Přepis: Jak to vidí David Mareček - 23. října

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den. Začíná pořad Jak to vidí, u kterého vás vítá Zita Senková. Dnešním hostem je pan David Mareček, generální ředitel České filharmonie. Dobrý den.

David MAREČEK, generální ředitel, Česká filharmonie
--------------------
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Sochař David Černý dal opět okatě najevo, co si myslí o české politické scéně. Jen pár dní před předčasnými volbami umístil na Vltavu v centru Prahy fialovou plastiku obřího vztyčeného prostředníčku, který směřuje k Pražskému hradu. Co si, pane Marečku, myslíte o podobných provokacích umění, které nejsou až tak zřídkavé?

David MAREČEK, generální ředitel, Česká filharmonie
--------------------
No, ony se ty provokace v umění poměrně dost liší svojí motivací. V případě toho objektu Davida Černého bych řekl, že jde jasně o vyjádření subjektivního názoru umělce, který tak činí tedy formou, která je mu vlastní a podle toho taky vypadají reakce, které jsou naprosto rozpolcené, ať už souhlasné, nebo zcela odsuzující tu věc jako nevkusnou. A tam bych řekl, ale, že je opravdu hlavní motivací to vyjádření názoru. A potom jsou provokace v umění, které chtějí provokovat proto, aby přitáhly pozornost k tomu umění samotnému. Tedy nejde tam ani tolik o subjektivní názor toho umělce, ale takovým příkladem může být třeba Svěcení jara, slavný balet Igora Stravinského, který měl loni 100leté, neuvěřitelné, dalo by se říct, výročí od své premiéry v roce 1912 v Theatre Champs Elysees v Paříži a tam to tehdy byl obrovský skandál, protože zobrazení pohanských rituálů a ta hudba, která opravdu působila tak avantgardně na tehdejší publikum, že to nemohli tak docela skousnout. Ale ta provokace tam vycházela z toho, že Stravinskij opravdu chtěl, co nejvěrněji zachytit tady tu atmosféru pohanských rituálů. A to, že se mu to podařilo, tak ukazuje historie, protože dneska se ke Svěcení jara odkazujeme jako k přelomovému významnému dílu a shodou okolností právě k tomu 100. výročí v Theatre Champs Elysees provedli to Svěcení jara v choreografii toho roku 1912 a potom v druhé půli večera v současné choreografii. On ten balet není dlouhý, trvá to půl hodiny asi, takže tam není problém tedy to zahrát dvakrát. A bylo zajímavé vidět, jak ta tehdejší choreografie vlastně z našeho dnešního pohledu vůbec provokující nebyla. Působilo to jako takové vlastně staromódní docela hezké baletní divadlo a ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tehdy, promiňte, revoluce.

David MAREČEK, generální ředitel, Česká filharmonie
--------------------
... a tehdy, ale tehdy revoluce. Já jsem neměl to štěstí vidět to přímo, viděl jsem záznam toho představení, ale rozdíl mezi tou současnou a tou starší choreografií byl veliký. A stejně vlastně to bylo v hudbě už od nepaměti, kdy věci, které v době svého vzniku a určitě by se to dalo rozšířit i na výtvarné umění nebo na divadlo, kde ale nemám tak široké vědomosti, abych o tom mohl mluvit. Nicméně třeba Ravelovo Bolero, což je dneska jedna z nejpopulárnějších skladeb a leckterý laik, který chce poznat klasickou hudbu, tak mu to doporučujeme, že to je právě ta skladba, tak ta taky způsobila skandál, protože ta melodie, na které je Bolero postavené, tak se v podstatě čtvrt hodiny opakuje jenom pokaždé v jiné instrumentaci a opět to bylo bráno jako provokace. Co je myslím nejpodstatnější je, aby ten umělec byl opravdu umělec, tedy od slova umět. To znamená, že pokud ten člověk dokázal třeba na jiných dílech, že opravdu ovládá to řemeslo dokonale, tak potom mu tu provokaci spíše publikum uvěří. Sice reakce budou zase příkré, vždycky to rozpolcuje ty posluchače nebo diváky, nebo zkrátka vnímatele toho umění, ale mělo by to vycházet z toho, že ten člověk opravdu zvládl řemeslo a to u většiny tady těch velkých umělců tomu tak je, protože oni vždycky k tomu dospěli někudy. Arnold Schöenberg taky slavný skladatel, který ovšem se proslavil takzvanou dodekafonie, to znamená, že komponoval ve dvanáctitónovém systému a nebyla to vůbec hudba přístupná, tak ale před tím, než k tomu dospěl, tak psal v podstatě pozdně romantické věci, které i z dnešního pohledu nepoučenému posluchači připadají krásné. Čili dokázal tedy, že umí vytvořit krásné řekněme konvenční dílo. No a potom dospěl tady k té proměně.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ono to uznání u umělců často přichází později, možná někdy je to až třeba o to jedno století. Kdybych se vrátila zpět k umění, které řekněme má nálepku "skandální" nebo které polarizuje, tak bych se zmínila o novém památníku, který vznikl v Polsku, polský umělec v něm vlastně se pokusil reflektovat dění za druhé světové války. Je to socha, která představuje těhotnou ženu, kterou znásilňuje sovětský voják a policie toto dílo okamžitě zabavila a umělci dokonce hrozí vězení.

David MAREČEK, generální ředitel, Česká filharmonie
--------------------
Je to, viděl jsem jenom obrázek, nebo fotku toho na Internetu. Ale přiznám se, že tady mi to přijde škoda, protože to umění není v tomhle případě provokací jako samo o sobě, ale upozorňuje na něco, co bychom nejradši vytěsnili, co bychom nejradši si nepřipomínali, ale je to fakt. A v tom si myslím, že ta role umění je docela nezastupitelná, že nám občas ukazuje věci, které už raději nechceme vědět, nebo které bychom nejradši nějak vytěsnili z paměti, ale je potřeba si je připomínat třeba proto, aby se neopakovaly a nebo jenom nás provokuje tím, že odhaluje temné stránky naší duše, což je věc, kterou myslím máme všichni a buď se před tím teda schováváme a říkáme, že to neexistuje a že nás to pobuřuje, anebo uznáme, že i tuhle stránku v sobě každý má a to, jak se s ní vyrovnává, je potom jaksi součástí právě té kultury nebo kulturnosti toho, kterého člověka.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Pro další příklad nemusíme chodit až tak daleko. Nebýt v polském Gdaňsku, ale přesunout se do Galerie Rudolfina, tam probíhá výstava bratří Chapmanových, kterou média, nebo které média rovněž dala přívlastek kontroverzní, skandální, ale četla jsem, že i vlastně bylo by lepší podívat se pozorněji.

David MAREČEK, generální ředitel, Česká filharmonie
--------------------
Je to tak. Tam ta forma opravdu na první pohled je velmi skandální a výjevy, které zobrazují i způsob, jakým je zobrazují, tak je skandální, ale opět vyjadřuje to určitý jejich názor na ať už situace nebo historické souvislosti. Tam jsou součástí toho Goyova díla, tedy přepracovaná nebo interpretovaná Chapmanovými mimo jiné a v tomhle směru je to opravdu důležitá umělecky hodnotná výstava, kde musíme pod ten povrch toho, co nás odpuzuje na první pohled a potom vidíme, že to je umění, které ovšem teda nepřináší ani klid, ani tu krásu v duši, kterou bychom asi od něj častěji chtěli.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jaká je, pane Marečku, podle vás ona hranice mezi uměním, byť provokujícím a kýčem?

David MAREČEK, generální ředitel, Česká filharmonie
--------------------
Ta je strašně subjektivní a ani nevím, jestli to lze takhle posoudit. Jestli ty věci, jak jste říkala, že umělec třeba dojde uznání až mnoho let po smrti, tak jestli opravdu bez časového odstupu to lze dost dobře posuzovat. Ale fakt je, že daleko nebezpečnější, než provokaci v umění nebo kontroverzní umělecká díla, tak za daleko nebezpečnější považuji takové to hezké, co se nám nabízí místo umění. To znamená, když věci neslouží svému účelu a ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Líbivé, povrchní, nebo jak byste?

David MAREČEK, generální ředitel, Česká filharmonie
--------------------
No, mám na mysli to, kdy třeba nákupní galerie pořádají takzvané výstavy, aby lidé, kteří tam v sobotu nebo v neděli jdou nakupovat, to spojili s něčím, čemu oni říkají kulturní zážitek, nebo když umělec, který je vlastně umělcem popovým, teď myslím v tom nedobrém slova smyslu, protože je řada popumělců, jako třeba Michael Jackson, kteří jsou opravdu vynikající v tom svém oboru, tak když se takový rádoby umělec sveze na vlně nějakého třeba známého skladatele, kterého takzvaně zabalí do nového hávu a tím ho přiblíží lidem, ačkoliv ten skladatel to vůbec nepotřebuje, zatímco ten umělec ano, tak tyhle věci mi připadají mnohem nebezpečnější, protože nezkušenému publiku nebo v nezkušeném publiku fakt můžou vyvolat dojem, že to je to umění, protože přece je to přístupné, přece je to hezké a jmenuje se to výstava nebo jmenuje se to koncert a strašně to kazí vkus a strašně do podceňuje lidi. Protože i člověk, který nepotřebuje umění ke svému každodennímu životu, tak když je konfrontován se silným dílem uměleckým, záměrně neříkám velkým nebo provokujícím, ale ze silným uměleckým dílem, tak to pozná a nepotřebuje k tomu zprostředkování, nepotřebuje k tomu zvláštní vzdělání. Samozřejmě, že to vzdělání pomáhá, rozumíte těm věcem víc do hloubky, vnímáte i věci třeba pozitivně, které normálně byste minula, ale i bez toho vzdělání je silný umělecký zážitek něčím, co se do vás otiskne a to, že nám jsou jako umělecké servírovány právě tady ty věci, které někdy nejsou ani kýčovité, někdy jsou prostě hloupé, obyčejné, tak to mi přijde nebezpečné hodně.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A naopak asi byste ocenil třeba projekt, pokud se nepletu, bylo to v létě v jednom brněnském nákupním centu zněla Má vlast.

David MAREČEK, generální ředitel, Česká filharmonie
--------------------
Tak to je zase populární věc, dnes takzvaný flash mob, tedy to, když se orchestr nebo divadelní společnost sejde v nějakém místě, kde ti běžní návštěvníci nic netuší a najednou tam zahrají Mou vlast jako Brněnská filharmonie, tedy Vltavu, nebo tam odehrají nějaké divadlo, ale tak je to myslím dobová věc, která nebude mít dlouhého trvání a pomine. Ale svědčí to o tom, že se umělci snaží nějak proniknout k lidem nečekaným způsobem. Mně v tomhle smyslu třeba byla moc sympatická iniciativa nebo počin Leif Ove Andsnese, to je norský klavírista. A on uspořádal projekt, který se jmenoval Mistrovská hodina. Pozval dvě nadané děti, opravdu děti ve věku tak asi 10, 12 let, k sobě domů. A tam je učil hrát na klavír tři dny a po těch 3 dnech šli v Bergenu na nádraží, kde nikdo nic netušil a ve 14:42, když přijíždí vlak z Osla, tak tam uspořádali koncert. Ten koncert si sami na něj vyrobili plakát a Leif Ove Andsnes to sám ohlásil nádražním rozhlasem a je z toho záznam televizní, kde je vidět, že to opravdu nebylo připravené nijak a že taky část lidí z toho vlaku klidně odejde a vůbec je to nezajímá a zase druhá docela velká část tam zůstane poslouchat. Čili přijde mi hezké, když ten flash mob se dostane někam, kde to ještě přinese trošku nečekanější hodnotu a ty lidi to opravdu potěší, protože po té cestě, kdy člověk už má myšlenky úplně jinde, tak je to vlastně strašně osvěžující.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Mimochodem prozradím, že vy jste přijel z Brna vlakem dnes ráno do Prahy. Na hlavním nádraží i na jiných místech v naší metropoli jsou rozmístěny klavíry. Nesvádělo vás to, nechtěl jste si zapreludovat? To je také mimochodem, promiňte, akce, jak jaksi zkulturnit, zušlechtit ten náš veřejný prostor.

David MAREČEK, generální ředitel, Česká filharmonie
--------------------
Přiznám se, že mě to párkrát svádělo, protože máme jeden klavír i nedaleko Rudolfina umístěný a je to docela dobrý nápad, protože, kdo chodí po ulicích a viděl to, ty klavíry, tak ví, že lidé toho využívají, občas je to taky utrpení, když tam někdo falešně vyje u toho klavíru, což jsem taky zažil, ale dost často na to lidé hrají překvapivě dobře a je to myslím lepší způsob trávení tedy volného času, než koukání někde jenom po obchodech třeba. Je to i na letištích v cizině jsem viděl ty klavíry, takže je to nápad poměrně rozšířený a docela hezký.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Zůstaňme ještě chvíli u těch neokázalých projektů. A když jsme se dostali k hudbě, pane Marečku, tak existuje například projekt Berlínské filharmonie s dirigentem Simonem Rattlem a to je vlastně takový scénický obřad, který vytvořili z Bachových Matoušových pašijích. Jak to se vám zamlouvá?

David MAREČEK, generální ředitel, Česká filharmonie
--------------------
To je věc, která pro mě byla jedním z nejsilnějších zážitků uměleckých vůbec a děkuju, že jste to připomněla, protože to je přesně to, co přináší umění komukoliv. Matoušovy pašije jsou klasické Bachovo dílo, velké známé těm, kteří se o hudbu zajímají a samozřejmě zcela neznámé těm, které, kterým hudba nic neříká. Ale pak, jak je provádí Simone Rattlem ani ne v režii, oni tomu říkají ritualizace slavného amerického režiséra Petera Sellerse, neplést s tím hercem, Peter Sellersa se píše s A na konci a ty pašije, které normálně se provádějí staticky, to znamená, že jsou tam nějací sólisté, nějaký sbor, nějaký orchestr, tak tady jsou pojednané v prostoru koncertního sálu a jsou pojednané jako opravdové drama. To znamená, že evangelista, který v pašijích vypráví ten pašijový příběh, tak tady v podání Marka Padmora ho nejen vypráví, ale on ho žije. To se nedá přes mikrofon teď tady zprostředkovat, ale když tam přijdete a jste tam, tak vidíte, že ten Mark Padmore prožívá to, co se stalo Ježíši Kristovi, je zatčený, je ukřižovaný, umírá. A to všechno ale na půdorysu Bachovy hudby, není tam přidaná ani nota, všechno je to věrně interpretováno tak, jak to bylo zapsáno, ale to, že každá árie je nějak ztvárněná, že nástroje sólové, které tam hrají, třeba zpívá basista, zpěvák a hrají sólové housle, tak ta árie je zobrazena jako souboj, kdy ten houslista stojí tváří v tvář tomu zpěvákovi a jakoby s ním bojoval a nakonec ho porazí a on padá tváří na zem a leží. Čili je to, ačkoliv dekorace jsou jednoduché, bílé kvádry, všichni oblečeni v černém, takže žádné zvláštní efekty tam nejsou použité, tak to ztvárnění je tak sugestivní, že to sledujete úplně bez dechu a vyžaduje to taky od účinkujících obrovskou profesionalitu, protože třeba sbor zpívá celé to dílo zpaměti, což zdaleka není normální a je to proto, že se zúčastňuje akce, že se pohybuje po jevišti, že to prožívá a je zajímavé vidět, že i pro ty účinkující, ačkoliv to už dělají po mnohokráte a procestovali s tím kus světa, takže i pro ně je to vždycky znova silný zážitek a publikum je konsternované tak, jak jsem na koncertě neviděl opravdu roky. Takže to je ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Někdy jsme ...

David MAREČEK, generální ředitel, Česká filharmonie
--------------------
... pardon, že je to příklad toho, jak se dá moderním způsobem přiblížit starší umění a přitom to skladateli neublíží a publikum to vtáhne tak, jak nikdy.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Někdy jsme zase svědky příliš moderního pojetí klasiků, což vyvolává různé diskuse. Třeba Dvořákova Rusalka v Drážďanech situovaná do nevěstince a prostředí podzemní dráhy, nebo Wagnerův Tannhäuser v Düsseldorfu, inscenace, která se odehrávala v koncentračním táboře, museli ji nakonec stáhnout kvůli masivním protestům. A také nedávná inscenace Krála Leara v Národním divadle v režii Jana Nebeského také byla výzvou pro řekněme tu konzervativnější část publika.

David MAREČEK, generální ředitel, Česká filharmonie
--------------------
No, Krále Leara jsem bohužel neviděl, takže se k němu nemůžu vyjádřit, ale u těch operních představení často je to tím, myslím si, že režisér sklouzne k natolik subjektivnímu výkladu, aby zaujal. A tam už je to ta provokace pro provokaci. Projevuje se to mimo jiné tím, že ty opery pak nejsou ani inzerovány jako třeba Dvořákova Rusalka, ale jako Rusalka a pod jménem toho kterého režiséra. Což je vlastně nonsens, protože jistěže ten režisér tam přináší velký vklad, ale on má zprostředkovat to dílo skladatele publiku, nikoliv opravovat toho skladatele nebo nějak to povýšit, protože skladatel to udělal špatně a on tomu rozumí. No a když jsme se bavili kdysi na začátku tady o hranici mezi kýčem a uměním, tak i tohle je poměrně dost důležitá hranice mezi subjektivitou, která to umění už ničí, ubližuje mu a subjektivitou, která pomáhá, ale to je na svědomí toho kterého režiséra. Myslím to umělecké svědomí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Při našem posledním setkání jsme hovořili o vztahu umění a politiky. Jak funguje propojení mezi uměním a byznysem?

David MAREČEK, generální ředitel, Česká filharmonie
--------------------
No, to je krásné téma, propojení umění a byznysu. U nás bohužel zatím moc nefunguje, přáli bychom si, aby fungovalo lépe. Ale je poměrně dost příkladů ze zahraničí, kde už to funguje a taky to fungovalo v minulosti. Můžeme ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Například?

David MAREČEK, generální ředitel, Česká filharmonie
--------------------
... no můžeme vzpomenout na mecenáše různých slavných skladatelů, třeba Petra Iljiče Čajkovského, nebo Claude Debussyho, můžeme vzpomenout na různá stipendia umělecká, ale pak je tu samozřejmě i umění jako investice, což je dneska docela aktuální téma. To znamená, že opět, ať už bohaté korporace nebo jednotlivci nakupují, v tomhle případě pochopitelně především výtvarné umění a sami tím investují peníze. A na druhé straně pomáhají, aby to umění vzniklo, aby bylo zachováno. Zase existuje řada sbírek moderního umění, které právě jsou vlastněny jednotlivci nebo korporacemi a jsou vystaveny a ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Takže je to, promiňte, přínosné vlastně pro obě strany?

David MAREČEK, generální ředitel, Česká filharmonie
--------------------
Mělo by to tak být. Protože ten byznys umožní, aby vzniklo dílo, které by normálně vzniknout nemohlo, protože by na něho nebyly finanční prostředky a zároveň se tím spojí s něčím, co tu značku, která tedy tu kterou věc sponzoruje, tak tu značku postaví do jiného světla. Ukáže, že nemyslí v horizontu roku, dvou, nebo čtyř, ale, že myslí třeba v časovém horizontu 10, 50, 100 let. A to je hodnota, kterou by si normálně ta společnost nemohla koupit. Ona si ji samozřejmě ani takhle nekupuje, protože pokud sama není seriózní a nechová se na tom trhu dobře, tak jí to nepomůže to spojení. Ale na druhé straně, pokud tu pověst generálně má dobrou, tak takové spojení může profilovat a odlišit od konkurence mimo jiné. Ale je důležité, aby potom tím spojením vznikaly opravdu výjimečné věci. A nemusí to být vždycky jenom materiální pomoc, může to být i třeba technologická pomoc, že pomůžou zprostředkovat to umění širšímu publiku. Anebo, jako je projekt Arc-Nova, což je švýcarský projekt Lucernského festivalu a je to vlastně nafukovací koncertní sál, který vznikl ve spolupráci s Anishem Kapoorem, významným sochařem a ten nafukovací sál oni staví v místě, kde byla nějaká přírodní katastrofa. V tomhle případě je to v Japonsku ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Po Fukušimě.

David MAREČEK, generální ředitel, Česká filharmonie
--------------------
... v místě po Fukušimě nebo po té tsunami a to je přece fantastická věc, když oni přivezou orchestr do místa, které bude ještě roky čekat na úplnou obnovu a mohou tam zahrát těm lidem, kteří opravdu to potřebují. My se snažíme o něco podobného s filharmonií, protože zítra odlétáme do Japonska a bohužel si nemůžeme dovolit nafukovací koncertní sál, ale my jedeme zahrát aspoň benefici do Kawasaki, kde jsme v roce 2011 museli zrušit koncert právě proto, že se tam propadl strop koncertního sálu a teď, když je ten sál obnoven, tak tam můžeme jet zahrát. Ale vidíte, jak ti Švýcaři právě ve spojení umění a byznysu mohou jít ještě o krok, nebo o dva kroky dál a to by měl být příklad pro nás.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Mimochodem v Japonsku budete, pane Marečku, také volit. A váš soubor. Není to poprvé, pokud se nepletu.

David MAREČEK, generální ředitel, Česká filharmonie
--------------------
Není to poprvé, protože filharmonie často jezdí do ciziny a nás těší to, že filharmonici o to mají zájem. Taky bych měl na tomhle místě poděkovat ministerstvu zahraničí, že nám to umožnilo, protože to není samozřejmost, oni kvůli tomu zřídili dočasné konzulární oddělení v Kyotu a je to přístup, který si myslím, že bychom měli mít všichni, ať už máme jakýkoliv názor, tak to nenechávat pasivně, ale snažit se situaci ovlivňovat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak, ať se všechno podaří. Hezké turné vám přeji. Děkuji za rozhovor. David Mareček, generální ředitel České filharmonie. Na slyšenou.

David MAREČEK, generální ředitel, Česká filharmonie
--------------------
Děkuji. Na slyšenou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Zítra si, milí posluchači, budu povídat se spisovatelem Pavlem Kosatíkem. Například nejenom o zanikajících redakcích kultury, ale také o novodobém otroctví. Dobrý den vám přeje Zita Senková.