řešení v předstihu určitého problému z jejich pohledu, který potom začali brutálním způsobem realizovat o několik měsíců později. Ale jinak nic tomu nenapovídá. Je to město, které nemělo žádný vojenský význam. Snad jedině to, že v okamžiku, kdy došlo k jeho rozbombardování, ale to se ostatně stalo v řadě dalších případů dalším jiným městům, i když ne v takto ničivém rozsahu, to obyvatelstvo pochopitelně začalo pod tlakem toho brutálního vraždění utíkat z domů, ucpalo okolní komunikace a tak dále, čímž zabránilo přesunu vojenských jednotek. To byla věc, kterou v rámci blitzkriegu nacisté uplatňovali prakticky kdekoliv, kde tuto taktiku využili. Velice známé jsou i z válečných filmů, které jsme měli možnost vidět i u nás, podobný způsob používání třeba ve Francii v roce 1940, kde bylo vyvolání paniky, útoky na civilní cíle, útoky na ustupující civilní obyvatelstvo kompletně znemožnily přesuny vojenských jednotek a efektivní obranu.
 
Vladimír KROC, moderátor:
Já jsem o tom včera mluvil s Martinem Dorazínem, zpravodajem Českého rozhlasu v Polsku, který byl přítomen tomu pamětnímu aktu, a on říkal, že ten útok začal na nemocnici. Předznamenalo to brutalitu postupu nacistů a to, jakým způsobem  přistupovali  k té válce, že to bylo a priori zaměřeno na civilisty?
 
Eduard STEHLÍK, vojenský historik:
Já si myslím, že hned tento první útok druhé světové války ukazuje, že ta druhá světová válka, do které lidstvo před 80 lety vstoupilo, bude něčím úplně jiným než to, co jsme znali v minulosti, že končí jakékoliv formy nějakého „rytířského“ válčení, i když přiznejme si otevřeně, co je na válčení a vraždění rytířského, ale v tomto případě bylo jednoznačně nelitování čehokoliv, porušování elementárních konvencí, byly útoky na zdravotnická zařízení, vraždění civilistů. A to tady dochází k tomu vraždění „alespoň“ bojovými prostředky, ale uplyne pár měsíců, a jak už jsem předznamenával, začne tovární vraždění lidí v plynových komorách koncentračních táborů jen nedaleko od těch míst, kde k tomu prvnímu bestiálnímu útoku na polské civilisty došlo.
 
Vladimír KROC, moderátor:
V té Wieluńi, jak jste říkal, jednak nebyla německá menšina, ale třetinu obyvatel tvořili židé a statisticky snad doslova 33,3 %. Víme, jak skončili?
 
Eduard STEHLÍK, vojenský historik:
Ti, kteří přežili, nakonec byli soustředěni v lodžském ghettu a valná většina těch obyvatel Wieluně prakticky sdílela osud i lidických dětí, které byly povražděny v Chelmnu, což byl vyhlazovací tábor Kulmhof, takzvané Sonderkommando Kulmhof, které sídlilo kousek od Lodže a kde v budově tamního zámečku se lidé museli odstrojit a nastoupili na korbu nákladních aut, která byla utěsněna, ta auta byla uzavřena, nastartoval se motor a ty lidi dusili výfukovými plyny. Ta smrt byla nesmírně krutá a zdlouhavá. Trvala osm až deset minut.

Vladimír KROC, moderátor:  
Na podvozcích bombardérů Junkers byly namontovány sirény, tzv. biblické polnice z Jericha. Jejich účelem bylo ještě více vyděsit civilní obyvatelstvo?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik:
Jednoznačně. Ten, kdo to vymyslel, to bral jako formu vyděšení, psychologického působení, ať už na civilní obyvatelstvo, nebo na vojáky. Je zdokumentováno, že v případě toho francouzského tažení v okamžiku, kdy začaly Junkers Ju 87 Stuka útočit, tak nemuseli svrhávat žádné bomby. Jenom hučení těchto sirén způsobilo paniku. Lidé se rozprchli. Svým způsobem to plnilo ten efekt, který ti, kteří ty letouny vyslali do akce, očekávali.

Vladimír KROC, moderátor:
Událostem, o kterých mluvíme, předcházelo 23. srpna 1939 podepsání smlouvy o neútočení mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem tzv. paktu Ribbentrop-Molotov. Nebylo by ale výstižnější říkat pakt Hitler-Stalin?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik:
Bezpochyby. Oba dva tito pánové, pod jejichž jmény my tu mezinárodní dohodu známe, byli i když významnými, ale řadovými hráči, byli ministry zahraničí těchto dvou zemí, ale fakticky těmi, kdo vydal pokyn a kdo tu dohodu do samého konce měl pod, řekněme, palcem, byli vládci těchto dvou totalitních velmocí v té době. A myslím si, že teď už o tom paktu alespoň hovoříme, ale vzpomínám si, že ještě v době mých studií, dokonce i vysokoškolských, se o něčem podobném hovořit nemohlo. Jakákoliv zmínka o tom, že Sovětský svaz uzavřel s nacistickým Německem nějakou dohodu, ať už jde o dohodu o neútočení, která byla později nahrazena dokonce dohodou o přátelství, nikdy neexistovala. Pokud se to řeklo, tak se to řeklo tak, že to byla vlastně ochrana Sovětského svazu před západním imperialismem, který chtěl Sovětský svaz zavléct do války. Vůbec nikdo v té době a dlouhá léta netušil, a tady u nás se o tom nehovořilo a nehovořilo se o tom ani v Sovětském svazu, že existovaly tajné dodatky této dohody. Přesto, že byly náhodně objeveny v r. 1946 na mikrofilmech, které se podařilo zachránit v nacistickém Německu. Sovětský svaz přiznal oficiálně existenci těchto dodatků teprve v r. 1989. Na území Ruska byly publikovány teprve o čtyři roky později, to znamená v r. 1993.

Vladimír KROC, moderátor:
A co obsahovaly tyto tajné dodatky smlouvy?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik:
Byla to celá řada věcí. Především to podstatné je rozdělení sfér vlivu, rozdělení Polska, i když tam ještě není zmiňováno, že by Polsko mělo jako samostatný stát zaniknout. Jeho další existence měla být řešena na základě dalšího vývoje, i když fakticky s výjimkou vzniku ve středu Polska tzv. generálního gouvernementu šlo fakticky o likvidaci Polska, obsazení jeho západních teritorií nacistickým Německem, z větší části jeho připojení k říši a samozřejmě toho východu, který byl obsazen 17. září, nebo začal být obsazován 17. září, 1939 jednotkami Rudé armády, které zahájily postup do nitra Polska, čímž znemožnily polské armádě jakoukoliv formu odboje nebo déle trvajícího boje proti nacistickým jednotkám. To je ta jedna podstatná věc. Další je pochopitelně zásobování nacistického Německa, které se po vypuknutí války ocitlo pod, řekněme, hospodářským embargem ze strany Západu z pochopitelných důvodů, v zásobování surovinami všeho druhu, potravinami a v neposlední řadě taky koordinaci boje proti polskému odboji.

Vladimír KROC, moderátor:
Proč se Stalin vůbec rozhodl důvěřovat spíše Hitlerovi než se spoléhat na západní spojence? Hrála v tom roli Mnichovská dohoda?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik:
Nemohu to vyloučit. To, co se stalo v r. 1938 ve středu Evropy, ať už je to anšlus Rakouska, nebo zejména tedy osud Československa, které bylo západními velmocemi, státníky západních velmocí, obětováno k údajnému zachování míru pro naši dobu, jak to řekl tehdejší britský premiér Neville Chamberlain, pochopitelně vzbudilo ve světě pozornost a u řady lidí takové rozčarování. Cítili, že se stalo něco špatného, a pochopitelně to vnímali politici, státníci. Bohužel pro nás tehdy nebyl ministerským předsedou Winston Churchill, který na podepsání Mnichovské dohody zareagoval výrokem, že vláda Jejího veličenstva si mohla vybrat mezi hanebností a válkou, a zvolila hanebnost a bude mít válku. To se zakrátko, necelý rok poté, potvrdilo.

Vladimír KROC, moderátor:
Ve smlouvě, o které mluvíme, tedy paktu Ribbentrop-Molotov, se obě strany zavázaly, že nepoužijí vojenskou sílu proti druhé straně a nespojí se s jejími nepřáteli. V podstatě byla dodržována až do 22. června 1941, kdy nacistické Německo napadlo Sovětský svaz. Opravdu na ni ale Stalin spoléhal?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik:
Myslím si, že na ni spoléhal a že Adolfu Hitlerovi uvěřil. Nemyslím si, že by se domníval, že jednou k tomu konfliktu nedojde. Myslím si, že zas tak hloupý rozhodně nebyl. On nepatřil k hloupým lidem. Ale předpokládám, že netušil, že by k tomu útoku mohlo dojít tak rychle. Jsou známy případy, kdy byl opakovaně varován, ať už přeběhlíky z německé armády, teď hovořím o červnu 1941, nebo informacemi zpravodajských služeb, ale on jim z nějakého důvodu nevěřil. Takže i pro něj ten útok 22. června 1941 byl překvapením. Je zapotřebí říci, že ale nebyl s nějakou velkou pompou nebo očekáváním vítán ani na německé straně. Celá řada německých velitelů i vysoce postavených funkcionářů přemlouvala Adolfa Hitlera, aby ten útok ještě odložil, že není ideální doba a že je potřeba ještě počkat. On se rozhodl tak, jak se rozhodl.

Vladimír KROC, moderátor:
Jaké byly důsledky paktu Ribbentrop-Molotov?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik:
Jak jsem říkal, i pro lidi v tehdy okupovaném Československu to musel být šok. Hovořil jsem s celou řadou tehdejších důstojníků... Lidé to nechápali, to, jak je možné, že Sovětský svaz uzavírá spojeneckou smlouvu s naším úhlavním nepřítelem. Pro domácí odboj to v řadě případů znamenalo, že někteří představitelé ilegální komunistické strany se řídili direktivami, které tehdy přicházely z Moskvy. Bylo tady oficiálně vyhlášeno, že válka, která probíhá, je válkou imperialistickou, mezi západními velmocemi a Německem a že Sovětský svaz se v ní nebude angažovat. Celá řada lidí na odbojové aktivity rezignovala, i když samozřejmě aktivity gestapa proti nim byly stejné jako proti demokratickému odboji napříč všemi vrstvami. Takže to je, myslím, ta důležitá věc. Ten dopad třeba na území Polska... Zmiňoval jsem, že probíhala koordinace postupu NKVD a gestapa při boji proti polskému odboji, což je nesmírně smutná kapitola dějin, kdy docházelo nejen k výměně informací, ale i ke koordinovanému zatýkání na ruské a německé straně Polska, k předávání zatčených. Málo se ví o tom, že v rámci této dohody byla ze Sovětského svazu předána do nacistického Německa celá řada komunistů, německých komunistů, kteří hledali vlastně azyl na sovětském území a kteří byli potom zlikvidováni v nacistických koncentračních táborech. To jsou všechno věci, o kterých se nehovoří. Velká většina lidí o tom vůbec neví. A bohužel když někdo tato témata začne otevírat, tak se o něm začne mluvit jako o někom, kdo přepisuje dějiny. Ale bohužel dějiny jsou nesmírně složité a my v řadě případů o nich víme málo a mnohdy, jako je tomu i v případě těch tajných dodatků, se to dozvídáme až po dlouhých desetiletích. A ne vždycky se to včas dostane do učebnic.

Vladimír KROC, moderátor:
Co je ještě zajímavé v této souvislosti, je, že zatímco Německo vypovědělo spojeneckou smlouvu s Polskem už někdy v dubnu...

Eduard STEHLÍK, vojenský historik:
V dubnu 1939, ano.

Vladimír KROC, moderátor:
... tak Rusko to nikdy neudělalo.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik:
Ne, neudělalo. Ten útok 17. září 1939 byl útok zákeřný na spojence, který s ním měl, s Ruskem, podepsánu spojeneckou smlouvu.

Vladimír KROC, moderátor:
Pane plukovníku, pozítří na Masarykově náměstí v Hranicích budou oslavy 25. výročí založení 7. mechanizované brigády Dukelské. Čím jsou zajímavé?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik:
Myslím si, že zajímavá už je i 7. mechanizovaná brigáda, protože je to takzvaná pásová brigáda. Je to brigáda, která opravdu velkou část jednotek, ať už je to 71. mechanizovaný prapor v Hranicích, sedmdesát dvojka v Přáslavicích, 73. tankový prapor i 74. lehký motorizovaný prapor v Bučovicích... To jsou všechno jednotky, které jsou... S výjimkou té sedmdesát čtyřky. To je výjimka v armádě, že máme takhle těžkou brigádu. Je to navíc jedna ze dvou brigád, které Armáda ČR má. 4. brigáda rychlého nasazení, to je ta druhá... Ta už si výročí svého vzniku připomněla v červnu letošního roku. Je to důležité z toho důvodu, že obě dvě tyto brigády nejenže se hlásí ke svým tradicím, ty jejich čestné názvy to připomínají... 4. brigáda rychlého nasazení má čestný název „Obrany národa“. To znamená, že připomíná příslušníky domácí odbojové organizace vojenské, která bojovala v letech okupace proti nacistům a která vznikla právě v r. 1939 a působila prakticky až do konce války. 7. mechanizovaná armáda nese jméno „Dukelská“. Navazuje na československý armádní sbor v Sovětském svazu, na jeho jednotky, na jeho třetí brigádu. To znamená ta tradice k druhé světové válce, jejíž vypuknutí si připomínáme, je tady vlastně přítomna v obou dvou těch názvech. Ale co je podstatné říct? Obě dvě tyto brigády už mají vlastní tradice, mají kromě těchto historických i tradice, které začali budovat jejich příslušníci od okamžiku vzniku obou dvou těchto vyšších jednotek Armády ČR. Jsou to tradice nasazení zahraničních operací, ať už to byly mírové operace, na Balkáně, v 90. letech nebo potom nasazení v Afghánistánu, v Mali, Iráku, na nejrůznějších místech tohoto dosud těžce zkoušeného světa. A jestliže si vojáci tyto tradice připomínají, jestliže v rámci těchto tradic už máme nejenom to bojové nasazení, které bylo veskrze úspěšné, ale máme vlastní padlé, zmrzačené, máme lidi, kteří službě této zemi obětovali skutečně mnohdy to nejvyšší, tak je dobře, že si to připomínáme, že se k tomu hlásíme, a já jsem nesmírně rád, že obě dvě brigády k oslavám výročí svého založení přistoupily takovýmto způsobem.

Vladimír KROC, moderátor:
Omlouvám se za to, že všechny otázky souvisí s nějakým výročím, ale tak se nám to sešlo. V minulém týdnu jsme si připomněli výročí Slovenského národního povstání. Proč se mu stále tak říká, když se ho účastnili bojovníci mnoha národností?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik:
Myslím si, že je to zkrátka oficiální označení. Probíhalo na Slovensku a já jsem nesmírně rád, že přesto, že bylo určité období v nedávných slovenských dějinách, kdy význam tohoto dne a vlastně těch bojových akcí souvisejících se Slovenským národním povstáním byl potlačován, nebo dokonce Slovenské národní povstání bylo označováno za černý den ve slovenských dějinách, kdy Slovensko povstalo proti tisovskému fašistickému státu nebo velká část jeho občanů, už je tahle doba podle mého názoru překonána. Vzpomínám si, že před pěti lety jsem byl přítomen u oslav výročí SNP v Banské Bystrici, v době, kdy tamním županem byl pan Kotleba, kdy jsme procházeli na místa, kde ty oslavy probíhaly pod černými transparenty a které vlastně tuto mimořádnou historickou událost, a musím říci státní svátek Slovenska, znevažovaly a urážely. Tohle už je někde úplně jinde. Správně jste říkal, že ve Slovenském národním povstání bojovala celá řada národů, že to zdaleka nebyli jenom Slováci. Jenom Čechů tam bylo na dva tisíce, ať už to byli příslušníci prvního československého stíhacího pluku v Sovětském svazu pod vedením štábního kapitána letectva Františka Fajtla nebo příslušníci 2. československé paradesantní brigády, které v té době velel plukovník Vladimír Přikryl. Ale pochopitelně byla celá řada lidí, kteří ilegálně přešli přes hranice Protektorátu na Slovensko, kde se zapojili do boje v řadách 1. československé armády na Slovensku, ale byli tam francouzští partyzáni, bylo jich na patnáct set, byli tam pochopitelně příslušníci výsadku z území Sovětského svazu nejrůznějších národností, ale bojovali na straně povstání i třeba Rumuni, a dokonce i několik Němců.

Vladimír KROC, moderátor:
Jak tedy historie hodnotí význam Slovenského národního povstání?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik:
Bylo to bezesporu vojenské povstání, které proběhlo hluboko v týlu německých jednotek. Bylo to povstání, které má celou řadu zvláštních prvenství. Jedno se například týká i toho zmíněného 1. československého stíhacího pluku. Je to vlastně jediný případ, kdy by takto vojenská letecká jednotka působila partyzánským způsobem hluboko v týlu nepřítele. Byla to taky jednotka, která když 17. září 1944 přistála na Slovensku, tak to byl vlastně první návrat vojáků zahraniční armády na území bývalého Československa. Takže i to je zajímavé. Ale z vojenského hlediska povstání v určitou chvíli vázalo zásadním způsobem síly nacistické armády, které by mohly být použity na jiných úsecích fronty, ať už na území Polska, nebo dole v Maďarsku. Rozhodně pomohlo uspíšit konec války, a přestože bylo nakonec poraženo, tak bezesporu jde o nesmírně významnou odbojovou akci, kterou si určitě budeme do budoucna připomínat.

Vladimír KROC, moderátor:
A proč nakonec SNP skončilo porážkou?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik:
Nacisté si uvědomili, že by pád režimu na Slovensku, otevření těch karpatských průsmyků bezesporu umožnil urychlení války o řadu měsíců a rychlé přiblížení se bojů území nacistického Německa, což nemohli dopustit, a proto ty síly, které tam byly nasazené, i za použití nesmírné brutality vůči, a jsme opět u toho, civilnímu obyvatelstvu, proti válečným zajatcům, udělaly všechno pro to, aby povstání utopily v krvi. A to se jim nakonec podařilo.

Vladimír KROC, moderátor:
Tak pro dnešek už poslední výročí. Zítra 3. září to bude 80 let, kdy v Polsku vznikl takzvaný československý legion. Co to bylo?
 
Eduard STEHLÍK, vojenský historik:
Byla to vůbec první oficiální jednotka našeho zahraničního odboje. Jeden z jejích prvních velitelů byl poručík Král, který posléze padl jako příslušník stíhacího letectva ve Francii. Tato jednotka v sobě soustředila dobrovolníky, kteří se připravovali bojovat proti nacistickému Německu. Ti, kteří procházeli Polskem, pokračovali do Francie. A najednou po vypuknutí války Poláci měli zájem, zejména naše specialisty-letce, udržet na území Polska, aby se zapojili po boku Poláků do obrany Polska. Nakonec jsme byli jediným národem, který něco podobného učinil. Ostatní na území Polska Polákům na pomoc nepřišli.
 
Vladimír KROC, moderátor:
Faktem je, že zpočátku ten československý legion nebyl ani vyzbrojen a vojáci neměli ani uniformy, ale už se zapojili někdy v polovině září.
 
Eduard STEHLÍK, vojenský historik:
Ano, pokud šlo o příslušníky letectva, ti nastoupili k polským perutím, a v případě těch ostatních... Oni prováděli vojenský výcvik často v civilním oblečení. Nic jiného neměli. Část těch lidí potom začala pod tlakem německých jednotek ustupovat směrem na východ, část přešla do Rumunska a zbytek padl do internace. A dá se říct, že podle dokumentů, které jsou uloženy v ruských archivech, které jsem měl možnost, jejich kopie, vidět, jen šťastnou shodou náhod je nepostihl osud polských důstojníků, kteří byli povražděni v Katyni.
 
Vladimír KROC, moderátor:
Pane plukovníku, když vás tak poslouchám, vy jste mluvil o tom, že kdekdo hovoří o přepisování historie, ale neměli bychom spíš nějak přehodnotit národní sebevědomí v tomto směru? Protože zdá se, že zdaleka nejsme jen národ Švejků, jak se traduje.
 
Eduard STEHLÍK, vojenský historik:
Bezesporu nejsme a z mého pohledu je až neuvěřitelné, jak strašně málo víme o našich národních dějinách. Já jsem kdysi s určitou nadsázkou řekl, že kdyby Američané měli tolik hrdinů, které máme my, tak má Hollywood sto let co točit. Samozřejmě otázkou je, co by s tím provedl. Ale my máme v našich dějinách a ve 20. století skutečně tisíce mimořádných osobností, tisíce hrdinů, jenom neznáme jejich jména.
 
Vladimír KROC, moderátor:
Lepší se to? Když třeba mluvíte s mladými lidmi, se studenty gymnázií, orientují se v té historii lépe než naše generace?
 
Eduard STEHLÍK, vojenský historik:
Musím říct, že rozhodně nejsem ten, který říká, že současná mladá generace je zkažená a špatná. Při mých přednáškách a při setkání s mladými lidmi často dostávám otázky, při jejich zodpovězení se zapotím daleko více, než když někde hovořím s lidmi svého věku.
 
Vladimír KROC, moderátor:
To byl Eduard Stehlík, ředitel odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany. Děkuju, na shledanou.
 
Eduard STEHLÍK, vojenský historik:
Děkuju mnohokrát, na shledanou.
 
Vladimír KROC, moderátor:
Příjemný poslech dalších pořadů přeje Vladimír Kroc.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.