Přepis: Jak to vidí David Mareček 20. května 2021

21. květen 2021

Hostem byl generální ředitel České filharmonie David Mareček. 

Vladimír KROC, moderátor
Hostem pořadu Jak to vidí je dnes generální ředitel České filharmonie David Mareček, dobrý den.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
Dobrý den.

Vladimír KROC, moderátor
125 let České filharmonie, fenomén vlast v české kultuře, výstava Toyen ve Valdštejnské jízdárně, festival Divadelní svět v Brně a obnovená výuka na uměleckých školách. To jsou některá z našich dnešních témat. Příjemný poslech vám přeje Vladimír Kroc. Před měsícem jste oslavil pětačtyřicátiny a 1. února to bylo 10 let, kdy jste nastoupil do funkce generálního ředitele České filharmonie. Jak hodnotíte ze svého pohledu tu uplynulou dekádu?

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
No, ono se to těžko hodnotí, když hodnotíte něco, v čem sám pracujete a nemáte ani časový odstup, že to vlastně není uzavřené.

Vladimír KROC, moderátor
Ale pochlubit se můžete?

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
Ale, no ani ne pochlubit, spíše musím říct, že těší, že to bylo nesmírně zajímavých 10 let, při kterých bohužel nás opustil Jiří Bělohlávek, s kterým jsme do filharmonie přišli a který opravdu dokázal ten orchestr nastartovat k výkonům a k pověsti, která filharmonii provázela po většinu její historie. Byly to ohromně vzrušující roky, protože on, přestože přišel ve velmi zralém věku k orchestru podruhé jako šéf, tak měl energii dítěte. Takovou tu, kdy opravdu s nadšením se vrhá do věcí. Ovšem se zkušenosti renomovaného umělce a on tím nadšením dokázal strhnout všechny. To co posluchači mohli vidět nebo zažít, tak byly výkony orchestru na pódiu, ale daleko zajímavější bylo vidět Jiřího Bělohlávka mimo pódium. Jednak v tom, jak se staral o muzikanty, ale jak ho zajímali vlastně všichni zaměstnanci, že ten dům, tedy Rudolfinum žil s Jiřím Bělohlávkem celý a naopak tedy on žil s námi celé, tak těch prvních 5 let, které, která jsme společně pracovně prožili, tak musím říct, že bylo pro i pro kolegy jedno z nejintenzivnějších období pracovně a lidsky v našem životě a díky tomu taky, že to bylo tak intenzivní, tak se Jiřímu povedlo v těch, v relativně krátké době udělat strašně moc. No a zažili jsme taky několik dramatických momentů. Ten první byl hned na začátku, kdy po nástupu do filharmonie opravdu v tom vámi zmiňovaném únoru. Nevím, jestli to byl únor nebo březen. Ale hned na počátku byl orchestr na turné v Japonsku, když tam došlo k katastrofě s tsunami a s elektrárnou Fukušima. My jsme najednou museli orchestr dostávat zpět do Evropy uprostřed turné a takové mezní zážitky stmelí lidi. No a pak samozřejmě to hledání nástupce po Jiřím Bělohlávkovi, kde zase nám osud postavil skvěle do cesty Semjona Byčkova, který s orchestrem předtím pracoval a který teď to taky můžu říct po pár letech našel v Praze druhý domov a věnuje se filharmonii jako své vlastní. Takže moc toho neřeknu, protože ten odstup zkrátka takový ještě není, ale mám radost, že jsme našli spolupracovníky, kteří nejen orchestru pomáhají, ale drží v něm takovou tvůrčí atmosféru živou, a to jsem ocenil nesmírně teď v době covidové, kdy kombinací toho, že tedy máme skvělé spolupracovníky, nejen Semjona Byčkova ale Jakuba Hrůšu, Tomáše Netopila a další dirigenty a kombinací toho, že máme v Rudolfinu televizní studio, tak se podařilo orchestr udržet v práci. To znamená, že hrál teď po celý ten rok, a to myslím pro nás všechny co jsme zažili, jaké je to být na home office a nemoct dělat to, co máme rádi, tak bylo pro muzikanty strašně důležité, že toho sezení doma zase nebylo příliš.

Vladimír KROC, moderátor
11. května Česká filharmonie oslavila 125 let existence dobročinným koncertem, který přenášela Česká televize. Byl to pilotní projekt ministerstva kultury v covidové době. Jaké to bylo pro členy orchestru hrát pro publikum. Myslím, že poprvé od října, ale jen pro třetinu kapacity Dvořákovy síně.


David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
No, byl to neuvěřitelný zážitek. Oni sami říkali, přestože pro kamery televizní a rozhlasové mikrofony toho od října zahráli mnoho, takže najednou přijít na pódium a vidět v sále živé publikum, že jim to připadalo jako ve snu a kolega Václav Petr, koncertní mistr violoncell, který hrál ten večer Dvořákův klid, tak říkal, no jsem začal hrát a najednou po pár minutách mně teprve došlo, že je tam to živé publikum a říkal jsem si, no co kdyby se mi teď něco stalo ještě v takové skladbě, která je relativně klidná, jak její název napovídá a myslím si, že tyhle myšlenky měli všichni sólisté toho večera i Jan Mráček nebo Walter Hofbauer a muzikanti, kteří byli, kteří seděli v orchestru, tak měli především obrovskou radost, protože to nejhorší co zažívá nejenom muzikant, ale podle jakýkoliv umělec nebo jakýkoliv sportovec třeba je, když po výkonu nastane to hrobové ticho. Jo vy dohrajete velikou symfonii nebo vyhrajete fotbalový, hokejový zápas, skočíte daleko, doběhnete rychle a teď čekáte tu vlnu zpátky těch lidí, kteří vás obklopují a není nic, tak to myslím, že byla pro kolegy, pro muzikanty byla největší odměna, že tam ta energie publika se zase vrátila. A to období bez publika bylo myslím asi nejdelší v historii filharmonie. Takže o to větší byl potom ten rozdíl, když se podařilo zase mít diváky.


Vladimír KROC, moderátor
Festivalu Pražské jaro ve Smetanově síni Obecního domu v Praze otevřela tradičně vlast Bedřicha Smetany. Tentokrát ale v podání souboru Collegium 1704. To samozřejmě není poprvé, kdy se cyklus symfonických básní dočkal netradičního zpracování.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
Není to poprvé, ale těch netradiční zpracování nebo dobově poučených interpretací nebylo mnoho. Z toho, co si pamatuju tak na Pražském jaru to byl jenom Roger Norrington se svým orchestrem, tuším v roce 95 nebo někdy zkrátka v devadesátých letech. A Kolegium 1704 tedy byl první český soubor, i když taky to složení bylo mezinárodní, protože Václav Lux musel na určité nástroje najmout i muzikanty ze zahraničí, protože Kolegium 1704 se specializuje především tedy na barokní hudbu, a když hrajete potom dílo romantické, tak ty nástroje především dechové se v průběhu let velice liší. A vyvolalo to takové reakce, jaké jsem čekal, vlastně i v jaké jsem doufal ve smyslu tom, že to vyvolalo velkou diskuzi. Jestli vlastně Mou vlast takhle hrát, když máme dneska nástroje technicky mnohem dokonalejší ve zvuku, na který jsme zvyklí, ale pro osobně to byl nesmírně záslužný počin a nejenom historicky. Tedy, že jsme měli možnost slyšet to dílo, tak jak mohlo vypadat v době svého vzniku, ale i hudebně, protože my jako posluchači, jako lidé máme někdy tendenci pohodlně vyžadovat to, co je nám nejpříjemnější, a to na co jsme zvyklí. Ale to, že poznáme, jak věci byly nebo jak vypadaly v době svého vzniku nás může nesmírně obohatit a nemyslím jenom tím, že to potom budeme napodobovat, ale, že se člověk daleko víc přiblíží třeba myšlení toho skladatele, a to v tomhle to bylo přínosné a navíc lidi, kteří tam hráli, tak bylo vidět, že opravdu pro to byla zásadní věc, do které jako muzikanti vložili všechno a taky to byl jeden z pilotních projektů. Oni šli vlastně dva dny po tom vámi zmiňovaném našem koncertě, takže jsem rád, že se to uskutečnilo s publikem a že tedy posluchači měli možnost to slyšet živě dokonce dvakrát to provedení vlasti.

Vladimír KROC, moderátor
Ostatně harfistka Jana Boušková vydala v polovině května album nazvané vlast, kromě Vyšehradu, Vltavy a Šárky je tam Largo z Dvořákovy Novosvětské symfonie a také Americká /nesrozumitelné/, potom taky letní /nesrozumitelné/ Josefa Suka. Je zajímavé, že žádný z těchto autorů pro harfu nic nenapsal dokonce ani Bedřich Smetana ne.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
Na, ono těch harfových věcí opravdu moc není a slavní harfisté nebo harfenisté, harfenistky jsou nuceni hrát úpravy. Na druhé straně harfa je poměrně flexibilní nástroj a Jana Boušková zkrátka je sólistkou světového renomé, a proto těší, že si k těm úpravám opravdu vybrala známé skladby českých autorů, protože ona poměrně široký okruh fanoušků, tedy čistě harfových nejenom hudebních. A myslím, že díky nahrávce se k nim dostanou právě kusy, které by si třeba jinak neposlechli, což pochopitelně není případ Vltavy nebo vlasti obecně. Ale Americká /nesrozumitelné/ Antonína Dvořáka není obecně známá stejně jako některé věci Sukovy. I když Josef Suk jako autor symfonický teďka zažívá obrovskou renesanci po světě a kromě třeba našeho Jakuba Hrůši, který uvádí Suka hojně, tak taky šéfdirigent berlínských filharmoniků Kirill Petrenko natočil kdysi kompletní Sukovo dílo symfonické a myslím, že se k tomu chystá znovu.

Vladimír KROC, moderátor
Jak tento cyklus symfonických básní, vracím se k vlasti místo v české kultuře?

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
Řekl bych, že úplně mimořádné, protože paradoxně není to hudba, která by byla úplně nejsnadnější na poslech, když chcete k nějakému známému, v Čechách na Moravě nebo v cizině někde ukázat to nejznámější z české hudby, tak spíš sáhnete po Dvořákově Novosvětské nebo po čelovém koncertu a vlast tím, jak je ten cyklus dlouhý, teď se ještě hrává mnoho let bez přestávky, což si myslím, že je dobře, protože to působit na ploše. Tak je vlastně na poslech dost náročná. Ale přitom tím jako na odráží českou historii, české pověsti, českou krajinu, je to dílo bez nadsázky národního významu, tak pro záhadně na posluchače působí magicky. To znamená i na posluchače, kteří jsou ne nepoučení nebo neznalý příliš klasické hudby. A ona jednak se objevovala v našich dějinách, když bylo nejvíc zapotřebí. Známá jsou legendární provedení Talichova za druhé světové války. On tehdy dokonce se nesměl provádět tábor a Blaník, což nacisté zakázali. Ale, ale Talichovy se povedl husarský kousek, že když musela hrát filharmonie tehdy v Německu Mou vlast. Tak on tam prosadil, že se bude hrát celá a díky tomu, že zahráli celou v Drážďanech, tak se pak mohla hrát celá i v Národním divadle v Praze a ten koncert myslím díky Českému rozhlasu právě je zaznamenaný. Je vydaný na cédéčku a je tam slyšet tak potom publikum spontánně zpívalo národní hymnu a z toho opravdu jde mráz po zádech. No a když jdeme do nedávné historie, tak taky devětaosmdesátý rok a devadesátý tedy máme spojený s Mou vlastí a s tím velkým návratem Rafaela Kubelíka, jednoho ze symbolů české emigrace, který přestal dirigovat, ale vrátil se za dirigentský pult, aby řídil filharmonii na Pražském jaru. A na tom slavném koncertě Národního porozumění, kde byl, kde byla kromě České filharmonie taky Brněnská filharmonie, Slovenská filharmonie. A hrálo se venku pro lidi, takže kdybych to měl nějak shrnout, tak bych řekl, že to je opravdu fenomén pro milý v tom, že dílo náročné mají lidé rádi a vnímají ho silně a působí na a taky jako ten Suk si teď hledá velice úspěšně cestu do světa a myslím si, že bude víc a víc hrána vlast i na zahraničních pódiích.

Vladimír KROC, moderátor
Dnes si povídáme s Davidem Marečkem. Vítězem mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro v oboru klavír je /nesrozumitelné/ z Jižní Koreje. Doufám, že jsem to nezkomolil to jméno. Na druhém místě skončil Matouš Zukal, jak si stojí čeští umělci v mezinárodní konkurenci?

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
No, chci říct překvapivě dobře. Teď jsem to překvapivě chtěl polknout, protože by to vypadalo, jako kdyby čeští umělci nějakou náhodou se. Prosazovali, to tak vůbec není. Čeští umělci se prosazují dlouhodobě. Ale překvapivě mi šlo na jazyk proto, že je nás zkrátka těch 10 milionů a není nás ani tolik co Němců ani jižních Korejců, Japonců, Američanů, Rusů. Takže v tom je to překvapení, které jde jako zásluha za českým hudebním školství a za českými učiteli a moc potěšilo, že v Pražském jaru si dobře vedl jak Matouš Zukal v klavírní části, tak Kukal Quartet nebo Kukalovo kvarteto v části tedy smyčcových kvartet. Je pozoruhodné i to, jak si vedou právě Korejci, protože v klavírní kategorii Korejci obsadili ta další dvě oceňovaná místa, tedy první byl klavírista z Koreje a druhé místo se dělilo mezi Matouše Zukala a dalšího korejského umělce. A ještě musím připomenout i Vojtěcha Trubače, který sice nebyl v tom úplném finále. Ale taky byl oceněn a dostal se daleko. No a u kvartet taky vyhrálo korejské kvarteto. Ale zároveň když se podíváme na to, jak si vedou čeští umělci v mezinárodním měřítku, tak můžeme jít od pěvkyně Magdaleny Kožené přes dirigenty tady zmiňovaného Jakuba Hrůšu nebo třeba Tomáše Netopila přes mnoho dalších pěvců Adama Plachetku, Kateřinu Kněžíkovou, Martinu Jankovou. Všem se omlouvám, na které teď zapomenu, protože jich je opravdu hodně a instrumentalisté Josef Špaček, houslista Ivo Kahánek klavírista a další. A je moc hezké vidět, když přijedete do Berlína, do Paříže nebo dál do New Yorku, do Tokia. Tak jaké, jakou úctu čeští umělci požívají u toho místního publika a myslím si, že to je ještě jeden z ne zcela vytěžených diplomatických artiklů nebo z takové síly, kterou naše země se může chlubit a může používat. Tak jsem rád, že to co říkám, se prokázalo i právě v soutěži Pražského jara, která díky tomu, že začátek byl on-line kvůli covidu, tak opravdu přitáhla velké množství uchazečů i ty poroty objevily mezinárodní veliké, a tak se říct, že ten český úspěch v obou kategoriích je objektivní a zasloužený.

Vladimír KROC, moderátor
Pověste, kam vy osobně se vydáváte za kulturou? Vím, že včera to byla Valdštejnská jízdárna, že jste zašel na výstavu Toyen. Pokud vím, tak tam platí časová vstupenka, která omezuje návštěvu na 80 minut. Je to dost času k prohlídce obrazů?

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
Je to dost času, záleží samozřejmě na tom, jak moc si chcete ty obrazy prohlížet, protože Toyen a jakýkoliv jiný výtvarník či výtvarnice, když vás to zajímá, tak můžete u jednoho obrazu prostát klidně hodinu nebo hodiny. Ale ta výstava se za 80 minut bez problémů projít. Je to výstava tuším po 20 letech takhle velká. A je to koprodukce právě Národní galerie s pařížským muzeem moderního umění, kde překvapivě Toyen, která strávila tak velkou část života ve Francii, tak v Paříži ještě samostatnou výstavu neměla. A třetím v koproducentské linii je hamburská kunsthalle, což je možná ještě zajímavější, protože, jak jsme si říkali před chvílí o tom, jak česká hudba se dostává do ciziny, tak Toyen, která přirozeně ve Francii známá je, tak v Německu se o ještě tolik neví. Takže tam by to mohlo mít ještě větší dopad ta výstava a jinak mohu teda s radostí všem doporučit, protože je nádherně udělaná a zajímavé třeba pro bylo, vidět její knižní ilustrace, které tam mají samostatnou místnost takovou a člověk si přitom uvědomí, jak ta knižní ilustrace je vlastně cenná, protože pochopitelně, že milovníci výtvarného umění nebo obecně kultury milovní. Lidé si na výstavu zajdou, ale ilustrace je něco, co ovlivňuje vkus dítěte, protože Toyen ilustrovala řadu dětských knížek. A jako děti jsme s nimi určitě přišli do styku, ale když potom vidíte s odstupem času jako dospělí a uvědomíte si, co tedy na ty děti působí a jak jim to vytváří určitý vkus, tak to byla velká radost to vidět

Vladimír KROC, moderátor
Možná bychom mohli dodat, že ta výstava potrvá do 15. srpna, do 10. října bude otevřena další zajímavá výstava, tentokrát v centru současného umění Dox. Je to /nesrozumitelné/, ukazuje smrt a umírání jako jeden z významných námětů současného výtvarného umění. Tu jste taky stihl?

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
Tu jsem taky stihl. Ona je velice jiná tedy, jak jste to i naznačil v názvu a v obsahu. Zároveň posluchači se nemusí bát, že by ta výstava byla nějak strašně morbidní. Tam samozřejmě ty motivy marnosti, pomíjivosti jsou všude, ale přirozeně ve výtvarném umění to je nejenom lebka a takové ty zjevné symboly, ale hodně květinových symbolů a květinových kreací. A ta výstava jejímž kurátorem je Otto Urban, tak je ohromnou přehlídkou moderního českého výtvarného umění, protože do přispělo přes 60, tuším 66 umělců různých generací. Některá ta díla jsou stará i několik desítek let. Jiná vznikla pro tu výstavu a využívají se tam všechna možná výtvarná média a ta výstava aspoň na působí ohromně svěžím a pestrým a zajímavým dojmem. Samozřejmě, že pro úplně slabé povahy to není. Ale to potěšilo a hlavně taky Dox ty prostory natolik velké, že tam ta časová vstupenka není potřeba jako u Toyen a se tam přijít a se ta výstava shlédnout vlastně bez časového omezení, takže taky s radostí doporučuju.

Vladimír KROC, moderátor
V Brně dnes začíná festival Divadelní svět. Cítíte, jestli jsou lidé vyhladovělí poté živé kultuře, anebo může být na překážku, že v části diváků budou přetrvávat nějaké obavy z většího davu lidí?

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
doufám, že jsou vyhladovělí, zatím zájem třeba o ty pilotní koncerty Pražského jara nebo naše a zájem o vstupenky na ten divadelní svět ukazuje spíš to, že lidi chtějí chodit. Nemyslím si, že by měli takovou obavu z toho většího množství. To bylo vidět i na Toyen, kde sice je tedy časová vstupenka a je tam omezené množství lidí, ale přirozeně nezabráníte tomu, že se tam všichni potkávají třeba v jedné části výstavy. A u divadelního světa je omezená kapacita stejně jako je v koncertních sálech. Takže to, co si myslím, že spíš rozhoduje, je ochota absolvovat testování, které je povinné, ale v Brně vyšli posluchačům vstříc, protože pokud znáte Brno, tak v Janáčkově divadle je restaurace Bohéma, tam se vždycky chodilo někdy před koncertem, někdy po koncertě a oni tam vytvořili testovací centrum. Takže lidé, kteří si koupí vstupenku a jdou na některé z představení divadelního světa, tak se mohou otestovat přímo tam a vím i z vlastní zkušenosti a z toho, jak u nás reagují posluchači, že to testování je myslím hlavní téma tím, že to představuje určitou komplikaci časovou a z druhé strany ale myslím, že to je jako dobře a že to je potřeba, aby ti posluchači a diváci byli testování, protože chceme, aby otevření kultury bylo trvalé a udržitelné a myslím, že všichni pro to dělají maximum. Takže uvidíme, jak na tom bude divadelní svět, ale zatím zprávy hovoří o tom, že zájem o ten festival je poměrně velký.

Vladimír KROC, moderátor
No a v poslední minutě našeho rozhovoru si povězme ještě, jak je to s obnovenou výukou na uměleckých školách?

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
Tak to je velká úleva, jak stejně jako jsem dřív tady říkal pro sportovce, protože jsou to obory ty umělecké a sportovní a vlastně i řemesla, kde praktická výuka a ten živý kontakt žáka s učitelem je zásadní. Pro mnoho studentů a žáků to byl velký problém a velká ztráta ten rok, takže naštěstí se tohle vrací a doufám, že se to podaří přes ta opatření udržet, protože tady bychom mohli buď ztratit jednu generaci celou, anebo doufám ještě zachránit v tom, aby Češi byli úspěšní v mnoha oborech, tak jak to dneska několikrát zaznělo.

Vladimír KROC, moderátor
Tak budu doufat s vámi. To byl v pořadu Jak to vidí generální ředitel České filharmonie David Mareček, se vám daří, mějte se hezky, na shledanou.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
Děkuju, mějte se taky moc hezky, na shledanou.

Vladimír KROC, moderátor
Příjemný poslech dalších pořadů vám přeje Vladimír Kroc.

Pořady Českého rozhlasu automaticky přepisuje aplikace Beeye www.beey.io. Texty neprocházejí korekturou.

Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Sestru se mi nikdy nepodařilo dočíst. Citlivého člověka jsem poslechla až do konce.

Iva Jonášová, ředitelka Vývoje a výroby

citlivy_clovek.jpg

Citlivý člověk

Koupit

Nový román českého básníka, prozaika, překladatele a publicisty, ve kterém se prolínají groteskní a tragické prvky a který vypráví příběh ze žhavé současnosti. Jáchym Topol získal za tento titul Státní cenu za literaturu.