Přepis: Jak to vidí Eduard Stehlík - 12. března 2020

12. březen 2020

Jak to vidí vojenský historik Eduard Stehlík.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Dobrý den přeje Zita Senková. Hostem dnešního vydání je plukovník Eduard Stehlík, vojenský historik, ředitel Památníku Lidice. Já Vás vítám, dobrý den.

Eduard STEHLÍK, plukovník, vojenský historik, ředitel Památníku Lidice:
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Zajímat mě bude například to, jak kontinent řeší blížící se nákazu společně s další vlnou migrační krize a připomeneme také významné březnové dny. Přeji vám nerušený poslech. Vláda se dopoledne sejde k mimořádnému jednání ohledně šíření koronaviru. Podle předsedy Senátu Miloše Vystrčila, se dá očekávat zpřísnění bezpečnostních opatření. Kabinet začíná využívat věci známé z pandemických plánů, které v případě krizové situace předpokládají například zavedení dalších kroků, včetně nasazení armády nebo uzavření měst, víme, že s kontrolami na deseti hraničních přechodech s Rakouskem a Německem už pomáhá armáda, na 30 zdravotníků od úterý spolupracuje s příslušníky integrovaného záchranného systému při odběru vzorků, armáda má také na přechody dopravit speciální kontejnery a stany. Tady vidíme, jak důležitou roli plní v takto podobných krizových situacích pane Stehlíku?

Eduard STEHLÍK, plukovník, vojenský historik, ředitel Památníku Lidice:
Bezesporu, na druhou stranu je potřeba si uvědomit, že řada těch plánů počítala v minulosti vždycky s armádou jako s takovým velkým posilovým prostředkem v mimořádných situacích, když se něco podobného stalo, myslím si, že občané České republiky zaznamenali ve velice pozitivním duchu nasazení armády v době například povodní, ať už to bylo na Moravě v roce 1997 nebo Praha, střední Čechy 2002, i později, na druhou stranu je potřeba si uvědomit jednu věc, že síly armády, a tím opravdu nehovořím o žádné panice, o něčem podobném, ale jenom vždycky, armáda byla braná jako posilový prostředek třeba policie při výjimečných situacích, a v současné době početní stavy policie jsou prakticky dvojnásobné než jsou stavy armády. To znamená já jsem rád, že se armáda do těchto věcí zapojila, přeji hodně štěstí všem vojákům, ale i občanům České republiky, abychom všechno zvládli tak, jak máme a rozhodně není na místě žádná panika a když hovoříme o zapojení armády do řešení této situace, myslím si, že řada lidí vlastně v posledních dnech a týdnech vidí na obrazovce a nebo i při rozhlasových vysíláních opakovaně náměstka ministra zdravotnictví, pana doktora Prymulu, což je bývalý plukovník, vynikající vojenský lékař a myslím si, že speciálně tohoto pána je zapotřebí poslouchat, protože ví, o čem mluví a mluví jasně, srozumitelně, a říkám, je to odborník na slovo vzatý.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
V podcast Vinohradská 12 hovoří náš blízkovýchodní zpravodaj Štěpán Macháček mimo jiné o tom, jak Izraelcům pomáhá v boji s koronavirem zodpovědnost a disciplína.

Eduard STEHLÍK, plukovník, vojenský historik, ředitel Památníku Lidice:
Já si myslím, že tohleto je jedna z nesmírně důležitých věcí, protože my jsme svědky, i v těch minulých dnech občas, že Češi přistupují i k tomuto, k této situaci, někteří trošku švejkovským způsobem, mě to nerozhází a nějaká chřipajzna se mě nedotkne a podobně, myslím si, že je skutečně na místě poslouchat relevantní informace, řídit se pokyny, které přicházejí, a myslím si, že se tyhle věci dají zvládnout, já nejsem odborník na tyto záležitosti, ale jestliže je nějaká situace, kdy bychom měli opravdu s chladnou hlavou věci poslouchat a podřídit se některým řekněme nařízením a doporučením, tak je to přesně tato situace. Není teď dobré hrát si na hrdinu, ale opravdu, hlídat si ty věci, neohrožovat svým chováním jiné, a naprosto souhlasím s tím, pokud v Izraeli, i některé další země, mají úspěchy v tom, že se daří ty věci zastavit, je to mimo jiné z toho důvodu, že lidé se chovají zodpovědně a dbají těch doporučení, která se objevují.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Vaší doménou, pane plukovníku, je vojenská historie. Když se ohlédnete, jsou to samozřejmě tisíce nejrůznějších událostí, v dějinách, nejenom našich, jak jsme se my konkrétně, obyvatelé této země třeba, nakolik zodpovědně chovali v podobných situacích?

Eduard STEHLÍK, plukovník, vojenský historik, ředitel Památníku Lidice:
Já si myslím, že něčemu úplně podobnému jsme vystaveni vlastně nebyli, i když, musíme si uvědomit, my strašně rychle zapomínáme.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Tak s čím to srovnávat vůbec?

Eduard STEHLÍK, plukovník, vojenský historik, ředitel Památníku Lidice:
Z toho, co se dostalo k nám, myslím si, že nás se vlastně nedotkla podobná epidemie tímto způsobem, rozhodně ne v posledních letech. Přesto, já si velice dobře pamatuji informace, které byly o SARSU a MERSU, to jsou záležitosti staré v jednom případně nějakých, tuším 15-17 let, a MERS myslím pět let zpátky, a jsou to věci, kdy ta úmrtnost nebo smrtnost tohoto viru byla mnohonásobně silnější než je tomu v současnosti, aspoň pokud víme a pokud máme informace z médií, ale myslím si, že tam ta bezpečnost té současné situace je v tom, že zdánlivě řada lidí nemá zásadní příznaky. Zatímco v těch předchozích epidemiích se velice rychle dostali do takového zdravotního stavu, že museli být převezeni do nemocnic, izolováni a začala se situace řešit, tak tentokrát řada lidí, i těch, kteří byli pozitivně testováni, se vlastně nic zásadního neděje, a můžou ale fungovat jako bacilonosiči a podobně. Já bych, z hlediska, když jste se ptala jako na to, jak jsme se chovali zodpovědně, určitě to není otázka nějakého šíření nemocí, ale velice dobře si vzpomínám na dobu týkající se vlastně třeba povodní, já si velice dobře pamatuji rok 2002 v Praze, kdy došlo k radikálnímu omezení dopravy, kdy byly problém s tím, aby se lidé dostali do zaměstnání, kdy celá řada obyvatel byla fatálním způsobem postižena, kdy měli zasažené obydlí, někteří přišli o pracovní zařazení, vzpomínám si na případy lidí, kteří třeba měli soukromou firmu v domě, který kompletně zlikvidovala povodeň, byli beze všeho a my jsme byli schopni zafungovat, ať už záchranný systém nebo i solidarita mezi lidmi, byli schopni vlastně pomoci, chovali se zodpovědně, nezneužívali věci, takže já si myslím, že tohleto je asi to hlavní, zachovat si zdravý rozum, poslouchat relevantní zprávy, nenechat se vyprovokovat k panice nějakými fake news a podobně a myslím si, že se to dá zvládnout, ale říkám, nejsem odborník, hovořím jenom tak, jak to vidím a jak vidím když se dívám do zahraničí, jak k tomu některé země přistupují a že řekněme obyvatelé některých států se chovají zodpovědně, bez paniku, a to je myslím to, z čeho bychom si měli vzít příklad.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Koronavirem se nakazil polský velitel pozemních sil generál Mika, na sociální síti Twitter to potvrdilo polské ministerstvo obrany. K nákaze mělo dojít minulý týden ve Wiesbadenu na setkání vysoce postavených představitel armád Severoatlantické aliance. Norsko kvůli koronaviru ukončilo vojenské cvičení v arktických oblastech, Pentagon, kvůli šíření nákazy, zakázal americkým vojákům ze základen v Itálii cesty kvůli převelení nebo kurzy do Spojených států a jak víme, podle nejnovějších informací, prezident Donald Trump zakázal na 30 dní veškeré cesty do Spojených států z Evropy, s výjimkou Británie, omezení má platit od páteční půlnoci a vztahuje se na 26 evropských zemí, včetně České republiky a alespoň podle agentury Reuters se netýká amerických občanů a jejich nejbližších příbuzných a trvale usazených osob ve Spojených státech.

Eduard STEHLÍK, plukovník, vojenský historik, ředitel Památníku Lidice:
Jsou to bezprecedentní opatření, ale v současné situaci pochopitelná, myslím si, že i v rámci České republiky celá řada těch opatření, která byla přijata, vlastně uzavření základních, středních, vysokých škol, a některé další věci, které se chystají, tak jsou věci, které bychom si třeba před týdnem nebyli schopni ani představit, v současné době už je bereme jako opatření, která mají reálný základ a je tady důvod, proč k nim přistoupit. Zajímavé, že zatímco ta zpráva vlastně o onemocnění velitele polských pozemních sil se objevila, prošla médii, tak celkem zapomenuta zůstala informace z minulého týdne, že na koronavirus byl pozitivně testován i náčelník italské Generálního štábu, možná je to i z toho důvodu, že tak nějak všechno, co momentálně přicházelo z Itálie, tak se bere, že už tam koronavirus mají pomaličku všichni, ale myslím si, že trošku zapadají informace i lidí, kteří v Itálii působí a lidí, kteří mají informace o tom, jak vypadá situace v Itálii, mě se nelíbilo, jak někdo měl takovou tu představu říkat, jak Itálie tu situaci nezvládá a kolik tam mají případů. My jsme v té době měli v České republice testováno necelých tisíc lidí. V té době už Itálie měla přes 40 000 testů, a tím pádem logicky, jestliže otestovali větší počet lidí, tak ten nárůst toho onemocnění, nebo měli větší počet lidí, na druhou stranu, ten počet úmrtí je tam opravdu zarážející, ale zase, když se podívám na to, že Itálie má jednu z nejstarších populací v celé Evropě, že ti lidé, kteří přišli o život, je to nesmírně tragické, ale pohybují se průměrný věk kolem 81 let, nejmladšímu z těch zemřelých, podle informací, které jsou v médiích, bylo 76. Lidé si kladou otázku, jak se to dostalo do Itálie? Ví se, že na severu Itálie je celá řada továren, ve kterých působí sezónní dělníci z Číny. Vrátili se po Novém roce, to znamená to propojení, je potřeba si uvědomit, že tady došlo ke kumulaci některých faktorů, aspoň co máme informace, a zase, i v tomto případě nepanikařit, ale italští lékaři a Italové dělají obrovská opatření, jejich zdravotnictví je na vysoké úrovni, je to, oni sami to popisují jako boj s tsunami, ale já si myslím, že jsme to schopni zvládnout, já tomu pevně věřím, nevěřím tomu, že se bude opakovat něco, co byl případ španělské chřipky po první světové válce, já říkám, zdravotnictví je už někde jinde, lékaři hovoří o tom, že je na cestě lék, který by mohl být třeba za dva, za tři měsíce k dispozici po určitých testech definitivní, takže já, opravdu bych, hlavně bych nepanikařil, nejhorší, co se může stát v tuto chvíli, když vypukne nezvládnutelná panika, já si myslím, že k ní není důvod.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Kromě šířící se nákazy kontinent, ten evropský, musí čelit také další migrační krizi, ačkoli nelze ji srovnávat s tím rokem 2015. Jak, pane plukovníku, hodnotíte ty snahy o řešení jaksi nového náporu migrantů na turecko-řecké hranici? Vypadá to, že Unie sází nyní na opevnění své vnější hranice.

Eduard STEHLÍK, plukovník, vojenský historik, ředitel Památníku Lidice:
Je to úplně jiná situace, než byla tehdy a já samozřejmě, tak, jak se na to dívám, řekněme vojenský historik, mě přijde teď tady ten tlak, který tam vznikl, jako uměle vytvořený Tureckem a jeho vrcholnými představiteli, je to zkrátka určitá záležitost, která zřejmě má Turecku zlepšit vyjednávací pozici v některých jiných věcech, a za mě to není ta vlna, které Evropa čelila před několika lety, která vznikla spontánně a převalila se tou jižní Evropou na náš kontinent, v tomhle tom případě mi to přijde, že to je uměle vytvořená záležitost. A ten přístup, který se radikálně odlišuje předtím, řekněme snaha o solidaritu a teď v současné době opevnění vnějších hranic, i v souvislosti s tím, že se znovu, vlastně se to potkává s tou koronavirou záležitostí, já si myslím, že spadne tady na nějakou dobu asi železná opona a bude tady snaha tuhle věc zastavit a řešit, ale říkám, já ji nevidím jako tu záležitost srovnatelnou co do hlediska množství, tak řekněme té volnosti, která byla tomu dána před několika lety, myslím, že je úplně jiná situace, jak do počtu lidí, kteří se sem chtějí dostat, tak jak to bylo způsobeno, tak jak to budeme řešit.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Konstatuje vojenský historik Eduard Stehlík. Ministerstvo obrany a armáda do odvolání ruší kvůli koronaviru všechny své akce na veřejnosti, včetně těch připomenutí výročí vstupu České republiky do Severoatlantické aliance, je to přesně 21 let.

Eduard STEHLÍK, plukovník, vojenský historik, ředitel Památníku Lidice:
Ano, dneska je to přesně 21 let. Já si vlastně na tu dobu velice dobře vzpomínám, protože v té době jsem v armádě působil a pro nás to byla záležitost až nepředstavitelná, a proto zvláštní tehdy vidět některé lidi, jak na to rozdílně reagovali. Jak někteří z toho byli úplně v takové euforii, protože si to nebyli schopni donedávna představit, že by vlastně Česká republika a její armáda, se stala součástí i NATO, a to představili vlastně v průběhu 90 let, v rámci partnerství pro mír probíhaly velice úzké kontakty, prakticky už od války v Perském zálivu 1990-1991. Se západními armádami a armáda, bych řekl, že byla jedním z těch hlavních hybatelů, který Českou republiku do NATO přiváděl. Ale na druhou stranu jste mohli na chodbách tehdy potkat některé důstojníky, kteří větší část své armádní kariéry strávili před rokem 1989 v řadách ČSLA, kteří to prakticky brali jako tragédii, takže nebyli schopni se s tím srovnat, takže velice dobře si pamatuji i takové rozpolcené vnímání této skutečnosti, před těmi 21 lety.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A dnes, v současnosti?

Eduard STEHLÍK, plukovník, vojenský historik, ředitel Památníku Lidice:
Já si myslím, že si nikdo nedovede představit, z rozumně uvažujících vojáků a velitelů, že by armáda České republiky nebo Česká republika, byly mimo členství v NATO, Českou republiku neuvěřitelným způsobem, a i armádu, posunulo, ať už o vzdělání, sdílení informací, poznatků, zkušenosti z nasazení, za mě jako vstupem do NATO Česká republika i armáda učinila obrovský krok dopředu, my jsme poskočili o několik, možná i desítek let, a jsem přesvědčený, že nikdo si to nedovede představit, že by tomu bylo jinak.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Často slýcháme, ale zejména v posledních letech, debaty o budoucnosti Severoatlantické aliance, i uvnitř NATO.

Eduard STEHLÍK, plukovník, vojenský historik, ředitel Památníku Lidice:
Vím, to pochopitelně, ono to bylo, zase to není nic nového, vždyť vemte si, že svého času jeden v současné době ze států, velice klíčových, Francie, která vždycky spolu s Německem a Velkou Británií hráli v Evropě velkou roli, také to není poprvé, co Francie někdy má takové ty tendence spíš posilovat, a řekněme evropskou linku, kdy spousta lidí už si nepamatuje, že vlastně velitelství NATO svého času sídlilo v Paříži, odkud po určitém takovém odstoupení Francie, nebo trochu ochlazení těch vztahů, se přesídlilo vlastně do Bruselu, takže takové ty debaty tady byly v minulosti vždycky, ale já se domnívám, že nic nebrání tomu, aby Evropa posilovala své vojenské síly, ale pro mě, a myslím si, že pro většinu lidí rozumně uvažujících, klíčová je tady linka v rámci NATO ke Spojeným státům. Je tady, Spojené státy jsou zemí, která vynakládá na zbrojení neuvěřitelné finanční prostředky, které jsou naprosto nesrovnatelné s tím, co vykládá celý zbytek světa. A v tuhletu chvíli, pokud chceme nějakým způsobem budovat, na té atlantické lince naši bezpečnost, tak spolupráce v rámci NATO je tím základem, bez toho se to nedá udělat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Pak bychom ale měli, pane plukovníku, doznat těm našim závazkům, mám teď na mysli ta 2% HDP.

Eduard STEHLÍK, plukovník, vojenský historik, ředitel Památníku Lidice:
No jednoznačně, protože.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Nejenom Česká republika.

Eduard STEHLÍK, plukovník, vojenský historik, ředitel Památníku Lidice:
My se o tom bavíme vlastně dlouhá léta a v okamžiku, kdy jsem sem přišel poprvé, do tohoto pořadu, tak vždycky říkám, že se mi nelíbí to, když při nějakých těch jednáních, s určitým povytažením obočí, a je to jedno, jestli to je na nejvyšší úrovni nebo i třeba na úrovni kolegů, historiků, se kterými jsme se scházeli a bavíme se o těch věcech, tak najednou padne třeba otázka, a kolik vlastně Vy, jaký je ten podíl na zbrojní výdaje Vašeho rozpočtu? Když Vy v určitou chvíli říkáte, že to vlastně nebylo ani 1 % nebo se pohybujeme těsně nad 1 %, a přitom jsme slíbili 2 %, tak si člověk připadá trapně. Je to o tom černém pasažérovi, a já si myslím, že to vůbec není dobře a měli bychom těm závazkům dostát, už jenom proto, že někteří lidé argumentují a říkají, no ale my peníze na to zbrojení dávat nemusíme, protože jsme v NATO, ale vždyť proboha my jsme to NATO. A kdyby takhle k tomu přistoupil každý, tak to můžeme zabalit.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Mimochodem, 30. výročí obnovení nezávislosti oslavila včera Litva, i vojenskou přehlídkou ve Vilniusu, nezávislost vyhlásila rok před pádem Sovětského svazu, 11. března 1990.

Eduard STEHLÍK, plukovník, vojenský historik, ředitel Památníku Lidice:
Je to tak a já si myslím, že tohle byl jeden z klíčových okamžiků v novodobých dějinách NATO, a to bylo vlastně přijetí té druhé skupiny zemí. Pro nás bylo úžasné, že před těmi 21 lety vlastně mezi těmi prvními třemi státy, byla Česká republika, společně s Maďarskem a Polskem, a já jsem byl nesmírně rád, že v té další, o pět let později, samozřejmě kromě Slovenska, což bylo v té době pro nás nepředstavitelné, že jsme každý zůstali někde malinko jinde, ale že tam byly samozřejmě země jako Rumunsko, Bulharsko, ale Pobaltí, Litva, Lotyšsko, Estonsko, to myslím, že bylo důležité nejenom pro NATO, ale bylo to nesmírně důležité i pro tyhle tři pobaltské země, které měly nesmírně tragické dějiny ve 20. století a myslím si, že je dobře, že se to tehdy udělalo. Kdyby se něco podobného chystalo dnes, bylo by to asi s daleko většími problémy, pokud by to vůbec bylo realizovatelné.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Konstatuje vojenský historik Eduard Stehlík. V březnu si připomínáme tři osudové dny: vyhlášení samostatného slovenského státu, okupace Čech a Moravy, vyhlášení protektorátu, a nově, respektive letos potřetí, pokud se nepletu, jako nový významný den se připomíná také vyvraždění tzv. rodinného tábora českých Židů v Osvětimi, což byla největší hromadná vražda našich občanů v dějinách.

Eduard STEHLÍK, plukovník, vojenský historik, ředitel Památníku Lidice:
Určitě, já si myslím, že zatímco posluchači ty první dvě výročí znají, protože byli součástí učebnic, prakticky každý, kromě Mnichova, podzim 1938, hovoříme-li o tragických momentech našich novodobých dějin ve 20. století, tak se vždycky zmiňuje 15. březen jako Den okupace. A následné datum o den později, vznik protektorátu, ale samozřejmě i ten den předtím. Vlastně osamostatnění Slovenska, ale ten 9. březen 1944, zůstává ve velkém stínu a já jsem osobně za sebe nesmírně rád, že v roce 2017 se objevily v kalendáři vlastně dva nové významné dny České republiky. Bylo to právě vyvraždění tzv. terezínského rodinného tábora, což, jak jste správně řekla, přišlo tehdy o život vlastně takřka 4 000 obyvatel Československa. Mě to přijde někdy, jako kdyby si lidé zapomínali nebo si říkali, protože to byli židovští spoluobčané, jako kdyby se nás to jakoby netýkalo, ale to byli plnoprávní občané Československé republiky, byli mezi nimi lékaři, právníci, vynikající osobnosti českého života, byli tam opravdu veškerá věková struktura lidí a je to, jen pro představu, z hlediska obětí, jsou to prakticky 10x Lidice, takže v jeden jediný den, v jednu jedinou noc, ti lidé, když byli vražděni, zpívali v plynových komorách československou hymnu Kde domov můj. Jako je to věc, která byla zapomenuta a my si ji musíme připomínat, říkáte správně, je to vlastně teprve potřetí, teď v souvislosti s koronavirem, jsme na tato data zapomněli, zaregistroval jsem jenom na dvou nebo na třech místech v médiích, že se o tom někdo zmínil. A pro mě je důležité nejenom toto datum, ale vůbec ten zákon, který byl v roce 2017 ve Sněmovně přijat, kterým byl do kalendáře zařazen tento významný den, ale pak ještě ten druhý, který jsem nesmírně rád, že se vlastně potkala tato dvě data a to je 18. červen, jako Den hrdinů druhého odboje. Provázaný vlastně na poslední boj parašutistů v Resslově ulici, a za mě je důležité, že tam jsou tato dvě data přijata jedním zákonem, to znamená ta obludná vražda z 9. března a ten boj, aktivní boj parašutistů proti nacistům v té Resslově ulici, nehledě na to, pokud jde o ten 9. březen 1944, tu vraždu, tak podle informací odbojových organizací polských, které se podařilo zjistit, neskončili úplně všichni v plynových komorách koncentračního tábora v Osvětimi, ale na 60 lidí bylo strážci SS nebo těmi příslušníky SS zabito při pokusu vlastně o aktivní odpor, to znamená i v této situaci, tam došlo k pokusům o aktivní boj a vlastně vzdoru, a myslím si, že i na tohle bychom neměli zapomínat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Právě, důležité je to připomínat si i v době nárůstu xenofobie, antisemitismu, když se podíváme do Evropy.

Eduard STEHLÍK, plukovník, vojenský historik, ředitel Památníku Lidice:
Já se přiznám, že je to smutný pohled, protože celá řada věcí, které se v současné době ve světě objevují, tak jsem měl možná naivní dojem, že už se s nimi nikdy nepotkám, že to jsou věci, které jsou překonané, které se nám vracet nebudou, ale myslím si, že v současné, nesmírně těžce zkoušeném světě, ale ostatně, jak to bylo v minulosti, já si myslím, že vždycky byl velký problém, tak se někdy stává, že někteří lidé, politici nebo i někteří lidé mají tu tendenci existující problémy přesouvat nebo odvádět pozornost od některých problémů, které třeba způsobili sami, některým jiným věcem snaha převádět vinu za některé věci, třeba nesmyslně na někoho jiného a nebo se potom objevují opravdu některé běsy minulosti, které mohou skončit strašným způsobem a může to být, ať už to je antisemitismus, může to být rasová nesnášenlivost, náboženská nesnášenlivost, ostatně, o čem většina těch válek, a konfliktů v současné době je, je to vždycky o těchto třech věcech, a to podstatné je nenávist.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Co je živnou půdou právě pro tu nenávist? Změnilo se to nějak? Kdybychom srovnali třeba druhou světovou válku nebo jiné konflikty?

Eduard STEHLÍK, plukovník, vojenský historik, ředitel Památníku Lidice:
To je velice složitá otázka, já když se na to tak dívám, tak já si myslím, že mnoho se toho nezměnilo, že to vždycky funguje dost stejně a já si uvědomuji, že jedna podstatná věc je, že ono hodně stejně je to i z toho důvodu, že vlastně lidi se vůbec nezměnili. Tak, jak já se dívám na lidský druh, tak my jsme, na rozdíl od jiných druhů, prošli z hlediska naší existence ten evoluční posun není příliš velký. My jsme, bych řekl, hodně stejní jako byli lidé před dvěma, třemi tisíci lety, kdybychom nebyli stejní, tak nerozumíme Bibli, protože vlastně ty základní věci jsou úplně stejné, láska, nenávist, zbabělost, krutost, závist, to jsou věci, které jsou pořád úplně stejné a nikam se neposouváme, takže my jsme svým způsobem dost zakrněli v některých věcech, pokud nás něco posouvá, tak možná technicky kolem nás, ale my, jako lidský druh, se pořád chováme trošku stejně jako v minulosti a ta živná půda je v tom někomu něco závidíme, někoho nenávidíme za to, že je větší nebo jinak barevný nebo má jiné názory nebo uctívá jiného boha, ale myslím si, že hodně v tom sehrává roli neznalost, neochota pochopit toho druhého, určitá tupost v některých věcech a nebo i ta zloba a snaha na někoho hodit své chyby, omyly, a neúspěchy.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Bylo by jedním z klíčů třeba posílení vzdělanosti?

Eduard STEHLÍK, plukovník, vojenský historik, ředitel Památníku Lidice:
Bezesporu. Bezesporu a je zajímavé, že v celé řadě zemí, celá řada těch starých lidí si uvědomuje, že v tom je cesta k něčemu lepšímu a já si vzpomínám, když mi vykládali moji kolegové, příslušníci speciální armády České republiky, kteří třeba působili vysoko v afghánských horách, kde nebyl elektrický proud a kdy tam hovořili s místními lidmi, a ti stařešinové říkali, že co je důležité je vzdělávat mladé lidi, aby se v současném světě orientovali a aby ho chápali.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Konstatuje na závěr dnešního vydání vojenský historik, ředitel Památníku Lidice, plukovník Eduard Stehlík. Já Vám děkuji za Vaše názory, čas a těším se na další rozhovor. Na slyšenou.

Eduard STEHLÍK, plukovník, vojenský historik, ředitel Památníku Lidice:
Já také děkuji za pozvání.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Zita Senková přeje příjemný poslech Českého rozhlasu Dvojky.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.

Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Procházet se vesmírem a dotýkat se hvězd je možné i ve svěrací kazajce…

Jan Pokorný, projektový manažer ČRo

Jack London Tulák po hvězdách

Tulák po hvězdách

Koupit

Vězeň Darrell Standing, původně profesor agronomie, byl za vraždu svého kolegy odsouzen na doživotí. Pět let pak strávil ve tmě v samovazbě, dost často i ve svěrací kazajce.