Přepis: Jak to vidí Cyril Höschl – 9. února 2022

Vladimír KROC, moderátor
Co je hickey komory kdo je netolik? Způsobila pandemie větší závislost na internetu? Jak poškodila duševní zdraví a jak můžeme k častějším výskytu depresí a úzkostlivých stavů čelit. To jsou otázky, na které budeme v pořadu Jak to vidí hledat odpovědi s naším dnešním hostem, kterým je psychiatr, popularizátor vědy a vysokoškolský pedagog prof. Cyril Höschl, dobrý den.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Dobrý den.

Vladimír KROC, moderátor
Příjemný poslech vám přeje Vladimír Kroc. Co znamená ten japonský výraz hickey komory?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
To je výraz, který jsme donedávna vlastně tady ani neznali. A teď v souvislosti se změnou chování mladistvých pod vlivem pandemie dostal i do Evropy a do našeho povědomí. Začíná se diskutovat o tom, zda jde nebo nejde o duševní poruchu. To slovo samo v japonštině prý doslova znamená odtržení. Ale překládá se to, když si zadáte do překladače jako sociální stažení nebo sociální izolace. Je to výraz, kterým se označuje porucha u mladých nebo mladistvých jedinců, kteří žijí zpravidla se svými rodiči ještě. Ale žijí izolovaně od světa, uzavřou se ve svých pokojíčcích. A tam měsíce nebo dokonce roky, jsou popsány případy třeba 9 let. Odmítají komunikovat se svým okolím i s tou rodinou. Vyjdou z toho pokojíku jenom v případě naprosté nezbytnosti. Ven z domu jenom k vyřízení těch úplně nejnutnějších věcí, ale jinak když nemusí, tak vůbec nevycházejí. A tam komunikují se světem pouze prostřednictvím počítače nebo internetu. Tím se to stává těžko odlišitelné od toho, čemu říkáme netolismus, čili závislost na netu. Ale tady ta závislost není v popředí, v popředí je právě ta sociální izolace. Ta naprostá ztráta potřeby s někým, s někým komunikovat. Ti japonští kolegové říkají, že hickey komory postihuje asi 1 až 2 % těch dospívajících, což je velice mnoho a.

Vladimír KROC, moderátor
A promiňte, pane profesore, proč postihuje zejména mladé muže?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Je pravda, že muži převažují. Možná, že to souvisí jednak s větší introverzí, ženy přece jenom mají větší tendenci komunikovat své potíže a své starosti s okolím. Jednak to může souviset také se stále ještě existujícími rozdíly v tom využívání internetu a počítačových sítí a té náchylnosti k vůbec informačním technologiím u chlapců. I když ten rozdíl se stírá. No a v případě různých duševních poruch se pozorují pohlavní rozdíly, že se některé diagnostické jednotky vyskytují daleko víc mužů než u žen nebo obráceně. U mužů je například vyšší sebevražednost. U žen se zase daleko častěji vyskytuje mentální anorexie. Takže hickey komory je to tak, že postihuje převážně chlapce a ovšem kladlo se dlouho jako s velkým otazníkem, diskutovat o tom, zda je to nějaký fenomén, který je kulturně vázán na Japonsko. Jestli je to obraz společenské atmosféry nebo těch společenských sociálních změn, které probíhají v Japonsku. A to je kultura, které většina nás příliš do hloubky nerozumí. Anebo jestli je to fenomén, který je obecný a není vázán na ty společenské změny v Japonsku. A tím, že se hickey komory, pro které se ten název rozšířil i jinde, vyskytuje v řadě dalších zemí nejenom západního světa, ale údajně i u nás. Což pro což nejsou sice oficiální data, ale neoficiální. To můžeme ještě změnit.

Vladimír KROC, moderátor
Dobře.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Tak to, tak to znamená, že to asi nebude fenomén vázaný přímo na společenské změny v Japonsku, nýbrž na společenské změny ve světě vůbec. A ty se týkají mladistvých a dospívajících. Ruku v ruce s tím postupujícím věkem informačních technologií. Všimněte si, že už dřív měli naši mnozí rodiče obavy o duševní a tělesné zdraví svých dětí, když zpozorovali, že jsou přilepení na obrazovky, na monitory svých počítačů, notebooků a mobilních telefonů, místo aby si šli ven začutat. Což má řadu dopadů jak psychický tlak na tělesné zdraví. No a teď se to pod vlivem, vlivem té pandemie ještě všechno zvýraznilo tyhle ty změny a začíná se ukazovat, že hickey komory asi nebude žádná japonská specialita, ale že se může týkat mladistvých po celé zeměkouli s tím, jak se mění svět vůbec nejenom Japonsko. Takže se může týkat všech.

Vladimír KROC, moderátor
Je jsem vás přerušil ve chvíli, kdy jste říkal, že je to zhruba 1-2 % populace. Ono se může zdát, že to není moc, ale vy už jste sám konstatoval, že to je hrozně moc.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Ano, je to dost, protože když si představíte, že jede škola na školní výlet a jsou to třeba 3 třídy, což je 100 dětí. Tak jeden z nich je s největší pravděpodobností něčím takovým postižen. Já jsem se zmiňoval o tom, že snad i u nás hickey komory vyskytuje, že ta data jsou neoficiální. Jsou neoficiální proto, že v roce 2016 tady v pražském Doxu měla premiéru hra, která se jmenovala Odtržení. A její režisér na základě vlastních kontaktů s postiženými, protože když tu hru studovali, tak se tomu problému věnoval. Tak tvrdí, že on v Česku se setkal s mladistvými, u kterých šlo jasně o hickey komory. Domnívá se, že v Česku značný výskyt, který je ovšem maskován tím, že protože čeští psychiatři s tímhle tím fenoménem nebyli obeznámeni nebo úplně důvěrně seznámeni. Tak ty izolované jedince často hodnotili jako Aspergerův syndrom nebo autismus nebo poruchy osobnosti nebo poruchy s výskytem v dětství a dospívání. Což jsou všechno diagnózy, se kterými se ten fenomén toho hickey komory prolíná. Ta diskuze, jestli je to klasifikovat, klasifikováni jako samostatnou diagnózou opodstatněné, ty psychiatry ještě čeká, protože ty hranice mezi těmi diagnózami jsou neostré. Ale to myslím není teď to nejdůležitější. To nejdůležitější je, že to je fenomén, který k nám prosakuje a který bude třeba odlišit od takzvaného netolismu, což je závislost na internetu.

Vladimír KROC, moderátor
K tomu se rád ještě dostanu, ale jaké typy osobností patří mezi ohrožené?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Tak jsou to spíš osobnosti se sklonem k závislosti, se sklonem k introverzi nebo introvertované se sklonem k sociálnímu stažení s poruchami v mezilidských vztazích, s poruchami komunikace. A samozřejmě v období té puberty toho dospívání toho primárního generačního vzdoru vůči té předcházející generaci, což se projevuje v tom opozičním vzdoru vůči rodičům. A tudíž jedinci, kteří jsou náchylní právě k takovým diagnózam jako je autismus nebo Aspergerův syndrom, anebo introverti obecně.

Vladimír KROC, moderátor
A co může být spouštěčem, důvodem, že se ta porucha objeví?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
To se přesně neví. Ale z těch zpráv z Japonska se ukazuje, že to jsou různé traumatické zážitky v dětství. Jako je sociální vyloučení z nějakých důvodů. To dítě je třeba odlišné jiné než ostatní a ty spolužáci a kamarádi buď ho vylučují ze svých společných aktivit a her nebo ho dokonce šikanují. Čili šikana je dalším takovým rizikovým faktorem a pak je to také odmítání ze strany těch vrstevníků. Čili na jednu stranu to dítě má sklon k té sociální izolaci, ale zároveň jako tomuto sklonu dá za pravdu to, jak ti ostatní se k němu chovají. To je, že ho, že ho odmítají. Takže kombinace introvertní a vyhýbavé osobnosti, s chováním těch vrstevníků, kteří buď dotyčného nebo dotyčnou šikanují, nebo ho odmítají, nezačlení ho do své party. Tak to jsou ty spouštěcí faktory, a to je kombinace, která je riziková právě pro rozvoj té sociální izolace.

Vladimír KROC, moderátor
A jakou roli mohou sehrát rodiče?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
U rodičů je to často takové nadměrné očekávání. To znamená, ty musíš být nejlepší, musíš být mistr světa v tenisu a vyhrát olympijské medaile v lyžování a musíš být premiantem třídy. Musíš hrát na, na klavír jako lang lang a podobně a to ty vysoké nároky a očekávání rodičů v kombinaci s realisticky nevalnými studijními výsledky, to je ta role té rodiny, která toho oleje do ohně přilévá. Čili je to kombinace vysokého očekávání, v kombinaci se špatnými studijními výsledky dotyčného. Takže on reaguje tím stažením se. Čili, když si vezmeme, že pod vlivem stresu buď bojujeme nebo unikáme, tak tohle to je obdoba jakéhosi úniku. A ti rodiče bývají většinou zároveň přehnaně ochranitelští. Anebo i sami vykazují nějakou psychopatologii. Takže je tam podezření i na určitou genetickou složku.

Vladimír KROC, moderátor
Jak dlouho trvá průměrná doba izolace?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Průměrná doba izolace u hickey komory se uvádí 4 roky. Ale ten rozptyl je obrovský od řady měsíců až po, řekněme, 9-10 let, což není žádná výjimka. Ale říká se, že zhruba tak čtyři roky. Ona to je doba, kdy se z té puberty dostanete do věku dospělosti. A tam se pak ukáže, zda šlo o izolaci, která odezní. Anebo zda šlo o zárodek nějaké duševní poruchy, v kterou se to promění.

Vladimír KROC, moderátor
Dá se taková porucha léčit nebo dá se jí nějak předcházet?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
To je velice obtížné, protože teoreticky máme mnoho návodů na to, jak takové, takovému stavu předcházet, ale to by znamenalo, že je včas detekován, že se pracuje s celou rodinou. To znamená, že se odstraňují, jak ty rizikové faktory ze strany rodičů. Tak dokonce i ze strany právě těch vrstevníků a spolužáků, což je obtížné, protože je to prostředí, do které těžko může nějaký psycholog běžně intervenovat. A potom práce s tím samotným jedincem. To znamená rozšíření jeho, řekl bych behaviorálního repertoáru nebo repertoáru reakcí, kterými se vyrovnává s náročnými životními situacemi, což může zajistit dobře vedená psychoterapie. Ale tam má ten předpoklad, že ten dotyčný chce a že je k takové léčbě motivován, což bohužel právě v takových situacích, jaké se vážou na sociální izolaci není běžné. Naopak je to velmi vzácné, protože ti jedinci nevidí problém v sobě. Vidí problém v okolí, ve spolužácích, v komunikaci s rodiči, od které se chtějí odstříhnout a řešení vidí právě v té sociální izolaci a ne v tom, že oni se budou léčit. Čili ten nedostatek náhledu brání tomu účinně zasahovat a nějakou prevenci, byť tedy primární nebo aspoň sekundární uplatňovat.

Vladimír KROC, moderátor
Hostem pořadu Jak to vidí je psychiatr Cyril Höschl. Vy jste se, pane profesore, už zmínil o netolismu, tedy o závislosti na netu, na, na síti, na internetu. Má šest příznaků, které to jsou?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Tak je to především analogie s jakoukoliv jinou závislostí, protože se tam vyskytuje syndrom z odnětí, čili abstinenční příznaky při odstřižení od netu, od té sociální sítě. A ty abstinenční příznaky zahrnují úzkost, depresi, podrážděnost, někdy agresi. Potom zvýši, zvyšující se potřebu připojit se na ten net. To je asi jako u alkoholika zvyšující se spotřeba alkoholu. To je obdoba zvyšování přísunu drogy u jakékoliv jiné závislosti.

Vladimír KROC, moderátor
Čili netolik se neliší v závislosti od alkoholika nebo drogově závislého?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Ano, my můžeme netolismus, tedy závislost na internetu, klasifikovat jako jakoukoliv jinou návykovou nebo impulsivní poruchu a také tak mnohdy činíme. Protože ty příznaky, které se týkají jednak syndromu z odnětí, jednak zvyšující se závislosti. Zvyšující se tedy potřeby připojení na netu. Jsou obdobou jakékoliv jiné závislosti, včetně narušení mezilidských vztazích, ke kterému dochází, jak když si dosadíme za ostatní závislosti alkoholika třeba. Tak i u závislého na netu. A to nejenom v mezilidských vztazích, ale i vztahu sama k sobě. Potom je to určitá náladovost, změna hierarchie hodnot, protože hodnoty toho člověka se přesunujou tak, že na nejvyšší příčky toho pomyslného žebříčku hodnot, se dostává ta droga, v tomto případě tedy připojení internetu. A ta skutečnost, ta realita ustupuje do pozadí a do popředí se dostává realita té závislosti, čili v tomto případě ta virtuální. Další takový příznak je recidiva, protože tak jako u vyléčeného alkoholika je velké riziko, že se to závislost znovu vrátí. Málokdo kdo vydrží abstinovat navždy, i když je to ten kýžený stav, tak zrovna tak tady i netolik opakovaně bojuje se svou závislostí. A je v neustálém riziku, že když se někde připojí, tak bude i poté, co třeba se ho podařilo trošku odklonit, tak bude tam, kde byl předtím.

Vladimír KROC, moderátor
Ale jako když si tak říkám, že ve srovnání s tím, co jsem uváděl jako příklad, alkoholismus, drogy, že ty důsledky nebo následky netolismu asi nejsou tak devastující pro tu osobnost nebo?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Zprvu ne a obecně to tak ze začátku vypadá, ale ty důsledky v jednotlivých případech mohou být skutečně devastující, protože a to je podobné s tím hickey komory. Ten netolismus vede ke ztrátě kontaktu s realitou a k naprosté izolaci a k naprosté závislosti na okolí, protože ta ztráta kontaktu s realitou znamená ztrátu zaměstnání, ztrátu schopnosti se nějak uživit a začne být natolik kontraproduktivní, že může toho člověka, toho dotyčného ohrožovat existenciálně. Takže v jednotlivých případech to může být stejně závažné jako jakákoliv jiná závislost. Ostatně takovou určitou paralelu si můžeme představit třeba u gamblerství, závislosti na hracích automatech nebo hráčství vůbec.

Vladimír KROC, moderátor
Mezi hickey komory, tedy odtržením a netolisme, závislosti na netu může být rovnítko?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
To se na první pohled nabízí, ale rozdíl mezi nimi spočívá nejenom v tom trvání, v rozvoji těchto té tolerance bez nutnosti zvyšovat neustále konzumaci těch sociálních sítí. A syndromu odnětí co všechno u hickey komory není. Ale zejména v tom, že u závislých na internetu nelze využívat toho internetu zároveň ke komunikaci s postižením a jako léčebného nástroje, kdež to u hickey komory ano. Tam je v popředí ta sociální izolace, nikoliv ta závislost na internetu. A jelikož ten dotyčný, ten izolovaný jedinec udržuje kontakt se světem prostřednictvím internetu. Tak toho internetu lze naopak využít jako pomocného, jako terapeutického nástroje k tomu, dostat toho dotyčného z té izolace. A začne se tím, že se s ním začne komunikovat právě pomocí internetu, což je komunikační kanál s okolím, který on udržuje na rozdíl od těch skutečných vztahů, které odstříhla, zavřel jsem v tom pokojíku. Takže tady je velký rozdíl v tom, že internet u hickey komory může být prospěšný nástrojem ke komunikaci. Zatímco u netolika je to téměř kontraproduktivní. Je to asi jako léčit alkohol tím, že dotyčnému nalijeme. Ono to krátkodobě sice pomůže a dlouhodobě to tu situaci ještě zhorší.

Vladimír KROC, moderátor
Jak do odborného pojetí netolismu, potažmo odtržení vstupu je naše zkušenost s covidem?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
No, a to je docela klíčová otázka, která do určité míry vysvětluje, proč se tady o tom vlastně bavíme. Protože ta celosvětová pandemie, která vedla v mnoha případech k restriktivním opatřením, jež zahrnovala zejména izolaci, tedy zábrany v komunikaci mezi jednak rizikovými skupinami a okolím. A jednak i uvnitř rodin, vzpomeňte na takzvaný lockdown a omezení cestování z okresu do okresu a home officy, zejména home officy, které na jednu stranu epidemiologicky tu situaci do značné míry řeší. A na druhou stranu jsou vlastně takovým modelovým hickey komory, když to přeženu. Takže vede k tomu, že sociální izolace, která připomíná hickey komory a závislost na, nebo nutnost využívat internet, což zas připomíná závislost na netu. Se přibližují svou povahou a svou podstatou těmto dvěma patologickým jevům, o které, o kterých jsme před chvílí mluvili. A ten rozdíl mezitím, co se od nás v té izolaci požaduje a mezitím, co je patologií jinak v běžné normě, tak ten rozdíl mezitím se stírá a dá se předpokládat, že procento těch jevů, které už lze považovat za patologické, bude narůstat a statistiky, které se týkají nárůstu duševních poruch pod vlivem pandemie tomu nasvědčují.

Vladimír KROC, moderátor
Prof. Cyril Höschl je dnes hostem pořadu Jak to vidí. Existuje něco jako kolektivní psychika?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
No, tak je mnoho takových docela rozšířených psychologických teorií, z nichž jednu můžeme označit jako trans personální psychologii, jejímž takovým významným žijícím reprezentantem je Američan českého původu Stanislav /nesrozumitelné/. Která tvrdí, že ano, to ten koncept sahá až ke Karlu Gustavu Jungovy a pojmu kolektivní nevědomí, čili řada myslitelů by vám odpověděla zcela jasně, že existuje cosi jako kolektivní. Nejenom psychika, ale kolektivní vědomí. Jsou zase jiní materialisticky a více redukcionisticky zaměřený, kteří hodnotí člověka jako vlastně dokonalý stroj, který kromě toho, že se pohybuje a řeší problémy, tak vyrábí také cosi, čemu říkáme vědomí. Ale to jsou otázky filozofické a podstatou filozofických otázek je, že jsou to otázky nikoliv řešení a že nepřináší jednoznačné odpovědi. Nicméně můžeme si říct provizorně, že cosi jako určitá kolektivní psychologická atmosféra, ať už jí budeme říkat vědomí nebo psychika. Jistě existuje a že je sdílena v podobě různých archetypálních principů, které v sobě všichni máme. Které se týkají etiky, toho co je dobro, co je zlo a takové ty modely boha otce trestajícího. A principy, které se opakují ve všech pohádkách světa. Tak na to ostatně Carl Gustav Jung přišel jako nesmírně vzdělaný a sečtělý znalec mnoha příběhů a bájí z mnoha kultur. Kdy zjistil, že se v nich vyskytují principy, které jsou naprosto shodné bez ohledu na to, že se ty zdroje nemohly nikdy mezi sebou potkat a vzájemně komunikovat, čili z toho usoudil, že je zde něco, co nám zakládá v té psychice jako určitý zdroj mechanismy a konstelace, které jsou nám prostě jaksi shůry kolektivně dány a nezávisí na té, které kultuře, do které vyrůstáme.

Vladimír KROC, moderátor
Vy už jste o tom částečně mluvil, ale jak tuto kolektivní psychiku podle vašich poznatků poznamenala už vlastně dvouletá pandemie?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
No, a to je slovo do pranice, protože ta kolektivní psychika, říkáme-li tomu tak. Filozofové prominou, tak to je něco co tady bylo odjakživa, to jsme si teď právě řekli a popsali to už jiní dávno před internetem a dávno před pandemií. Ale kdyby tu nebyla, tak mám takovou obavu, že by pod vlivem pandemie a hlavně toho neuvěřitelného propojení té hyperkonektivity, té propojenosti každého s každým zásluhu informačních technologií. Takže by co si takového jako kolektivní psychika vzniklo. Protože to s jakou rychlostí se jakákoliv informace nejenom šíří od kohokoliv ke komukoliv, ale jak se multiplikuje, násobí a lavinové, lavinovitě množí. To tady nikdy předtím nebylo. To je základní předpoklad k tomu vytvářet jaksi společné postoje, společné pocity, společné představy o světě, které jsou podpořeny tím rychlým šířením se čehokoliv. Ale hlavně zesílením toho signálu, násobením, protože vy něco vypustíte a za chvíli to může číst 10 000 lidí.

Vladimír KROC, moderátor
Dá se očekávat, že až epidemie odezní, že se začneme vracet, v uvozovkách k normálu? Že začne těch úzkostných stavů a depresí zase ubývat?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
To je kýžený stav, který bychom si všichni do značné míry přáli a chtěli bychom, aby se vrátila nejenom psychika k normálu, ale aby se vrátila politika k normálu, aby se náš sociální život, naše osobní svobody, volný pohyb. Aby to všechno, čeho jsme dosáhli předtím, se vrátilo k normálu. Ale moje soukromá obava, kterou ale sdílím s mnoha dalšími opatrnými pesimisty. Je, že se to, že se tak nestane. Určitě se ten celkový stav zlepší nebo stav světa. Doufejme zlepší, ale nikdy to nebude úplně do té pozice, v jaké byl předtím, než se ta pandemie rozvinula. Máme tady mnoho analogií a příkladu z minulosti. Také po 11. září se svět proměnil. Už vás do letadla nepustí ani s větší zubní pastou. Přesto, že už dlouho žádný teroristický útok v letadle nebyl, tak se svět už nikdy nevrátil. Prostě pořád vás už filtrují. Pořád procházíte přes ty rámy. Čili svět se nikdy po pádu dvojčat v Americe nevrátil do stavu, kde byl před tím pádem. A zrovna tak se obávám, že se svět po pandemii nikdy nevrátí kompletně do stavu, v jakém byl před pandemií. Prostě se promění a bude postupovat v poněkud jiném módu.

Vladimír KROC, moderátor
Přesto se zeptám, dá se na tu zkušenost naroubovat úsloví, co tě nezabije, to tě posílí? Jinými slovy je naivní hledat v tom něco pozitivního?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Není to naivní, určitě mnoho pozitivních důsledků najdeme a je to jedna ze zázračných a vlastně velmi radostných vlastnosti živé hmoty, že se adaptuje na každou novou situaci a tím, že se naučí z ní vytěžit i to, co jí prospívá. Tak jednak přežije a jednak vlastně dává zapravdu tomu Nitscheho úsloví nebo tradujícímu se výroku, co tě nezabije, to tě posílí. Tudíž jinými slovy, co tě nezabije, to tě zocelí. A to platí o stresu, o stresu obecně. Ten mírný trest nás posiluje. Asi jako pohyb nás posiluje, pouze ten nadměrný nás hubí. Platí to o stresu jako o pohybu. Platí to i o té pandemii. Čili já si myslím, že nás naučila lépe využívat toho, co přinesl ten věk těch informačních technologií. A čehož negativní důsledky jsme si tady před chvilkou ilustrovali. Ale pro spravedlnost musíme dodat, že nejsou jenom negativní, že se ta schopnost orientovat se v tom světě rychle hledat informace, komunikovat spolu tam, kde to je zapotřebí, kde ta komunikace pomáhá. To jsou všechno ohromné výhody, jejich využití se zrychlilo právě pod tlakem pandemie.

Vladimír KROC, moderátor
V pořadu Jak to vidí byl hostem psychiatr Cyril Höschl. Děkuju vám, mějte se hezky, na shledanou.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Taky děkuju pěkný den vám i posluchačům.

Vladimír KROC, moderátor
Příjemný poslech dalších pořadů přeje Vladimír Kroc

Pořady Českého rozhlasu automaticky přepisuje aplikace Beey www.beey.io. Texty neprocházejí korekturou.